Príspevky užívateľa

Sledoval jí, jak se rozplácla na záda do jehličí. bylo to roztomilý, to bezpochyb. Nebylo to ještě ani tak dlouho zpátky, co by se nad žádnym děckem rozhodně nebyl schopnej rozplývat, ale časy se fakt měněj světelnou rychlostí. Co si myslel o jejích rodičích už neřekne. Myslel si, že jsou buď kaput, nebo idioti. Tak či onak, vrátit se neplánujou, jinak by to už dávno udělali. „Nemyslíš, že kdyby se vrátit mohli, už by se pro tebe vrátili? Pokavaď řekli, že se hned vrátěj, tak proč tě tam nechali tak dlouho samotnou, he?“ To byly jenom fakta, ale směřoval pořád jenom o tomu, že se má na ně vykašlat. S Anjel jí udělal lepčí rodiče!
„To je nějaká vize o tvý budoucnosti – když víš, kudy chceš, aby se tvůj život ubíral. Na to máš ještě čas, ale nečekej s těma vizema až do mýho věku,“ uchechtl se. Co byl mladej, chtěl si prostě jenom užívat života až do samotný smrti. jenže to nešlo navěky věků, to už tekon věděl. „Ségra je takový íkvé, že nepochybuju o nějakejch jejím vedlejších úmyslech. Je drsná, ona si tam všecky beztak plánuje podmanit,“ řekl vlčce. Ségra měla vždycky takovouhle vizi o svý budoucnosti – chtěla si zotročit svět! „Spíš jsem to myslel tak, že si můžu chodit kdy chci kam chci. A pořád mám prostě nějakou jistotu, že za mnou ta smečka stojí. Odejít bych taky mohl, ale to v plánu nemám. Já tady mám přece svojí spřízněnou duši.“ Kvůli Anjel tady je, a kvůli ní taj aj zůstane. Kdyby taj Malá fakt zůstat chtěla, byl by víc než rád, ale nutit jí nebude. „Nenutim tě. Ale dávám ti tu možnost.“ On by se o ní postaral rád. A snad i Anjel.

Jeho máti byla jednou z povídek od Stephena Kinga. Nejspíš. „Hodně divná máma. Takový by ani děti mít neměli,“ řekl jí. On by měl mít děti, né jeho máti! Ta si je vůbec nezasloužila, a stejně je měla! Byla to zlá a zapšklá mrcha, on takovej nikdy nebyl, tak proč mu Osud podkopl nohy? On si je taky zaslouží, přece! „Zatim bys sama cestovat neměla, ale to už jsem ti říkal. Teď bys měla zůstat někde v bezpečí, protože svět je pro tebe moc nebezpečnej, věř mi.“ Né, že by jí přemlouval, ale vlastně jo. Pořád to zkoušel, protože jí nikam pouštět nechtěl. To by se mu zas Osud vysmál, ale možná to tak bejt má. Možná prostě musí trpět, protože je to tak někde mezi hvězdama napsaný, nebo co. Ale on stejně nevěřil, že si to zasloužil.
Zamyslel se nad tim. „Možná? Seš ještě malá, ale je asi lepší, když si perspektivu najdeš co nejdřív. Abys pak nemarnila svym potenciálem, jako jsme to dělal já,“ vysvětlil jí. No, potenciál měl, protože byl temperamentní a silnou osobností, ale jako bezďák to neměl moc jak uplatňovat, než tim, že okolí vysíral. Teď se mohl někam posouvat, a bejt někdo. Ovšem až se teďka vzchopí z veškerýho toho bolení. „Jak říkám, ve smečce nejsem možná dýl, než co seš na světě. Ségra je jinde, protože já bych v tý jejich komunitě bejt nechtěl. Potřebuju cejtit svobodu, kterou mi nabízí Přízračná smečka. Tady to žádný vězení neni.“ Letmo vlčku pohladil mezi ušima. Řekl to, aby si snad nemyslela, že by ve smečce byla jak ve vězení. Protože on si to přece taky myslel, a proto nechtěl ke smečce zprvu jít.

