Príspevky užívateľa

Jó, Roihu už o tom taky pomlčí, ale on ani necejtil, že by z toho nějakej fajt mohl vzniknout. To si asi zase Cielo jen domýšlel, a viděl duchy i tam, kde nejsou! Teda, to se tak říká, jinak taj žádný duchové nejsou, nebojte! Stačí, že hrozí ňáká ta válka, a ještě aby taj byli duchové? To už je moc!
No a proč by né? jako, asi holky letěli i na zlobivý kluky, jinak by si ho Anjel nikdá nevybrala, né? vybrala si k sobě protiklad, aby jí třeba trocha svedl na scestí! A to se mu takřka povedlo, ale upe jináč, než chtěl. „Podle mě když si ňáká čajina bude hledat týpka pro rodinu, určo nebude hledat nějakýho zlobivýho kluka, ale bezkonfliktního jedince!" To si myslel, no vskutku! Ale i ze zlobivýho kluka bude teď rodič, takže ono je to ve výsledku pak jedno. „Takže jestli hledáš něco takovýho, určo si tě nějaká čaje vybere." Možná.
Zamrkal. „To já bych jí nepodvedl, nikdá! Jsem jí dlužnej, a taky vděčnej za to, že mě vzala na milost! Miluju jí, a to je hlavní." Nemohl by jí odpustit, protože bych se pak na sebe už nemohl nikdy podívat. Nemohl by se sebou žít, kdyby se zachoval jako jeho fotr, a odešel by pro mlíko. On přece takovej není! je svůj, je jinej, je lepčí!
„Tož tak snad se i ty v něčem najdeš," pokrčil ledabyle rameny. Přece nebude navždycky nedělat nic, né?

Roihu ani neočekával od Anjel nějaká slova, věděl, že je vyčerpaná, a to omlouvá naprosto všechno. Navíc ani on neměl příliš slov ke komentování, nebylo to vůbec třeba. Možná už nikdy nebude mít o čem jen tak mluvit? Ted si neuměl představit, že se sněkym baví o něčem normálním. Neuměl si ani představit, že se s někym baví o tomhle. Nechtěl mluvit vůbec o ničem, aspoň né teď v tenhle moment. Chtěl se jenom věnovat Anjel, která stála za veškerý jeho úsilí. Za Anjel má smysl bojovat a jít dál, protože díky ní je tim, kym je. A za to je jí přec vděčnej.
O něco příjemnějš mu bylo, když se k němu Anjel měla a položila si na něj hlavu. Díky vzájemný lásce si snad dušičku trochu vyléčit dokážou. Možná to nebude stačit na úplný uzdravení, ale bál se, že na to nebude stačit nikdy nic. Ani čas, ani láska. Možná kdyby se střelil do hlavy, a probudil se pak s amnézií, to jediný by pomohlo. Ale na to taj neměl prostředky. „Já vim, že ty bys pro mě uďála to samý," řekl, když zmínila, jak je hodný. „Ale proto to nedělám – dělám to proto, že tě miluju." V ten moment mu ukáplo pár slz. Potlačil vzlyky, aby si toho snad Anjel nevšimla, a dál pokračoval v čištění. Bude to na dlouhé a důkladné sprchování, ale udělá to rád. Olizování obecně je antistresová činnost, takže to pomůže nejen Anjelce, ale i jemu.

