Príspevky užívateľa

To je prostě Roihu - nejdřív podělá všecko co může, aby měl pak co napravovat. To už byl nejspíš jeho lifestyle, kterej by ale bylo lepší trochu změnit, hah. Tak snad se vstupem do smečky začne trochu přemejšlet nad následkama svýho chování, a taky činů! Nikdy neni na škodu se nad tim včas zamyslet! „Já, no ano! Kdo jiný, že jó!" Jen on, drzej týnejdžr, co vlezl na cizí území, a vlastně mu to nebylo vůbec blbý! On to tak ale pochopil od šéfa, že jo, že má tady u moře čichat pach tý jejich spřátelený smečky. Kde jinde by ho měl pořádně cejtit, než přímo na území? „Já vim, že jsem, za to se fakt vomlouvám. Kdybych nemusel, tak sem ale nejdu! Dělám konkurz," povídá mu. „Hlavně mě nemlať!" Uchechtl se, protože ano, vejška týpka byla fakt vtipná. Ale hej, byl samos v právu. Asi by taj bejt fakt neměl.
A naštěstí tenhle auťák se nemínil na zlobivýho Roiha vykašlat, protože stockholmskej syndrom je běžnější, než se zdá, že jo, a tak mu potvrdil jeho nález sněženek. To se Roižánkovi ajka rozzářily! Jeho úkol byl splněnej! To znamenalo, že teď bude sic zavázanej smečce astronomů, ale taky bude už 24/7 Anjel. Ach, jak on se na to těšil! Moc už jí chtěl vidět a povědět jí o tomhle všem! „Kámo, díky ti! Já nejsem zrovna nějakej botanik, tak jsem se musel ujistit. Závisí na tom moje budoucnost!" Možná to týpka nezajímá, ale Roihu mu to i tak řekne. A nebo ho to zajímá? Následující otázka by to potvrzovala! Ach, jaká smůla, že on nemá moc času se taj vykecávat! „Musim jí donýst na konkurz ke smečce Přízračnejm, kam se hlásim. To jsem splnil, takže když mě teďka jejich šéf přijme, budu moct bejt s mojí čajinou už napořád! To už nás nic nerozdělí!" Maximálně nějaký chvilkový povinnosti, ale to už je úplný prd! Teď si budou moct smečkový povinnosti plnit společně! Až teda odchovaj ty děcka, ehm, ovšem. „Takže ti upřímně dík za pomoc, Osud ti to jistojistě vrátí! Teď budu muset zas jít, jak jsem slíbil – už mě taj neuvidíš!" Jako rád by kecal klidně dál, ale zkusí co nejrychlejš z tohohle placu zmizet, a vyrazit zpátky k horám. A ovšem si nezapomene vzít zas ten šutr a trs sněženek! by bylo vtipný, kdyby to taj nechal ležet, a vrátil se bez toho, hah. Tak blbej ale snad není, he?

A tudy se Roižánek vracel s kamenem a sněženkou v hubě. Teď to byly možná jeho poslední hodiny před tim, než se navždycky uváže ku smečce. Byl to velkej životní krok, to je jasný! Samozřejmě, že měl chlapec trochu bobky, a vůbec je měl z celý jeho budoucnosti. Lze se mu divit? Asi né, ale definitivně si za to může sám, takže by si neměl ani stěžovat. Teď už musí přijmout fakt, že je to velkej kluk, a né se tim jenom chvástat s představou, že je to hrozně cool věc bejt dospělej. Není no, mnohem lepší je bejt mladej a nesmrtelnej, né dospělej a smrtelnej. To teď ale bejt bude muset. A tahle celá zkouška je vlastně taková zkouška dospělosti. Beta verze teda, největší zkouškou dospělosti bude role rodiče, která ho brzičko taky čeká.
Nu, ale zpět na pláž! Se chtěl ještě Roihu pokochat pohledem na moře, když spatřil v dálce nějakou postavičku! Vedlejší postava tohohle jeho příběhu. Dnes ale tahle vedlejší postava sehraje snad i důležitou rolu! „Hej, týpku!" Volal na něj skrz plnou hubu krámů. Při přiblížení k postavě se mu vybavil flashback na prvotní setkání s tímto vlkem. Ajéje! Se musel setkat zrovna s někym koho si ještě před nedávnem znepřátelil? Očividně. „Mír, kámo, mír! Naše první setkání možná neproběhlo upe nejlíp, ale teď potřebuju pomoct! Brzo budem skoro kolegové, tak se podle toho musíme chovat!" A říkal to stylem, jako by on jedinej nebyl ten, kdo to první setkání pokákl. Chtěl hned přejít k věci, aby neměl týpek možnost ho odmítnout, a tak si z huby vyndal šutr aj sněženky, a položil si je na zem. „Je tohlencto sněženka?? Řekni! A dám ti nadosmrti pokoj!" Ukazoval přitom na poslintanej rozžvejkanej kus jarního kvítí. Po týpkovi hodil pohled týraného štěněte – on pomoc potřebuje, mocinky! Na to závisí teď jeho život, jeho budoucnost!