Konečně se zas trochu pousmál. „To teda jo. Než jsem si našel holku, tak jsem na nějaký zkrášlování moc nemyslel. Jako, určitě jsem o sebe ňák pečoval, ale nikterak důrazně. Jedna drzá vlčina už mi taky stihla říct, že pěkne smrdim! Ale to už jsem hezky voněl, protože Anjel mě myje pravidelně,“ nebo přinejmenšim myla. Vzhledem k okolnostem jí ale neměl za zlý, že na to teď neměla myšlenky. On jí ale vždycky myl rád, jenom přes ty deprese neměl pak čas mejt ještě sebe.
„No, neříkala. Jen mě strašila, že když budu zlobit, tak mě hodí do řeky. Já jsem jí zlobil ale i tak.“ No, to byly né zrovna skvělý vzpomínky. „Jsem si tvořil vlastní pohádku – když jsme pak se ségrou utekli z domova a rozhodli se procestovat celej svět!“ Ono to tak teda nebylo, prostě chtěli jenom utýct od máti, ale nějak to přikrášlit musel. Aspoň decentně. Čím dýl jí taj udržím, tím líp. třeba se rozmyslí, a nikam nakonec nepůjde. Kéž by. „To neni zas tak dlouho. Asi tak čtyři měsíce, možná ani to ne.“ Vzpomínal na svoje přijímačky. Tehdá to bylo všecko ještě tak docela sranda. „Anjel mně ukázala směr – to, že nemusim bejt navždycky bezďákem bez perspektivy, jak si myslela moje máti. Máti mi totiž vůbec nevěřila, a myslela si, že nikdá nic nedokážu.“ Měla pravdu, no ne? Za tu chvíli, co se s Anjel znal, jí zvládl slušně zpackat život.

Její srst chutnala jako špína, dlouho nemytá, a navíc do toho ty jeho slaný slzy. Ale nevadilo mu to, protože ho tahle aktivita dokázala vždy uklidnit. Když mohl někomu dát sprchu, byl šťastnej. Nejradši se totiž cejtil potřebnej. „To se taky divim. Smrdíš teda slušně, ale jsem zvyklej už od sebe, tak mi to nevadí,“ říká jí, snažíc se, aby na něm ňákej smutek znát nebyl. Samozřejmě krapet vtipkoval, protože ani tolik nesmrděla. byla prostě jenom špinavá, zanedbaná, toť vše. On to ale napraví, protože si to ta malá zaslouží.
Když se začala v jeho sevření vrtěl, uvolnil stisk tak, aby prostě mohla odejít. I decentní sprcha je dobrá sprcha. No ale když chtěla vyprávět pohádku, tak fakt nevěděl. Snad aspoň na něm nebyly žádný slzy vidět už, ať se k tomu vyjadřovat nemusí. „Pohádku? Tyjo, já žádný snad ani neznám,“ ztěžka se nadechl, protože chtěl v sobě potlačit jakýkoli vzlyky, který by na něj snad šly. „O mě a Anjel, no, to je hezkej příběh.“ Až na některý pasáže, no. „Je to takovej ten klasickej příběh o dost nezbednym klukovi, kterýho zkrotí krásná čaje. Takovej je náš lovestory.“ Pověděl jí, ale fakt si enbyl jistej, jestli jí to bude skutečně zajímat.

Roižánek ty náznaky rebelskejch jiskřiček v očích vlčinky viděl. Možná proto, že je tam chtěl vidět – pak mu totiž mohla připomínat jeho samotnýho. Ale to si zas jenom něco představoval a přibarvoval. Nad jejíma dalšíma slovama se od srdíčka zasmál. „Alfa! No to jo, jsem úplnej alfa samec,“ hah, škoda, že je jenom sigma male. Aspoň prozatim. Na nějakej extra váženej post se ale nechystal, leda, že by byl šéfem nějakýho toho cirkusu, kterej si vysnil. Musel by bejt ale vtipnej, a na to teda neměl už náladu.
Úsměv se pokusil oplatil, ale bohužel si myslel, že se to děcko už nevrátí. Odejde, a rozplyne se i jeho představa o tom, že má děťátko. Ta myšlenka se v jeho mozečku dost pevně uhnízdila, ale brzo nadejde čas, kdy jí bude muset zase pustit. A z toho mu bylo smutno. „Tak na to se budu těšit,“ řekl jí jen. Moc rád to uvidí, když se mu poštěstí, a zase se s ní shledá. „Přesně tak. Jako by tě umyla máma. Možná né tak dobře, ale vynasnažim se,“ opětovně se na ní usmál a počkal, jestli se k tomu fakticky rozhoupe. A rozhoupala! Jak k němu přiskočila, decentně zavrtěl ohonkem. Objal jí packama, a začal s čištěním. Nu, slušnej físíz na sobě měla! Ale jemu to nevadilo, protože umejval už horší věci, tomu věřte. „Pořádně tě umejem, ať seš k světu!“ řka z počátku sprchování téhle malé vlčky. Bylo zvláštní držet živý dítě, a taky hrozně těžký si nepředstavovat, že by takhle teď držel to svoje. Už jsou to dva měsíce, co je tahle naposled držel, a vzpomínky na ně budou jenom blednout, až možná zmizej úplně. Toho se dost bál, protože si je chtěl pamatovat až navěky věků. Všecky tyhle myšlenky akorát zapříčinily to, že mu mokrá ajka opustilo pár slz. Možná i do kožíšku toho vlčete, který zároveň nepřestával mýt.