No představa, kolik si toho jeho čaje vytrpěla, ho vopravdicky děsila. Už by chtěl, aby se jí ulevilo, a to snad co nejdřív bude. Aspoň to tak ze slov doktora znělo, i když teda bude muset přežít... co že to? Očistu? Achjo. On taj ale bude s ní, a budou taj i doktoři, takže už se snad nemusí bát. „Bolí mě, že musíš tak trpět," pronesl k Anjel. A byla to ovšem pravda. Jako by nestačilo, že přišli o děti, ještě ho muselo bolet tohle. Jenom psychicky, naštěstí pro něj, ale co ta jeho nebohá čajina? On by si to s ní vyměnil, kdyby to šlo, pomohl by jí, kdyby taj ta možnost byla. Pro ní udělá naprosto cokoli. „Kdybych mohl nějak pomoct, tak můžu," to řekl k doktorovi. Myslel to ale spíš do budoucích hodin nebo dní, až se dostane z toho šoku, v kterym tak nějak byl. Než bude moct vopravdicky pomáhat, musí se z toho probrat nejdřív on sám.
Sledoval jí, jak žere ty nechutnosti, a už jen z toho se mu navalovalo. Nesnášel zeleninu. Ani ze všeho toho, co se odehrávalo předtim, mu tak blivno nebylo. Fyzicky. Ale to byly právě jenom odrazy toho, co se u porodu dělo. Zvratky se však pokusí zadržet, vopravdu jó. „Já dám na ní pozor," chtěl doktora ujistil, když se měl pomalu na odchodu. Né, že by to předtim k něčemu bylo. A rovnou se k Anjel aspoň už přesunul, už to bylo potřeba. „A díky." Byl to šok, ale nezapomněl vznést ani Timovým směrem vyjáření nějakých díků. Stručně, ale aspoň něco. A pak si konečně lehl k Anjel, k jejím zádům, a natiskl se na ní.
„Snad se ti brzo udělá líp. Jsem taj s tebou," pronesl a olízl jí několikrát tvář. Pak jen na chvíli zavřel oči, bdíc, a zrychleně oddechoval. Už byl z toho pekelně unavenej, ale vlastně nevěděl, jestli kdy po tomhle usne. Byla to jen minuta, kdy ty ajka držel zavřený, a pak je zase otevřel. Pach krve tu byl všude s nima, a jeho to mírně iritovalo. Všechno mu teď bude připomínat ty hrozný minuty. „Pojďme tě trochu umejt," řka, používajíc tenhle manželský plurál. Musí čajinu umejt, protože sama to neudělá. A ta zaschlá blažka všude na ní jsou hodně špatný vzpomínky, který musej pryč. Hned. A tak začal.

Roihu na ty muka taky vzpomínal dost nerad. To Anjelino bolestné naříkání ho bude mučit ve snech. Bude ho strašit pak i v čase, kdy už se bolest trochu utlumí, a jeho mozek na tu hrůzu vytěsní vzpomínky. Pak mu to budou připomínat jenom záblesky a flešbeky, nebo právě to naříkání. „No, nevšiml jsem si, že by bylo nějak výrazně větší. Snad vůbec," pokrčil nad tim rameny a povzdechl si. Druhá se narodila Polárka, čajina, co mu z ajka vypadla. Taková jeho miniaturní verze, která neměla šanci na to se ani jednou nadechnout. Hrozně jí chtěl obejmout, ale přál si, aby se mu v tom objetí vrtěla. Aby jí mohl cejtit, a mohl jí milovat i po celičkej lajf tady na planetě Zemi. Milovat jí a Červánka bude tak i tak, ale budou to ve skutečnosti jenom představy o nich.
Sám už by chtěl jít k Anjel a obejmout jí, umejt jí, a pečovat o ní, jak nejlíp dokázal, ale měl pocit, že by tam moc překážel. Nechtěl, aby měla jeho čaje nadále bolesti, ale tak nějak tomuhle doktoru věřil o něco víc, než předchozí typce. Asi je to tim, že ho neposílal do ritě. „Ryumee?" Zopakoval, a moc se na to netvářil. Ale pokavaď tenhle doktor nebyl tak zkušenej, fajn, ať se podívá i Doktorka Plyšáková. „Takže je možný, že se nikdy nedozví, co se stalo? Nedozvíme se, jestli jsme něco udělali špatně?" Ptal se zoufale. Strašně moc chtěl znát odpovědi na svý otázky, a nechápal, že se zázračně neobjevěj po tom, co změní naléhavost ve svym hlasu. Teď teprve byl fakticky zoufale, jako nikdy dřív. „Bude aspoň Anjel v pohodě? Musí! Řekněte, že jó!" Prosim! na to snad odpověď doktor znal, ne?

