Príspevky užívateľa

Sledoval, jak Anjel čistí dětičky. Napadlo ho, že by to vskutku byla skvělá máma, jak tehdá i předpověděl. Ale někdo jí tu možnost odepřel, a proto se on zlobil. Zlobil se hrozně moc, ale žal byl ještě silnější. „Pomalu," řekl jí a mínil jí podpírat, pokud to bude potřeba. Jeho domněnky o jejím vyčerpání se ukázaly jako opodstatněný. Musí si odpočinout, nebo taj ještě zkolabuje. Jenže bude ještě kdy líp? Rozhodně aspoň fyzicky by mohlo. „My zvládnem všecko," pronesl, ale rozhodně to neznělo tak sebevědomě, jako kdykoli dřív. Ty slova už nezněly tak, jako prve, protože teď si myslel, že to nezvládne. Došli tak daleko, a pro co? Pro tuhle bolest a utrpení? Co udělali špatně?
Vzal jedno z dítek do tlamy, a klidně nechal, ať Anjel vezme to druhé. Nechtěl, aby se moc namáhala, ale myslel si, že bude chtít také jedno sama pohřbít. Chtěl by to tak přeci taky! Pak počkal, až se Anjel rozejde k vykopané jámě, která naštěstí byla jen pár kroků od těhle jatek. Držel v tlamě tentokrát Polárku, a nemohl si nevšimnout, že už byla celá studená. Studená, a začínala i tuhnout. To všechno hrozně bolelo, protože jejich děti se maj hejbat! Mají kvičet, batolit se a vonět po mlíku, né po krvi a smrti! Komu co provedli, že jim tohle Osud udělal?

Přikejvnul, když Anjel místo ke kopání hrobu odsouhlasila. Smutně se na ní pousmál, a pak už začal s hrabáním. Snažil se myslet teď jen na věci praktický, aby se aspoň na chvíli nešťoural v tom nekonečnym žalu. Na to bude mít ještě hodně času, ale bude se tomu věnovat, až bude v klidu vědět, že Anjel nic neni. Vzpomínal na ty její nářky s hrůzou. Co když je opravdicky zraněná, a potřebuje co nejrychlejš ošetřit? To druhý dítko, Polárka, jí dalo zabrat, tak co když jí aj poranilo? Musel se soustředit na pohřeb, ale zároveň pořád myslel na toho doktora. Vzápětí myšlenky teda přesunul k tomu, že hrob musí vykopat hlubší, aby to taj zvěř hned nevyhrabala. Co nejdřiv na hroby bude muset přinýst kamení, aby se k tomu fakt nikdo nemohl dostat a zničit to. Nevěděl, kdy se k tomu dostane – nevěděl, jestli to v nejbližší době zvládne.
Nějakou dobu to trvalo, ale byl to jen jeden hrob, a on se snažil bejt rychlej. Myslel na svou čaje, ovšem. Měl packy celý od hlíny, ale to bylo šumák – bylo hotovo. Teď díru hodlal vystlat tím lučnim kvítím, který už předtim nasbírali. To měli bejt totiž přece kytky do jejich pelíšku v ordinaci! Patřej teda k nim. A nahoru dá pak něco čerstvýho.
Jakmile byl hotovo, mohl se otočil zpátky k Anjel. „Hotovo, je to připravený. Jenom já nevim, jestli budu připravenej je tam dát," ubránil se vzlykům, a přišel ke svojí rodině. Všichni byli tak dokonalí, mohli bejt ta nejhezčí rodinka! Zprvu nechtěný děcka, co nakonec byly víc než to – byly prostě jejich. Roihu je bude milovat do nekonečna a ještě dál!