Roižn se uchechtl. „To já jsem vlastně rád, že se nestalo. Ještě by mě mohly záda bolet.“ Nikdo na něm jezdit nebude! Přinejmenšim né teď. Dovolil by jí to, kdyby to bylo jeho děcko, to je jasný, ale nebylo. „To mám!“ zašvihal ocasem. „Je k sežrání, to máš fakt! Taky už jsem se jí sežrat pokusil!“ Jednou se s Anjel spapaj navzájem, to je jasný! zatim se to ale nepodařilo. „Jsem moc rád, že jí mám. je to takovej můj strážnej anděl,“ usmál se nad vlastníma slovama. Díky tomu si aspoň zas a znovu uvědomoval, že kvůli ní se vyplatí bejt silnej. Kvůli ní se vzchopit musí, protože ona se přec taky snaží.
No, bude fakticky smutnej, když odejde, ale nutit jí nemůže. A tak pro ní udělal aspoň to minimum, že jí nakrmil, a dal jí možnost volby, no ne? „Nu, dobrá,“ kývnul a na vlčku se podíval. „No to chápu. Jestli to byly hodný rodičové, asi bych taky chtěl vědět, co se s nima stalo. A když pak budeš chtít, tak se vrátíš, hm? Cestu snad nespleteš,“ usmál se na ní. „Tak to se radši do vody moc nepouštěj. Já taky nejsem zrovna dvakrát dobrej plavec,“ řka, ale vzpomněl si na to, jak si plánoval, že v létě budou s Anjel učit svoje děcka plavat. Místo toho se musej naučit, jak maj tyhle věci zažívat bez nich. A bylo to sakra těžký. „Tak pojď ke mně, já tě umeju, hm? Ať se pak za tebe rodičové nemusej stydět,“ navrhnul jí teda.

To si jistě pošmákla nad jeho krásnou vůní! „No, to smrdim,“ pousmál se. Taky nevoněla po fialkách, ale u ní se to dalo asi čekat. byla bezďákem, a navíc ještě dítětem, takže na to asi zas tolik nemyslela. Dosud jí myla jenom máma nebo tatík, a tak vypadala, jak vypadala. Za to on má bejt k světu, protože musí přec reprezentovat smečku. V posledních dnech chtěl ale sotva žít, natož ještě něco reprezentovat, takže prosím – ať mu svět políbí srdečně řiť.
Tak trošku vykulil oči nad tim, co typku napadá. Provaz? A k čemu? Aby si to mohl hodit? Hah, to by pak s radostí udělal! Ale ne, kvůli Anjel ne. „Tak to fakt nemám. Radši to prostě zkoušet nebudem, he?“ uchechtl se. Ať si mu vleze na záda, až bude ležet, ale ať se radši nesnaží ho osedlat. Neni žádnej divej oř! I když bejvával nezkrotnej jak pravej divej mustang, to je fakt. „Koně neznám – neznám většinu zvířat, ale srny jsem teda viděl. Moje milovaná čaje je jako srnka – stejně zbarvená, aj stejně vysoká!“ Pověděl vlčce. O Anjelce mluvil vždycky hrozně rád. „Ona teda už dávno neni jenom moje holka, je to moje duše spřízněná, moje partnerka.“ Musel se opravit. Nejsou už žádnej středoškolskej pár týnejdžrů, jsou reálnej pár s minulostí a snad i velkou budoucností.
Potěšilo ho, že se do myše pustila s takovou chutí. Měla fakticky velkej hlad. A Roihu jí v klidu nažrat nechal, jen jí tiše pozoroval, a přemejšlel. „Heh, nemám, ale když taj budeš chtít ještě zůstat, tak ti třeba ňákou ještě ulovim. Ale musel bych o tvym pobytu říct šéfovi, jinak budu mít průser,“ řka. Jo, kdyby taj chtěla zůstal dýl, musí to nahlásit. Možná už teď to šéfovi bude vadit, ale vadilo to Roihovi? Ne tak docela. „Tebe už taky dlouho nikdo nemyl, co? Po fialkách zrovna nevoníš,“ ptal se jí s úmyslem jí decentně očistit. Pomohlo by to jeho zraněný dušičce.

