Príspevky užívateľa

Jak si Roižek zahrabal polochcíplou myš, a mínil sejít z hřebenu dolů do kotliny, něco ho zastavilo. Byl to pach někoho, koho již ve svém životě potkal, jen si pořádně nevybavil, kdo to byl. Byl takovou dobu zavřenej jenom doma na pelechu, že mu všechny pachové vzpomínky v mozečku dost zešedly. Ale není to žádnej blbec, že! Takže si nejspíš vzpomene, jakmile dotyčnou uvidí. Né, že by o to kdovíjak stál, ale už dávno mu došlo, že Osud se zrovna jeho na názor neptá. Osud mu dělá i věci, který jsou mu nepříjemný, a který si nezaslouží. Takovej je lajf.
No a netrvalo dlouho, a při svý cestě na něj skutečně odněkud známej ksicht vyběhnul. Zpovzdálí už na něj volala ta červenočerná čaje, kterou potkal ještě v době, kdy byla Anjel kotná. No, teď se toho změnilo v jeho životě dost, ale co v tom jejim? Byl samozřejmě zvědavej, ale nevěděl, jestli je na ňákej small talk ready. Bude se muset přemoct, bude muset dělat pózéra, aby na něm tahle čaje nepoznala změnu. To bude asi těžký, ale vynasnaží se. „Hélenka,“ oplatil stejnou notou, jako ona něj a pomalu se vydal vstříc komunikaci. „Vidim, že furt žiješ, a to je úspěch. Gratulky.“ V tomhle zatracenym světě je to faktickej zázrak.

Tihle dva už teď pro sebe dejchaj, takže těžce pochybuju, že už si můžou bejt blíž. Zažili spolu toho už dost, možná dokonce všecko, co je ještě mohlo sblížit. A jejich vztah přežil i tu neskutečnou tragédii, takže je jasný, že spolu dokážou být i přes nepřízeň osudu. Je ale vůbec fyzikálně možný, aby měl někdo tak dokonalej vztah? „Když je to tajemství o mně, tak si ho teda klidně nech,” uculil se a ťápl jí po čumáku.
Škádlit kousáníčkem jí nevydržel dlouho, ale veru mu to vykouzlilo na tváři dost blaženej výraz. Pociťoval to dost podobně jako Anjel - jako by žádný ty špatnosti neexistovali, a oni spolu mohli všecky radosti prožít zas a znova. No, kolik párů todle může říct?
A tak si vyměnili pohledy. „To mě fascinuje. S touhle krásnou tvářičkou a atraktivní povahou bys mohla mít upe kohokoli z celýho norestu, ale vybrala sis mě. Jsem prostě ten nejšťastnější kluk na celičkym světě!” Skutečný šťastlivec! S jeho tehdejší metodou výběru partnera je vcelku zázrak, že to dopadlo takhle. Ale byl to nejspíš osud. Oni spolu bejt měli. „My jsme se pro sebe narodili.” Tak je to! A na tato slova jí začal olizovat oušínko. Na zemi už jí pevně nedržel, ale pořád u ní ležel.

Ehm, no určitě by Roižn nebyl nadšenej, kdyby slyšel Anjeliny myšlenky, ale však ona se tak moc zas nemejlila! Přemejšlení není jeho silná stránka, a když už k tomu zabrouzdá, je to z nutnosti. A bejvá to fáákticky nepříjemný! Někdy to je totiž i ošklivý, ale to je díky jeho traumatickýmu zážitku s potomkama. To je fuk!
„Ale jen se pochlub, čaje!“ Vyzval jí bez okolků. No jó, jen ať sdělí, co má na srdíčku! Rouhánek se nebojí jejího jistě zcela objektivního názoru. Bylo mu totiž jasný, že to nic špatnýho není, protože se přece tak moc lovískujou. Oni jsou jako ňákej ten stereotypní pár z americkýho filmu odehrávající se v prostředí střední školy. „Heh, to bych prosil,“ říká, ale vlastně i kdyby si to líbit nenechala, respektoval to. Protože jí miluje a chová k ní skutečnej respekt, né jenom předstíranej. A to byla asi jedinou osobou na celičký zeměkouli, ke který něco takovýho choval.
Když ho objala, tak jí párkrát láskyplně kousl do krku, a vrtěl přitom ocasem. Jó, chybělo mu to taky, všecicko všecko. Deprese byly skutečně depresivní. Velkej nápor na psychiku! Bylo potřeba si ulevit. „Taky mně to chybělo. Chyběly mi ty sladký řečičky, všecko to mazlení, a aj to, když už se jenom nemazlíme,“ vyřkl tuhle větu ukradenou z nějakýho týnejdž sereálu. Je to ten kluk ale rošťáček, vskutku!