Jak dlouho mu trvala cesta sem? To netušil. Byl to ale první les, kterej při svý procházce podél moře viděl. Byl ale tak hypnotizovanej pohledem na tu nekončící vodu, že je možný, že i nějakej bližší už přešel. Teď byl ale při smyslech, plně, a šel hledat to, pro co taj přeci byl! Kdyby nemusel i pro ten oblázek - kterej měl teď v tlamě -, tak by určo tak daleko nechodil. Nějaká sněženka by se našla určo aj blíž území Přízračnýmu, ale tak, měl dokázat, jakej je zcestoval, né? A to mu snad šéf uvěří, když uvidí důkaz v tom přinesenym kameni! On je od narození velkej horal, a esli to tímhle chtěl Sarik dokázat, tak snad bude spokojenej!
V lese byl příjemnej stín – Roihu si připadal, že už má tu přesvícenou vodu vypálenou i na sítnici, takže přítmí lesa docela uvítal. Sněženku musel hledat očima, nikoli čichem – na to by musel bejt nějakym bylinkářem, nebo doktorem, a to nebyl. Musel se koukat kolem sebe, a musel i zpomalit, aby to vůbec všecko stihl prohlídnout. Hledal ještě nějaký zbytky sněhu, jestli v nich náhodou nezahlídne tuhle bílou kytku. On teda nevěděl, že je bílá, nevěděl to jistě, ale soudil podle toho jména. Jak vypadá sníh on věděl, ovšem! Nebyl blbéj, a proto se po několika metrech procházení lesa stal i úspěšným lovcem týhle bílý kytky! Snad to teda byla ona, hah! „A jestli to sněženka nejní, tak teď už jó!" Klidně jí do podoby sněženky nadizajnuje!
Vyčumovala zpod nějakýho jehličnanu, pod kterym bylo aj ještě trochu sněhu. Bílá malá kytka, ta jediná, kterou zatim viděl, takže to musela bejt ona. A když ne? Tak by měl šéf aspoň ocenit snahu! I když ve svý situaci by si neměl dovolit riskovat, a tak by se měl pokusit ještě při cestě zpáteční někoho zeptat. Doposud ale na nikoho nenarazil, tak je otázkou, jestli se mu to podaří teď. Nu, každopádně teď vzal ke kameni do huby ještě trs sněženek – radši víc, než aby ztratil jeden jedinej exemplář -, a mínil se vydat na cestu zpáteční. Hezky podél moře, ať se ještě pokochá výhledem, a popádí k Přízračnejm. Za dnešek tu celou štreku neujde, ale na tom už tolik nesešlo.

Po svym odpočinku u řeky, kterej trvalo neznám jak dlouho, se Roihu vydal až sem. Výhled na moře byl zprvu zakrytej seschlýma stromama, který teprv ožívat zas začínaj, a tak stanul tváří v tvář tý velký louži až když opravdicky vstoupil na pláž. Byla to pláž písečná se spoustou kamení. Pláž ho ale tolik nezajímal – to pohled na širý moře jo. „Drsný," hlesnul, když ho ovál mořskej vzdoušek a pročechral mu srst v ksichtě. U tak velký vody fakticky nikdy nebyl! Fascinovalo ho, jak otevřeně se ten prostor tvářil. Má ta voda nějakýho konce? A pokud jo, co tam je? Konec týhle simulace? nebo jenom další pevnina? Nevěděl, a nejspíš se to ani nikdy nedozví.
Rozešel se od plochy travnatý blíž k vodě, protože očekával, že tam někde najde ty mořský šutry. Nechtěl se namočit, ovšem, ale pokavaď bude nutný smočit trochu tlapky, udělá to. Vyloví ty nejlepší kameny, aby byl šéf spokojenej, a přijal ho do smečky. A možná taj najde i jiný poklady! I když v takovym případě by ty poklady byly už spíš dávno vyhrabaný. Nacházely se taj starší pachů vlků nejen ze smečky nihilistů, a tak mu bylo jasný, že tohle není žádnej šmajchlplatz, nýbrž pěkně profláklej vlčí Václavák! V tenhle moment tady byl ale jenom on, a ač by ocenil, kdyby svoje první zhlédnutí moře mohl sdílet s Anjel, nestěžoval si.
Tahle mořská voda smrděla jináč než sladká voda. Voněla po soli, a nějakýho vola by možná napadlo jí ochutnávat – no, Roižánka ne. Pil dost u řeky, takže ho to ani nenapadlo! Podíval se na hladinu, ale né proto, že chtěl vidět svůj strhanej ksicht, nýbrž proto, že tam hledal nějaký ty oblázky. Pár jich viděl, ale nebyly zrovna velký – velikost je důležitá, a proto musí pohledat něco většího. Pomalu se rozešel podél břehu, a kousal pod nohy, jestli něco lepšího neuvidí. Přímo na břehu nic nenašel, ale na jednom místě zbystřil něco slibnýho ve vodě. Musel tam vlízt tak po kotníky, aby se toho šutru zmocnil. Packou ho vyndal na břeh, kde si ho prohlídl, a okem kritickým zhodnotil. „Hm, to by šlo." Přísně šutr sledoval! Byl to zcela hladkej šedej oblázek, kterej najdete asik i v městský žumpe pod oknem vaší cimry, ale tenhel byl speciální tim, že smrděl po moři. A tak pro něj roihu vážil takovou dalekou cestu! Pro jeho úkol byl zkrátka dobrej víc než dost, a tak ho vzal do huby s tím, že se vydá splnit druhou část úkolu – pro něj tu těžší.
Má zamířit na území nihilské? Tak nějak to od šéfa pochopil, ale nechtěl se upe zmejlit. No, když mu bude chtít někdo uštědřit tolčok za nepovolanej vstup, zas to zkusí ukecat na dobrý úmysly. Teď fakt dobrý úmysly měl – to on skoro vždycky!