Poslouchal všechno, co doktor říkal, ale ve výsledku mu pak přišlo, že z toho vopravdicky vnímal jenom půlku. Jeho mysl se začala vzdalovat od reality, protože tak si to hluboce přál. Přál si taj nebejt, neexistovat. Byl taj jenom kvůli Anjel, jenom pro ní teď mělo smysl nějak žít. Ono to teda vždycky bylo pro ní. Ona ho dostala ze sra*ek bezďáckýho života, a on se jí odvděčil takhle? Nebo to byl Osud, kdo mu tohle udělal? Pokavaď i samotnej osud si říděj vlci sami, nevěděl, co udělal tak moc špatně. Tahle karma nebyla přiměřená, nebylo to vůbec férový! I když se cejtil provinile, v tomhle se přece snažil udělat všecko správně! „No, mrtvý, ale byli krásný – jako že vypadali zdravě. Jako normální mimina," dostal ze sebe tuhle informaci. Jejich děti nebyli žádný nedochůdčata, vypadali fakticky jako zdravej malej vlk! „A tomu druhýmu se moc nechtělo ven, ne? Já už si to moc nepamatuju, to jsem se snažil oživit to první," vzpomněl si a kouknul na Anjel. Nechtěl jí to všechno připomínat, ale třeba to bylo důležitý?
Ne, nevybavoval si, jestli tam nějaká placenta byla – doktorka Ryumee mu totiž neřekla, co to je, nebo jak to vypadá. „Krve tam bylo dost. Tmavý, světlý, já si přesně nevzpomenu," řka zoufajíc. Nechtěl si to vybavovat, navíc by si na chuchvalce sražené krve fakt nevzpomněl, i kdyby hodně chtěl. „J-já to nechápu – všechno se zdálo bejt v pohodě, tak proč se to tak podělalo? Co jsem měl ještě udělat? Měl jsem běžet pro pomoc?" Zoufale chtěl od doktora odpovědi, proto aj k němu zvýšil hlas.

Roihu vinil tak maximálně sebe. I když se snažil myslet na pomoc Anjel, stejně mu to pořád rezonovalo v hedce jako ozvěna. A možná bude už navěky věků. Jejich děti nežily, a bylo to možná proto, že nedošel pro pomoc. Kdyby třeba zkusil aspoň někoho zavolat, stihl by někdo přijít. Nejspíš ne, protože to všecko šlo strašně rychle – ač se tak nezdálo –, ale měl se snažit víc, a aspoň to zkusit. To si říkal teď, ale už asi zapomněl, jak to předtím bylo. Předtim tam Anjel nechtěl nechat samotnou, předtím tam chtěl aspoň bejt a pomoct jí. Jenže teď viděl jen samý negativa. Copak tam vůbec bylo něco jinýho??
„Um," vydal ze sebe, když se jich doktor ptal, jak to všechno bylo. On na to nechtěl vzpomínat, nechtěl to zas vidět před očima! Ale teď viděl ten zoufalej pohled svojí čajiny, a věděl, že se vzchopit musí. „By-bylo to hrozně rychlý, proto jsem ani neběžel pro pomoc. Sbírali jsme ňáký kytky, a zničehonic to na Anjel přišlo. Pak tam byla všude krev, a já nevim!" Vychrlil ze sebe zoufale. Nevěděl, co má povědět, na co si má vzpomenout. Nechtěl totiž! „Narodili se dvě, jo, a myslim, že docela rychle po sobě. Pár minut to bylo." Pár minut, který mu předtim ale připadaly jak dlouhý hodiny.
Sledoval Anjel, jak tam úplně vyčerpaná leží, a bylo mu tak akorát víc smutno. Každou vteřinu se ho chtěl zmocňovat pláč, ale copak se taj může sesypat? Ne, neuměl si představit, že by to teď bylo oprávněný, i když samozřejmě bylo. Vždycky bude oprávněný, aby nad tim brečeli.

Ovšem, že bylo líp, ale ode dneška už nikdá nebude. Fyzicky možná – snad! –, ale psychicky ne. Teď aktuálně to tak viděl, samozřejmě, že jednou tomu třeba bude jinak. Teď byl rád, že se na toho doktora mohl aspoň bez slz podívat. Teď nebyl čas na slzy, protože jeho čaje potřebovala pomoc. A tak bude muset pro ní bejt ještě jednou silnej. Ten nejsilnější, protože tohle bude bezpochyb těžký. Doktor, jehož jméno si z Anjelina vyprávění nepamatoval, se kupodivu hnedle neptal na to, co se stalo, ale tož asi proto, že to musel vědět. Anjel je celá od krve, děcka nikde, tak co by se asi tak mohl stát, že jo? Byl rád, že už je aspoň v dobrejch rukou, teda snad. Je v rukou zdravotníka, a to je hlavní..
„Neměli jsme tam bejt, já vim. Tý doktorce jsem slíbil, že nikam Anjel daleko nepustim, ale pustil jsem, a všechno se po*ralo," i když se doktor neptal, on měl potřebu něco říct. Jako vždycky to podělal, nedodržel ani pitomej slib! Zlobil se na sebe, a taky to tak znělo. Neuvědomoval si, že tyhle slova budou jeho čaje tak akorát bolet, protože byl plnej teď svejch vlastních emocí. „Pomocte jí, prosimvás. Nesmim přijít aj o ní!" A tak poprvý od toho všeho zvýšil hlas, protože zoufalost se zas drala na povrch. Vcelku brzo si to ale uvědomil, a tak zase ztichnul. Postaví si opodál, aby nepřekážel v ošetřování, a bude se připravovat na nějakej pitomej výslech. Představoval si, kolik výčitek za jejich nezodpovědnost přijde. Jako by těch výčitek nebylo už dost! Nenáviděl se za to všechno, copak to nestačí?

