Príspevky užívateľa

No, on jí to teda nežere. „No, doteď ještě žiješ, to je fakt, kterej nevyvrátim, ale jak dlouho tomu bude, že jó? Vypadáš, žes dlouhý dny nic nejedla – nebo možná ňáký zbytky,“ vydedukoval. Fakt pochyboval o tom, že tohle dítě dokáže bez nějakejch opatrovníků dlouho přežít. A zrovna on by nerad napomohl nějakýmu jejímu skonání. „Přežít v nevyzpytatelný přírodě je těžký – musíš totiž něco umět. A tebe očividně nikdo moc nenaučil.“ Jo, nezná ani přirovnání! Když jeho máti naučila naprostý velký H, aspoň tohle mu do života dala! A spousta dalších, i dost nevhodných, slovíček do zásoby.
Povytáhl pomyslný obočí. Jak jako, že se jí nechce? Tu má nabídku zázemí a bezpečí, který by takhle malý vlče mělo vyhledávat! A odhrnuje nad tim nos? Nejspíš si jenom neuvědomuje vážnost situace! Roihu jí to ale vytmaví, úmysl je jasný – vystrašit jí a odcizit jí do smečky. Ona to ale nebude krádež, protože tohle dítě už nikomu nepatří. Ale může patřit jemu. „Je to víc než dobrej nápad. V tvym věku pro nikoho nejseš hrozba – takovej mlžnej jelen si tě podá jako jednohubku. A to ani nemluvim o tom, že i vlci jsou zlí! Smečka tě před timhle ochrání,“ povídá jí. „Nevěřim, že se o sebe postaráš. A jestli jó, tak mně teda ukaž, jak si něco dokážeš ulovit.“ A na to se posadil. Samos nevěřil, že to dokáže, a pak bude mít aspoň oprávněnej důvod jí odvést domů. „Seriozně, jen vlci bez životní perspektivy chtěj bejt bezďáci.“ Tohle nebyla žádná propaganda 'Chceme tebe! do smečky Přízračné', to vůbec ne! To jen Roihu měl slabou chvilku, a tohle dítě chtěl, protože vlastní neměl. O nic víc nakonec nešlo. Šlo teda vůbec o to děcko, nebo jenom o něj?

Roihu žádný ajka nekoulí, naopak se tváří dost nezaujatě. „Jo. To se tak ale jenom říká, je to prostě přirovnání. Vidět svět růžově znamená vnímat všecko naivně a přikrášleně. Děcka často viděj všecko růžovej, protože nevěděj, jakej zlej vopravdicky svět je,“ řka. Chudák děcko, snad jí nesebere všechny ty iluze! „S barvama to nic společnýho nemá, asi jenom to, že růžová je naivní barva.“ Svět je spíš černej!! Nebo minimálně v odstínech šedi.
„Jo, úplněk znamená, když je z Měsíce celá koule,“ skoro si i povzdechnul. Ale aspoň při vysvětlování každýho slova, který ze svý huby dostal, nemusel přemejšlet nad svym trápenim. A to bylo vlastně dobře. „Mlíko, no,“ teď si skutečně povzdechl. „To se taky jenom tak říká. Popisuje to situaci, kdy ti jednoho dne rodič řekne 'za chvíli se vrátim', ale nikdá se už neobjeví. To můj fotr, ten pro mlíko odešel dost brzo.“ Fotra viděl tak dvakrát v životě. Odcházel teda pro mlíko nebo pro cíga pravidelně. „Však ty seš ještě taky mimino, teče ti mlíko po bradě,“ zamrmlal a povytáhl svoje pomyslný obočí. „Ale to je tay jenom fráze.“ To už bude dodávat automaticky asi ke všemu, co řekne.
Jestli jsou její rodičové špatný, to nevěděl. Fakticky můžou bejt jenom mrtvý, ale co je lepší? Že jí nemilovali a opustili jí, nebo že se vrátit chtěli, ale stalo se jim něco, co jim návrat neumožnilo? Obojí bylo bolavý, to je jasný, ale co víc? „Já nevim, jaký tvoji rodičové jsou, fakt né. To musíš sama usoudit. Jestli se k tobě máti chovala dobře, tak bych to neviděl zas tak negativně.“ Pokrčil rameny. její rodiče neznal, tak nemoh' vědět, jaká je pravděpodobnost, že od ní utekli.
„Ale–,“ chtěl namítnout, ale nevěděl, co. V takovýhle situaci nebyl, ale bylo jasný, že to dítě by taj nemělo pobíhat samotný. Nn. „Mám jídlo doma. Možná by bylo lepší, kdybys šla se mnou, ke smečce, která by se o tebe postarala. Totiž, neni bezpečný, abys taj sama pobíhala, však ještě určo ani lovit neumíš! A ode mě by bylo nemorální, kdybych tě taj nechal napospas osudu. Osud je zlej, v tom mi taky věř.“ Hlavně k němu je Osud zlej! Takovýhle malý dítě, nejspíš jen o kapánek starší než ta jeho, přece nemůže dlouho samo přežít. I když on to teda už v půl roce života dokázal. „Chcípáček, jó – hladovej, pohublej a smradlavej vlk. A někdy i navíc nemocnej. Prostě bezďák, ale špatně živenej bezďák. Ale to neříkám, protože bych bezďákama opovrhoval – taky jsem jednim byl!“ No, jenže byl bezďákem o něco dýl než tohle mimino.