Hmpf! „A to já právě moc neumim – lhát! Když už, tak jsem fakticky upřímnej, a neřikám nic nazdařbůh!" Když někomu řekl, že má hnusnej ksicht, tak měl žel hnusnej ksicht! Jeho velkou výhodou bylo, že se lží fakt neztrácel čas, protože ve svym případě by si ty smyšlený stórky pak ani nepamatoval. A nechce bejt za většího vola, než kterym už je. „Ani jí neznáš! Ona mě miluje, a já miluju jí! Jsme spřízněný duše, my jsme jeden!" Říkal jí. Na tomhle faktu nejde nic změnit, oni jsou jedno tělo, jedna duše! „Ale jestli tebe nikdo nikdy nemiloval, tak to nemůžeš vůbec pochopit. A je mi naopak líto tebe, protože o hodně přicházíš. Jsem ale hodnej, a přeju ti, aby si i usmrkánek jako ty někoho našel." Nahodil mučednický výraz – chudinka malá! Nikdo, kdo lásku nezažil, vůbec nemůže jeho pocity pochopit. Nikdo nemůže pochopit, co mezi nim a Anjel je! A už vůbec né tahle tupě vyhlížející čaje!
„Jó, takže mi tvrdíš, že se vlastně jenom bráníš! Jestli seš ale oběť ty, já taky! Takže vlastně jsme si koneckonců kvit, he?" No? On jel do ní, ona do něj = váhy jsou vyrovnaný, soud je vyřešenej remízou! Na to on hodlal přistoupit, protože je přec hrozně dospělej, a velkej kluk. „Jestli sem tě fakt urazil, tak sorrka, kámo. Takovej jsem prostě už já." Zatim nepřišel na to, že je jednodušší se přestat chovat jako debil úplně, než se tak chovat a pak se za to omlouvat. Ale třeba do toho jednou doroste.
Když si čaje sedla, že jako zůstane, protočil ajka vsloup, a taky se posadil. „Zas tak moc ti teda nesmrdim, he?" ušklíbl se. Ona mu jen nemohla odolat! Věděl to!!

Tu Roihu přišel, tu si rozhodl odpočinout. Nožičky už o sobě dávaj vědět, takže se tu napije, potom si zkusí v okolí něco ulovit, a nejspíš půjde dál. Už cejtil, že je moři nadosah, už to cejtil ve vzduchu, takže teď nebyl důvod spěchat. Teď si mohl oddáchnout a nabrat sílu na to nejdůležitější – hledání předmětů doličných. Naštěstí věděl, jak vypadá kámen – tak negramotnej zas nebyl –, a tu kytku holt už nějak objeví. Na to se bude muset na chvíli zastavit někde v lese, zpomalit, a začít se koukat kolem sebe. V tomhle spěchu, kterym celou cestu doposud bral, toho moc nenajde. Tohle přeci není závod! Nebo jo? Šéf o žádnym časovym limitu nemluvil, takže nejspíš ne. Rozhodně se ale nemínil zdržovat víc jak dva tři dně. To všecko bude záležet, jak úspešnej bude, ale nemyslel si, že to bude trvat tejden.
V těhle končinách už byl, když se taj se sestrou objevili úplně poprvý. Tehdá ani netušil, že taj vydrží tak dlouho – myslel si, že zas půjde o dům dál, bude cestovat, ale nakonec tomu tak není. Jako jo, už tehdy věděl, že by si rád našel nějaký kamarády, a hlavně spřízněnou dušičku, ale nevěřil, že se to stane. Je zajímavý, jak to Osud umí zařídit, he? A vůbec! Osud uměl vymyslet pro nebohýho týnejdžra docela slušně bizarní storyline! Kolik jedinců může říct, že už má za sebou to, co Roihu? On je prostě jedinečnej, naprosto dokonalej! Teda prrr, to zas né, hah. Nikdo není bezchybnej, ani on, a moc dobře si to uvědomoval. Kdyby si to neuvědomoval, nebyl by tady.
Když dobumbal, šel si na chvíli lehnout do sušší trávy – ale nelze říct, že by taj vůbec něco suchýho bylo, když tál veškerej sníh. Už byl konec března, tyjo! Teda, tady ten čas utíká tak nějak zvláštně, takže přesnej měsíc určit nelze, ale jo, - jaro teď převezme vládu nad světem a konečně bude už snad furt jenom teplíčko. Jaro s létem vždycky přinesou pozitivnější myšlenky! Už si představoval to letní dobrodrůžo, který bude zažívat s Anjel a děckama. Budou se chodit koupat – on teda do vodičky nevleze –, budou sledovat, jak i divá zvěř ožívá, budou prostě všechno! Bude to krásný.