Nemít tady Anjel, tak Roihu už neni. Fakt by se ukončil. Najednou si nepřál, aby se po smrti zreinkarnoval, teď si přál, aby existovalo nějaký nebíčko, nějaký místo na obloze, kde se s těma dětma sejde. Budou tam v tom nejlepšim věku, budou to krásný zdravý dětičky, pobíhající na věčnejch pláních. Budou si užívat společnejch her a společně zažijou spoustu dobrodružství, co tady dole nemohly. A svoje rodiče pak přivítaj s úsměvem a veselím, a společně si budou moct povědět o všem, co spolu nemohli zažít. Až se tam nahoře sejdou, tak si to všecko pověděj. A budou se mít dobře.
Ještě než se vydal fakt něco hrabat, Anjel blíznul na tvář. Všude byla cejtit blažka, a on myslel na to, že bude pak svojí čaje muset umejt. Protože ona to asi neudělá. To všechno ale až po doktoru. „To je dobrý, odpočívej," požádal jí se starostlivým pohledem. Bál se o ní, protože nevypadala dobře. Musela bejt hrozně vyčerpaná! Možná by bylo lepší, kdyby pak zavolal doktora sem, než aby s ní chodil zpátky. No, to se pak uvidí. „Tady třeba?" Ptal se po chvíli, co našel nějaké místečko, které bylo obrostlé kvítím. tady to bylo všechno dost obyčejný, no, pro ně už to nikdy obyčejný nebude. Pokavaď nebude chodit na hrob, tak sem asi jenom těžko bude dobrovolně chodit. „Dáme jim tam nějaký kytičky, ať to maj hezký." Dodal. Hezký děti musej mít hezkej pohřeb. Správně by teda neměly mít žádnej, ale to si nechtěl Roihu opakovat, protože mu bylo zas akorát tak do pláče.

Jestli si kdy myslel, že má těžkej život, protože ho máti neměla ráda, tak měl počkat na tenhle moment, protože teď už vopravdicky měl život na pajču. Furt tady ale byla Anjel, jejíž existence ho držela nad vodou. Není jí přeci dobře. A tak i když to nebude snadný, bude muset jí dostat k doktoru. Musel spolknout slzy a všechny ty vzlyky, aby dokázal trochu jasně přemejšlet. Ale trvalo to, žal ho nechtěl jen tak nechat v klídku, a on sem tam zněl, jak kdyby lapal po dechu. A když pak řekla Anjel, že je musej pohřbít, věděl, že přesně to teď musej udělat. Musej to udělat co nejdřív, aby mohla Anjel co nejrychlejš k doktoru. Sám si chtěl tak leda lehnout a navždycky usnout – bylo by to tak snadný! Ale teď musel bejt silnej kluk. Opravdicky. „Nechci je dávat do žádný studený díry," řka, načež se zas rozbrečel. Zas a znova se ho emoce zmocnily, a on věděl, že se z toho musí stejně tak rychle probrat. Anjel potřebuje oporu, a né tady utěšovat ještě jeho. Proto chtě nechtě zamáčkl slzy, aby jí přikejvnul. „A-ale máš pravdu. Musíme jim udělat společnej hrob. Aby nebyly nikdy samy, ani když taj s nima nebudem." Z vlastních slov mu je do pláče, ale přesně tak by to chtěl. Aby nebyly samotný, aby byly vždykcy spolu.
Otřel si spěšně slzy se soplama, a dal Červánka k Polárce a Anjel. Pak se konečně pomalu zvedl. „Já to udělám," pověděl jí s hlasem roztřesenym. „Ty se hlavně šetři. Kde to mám vyhrabat?" Musel se toho chopit, ať chtěl nebo né. Chudák Anjel musela bejt vyčerpaná a slabá, nemůže po ní chtít žádnou aktivitu!

Tohle všecko bylo tak strašně těžký vstřebat, bylo těžký to žít! Nejhorší ale je, že budou muset žít i dál, s tímhle vším. Budou se snad do konce životů obviňovat? Roihu si neuměl představit, že si tohle kdy odpustí. Chtěl pro Anjel to nejlepší, a nakonec byl to nejhorší. Nebylo to ale o něm, i když ho dušička strašně bolela, bylo to o jeho čaje, kterou tu musí bolet mnohonásobně víc! Ona je nosila ve svym břiše, ona tady musela trpět, né on! A proto si myslel, že ani nemá na bolest právo. Jenže se tomu ubránit nešlo.
Šla by Anjel k doktoru, kdyby je vzali sebou? Ale to přeci nejde! Nemohou si mrtvá těla donést do pelechu, to věděl. Jenže to je přesně to, co chtěl. „Anjelko, já je tu taky nechci nechat. Chci je obejmout a už nikdy nepustit.” Opětovně se rozplakal, když to říkal. Hvězdy si je k sobě chtějí vzít, ale on jim je nechce dát! Jsou to jejich děti! Ať si hvězdy udělají vlastní, a neberou jim ty jejich! Ty nádherný andílky… vskutku jsou úplně po nich, ale tenhle fakt tomu vůbec nepřidával.
„Naše nádherný děti, tohle si nezasloužili. Děti přece nemaj umírat!” Povídá, ale ví, že slova jsou zbytečná, slova vůbec nic nezmění. Proto vzlykal zas a znovu, ale chtěl se už konečně nadechnout, jinak tu omdlí. Omdlí však žalem, vůbec né z důvodu, ze kterého měl omdlít původně. „Tak hrozně to bolí,” nádech a výdech. Podíval se na dítko, které v packách držel - Červánek, takřka kopie matinky. Snažil se při pohledu na něj nerozbrečet, tak ho aspoň blíznul na tu miniaturní mozkovničku. Brzy začne chladnout.