„Fakticky. Ti můžu leda říct, že život neni růžovej, jak se ti teď může zdát.” Ale proč to tomu děcku kazit? Však to zjistí stejně sama, když ty rodiče nenajde - o což by se vsadil. Žel si děcka dělali jedinci, který je nechtěj, a pak to tak dopadalo. Když si vzpomněl na máti, dělalo se mu šoufl. Věřil, že ta by si ho teď slušně podala, ale novinka - on ju taky.
Z toho vysvětlování, kolik času v životě týhle čaje uběhlo, se slušně ztrácel. „Tý kouli se říká Měsíc,” poučil jí aspoň o týhle základní informaci. Z jejího stóry by ale pochopil, že odešli už dva měsíce zpátky, což bylo k pláči. „Jako, že v úplňku byl už dvakrát od doby, co tví rodiče odešli pro mlíko, jó? To nevidim moc pozitivně,” seznámil jí s realitou, ale při pohledu na ní si tak akorát posteskl. „Hele, já nevim. Třeba se vrátěj, ale esli jsou pryč už takovou dobu? Některý vlci si nezasloužej mít děcka, protože se k nim neuměj chovat. Možná že jim dojde, jak náročná je péče o ně, nebo tak něco, a tak se na ně vykašlou. Nebo je v první řadě ani nechtěj, a pak si na nich léčej komplexy,” odfrkl si. Ano, to mluvil z vlastní zkušenosti. Byl salty af, že jedinci jako jeho máti zdravý děcka mají, a on ne. Protože Osud za všecko může, a je to pěknej zmetek!! „Že je někdo tvůj rodič neznamená automaticky, že je to dobrej rodič, i když bych ti to přál.” Musel dodat.
Když jí tak slyšel a viděl tesknit, měl takorát chuť jí utěšit. Ale nemohl. „I to je možný. Nevim. Můžu ti pomoct se vrátit, nebo tě nakrmit. Vypadáš jako chcípáček, nic ve zlym,” řka. Jako jo, nejradši by jí aj umyl, ale nepřehánějme. Radši kdyby ji pomohl se vrátit domů, kde možná už dlouhé týdny nikdo nebude, protože nakonec její rodiče můžou bejt jenom mrtvý. Nemusej bejt zlý, jenom mrtvý, proto se nevrátili.