Roihu byl vskutku zvyklej na delší štreky, a tak pr něj asi nemohl šéf vymyslet lepší úkol. Teda pomine-li, že musí hledat tu kytku. na tu přestal chvíli myslet, protože stejně nic v okolí neviděl. Se bude pak muset podívat v nějakym lese. Nějakej šutr snad u vody najde, ňákej, kterej bude šéfovi hoden. U moře snad ještě nikdá nebyl, jenom z dálky ho viděl. Asi to nebyl žádnej životní sen, navštívit moře, ale teďkon se na to těšil. Uvidí kus území, který ještě neměl šanci prošmejdit. Předpokládal totiž, že následující tejdny moc nikam cestovat nebude. Ač to bude těžký, on to vydrží. Život mu nikam neuteče, he? Toho se s vidinou rodičovství obával asi nejvíc – že to mládí proteče mezi prsty, a už se nevrátí. Připadal si ještě moc mladej na to, aby dospíval, ale to si měl rozmyslet asik dřív, než se rozhodl dělat dospělácký věci. Ty přicházej i s dospěláckýma následkama, tak to holt už bejvá.
Věděl ale, že v tomhle musí udělat správnou věc, a dlouho fňukat nad rozlitym mlíkem nemůže. Nechtěl bejt jako jeho otec, nebo matka, a to ho motivovalo k tomu se při týhle zkoušce snažit jako nikdy. Máti by v něj totiž nevěřila, akorát by se mu vysmála. A jeho by to určitě položilo, jak se znal. Ale jednou? Jednou bude natolik silnej, že se nebude bát jí postavit. Jednou nebude mít strach jí poslat do zadele. Ona tu teda neni, a ani nebude, ale obrazně řečeno – jednou se nebude bát postavit ani vzpomínce na matku. Teď mínil pokračovat ve svojí cestě směr moře, aby tam našel sběratelskej kámen, kterej pak vezme s sebou zpátky. Zpátky, do jeho novýho domova, snad. Nejvíc se ale těšil, až o tomhle pak poví Anjel. Bez ní by tohle nejspíš nedokázal, nepřinutil by se změnit svůj lifestyle, aby mohl bejt lepším vlkem. Je jí za všecko vděčnej, a nemohl se dočkat, až jí to zas zopakuje.

