Príspevky užívateľa

Jó, že Roihu mířil hnedle na slabiny taky znamenalo, že se po něm medvěd bude v mžiku ohánět. Pozor na drápy - no, jako by to právě neříkal? Jak se zakousnul medvědovi do stehna, ten se po něm otočil a máchl po něm tlapkou. Roihu stihnul ohnout tak, že ho to divý zvíře jenom do hrudníku fláklo. A nejspíš nepoužilo maximum svojí síly, protože to nebolelo tolik. Příště ale takový štěstí mít nemusí, že jo? Příště odejde třeba se zlomenýma žebrama! Ale dobře jim tak, volům!
Teďka ale nešlo jenom tak vzít nohy na ramena, protože ta tvrdohlavost přece jenom proudila i Roihovou krví - a zastavilo by ho snad jen, kdyby se to tady vopravdu začalo už hodně kazit. Když se Roih z medědího útoku vzpamatoval, viděl, že mu synek skáče po krku. Teď do toho musel dát strakáč všecko, a připojit se k synovi - taky mu skočit po krku, ale z opačný strany co Danny. Medvěd měl po zimě možná pomalejší reflexi, ale měl pěkně silnou vrstvu tuku pod kůží. Pro chlapce to dvakrát pozitivně nevypadalo - ale není všemu snažení konec, že?

Na tomhle místě nikdy pořádně Roižek nebyl, a pokud jo, tak o tom žel žádnej písemnej záznam nejni. S Anjel toho ale prochodil opravdu mocinky, a to i v týhle části kotliny. On kotlinu miloval pro všecky ty vzpomínky, ale co nebyla jeho žena, tak sem tolik nechodil. Vzpomínky totiž dokážou dost slušně bolet, a ač se už zvládnul myslí aspoň relativně posunout od jejího zmizení vpřed, pořád to bolelo. A bolet bude. Byli s Anjel spřízněný duše, a tak se nebylo čemu divit. Nevěřil tomu, že by ho prostě opustila a už se nikdy nevrátila. Jestli byla ještě naživu, tak byla třeba se Štístkem - třeba jí synek našel. Pak ale nechápal, proč by se nevrátila - protože ten synek byl přeci jejich. Měla tady muže, kterej na ní čekal! Nedávalo to smysl. Proto bylo skoro jasný, že musela bejt už s Polárkou a Červánkem.
Snad by si aj přál, aby ho při tomhle bloudění nostalgií a bolavýma vzpomínkama někdo vyrušil. Potřeboval rozptýlení, potřeboval už definitivně myslet na něco jinýho. Snad aby si našel k sobě někoho novýho, aby se nemusel tak trápit a zoufat. Jenomže... ono to nebylo tak snadný. Anjel mohla ještě stále žít!!

Roihu nevěděl co to Daňka napadlo, ale překvapivě v tom byl s ním - protože prostě oni dva táhnou za jeden provaz. Nebyl si jistej svým konáním, moc dobře věděl, že tohle neni vůbec moudrý, ale pokud sy synek myslel, že to za zkoušku stojí, tak stojí Pokavaď půjde fakt do tuhýho, tak se snad chlapci dokážou stáhnout, he? Zatím jak stanul tváří v tvář medvědovi, naježil se a zavrčel - hlavně stál tak, aby působil větší. Jeho vejška nečítala zrovna nějaký vysoký číslo, ale pořád byl přece jenom vlk. Nemusel se bát každýho predátora ve zdejším lese!
„Dej pozor na ty drápy!“ Ano, síla medvěda tkvěla hlavně v těch silnejch tlapách, kterýma by Roiha s Daňkem poslal do kytiček kdykoli by na to jenom pomyslel! Měl věřit, že tenhle tak docela umorousanej jedinec se snadno vzdá? Že se vzdá života po měsících kvalitního spánku, o kterym se nám smrtelníkům může jenom zdát?
Vždycky se snažil bejt na druhý straně co Danny, aby medvěd nevěděl kam dřív skočit - a kupodivu tahle taktika fungovala k tomu, aby divý zvíře o něco víc mátla. No jo, ale dokážou tu jeho kůži tukem protkanou prokousnout a uštědřit mu smrtelnou ránu? Roihu furt pochyboval, ale když viděl synka, jak odhodlaně se medvědovi staví, tak hodlal bejt blbej společně s ním. Jakmile se Danny uchýlil k útoku, učinil tak i Roihu - mířil kamsi do slabin u stehen s vidinou, že zasáhne břicho. Ale to byla naivní představa, vskutku!