Achjo, maj všici fakani tyhle otravný otázky? Nebo ta otázka byla otravná proto, že odpověď na ní tak bolela? „Nic pěknýho, o čem bys musela nutně vědět,” řka s odfrknutím. Určitě nemá v plánu se tu tomu děcku vyzpovídat. Radši by o tom nemluvil už nikdá, a dusil to v sobě až do chvíle, kdy už by nemohl dál. Nemyslel si, že to vlče myslelo otázku nějak špatně - je to koneckonců jenom malá nevinná duše.
Podle následujících slov děcka to znělo, jakože její rodičové odešli pro mlíko. Jó, to Roižánek moc dobře znal. Tohle ale nebylo férový - když existujou vlci, co si děcka přejou, a mít je nemůžou, a pak jsou tu jiný, co je nechtěj a i přesto je maj. To platilo i u jeho rodičů, co radši jeho nikdy mít neměli. Rozhodně by ušetřili trápení mnohým jedincům včetně sebe. „A jak dlouho je hledáš? Kde tě opustili?”Zajímalo ho, avšak stále si myslel, že se na ní prostě vykákli. „Některý rodičové se totiž pro svý děcka už nevrátěj.” Bohužel.
No, tak takhle svět fakticky nefungoval. „Moje rodiče? Fotr na nás kašlal vždycky a co se máti týče, je ostudou jí vůbec nazvat ´rodičem´. Líp je mi bez ní, tomu věř,” odpověděl jí s pohledem zas a znovu sondující její fyzickej stav.

Roihu samozřejmě podle pachu věděl, že to děcko patří bezďákům. Nebo je samo bezďák? To doufal, že né, protože by to byl důvod k poplakání si. Už teďka počítal minuty do doby, než popotáhne první nudlu. A už vůbec, když to děcko k němu přiběhlo s otázkou, jestli se mu něco stalo. No, stalo se mu úplně všecko. Jak bláhově ten dotaz zněl! „Stalo se mně hodně,” zamumlal a zběžně si vlče prohlídnul. Vypadalo bezpochyb zanedbaně, což by se mu určitě nestalo, kdyby bylo jeho. Jenže nebylo, a to je fakt, kterej ho bude bolet nejspíš počas celýho tohohle setkání.
„Měla bys bejt u rodičů. Taj to může bejt pro malý děcko nebezpečný,” řka už s pohledem mimo vlče. Čím míň ho bude zkoumat, tím menší pravděpodobnost, že jo chytne nějaká ubulená baby fever. Pro vlče je to taj bezpochyb nebezpečný, však je taj voda a dvě smečky nablízku. A nejen tady, že jo. Celičkej svět je pro takhle malý dítě nebezpečný, tak kde má rodiče? Je snad její máti stejná, jako ta jeho? Ale ne, to by nikdy nikomu nepřál. Vždyť právě jeho vlastní matka byla jeho antivzorem chování k děckám.

Roihu se posledních pár dní snažil už trochu zas něco začít dělat. Né, že by snad chtěl, ale pociťoval, že soudruzi ze smečky po něm začnou hodně brzičko blbě civět. Nic nedělá, v ajkách jinejch se fláká,... ale tak to nebylo. On prostě jenom truchlil, pořád a pořád, a nějak se toho tíživýho pocitu nemohl zbavit. Už to jsou dva měsíce, a jemu se zdálo, že to bolí skoro pořád stejně. Přebolí to někdy, nebo se to jenom utlumí? Nejspíš možnost číslo dvě, jestli vůbec. Už se aspoň dostával ze dní, který jenom probulel, a byl schopnej uvažovat o tom, co bude dalšího dne dělat. Další den teda vždycky odkládal na zase další den, ale právě dnes ten další den nastal. A to se dalo povážit za úspěch.
Nerad chodil mimo území, protože se bál, koho potká. Osud mu hází klacky pod nohy pořád, a tak by asi nebylo nic horšího, než kdyby potkal nějakýho debílka typu Rikoušek nebo Huntley. To už by se seriozně popral, až by blažka tekla proudem. Neměl náladu na žádný popichování od druhejch, byl to teďka hodně křehkej kluk. Ze dna se jenom sotva dokázal odrazit, potřebuje klid a čas na psychickou rekonvalescenci! A dnes se mu jí asik dostat nemělo, protože něco horšího, než setkání s Rikouškem, se opravdu stalo – u řeky, podél který teďkon šel, leželo děcko. Jako vyvrženej vorvaň. Ale nebylo to vtipný, ani trochu. Roihu se zastavil a jenom tak civěl, a ptal se v duchu toho proradnýho Osudu, proč mu to dělá? „Hej!“ Zvolal se špetkou naděje, že to vlče třeba vyleká, a on s nim nebude muset moc interagovat. Čím víc interakce, tím víc bude jeho dušička bolavá, to je jasný.