A tak Roihu šel splnit svůj úkol, po jehož úspěšnym dokončení by se měl stát členem Přízračnejch. Hlavou se mu honilo fakticky hodně myšlenek – jak je hlavně možný, že ho Osud zavedl právě sem? Osud mu tuhle trajektorii nalajnoval, ale byly to jeho rozhodnutí, který ho na tuhle cestu nakonec přivedly. Kdyby do tý smečky nechtěl, tak by tam nešel, to je jasný. Nenechal by se mučit něčim takovym! Veru byl úplně jinej, než asi zbytek vlků z Přízračnejch, ale nemůžou bejt všici jak přes kopírák, né? By jim to tam mohl trochu svym odlišnym vystupováním oživit! A jak od šéfa pochopil, smečka je otevřená všem, který projevěj vopravdickej zájem. A ty, který maj co nabídnout. On věřil, že má co nabídnout – Anjel přec říkala, že má potenciál! A on si myslel, že úplně marnej fakt neni. Jeho magie by se taky měla nějak využít, byla by jí v tuláckym životě škoda!
Lhal by, kdyby tvrdil, že Anjel nebyla důvodem číslo jedna v jeho zájmu o smečku, ale vadilo mu to? Jemu fakt ne. On věřil, že je to jeho spřízněná duše, a že kdyby Osud nechtěl, aby do tý smečky Roihu chodil, tak by z ní udělal tulačku. A teď ještě ty děcka! Fakt by nechtěl, aby vyrůstaly ve smečce bez něj, nechtěl, aby to všecko Anjel musela prožívat sama, takže jeho vstup mezi Přízračný byl fakt neodkladnej. Svědomí by mu nedovolilo se na ní vykašlat jenom kvůli tomu, že je moc pohodlnej, a nechce se vzdát svobody. Tahle smečka koneckonců není žádný vězení, to slyšel jak od ní, tak od šéfa. Svůj život ve smečce, minimálně ten mládežnickej, si představoval asi tak, že po splnění svejch povinností si bude pořád moct dělat co chce – v nějakejch mezích ovšem. Jen těžko si bude moct doslova dělat co chce, ale tak to nedělal ani dosud – kupříkladu nikomu nelezl na území, pokavaď to pro něj fakt nebylo nutný. Do Kultu vlízt musel, měl tam sestru! Ale jinak by si to nedovolil.
„Zatracený kytky," zabědoval si Roižánek pod fousky, když se proháněl nechutnym bahnem lemující řeku. O tom se moc nemluví, ale v tomhle období je všude nehorázná špína, mokro a prostě hnus. Měl špinavý nohy, mokrý břicho a vůbec byl celej hnusnej! k čemu byla ta očista před konkurzem, když pak stejně vypadal takhle?? „Sněženku prej! Týpek mi snad musel číst myšlenky, jinak by mě Osud nikdy takhle nepotrestal. Rouhánek, jméno mé." Haha, vskutku. Když tu neměl s kym si pokecat, musel sám se sebou. jeho lov kytky bude ještě zajímavej! Sic to bude asi to jediný, co pokvete, ale stejně radši někoho, koho se pak zeptá, jestli se náhodou nezmejlil. Někoho od Nihilu, ty maj řpec rádi ty kytky! Ty budou vědět!

„No, vlastně asi jó," zamyslel se, ale pak si vzpomněl na feiera, kterej byl taky tak velkej. „Potkal jsem týpka z Ignisu, co byl stejně velkej jak ty. Vypadal dost zvláštně, a vlastně se i divně choval – asik jsem z něj měl respekt. Né, že bych byl podělanej, ale vlastně se mně docela líbil," vzpomíná nahlas. Áno, už to vypadá, že ve Feierovi viděl nějakej možnej příklad dobrýho chování. Sice mu vadil ten nezaujatej a věčně nepřítomnej ksicht, ale jinak? Byl to vidno inteligéntní jedinec, a takovejm by se Roihu chtěl podobat. Jenom bude chtít bejt vtipnej a s úsměvem na tváři, až se mu teda zas pořádnej úsměv na ksicht vrátí. Teď bude nejdřiv muset rozdejchat tenhle šok!
Uchechtl se, když ho šťouchla do žeber. „Ale my se drbat můžem! Můžem drbat o našem zajímavym osudu, a naší společný cestě," řka. Můžou se tomu smát, nebo nad tim i plakat. Vlastně... to právě teď dělali. Fňukali tu nad rozlitym mlíkem, ale aspoň už se k tomu postavili čelem. jak dlouho jim to vydrží, toť otázka, ale snaha se cení. Prozatím to stačí, ale nadejde čas, kdy bude potřeba se prokázat činy. „Aha? A doktor ti s tim nemůže pomoct?" No, na těhotenství žádnej lék asi není, ale třeba dodat trocha energie? Banány taj nerostou, tak tak energii asi získat nelze.

„Jestli to tak fakticky bude, tak budeš největší vlk v celym Norestu," uchechtl se Roižn. Stačilo, že už takhle byla jedna z největších, možná právě ten největší, a ještě, aby se dál zvětšovala? No, bude to veru zajímavé! Konkurz na největšího a nejhezčího vlka v okolí už měla vyhranej, to je jasná věc. „Tak samos jim to závidim – takový drby bych chtěl taky mít s kym probírat!" Haha, jaká smůla, že on ty drby musí žít, a né jenom o nich dlouhý hodiny kecat a vést konspiračky. Žít to bude každopádně taky zajímavý, dost velká výzva, ale o tom už je život, že jó?
Necejtil se aspoň tak blbě, když Anjel zjevně jeho obavy pochopila. On nechtěl bejt žádnej přiblbej rodič, kterej k dětem nepustí ani doktora, ale zas nějaký obavy tam bejt asi musely. Zatim si tu roli neuměl moc představit, ale to asi přijde s časem, a hlavně s jejich narozením. Takový věci buď přijdou sami, nejspíš. „Tvoje přání je mně rozkazem," uculil se taktéž, a pomalu se zvedl. Moc se mu od Anjel nechtělo, ale taky mu procházka moc prospěje. „Kam to bude? Směrem k tobě domů?" To by bylo možná nejlepší, aby toho pak nemusela Anjel zbytečně moc chodit. Sice byla jen těhotná, ne invalidní, ale tak, známe to!