Ano, Roihu měl sto chutí se otočit a prostě vypadnout - protože to bylo rozumný, to bylo správný. Vyrazit proti němu vpřed by bylo hloupý a kdyby tady zdechl jak on tak Danny, nikomu by už svojí chrabrost nedokázali. Žádný princezně, panovníkovi - a vůbec nikomu. protože budou mrtvý jako dva blbečci, co měli idiocii očividně v krvi.
A jak pozoroval Daňka napnutého s pohledem upřeným do srsti medvěda, věděl, že tady idiotem není jen jeho otec. Viděl, že se Dannymu už dávno v mozku usídlila myšlenka, že přesně tímhle výkonem na princeznu ten dojem udělá - a Roihu musel konat, protože jako rodič pořád cejtil za svý děcko zodpovědnost, i když už s ním nesdílel bydlo. „Danny-,“ chtěl ho vytrhnout z tranzu, ale to se synek už jak skočit medvědovi do chřtánu. Ten blbec!! „Neblbni!!“ Vyhrkl ze sebe jen a samozřejmě se hnal za Dannym. Pokud by tady měl někdo chcípnout, tak jedině Roihu.

No přesně - kdo neriskuje, nic nemá! O čem by pak život byl, he? Roihu věděl, že bez trochu riskování by byl život nudnej, a očividně to věděl i synáček. Tady byl cíl jasnej - najít samce od nějakýho kopytníka, kterej se bude chtít podělit o svoje paroží. Z toho toliko strachu nešlo - né tolik jako ze zvířete s kterým se pak nakonec skutečně setkaj.
A tak s Dankem následoval pach mršiny, když se konečně začal vyjasňovat i ten druhotný pach který tam byl. Predátor!! Roižek ztuhnul na místě, a přestal bejt ve svym konání tak sebevědomej. Bylo to cítit jako medvěd. Nejspíš se přiživoval na mršině kopytníka. Asi by nebylo moudrý ho v takovou chvíli vyrušovat, ať už by to mělo za cíl cokoliv. „Asi bude lepší se stáhnout.“ z Roiha mluvil výjimečně rozum. Jak na něj ale bude reagovt synek, he? Synek, jenž byl zamilován a chtěl na princeznu dojem udělat! Nepochybně takovej kožich z medvěda by jí zraky vytrhnul, ale- ale Roihu nebyl naivní. To přece nedaj.

Roižek byl rád, že ho synek hodlal do týhle akce bez okolků zapojit. Počítal s nim - a důvěřoval mu!! Zrovna jemu, týpkovi, kterej nikdy v lovu zrovna neexceloval… no, ale kvůli Dannymu se bude snažit jako nikdy dřív. To je přece jasný!
Těžký bylo se napojit na nějakej pach, kterej by srnčí přislíbil, a možná chlapce vyvedl až někam na mýtinu. „Něco cejtim,” řka. Něco nadějnýho!! Ale byl to pach mrtvýho masa - nejspíš pošlá srna. Ale bylo lepší se ujistit, že to nejni jelen z kterýho by se daly parohy taky uzmout. Sic by to nebylo tak cool jako kdyby toho jelena synek sá skolil, ale co. Kromě pachu mrtvý srny tam byl ale i další pach - takový, který ale přes nadšení z rodinné aktivity Roižek nevnímal.

Ať už si ty slova synek převzal jakkoli, tak jedno bylo jistý - otec byl na něj pyšnej. Vypadalo to, že se tady hoch zabydlel a baví ho to taj, a ač by ho měl se vší radosti spíš doma, tak mu radost nehodlal upírat. A nehodlal ho ani trávit nějakym kňouráním, kterým by se ho snažil přesvědčit, že má domov jinde. Nemá.
„Hned?” No jo, ale hned se ani pejsek nevykákne!! Co teď hned měl vymyslet? „Možná bys mohl ulovit něco velkolepýho - jako pořádnýho jelena, a pak tý čajině přinýst parohy jako trofej. By mohlo bejt pěkný.” A on mu s takovym lovem helpne, ale tolik svejm schopnostem nevěřil - skolit pořádnýho jelena dá zabrat. A jak na tom byl se schopnostma synek? Roihu ho nemínil podceňovat, ale třeba na takovej lov jejich síly stačit nebudou!