Cesta sem byla dlouhá předlouhá, a Roižánka všechno bolelo. Né tělo, né nožičky, ale všecko uvnitř. Bolela ho vlastní existence, a jenom myšlenka na to, že teď se bude muset tváří v tvář setkat někomu, kdo se bude ptát na detaily toho všeho, ho uváděla do rozpaků. Nebyl připravenej se někomu podívat do ksichtu, a všechno mu říct – a už vůbec né doktorce Ryumee. Anjel ale potřebuje akutně vyšetřit, takže to bude muset přežít. Pro ní přežije všechno, kromě ní samotný. Jí přežít nechce, stačí, že teď přežil svoje děcka. Tuhle bolest už nikdá nechce zažít! Teď až chápal, proč jsou pro Hiisu emoce nádorem světa – jsou akorát na obtíž. Čím víc něco prociťujete, tím slabší se cejtíte. Neměli by emoce dodávat sílu? No, ty dobrý asi jo, ale co s těma špatnýma?
A tak sem teda po nějaký době došli. Trvalo to tak dlouho, protože šli fakt pomalu, nebo protože se teď čas tak hrozně táhnul? Asi obojí. Roihu se snažil Anjel podepírat a pomáhat jí, jak jen to šlo. „Už jsme tady. Dobrý?" To byla otázka na její fyzickej stav, on věděl, že dobrý není nic. Vlastně právě ani ten fyzickej stav. Radši vlezl do ordinace, aby oznámil svůj příchod. „Doktorko?" Nevolal nijak nahlas, ani svym typickym uječeneym hlasem. Vlastně jí volal docela potichu, ale s jistou naléhavostí. Doktorka taj ale nebyla, což bylo možná štěstí, možná ne, neboť náladu na ní neměl. Neměl náladu však na nikoho, a to ani na doktora číslo dvě – Anjelina porodníka, kterej nakonec porodník nebyl. Roihu ho ještě neznal, a přál si, aby ho ani nemusel za těhle okolností poznávat.

Přikejvnul na její slova. Jo, hlavně, že nebudou sami. Ale kdyby byli tady dole, sami by bejt taky nemuseli... No jo, tohle 'co by, kdyby' si teď bude asi vopakovat den co den. Možná, že čas to fakt trochu pomůže uzdravit, trochu to přebolí, ale teď si to neuměl představit ani v tý nejhorší noční můře. Budou si muset bejt s Anjel navzájem oporou, a bejt kvůli sobě silný. Na ničem jinym asi nezáleželo, jejich duše se teď musely pomalu uzdravit.
Koukal, jak čaje pokládá kvítí na hrob. Honilo se mu toho hlavou tolik, a zároveň žádná myšlenka, kterou by mohl pevně uchytit. Už ani nechtěl. Nechtěl zatěžovat svou mysl, když měl tak těžko v srdci. Bolela ho z toho hlava, skoro jako kdyby na někoho silně použil svojí magii, ale tohle bylo horší, vzhledem k okolnostem. „Kdybych se o tebe nebál, nebyl bych proti taj zůstat jak jen dlouho bysme chtěli. Ale brzo se vrátíme, až se uzdravíš, ano?" Poprosil jí se skelnýma očima. Chtěl, aby se nejdřiv uzdravila, než se někam vydá. Upravit to sem může jít sám, ona musí odpočívat a dát se do kupy. Fyzicky, protože psychicky se třeba nikdy ani jeden z nich neuzdraví. „Nemůžu o tebe přijít." Opětovně chtěl Anjel vyjádřit, jak je pro něj důležitý, aby tam k doktoru došli. Ale chápal, že nemůže, a bylo mu to víc než jasný. Šel teda hned k ní, aby jí případně podepřel.
„Půjdeme hezky pomalu," chtěl jí ujistit, že nemusí nikam spěchat. jo, její ošetření bylo naléhavý, ale tim, že jí to bude cpát a hnát jí jak koně, tomu nepomůže. Nesmí si ublížit ještě víc. Bylo mu uplně jasný, že je doma čeká dost vysvětlování, a on se na to mínil po týhle cestě připravit. Takhle brzo asi nebude úplně fresh na to podat nějaký svědectví o porodu, ale věděl, že doktor to bude chtít vědět. Bude chtít vědět všechno – proto koneckonců u porodu musel bejt –, a on to bude muset všecko říct, ať to bolí nebo ne. Jestli tam bude zase ta nepříjemná doktorka Ryumee, tak přísahá, že po ní skočí. Jedna debilní poznámka, a typka se neprobere z komatu, do kterýho jí Roižánek jednou ranou uvede.

