Príspevky užívateľa

Jó, přesně o to Roihovi šlo - získat v cizákovi trochu důvěry tim, že mu bude vyprávět o někom, koho ze smečky zná. A že zrovna Feiera, šéfa jejich bandy, hm! Ono to kamarádství mezi nima nebylo kdo ví jak hluboký, ale čert věděl, že byl Roihovi nápomocnej. Nebyla to pomoc úplně typická, ale podržel ho ve chvílích, kdy to nejvíc potřeboval. „Hej, divil bych se, kdyby ne! Ale ve smečkách přežívaj různý individua, tak mně tu otázku nemůžeš mět za zlou.“ Obzvlášť mezi azarynskejma muselo bejt dost divnotýpečků! Jeden si nemohl bejt nikdy jistej, jako to jinejm v mozkovnách šrotuje. „Tak to jó. Já vim, že tomu velel někdo jinej předtim. Logicky. A zažil jsem to, ale nepamatuju si to. Aspoň myslim.“ Žel ani už nevěděl, jak se bejvalel azarynskej šéf jmenoval. Tehdy teda ignisskej, pardón.
„My se známe z procházky. Nedaleko odsud jsem Feiera potkal poprvý, už je to dávno.“ Fakt hrozně dávno. Tehdy čekali s Anjel první mimina, a on byl celej rozdováděnej. A nejen to!

Né, Roihu rozhodně nebyl jedincem, kterýmu by bylo radno vykat. Byl to vagabund!! Takřka. Ale rozhodně by mu to zalichotilo, obzvlášť od azaryňana, haha. Nic takovýho se ale nekonalo. „Šel jsem zrovna kolem, a říkal jsem si, že se taj stavim, kdybych náhodou potkal Feiera. Feier je můj kámoš, ale už jsem ho dlouho neviděl. Ty ho znáš, že jo?“ Přimhouřil oka, když se ho ptal na takovou pitomou otázku. Jasně, jestli neměl hlavu v písku, určo svýho šéfa znal! „Prej vám teď šéfuje, he?“ Vsadil by se, že Feier dělá lepšího šéfa jak Ryumee s Everettem. Né, že by se Roihovi teď v mozečku usídlila jistá myšlenka, ale... jo, asi usídlila. Rázem se za tu myšlenku ale zastyděl - Přízraci mu dali střechu nad hlavou, když to nejvíc potřeboval, tak na co teď myslí?! No, to ale ještě netušil, kdo to tam za nějaký tý léta potáhne. Anjel by ale nikdá neopustil, a pochyboval, že ta by si pohrával snad s podobnou myšlenkou jak její přiblblej chábr.

Tenhle skalní útvar byl furt stejnej. Podobal se trochu tomu šmajchlplatzu co měli s Anjel v kotlině, ale tady bylo víc pachů, který napovídaly, že tady se nikdo žádnýho intimča nedočká. A ani na to místo v kotlině se vlastně Roižn s Anjel moc nevraceli, asi že bylo spojený s jejich prvníma děckama, který už jsou dávno dávníčko za duhou.
Nemusel se ani po pachu pídit dlouho, brzo už spatřil ksicht, kterýmu pach patří. Neznal ho. Tohohle týpka rozhodně neznal, ale nevypadal nebezpečně. A vůbec... poznal by Roihu, kdyby někdo nebezpečně vypadal? A měnilo by to něco na situaci? Dobrý otázky, dobrý! Ale nepodstatný. „No nazdárek,“ pozdravil cizáka z azarynu. „Seš taj na vejletě?“ Well, vlasně nevěděl, o čem se s týpkem hodlá bavit. Chtěl se přece potkat s Feierem! Jenomže tyhle přání se mnohokrát minuly prostě účinkem.

Obecně bylo známo, že Roihu ven už tolik nechodil. Co měl děcka - který teda už co nevidět budou slavit první narozky -, tak se držel spíš při území. Teď už jsou ale fakt velký, a on už se o ně nemusel tolik strachovat. Mohl bejt poblíž, ale zároveň mohl zase vejletit. Dneska si udělal výletík do blízkosti Azarynu, s myšlenou, že by třeba mohl potkat Feiera. Dlouho ho neviděl, ale vlastně by mu rád pověděl, jak se děcka majou. Třeba to toho starýho boomera vůbec nezajímalo, nejspíš by to Roihovi do očí ale neřekl. A to si na něm strakáč hrozně cenil. Neměl na jazyku to co v hlavě, jak Roižn.
No, ale ač u trosek pach azarynskej cejtil, konkrétně Feierův to nebyl. Roihu nejni žádnej poseroutka však, a tak ho ani nezastraší fakt, že by to mohl bejt třeba někdo nebezpečnej. Azaryn néni nebezpečnej. Aspoň on s nim nemá blbou zkušenost, vyloženě. Že se jeden týpek pomátl a zabil jejich random kolemjdoucí... no, stane se. Nemělo by se to stávat, ale srandy se dějou, né? A tak se vydal pach sledovat.