Roihu je opravdicky rád, že se aspoň na chvílu zdá, že nejsou už navždycky ztracení jako nejsmutnější pár zdejšího vesmíru. Toho se dost bál, ale vlastně to přijal docela bez okolků. O to líp mu teďka bylo – teď, když viděl, že osud nejsmutnějšího páru Norestu možná připadne někomu jinýmu.
Uchechtl se a předstíral, že přemýšlí. Ano, opravdu jen a pouze předstíral, protože on a přemýšlení? To je něco, co podniká jen v těch nejnutnějších případech. „No a né snad? Úplně vyzařuju respekt, že kde kdo přede mnou poklekne na povel!“ No, tim to nebylo. Bylo to jeho zrádnou magií, která kde koho mohla donutit udělat cokoli. Ale nepoužil jí už buhví jak dlouho, i když se chtěl občas donutit zapomenout na všechny špatnosti minulých měsíců. Na něj by to kouzlení ale nejspíš nefungovalo.
Krček jí pustil, ale mínil jí na tý zemi ještě chvíli udržet. „Mučit? No, co ty si o mně myslíš?“ Předstíral dotčeného! Ale nevydržel to dlouho, obzvlášť, když jí hleděl do tý její pobavený držtičky. Těšilo ho, že jí vidí se zas trochu bavit. „Tebe bych umučil leda láskou,“ ťápl jí po čumáčku, a na chvíli si schoval hlavu do srsti na jejím krku. Cejtil, jak si jsou pořád jenom blíž a blíž, a to bylo fajn.

Tyjo, když už normálně budou mít ňáký povolání, znamená to, že už jsou fakticky dospělí. A taky, že něco zanmenaj, což bylo hlavně v případě Roiha fakt důležitý. Anjel se koneckonců ve smečce narodila, a bylo asi dsot očekávaný, že nebude až do smrti trčet na nějakým potupnym postu. No, u Roiha to tak jednoznačný nebylo – když by se furt choval jak myší lejno, klidně by si na tom sigma postu mohl pobejt do konce bytí. A to nechtěl, proto taj přece nebyl. Byl tady, aby ho už nemusela v nočních můrách pronásledovat jeho máti, a dobírat si ho za neschopnost. „Jestli jo, tak je to to hlavní, na čem záleží. Já ti fandim,“ usmál se zcela upřímně. V tom co jí baví jí víc než milerád podpoří.
Roihu švihal vzrušeně ocasem ze strany na stranu, a na prázdno klapal tlaminkou po svojí čajině. Je to kluk nebezpečnej, no jo! „Uvidíš!“ A vskutku viděla, když se mu podařilo jí svalit na zem. „Tak, a teď tady velím já!“ Zasmál se, ovšem to myslel jako džouk. Jedinej, kdo tady někoho krotí, je Anjel. Chtěl jí zalehnout, ale čaje se nenechala, a zadníma nožkama se mu bránila. Týpek teda odskočil, ale jenom tak na vteřinku, než k ní hupsnul znovu, a zlehka se jí zakousl do krku. Teď se pokusí jí zkrotit opětovně, hm! On se jen tak nedá, to je přeci jasné! „No, copak to tak v přírodě nechodí?“ Odpověděl jí, ale na žádný povyšování se nemyslel. Ne, myslel na jiný věci, jak jinak.