Roihu si nikdy ani v nejmenšim nemyslel, že někdy bude tam, kde teďka je. Nejdřiv bylo neuvěřitelný, že měl mít děcka, a teď je neuvěřitelný, že je neměl. Chtělo se mu řvát a brečet, ale absolutně nic by to nezměnilo, nic by to nezlepšilo. Sem tam se z něj ještě nějakej ten vzlyk ozval, ale snažil se držet. Aspoň na chvíli. „Miluju je," řekl to aj on, protože tak to cejtil. Miloval je nade všecko na světě! Proč teda nemohl bejt Osud férovej, a nechat jim je? Když už si vytrpěli to, co si vytrpěli? Teď se to všecko zdálo jako úplně zbytečný. Všechna ta snaha, všechny ty přípravy na jejich příchod,... bylo to k ničemu? Nebo si tim museli projít, protože je to jejich trest za to, že zhřešili? S tim se Roihu odmítal smířit. Když trest, měl bejt vykonanej na nich, né na nebohých dětičkách.
Povzdechl si. „Spolu se budou mít dobře, spolu se na druhý straně zabavěj, a budou se při tom čekání mít aspoň ke komu přitulit." Říkal to snad proto, aby si ještě víc ublížil, ale nevěděl, jak jinak svou bolest ventilovat. Už ale plánoval zmlknout, mezitim, co se zase poddal pláči. Nač by koneckonců ty emoce skrejval, když byly víc než oprávněný? Nedalo se z tohohle dostat jinak, než tim že to ze sebe všecko dostane. Nemusí hned teď, ale i to k tomu patří.
Vyměnil si s Anjel zaslzený pohled, a přidal se k zahrabávání. bylo to těžký, asi to nejtěžší, co v životě zatim dělal. Vskutku žádná fyzická aktivita doposud tak těžká nebyla, jako tahle. Jako by ta hlína vážila tuna, a nechtěla do hrobu padnout. Nakonec ale dopadla na těla jejich potomků, a po několika minutách je zavalila natolik, že po nich už památky nezbylo. Roihu přestal pomalu brečet a hlínu mínil udusat, aby na ní mohli položit pár kvítí. Pak sem dojde dát kamení, aby je zvěř nevyhrabala, ale teď tam můžou dát aspoň něco symbolickýho. Achjo.
Utrhnul pak tedy tu nejhezčí kytku, co tu v okolí viděl – dva zvonky luční –, a vložil je na udusanou hlínu. Smutně se mračil. Zlobil se na svět, zlobil se na osud, nebo na hvězdy, prostě na všechno, ale hlavně na sebe. Jediná Anjel a ta děcka tu byly oběť. „Můžeme sem chodit jak jen často budeš chtít," koukl po Anjel a slízl jí z tváře pár slz. „Máš dost síly, abys došla k doktoru? Nebo mám sem někoho zavolat?" Ptal se jí tiše a klidně. Bál se o ní, hrozně moc, ale už nezvládl dát do svejch slov víc emocí. Už byl na svym dně. „Ale samotnou tě tady nenechám." Dodal. Takže pokud nemá sirénou zavolat pomoc, pro nikoho bez ní nepůjde. Nenechá jí tady. Vlastně jí už nikdy nechce nechat samotnou, no, zároveň by nejradši její vzpomínky na něj vymazal, aby se jí ulevilo. To by ale nebylo správný. Nakonec on by to bez ní nedal, neopustil by jí. Slíbili si svoje navždy, v dobrym a zlym, a to hodlal splnit.

