Príspevky užívateľa

Byl rád, že taj s Anjel dneska byl. Sem tam se už zvládl vydat za hranice, ale většinou to nekončilo nikterak dobře. Byl teď k cizejm spíš chladnej, a když to šlo, vyhejbal se jim. Až tehdá na zelenáče Sola, od kterýho v tý chvíli psychickou oporu potřeboval. A přitom to byl random týpek! Nikdy o tom Anjel neřekl, o tom, že brečel cizinci na rameni, protože nebyl důvod jí něčim takovym zatěžovat. Byl si jistej, že se taky k někomu musela jít vybrečet, a bylo to férový. Nešlo to dusit jenom mezi sebou, bylo důležitý to dostat aj ven. Chudáci ty odpadkový koše, který je museli poslouchat – naštěstí všici byli snad k jejich situaci dostatečně shovívavý, a chovali se k nim vstřícně.
Doufal, že by dneska mohl vidět Anjel trochu šťastnou. Jako skutečně, ne jenom kvůli němu. To by totiž mohlo udělat šťastnýho aj jeho. „Já vim, je to svátost sama,“ zazubil se a směrem k divému zvířeti se otočil. Už s ní žádnej beef neměl, protože dost rychle pochopil, že jeho zášť vůči ní byla bezpředmětná. V životě se nespočetněkrát choval jako pitomec, a s tim už se nic dělat nedá. „No a neznáš nějaký tríčky, jak je přilákat? Nebo jestli je podle nějakejch specifik hledat?“ Ale ona určitě věděla. Roižn s ní jenom chtěl udržet konverzaci o zvířatech – o tom, co milovala, aby na nic zlýho nemusela myslet. Kdy se to tak stalo, že na prvním místě v žebříčku jeho zájmů už nebyl on sám samotinkej, ale Anjel? Jak si nikdy nemyslel, že někdy bude mít někoho rád víc než sebe, teď pochyboval, že se vůbec ještě někdy mít rád bude.

Roihu samozřejmě s Anjel trávil maximum svýho času, ale né vždycky se mu podařilo jí vytáhnout někam ven. A on jí ani nenutil, protože pořád taj byla skutečnost, že spolu zažili něco extrémně traumatickýho. Ze začátku těch všech depresí se aj bál, jestli něco takovýho jejich vztah vydrží. Protože to bylo těžký. Ale jak se zdálo, jejich láska je fakticky věčná, jak si to řekli už tehdá, né moc daleko od místa, kde se právě nacházeli. Sám měl dojem, že tenhle zážitek je nějakym způsobem sblížil, společný trauma je asi věc, která vás jen tak nepustí. Nikomu jinýmu nikdy nevěřil tak jako věřil Anjel. Poslední měsíce skutečně žil jenom pro ní, a sotva už myslel na sebe. Teď to teda už bylo lepší, a byl schopnej i nějaký mezivlčí komunikace, ale furt to nebylo jako dřív. A už nikdá nejspíš nebude.
Souhlasil s procházkou za ježkama, kterou si Anjel tak mocinky přála. A on je chtěl taky vidět – už kdysi dávno si to přec naplánovali. A dneska byl ten den, kdy byly schopný něco takovýho podniknout. Byla to dobrá věc – Roižn věřil, že pozitivní zážitky jim pomůžou se s celym traumatem nějak vyrovnat. Bolet to bude už navždycky, ale kvůli sobě samým musej bejt silný. „Nebyli, a musim říct, že mi to hrozně chybělo,“ řekl, když se na svou čaje otočil a pousmál. On už nemluvil ve verzálkách, né jako nesmrtelnej týnejdžr, on už mluvil jako smrtelník. Děsivý. „Snad nějaký ty pichlavý veverky najdem. Jsem zvědavej, jestli si s nima Rozmarýna bude hrát, nebo si daj 1v1." No, dobře... pořád to byl tak docela debílek Roihu. Teda, on se o to snažil. Snažil se nebejt pořád jenom zlomenej Roihu.