Roihu povytáhl svoje pomyslný obočí. „A co o mně říká moje mluva? Asi nic pěknýho, có? Ale já jsem hodnej kluk, přísahám! Jenom si užívám života, na maximum,“ mrknul po týpkovi. No jó, on si lajf užívat fakt dokázal, to už víme! A tý diplomácie se mu snad dostane, až se to všecičko naučí. Nebude svejm děckám přec dělat ostudu, takže jo, plánuje se začít trocha chovat! „Coo? Takže ty umíš přečíst myšlenky? A můžeš si prohlížet taky moje vzpomínky? No jéžišmárja! Bejt tebou, tak to nedělám, pro tvý vlastní dobro!“ Zasmál se, ale ovšem si dělal jenom srandičky! Klidně ať se podívá, však se děda ještě něco přiučí! Teda co– Ach ty týnejdžerské myšlenky! Hřích kam se jeden podívá! „Já umim vlky přinutit dělat věci, který dělat nechtěj. Říkám tomu 'zmáčknutí', protože se cejtim, jako bych jejich mysl silou mačkal a tvaroval podle svýho uvážení. Nevim, jestli to je upe pozitivní schopnost, ale na nic špatnýho jsem to zatim nevyužil. Jenom na srandičky!“ Vzpomínal, jak o svý magii povídal Anjel, a ona se na ní moc netvářila. Nedivil se, ale on byl v tomhle férovej, protože kdyby jí všechno jeno našeptával, jejich láska by nebyla nikdy skutečná.
Vyslechl si pár rodičovskej rad, a dokonce přitom mlčel!! „Hm,“ pokyvoval hlavou. „Jak se dokážu uklidnit, to zatim nevim, ale věř, že jsem o něco klidnější, než dřív! Kapánek.“ Trochu se vyřádil, a tak se i trošililinku zklidnil, to je fér, no né? „Já svoje děcka určitě shazovat nebudu. Moji rodičové jsou takovej můj antivzor, nebo jak to říct – nechci bejt totiž jako oni! Chci se na tuhle roli dobře připravit, aby ty děcka pak netrpěly,“ pověděl mu svou šlachetnou představu o roli otce. Teď nevěděl, jestli se mu všechno tohle splní, ale chtěl pro to udělat maximum!

Bylo neskutečné, že si ho dobíral právě tenhle dezolát, ale Roihu vskutku neměl sílu na to, se nějak smysluplně bránit. Nezasloužil si to ale koneckonců? No, ano, ale Osud si mohl vybrat lepší moment odplaty, než de, kdy poprvý od toho všeho vylezl z území. nevěděl, kolikrát ho má ještě propálit pohledem, než ho nechá – očividně to tak snadný nebude. „A proč bych měl? Je pro tebe těžký si představit, že né každej den musim mít náladu na nějaký socializování, nebo co? Obzvlášť s brotkama, jako seš ty,“ odfrkl si. Bylo to mentálně zaostalý děcko, to si Roihu myslel. Ale i když ho tou hlínou potrápil, stejně mu pak pomohl, tak o co go? Týpek měl duši čistou, a byl moc měkkej, takže jenom těžko zvládne Roihovi tu šikanu oplatit.
Uhnul pohledem, aby nebylo tak zjevný, jak slabej skutečně je. City z něj dělaj slabocha, no neříkala to ta máti nějak tak? „Neřekl, to fakt ne,“ odpověděl, chtějíc si udržet stále dost nevlídnou tvář, ale slzy se na povrch začaly drát už dávno. „Jenom si fakticky nemohl pro svou odplatu vybrat lepčí den, hele. Možná si to v nějaký míře zasloužim, protože jsem se nikdy k ostatnim nechoval zrovna podle ňákejch morálních zásad, ale teď, v tenhle moment, by mně mohl dát Osud pokoj. Teď si to nezasloužim, teď chci jenom přestat existovat, abych už nikomu neničil život.“ Řka, načež se mu v poslední větě trochu hlas roztřásl. Kdyby ale teď skončil svoje bytí, moc by Anjel nepomohl, takže jakýkoli myšlenky timhle směrem stejně zavrhnul. Musel trpět, ať už zaslouženě, nebo ne.