„Tak to je jasný! To je priorita číslo jedna! Ale když budou aj hezký, tak budou prostě dokonalý!" Však ségra by taky určo nechtěla fugly děti! Vzhled je upe to první, co vás na druhym zaujme, mentalita je až to druhý. Kdyby to byl nějakej dementál, jasně, že by to bylo blbý, ale Roihu by ho měl aj tak rád. A my víme, že s jeho genama není tahle možnost ani uplně vyloučená! Modlit se bude ale za zdraví z Posázaví!
Zvážněla, no, to mohla! Roihu měl z ní dobrej den! Čaje se potřebuje trochu osmělit, ale zas na druhou stranu – ať nedopadne jako on a Anjel! Vocaď pocaď. Hlavně, aby věděla, na rozdíl od něj, co dělat se svym chábrem může, a co už né. Naštěstí zatim neměla ani chábra – A Roižn doufal, že to tak zůstane. Bál se, že by to byl ňákej idiot, a on by jí to nemoh' nijak zakázat, nijak by jí v tom nemohl zabránit! Sice věřil v sestřin dobrej vkus, ale... stát se může fakticky cokoli. Láska je slepá – nebohá Anjel je toho důkazem!
Přimhouřil oka, ale ušklíbl se. „Tohle je podle mě ten nejvyšší stupeň vzájemný důvěry! Je to věc důležitá, i když možná trapná. Samos, že láska se dá vyjadřovat i jinak, neříkám, že tohle je ten jedinej způsob! jenom, že to mezi to patří." Však to původně nedělal za úmyslem udělat si děcka! To kdyby věděl, tak by to nedělal, že jó! „No jó nó, ty seš názoru, že emoce jsou nádorem světa, tak se pak nemůžu divit. Ale věř, že se třeba jednou zamiluješ, a pak to pochopíš! Pochopíš, co jsem tim myslel, až budeš na mym místě." Jakože doufal, že nebude. Ale jelikož byli od sebe tak vzdálený, nemohl jí bránit. A i kdyby nebyly, proti ní by zmohl leda pajču. „Fajn – už radši mlčim," mávl nad tim tlapkou a uchechtl se. Aspoň trocha se mu zvedla timhle nálada! A teď šup na cestu k Přízračnejm!
Tichý chvilky Roihu nesnášel, protože ho to nutilo přemejšlet nad srajdičkama. A hlavně ho svrběl jazyk, neboť byl zvyklej pořád situaci nějak komentovat. Vskutku teď už nebylo co komentovat, a ségra asi bude muset taky vyrazit plnit svý smečkový povinnosti. „Takže ti brotci nakopou pérdel, když tě najdou na sluncesvitu, he?" Za to se jí bude smát. Když nebude chodit na sluníčko, nebude mít vitamín Dé, a brzo bude jak upír. Už teď by ho klidně mohla zkusit cosplayovat!

Roihovi tahle čajina připadalo dost basic, a právě proto ani nijak její vzhled nekomentoval. Kdyby byla hnusná, určo by si nějakou poznámku neodpustil, ale když byla obyčejná, nezajímavá, tak smůla! „Jó, setkání s nima je samos vtipný. Někoho si takhle hezky dobrat, co je lepší aktivita, he? Jenom upe nevim, jestli bys na to ty měla koule!" Vskutku tahle čaje jestli někoho šikanovala, tak leda ve snu! Drsně se tvářila možná tak pět vteřin při prvnim setkání! A nebo – Roihův šarm na ní zapůsobil! On byl fešnej kluk, charismatickej, moc dobře to věděl! Sice trochu lůzr, ale to každej vědět nemusel! Stačilo předstírat sebevědomí, a když to bude zahraný dobře, ostatní to sežerou i s navijákem! A že byl Roižánek fakt herec dobrej! Na Oscara!!
„To je ta výhoda smečkovýho lajfu nó, občas se nažereš i něčeho, co si jako tulák nemůžeš upe dovolit!" To byla výhoda číslo jedna! Teda z těch obecnejch výhod, protože největší výhodu pro Roiha mělo tohle členství v smečce, že mohl bejt beztrestně s Anjel. „Tož měj se, Helčo! Musim jít makat!" To jí řekl, aby si uvědomila, jakej strašně vytíženej on je! Jde makat do uranovýho dolu, uhněte mu z cesty!!