Taj Roižn kráčel, tady šel, v místech ve kterejch si v minulosti života užíval po boku Anjel. Dneska taj byl sám, protože né vždycky se mu podařilo svojí čaje někam vytáhnout, a né vždycky jí k tomu chtěl nějakym způsobem nutit. Dneska byl zas na lovu, protože už si namlouval, že je jeho psychika stabilnější než měsíc zpátky, a že už je toho schopnej. Jasný, z takový události se jen tak neoklepete, ale zas se nemůže utápět v bolesti až do konce žití. Bolet ho ztráta dětí bude už navěky věků, ale nemůže jenom sedět doma na pérdeli a litovat se. Litovat bude tak leda Anjel, ale to až potom, co jí a smečce něco uloví. Protože on už to zvládne, už je zase silnej, jasně.
Ale k jeho překvapení se mu tu podařilo chytit jen nějakou polochcíplou myš. To si nebyl jistej, jestli vůbec může smečce přinýst, a Anjel? Tý už vůbec ne. Někde si to tady zahrabe, a sejde dolů do kotliny, aby se podíval po něčem zajímavějším, za co se nebude muset stydět. Snad jen nenarazí na nějakou vlčí existenci, s kterou by musel komunikovat. To mu ještě pořád tolik nejde.

Objetí od random vlka bylo rozhodně zvláštní, ale Roihu to ani toliko nevnímal. V tuhle chvíli ho nezajímalo, že to absolutneě nekoresponduje s jeho tak dlouho budovanou imidží, ale to takřka nic. Do jeho imidže nezapadalo, že si udělal děcko, a ani tam nezapadalo, že ta děcka zemřela, aniž by stihla žít. Život vám udělá imidž takovou, jakou si zasloužíte. Ale Roihu si nemyslel, že si to všecko zasloužil. Zas tak zlej přece nebyl! Byl to jenom týpek vychovanej ulicí, nic víc, nic míň! Bylo ale strašně těžký se chovat k ostatním dobře, když se k němu oni můžou chovat třeba jako jeho máti.
Nu, zelenáč se od něj pak odtáhnul, a nejspíš to bylo v pravej čas. Držet se taj bůhví jak dlouho v objetí by už mohlo začít bejt trapný. Nevěděl, jestli to může vůbec vyslovit nahlas – jestli to dokáže. Teď akorát musel potlačit vzlyky, který šly zastavit jen těžko. I když už skutečně nebrečel, pořád bylo těžký se pořádně nadechnout. „Já–, j-jak to mám vysvětlit, když to sám ne-nechápu?“ Dostal ze sebe za vzlyků, takže jestli mu bylo skutečně rozumět, to už je asi na posluchači. „O-osud nám je sebral. Sebral nám naše děti, ještě předtim, než se stihli poprvý nadechnout. Jak to mám brát? Jako karmu? Tohle jsem si ale nezasloužil!“ Při poslední větě se zas rzbrečel. Na vteřinu ho napadlo, jak blbý musí bejt, že tady furt bulí, ale ono je to přec oprávněný. V jeho situaci by se složil asi každej normální jedinec.

Však Roižn, on byl v nitru dobrej kluk! Zlobivej a tak trochu výtržník, ale nikdá nebyl zlej tak, jako třeba jeho máti. Byl plnej citů a emocí, a proto si s ní asi ani nikdá nerozuměl, a ani nemohl. Proto ho považovala za slabocha, to je jasný. Jenže jak má bejt bezcitnej, když se mu takhle dosral lajf? Věřil, že valnou většinu normálních jedinců by ztráta potomků takovým krutým způsobem opravdu zabolela. Jen psychopat by něco takovýho dokázal s klidem přejít – a věřil, že jeho máti by toho schopná byla. A jak on byl na jednu stranu rád, že tohle po ní neměl, i když by mu to v tendle moment ušetřilo veškerý trápení. Achich ach! „Dík,“ zamumlal, ale to asi už nevnímal sám sebe. Děkuje za odpuštění, no toto! Je fakt v hajzlu, jinak to vysvětlit nelze.
Nelze říct, jestli to obejmutí Roihu uplně vnímal, ale přijal ho. Vono bude fakticky lepší se vybulet do srsti ňákýmu randomovi, než svojí čaje, která toho už tak měla plný kecky Chudák Anjel, chudák, chudák, a ještě, aby se trápila s nim? Ne, nudle patří do srsti tohohle cápka, ať už je to random sebevíc. „Neuleví, tohle jenom tak nepřebolí,“ vyvzlykal ze sebe. Ale je fakt, že čim víc toho ze sebe dostane, tím snazší to pro něj bude. A to i přesto, že mu to teďka tak nepřipadalo. Jednou se probudí, a už ho to tolik bolet nebude. Nemusí to bejt hnedle zejtra, ale jednou se toho snad dočká.