Roižánek přikývnul. „Asi se nám to dlouho nepodaří udržet jako tajemství, což?" uchechtl se. No, on to asi nezvládne nevykecat při první příležitosti, protože bude potřebovat odporu a rady od kdejakýho mátonohy! Tajemstvím to může bejt do doby, než začne Anjel vypadat jako bunča, pak se určo někdo bude ptát! A ti inteligentnější to z ní i vycejtěj, ale to ovšem Roihu nemohl vědět. těhotnou čajinu nikdy necejtil – až teď teda, a to stejně nějak odlišně nevnímal.
Uculil se. „Dělal jsem si srandu, promiň," řka. Věřil, že by Rosemary fakt žádný vlčata nesežrala, i když teda zvířatům divokejm nevěřil, a to zatím ani jí. věřil však Anjel, která by určitě nikoho nebezpečnýho u sebe jen tak nenechala. „Věřim ti, ty přece jenom o zvířatech víš všecko." No, tim by to asi uzavřel. On ví velký prd, tak radši pomlčí. Už teď měl ale nutkání chránit Anjel ještě víc, než dřív. A děcka. A proto byly asi obavy o chování jezevce omluvitelný.
Ach ty slzičky! Zdálo se, že dnešek bude celej probrečenej. Ale jednou za čas to nevadilo, obzvlášť, když to bylo oprávněný. „A ty dobrá máma," říká jí na oplátku. A to on věděl, v to jenom nevěřil. Jak se hezky Anjel stará o něj, a o zvířátka, to byl důkaz, že se i o děcka bude starat s láskou. Úplně jinak, jak když se jeho máti (ne)staral o něj a sestru. „Chceš to jít rozchodit, nebo se budem ještě chvíli tulit?" Ptal se jí, načež jí z tváře blíznul všechny ty slzičky a soplíky.

Roihu celou dobu sledoval šéfa Přízračnejch, ale nevěděl, co to tam s tím šutrem dělal. Asi něco chytrýho, že jo, nebo důležitýho. Rozhodně to ale nebylo důležitý v tomhle rozhovoru, takže tomu nevěnoval tolik pozornosti. Soustředil se hlavně na svoje slova, aby neřekl nějakou hovadinu. „Jo, trochu na mě ta čaje působila výbušně, ale asi těžko soudit z jednoho krátkýho setkání. Ten druhej vlk byl dost klidnej, až nepřirozeně, takže podle dvou jedinců fakt nemůžu posoudit celou smečku." To asi né no. By tam musel jít taky na nějakej tábor, aby zjistil, co a jak. Moc ho to ale nelákalo. Jeho energie a drive by se do smečky Ignisské možná hodily, ale nejspíš by dlouho nevydržel ten nátlak a důraz na řád. Ač byl plamínkem neskonalý energie, byl ve skutečnosti vlastně uvnitř měkkej, a taková smečka, jako Ignis, by ho dost možná brzo semlela jak mlejnek na maso. Na druhou stranu Roihu byl mladej a tvárnej, šance se čemukoli přizpůsobit jsou velký. Neznamená to však, že je snadno zmanipulovatelnej. „Já jsem na to připravenej," řka. Moc dobře věděl, že je to velká zodpovědnost, a měl z toho trochu bobky, ale lepší budoucnost neviděl. Nechce celej život marnit svym potenciálem! A hlavně ho čekaj i větší zodpovědnosti!
Nu, Roihu trpělivě vyčkával, až a jestli mu teda bude přidělenej nějakej úkol – přijímací zkouška, jak kdyby se hlásil někam na vysokou, a předtim nedochodil ani základku. Když už zvládl tenhle výslech, určitě to nevzdá při zkoušce, né? Určitě to nebude tak těžký! To si teda myslel do chvíle, než to šéf vyřkl nahlas. Kytka!! Proboha! Přestal dýchat!! Úplně jak kdyby byl tenhle týpek přítomnej jeho konverzaci s Anjel, kterou před několika dny vedli, a slyšel ho se modlit, aby nešlo o hledání žádný kytky! Čeho všeho byl ještě přítomnej? Co když uměl číst myšlenky? Nebo si prohlížet vzpomínky vlků, s kterýma se bavil? Třeba jako John Coffey?? To by bylo traumatizující, ale spíš tady pro S'arika, než pro Roiha samotného. „O kytkách teda nic nevim, ale jestli je to to jediný, co má teď kvíst, tak to snad nějak dám. Poradim si." Polkl. Málem by začal i odmlouvat, ale musel se udržet. Žádný sebemrskačství, ani fňukání, že to nezvládne! Zatne půlky a prostě to nějak zandá. Sice nevěděl, že může ve stejnej čas růst i taková bleduje, ale věřil svým takřka nulovým schopnostem, že to dá. Možná se pak radši někoho zeptá, jestli to sebral dobře, ale uvidí. By musel potkat ňákýho kytkofila, a těch určo moc neexistovalo. „Aspoň konečně uvidim moře!" tak hlavně, že si z toho odnese něco pozitivního! Bral by to jako dovolenou, ale to by muselo bejt za jinejch podmínek. „Nebojte! To mě sice možná napadlo, ale podvádět nebudu!" Jako, bylo by mnohem jednodušší, kdyby mu Anjel pomohla, že jó, ale bylo mu upe jasný, že tak snadný to nebude. Nebyl blbej! S týpkem se pak rozloučil, a pak se aj zajisté vydal na cestu. Nejdřív se bude muset nažrat, aby na tuhle cestu nabral potřebnou energii – i když jí měl pořád dost, posilnění nepřijde na zmar!