Vskutku z Roiha nějaká ta jiskra vyprchala. Už nemyslel na žádnej týnejdž bezstarostnej lajf, už neměl ani myšlenky na nějaký bezpředmětný dovádění a vysírání okolí. Né tedy svým klasickým způsobem – teď možná bude všecky vysírat mrzutou a depresivní náladou. Dejte mu ale svátek, má na to právo!! „Tak tos nebyl jedinej, neboj, speciální sněhová vločka fakt nejseš,“ protočil letmo očima vsloup a odfrkl si. Bylo mu úplně jasný, že si zelenáč vybral dnešní den k tomu, aby Roihovi vrátil tu prvotní šikanu, kterou ho obdařil. Nevybral si zrovna dobrej den, ale právě proto se to taky stalo. jak bylo už řečený, Osud si vybírá jenom špatný chvíle k tomu, aby něčeho dosáhl. Podělanej Osud!! „Mám jiný starosti, než dělat někde špióna – na to ostatně nemám ani mozkovou kapacitu.“ V jeho mozku na takový kraviny fakticky nebylo místo. Nebyl blbej, ale nikdy nebyl ani žádnej ájnštajn – a ani netvrdil opak. Dost dobře si to uvědomoval.
Jo, byl na odchodu, a dost ho dopálilo, když mu do týpek do cesty skočil. To se v mžiku zastavil, a propálil ho pohledem. Beze slov, protože se v něm opětovně jen vařily emoce. Měl zvláštní pocit, kdy se mu chtělo řvát, brečet, a zkopat Sola do kuličky – všecko nejlíp naráz. Vztek byl silnej, ale né natolik, aby po tom blbečkovi fakticky skočil. A tak se nezmohl na nic, jen na ten nevlídnej pohled. „Ty nechápeš mluvený slovo, nebo co? Nevidíš, že nemám nejmenší zájem o konverzaci s tebou?“ Frustrace v jeho hlase byla jasná, a to hlavně proto, že to byly slova, který by bylo vhodný křičet, a on je řekl s maximálním klidem, kterej dovedl. „Nech mě žít, a nechám žít tebe.“ Řka, ale jak se tak týpek zahihňal, Roihových ajek se začínaly zmocňovat slzy. Chtěl samozřejmě zůstat v klidu do doby, než od vlka odejde, ale zjevně to nevydržel. Né, že by mu snad bylo do breku proto, že si ho taj týpek dobíral, ale spíš z toho, že si nevybral lepšího dne. Osud chtěl, aby opětovně trpěl, a on to nenáviděl!!