Ach, jaká škoda, že z nich nebude párek rimorů, co procestuje celičký Norest! Určitě by se mu líbilo, kdyby měli společný džob, protože by spolu pak byli 24/7, ale myslim, že jejich vztahu neuškodí ani, když spolu pořád nebudou. Budou se na sebe v práci víc těšit, a pak si budou moct o svejch zážitcích vyprávět před spaním. „Škoda,“ vyřkl tedy své mírné zklamání nahlas, avšak zavrtěl ocasem, když se dozvěděl, co skutečně chce dělat. Učitelka! No, to zní víc než dobře! Mít doma hot úču, to neni nikdy na škodu! „To je super! Na takovej post musíš bejt dost chytrá, a to seš, takže ti to podle mě sedne! A hlavně – kdybych měl takovou učitelku jako děcko, možná bych při výcviku začal dávat i pozor, hah!“ No jo, čim víc hot učitelka, tím lepší známky v daném předmětu, to už je fyzikální zákon, ne?
Uculil se, když odsouhlasila jeho domněnku. Hah, no ovšem, že on je tou nejlepší pochutinou v Anjeliném životě! Ale to si samozřejmě nemyslel skutečně, to jen po těch depresivních měsících bylo víc než fajn vypustit čertíka z krabičky. A že to u Roižna nnebylo nic složitého! Dal se na Anjelinu hru, a sem tam jí hravě uhýbal, nebo zavrčel a jemně jí zatahal za srst na krku či šíji. Když se o něj opřela předníma, pozastavil se. „Ty mě provokuješ,“ uchechtl se nad touhle skutečností. „A to bude mít následky!“ Dodal a skočil předníma po ní. Mínil jí pořádně pocuchat kožuch!

Kdyby ve smečce existovala ta pozice klauna či dvorního šaška, neváhal by, a přihlásil by se o ní. Měl by už od začátku jasný, čim chce bejt! Takhle si musel vybírat jenom z realistickejch pozic, který zas tak zajímavý nebyly. Ale běhání po lese a špehování čumilů kolem hranic ho bude bavit. Věřil si, že v tom bude skutečně dobrej! „Jo, to asi dává smysl,“ uznal. „I já to při konkurzu musel říct, co tak nějak chci dělat, a podle toho jsem pak dělal tu zkoušku.“ Vzpomínal na to neutrálně. Zandal to na pána, ale okolnosti, který ho k tomu dohnaly, dneska zestárly dost špatně. „Díky! A co chceš dělat ty? Nechceš bejt taky rimor?“ Aby byli jako párek rimorů! Nebo má zálusk na něco zajímavějšího?
„No, zeblejt se upe nechci!“ uchechtl se a utřel si tlamu, kdyby náhodou byl pokydanej. Jako že asi byl. „Jo? A jaký máš teda nejradši?“ Ptal se, ale když se Anjel rozhodla pokračovat v jeho nepřímé výzvě ke hře, dokázal si odpovědět sám. „Mě?“ A od tohoto momentu už asi neočekával žádnou seriozní komunikaci, ačkoli tak to mělo původně být! Měli si přeci hezky povídat! Ale pravdou je, že povídáním strávili posledních několik měsíců, a trochu dovádění jim neuškodí. Proto Roihu nechal ostružiny ostružinama, a poskočil k Anjel, aby do ní drknul hlavou a zakňoural.

Nedalo se nic dělat, Roihu se musel vybrečet, ať chtěl, nebo ne. Ať už to bylo blbý, nebo nebylo, tenhle random mu musel posloužit jako odpadkovej koš. Ale kdo ví, třeba právě tenhle fakt Roihovi přinese do života nějakýho novýho frendíka, tentokrát skutečnýho. Cápek naštěstí neměl vůbec žádný blbý kecy, takže asi nebyl zas tak vymletej, jako se prve zdálo. Skutečně by to nebylo vhodné, a Roižánka by to mohlo z breku probrat do zuřivosti. A to nechceš. „Ne-nezaslouží, ale i přesto se to stalo,“ říká mu a myslí na Anjel. Nebohá čaje, ta si to nezasloužila ze všech nejvíc. „Chudák Anjel. Co jsem jí to provedl?“ Dobrá otázka, ale moc sebemrskačská. Možná na tom měl větší podíl, ale nebyla to přeci jen jeho zásluha. K tomu, aby si někdo udělal děcka, jsou potřeba jedinci dva.
Poplácání po zádech mu skutečně nevadilo, těžko říct, jestli to vůbec v zápalu těch emocí vnímal. Něco dělat se mu fakticky nechtělo, jenom lehnout a chcípnout. Ale musel s timhle pocitem bojovat. „Ne, to já nezvládnu. Jsem rád, že jsem tady venku, ale nic víc po mně nechtěj,“ říká mu. Možná by se měl pod dohledem tohohle jedince radši odebrat k domovu, aby se vůbec ještě dneska vrátil, he?

