Príspevky užívateľa

Tyvoe, tenhle cápek se teda vytočil skutečně snadno! A to přišlo Roihovi ovšem vtipné, proto mu neuniknul na ksicht úšklebek. „Nó, to se jenom tak řiká. Kámoš bejt nechci,“ musel to uvést na pravou míru, ačkoli bylo jasný, že to bylo kontraproduktivní. Čili k ničemu. Napadlo ho, jestli je dobrej nápad na vlka s vejškou chrysler building machrovat, ale už se stalo. Pozdě teda, haha. Aspoň se uvidí, jestli je teorie o svalech a hnoji v mozku pravdivá.
„To ty by sis měl dávat bacha. Já jsem totiž vlk smečkovej, a když bys mi chtěl rozbít hubu, tak si piš, že by to bylo to poslední, co bys udělal!“ Tak horký by to asi nebylo, ale musel se nějak pojistit, kdyby mu chtěl cápek fakt naložit. Naštěstí vždycky měl svojí OP magii, díky který mohl mord jeho vlastní maličkosti v nejhorším zastavit. A možná právě proto tady na cizáka machroval. „Mám si na tebe dávat bacha, ale seš podělanej z divoký zvěře? Hah,“ uchechtl se a pohlédnul na jeleny. Roižek, ten o přírodě věděl kulový, ale neměl pocit, že by se na něj nějaký takový zvíře snad chtělo hnát.

Urážlivý? Hah, to by se jí vysmál, kdyby to slyšel! Pochyboval, že je tahle čaje schopná nějakejch špatností, ale třeba měla jenom takovou andělskou tvář, he? Anjel byla taky "tichá voda břehy mele", a jak uměla dovádět, že! Teda co? No jo, trochu čertíka v ní bezpochyb bylo, ale jen on měl tu čest ho spoznat. Možná byl právě tim, kdo ho v ní probudil? I to je možný.
„No, oukéj?“ Odkejval to, ale úplně neměl v plánu Anjel pozdravovat nějakou random čajinou, o jejíž existenci asi ani neví. Teď ho víc zajímala reakce Helči na jeho příhodnou otázku. Jó, očividně někoho ulovila, hah! A tak je taj Roižn, aby vyzvídal. „Nevíš? O tom mně teda pověz víc, jsem hrozně zvědavej! Kohos potkala?“ Jako je dost možný, že ho vůbec Roižek znát nebude, ale ta otázka byla spíš mířená na celkový setkání, který Helču asi uhranulo natolik, aby se taj teď tak přiblble culila. „Já ti pomůžu, jsem expert na tohle. Věř mi!“ Haha, no, on určitě! Aspoň ale díky týhle konverzaci zapomene na chmury svýho vlastního života.

Roižn byl na úplně normální procházce. Nechtělo se mu lovit, ale chtěl bejt nějak užitečnej, takže se snažil bejt užitečnej sám sobě – přemejšlel o svý budoucnosti. Jasný, chtěl mít rodinnej lajf s Anjel, ale kdykoli se mu do mysle vplížila myšlenka, že k rodinnýmu životu patřej i děcka, vycouval. Tohle téma bylo pořád bolavý, a možná už navždycky bude. Teď radši přemejšlel o kariéře, která ho taj ve smečce snad čeká. Byl si skoro jistej, že touží po tom bejt místní špeh, protože rád chodil a strkal nos tam, kam neměl. Bude se muset naučit ještě držet hubu, a mohl by bejt zvědem přímo dokonalym.
Ale co kdyby nabral trocha svalový hmoty, a stal se radši MMA zápasníkem? Jako, do války se mu moc nechtělo, ale rvačky ho vždycky bavily. Žel o tomhle povolání měl zkreslený představy, ale kromě tohohle a pozice zvěda si nedokázal představit, že ho baví něco jinýho. Třeba bytostně nesnášel lov, takže nehrozilo, že by to na plnej úvazek dělal. Učitelem by mohl bejt tak leda ve snu, a léčitel? Sotva poznal sněženku!
Při tomhle dumání si ale aj jeho bystrý vočko všimlo, že nedaleko od něj ěnkdo sedí a čumí kamsi do dálky. Jelikož se Roižnovi už víceméně vrátil elán do života, mínil si pro dnešek nalhat, že je zas mladej a nesmrtelnej, a jít týpka potrollit. Nebo aspoň do běla vytočit! „Hej, kámo! Na co tam tak čumíš?“ Ten nabubřelej ksicht viděl už z dálky – tenhle týpek si nejspíš myslí, že sežral veškerou moudrost světa. A Roižn je tady proto, aby ho vyvedl z omylu.