To poslední, co by teď Roihu chtěl, bylo, aby potkal nějakýho mátonohu, kterýho několik tejdnů zpátky šikanoval. A přesně to se samozřejmě stalo, protože takovej už ten podělanej Osud je – dělá naschvály kdykoli může. On si ale už tu svou karmu vybral, né? Tak co po něm hvězdy - nebo kdože - chtějou? Ať mu daj pokoj! Ať mu dá pokoj celičkej svět!!
Zelenáče z bažin si všiml až když ho měl takřka před nosem – až tak ponořenej do svejch myšlenek by. Byl mentálně úplně jinde, vlastně spíš neexistoval. Jeho duše předstírala, že není součástí jeho těla, protože vnímat realitu bylo až moc těžký. A to bylo hůř, teď už přece jenom nějakej čas od toho všeho uběhnul. „Co ty taj chceš? Jestli mě míníš vysírat, tak můžeš rovnou táhnout,“ odfrkl si a zastavil se s pohledem upřeným na vlka. Nebyl zvědavej na žádný blbý poznámky, to si může bejt Solnička jistej. Roihu bude jinak zlej! Nebo bude spíš brečet? Možná obojí, ale jen z jedinýho důvodu – je fakt v hajzlu. Věděl, že jednoho dne se bude muset zase začlenit do společnosti, bude muset zase s ostatníma komunikovat na nějaký přijatelný bázi, ale na to je ještě brzo. „Skutečně, z mýho pachu můžeš dost dobře usoudit, že jsem teďka členem Přízračnejch.“ Obdařil týpka nevlídným pohledem. Z pachu to snad pozná, tak proč se tak blbě ptá? Poslední měsíc nestrávil fakticky nikde, než na území, a to převážně s Anjel v ordinaci, takže pach nikoho zmýlit nemůže. „Jestli je to všecko, tak uhni – mám něco na práci.“ Na to se vskutku zase rozešel. Měl důležitou práci – jít někam bulet do kouta, aby nemusel furt brečet před Anjel. K ničemu jinýmu se totiž nakonec nezmůže.

Už to bylo určitě tak měsíc od doby, co byl Roihu naposledy mimo hranice. Dnes nabyl dojmu, že se potřebuje nadechnout i mimo území, který ještě před chvílí bylo jeho nezkrotný povaze malý. No, teď by zvládl zbytek života prodejchat v doktorský noře, a klidně se už nikdy nezvednout. Jenže, ač to bylo dost těžký skousnout, i když se pro něj tak nějak život zastavil, všecko kolem šlo dál, a proto se i on musel přimět k nějaký aktivitě. Myslel na to, že jako troska nebude Anjel k ničemu. Stačí, že na tom ona byla tak, jak byla, a víc starostí už fakticky nepotřebovala. Snažil se všem víceméně vyhejbat, protože mluvit s někym bylo těžší, než se zdálo. Nebylo těžký jenom mluvení o tom, co se stalo, ale bylo najednou těžký vůbec mluvit. Jó, časy se měněj, a tak se měněj i vlci – k lepšímu nebo horšímu? To už je k polemizování.
Ani nevěděl, co taj chce dělat. Lovit? Nebude mít na to dost síly. Jak se před narozením vlčat snažil bejt produktivní a smečce k něčemu, tak teď byl úplně k h*vnu. Zas a znova asi sklouznul k tomu, co mu bylo předurčený – bejt budižkničemu. Aspoň z toho měl takovej dojem. Nevěděl, jestli najde ještě někdy ten drive k žití, protože od toho incident asi nebyl den, kdy by si před spaním řekl, že si vybírá život. On si teďka vybírá nevybrat si život 24/7. Něco v něm chcíplo, a jak to pohřbít, než to začne hnít, a zkazí ho to ještě víc, než už je? Žití bylo teďka jedna velká filosofická otázka, na kterou nebyla síla odpovídat ani hledat odpovědi. Roihu by si přál, aby nemusel existovat.