Roihu byl teďkon na lovu, a důkazem bylo, že měl v držce před chvílí ulovenýho králíka. Byl to mladej kus, plnej síly, a tak se mohl Roižánek pochválit. Zlepšil se. A nebo se do něj jen přelil ten vztek, kterej v sobě od jmenování nový šéfky držel? Totiž, že jim teďka vládla Ryumee byla jedna věc, druhá - a mnohem horší - byla, že měla po boku toho debílka Everetta. Strakáč vůči němu cejtil vztek, a věděl, že jestli se mu snad někdy pokusí ten fialovej týpek kázat, bude zle. Od něj on si nenechá nic přikazovat, je to hlupák větší jak von! A ten vysokej post si jen a pouze vyp***l!! Nikoho takovýho Roižn poslouchat nehodlá.
No, a když na to tak myslel, a chtěl se stočit se žrádlem zpátky k rodince, vyrušil ho hlas známej jak ten vlastní. Skoro. Hulákal po něm jak kdyby viděl svatýho Dyndu! Co asi chce? A tak si Roižn žrádlo odložil, a byl ready poslouchat. „Co je, kámo?“ Chtěl vědět. „He? Poklad? Jakej poklad? A ve městě?“ Co by ve městě mohlo bejt actually za poklad? Byly tam jenom samý smažky. Né teda doslova... ale dost divný individua to jsou. Vzpomínal přitom ale na Hiisu, která mu chyběla dnem i nocí, ač už by dokázal tvrdit, že se smířil s tim, jak dopadla. Co je na tom pravdy, toť otázka.

Ano, tohle bude nejhustější noční výletek ever. Aspoň tak si to Roižánek maloval. Však on by pro děcka udělala vždycky jen to nejlepčejší! „Jo, přesně tak. Nováčci tam choděj, aby se spojili s hvězdama, který jim maj říct, jakou maj ve smečce budoucnost. Nebo celkově budoucnost. I já jsem tam byl, když jsem se ke smečce přidal, protože jsem se taj nenarodil jako Anjel.“ Řekl mu tenhle fakt, který možná věděl, možná ne. Roihu nebyl rozenym přízrakem!! Ach, vůbec ho to ale netrápilo. Nedělalo to z něj o nic míň pleba jak jiný zde ve smečce rozený týpky. „Proč to teda je? Ten rituál?“ Se ptal, aby se ujistil, že to správně pochopil. Synek byl zvídavej, a Roižek si nebyl jistej, jestli mu na všechno zvládne korektně odpovědět. Snad ale jó. „No, tak to někdy bejvá. Že jeden musí přetrpět i věci, který nechce dělat, pro vyšší dobro. Když chce vlk ve smečce bejt, musí tohle podstoupit, bez ohledu na to, že to může bejt nepříjemný. Je to taková oběť pro to co chceš.“ Řka. Snad srozumitelně mu to vysvětlil.
Jenomže další otázky Roihův pidi mozeček vskutku zavařily. Neznal na ně odpověď!! Protože sám moc v hvězdy nevěřil. „Totiž, to záleží na tobě, jak si to vysvětlíš. Smečka věří v moc hvězd - že nám mrtvý předci v nich žijící raděj, jak máme žít, a co máme dělat. Jakože když si nevíme rady, můžem se k nim obrátit tady v tý jeskyni, a oni nám ukážou směr. Podle mě... podle mě hvězdy náš život neříděj. Osud. Ten to řídí, ale je ovlivňovanej tim, co v životě děláme. Naší životní trajektorii si tvoříme my samy, a když se cítíme bezmocný, chcem naše trable na někoho hodit. Na někoho imaginárního, jako je Osud nebo hvězdy. Tak to vidim já.“ Rozhodl se mu říct tenhle zde kontroverzní názor. Anjel věřila v hvězdy, a její názor už určitě slyšel, tak ať má na to pohled aj z tatínkovo strany. „Měl jsem sen, kterej mi toho moc neřekl. Byl o nějaký situaci, která se tady ve smečce možná někdy stane, možná ne. Bylo to dost konkrétní, a to se dost často nestává, víš? Většinou jsou ty sny a představy obecnější. Byl to nejspíš výplod mojí fantazie, která pod těma plynama z jeskyně pracovala na plný vobrátky.“ Pověděl mu.