Roihu se očmuchat nechat. Rozhodně mu to roztomilý připadalo, ale taky děcko litoval. Od událostí, který se tak negativně dotkly jeho života, se pořádně nemyl. Né, že by se nemyl vůbec, ale rozhodně se nemyl pořádně. Neměl na to náladu, a Anjel očividně taky moc ne. Když už, tak radši umyl jí než sebe. „Dobrý, jó?“ ptal se jí na názor, ale to možná byla nebezpečná otázka. Deodorant vskutku dnes nepoužil.
Dobře dítko sledoval. Taky by chtěl vyzařovat takovou energií. Dřív možná něco podobnýho vyzařoval, ale pochyboval, že se to kdy vrátí. „Na zádech? To teda nevim, udržíš se? Nebo tě mám prostě chytit?“ By jí spíš chytil za zátylek a odnesl, né? Nechtěl, aby si ublížila, kdyby z něho náhodou spadla. „Lidi maj určo na to ňákej spešl systém, ale jestli na sobě jezděj vlci, to teda nevim.“ Zamyslel se, a přistihl se, že ho jedna taková situace ovšem napadá. Taková myšlenka byla teď však úplně nevhodná, a proto se v duchu za svuj mozek zastyděl. Ach, přeci jen má pořád nějaký ty týnejdžrovský myšlenky!
Rozhodně unavená nevypadala, a tak se jal pokračovat v cestě. Už jenom kousek – tušil, že to nechal támhle v křáčí. „Nechal jsem to támhle, hle, to tě ani nosit už nemusim,“ ukázal tlapkou ke vzdálenýmu keři. „Kyselý, jó?“ To bude asi on. Vzpomínal, jak dlouho na něm tehdá zůstal pach krve. „No jo, tak nějak. Budeš mít trochu osobitější pach, ale smečka se na tobě samos podepíše.“ Pro ní jako tuláka je možná nějakej komunitní pach nepochopitelnej, ale jistě by si zvykla. Když si zvykl i on, nezkrotná bezďácká duše, tak už každej. Když se dal zkrotit on, tak už kdokoli.
Konečně byl u keře, v kterym si tu myš schoval. A byla stále tam – kdo by mu jí ostatně sebral? To se ve smečce nedělo, krádeže, nebo tak něco. To se mohlo stávat jenom bezďákům. „Tu máš,“ vytáhl myš z křáčí a podal jí k děcku. Pak si ledabyle lehnul, aby si taky odpočinul. Tohle byla po dlouhý době dost dlouhá procházka. Spíš časově než dýlkou. Rád by se vrátil, než se Anjel vzbudí. Jestli teda vůbec ještě spí.