Proč by jí balil ňákej namakanec? No protože skutečně hot byla! Však byla miss Norestu, dokonce to bylo i potvrzený! Takže jestli čaje nechápala, proč by jí někdo takovej balil, Roižn zas nechápal, proč by ne! „A proč né? Vždyť seš tak krásná, nejkrásnější! Já bych se ale s někym takym musel pobít, však na tebe to můžu zkoušet jenom já!“ Takže vlastně né, žádnej giga chad si nedovolí jí balit, protože existuje on – chcípák s vytříbenym slovníkem. „Tak to máš teda štěstí, že máš zrovna mě!“ Ušklíbl se. Jemu se rozhodně namakaný tělo jeho čaje líbí, a to mocinky.
No, ale o tom se dohadovat můžou jindy, teď taj byl mnohem zajímavější program, kterýho se Roižn mínil účastnit. Trpělivě vyčkal, jestli ho čajina pustí, a dovolí mu se jí zmocnit. A dovolila. Tak se teda zvednul na nožky, snad rychlostí blesku, aby mohl nahodit veškerej svůj šarm, a započít vlčí tanec lásky. Protože nepochybujte – tohle mu ze všech aktivit, ke kterejm za svuj bídnej život přičuchnul, šlo nejlíp. No a tak si teda dřív nebo pozdějš vzal, co chtěl – Anjel.

No jo, naštěstí je nikdo neviděl, a teda nad nima nemohl nikdo kroutit hedkama. A i kdyby kroutil, tak by jim Roihu ukázal leda tak fakáče, protože co je komu do toho, co se tady odehrává nebo odehrávat bude! Jenom hvězdný předci a zatracenej Bog je teď viděl, a bylo fuk, co si tyhle mrtvoly mysleli. „Tož co já vim, kdyby tě ňákej namakanej chábr balil, vedle něj bych vypadal jako chcípák na entou!!" Jo!! „Ale i když možná nemám svaly, rozhodně mi nechybí humor!" Určitě je nejvtipnějších vlkem v celičkym Norestě. A navíc chytrej, však zná entou!!
Kdo se pro koho narodil, to je víc než jasný. Bylo to napsaný v trajektorii osudu, a z tý už to nesmaže ani sám Stephen Hawking! No, když ho teď povalila na zem pro změnu jeho čajina, mohla jít konverzace o spřízněných duších stranou. Prozatím. Roižek se ušklíbl a ovšem se Anjel nebránil. „Vezmu si to, co chci," řka s jistou jiskřičkou v oku. Vezme si to, co chce, no jo, ale jenom, když to čaje dovolí.

Haha, tak bylo jasný, že Hariuhu jeho slova dopálila do bělostný zlosti, a to na vteřinu Roižnovi připadalo vtipný. Ale fatk se vynasnažil žádnej úšklebek na tvář nevypustit, protože moc dobře věděl, jak dětinskej tenhle džouk byl. Kdyby taj byl s kymkoli jinym, snažil by se chovat co nejvíc slušně, ale když šlo o jeho nejmilejšího brotka, prostě se neudržel a potrollit ho musel. Cílená provokace, nic víc, nic míň! Stačilo to ale k tomu, aby si na vteřinku začal myslet, že ho běloch zas propleskne za uši. Však počkejme, třeba jednou i na to dojde!
„Klídek, klídek!“ Ale takový slova akorát jednoho rozčílej, hah? „V tom snu jsem byl ve hvozdu, v táboře, a cejtil jsem dusno ve vzduchu – takový to před bouřkou. No seděl jsem v kruhu s ostatníma brotkama, neviděl jsem jim ksichty, ale tak nějak jsem věděl, že to brotci jsou. A uprostřed kroužku někdo byl, někdo, na koho jsme si mohli ukázat, plivnout, nebo tak něco. Ten vlk se po nás otáčel, ale nevim, jak se tvářil, protože ty ksichty, ty byly v mlze, jak už jsem říkal. Pak se zahřmělo a ten týpek vprostřed začal výt. Scéna zmizela, a pak už se nepamatuju. Je to něco významnýho? Znamená ten sen něco důležitýho?“ Sdělil mu teda pravdu pravdoucí, aneb tak jak si jí pamatoval. Podle něj to nic deep asi nebude, ale co když jo? Jenom těmhle ezo kravinám nerozuměl, takže na to mu musel odpovědět běloch. Nebo taky ne, he?