Usmál se. „Jó, přesně tak. Aspoň co se mě týče, tak to byla láska na první pohled. Zeptej se maminky, jak to měla ona,“ uculil se. No, věřil, že prvotní dojem asi nebyl nejlepší, ale možná už tehdy aj z její strany jiskra přeskočila. Jinak by mu nedala napodruhý šanci, he? To bylo poprvý, co se nad nim někdo takhle slitoval, poprvý, co na někoho udělal skutečnej dojem. A aj on to s Anjel feeloval už tehdy vopravdicky. Nakonec to musel bejt Osud, co je svedl dohromady, a dal jim tyhle tři krásný dětičky. „Heh, díky.“ Blíznul jí mezi uši, když v něj vložila důvěru.
Ano, pak se mučili objetím, ale netrvalo to věčně, neboť skutečně nechtěl cérku zadusit, ani nějak traumatizovat. Musle zamáčknout slzy a kouknout na cérku, jak mu roste před očima. „Tak jdeme dát mamince ty květinky.“ Zopakoval aby její plán potvrdil. Na to si vzal ten utrhanej plevel zpátky do držky, a byl ready vyrazit. Nechal ale Světlušku, ať ho vede, a určuje si cestu i tempo.

Byla noc, hluboká letní noc. Tohle byla nyní taková jizerská oblast tmavé oblohy. Roižek táhl svýho okřídlenýho synka do hor, aby si s nim sedl pod hvězdy, a něco mu o nich pověděl. Nefandil si - nejspíš mu neřekne nic, co by už Štístko nevěděl, ale... snaží se. Možná nakonec synek bude učit něco tatínka. Trapné. „Už určo víš, o hvězdný jeskyni, co tady kousek, že jo? Co tam vlci dělaj.“ Ptal se aby nevysvětloval něco, co už synáček jistě ví. Ale tak... povědět mu o tom mohl i tak, he? „Jsou tam nějaký omamný plyny, který tě uvedou do limbu, a ty pak můžeš mluvit s hvězdama, nebo mít různě divoký sny o svý budoucnosti. Jenomže to dokáže bejt i nepříjemný, ais nic, co bys chtěl dělat denně.“ Vzpomínal na svý svatý přijímání. To už jsitě synáček věděl, však ho učila ta nejchytřejší čajina v celý smečce!!

Roihu by rozhodně Héle doporučil si pár mimísků nadělat, ale jenom s někym inteligentnim, a to se rozhodně o nějakym Enkidovi říct nedalo. Musí to s tim dotyčnym feelovat! Nikdo nechce děcka s nějakym blbem!! Proto je otázkou, proč má Anjel děcka s ním? Ale né, však on má dobrý srdíčko. Neni nejbystřejší, ale nejní to zlej kluk. „Fakticky? Čtyři cérky? To je hustý. To je můj cíl do příště.“ Uchechtl se. Jó Anjel, těš se. Čtyři cérky zněly jako opravdu kjut vrh, ale v tomhle světě se asi nic takovýho nestane. Za zkoušku by to ale stálo, he? Teď bylo každopádně fajn, že měl aj synáčky, protože kdyby měl jenom to nebo to, pak by chtěl i to druhý. Takhle mohl bejt spokojenej i bez dalších děcek. „Je to zajímavá zkušenost - bejt rodič. Myslim, že mě to v nějakym slova smyslu změnilo.“ Pousmál se. Jo, bezpochyby.