„To je fajn. Občas je dobrý se něčeho bát a mít z toho přirozenej respekt. To bych taky občas potřeboval,“ říká jí. On se nebojí hodně věcí, ale něco by se asi našlo. Bojí se o Anjel, a bojí se toho, že bude sám. To byly asi jeho největší děsy, kterejm nechtěl čelit. Stačilo, čemu už čelit musel, víc toho nepotřeboval. Teď potřeboval jen psychickou rekonvalescenci.
„Noo," začal Roižánek. Neměl by jí domů jen tak vodit, to je jasný, ale on si nemohl pomoct. „U řeky bejt můžeš, ale na území smečky nesmíš. Já ti řeknu, až tam budem, a ty zkusíš nasát pachy okolí, aby sis zapamatovala, jak jsou hranice cejtit, he? Můžeš jenom za hranice svojí smečky, žádný jiný – takže k nám budeš moct leda, že se rozhodneš zůstat,“ vysvětlil jí. Nebo to bylo snad nepochopitelný? Nemyslel se. Jen se vlčka musí naučit použít ten svůj čenich. „Normálně. I já jsem prostě cejtit po svý smečce – muj pach je i pach smečky, a když si zapamatuješ ten můj, poznáš třeba i jiný vlky od nás. A poznáš nakonec i naše území,“ říká jí. On nebyl žádnej učitel, on nevěděl, jak by jí to měl naučit.
Samozřejmě na ní čekal, jestli se neloudá nebo neztrácí někde za nim. Byla pomalá, to jo, ale od děcka se to dalo čekat. „Nemůžeš? To tě mám snad ponýst?“ ptal se jí s uchechtnutím. Nevěděl, jestli by ju unesl! A navíc, už tam přec za chvíli budou! Chudák byla jistě vyčerpaná, však měla tak malý nožičky, a bůhví, kolik toho za noc ušla! „Už tam budem. Nechal jsem si taj někde čerstvou myš.“ To jediný, co byl dnešní noc schopnej ulovit. Pak se vydal mimo území, aby zkusil svý štěstí tam, ale Osud chtěl, aby ulovil děcko. „Jo – teď už jsme na území mojí smečky, teď už můžeš větřit.“

„Taj v tom městě lidi nejsou. Ale i tak tam nechoď, protože to tam je nebezpečný pro malý vlky, jako seš ty,“ poradil jí. Nechtěl by, aby jí někdo zmlátil. Děckám může ublížit jen imbecil. „Nevim, jestli maj lidi vlky rádi, ale rozhodně si myslej, že můžou všechno. Zdaj se bejt pány světa. Stavěj si všude podivný nory a doupata, a myslej si, že se jich všichni budem bát,“ myslil si Roižánek. S žádnym člověkem se ale nikdy nesetkal, tak to nemohl potvrdit. všecko byly jenom domněnky a pocity, který nemohl potvrdit nikdo, kdo člověka nikdy neviděl. A Roihu nikoho takovýho ještě nepotkal.
„Jó, bezďáci, ty tam nesměj. Nesměj na žádný území smečky, snad jenom na nihilský. Lepší je se ale držet dál, protože nikdy nevíš, koho zrovna potkáš. Né každej bude k vlčeti přívětivej, jako teďka já. A jelikož neumíš zjevně ještě používat nos, je pro tebe vůbec nebezpečný se kolem smeček ochomejtat.“ To je další důvod, proč by se měla přidat ke smečce, která jí všemu dost brzo naučí. Jako smečkovej vlk bude mít od kolegů ochranu, a učitele, kterej jí naučí všecko potřebný do života. Sama se naučí jenom přežít, ale vychytávky do života jí nikdo nepoví. „No pojď, na co čekáš?" uchechtl se. A tak měl aspoň na pár hodin nějaký jiný program, než utápění se ve smutku. Dá jí myš, co si schoval v lesíku před hranicema, nechá jí odpočinout, možná jí aj umeje, a nechá jí jít. Fakticky? Nebo bude stejně chtít, aby zůstala?