No, podle Roižánka to bylo divný. „Že nechceš rodinu? To ti nevěřim! Samosebou nemyslim jenom to, že si upíchneš děcka – ale prostě cejtit, že někam patříš. Smečka má bejt taková rodina, he? I když to cejtim trochu jinak. Né, že by to taj bylo špatný, ale zatim z toho určo nemám pocit, že je to moje rodina. Já sotva vim, co to je za pocit,“ řka. tak je to, vskutku. Sám kvalitní rodinu, v který by mohl vyrůstat, nikdy neměl. Chyběl mu v životě otec, a i nějaká matčina podpora – to všecko se nakonec projevilo i v povaze, kterou má nyní, když rostl jako kůl v plotě. „Hah, pro rady? Za mnou? To nevim, jestli je ten nejlepčí nápad!“ Musel se zasmát. On a někomu radit? To se rovnou může dát na dráhu učitele, hah!
Přikejvnul. „Věř, kámo, věř!“ Věř, bež, dokážeš? Skoro. „Teď ale pujdu asi dál zkouma tzákoutí tohohle líbeznýho území – mýho novýho domova. Takže to je nashledanou!" Ano, byl čas přestat tlachat o kravinách a vydat se dál. Až se setkaj příště, jistojistě si budou mít co říct novýho.

Roižánek sledoval, jestli ho týpek pozoruje, nebo ne. Moc mu teda dlouhejch pohledů nevěnoval, ale on si to nemínil brát osobně. Né každej vydrží pohled na něco tak dokonalýho – to ostatně vidíte jen párkrát za život, a je jasný, že vaše ajka na to nebudou zvyklý! Je nutný je na to pomalounku zvykat. „No jo, stačí, aby byl slušne vychovanej, he? Já mluvim prostě tak, jak mi huba narostla – na žádnýho ánštajna si nehraju! Jsem real!“ Jistojistě by měl v tydlíku aplikaci BeReal, kdyby to v tomhle světě šlo, ale bohužel. ty další slova, co z vlka vyšly, zněly, jako by snad četl jeho myšelnky, a tak se musel zeptat; „Ty umíš číst myšlenky? Jsem slyšel, že některý chytráci to uměj. Věř, že by mě to dost znepokojilo. Ale aspoň bych ňáký trapný věci nemusel říkat nahlas – to by mi život nesmírně ulehčilo.“ Haha, tak se trocha zasmál. Kdyby si ostatní vlci dokázali jednoduše přečíst, co se v jeho mozku odehrává, bylo by to pro něj jednodušší. Nemusel by nahlas říkat žádný awkward fakta ze svýho života. „Ale jo, máš samozřejmě pravdu. Nad svýma činama asi mladý moc nepřemejšlej. Rozhodně né já – bejvávalo teda!“ Teď už snad poučenej kapánek byl.
Posadil se na svou úžasnou sedínku, neboť taj plánoval bejt dlouho. „No, to máš asi pravdu. Já jsem se ale jako tulák jenom poflakoval po světě, jako budižkničemu! A moje čaje, Anjel, mně aspoň ukázala, že nemusim svym potenciálem marnit navěky věků. To moje máti mi říkala, že nikdá nic nedokážu,“ zamračil se nad touhle vzpomínkou. „A věřil jsem jí to.“ Tajemství: věří jí to dodnes.
Uchechtl se nad otázkou. „To bych se vsadil, že moji vrstevníci se na takovou otázku neptaj! Ale já jednou mít děcka budu – možná hodně brzo –, tak potřebuju nasbírat rady, jak někoho vychovat. Jak má nevychovanej fracek vychovat někoho dalšího?“ To je ta hlavní otázka! Sotva se postará sám o sebe, tak jak se bude moct postarat o někoho dalšího? Přijde to samo, nebo se na to fakticky může připravit? Musel zkusit se na to připravit, i kdyby to nakonec k ničemu nebylo. Musel udělat maximum, jak slíbil!