No jo, jeho sen nebyla žádná noční můra – ta přišla až po probuzení, když stanul tváří v tvář bělochovi. Haha, ale ne, tak hrozný to zas nebylo. Ale může být, po tom, co mu odvypráví, co se mu zdálo! Neboť se rozhodl, že nejlepší způsob, jak ze sebe dále dělat kreténa je, že ho zoomerovsky vyprankuje, a sdělí mu něco, co slyšet nechce. „Sen, no jo, žádnej noční děs, to si můžeš bejt jistej,“ začal teda, a šel od jeskyně o něco dál, aby se mohl nadejchat čerstvýho vzduchu. Co taj asi Hariuha celou tu dobu dělal? Klimbal? Nebo ho fakt kontroloval, esli nepodvádí? No, to bylo šumafuk, hlavní asi bylo, že nikam nepláchnul. Musela bejt pocta sem někoho výst, napadlo Roižana. Jestlipak i on bude někdá mít tu čest? Nemyslel si to, ale třeba bude mít fakt píli, kterou svět neviděl, a někam to dotáhne. A právě o tom vlastně teď hodlá džoukovat!
„Byl to sen o tom, že mám ve smečce skutečně významný postavení. Vim to, protože v tom snu byla scéna, kdy jsem stál na vysoký skále, a pod ní – jako pode mnou – jste vy všici brotci byli, a vzdávali jste mně hold. Já budu šéf, já to cejtim v kostech!“ Řekl mu s hlubokym nádechem a úsměvem na tváři. Chvíli počká, jakej výraz v Hariho fejsu uvidí, než mu řekne, že to byl vtípek. Ovšem věděl, že ho tim může vytočit, ale do běla určitě ne, protože bělejší ten týpek bejt už nemůže, haha.

Roižek chtěl bejt jednoznačně špión! Sice o tý profesi nevěděl skoro nic, ale to proto, že taj nebyl nikdo, kdo by to už vykonával, a teda mohl mu z praxe poradit. Ale už o tom hodlal hodit řeč aspoň s Aikanem – ten mu přišel jako největší místní fištrón, pokud teda nepočítal šéfa. Určo by ho bavilo bejt i fajterem, ale žel na to neměl žádný zkušenosti, a nejspíš ani svaly. Měl jenom tolik svalový hmoty, co potřeboval k ladnýmu pohybu po zdejších pastvinách. Teda, měl. Co mu zemřela děcka, válel se jenom v depresích někde v doupěti, a určo by mu neuškodilo, kdyby trochu svalový hmoty zas nabral.
„Tak měj ajka otevřený, ať se tam třeba neudusim vlastníma blitkama, nebo tak něco,“ řka, neboť si seriozně myslel, že z těch výparů by se tam mohl poblejt. To se feťákům stává, né? Jenomže tohle neni jako dát si perník! Ten komentář mohl bejt navíc úplně k ničemu – Hariuha by ho v těch zvratkách možná s radostí nechal.