No tak to rád slyšel! On měl bejt stand-up komikem, přece! Spokojeně tedy zamručel, když Anjel uznala, že je to stále džouker největšího kalibru, a letmo se o ní ještě jednou otřel. No jo, když on jí prostě miluje! Nelze slovama ani písmenkama vyjádřit, takže mlčim už.
Jako, ještě donedávna si nemyslel, že bude vůbec kdy pracovat, ale nechce bejt nula navždycky. Nechce bejt příživník! „Jáj. A ta zkouška je těžká? Nebo je to jako ten můj konkurz do smečky? To teda bylo náročný, neříkám, že ne!" Ptal se svojí čaje. Zas tolik toho o smečce ještě nevěděl, hlavně neměl moc času se zajímat. Buď se připravoval na příchod děcek, nebo byl pak v depresích, že žádný děcka nebyly. Těžkej lajf, o tom by měl zazpívat. „Jó, já bych pořád chtěl dělat to, o čem jsem uvažoval poprvý. Budu běhat po lese a pozorovat okolí, budu rimor. Teda doufám.“ No, zatím nemluvil s žádnym rimorem, protože tahle smečka snad ani žádný nemá. Je teda jeho čas se v týhle profesi zdokonalit a vyšplhat na vrchol!
No jó, však on se musel nad tim neznámym vovocem nejdřiv patřičně ksichtit, než uznal, že to chutná dobře! „Ostružiny! To zní dobře,“ myslil si, a dál si pochutnával na kouskách divého ovoce. „Kolik toho můžu sníst? Né, že by to bylo lepší jak čerstvej kus králíka, ale rozhodně to není špatný. Nejsem sic žádnej býložravec, ale asi chápu, že ti to tak chutná,“ uchechtl se a jal se ťápnout svojí čaje po čumáčku.

Ani nevěděl, jestli ho fakt, že se změnil, těší, nebo ne. „Takže už nejsem vtipnej, jo?“ Uchechtl se. Tenhle dotaz myslel jako vtípek, ovšem. Ve svý podstatě se asi nezměnil, ale věděl, že něco v něm chcíplo, a to z něj některý móresy prostě vyhnalo. Je zkrátka už smrtelník. je to smutný, ale týnejdžr asi nemůže bejt navždycky. Může bejt ale navždycky cool, a to je hlavní! „Díky,“ poděkoval jí za pochopení a blízl jí na tvář. Před ní se asi fakticky nemusel stydět za fakt, že se potřeboval někoho u vybulet. Doufal ale, že tak učinila aj ona. Docela to pomohlo, to bezpochyby.
„Tak jo,“ odsouhlasil to. Určo by bylo blbý, aby tam bratra nezvala kvůli němu, ale jestli je to nějakej blbeček typu Huntley, tak vskutku ani nemusela. S někym takovym by se on ani nevybavoval! Prostě jenom nechtěl, aby mu někdo zas mínil rozbít hubu. Už si to všechno vyžral, a je snad hodnej kluk, ne? „Jó, tak Aikan! No jo. Možná bych se ho mohl zeptat. A třeba by mě mohl poradit jak se mám cvičit na svou budoucí profesi. Už bych asi měl se sebou něco začít dělat, he?“ He, ale bylo pochopitelný, že teď nic nedělal. Už ale pociťoval, že by mohl. Nějakej novej cíl, tedy vyšplhat se aspoň o jednu příčku ve smečce výš, by mu mohl pomoct se ještě víc psychicky stabilizovat.
Hezky Anjel za boubulema následoval. Dle jejího skeneru byly asi oukej, jinak by je následně nezačala trhat a papkat. „Dobrý, jo?“ ptal se trochu nevěřícně, než k ostružinám přistoupil, aby si je zblízka prohlídnul. Vypadaly zvláštně, ale voněly docela hezky. „Voněj pěkně,“ vyřkl svý myšlenky nahlas, jako by chtěl oddálit moment, kdy je vloží do úst. Ale když viděl, že se tim Anjel láduje bez ostychu, tak už to zkusil taky. Vložil si jeden plod do tlamy a začal přežvykovat, jak kdyby do něj někdo cpal léky. Ale jako léky to nechutnalo, ne! Bylo to lepší. Trochu nakyslý, ale nakonec sladký. „No, je to vlastně docela dobrý.“ Uchechtl se, a jal se utrhnout si další.