Roižánek zas někoho do běla vytočil? Tak to je ovšem klasika! „Dobře, no jo," mávl nad tím tlapkou. Radši se v tom fakt nebude šťourat, protože sám neví, co říct může a co né, tak radši v tomhle ohledu neřekne snad radši nic. „Já celkově taky ne! To aby sis nemyslel. Boj a potyčka, to jsou pro mě dva odlišný pojmy," tož ať si Cielo nemyslí, že je Roihu ňákej zelenej mozek, co touží po válce! To vůbec!! Teď v tuhle dobu fakt nic takovýho nikdo nepotřebuje.
„Ale tak seš aspoň bezkonfliktní jedinec, to je dobrá vlastnost! Na to aj někoho sbalíš, věř mi!" Ach, zas si nemohl odpustit poznámečku o balení, to je jasný. Pro něj je důležitý mít v životě nekoho po svym boku, někoho, kdo ho má rád a kdo se o něj zajímá, takže pro něj to bylo důležitý. Potřeboval někoho, komu dát trochu tý lásky! „To se neboj! Anjel je moje priorita číslo jedna! Pro ní bych i zdochnul! Teda – spíš nezdochnul, protože mě potřebuje živýho, jak sem říkal," řka. On by pro ní udělal první poslední, protože jí láskuje nejvíc na světě!!
„No jó, jsme mladý! Když budeš chtít, tak se to všecko naučíš, a já věřim, že to dáš," mrknul. Cielo byl trochu jiná kapacita, a nejspíš se mu podaří bejt takovym Einsteinem z Wishe. Roihu v to věřil!!

Sám samozřejmě věřil, že tohle jim osud vymyslel z nějakýho důvodu, ale jak už bylo stokrát řečený, nevěděl z jakýho. Brzo však přijde asi odhalení, pokud teda Roižn rozdejchá detaily porodu, který mu teď byly sdělený. A to byla jenom teorie! Jaká pak bude praxe, když už se hroutil teď? Nu, nezbejvá než vyčkat a pak to zjistit. „No, tak příště už budu vědět, co mám a nemám se svou holkou dělat," říká doktorce. Už je poučenej, tak příště aspoň nebude muset bejt překvapenej. Jestli teda ňáký příště bude, toť taky otázka, která je napsaná někde ve hvězdách, nebo tak něčem.
„Vy mě vyhazujete, Doktorko? No tak já teda pujdu, Anjel mě stejně určo postrádá," řka, ale nevěděl, jestli ho fakt postrádá. Uměla se o sebe postarat aj sama, jenom jí měl teď radši co nejvíc na ajkách. „Ale děkuju vám, snad mi tohle málo aspoň trocha pomůže." Poděkoval, aby to nevypadalo, že je nějakej nevděčnej spratek. To on ne! A pak byl konečně na odchodu, aby si to všecko mohl nechat projít hlavou. Hlavně si ty rady bude muset den co den opakovat, aby to pak nezapomněl. Ve stresu se to určo stát může!