No a tak se nadechl velice zhluboka, a vešel do jámy lvový. Měl bobky, to jako jo, ale nemínil to na sobě dát znát! Né před bělochem!! Byl přece neohroženej, hrozně moc. Dokud nedošlo na jeho slabiny. Uvnitř jeskyně to divně smrdělo – možná ty výpary? Kdo ví. Možná to byl jen pach hříchů, které se tu skrývaly, a měly být odkryty! A nebo to byl pach Roižnova strachu z neznáma. Byl to strach z budoucnosti, kterou by se taj mohl dozvědět. On o žádnej koláček štěstí nestál – nechtěl vědět, co se s nim stane nebo nestane.
Spánku se ale rozhodně bránit nehodlal, už to totiž chtěl mít rychle za sebou. Hned jak si teda našel nějaký relativně pohodlný místo k chillu, odklidil se tam a zavřel ajka. Pořádně se nadejchal těch vejparů, ať má barevný sny a zažije pořádnou jízdu, když už taj je, že jó. No a co se mu pak začalo zdát?
Probudil se v táboře, ve hvozdu. Vzduch byl těžkej a dusno bylo všudypřítomný. Jak se sem dostal? Neuvědomoval si, že sní, tak moc realistické vjemy kolem něj byly. Dusno bylo předzvěstí deště, ale to nebylo to jediný, co o nadcházející bouřce vypovídalo – taky vzdálený hřmění. Příjemnej letní dníček, dokud do kožichu nezačnou bušit kapky vody velký jak šněčí ulity. To se však zatím nechystalo dít – a tak se Roižn zvedl, aby zjistil, že sedí v kruhu se svými přízračnými soudruhy. Všichni, a možná né všichni, neboť byly pouhýma siluetama. Jejich ksichty byly zašedlý, proto ani Roižek nemohl s jistotou říct, kdo je kdo. Ani pachy nebyly tak jednoznačný, ale on prostě věděl, že to jeho brotci jsou.
A všici čuměli na jednoho vlka uprostřed kroužku. Jako sochy byly strnule otočený doprostřed, kde se po všech otáčel vlk bez známé identity. Roižek nechápal, co se děje, ale z laickýho pohledu to vypadalo jako když byl někdo na veřejný hanbě, a všichni si na něj mohli ukázat. Nebo to byl někdo, kdo provedl něco špatnýho – možná se díval na sám sebe! Ale spíš ne, to by pak přec nebyl v samotnym davu! Nebo?? Roihu byl zmaten touhle podivnou scénu, když veškerý ticho přerušil dost hlasitej hrom. To se leknul, až mu .. no, až se málem do gatí pokáknul! A pak vlk uprostřed začal výt, přičemž všici, co stáli v kroužku, začali postupně mizet a vytrácet se v mlze. Byla to mlha skutečná, nebo jenom mlha v mysli Roiha, která mu neodvolila vidět víc? Protože jakmile začli mizet vlci kolem něj, začala mizet i celá scenérie, až zůstal sám samotinkej ve tmě. A ano, tam mu došlo, že je to jen sen, jen pouhé zdání! Bušilo mu srdce vostošest, protože nerozuměl ničemu!

Jestli měl snění více, tak nebylo nijak konzistentní, a ani hodno toho se o něm déle rozepsat. Probudil se pak totiž upe vydundanej, úplně mimo. Ajka nepobíraly tmu kolem, a než se rozkoukal, tak to taky trvalo. Parkrát se zalknul, div snad fakt nezačal blejt z podoby, ale nakonec to ustál. A to jeho sen nebyl nic šokující, nic převratnýho, jenom se mu asi víc motala hlova. Tohle byl jeho první zážitek s drogama, tak se mu nedivme, chudákovi! Musel ven, aby to rozdejchal, ale to zapomněl, že tam čeká jeho nejmíň oblíbenej brotek z celý smečky. A tak z jeskyně div nevyletěl, udejchanej jak kdyby běžel maratón! Ale on to byl jen drogami dříve nepolíbený pitomeček, žádný Usain Bolt. „He?“ Pronesl, když tam Hariuhu viděl, nejspíš stále bdícího. No, Roihu by kecal, kdyby tvrdil, že ho tenhle zážitek upe neodzbrojil. Jak teď zvládne nahodit před bělochem svou typickou pózu, a dělat ze sebe kreténa?? Dobrá otázka!