Roihu si nepatrně povzdechl. Ach, proč jen se musel v jeho blízkosti objevit právě tenhle zelenáč? Jak má tohle přežít bez úhony na jeho psychickém zdraví? „Máš fuk, cos řekl nebo neřekl, nemění to nic na tom že je tvoje chování otravný a nemístný,“ řka. A to teď úplně mimo fakt, že je prostě v nesprávnej čas na nesprávnym místě. Za to mohl ten zatracenej osud, nikdo jinej. Tenhle týpek v tom byl vlastně dost nevinně. Nemohl za jeho problémy. „Prostě ňákej kolega. Jsme kolegové, no ne? Skoro.“ Vysvětlil s naprosto nezaujatým výrazem. Výjimečně to žádná urážka nebyla, ale kdyby jo, byla by zasloužená. Možná, kdyby však znal opravdický důvody Roihový deprese, ztichnul by a ještě by svý svědomí zpytoval. Takhle se mohl kát jenom těžko.
Jó, Roižn měl nejspíš na krajíčku. „No jo, na tom bude něco pravdy,“ říká mu, mumlajíc slova pod fousky. „Takže sorry. Sorry, jestli moje chování k tobě bylo přes čáru.“ Né, že by to znělo nějak extra procejtěně, ale bylo to myšlený od srdíčka, jenom to řekl tak, jako vždycky. „To nejseš, a ani nebuď. Protože se ti to všecko vymstí. Osud si najde cestu, jak ti všecko oplatit, aj s úrokama,“ definitivně se rozbrečel. Jako, snažil se nesložil úplně, ale vzlyky byly dostatečně zoufalý. Ach, jak jen to skončil! Bulí tady přes ůzou, a je mu to naprosto šumák, protože je zlomenej, a bolí ho žití.

Po tom, co si odpočinulo nejen to dítě, ale i on, byl čas ho jít ukázat šéfovi. Když tam ještě před chvílí u Anjel odpočíval, a pozoroval nejen jí, ale i Omaru, přemejšlel, jestli to bylo to nejlepčí, co mohl udělat. Z morálního hlediska určitě jó – nemohl přec nechat takhle malý vlče někde bezprizorně pobíhat, he? Z tohohle hlediska určitě udělal to nej nej, co mohl. Bylo to ale i to nejlepčí pro Anjel? Roihu správně odtušil, že jeho čaje to dělá jenom kvůli němu, a sama se na to třeba tolik necejtí. Asi po ní nechtěl, aby to děcko hned milovala, ale přál si, aby si k němu našla cestu. Aspoň malinkou. Věřil, že jemu to trochu pomůže odklonit negativní myšlenky z jeho mysli, a bude se soustředit aspoň na něco trochu pozitivního. Už tak vstával jenom kvůli Anjel, a tak bylo nutný se trocha začínat zase vracet na nohy. A pokavaď mu má v tom Omara nevědomky pomoct, je to asi dobře.
„Teď se budeš muset chovat co nejvíc diplomaticky co to jde, kapiš to? Šéf, to je ta nejváženější osobnost smečky! Ten to taj všechno vede, a o všem rozhoduje, toho musíme všici poslouchat. Ale neboj sa, neni to žádnej Heródes! Kdyby byl, tak by mě nikdy nepřijal,“ říká Omaře, která ho s největší pravděpodobností následuje. Roihu zachytil šéfův pach, když se ho vydal hledat někam k jeho lóži. Nejspíš byl teda na nějaký cházce, a dumal nad věcma, na který Roihův mozek nestačil. Možná šéf myslel na ten beef mezi Přízračnejma a Ignisem, he? To byla vážná věc, na kterou ale poslední dva měsíce Roižn vůbec nemyslel. „Větší ostudu, než já, ale neuděláš, to jsem si jistej.“ Řekl tak mezi řečí, když se blížil k pachu S'Arika, hlavy tohohle seskupení mátonoh.