Ano, byl rozhodně zklamanej, a to i přesto, že nemohl čekat nic jinýho. Asi si prostě představoval, že ho S'Arik Dasurk Milága přežije. Byl mladej, ale jo, dávalo největší smysl, že tenhle týpek - šéf - byl skutečně nesmrtelnej. Né mladej a nesmrtelnej jak Roižn, ale vopravdicky. Někde s sebou nosil šutr mudrců. Očividně smrtelnost ale v tomhle nehrála roli, protože on se tak rozhodnul. Rozhodnul se vzdát svýho postu, a v tom by možná ani ten kámen mudrců nepomohl. Když dál velet nechtěl, tak nechtěl. Zklamání.
Tož ještě že taj měl tu Anjel. Hned, jak na něj pak promluvila, cejtil, jak se mu ta pára pod hrncem uklidňuje. Tahle změna se mu nelíbila, ale musel pamatovat, že taj nikdy nebyl kvůli vedení jako takovýmu. Jó, kdyby ho tehdy přijímal nějakej blb, třeba by taj ani nebyl, ale... teď když taj byl, záleželo tolik na tom? Bude těžký respektovat někoho jako je Ryumee, ale když s ní nepřijde do styku? Prostě... zvládne to nějak, kvůli Anjel a děckám. A vlastně kvůli smečce. Protože tak či onak to taj měl rád. „No,“ povzdech' si. Co čekal? To už víme. Nesmrtelnýho šéfa. „Nebudu. Nebudu to říkat.“ Myslel to vážně. Tohle byla jenom taková prvotní reakce, kterou neuhlídal. Teď už žádný horší zprávy nepřijdou, no ne?

Šéf dneska svolal ňákej mítink. Roihu na něj dorazil jistě aj se svou rodinkou, protože kdyby nebyla Anjel, nebyl by ani on. Fakticky netušil, co se taj bude odehrávat, a kdyby to věděl, snad radši by ani nepřišel. Z dnešního programu bude rozladěnej víc než kdy jindy, to vám mohu prozradit už nyní. Zatim si ale nic netušíc sednul k ostatním. Při takovejch událostech si jeden snadno uvědomil, jak jich vůbec nejni moc. Tucet a kousek maníků, sedíc pod hvězdama a poslouchajíc svýho šéfa. Co měl asi na srdíčku?
Už při prvních slovech se Roihu začal trocha děsit. „Zní, jako že umírá.“ Pronesl možná k Anjel, možná pro sám sebe. Tyhle slova rozhodně neznačily nic dobrýho! Strakáč si už začal myslet, že se S'Arik hodlá jít odebrat někam do hor a umřít tam. Později se ukázalo, že teda ještě neumírá, ale i tak se rozhodl svýho šéfování vzdát. Cože?! Roižn oněměl, a šokován nebyl ani schopen ze sebe vydat citoslovce nesouhlasu. Jak!! Vždyť vypadá ještě zdravej, čilej!! Jak si dovoluje sestoupit ze svýho postu?? Ať už se Roihu choval za svýho působení taj jakkoli, jedno bylo jistý - šéfa si vážil. Byl to týpek, kterej ho v čase, kdy to nejvíc potřeboval, podržel. Jeho věčná pokrová tvář skrývající jakýkoli emoce Roiha vlastně vytáhla ze sra*ek. Jeho profesionální vystupování zkrotilo i takovýho výrostka, jakym byl Roižn. A tim, že se teď hodlal vzdát svý funkce, a dožít důchodu, vyvolal ve strakáčovi pocity zrady. Nebyl to žádnej jeho příbuznej, ale byl to v určitym slova smyslu jedinec, bez kterýho si žití neuměl představit. Jak si dovoluje stárnout, jak si dovoluje přiznat si, že mu věk neslouží!
Byl zkrátka v šoku, a bude dost dlouho trvat, než tohle vstřebá. Když mu byl předanej přívěšek, vlastně ani nevnímal proč. „Dík,“ řka jen, dále si přehrávajíc, co to před několika minutama šéf řekl. Už to nebude šéf! V Roihovo srdíčku to teda bude vůdce už navěky, a jen těžko si mohl představit, že na jeho místě bude stát někdo hodnej stejnýho respektu. To se ostatně potvrdilo, když pak vlezl do vody, a zavolal k sobě Ryumeme. Actually to byly jediný slova, který Roiha mohly vytrhnout z tranzu, a dostat do ještě většího šoku. Cože (podruhé)!!! Jestli si myslel, že předchozí zpráva byla hrozná, tak tahle je naprosto příšerná! Jó, Ryumee byla sice lex, a tak asi mohl přirozeně očekávat, že jednou možná spočine na místě šéfa, nedoufal v to však. „Ona?! Tak to jsme v pajči.“ Toto řekl dost jasně směrem k Anjel, nebo sám sobě. Byl zklamanej a naštvanej, ale nechtěl taj dělat scény. Kvůli děckám. Mohli by z toho pak mít problémy, kdyby vycejtili, že jejich fotr novou "šéfovou" nedává. Jejich poslední setkání se teda nestrhlo v žádnou slovní přestřelku, a zdálo se, že se vztah mezi nima zneutralizoval, ale Roihu teď věděl, že to byl jen pocit. Věděl, že nebude schopnej tuhle čajinu respektovat, a věděl, že je to problém.