Stál to za to, a to ještě ani nezačal pořádně mluvit! Rozhodně z něj kapánek elánu vyprchalo po tom všem. On se z toho ale zas brzičko otrká – je to kluk šikovná! „Já bych nechtěl bejt nic dlužnej, teď, když mám novej život,“ řka. Bylo to docela cringe, ale byla to pravda. Když má mít teďka rodinu s děckama, nechce si proti sobě nikoho znepřátelit. Bude to těžký, vzhledem k jeo temperamentu, ale Anjel slíbil, že se o to pokusí. Pokusí se nedělat brajgl a hlavně žít život zodpovědně, né 'mladě a nesmrtelně' až navěky věků. Chtěl by bejt mladej navždycky, ale s děckama to asi nepujde. Bude muset bejt zodpovědnej a dospělej, nebo se o to aspoň pokusit – i když mu je teprv půl druhýho roku. Děcko bude mít děcka, no není to skvělý?
„Už to tak vypadá,“uchechtl se a trocha se uvolnil. „Zjevně na něco jsem rychlej, jó." Né každýmu se povede za takovou chvíli někoho sbalit, natož si udělat děcka. No jéje! Ale na tohle byl fakticky rychlej, jak už víme. „No, jindy bych se asi zasmál nebo zděsil s tim, že si chci užít mládí, a nic takovýho nepřichází v úvahu, ale jo – nebylo to plánovaný, ale budem mít děcka.“ Povzdechl si. Pořád bylo dost těžký tomu uvěřit. „Moje čajina je těhotná." Musel to uvést na pravou míru, aby tenhle neuvěřitelnej fakt byl uvěřitelnej. Né každýmu se povede po pár randíčkách hnedka svou čajinu zbouchnout, vskutku ne! A obzvlášť v jeho věku!
Byl ale rád, že Gwynn začal o těch svejch fakánětech mluvit, protože pak asi nebude tak awkward, když se bude vyptávat na věci ohledně nich, a tak. „No a kolik jim je? Výchova děcek, to musí bejt dřina, což?“ Dost se toho děsil. byl ještě mladej a zdivočelej, nedokáže se postarat ani sám o sebe, tak jak se dokáže starat ještě o někoho jinýho? jak bude schopnej nést zodpovědnost za cizí život? No, už teď jí nesl, bude si muset zvykat.

No, Roihu se taj někde posadil, a vyčkával. Snad to nebude čekání na Godota! Protože to by taj čekal zbytečně, jenom by o tom nevěděl. Kdyby se Gwynn ale neukázal, Roihu by měl i tak čistý svědomí – však snažil se přece, udělal pro tu splátku dluhu maximum! Vlastně si aj docela přál, aby se něco takovýho stalo, protože netušil, jak to celý bude probíhat. Na to však nemusel čekat moc dlouho – brzo se k němu dostal vzdálený pach nějakýho vlka. Doufal, že to bude Gwynn, a vlastně i nedoufal. Chtěl to mít už za sebou, a zas nechtěl aby ho taj někdo úplně cizí viděl, jak taj na někoho zoufale čeká. On už se nemůže chovat jak zoufalec! Musí se teďkon chovat dospěle!
A naštěstí i naneštěstí to Gwynn skutečně byl. Roihu ho poznal podle toho ksichtu. Týpek byl docela daddy material, to jo, ale nic v něm tenhle fakt už neprobouzel. „Nazdárek,“ pozdravil ho na oplátku a tak trochu nejistě se uchechtl. „No jó, já sliby plnil – i když je to asi šokující, je to tak. Takže taj máš, co jsem ti dlužnej,“ a tak ňák doufal, že tím jsou si přec kvit. Co by taky ne, že? Víc mu dlužnej neni! Nad tou jeho poznámkou se uculil. „To se líbí aj mně, hele,“ poznamenal, ale myslel to ohledně svý osoby. On chtěl bejt hodnej kluk, plnit svý sliby, a dělat dobrý věci. On musel! Nechtěl bejt jako jeho vlastní fotr, nechtěl bejt taková sketa!
Koukl na Gwynna, jak tam tak vedle něj seděl. „Všelijak. Můj život se vobrátil snad vo sto osmdesát stupňů! Teď jsem člen smečky, Přízračnejch, abych byl přesnej. Tos asi vycejtil. A taky mám holku, což je důležitější informace," řka. je to důležitější, protože na ničem jinym, než na Anjel, nezáleželo. To díky ní byl přec ve smečce! No, byl zvědavej, jestli bude mít Gwynn nějakej komentář. Nemohl by od něj Roihu konckonců vyžebrat nějaký rodičovský rady?