No jo, fakt vypadala tak na tři měsíce, víc asi ne, ale co on mohl vědět? Takhle malý děcko možná ani neviděl. Maximálně sám sebe, ale to už se nepamatoval. Události měsíců předešlých zastínili nedůležitý vzpomínky z dětství. „To je roztomilý,” řka. Celá byla vlastně roztomilá, né víc než jeho děťátka, ale tahle byla aspoň živá. Achich ach. „I mně byly kdysi čtyry měsíce. Nejde bejt věčně malej.” A byl rád, že už fakan nebyl.
„Město se to jmenuje. Sídlí tam smečka Kult, která svoje členy nepouští ven. A cizinci tam taky nesměj, ale to na většinu území smeček.” Kdo ví proč některý smečky mely pravidla fakt na nic. Na jednu stranu, kdyby Přízraci měli tulákům vstup na území povolenej, byl by členem? Co by dělal teď? No, dřív nebo pozdějš ke smečce stejně chtěl, ale třeba by to trvalo ještě mnohem dýl. Nikdo neví, a nemá smysl se něčim takovym zaobírat. „Já za ní ale chodim i tak.” Vždycky byl přece rebel. Možná by měl za ní zase brzo zajít. Ale bude hrozně těžký s ní o tom mluvit. Možná by mu ale bylo líp, kdyby se měl u koho vybrečet, a mohl někoho obejmout. Někoho kromě chudáka Anjel, ovšem.
„Možná dokonce budeš muset. Tuláci k nám maj zákaz, až na vyjímky.” Řekl jí a pomalu se dal k odchodu. Počká ovšem na ní. „Když půjdeš podél řeky k prameni, dorazíš až k naší smečce. Sama to ale nezkoušej, to by se místním nelíbilo. Najíš se, zkulturníš, a pak můžeš jít, hm?” Navrhnul. Tak to bude nejlepší. Vezme tam to dítě na vlastní pěst, a nebude se ani nikoho ptát na názor.

Roihu vždycky něco dořekl a už jenom čekal, na co se ho ještě typka bude ptát. Už mu to ale přestalo připadat otravný, vlastně měl pocit, že mu tohle setkání trochu pomohlo na vteřinku zapomenout na svý velký trápení. „Já nejsem jako starej, jsou mně jenom dva roky,“ zamrmlal a dobře si vlčku prohlídnul. Jo, říkal, že se cejtí starej a smrtelnej, ale necejtil se jako ňákej dědek. Prostě se jenom cejtil jinak. „Věčný štěně nebuď, radši věčná týnejdžerka. To je lepčí.“ Bejt mládežníkem je lepší než bejt děckem, který je všem akorát pro smích. Nikdo fakáně nebere vážně, však ani taj Roihu Omaru nebere nějak extra seriozně, i když se teda dost snaží. „No, vidiš,“ tak aspoň něco uznala. ona stejně do těhle názorů jednou doroste, a teď ať si klidně tu svou nevinnost užívá. „Jo, pak by to asi šlo. Naše duše možná nesmrtelná je už teď, he? Možná se po smrti do něčeho převtělíme, a budeme žít dál,“ řka, až se při týhle myšlence pousmál. On a Anjel budou po smrti čápi, aby mohli proletět celičkej svět, přece.
„Ale jo, je to zábavný, pro mě. A taky skoro beztrestný, když mě pak už ten vlk nepotká,“ pověděl jí. Většinou si vlk pamatuje, že udělal něco hloupýho, a nevěděl proč. A některý si to spojej s jeho ksichtem, a maj pak chuť mu jednu vrazit. Většinou se to ale nestává, většinou se v jeho společnosti pak jenom cejtěj divně. „No, to nevim, jestli uvidíš. jako, mohl bych tě za ní vzít, ale žije na dost divnym místě, z kterýho nesmí pryč. A nikdo by ani neměl chodit za ní, ale to je mi vcelku jedno. Pravidla pro mě nikdy nebyly směrodatný,“ pokrčil rameny.
„Tak asi nebudeš tak marná,“ usoudil, ovšem pokavaď to byla pravda. On rozhodně v jejim věku nikterak schopnej nebyl. Byl drzej a byl sprostej, ale nebyl šikovnej. Radši žít rebel život, než se snažit bejt skutečně dobrej, že jó? Aspoň to si jako děcko myslel. Teď si přál, aby to bylo jináč, ale to by asi musel mít jiný rodiče. Nad Omařinou následující otázkou se zamyslel. No, to on ani vlastně nevěděl. Co by na to řekl šéf? A co by na to řekla Anjel? Však je to jen malý dítě, žádný přímý ohrožení pro smečku = nikdo se zlobit jistě nebude. „Myslim, že držet tě nikdo nebude. A já tohle považuji jako pomoc dítěti v ohrožení, takže je to oukéj,“ zdůvodnil si to. Nebral to jako nějakou krádež žrádla, protože to přece bylo hladový dítě. Když jí dá doma nažrat, tak pak asi bude klidnější, když jí nechá jít. A možná by jí aj doktor měl prohlídnout, vypadala těžce zanedbaně.