Ano, byl čas na talk o mimískách. Roihu se teda dovolil oddat jeho nový hyperfixaci - jeho dětem, a pořádně o nich Héle povyprávět. „Myslim, že tři je akorát. Stačíme je uhlídat totiž, heh.“ Pověděl pro začátek. „No, jeden kluk je takovej rošťák, ale s dobrym srdíčkem. Je to syn svýho otce, to mu nikdo nezapře, ale zdá se bejt inteligentnější jak já. Ten se jmenuje Daněk, je s nim sranda.“ Uchechtl se. V Dankovi nejvíc viděl sebe, a proto si sním asi tak rozuměl. Nebyl ale zas takový poděs, jako byl za mlada Roihu. S takovým mládežníkem by to měli s Anjelkou asi těžké. „Druhej synátor se jmenuje Štístko, protože se narodil a měl ze zadele kliku. Nedejchal, ale doktorovi se podařilo ho oživit. Pěkně nám nahnal strach! Ale je z něj normální silnej a zdravej jedinec. Je z děcek takovej nejvyrovnanější, umim si představit, že jednou povede smečku!“ No, to byly ty rodičovský představy o dokonalým dítěti. Každej rodič je měl. „Jo, a má křídla!“ Fun fact. „Cérka se jmenuje Světluška, miluju jí. Jako, miluju všechny děcka, ale ta cerka... cerka je prostě princezna. Je to takový jiný. Je trochu vyplašená, ale miláček.“ Ach jeho cérenka nejmilejší!

Ále Roižn cérce věřil. Ona to dá, protože je to jeho krev! Určo se to v ní aspoň trošililinku projeví, a ona se tomu strachu nepoddá. Von tomu věřil! „No, to bylo kousek za městem, v lese. Ani jsem tam vod tý doby vlastně nebyl, ale pamatuju si to, jako by to bylo včera.“ Pamatoval si, jakýho ze sebe dělal šaška! Detaily svejch slov už si nepamatoval, ale věděl, že trapčil jako jindy. Dost se divil, že mu Anjel dala šanci. Ale bylo to nejlepčejší, co ho v životě potkalo. Definitivně. „V horách u nás dom je jenom studánka. Je taky zajímavá, ale nejni to jak to pleso v kotlině. Je to nádherný, věříš mi?“ Ptal se jí, protože aktuálně jí to nemohl ukázat. Jednoho dne to tak ale bude.
No, trochu nechápal, že mu cérka říká něco tak deep zrovna teď, ale úplně ho to rozmělnilo. A když ho objala!! Div se mu slzičky do ajek nehrnuly!! Musel se ale udržet, aby se cérka nutně neptala, proč fotřík bulí. I tak popotáhl nudlu, která se mu za tu vteřinu v nose vytvořila. „Světluško,“ říká jí s obměkčenym hlasem. „My jsme rádi, že tě máme.“ A to byl fakt, kterej nikdo nezmění. Pořádně jí pak zmáčknul!! Z lásky.

No, jasně, že Danko nad tim přemejšlet nemusel, ale ten neměl prožitýho tolik co Roižn. Roižn už žádný mrtvý děti nechtěl, a stejně tak je nechtěla ani Anjel, to mohl říct s naprostou jistotou. Proto bylo lepší tuhle myšlenku usadit i do mozkovny syna, aby mu to bylo víc než jasný. „Jasně, vezmu na sebe třeba všechnu zodpovědnost. Pojďme,“ řekl mu a byl ready odejít. Dohrají tu hru příště, jindy, teď byl čas se jít zase na chvíli uklidnit. Těžko říct, jestli tohle synek uměl, ale bude muset i tuto schopnost někdy nabýt.

Uchechtl se. „Hrdina seš už teď, když seš živej a zdravej! Maminka by asi nebyla ráda, kdyby tě semlela ňáká prachbídná liška.“ Nad tim ať synátor ani nepřejmejšlí! Žádný zdochání, a vlastně ani ze srandy, ze hry. „Jako živej budeš určitě jako obranář užitečnější, tomu věř. Takže se budem držet spolu, jó?“ Ujistil se, že tomu rozuměl dost dobře. Hra skončila, he? Ale klidně jí dovede do zdárnýho konce. „A teď pujdem říct mamince o tý lišce, co?“ Navrhnul, aby se mohli dostat konečně pryč od tý vody. No, třeba by se Anjel mohla příště k tomuhle larpu přidat! Možná jí to pujde aj líp jak Roihovi.