z planiny husí

No, mladej Asteri se zapřísáhnul, že překážet zbytečně nebude, a tak k tomu nemohl mít Roižek výtky. On tady nebyl od toho, aby dával rozkazy, přece! Nebo.. nebo snad jó? Byl možná ze zdejších rimorů nejzkušenější a nejspíš aj nejstarší, ale copak ho to stavělo automaticky do pozice vůdce? On a něco vést? Nebylo to zrovna moudrý! Ale chopí se toho jako by se vlk jeho charakteru chopil - s vervou a ohněm v srdíčku. „No tak fajn, pojďme,“ pronesl a konečně se vydal po stopě dál.
Ona pachová stopa je vedla až k řece Cayně, a nejspíš ještě daleko dál - pach krve už ale cejtit dávno nebyl. „Cejtíš ještě krev? Já už ne - takže kdo byl teda zraněnej?“ Ptal se Evara. Jó, přestávalo to dávat smysl, protože kdyby se někdo fakticky zranil, tak by jim to šéf řekl. On sám na sobě rány neměl, a s pachem tulačky se krev taky nepojila. Možná měla ta tulačka nějakou magii, díky který si dokázala rány rychle zacelit? „Je to divný - ale až tu narušitelku dopadnem, tak se snad odpovědí na otázky dočkáme.“ Najít toho vetřelce je a musí být prioritou, jinak tu můžou dumat nad teoriema ještě další pátek!

Roižek před deštěm stihnul něco malýho ulovit - zajíce, kterej měl asi něco s nohou, protože byl o dost pomalejší než většina jeho druhu. Nebyl to žádnej velkolepej oběd, ale bude to pro jednoho stačit. Pro něj to stačit bude určitě. Už-už se chtěl vydat na cestu domů - do úkrytu - než mu voda prosákne skrz hustou srst až na kůži, ale to by se k němu nesměl dostat pach jeho cérky. Byla poblíž a to on si nemohl nechat ujít - i se zajícem v hubě se jal jí běžet pozdravit.
Sic měl poslední dny hlavu plnou synáčka, kterej se konečně po měsících pohřešování našel, ale vždycky si našel chvíli, aby se věnoval i cérce. Tak moc mu někdy připomínala Anjel, že to sem tam bylo na škodu. Ale odchod družky v sobě už dokázal trochu spolknout a přejít, a proto by tim neměla trpěla i ta holka šedivá. Vždyť jí miloval, a udělal by pro ňu cokoliv. „Cérko!“ Zavolal, když jí konečně pak spatřil. Na toto volání si ovšem zajíce odložil stranou. „Jak se máme? Copak tady tvoříš?“ Aktuálně nevypadala, že by dělala cokoli.

Ajaj, to neměl říkat!! Očividně tuhle fištrónku přesvědčil, že by stálo za to s ním rozvíst nějakou hlubokou konverzaci - ale to se mýlila. On se sem přišel vyplakat, aby se mu ulevilo, a né vést nějakou sáhodlouhou konverzaci o životě. Nebo... nebo ano? „Mně je jakoby jedno co si okolí myslí nebo nemyslí. Jestli jim vadí, že nemám k procházce žádnej hlubší důvod, tak je to jejich problém, né můj.“ Ano, on měl názory ostatních v pajči! Obzvlášť teď, když už ani Anjel neměl a byl tady na to všecko vlastně tak docela sám.
Jaká je jeho trajektorie, he? Dobrá otázka, nad kterou by se dokázal i hloubš zamyslet. „No, od tý doby co zmizela Anjel se moje trajektorie dost odklonila od původních očekávání. Teď je dost vratká a nejistá - nevim, jakym směrem se bude ubírat.“ Co ho v životě ještě čekalo? Myslel si, že bude mít s Anjel dvanáct dětí, prožije s ní spokojenej a bezstarostnej život, společně umřou, a... to se rozplynulo jak obláček dýmu, když se víc jak půl rok pohřešovala.

Nó, musel se Roižek usmát od ucha k uchu, když viděl synka zamilovanýho. Ach, ta mladá láska! ta někdy vedla k né moc přívětivým scénářům - a tu se zdálo, že by jeden takovej mohl nastat. Nakonec to možná strakáč chápal i ze strany famílie princezny, protože ani on by nechtěl, aby jeho cérka chodila s kriminálníkem. I když ovšem jeho Daneček nebyl žádnej kriminálník!! Ale to věděl jenom on - protože ho znal. „Hochu, to asi bude chtít jenom víc času - aby sis je všecky získal. A já věřim, že ty to dokážeš. Hlavně - láska si vždycky najde cestu,“ chtěl ho podpořit. Sám věděl, že jak je jednou vlk zamilovanej, tak je to v řiti. Láska hory přenáší!! „A-ale ať už se to vyvrbí jakkoli, musíš zůstat rozumnej. Musíš se dvakrát rozmyslet, než něco uděláš.“ Ano, tímhle říkal jediné - aby z něj Danny nedělal teďkon dědka!! Na to byl Roihu příliš mlád!