Roihu veru nelhal v ničem, co tu právě řekl. Musel ta slůvka teda vytáhnout až z paty, protože nebyl zvyklej s cizíma mluvit až takhle do hloubky. To se koneckonců zvládl tak bavit jenom s Anjel, protože před ní si nepotřeboval na nikoho hrát, nepotřebal bejt před ní v nějaký opozici. S ní mohl bejt real. A vlastně aj druhý setkání s Cielem bylo už docela na nějaký úrovni, nebyla to jenom konverzace dvou rozjívenejch týnejdžrů, nebo snad posměšky a šikana jednoho z nich. On se dokázal chovat slušně a inteligentně, když chtěl. Prozatím měl k tomu ale jen málo pramálo důvodů, no, snad smečka by mu jich mohla víc dát. „Jó, dozvěděl. O jedný smečce moc nevim, Nihil. Potkal jsem z ní jenom jednoho vlka, a pak slyšel jen něco od Anjel – že tam byla na táboře, nebo tak něčem." Vzpomněl si na její slova. „Byl jsem ale aj ve městě, tam žije totiž moje sestra. Dobrovolně se tam nechala uvěznit, což nechápu, ale nesoudim. A o Ignise už jsem taky hodně slyšel, taky jsem z tama potkal ňáký vlky. Asi bych jich potřeboval potkat ještě víc, abych si na ně udělal názor, z toho co vim totiž vlastně nic nevim. Ale byl jsem informovanej, že se s něma moc nemusíte." Samozřejmě do hloubky neviděl, nikdo mu totiž důvod znepřátelení smeček neřekl. „Jedna čaje z Ignisu na mě jako na tuláka čuměla skrz prsty. A to já nemám rád. Já nejsem o nic míň než ona jenom proto, že jsem bezďák!" Hm! Roo ho docela namíchla tehdá, to si pamatoval dodnes!
O Anjel by mohl mluvit furt, ale chtěl vyslechnout její rady, a zas tak moc o nich nemluvit. Nemůže však lhát nebo něco až moc zatajovat. „No, jó, ta mě přivedla k hodně myšlenkám. Samos, že jsem o přidání ke smečce přemejšlel už předtim – jak jsem říkal, chtěl jsem už jako děcko bejt součástí něčeho tak důležitýho –, ale až ona mně nějak utvrdila v myšlence to zkusit? Anjel se na mě skrz prsty nekouká, a za to já jsem jí vděčnej." Předtim než jí poznal, byl plnej falešnýho sebevědomí, takovýho, který si jen nalháváte a díky němu vypadáte jako pózér, ale díky ní získal i real sebevědomí, díky kterýmu si už pomalu na žádnýho ppózéra hrát nemusel.