Jako, Roihovi připadal Cielo trochu jak magor, ale ono neni na škodu se i s někym takovym kamarádit. On sám je docela lůza, koneckonců, takže nebude nad žádnym přátelstvím jen tak ohrnovat nos! „Jó, kdokoli, kdo to se mnou vydrží po prvnim setkání, stojí za řeč.“ Jeho vysírání cizinců je vlastně takovej test! Kdo mu pak tu šikanu zvládne odpustit, je asi hoden jeho zájmu a přátelství. No, to bylo fér! „No vidiš, už bych si to nepamatoval!“ Ale bylo to vzhledem k jejich zážitkům poslední doby víc než pochopitelný, no jo. „Jo? Docela mě vytáčí svou otravnou energií, ale...,“ na vteřinu se odmlčel, netušíc, jak to doříct. „Ale docela mně pomohl. Po tom všem.“ Nechtěl to zmiňovat, ale zároveň to chtěl Anjel osvětlit. Aby byla v obraze, vždyť má asi právo vědět, s kym se Roihu zná nebo ne, a proč. Připadalo mu logický, že jí to zajímalo.
Né, že by to byl odpor, ale konkrétně z Hariho to byly spíš bobky. Možná z týpka cejtil nějakou dávku autority, a to se mu ještě nikdy nestalo. Roihu ještě k nikomu respekt neměl, kromě Anjel ovšem, ale to bylo z lásky. Hariho fakticky nemiloval, a nějakej respekt i přesto cejtil. A Tim? Ten Roiha viděl, když byl totálně na dně, a i když byly všecky jeho scény oprávněný, konverzace s nim by mu přišla awkward. Ale byl mu vděčnej, že Anjel zachránil, to zas jo. „Asi bych to přežil. Ale o žádný scény na svatbě nestojim!“ Uchechtl se. Má to bejt hezkej dníček, né něco, kde bude panovat blbá nálada! Proto by bylo asi dobrý, kdyby se se všema Roižn sešel ještě předtim, než ten den fakticky nastane.
Zavrtěl ohonem, když Anjel odsouhlasila jeho rozdělení rolí. Bylo to jenom tak narychlo, klidně se to může ještě změnit, podle potřeby. Kdo je však oddá, to už je mnohem těžší otázka. „No, co třeba ten fištrón eee-,“ Eee se nejmenoval, ale Roihu musel zapátrat ve svym mozku, aby ho dohledal. „Aidan! Nebo tak něco. Vypadal hodně chytrej, jednou už mně s něčim poradil.“ S výchovou dětí, no jo, to však Roihu zamlčel.
A mezitím, co kecali o svatbě, náhle Roižn zbystřil v koutku oka nějakou bobulu!! Byla to bobule černá, na keři pichlavym – ostružina! Jménem jí teda neznal, ale hnedle musel jejím směrem ukázat. „Hle! To vypadá jedle!“ Ale jíst to zatím nehodlá, dokud nebude potvrzený, že to neni jedovatý! A v okolí by toho mohlo bejt aj víc, no ne? Někde by se ty zvířata mohly už objevit!