Zprvu ho fakticky nenapadlo, že by se za to Anjel mohla vinit, protože viděl vinu v sobě. Kdyby ho nepotkala, měla by se líp. To je ta hlavní myšlenka, která mu rezonovala v hlavě. Musela trpět jenom kvůli němu, proč on jí tohle způsobil. Už jenom to, že jí udělal děcka bylo trestuhodný, ale že se ta děcka nenarodila živá? A navíc jí ani nebyl schopnej sehnat pomoc při porodu. Jak se kdy bude moct s timhle smířit? Trocha rozumu se přes tuhle změť srajd dostávala na povrch tím, že jí chtěl bejt oporou. Když už nic jinýho, tak taj chtěl bejt pro ní.
Věděl, že se jí nikam nebude chtít jít, a už vůbec né z důvodu, aby si zachránila život. Tohle pro ní totiž neni podstatný, ale je to podstatný pro Roiha. On by vyměnil život svůj za ten její, i za život těch děcek, proto jí chtěl k tomu doktoru dostat. „Ty mi ale nesmíš umřít," říká jí, aby věděla, proč jí k tomu doktoru chce dostat. Samozřejmě tahle věta se neobešla bez vzlyků a slz. Bylo mu jasný, že jí to nepřinutí k tomu se zvednout, a tak se musel přinutit on aspoň k tomu, aby zkontroloval, jestli krvácí nebo ne. Kdyby jo, musel by běžet pro doktora, bez debat. Musel by sebrat sílu a jít.
Ale zdálo se, že už nekrvácí. Definitivně dost krve ztratila, ale teď už snad nekrvácela, a to bylo aspoň kapánek pozitivní. „Né, Anjel, nesmíš se hlavně obviňovat," vrátil hlavu zase zpátky ke svý čaje. Ač to neřekla přímo, on to v tom slyšel. „Ty za to nemůžeš! Vždyť jsme se oba dva tak snažili," brečel a opřel se jí čelem o rameno. Bylo pro jeho uši drásající slyšet, že se z toho viní, ale asi se to dalo čekat. Co když byl tohle fakt nějakej trest od Osudu za to, co provedli? Ale vždyť se tak moc snažili to napravit! Roihu se snažil udělat to nejlepší, tak proč s nim Osud takhle vy*ebal???
Jestli šlo o jeho karmu, měl mu Osud radši zlomit obě nohy, a né se vyřádit na jeho nebohých dětěch. Ach, Polárka a Červánek – teď je Roihu konečně mohl zřít, ale jen na chvíli, dokud mu výhled zase nepřerušily slzy. Tak krásná, a přesto si je hvězdy – nebo kdože – vzali k sobě. Proč si k sobě ale berou tak malý a nevinný duše? „Proč nám je Osud vzal?" Pronesl mezi vzlyky, otázka však byla řečnická. Pak si k sobě zase jedno z nich přivinul. Nechtěl je už nikdy opustit.

Ani Roihu se nedokázal na ta vlčata podívat, ale musel je aspoň držet, aspoň je cejtit, než vychladnou. Živější už nikdy nebudou, a bylo těžký se s touhle skutečností smířit. Bude to vůbec někdy možný? Ted se to zdálo jako nemožný. Dovolil žalu se h zmocnit, a tak vzlykal a brečel. Podstatně tišejc jak Anjel. Představa, jak ona musí trpět, ho doháněla k šílenství. Všechno ho dohánělo k šílenství, a ani teď nedokázal určit, co bolelo nejvíc. Fakt, že ta vlčata nedostala ani šanci k životu? Nebo to, že kdyby nebylo jej, nemusela by Anjel takhle trpět? Ona si to nezasloužila! Trpěla dost fyzicky, a teď i psychicky, tak proč se to vůbec stalo? Proč tohle Osud dovolil? Proč je nutil podstupovat takový martýrium jenom kvůli tomuhle? Právě kvůli tomuhle?
„To neříkej, musíš tady zůstat, prosím," zavzlykal Anjel do srsti. Měl se snažit jí aspoň dostat k tomu doktoru, aby tak netrpěla! Měl pro něj doběhnout, nebo v prvý řadě jí neměl na procházku kejvnout! Doktor by třeba zvládl situaci zachránit, Ryumee ho dost jasně upozorňovala! „M-musíš jít k doktoru, co nejdřív. Nechci o tebe přijít," fňukal naléhavě. Bál se, že je v ohrožení života. Stačilo, že jí přivedl do týhle situace, nemůže mu taj ještě umřít! Měl vůli bojovat kvůli ní, ale zároveň si ani nebyl jistej, jestli by se dokázal zvednout. Chtěl tady zůstat už navždycky, fňukat až do úplnýho vyčerpání, a probudit se do lepšího dne. Nebo se nejlíp neprobouzet vůbec, protože žádnej den už nebude dobrej natolik, aby se do něj chtěl dobrovolně probudit. To si teď myslel, a bylo to oprávněný.
Sám nevěděl, jak po tomhle vůbec bude s někym komunikovat, jak se dokáže někomu do ajek podívat, a říct, co se stalo. Nebude schopnej se podívat ani na vlastní odraz a přiznat si, co se stalo, natož to říct někomu cizímu. Reálně chtěl teď přestat existovat, a neuměl si představit, že tenhle pocit kdy zmizí.