Bylo to těžký, ale Roihu se na ně snažil koukat co nejdýl mohl – nejspíš je vidí naposled, aspoň za svýho života. Jestli se pak uviděj v životě po smrti, to už nikdo neví. Ale on v to doufal, moc si to přál. Bylo mu pořád do breku, ale slzy teď odložil na později. „To jsou. Celý po nás," smutně se pousmál, hledíc do hrobu. Jako by se jim vopravdicky narodili dvě kopie! Jako by jim to Osud dělal naschvál – jako by se jim snad ještě vysmíval! Jenže nad jejich žalem nebylo nic k smíchu, fakticky. Roihu cejtil, že v něm něco chcíplo, a nikdy to už neobživne. Byl to hrozně pocit bezmoci a zoufalosti. „Červánek a Polárka," kývnul na Anjelku. Nádherná dítka s nádhernýma jménama.
Párkrát olízl Anjel tvář od všech těch slz, když si k němu položila hlavu. Achjo. Neměla by se líp, kdyby na něj mohla zapomenout? Kdyby mohla zapomenout na tohle všechno? „Ani jsem nevěděl, že jde někoho takhle milovat," pronesl s povzdechem. Anjel miloval nade všecko, to je jasný, ale láska k těm děckám byla trochu jiná. Tohle přece stvořili oni! Tohle vzešlo z jejich lásky! „Snad se o ně někdo na druhý straně postará," přál si. Neměl žádnýho hodnýho mrtvýho příbuznýho, kterej by se o ně mohl mezi hvězdama postarat, ale doufal, že tam nebudou sami, a počkaj na ně. „Počkejte tam na nás." Sdělil jim, a mínil ještě chvíli sledovat jejich nehybná tělíčka.
Bůhví, kolik minut uběhlo, než se dostal z toho otupělýho tranzu, v kterym se octl. Byl čas se definitivně rozloučit, ale na to se otočil k Anjel. „Připravená jim dát poslední sbohem?" ptal se jí, v jeho hlase byla bolest zjevná. Sám sebe se ptal, jak se jí na to vůbec může ptát, když je odpověď jasná? Nikdy nebudou připravený se rozloučit, ač je sotva stihli poznat! Tohle byla příšerná situace, ale na jednu stranu, Roihu už to chtěl mít za sebou. Jako by věřil, že jakmile je neuvidí, přestane to bolet...

Roihu se snažil u Anjel bejt, aby ji chytil, kdyby třeba spadla. Vidno měla problémy s pohybem, což ho moc trápilo. Nějak se ale k jámě dostali, a naštěstí to netrvalo ani dlouho. Čím dýl tohle bude trvat, tím víc to bude bolet. I když ta bolest nepřejde asi nikdy. Koukal, jak jeho čaje ukládá chlapce do hrobu, a on tak pak učinil i s Polárkou. Dal jí hezky k bratříčkovi, aby byli u sebe a v tý temný díře se nebáli. „Jsou to ty nejkrásnější děti, co jsem kdy viděl. A jsou naše." Naše, ničí jiný. Ještě nedávno cejtil jejich pohyby v břiše Anjel, a teď? Nebylo jim souzený, aby se sešli aj naživo. To ho štvalo, protože on se tak těšil, až je pozná! Teď si je příroda brzo vezme zpátky, a nebylo to vůbec férový, protože jim je ani skoro nedala.
„Jednou se s nima sejdem, jsem si jistej," řekl k Anjel a chytl jí za packu. Chtěl, aby je zahrabali společně, hlavně proto, že je nechtěl vůbec zakopávat. Nechtěl vidět, jak ty krásný kožíšky mizej v zčernalý hlíně, prostě ne! Ale byla taj ještě Anjel, na kterou musel v prvý řadě myslet, a kvůli ní by nebylo dobrý, aby to až moc zdržovali a bránili se tomu, co musí bejt dokonáno. Maj aspoň šanci se s nima důstojně rozloučit, ale kdyby vůbec nemuseli, bylo by to lepčí. Nestihli jim říct ani 'ahoj', a už jim maj říkat 'sbohem'? Kde je v tomhle případě spravedlnost?