Anjelka byla prostě anděl. Ona to měla ve svym jménu, a dělala mu neskutečnou čest! Jen Roižn byl takovej její ďáblík, to už se nedá asi nic dělat. „Já ti to věřim,“ zamručel a s menšim popoběhnutím se o ní celým tělem otřel. Byl rád, že jí ve svym životě měl, ať už s ježkem navíc, nebo bez něj!
Blíznul jí hnedle na tvář, když se o něj otřela. „Jo? Docela se s nim bavim. On je taková moje vrba, ale sem tam se samos poškádlit musíme,“ říká jí. Poškádlit čili Roižn ho sem tam musí pošikanovat. Naštěstí Cielo už pochopil Roižnův smysl pro humor, a tak z toho ještě žádnej fajt nebyl, hah! A nejspíš už ani nebude. „Teď jsem s nim teda dlouho nemluvil.“ Dodal. Od tý události ho nevyhledal. nevěděl, co by mu řekl, nebo jak by Cielo reagoval. Trocha se bál, že komukoli o svym traumatu řekne, tak to třeba nebude brát vážně, nebo řekne něco, co Roiha rozzuří do nepříčetnosti. Nebo co ho bude bolet. A tak bylo lepší se o tom nebavit vůbec. „Týpek, jó, z nihilu. Jmenuje se Sol. Je zelenej jak jožin z bažin, je to ale hodnej kluk. Mně pomohl i při konkurzu do smečky, to jsem ti říkal?“ No? Zelenáč mu tehdá pomohl s identifikací sněženky, a to Roihu cenil.
Asi upe neskákal radostí, když Anjel řekla, že pozve týpka, co mu dal takřka přes hubu, a jinýho cápka, co jí dělal gynekologa. Při konverzaci s nima by se asi necejtil dvakrát uvolněně, ale kvůli Anjel by se snažil. Kvůli ní je ochotnej udělat cokoli, a tohle už se zdá jako maličkosti vedle toho všeho co se už stalo. „Tak jo. Myslim, že jestli všichni přijdou, tak to bude dostatečná účast. Hlavně, aby tam nebyl někdo, koho tam nechcem,“ pousmál se. Anjel vlastně ani nevěděla, že dostal od Hariho za ouška výchovný pohlavek. Sdělovat jí to asi nemusí. „Finna jsem ještě neměl šanci poznat. Snad by mě ale nechtěl zakroutit krkem.“ Tož fakt nerad se dostal do nějaký nepříjemný situace. Pořád jeden z kámošů Anjel může na něj naběhnout, že jí zničil život. On ale věřil, že trest už si odpykává.
„Mohl bych připravit nějaký jídlo, a ty by ses třeba postarala o zvelebení a dekoraci toho místa, kde to chcem. A taky by nás někdo chytrej měl oddat,“ koukl na svou čaje. Ale kdo? Nemyslel si, že zrovna z těch jeho dvou známejch je někdo chytrej natolik, aby je zvládl, byť jen "jako", oddat!

Ano, Roihu by si skutečně nezkusil něco takovýho říct! Nasranou Anjel už jednou zažil, ale to bylo asi úplný nic vedle skleslé a smutné Anjel. Oba byli docela skleslej a smutnej páreček, proto teď museli udělat maximum, aby zas byli idolem všech norestských hrdliček! Bezpochyby už jsou, ale teď to musí jenom každej vidět. Škoda, že žádná soutěž o nej pár roku neexistuje...
Roižn se uchechtl. „Dobře, to seš hodná,“ říká jí, ale myslel to vlastně dost seriozně. Je hodná, že mu chce ty plody lesa najít, ať to stojí co to stojí. Nikdo jinej by se kvůli němu tak nenamáhal. „Mám ti to věřit, jo?“ Ne, nevěřil! Proto se tak i patřičně tvářil, a mezitím hledat stopy po ovoci dál. Předpokládal, že to bude mít specifickej pach a hlavně tvar! Možná to bude jako ňákej šípek, nebo jiný bobule na stromě.
Ne, neměl by jí za zlý, že se jí to z hlavy vykouřilo. Ani on na to dlouhý tejdny ani nevzpomněl – proč asi! Ale teď, když byl o poznání klidnější, vytahoval ze svejch vzpomínek starý sliby a přísahy. „Tak výborně!“ Zaradoval se a zavrtěl nad tím ocasem. Byl rád, že souhlasila, protože jí zkrátka a jednoduše miloval! A chtěl s ní bejt navždycky bok po boku. „Přemejšlel! Já bych chtěl, aby tam někdo byl, ale nemusí to bejt celá smečka. Jenom ty, který jsou nám bližší. Já bych možná mohl pozvat Ciela, a taky jednoho týpka z nihilu,“ řka, myslíc ovšem Sola. Ten random, s kterym se tak sblížil díky tragédii. „Čím víc vlků tam bude, tím víc přání do společnýho života dostanem.“ Tím víc vlků jim bude závidět! Ale zas tam nechce žádný randomy.