Né, fakt si Roižn nemyslel, že mu to Hariuha uvěří, ale říct to stejně musel. Týpek o něm měl názor jasnej, je teď jenom na něm, jestli se nechá jeho činy přesvědčit o opaku nebo ne. Roihovi to bylo víceméně u zadele, možná jen kvůli Anjel se o tohohle bělocha zajímal. Navíc věděl, že neshody mezi kolegama nijak neprospějou jeho zdárnýmu začlenění se do smečky. Problémy si nemůže dovolit.
„No to já se ani nesnažim. Obhajovat se před tebou nehodlám,“ přimhouřil ajka. Byla by to jenom ztráta času, a nikam by to nevedlo. navíc teďka jsou taj důležitější věci, který se musej udělat. „Nakonec jenom moje činy dokážou, jestli jsem říkal pravdu nebo né, hm?“ Bylo to tak. Nebyl si jistej, jestli jeho činy budou velký a něco někomu dokážou, no, přesvědčení Hariuhy možná jednoho dne vyvrátěj. Teda, zaleželo, jak jeho přesvědčení přesně zní? Jestli byl přesvědčenej, že Roihu většinu času myslí dolnim mozkem, měl pravdu. Ale rozhodně to nebyl hlavní důvod, proč s Anjel byl. Tenhle týpek tomu ale nemůže rozumět, nemůže rozumět lásce!!
„No jó, vždyť už jdu,“ protočil ajkama vsloup, ale udělal to jenom proto, že ho k tomu soudruh vybuzeroval. Jinak byl totiž z tohohle celermoniálu dost u vytržení – těšil se, ale i bál. Těšil se z toho, že už mohl dokázat, jak je svýho místa ve smečce hoden, ale bál se, že se pod vlivem těch omamnejch látek dozví nějaký srajdy. A jestli by lhal, kdyby se mu zdálo něco nevhodnýho? Nevěděl. Rozhodně nebude snadný jeho nejmíň oblíbenýmu členovi smečky říkat třeba nějakej srdceryvnej sen o jeho máti. A nebo co když se mu bude zdát o dětech? O těch mrtvejch?? Na nic takovýho dvakrát ready nebyl, byl rád, že aspoň v tenhle moment na to nemusel nějak urputně myslet.

Né, že by to trauma Roiha změnilo ve svym jádru, ale určitě už bral ňáký věci o dost jináč než předtim. Měl k mnoha věcem jinej přístup, no, charakter se asi změní jen horko těžko. Navíc tim, že si pořád před některýma udržoval vizáž debílka vlastně nemusel dávat najevo, jak ho smrt jeho děcek poznamenala. Hrát divadlo a dělat ze sebe blbce bylo vždycky jednodušší, než mnohejm ukázat svojí skutečnou tvář. Proč by to měl dělat právě tady před tim bělochem? Ten už měl na něj názor jasnej, a on ho jenom těžko změní tim, že začne mluvit jako světec. Mluvit bude tak, jak mu huba narostla, a to až do skonání svýho bytí!
Ještě, že Hariuha nevěděl o moci, kterou mu magie dávala. To by si pak tuplem myslel, že s Anjel manipuluje. Ale to by neudělal, a snad ani nikdy vopravdicky nechtěl. Chtěl, aby ho měl někdo rád skutečně, a né jenom díky nějakýmu kouzlu. „No jo, vždyť já to chápu. Jen jsem chtěl vodlehčit situaci,“ zamrmlal a podíval se týpkovi do očí. „Já vidim, jak na mě zíráš – nic dobrýho si o mě nemyslíš. Možná je to oprávněný, možná ne – hajzl ale nejsem.“ A stejně se mu teda pokusil obhájit, ač to dělat vůbec nechtěl. No, co se radši fakticky soustředit na to, co ho taj čekalo?

Roihu si vlastně myslel, že tady Hariuhu sere hlavně z důvodu, protože zbouchnul Anjel, a nenapadlo ho, že ho tak moc může vytáčet energie, kterou vyzařuje. Jó, jeho mluva byla divoká, a jeho charakter asi taky, ale v hloubi duše byl hodnej! To se přece ví! Sice jó, myslel většinu času jenom na to jedno, ale to trauma, kterym si prošel, dokázalo i tyhle chtíče dost krotit. To ale tomuhle týpkovi nemusel a nehodlá vůbec vysvětlovat. Bratříčkovat se s ním neplánuje, aspoň v nejbližší době. I když už ho teda napadlo, že by ho tenhle běloch mohl třeba přiučit nějakýmu bojovýmu umění – Roihu si vždycky přece přál někomu rozbít hubu! Chtěl si vyzkoušet bejt ten, kterej nemusí ležet někde zmlácenej. Na takovej požadavek ale bude muset ještě o něco víc dospět. Jeho ego mu zatim nedovolilo tohle vůbec vyslovit v duchu, natož nahlas!
Aspoň bylo hnedle jasný, že ani kolega nehodlá dělat vítr. Tak si teda Roižn vyslechnul, co ho v tý jeskyni čeká. Jaj, tak zfetnout se jde? To úplně nevěděl, jestli se mu chce! Co když se mu bude zdát nějaká kopa hnoje? Třeba o máti? Nebo o tom, že v týhle smečce nemá co dělat? Jestli to má bejt o budoucnosti, co když se dozví, že zítra zhebne? Nebo jak zhebne? „Seš si jistej, že chceš slyšet fakticky všecko, co se mi bude honit hlavou, jó? Abych ti třeba nezkazil morálku,“ uchechtl se. Ovšem že si neodpustil nějakou skutečně roižnovskou poznámku. Jistojistě nemyslel na nic ani kapánek hříšného, né!!