Všici víme, že Roihu je konatel dost impulzivní, a řídí se ve většině případů emocema, a dneska tomu nejspíš nebylo jinak. Jenže teď už zas nebyl tak naivní, jako před nějakou dobou, kdy si maloval, jak strašně jednoduchá bude výchova děcek. Tohle dítě nebude nikdy jejich, a nebude to stejný, jako vychovávat děcka vlastní. Už jenom proto, že tohle dítě má něco zažitý, a taky proto, že právě díky jejímu věku se nejspíš o její výchovu bude dost zajímat i smečka. Nikdy si jí nebudou moct na sto procent přivlastnit, ale jí přeci dělat náhradní opatrovníky. Není a nebude to stejný jako mít vlastní vlčata, to Roihu přece věděl. „Jestli se na to necejtíš, tak já to chápu. A hlavně nechcu, aby ses do něčeho nutila. Jenom jsem si myslel, že kdyby to tak nemělo bejt, vůbec bych na ní nenarazil.“ Nevěřil, že je to jenom náhoda – vždyť jenom sotva chodí za hranice! Tak jak je možný, že zrovna při jedný takový procházce, jedný ze dvou, který doposud od toho všeho podniknul, našel sirotka? „Myslim, že tahle smečka jí má co nabídnout, a že jí máme i my co nabídnout.“ byla to pravda, nebo jen zbožný přání? Co jí může Roihu nabídnout, kromě základních potřeb?

Roihu si ovšem všiml, že to v Anjel moc emocí nevyvolávalo, a to ho trochu v tom veselí zchladilo. Začal přemejšlet o tom, jestli bylo fakt na místě předpokládat, že z tý malý bude mít stejný pocity, jako on. Furt si musel uvědomit, že byla přece jenom v od kousek odlišnější situaci, jak on. To ona je nosila ve svym břuchu a měla k nim ten největší vztah, a proto když jí jen Osud sebral, musela trpět ještě víc, než on. A to že trpěl dost, takže si to možná ani už představit nemohl. Bylo teda oukéj předpokládat, že teď se z tohohle děcka podělá? Asi ne, že jo? I přesto malinká část jeho mozečku přesně v tohle doufala.
„Myslel jsem, že jí tady nechám odpočinout, a pak jí odvedu za šéfem. Aby taj mohla zůstat,“ řekl, protože vlastně nevěděl, co jinýho říct. Asi pravdu? Jenže to se ho zas zmocňovaly emoce, který nechtěl nechat vyplout na povrch. Začal pociťovat knedlík v krku, a ten většinou vedl k slzám. „Chci si jí nechat.“ Tahle slůvka takřka pod fousky zamumlal. Je to jako by mluvil o nějakym zvířeti! Ale myslel tim jenom to, že jí chce dát to, co chtěl dát i svejm dětem, a nemohl.

Anjel vskutku spala, stejně, jako když od ní odcházel. Nu jako, nedivil se jí, neboť sám se poslední tejdny věnoval převážně neaktivitě než aktivitě. Už mu ale začaly dřevěnět nohy, a hlavně měknout mozek. Když se pak čaje na jeho popud probudila, na vteřinku mu jí bylo tak líto! Chudák, a on jí takhle budí! Ale spala koneckonců dlouho–. „No,“ začal, ale jestli se pořádně vymáčkne, to se teprve uvidí. „Já jsem našel u hranic dítě, úplně samotný,“ vysvětlil jí na začátek. „Prej jí rodiče opustili, a tak jsem jí tam nemohl nechat bezprizorně pobíhat.“ Sledoval Anjel, když to říkal, ale při posledních slovech se podíval na Omaru. Samozřejmě to řekl tak, aby bylo jasný, že nebylo jinýho východiska. Nechtěl, aby to znělo tak, jak to doopravdicky bylo – že ho chytla baby fever, a on tu malou chtěl zachránit stůj co stůj, i kdyby třeba v největším ohrožení života vůbec nebyla. „Jmenuje se Omara.“ Představil ju, a dal jí tim i prostor k tomu něco třebas říct.