To Roihu se zas otáčel hlavně k Anjel, když jí pořád slyšet tak nehorázně skučet. Viděl, že má nějaký problémy, ale snažil se udělat maximum teď pro to dítě, co mu leželo mezi packama. Nedejchalo, i když se mu snažil z intuice jazykem masírovat hrudník. To děcko ani tak neotevřelo tlamu, aby se nadechlo, aby vydalo nějakej hlas. A on si to tak strašně přál, přál si, aby se vzpamatovalo a začlo kvičet. Nestalo se tak ani do doby, kdy už se narodilo i to druhé děcko. Sotva ten moment postřehnul, jak se snažil bojovat o život toho nebohého plodu. Co zaregistroval, bylo to nepřeberný množství blažky, která tam byla. Tolik krve ještě v životě neviděl! A nemohlo to znamenat nic dobrýho! Hlavně nechtěl, aby přišel o Anjel, která evidentně slábla každou minutou. Kupředu jí pohánělo to, co jej - záchrana potomka.
Když ani to druhý vlče žadný zjevný známky života neprojevilo, Roihu věděl, že je to v hajzlu. Ten boj s Osudem prohráli, tohle byla ta karma za to, co provedli. „Anjel,” oslovil jí nazpátek a snažil se zadržet v sobě vzlyky, který by mohly Anjel rozrušit. Cejtil, jako by teď měl bejt ten silnej, kdo jí bude utěšovat, ale nevěděl, jestli na to má. „To vlče ne-,” chtěl říct, ale vzlyknul za doprovodu několika slz. „Nedejchá.” Bylo těžký to vůbec nahlas vyslovit, těžký si to přiznat a připustit, ale bylo to tak. Ta děcka nedejchala.
Připlazil se s dítkem číslo jedna až k Anjel a dítku číslo dva, aby je všecky mohl obejmout. Na nic jinýho se nezmohl, nic jinýho by asi ani nedokázal. Jak má najít slova, který by pro ně byla útěchou? Žádná útěcha není, jenom krutá realita. Bolelo to všecko, a bylo strašně těžký ty okamžiky žít. Bylo vůbec těžký je brát skutečně, protože tohle všechno se zdálo bejt jenom zlym snem. Kovovej pach krve byl všude ve vzduchu. Jediná jasná věc na kterou teď myslel byla, že Anjel musí co nejdřív k doktoru. Nemůže přijít ještě o ní, protože už teď to sotva rozdejchá.