Roižn přinesl na hrob ňáký květy, který cestou sem nasbíral, a tak je tam tekon položil. Zas se zpátky posadil, ale nemínil taj zůstávat nějak dlouho. I když bylo jasný, že produktivní už po zbytek dne nezvládne bejt. Nevnímal moc svý okolí, proto si jen sotva všiml, když se za ním ozvaly kroky. Jen střihl uchem, snad se ani neotočil – po pachu poznal, že je to ňákej soudruh, žádný nebezpečí. Věnoval pohled i nadále svejm děckám, a ptal se sám sebe, proč mu Osud v takovouhle chvíli sem posílá ňákýho brotka na pokec. Naštěstí to ale byl jen Aikan, u něhož se Roižn nebál, že by mohl mít debilní kecy. Vrstevníci by třeba mohli, protože si neuměj představit vážnost týhle situace.
„No, to asi né, ale skoro všechno,“ povzdechl si. „Tohle asi nikdá nepřebolí, co? Je to ale tak divný. Divný, že tenhle storyline žiju zrovna já.“ Vydal ze sebe značně nechápajíc. On, nesmrtelnej týnejdžr musel prožít něco tak traumatickýho, něco, co se děje dospělejm. Udělal si to sám, ale né za všechno mohl jenom on. Ta děcka přece nezahynula jeho vinou, to byla chyba nějakejch Bogů nebo mrtvejch předků. Ať tak či onak, férový to nebylo.

Bylo to upe šokující, ale Roihu, ten přiblblej bezďák a věčně drzej navždycky nesmrtelnej týnejdžr, se dožil dne, kdy měl podstoupit ceremoniál, kterej ho skutečně prověří jako člena smečky. Ne, nikdá nevěřil, že se něco takovýho stane, a vlastně ani teď tomu nevěřil, ale fakticky byl na cestě k hvězdný jeskyni, v který ho čekala zase další zkouška ohněm. Achjo. Nebude to snad zas další hledání naprosto neznámýho lesního plevelu, že né? Na to se upe necejtil. Tenhle moment si bude muset zapsat do kůry mozkový, a nikdy ho nepustit, protože byl důležitej – máti by čuměla. Ona by čuměla, že to dotáhl "až" sem. nebylo to nic, ale v jeho očích? Asi fakt nebyl tak marnej, jak si zprvu myslel. No, co by taky chtěl s tak krásnym ksichtem, že jo? S takovou vizáží si přeci nemohl myslet, že zůstane navždycky jako houmlesák.
I když byla jeho životní cesta sem spletitá, cejtil se na to asi připravenej. Asi. Nevěděl, co přesně ho čeká, a jestli to vůbec dopadne dobře, ale dostal se už sem, tak to přece teďka nezabalí, ne? Nemohl říct, že by se cejtil jako důležitej pilíř místní komunity, ba možná se sotva cejtil jako skutečnej člen, ale kvůli Anjel to zahodit fakticky nemohl. Teď se dozví, jestli je hoden svýho místa tady.
Když k místu dorazil, slušně říci to najednou zabalit chtěl, když viděl, kdo má bejt jeho průvodcem tim nejdůležitějšim, co taj má zažít. Zavřel na několik sekund ajka a hlasně si povzdech'. „Ty? No jasně, že ty, kdo jinej? Osud se rozhodl mě mučit až do konce bytí,“ zamrmlal, když stanul proti kilometr vysokýmu brotkovi, Hariuhovi. „Přeju brej večer.“ Nadšeně nezněl, ale nemínil dělat ani vítr. Z dobrýho důvodu! Tenhle týpek je bff Anjel, a co víc? Roihu měl trochu bobky. Bobky, že by ho mohl třeba konfrontovat s tim, co se stalo. Měl strach, že by mu to mohl vyčítat. Udělal by to sic jenom někdo nejvíc necitlivej, ale co Roižek mohl vědět, jestli právě tenhle týpek takovej nebyl? Pořád mohl bejt salty, že zbouchnul místní cronu! Ale on už přec trest dostal, a dost velkej na to, aby dostal trocha klidu!!