Roihu se moc nechtěl upínat na představy, jak něco s touhle vlčinkou dělá, protože by pak mohl bejt zkalamanej, kdyby to nevyšlo. Zklamanej už jednou byl, a to fest, a tak bylo lepší, když myšlenky držej trochu na uzdě. Né, že by to teda šlo, obzvlášť, když ta malá už všecičko naplánovala. „No, tak to počkej, až uvidíš Anjel! Jestli já jsem starej, tak ona musí bejt nejstarší žijící vlk na světě. Nikoho většího jsem totiž ještě nikdá neviděl,“ uchechtl se nad touhle představou. Ale klidně ať si mu dědek nebo stařík říká, bylo mu to fuk. V jejích ajkách musí bejt každej starej, však byla tak malá a mladá! jako by včera vylezla z lůna matčiného!
„Už tam budem,“ řka Roižn, a určitě Omaře pomáhal veškerou cestu do tábora nějak přetrpět. Když se nechtěla nechat nosit, tak jí aspoň popostrkoval, a to až do tábora. Tam se zdálo, že malá už mínila stávkovat. „Ale nekřič tak, vždyť je noc! Většina vlků spí,“ připomněl jí. No, bylo těsně nad ránem, né noc, ale taková Anjel nejspíš ještě na pelechu podřimovala. „Pojď,“ a konečně jí teda chytil za zátylek, aby jí odnesl do nory, v který určitě stále Anjel felila. Cápka v jeho tlamě byla docela těžká, ale on to byl silnej kluk, že jo. Už jí nechtěl mučit dalším cestováním, tak proto jí prostě odnesl. A to až k jejich pelechu, kde jeho čaje podřimovala. Tam Omaru zase spustil k zemi.
„Anjel?“ oslovil tiše spící vlčinu, a jemně do ní šťouchnul čumákem. Nevěděl, jakou reakci bude mít, a možná se toho i trochu obával. Připadal si, jako by domů přitáhl jedno ze sta zatoulanejch koťat, ale tak to nebylo – protože Omara byla jeho prvním nelezencem!

Opětovně se pousmál. „Jó, tak s tim ti nepomůžu. To se budu sám muset naučit! Ale to už mně Anjel slíbila, takže to na program bez problému přidáme. ta nás to oba naučí,“ řka. Jojo, o tom, jak se v létě budou s dětma u řeky koupat, a užívat si vodních hrátek, oba snili už dlouho. Ty sny se před několika týdny rozplynuly v prach, ale možná se zrodí sny nové. A možná bude možné je i s touto vlčinkou zrealizovat. „Ještě jsem s nikym srnu nelovil, ale rád to zkusim. Jediná srna, kterou jsem ulovil, je Anjel.“ To byl nakonec stejně ten jeho nejlepší úlovek v životě. Žádnej flák masa se tomu nevyrovná. „Ale já nejsem starej, hah. Já se toho musim hodně naučit, protože když jsem byl malej, tam mě toho nikdo moc nenaučil.“ Jeho máti ho měla naučit hodně věcí, ale prd z toho! Na to však nemínil teďka myslet.
Klidně jí nechal si s jeho oháňkou hrát, než skutečně vyrazili. Pak už by měla svojí energii radši směřovat k týhle procházce, když nechtěla nosit. „Tak fajn. Jakmile přejdem řeku, tak už je to kousek. Musíme se dostat do hvozdu, kde leží smečkový tábor. Tam je společná nora, v který máme pelech i já s Anjel,“ vysvětlil jí a ač chtěl trochu přidat do kroku, mínil držet krom s Omarou. Nakonec nebylo kam spěchat, i když už by strašně rád byl s Anjelkou. Strašně nerad jí nechával teď o samotě.

Pokrčil rameny. „Tak jo, když to říkáš, tak ti věřim,“ ale bylo mu to vskutku šumák. Jestli si o něm myslel týpek něco blbýho, jemu to bylo docela dost volný. Nebyl svatej, a počítal s tim, že se na něj budou ostatní koukat skrz prsty, takže si to aj timhle víceméně manifestoval. „Jo? Tak to by mě zas nebavilo. Ale fakt se snažim bejt hodnej, protože mě tak trocha trápí, že z tý magie nevytřískám žádnou extra dobrou schopnost. Víš jak to myslim? Je to takový podvádění, podvádění v žití, a to je samo o sobě tak trocha špatný, he? I když bych tim chtěl někomu pomoct, musel bych to udělat skrz podvod.“ Jestli chtěl bejt lepšim vlkem, musel myslet i na morální stránku svý magie. A ta moc neexistovala. Byla to vskutku mocná magie, a měl by bejt za ní rád, ale on nevěděl, co si o ní vůbec myslet. „Asi je vždycky lepčí se uchýlit k tomu menšímu zlu.“
Jestli nějakej dospělej mozek do Roihovo lebky doroste, to byla dobrá otázka. „Ty se v toma si vyznáš líp, takže ti budu zas a znova věřit. Já teda doufám, že máš pravdu – nechtěl bych svou nezodpovědností někomu zničit lajf.“ Ale je vtipný, že to říká, protože to už se tak docela stalo – když ho zničil Anjelce. Ona teda říkala, že to neni pravda, protože jsou duše spřízněný, ale on si to stejně tak trochu myslel. Kdyby ho nepotkala, vůbec by v takový šlamastyce nemusela bejt. Proto si už bude dávat větší pozor co dělá.