Byly doby, kdy Roižánek měl plnou hlavu čajin! Tedy jedné - Anjel, že? To bylo tak ve věku právě Dannyho, proto se mu nemohl divit - a nemohl čekat, že odpověď bude snad jiná než jakou nakonec dostal. I tak byl strakáč překvapenej, neboť jeho synek očividně mířil vysoko. Princezna?! No tohle!! Na to není vůbec jejich famílie připravená!! Sic možná Roihu moc o zdejších postavení nevěděl, ale byl si moc dobře jistej, že princezna je vysoko postavená čajina nějak příbuzná celý tý královský famílii co to taj vede. Z plesu se na to pamatoval. „Panejó! Tak princezna? Hochu, ty vůbec netroškaříš!“ Taková byla adekvátní reakce.
Zklamání však přišlo, když mu synek řekl, že to bez udaného důvodu nejde. Slovo "nejde" neexistuje. „Jak nejde? Vždyť máš taky vznešený jméno!“ Jo!! De Amaryllis! Copak to není pro princeznu dost vznešený? Takový pěkný hoch by se určitě ani v královský rodině neztratil! Sice si Roihu nikdy nemyslel, že zrovna Danny to potáhne takhle vysoko, ale mile ho to ovšem překvapilo. Mohl bejt na synka pyšnej! Teda, zatím bylo důležitý nepředbíhat.

Tady Danny už nebyl malé mimino, na který by jeho tatík mohl šišlat. Už dávno nepotřeboval ukazovat svět a vést za pacičku. V jeho věku měl Roižek už dávno první potomky. Teď byl z Dannyho vlk, který svému otci mohl býti ve válce protivníkem. Byla to bolestná představa, ale- ale Roihu to v sobě dokáže spolknout. Pro dobro syna. Chtěl ho vidět šťastnýho a spokojenýho.
Zavrtěl na chvíli ocasem, když mu povídal, co už v novym domově stihnul dokázat. Nerozuměl zdejším postavením, ale věřil, že je na tom synek dobře. Sokolník z něho byl!! „A?” Zachytil ten Dannyho výraz, když se odmlčel. Nuže, už to od sám sebe znal. „Klofnuls nějakou čajinu?” Vykašlal se na tatínka kvůli holce, he?? Tak to by mu ovšem odpustil! Jestli byl jen trochu po Roihovi, tak jeho domněnka musela bejt pravdivá - nakonec nebyl to i jeho důvod, proč se původně přidal k Přízračnejm?

No, vlastně si nebyl jistej jak moc tomu ostatní z vedení věřej nebo ne, ale věděl, že Apollyon nikterak dobrý renomé neměl. Kvůli tomu jeho Bogu a všemu co plácal. A nejen to. „Určitě to nejni tak, že by teď všici z vedení byli na jeho straně. Já tam mám teď větší slovo - je ze mě coelo rimor -, a tak věřim, že se to nezamete pod koberec.” On už to nedovolil!! Zametlo se to pod kobereček jednou, podruhý už by to bylo težce trapný.
Když pak synek couvnul a řekl, že se k Přízrakům nevrátí, nepochybně to v Roihovi neblaze zarezonovalo. Než šém dnešního rána vyrazil, tak počítal i s touhle možností, ale slyšet to pak nahlas ho přeci jen zamrzelo. Ze sebe samého by mu však zle bylo, kdyby se tady snažil snad znovunalezeného syna emočně vydírat k návratu. Záleželo jen na tom, že byl živ a zdráv - a že byl snad spokojený. „Danny,” odlovil ho tedy, promýšlejíc svoje slova, „jsi tady šťastnej? To je to jediný na čem mi záleží. Pokud seš šťastnej, tak můžes bejt třeba Kulťan - pořád budeš můj syn. A přesně takovýho tě mám rád.” Roihu si nikdy nepotrpěl na rozdíly mezi smečkama, nezáleželo na tom ve výsledku tolik. Jeho kluk už byl velkej, a bylo přec logický, že chtěl vyletět z hnízda a zapustit kořeny jinde. Jeho otec mu koneckonců velmi fandil.

Nenech se rušit? No, to se teda rušit nechá, protože tady nehodlá před týpkou bule,t že jo. Na to jsou si až moc cizí - i přesto že už taj byla ňákej pátek, a smečka byla prakticky rodina. Vlastně by ho zajímalo, jak to tyhle emočně neprostoupný jedinci vnímaj? Je pro ně smečka taky rodina, nebo je to jen nějaká zastávka na melancholickym poznávání světa kolem? Nevěděl, jestli byl dost dobře naladěnej na to, aby vedl teďka konverzaci s někym jako je tady Vashta-Neráda.
„No, a neni to přesně tak? Vždycky se octnem někde z nějakýho důvodu. Ale ten důvod musíme sami přece znát - životní trajektorii si nastavujem sami.“ To bylo moudro hodný zápisu do nějaký brložský knihy mouder!! Jeden čas si myslel, že tahle životní cesta - trajektorie - je psána Osud, ale nakonec zjistil, že za ten Osud jenom schovával vlastní rozhodnutí a jejich následující důsledky.