Roihovi tohle už nepřipadalo jako výslech, ale jako normální konverzace mezi dvěma vlky odlišných generací. Jestli si den řpedtím opakoval ňáký fakta, tak to mu bylo k prdu, protože jediný fakta, který tady šéfa zajímaly, byly fakta o jeho mysli. o tom, jaký má pocity, a to bylo asi dobře. Doufal a věřil, že neudělá špatný dojem. „Tak pravidla a zákony maj asi všechny smečky, jinak by to smečka nebyla, né? S tím já počítám," odpověděl na jeho poznámku ohledně pravidel. jako bude to pro Roižánka těžký, ale on se bude snažit. Problémy dělat nechce, a ani nemůže. „Pro mě by ale členství ve smečce bylo motivací se nějak snažit – teď když třeba lovim, tak to dělám jen pro svý přežití, né z žádný dobrý vůle." Zkrátka svou snahu omezil na minimum, protože nikoho nezajímalo, co dělá. nebyl ani žádnym labužníkem, aby se třeba přežrával z vlastní vůle, ne, žral jenom co musel.
Velitele si vyslechl, tvářil se většinu času zvídavě, za to na cizinci žádný emoce nevypozoroval. No, tak ani neočekával, že někdo tak diplomatickej bude s citama přehánět. „Učit bych se chtěl, abych se vedle ostatních necejtil jako blbec." Povídá mu, ač se na to teda neptal. Nechce vypadat vedle Anjel jako totální negramot, aspoň pojmenovat zvířata správně by mohl zvládnout! A vůbec před nikym nechce vypadal jako tupec. Nikdy to ve svym životě neřešil, ale teď, když taj furt někoho potkával, tak ho docela mrzelo, že ho nikdo nic nenaučil. A že neměl tu možnost už dřív. „Tak dovolim si tvrdit, že mám docela zápal pro věci, který mě bavěj? Jsem docela vytrvalej, protože jak jsem říkal – už odmala fakt hodně cestuju. Nejvíc mě baví mluvit, v tom jsem fakt dobrej, ale to nevim, jestli by se dalo vůbec někde uplatnit," uchechtl se. Leda by potřebovali nějakýho řečníka! „Baví mě aj tolčok si s někym dávat, ale nejsem v tom moc dobrej. Asi by mě bavilo bejt nějakym slídilem, nebo jak se tomu u vás říká – běhat po venku a shánět informace, o kterejch vám pak můžu dlouhý hodiny povídat." On by neměl problém s tim někde dělat špióna, to by ho bavilo! Střety s ostatníma vlkama ze smeček ho bavěj, baví ho drama! Ale samozřejmě musí přestat bejt tim, kdo ta dramata mnohdy vyvolává. Teď už je přece velkej kluk!

To, že Roihu se dost řídil emocema, a dost často jednal i impulzivně, nemohlo bejt žádnym tajemstvím. V jeho věku se to ale asi dá považovat za docela přirozenou věc, obzvlášť, pokud přihlédneme k jeho minulosti. Teď úplně nevěděl, jestli má spíš hledat slova, který nox chce slyšet, nebo vytáhnout z hlubin svojí duše to nejvíc nejupřímnější, i kdyby to znamenalo případné nepřijetí? V jeho situaci moc riskovat nemůže, ale třeba by šéf ocenil právě tu jeho bezprostřední upřímnost? „No, jo, tak to je, já hledám místo, kde se budu cejtit užitečnej, chtěnej. Já jsem jako malej do smečky chtěl, sle moje máti říkala, že na to nemám, tak jsem vzal její slovo za svý, chápete? Ale ona taj neni, a ani nebude, takže nemůže řídit můj život. A už vubec né tim, co si o mně myslela.” No, ještě donedávna těm matky slovům věřil, sle po setkaní s vícero vlky ve zdejším okolí zjistil, že je to kravina. On je takovej, jakej je, a může bejt tim, kym chce, a né tim, za co ho měla matka.
„Když to tak říkate, zní mně to, jako že bych tím mohl získat rodinu, kterou jsem nikdá neměl, a to je pro mě hodně důležitý,” řka zamyšleně. On by chtěl bejt součastí rodiny, fakt moc. „Já se sice celej život toulám, flákám, ale do konce věků to dělat nechci. Už jsem dost starej na to, abych se zvládl rozhodnout o svý budoucnosti, myslim si. Chci svojí energii vložit do něčeho dobrýho, do něčeho, co má smysl. To jako tulák nikdy moct nebudu.” Jako tulák by svou energií mohl mrhat do konce věků, a nikoho by to nezajímalo. Ve smečce by mohl bejt někdo, né nikdo. „Víte, já nevěřim v žadnýho Boga, ale věřim v Osud. Kdyby mě taj dneska nechtěl, tak bych taj nebyl. Osud má pro každýho z nás předepsanou trajektorii, po který se do smrti pohybujem. Všecky naše rozhodnutí toho jsou součastí.” Vlastně tim říkal, že si každej tuhle trajektorii nakonec píše sám, svými činy. „A proč Přízračný? Já už jsem se o nějakejch zdejších smečkách informoval, a ta vaše mně přišla jako nejlepší volba? Chci někam směřovat, jako posouvat se, učit se, ale zas nechci bejt omezovanej na svobodě tim, že bych byl zavřenej na nějakym místě, z kterýho bych nemohl ven.” Ano, tím narážel na Kult, kam se jeho sestra dobrovolně uvěznila. „Myslim, že bych tak mohl využít svůj potenciál k dobru. Prej taj máte víc zaměření, z kterejch bych měl na výběr, až se budu rozhodovat, co bych dělal, až budu velkej. Určo nemám teďka nějaký převratný znalosti, ale chci se učit.” A to taky bylo pro něj důležitý. Možná neoplýval znalostma, ale měl selskej rozum, v rámci možností, a nebyl tupej.