Roihu nikam nešel, jasně. Seděl tady a všecko sledoval, připravenej kdyžtak pomoct. Nechtěl ale do toho moc kecat, nejspíš by tim Anjel akorát tak ještě víc rozrušil! Pokaždý, když zanaříkala, tak se chtěl ukončit. Bolelo ho, že jí to bolí, ale neexistoval žádnej způsob, jak jí to nejspíš usnadnit. Kdyby byly v ordinaci, určo by dostala nějaký bylinky na bolest, ale tady a teď nic nebylo. Roihu by ani nevěděl co jí dát, kdyby to náhodou někde bylo! Snažil se vzpomenout na všechny ty rady, co mu Ryumee dala, ale v tom napětí a za zvuku nářků si vzpomněl leda tak na to, že je porod pro vlčici nebezpečnej, a může jí stát život. Hlavně aby se jí nic nestalo, hlavně, aby taj s nim zůstala! „Já ti věřím, zvládneš to," řekl jen, když tvrdila, že to nedá. On ví, že to dá, protože je to silná holka. Musí to dát!
A tak se teda díval. Bylo tam hodně blažky, a žádný vlčata. Je to tak normální? Nevěděl! Bylo víc než evidentní, že Anjel trpí, a to možná víc, než bylo oukéj! Porod určo nehorázně bolí, ale až tak? A kolik blažky je v pohodě? Na takový věci se doktor vůbec neptal, protože ho to nenapadlo! Tyhle scénáře si v hlavě nepředstavoval! Hlavní a důležitý bylo, že zatim neomdlíval. A neměl to v plánu, protože po nějaký době tlačení se z hlubin Anjeliného lůna začalo cosi drát. Mělo to tvar fazole, vlče to nepřipomínalo! To to připomnělo až v moment, kdy se protrhla blána, v který to vlče bylo. To byla ta placenta! Bylo to vlče mokrý, a ještě k tomu od blažky, bezpochyb ale muselo bejt i krásný. Anjel se hned zhostila jeho čištění, a tak se Roihovi trochu ulevilo.
Sledoval jí, a decentně se uklidnil. Uklidnil se ale jenom do doby, než Anjel vyřkla ta slova. Co je s ním? Co by s ním tak mohlo bejt? Dejchalo? Hejbalo se? No, ani kvičet ho neslyšel. A byl přesvědčenej, že nějaký zvuky vydávaj i vlčata při narození. Nechtěl ale myslet na nějaký negativní scénáře, proto se dítka chopil hned, jak ho o to čaje požádala. Okamžitě si k němu lehnul a začal ho čistit, najednou vůbec neřešíc, že žrát nějakou placentu a voblizovat blažku z čerstvě narozenýho děcka je nechutný. Protože nebylo. Bylo to jeho děcko, a bylo to všechno, jenom ne nechutný. Až jak ho držel mezi packama, tak poznal, proč byla Anjel tak nervózní – vskutku nedejchalo. V duchu ho opět zachvátila panika, ale tentokrát neřekl sebemenšího slova, a pokračoval v čištění. Masáž tělíčka by mu jistě mohla k prvnímu dechu dopomoct! Jeho dítě nemůže bejt mrtvý, prostě ne!

Roiha se samozřejmě zmocňovala panika. Já to nedám! Myslil si, a nadával si za to, že jí vůbec dovolil ho k týhle procházce přemluvit! Měla bejt hezky na pelíšku, doma, v blízkosti doktorů, který by jí molhi pomoct! Namísto toho teď bude muset řěšit porod! „Teď? To né! Nevydržíš to ještě chvíli? Já zaběhnu pro pomoc!" Ptal se jí v panice, ale jakmile si aj lehla na zem, už se bál, že pro žádný porodníky nestihne doběhnout. A jéje. Teď to snad fakt zůstane na něm! A on by si neodpustil, kdyby jí taj nechal samotnou! Co kdyby porodila bez jeho asistence? A hlavně, co kdyby jí začalo bejt mdlo, nebo se jí něco dělo? přece mu všici říkali, jak je porod pro vlčice nebezpečnej! Achjo!!
Ne, teď musel zachovat klid. Nepujde to rozhodně snadno, ale bude se muset pokusit. Kvůli Anjel. „J-já tě taj nenechám, jó? Jsem taj s tebou, tak v klidu. Tohle zvládnem," řka teda potom, co svý plány rychle přehodnotil. Blíznul jí spěšně mezi uši, a sednul si k ní tak, aby mohl splnit, co mu doktorka nakázala – sledovat porod. Teď se bude teprv modlit, aby neomdlel! Ale nesmí, protože pak by mu mohlo uniknout spoustu důležitejch okamžiků! A tak nezbejvá, než to prodejchat s Anjel. Vnitřně panikařil, to je jasný, ale aspoň navenek se snažil vypadat jakštakš oukéj. Chudák Anjel, jeho nebohá čaje! Tuhle bolest jí všecičku způsobil on!!