Jo, Roihu byl skutečně najednou o něco veselejší. Ještě aby ne! Možná si to tímhle děckem chce u něj Osud vyžehlit? To rozhodně nepujde tak snadno, ale pujde to líp, než kdyby to dítko odešlo. „Jo, to budu. Ale musíme si to nejdřiv nacvičit při zemi, aby to pak neskončilo nějakym úrazem!“ Povídá jí. Až se trocha zabydlí, všechno bude. Nejdřív jí musí ukázat Anjel a šéfovi, to bylo to nejdůležitější. „To tě taky naučim. Naučim tě všecko, co umim, a co neumim, tě naučej jiný vlci ze smečky. Tady je každej strašně chytrej, asi kromě mě, hah. Ale né že bych byl blbej! Jenom se toho sám musim ještě dost naučit,“ řka. No, to je právě ono – když maj děti děcka, tak pak všichni končej jak tupci, protože nemaj na vzdělání čas. To ale Roihu nemínil dovolit!
Znělo to pro jeho slechy ještě dost neuvěřitelně, ale asi tak ňák to bude. Budou týhle malý dělat pěstounský rodiče. „Jo, tak nějak. Budeme tvoji 'jakorodičové'.“ Pousmál se a konečně se posadil, neboť nastal čas se pomalu začít přesouvat domů. Trocha se bál, jak bude Anjel reagovat – přece jen odchod jejich dětiček byl ještě tak čerstvej. Věřil, že kdyby to tak ale Osud nechtěl, tuhle vlčinku by mu do cesty vůbec neposlal. „Už jdu!“ Zavolal a sledoval, jak se někam rozeběhla. Hned se jal jí následovat, aby určil správnej směr. „Tudy. Je to ještě docela kus cesty, takže bych tě klidně mohl ponýst,“ navrhnul jí. Copak jí nebolej už ťapičky? Byly to pořádný tlapky, na to, že byla tak malá, ale určo byly už namožený.

„To mám!”Jasně, že měl pravdu! Mluvil přece z vlastní zkušenosti životem zbědovaného týnejdžra. Ale ne, zrovinka on nepatřil mezi ty, který by svý problémy klasicky zveličovali, on měl fakt těžkej lajf. A když se taj naskytla možnost si ten bídnem život trochu přikrášlit, prostě nebylo možný držet svý představy při zemi. Nemyslel si, že by Omara mohla bejt náhradou za jejich děcka, to vůbec, ale mohla bejt takovou malou náplastí - aby se s Anjel soustředili na něco jinýho, než trapení.
Čekal, co z ní tak ještě vypadne, když se tu vyválela ve všem tom físízu. Jako by jí teď vůbec nemyl, he? Ale teď na sobě měla jenom exkrementy lesa, nebyla aspoň vyloženě špinavá. Nu, když ze sebe dostala, že tu teda nakonec zůstane, Roižn začal vrtět ocasem. To nebyl zrovinka jev, co by byl u něj nějak běžnej. „Dostaneš myší kolik budeš chtít. A vlastně všecko co budeš chtít.” Řekl jí a jal se jí obejmout, div se zas nerozbrečel. Hned jí ale aj vzápětí pustil, chudinku, nebo ještě uteče! „No, pravý rodiče máš asi jenom jedny, ale já a Anjel se o tebe zkusíme postarat tak, jako oni. Nebo spíš líp.” Ještě teda ani nevěděl, jestli to Anjel odsouhlasí, ale pevně v to doufal. „Vezmu tě za ní, a pak za šéfem. Ten musí souhlasit, že si tě tady necháme.” Nebál se ale, že by to šéf neodsouhlasil, protože šlo přece o malé dítě!