Roihu se musel pousmát. Jak bláhově to znělo, když jeho slova o mládí a nesmrtelnosti řekl teďka někdo jinej! Doufal, a věřil, že si význam těch dvou slov nevyloží tak, jako on sám. Jeho případ je však jen vzácný přírodní úkaz, kterej se snad dlouho u nikoho nezopakuje. „Nesmrtelnej neni nikdo. Ale mladá můžeš bejt až navěky věků,“ říká jí. Jemu to moc dlouho nevydrželo, i když si myslel úplnej opak. Myslel si, že bude týejdžrem napořád, ale už teď se začínal cejtit jak bůmr. „Neni to super, protože kdybys byla jediná nesmrtelná, nikdo by ti na světě nezůstal.“ Radši by zdochnul, než aby musel zůstat sám.
Bylo fajé, že vlčce připadalo jeho magie cool, ale kdyby nad tim přemejšlela jako on, řeba by změnila názor. „Je to fakticky mocná magie, protože můžu kohokoli přinutit udělat cokoli,“ vysvětlil. Ale mělo to mnoho úskalí, to je jasné. Věřil, že bolehlav, kterej ho po použití magie doprovází, se může časem stupňovat, a v případě nějakýho intenzivního využívání by mohl začít slábnout. Nejen v ohledu magie, ale i fyzickym stavu. „Jako, můžu ti něco našeptat, nějakou myšlenku, ale nebudeš si pamatovat, že jsem ti to řekl. Můžu ti třeba říct, ať jdeš se mnou ke smečce,“ řekl jí. Jo, to by mohl, ale neudělá to, protože jak už bylo v minulosti řečený, nerad si timhle vynucoval něco, co chce. „Jó, přesně tak. Jenom na to myslí, a udělá to. To je taky drsný, hm?“ V jejich rodince jsou magie vskutku zajímavý. Jaký magie by měly jeho deti?
No jako, nevěřil jí to, protože v jeho očích si děcka furt nějak přibarvujou realitu. když byl malej, taky to sem tam dělal, že jo. „Vopravdicky? No, tak pokud k tomu byl aj svědek, tak na tom asi kus pravdy bude,“ dělal, že nad tim hluboce přemejšlí, ale to už se děcko rozhodlo, že odkráčí, a dokáže mu, kde leží pravda. Ani se nestihl rozmyslet, jestli jí v tom zastaví, nebo né, když se pak zas zastavila sama, a rozmyslela se. „Já ti to s tim králikem věřim,“ řka. Mohla totiž chytit nějaký králičí batole. Sám věděl, že objevit králičí hnízdo je jak kdyby našel na zemi ležet žrádlo zdarma. Teda, ono to tak fakticky bylo – večeře bez námahy, tak co je víc? „Takže co? Půjdeš se se mnou najíst ke smečce?“ Chtěl vědět. On by jí něco ulovil, ale tohle by šetřilo čas, a hlavně by to skončilo tak, jak chtěl.