Co zde Roihu sám dělal? Byl snad na lovu, nebo toužil po společnosti? No to fakt né! Fakt málokdy dostával chuť na trollení nějakýho brotka nebo nebrotka, a na lov teď neměl myšlénky. Sic mu Anjel dokázala vždycky zlepšit náladu, no, některý dně se na to nehodily. Dnešek byl asi takovej – Anjel byla doma, hezky odpočívala, nebo se možná připravovala na svojí zkoušku, a on byl taj. Byl taj, aby zkontroloval hrob dětí a něco jim přinesl. Dělal to často, ale většinu času mimo zrak jeho čaje, aby v ní nevyvolal nějaký zlý vzpomínky. Zároveň ovšem nemohl dovolit, aby se o tohle místo nikdo nestaral, aby leželo ladem, a nebo se snad zdálo, že se o pietu nikdo nestará.
Ovšem se ve smečce vědělo, že tady ten hrob leží, aby to taj nikdo nerozhrabal, nebo nezničil, ale stejně to musel jeden čas od času zkontrolovat, kvůli divý zvěři, a tak. Roižn si nemyslel, že by v týhle smečce existovalo ňáký hovado, který by hrob znesvětilo schválně, však ani on by nic takovýho neudělal! Leda by to byl hrob jeho matky – to by zauvažoval, že jí hlínu poplive, a zaručí se, aby na ní nikdá žádný kytky nevyrostlo. Tu na hrobě Polárky a Červánka bylo pár kamení, aby se k ostatkům zvěř nemohla snadno dostat, a mezi nima rostlo pár lučních květin. Nějaká vobyč bílá kvítka, jejichž jméno Roihu neznal, a ani se nebude snažit je naučit.
Už se zvládal chovat mnohdy skoro jako dřív, jako před tim všim, ale když byl tady, tak ho pohltil smutek, a nemohl nic. To pak přišla nějaká malá depka, a musel to zas doma vyležet. Bylo to fakt hrozný, jak jednoho dokázal jeden okamžik tak ovlivnit. Někoho, jako on! Ale bylo to tak. Život smrděl, a byl zlej, s tim už se smířil. „Jó, jednou se sejdem, moji malí milí, ale nejdřiv za to všechno nakopu Osudu zadek,“ řka k hrobu. Možná i slzy se objevily, ale žádný pláč nebo vzlyk. K tomu taj dneska nebyl.

Frendík nebo nefrendík, zas tak nadšenej Roižan nebyl. Obzvlášť z toho šťouchance do ramene. To si jenom zamumlal pod fousky "au", jako by ho zmlátil snad buhví kdo, a hezky si to ramínko pohladil. Ale vofuky nemínil dělat. „A ten zlej klín máš bejt ty? Vodkdy seš ta špatná, hah?“ No, to se musel od srdíčka uchechtnout. Tahle čaje si na špatnou jenom hrála, a hrála to dost špatně. Nebyla to ani žádná rebelka, natož hříšnice! V tom by se od něj samotnýho mohla učit. Ale radši jí žádný špatnosti učit nebude, ještě by skončila jak on. „Jó, to možná mám, ale jsem těžce pracující člen komunity. Makám od nevidim do nevidim!“ Jasný, on jo! Čtyři měsíce se válel v depresích! V jeho případě pochopitelný, ale byl čas začít nebejt nula. A to šlo dost těžce.
Jaj, čaje si pamatovala, co jí o Anjel tehdá napovídal. Tehdá nebyla nemocná, to spíš až potom. „Je to tak, už je jí mnohem líp. Po nemoci už není ani památka,“ zalhal. Po téhle nemoci tu památka zůstane už navždycky. A není to hezká památka, akorát tak bolestivá. Proto se mínil od této tématiky odklonit: „A co ty? Užs někoho ulovila? Ňákýho šamstra? Nebo snad čajinu?“ No, i tak to mohlo asik dopadnout. Ale nemyslel si, že by tahle typka byla zrovna na lovu ideálního partnera. Mladá láska je ale krásná, a tak by jí zatleskal, kdyby nějakou prožila.