Roihu to měl stejně – kdyby nedejbože odešla Anjel na věčnost, on by šel s ní. Co by tady na tom blbym světě dělal? Akorát by se trápil a nenáviděl ještě víc! Na nic takovýho ale myšlenky fakt neměl. Stačilo to všecko co už se stalo.
„Ouch, no, já jsem to tak nemyslel – určo není hloupá, a i kdyby, tak já fakticky nemám právo to hodnotit,“ uculil se, ale měl dojem, že se špatně vyjádřil. Vždyť ani on by život plnej jenom spánku a žrádla nechtěl, už proto, že si ho taky v posledních měsících zažil až dost. „Zajímalo by mě, jak to v její mozkovničce probíhá.“ Ale nedozví se to. To až v příštím životě, jakmile se reinkarnuje do čápa. Pak možná.
„To nevadí,“ usmál se. Nevadí, jestli na to zapomněla, a nevadí, jestli žádný nenajdou. Chtěl jenom, aby se oba zaměstnali něčim pozitivním. Když to takhle hezky půjde, bude snad už jenom líp. „Heh, překvapenej nebudu! Možná mě budeš muset přemlouvat, ale asi mě udoláš.“ No jó, on by na to kejvnul, protože by chtěl, aby měla Anjel radost. Kdyby se to zvíře nechalo ochočit, tak ať si ho klidně vezme. Na žádnýho mazlíčka už on žárlit nebude.
On byl v hledání drobností v přírodě docela marnej, takže nelze říct, že by byl úspěšnější než Anjel. A to se jako fakticky snažil! „Přemejšlel sem, jestli už bysme se neměli vzít. Třeba koncem léta by bylo hezký si udělat nějakou svatební slavnost, hm?“ A tak když zatim nenašli ježky, bylo nutný hovořit o něčem jinym. A tohle... řekl to tak suverénně, ale jakmile to dořekl, polil ho strach, že by nemusela souhlasit. Prostě proto, že jsou teď okolnosti takový, jaký jsou. Jenže on si myslel, že by jim to prospělo. A byl by hrozně rád, kdyby jejich vztah zpečetili před zraky závistivých čumilů!

Za těma úsměvama, co si oba vyměňovali, se ale pořád skrejvalo to jedno – ta společná potlačená bolest. Jednou však snad přijde den, kdy se všechno bude zdát zas přirozený, kdy už ta bolest bude sice přítomná, ale respektovaná. Teď jí ve svym životě Roihu nechtěl, ale zároveň věděl, že nikdy neodejde. Proto se sní bude muset smířit, a dát jí ve svym životě férovej prostor. Férovej, to je to klíčový slovo. Nesmělo jí bejt moc, aby nezakrněl v pelechu v doupěti – to už se, zdá se, podařilo překonat –, a nesmí bejt ani potlačovaná nebo přehlížená. Do toho dorostou, jsou na dobrý cestě.
„No jó, tak bych se chtěl mít. Myslet jenom na žrádlo a spánek, hlavu prázdnou a nemít v ní jedinou hlubší myšlenku,“ uchechtl se, ale to nebylo vtipný, protože to byla smutná skutečnost. To si uvědomil až potom, co to řekl. Achjo. No, hned se nadechl a mínil si udržet úsměv. Dneska brečet nebude, to si taky slíbil!!
„Tak něco pohledáme, pojď,“ rozhodl. „Ovoce jsem ještě nejedl, ani ty jahody, o kterejchs mi povídala. To moje chuťový buňky ještě neznaj!“ Ostuda! Ale vskutku nebyl čas a ani myšlenky na to jít se něčím takovým teď krmit. Dneska je tomu ale otevřenej, dneska chce zase cejtit, jaký to je žít, dnes si chce říct na konci dne "vybral bych si život". Uchechtl se nad Anjelinou poznámku o dalším domácím mazlíčkovi – uchechtnutí to bylo upřímné. „Nevim, kolik se nás pak vejde do pelechu, ale na takovýho ježka by se snad místečko našlo. Jen by se mně nelíbilo, kdyby mě při spaní píchal!“ Jeho píchat nikdo nebude!!