Pokýval hedkou. „To je dobře, hele. Hlavně, aby tě žádnej doktor nestresoval!" To bylo nejdůležitější! Teď nesměl Anjelku stresovat vůbec nikdo, žádnej doktor, a ani třeba žádná válka! A taky žádný Roihovo výlevy, jako ty jeho scény na tom shromáždění. No, musel se prostě krotit a chovat dospěle, teď to nebylo jenom o něm, ale i o jiné živé duši, který zkazil lajf. Proto to teď musel až do konce svýho bytí napravovat. Nikoh, jako je Anjel, už totiž nikdy mít nebude. A ani nechce! Chce s Anjel zdochnout, nejlíp v náručí. To by bylo romantický.
„Hah, jsem faktickej poklad. Jenom tvůj, ovšem," mrknul na čaje a usmál se. Jó, hladilo ho po dušičce, když tohle říkala. Cejtil se pak milovanej, cejtil se chtěnej, a to je přesně vončo, po čem vždycky toužil. To nejdůležitější v životě už měl. A teď se vrhnul na to, aby udělal radost i Anjel, a začal tak sbírat ten luční plevel. Bral všecko, co mu připadalo hezký, a k tomu patřily aj třeba pampelišky – a těch taj bylo požehnaně. Dokázal je sbírat několik minut, a měl přitom docela očištěnou mysl od starostí. Tahle aktivita byla taková uklidňující, až hypnotická, tak proto. Pak ho z toho ale vytrhnul hlas, kterej slyšet nechtěl. Bylo to nejistý oslovení jeho maličkosti, z který už bylo jasný, že se něco děje. Roihu se hned s nastraženými slechy na svou čaje otočil a upustil to, co právě nasbíral. „Co? Co se děje?" Přiskočil k ní a koukl jí do fejsu. „Prosim, neříkej mi, že to na tebe teď přišlo!" Ale věděl, že přišlo. To ne, bože! Jako by o tom před chvíli nepřemejšlel!!

„Moc milá ale nebyla," vzpomínal Roižek. „Nakonec ale poradila, tak je to asi fuk, jak se tvářila nebo netvářila." Určo by se mu ale dejchalo líp, kdyby mu o rodidlech říkal někdo, kdo byl kapánek milejší. A když pak bude v tý ordinaci trávit s Anjel čas, nejspíš jí bude furt na ajkách, có? No, to potěš koště. Snad aspoň ten druhej doktor je o něco milejší! S tim ještě neměl tu čest mluvit, ale tak Anjel říkala, že je to v chillu týpek. To ostatně taky říkala i o Harim, u kterýho se pak prokázaly nějaký problémy se vztekem. A vylil si je na něm! Právem, ovšem, to už ale zapomněl. „No přesně! Budem naprosto neporazitelný!" Budou úplný superhrdinský duo!
Tak, určitě by nechtěl, aby v sobě držela děcka na úkor svýho zdravý, ale trocha by to zdržet v případě jeho nepřítomnosti mohla. „Musíte to tam mít dokonalý. Moje holka musí mít jenom to nejlepčí!" Jo! A tak se teda jal sbírat kvítí s Anjelkou, aby to měli co nejdřív hotový, a mohli se zas vrátit do bezpečí. V tuhle chvíli asi vopravdicky nevěřil, že by se teď mohlo něco stát, protože všecičko bylo tak hezký! Krásnej den s krásnou hokou na krásnym místě! Nic se podělat nemůže!

„Tak na tom se shodnem," uchechtl se Roihu, ale sám byl zpocenej až na řiti. Jen si představit, co to asi tak může bejt, a už už viděl andělíčky! A né Anjelíčky! „No a taky říkala, že ti tam připraví pelech. takže až budeš mít termín za dveřma, měla by ses tam asi přestěhovat." Myslil si, že přesně tak to doktorka myslela. Bude tam bydlet s ní, ovšem, pokud mu to Anjel dovolí. Třeba chtěl novopečený matky mít aj klid, že jó? I když by rád, asi se jí nemusí držet jak nádor. „Jsem už velkej kluk, že jo? A ty velká holka, takže to musíme zvládnout." Odsouhlasil to. Už nejsou tak docela děcka, tak se k tomu taky musej patřičně postavit.
Představa, že by mu děcka hlídal Harach, se jevila jako noční můra, proto si to ani doposud nepředstavoval. Ale kdyby to snad měl bejt Cielo, ani z toho nebyl dvakrát odvařenej. Byl stejně starej jak on sám, že jo. To taky neni záruka, že bude nějak důvěryhodnej. „Né, já moc daleko nechodim, abych neprošvihnul tu velkou věc! Bych si asi neodpustil, kdybych u porodu nebyl," říká jí. Vskutku u ruin od jejich velkého dníčku nebyl. Ale chystá se tam pak vydat, třeba už aj s Anjel. „Možná bysme ti mohli nasbírat ještě nějaký kytky na ten pelech v ordinaci, he? Ať to tam máte s děckama pěkný," navrhnul. Nemocniční lůžko musí vypadat hezky a příjemně!