No fuj, přesně tak! Ómara by měla vzít nožky na ramena, a utíkat do bezpečí, hezky k nim domů! Dostane tam nezávadný jídlo, z kterýho jí nechytne žádná hnačka! A za to to stojí, no né?
„Takže Omara, oukéj.“ Tak se dobrali výsledku! Snad se cápka naučí brzo vyslovovat R, jinak jí můžou vlci šikanovat. Třeba on by jí šikanoval, kdyby byla dospělá, a ráčkovala by. Teda ve svym minulym životě jo. Teď neměl na žádnou šikanu náladu, a možná už ani mít nebude. „Dlouhověkost? To zní dobře. Já jsem byl ještě před chvílí mladej a nesmrtelnej, ale teď už se cejtim dost starej a smrtelnej.“ Divný, jak vám jedna událost dokáže změnit pohled na svět, hm? Jako by najednou zestárnul o úplný desetiletí! Nelíbilo se mu to, ale představa, že by měl někde skotačit a předstírat, jak je žití dokonalý, se mu protivilo ještě víc. Radši by nežil totiž vůbec. „Né, to je jenom taky přenesenej význam. jako, že moje energie byla neuhasitelná, chápeš? Jako oheň. Manipulovat s nim ale neumim, já umim manipulovat s myslí,“ pronesl skoro až tajemně! On uměl manipulovat s vlkama, to bylo mnohem mocnější. Aspoň v jeho očích. taky ale v jeho očích byla takhle magie čistě negativní, a tak jí ani na nic dobrýho zatim nepoužil. On vůbec nic dobrýho zatim v životě neudělal, jak se zdá. „Ale oheň se mně líbí, a radši bych snad uměl vykouzlit jej.“ Přiznal teda. „Jo, to ségra umí taky. Telepaticky hejbe s okolím,“ svěřil se o tuhle bezpochyb neodkladnou informaci. „Seš ještě hodně malá, takže máš čas na to zjistit, jakou magii máš. Sotva umíš mluvit, natož kouzlit! To přijde,“ ujistil jí. U něj se magie projevila vcelku brzo, ale věděl, že každej to má jinak.
Zas povytáhl svý pomyslný obočí. „Zajíce? Tak to ti nežeru! S tim mám problém i já, a natož nějaký pískle, co je dvakrát menší než dobře živenej kus zajíca!“ Uchechtl se ťápl jí po čumáku. To děcko zcela evidentně kecá! On nebyl vůůbec dobrej lovec, možná spíš podprůměrně dobrej, a tak věděl, jak proradný zajíci uměj bejt! by vlčku zašlápnul a zkopal jak nic! „Možná to byl jenom králik. Ty jsou stejně prťavý jak ty,“ dodal, aby jí upe nezkazil nějaký dětský představy o imaginárních úlovcích.

Tož Roihu jí nechá kvičet jak chce, ale myslet si o tom bude stejně svý. Takhle malý děcko si nic pořádnýho ani neuloví, a žrát zbytky? Z toho se nejednomu po chvíli zvedne kotel – a to je Roihova vlastní zkušenost. „Zbytky, no jo. Z těch dostaneš tak leda hnačku, nebo jinou vážnou nemoc,“ říká jí. „Tělní tekutiny z tebe budou lítat předem i zadem!“ To jen aby věděla, a připravila se na nějakou otravu! Jednou sežere něco rozkládajícího, a bude jí blbě ještě několik dní potom. To i když byl Roihu za svejch bezdáckejch časů hooodně línej, radši si něco ulovil, než aby si přivodil střevní chřipku ňákym rozkládajícím se zbytkem.
Pokrčil rameny. „Mně to divný nepřipadá, vzhledem k tomu, v jaký seš situaci,“ řka. Ona si přec nemůže vybírat! „Omaja jako Omara? Nebo prostě Mája?“ Mája se mu vcelku líbilo, ale nemělo to slovo snad žádnej význam, né? „Znamená to něco?“ Nebo je to jen zkomolenina nějakejch náhodnejch písmen? Podle něj by bylo fér, kdyby každý jméno mělo ňákej význam. Jeho děti taky nemaj random jména! „Jsem Roihu – ale asi to nevyslovíš. To znamená požár, nebo hodně silnej oheň. To proto, že i moje energie je neuhasitelná, nebo přinejmenšim byla. Protože koneckonců, ještě jsem neuhasitelnej požár nikdá neviděl. A proto asi i ten můj slábne,“ povzdechl si. Jeho žár slábne ale z jiinejch důvodů.
No tak jí teda pozorně sledoval. „To jsem teda zvědavej,“ povídá, až se skoro uchechtl. Ale tak, třeba je toto dítě zázračné, a vskutku něco uloví! Možná je schopnější, než vypadá! A tak jí teda pozoroval, jak se plíží k trsům křáčí, a na něco tam číhá. Podle pachu to žádnej hlodavec nebyl, možná jen nějaká luční kobylka, nebo cvrček. Vlčka u toho vypadala dost seriozně, ale žel nebyla úspěšná – protože v trávě se skrejvala jenom můra. Kdyby uměla používat nos, tak by věděla, že tam nic neni! Ale to je přesně ono – ještě to nezná, takže to ještě neumí, a nepostará se o sebe. „Drsný,“ okomentoval to a přišel k ní blíž. „A po tomhle mám věřit, že se o sebe postaráš, jó? No nevim,“ zakroutil nad tim hlavou a decentně se pousmál. Si tak leda nabila čumák!