Príspevky užívateľa

Těžko říct, co je ještě odvaha, a co už postrádání pudu sebezáchovy, he? „A to je dobrý, né? Když už nic jinýho, hah!" Ale samozřejmě věřil i na jiný svý přednosti! Třeba na andělskou tvářičku, že jó? To byla jeho největší přednost! haha.
Roihu určitě na smrt nemyslel, věřil, že takhle mladýho by h prostě a jednoduše obešla obloukem, kdyby teda uměla chodit. „Ty snad nad tim přemejšlíš?" ptal se vlka s kamennou tváří. Asi by se nedivil, kdyby měl nějaký depky, a přemejšlel nad sebeukončením. Uměl si ty jeho myšlénky živě představit! Možná měl smutnej život, a proto se tvářil tak, jako teď. Otázka, kterou mu ale následně položil, ho taky položila! „Já už jsem si to párkrát řekl, ale jediný co jsem tak mohl dělat, bylo, aby se to další den neopakovalo? Prostě některý dny stojej za prd, to se stává," pokrčil rameny. V den, kdy máti se sestrou opouštěli, měl třeba na konci dne smíšený pocity, a ani nevěděl, jestli by si život vybral nebo ne. byla to tehdy úleva, ale zároveň ho bolelo, že to jeho matce bylo úplně u zadele. Zcela přirozeně. „Se tim snažim moc neovlivňovat." Život je jeden velkej cirkus.
Zajímalo ho, jestli sek dalším slovům Feiera váže nějakej osobní love story. „To mluvíš z vlastní zkušenosti?" Zeptal se ho teda. Nevěřil, že by ho Anjel takhle opustila! Ale on prd o životě věděl, ona byla jeho první láska! „Jó, kámoši musej bejt fajn, já asi žádnýho nemám. Moje ségra je můj největší kámoš, a pak mám holku. A to je jiný než kamarádství, podle mě." Věci, který dělá se svou holkou, by totiž s nějakýma brotkama nikdy nedělal! „Ale je to krásný, když tě někdo miluje, takže doporučuju si někoho najít." Doporučuje jedenáct z devíti Roihů!

Samozřejmě Roihu vůbec netušil, co má čajina za magii, a že by jí třeba taky mohlo napadnout jí použít! Teď se soustředil na tu svojí, a aby jí zmáčkl dostatečně, aby šla, a ten kotoul ze svahu udělala. A ono se mu to podařilo! Stála nad nim, když jí to našeptával, a zdálo se, že ho chce zamordovat, ale nakonec šla splnit jeho přání! A bylo to hodně vtipný – vopravdicky od něj najednou odešla, a šla se skutálet dolů z menšího svahu. Roižánek se samozřejmě hned začal chechtat, namísto aby využil situace, a třeba se zvedl. Nene, jen sledoval vlčinu, jak tu před nim předváděla skoro až cirkusovej tríček, a smál se. Dosmál se v moment, kdy se za ním čaje vrátila, a šla zas po něm. No, tentokrát jí plánoval uštědřit pár kopanců! A když by šlo do tuhýho, prostě by jí znova zmáčknul, a poslal někam do hajzlu. „Nech mě, usoplenče!!" Volal a kopal kolem sebe.

Bylo mu trocha líp, když mu slíbila, že už to neudělá. By to nerozdejchal, kdyby ho poslala do hajzlu, ale na jednu stranu by se jí asi nedivil. Možná by si to nakonec zasloužil, za to svý veškerý chování! A to teď nemyslel jenom tenhle přešlápek, ale i to svý trápení ostatních jedinců, a tak. „Díky ti," zamumlal na výraz vděku.
Se smečkou to bude určitě ještě slušnej cirkus, a Anjel to vůbec nezávidil. „Ani šéf? Nechceš... mu to říct společně?" Nevěděl, jestli by jí to neulehčilo situaci? Nevěděl nic. Ale on se teď stejně hodlá ke smečce přidat asap, takže by to možná bylo jednodušší. A nebo naopak, by měl šéf důvod ho mezi ně nevzít? Byla to vcelku zapeklitá situace. Dřív nebo pozdějš se to ale všichni dozvěděj, a Roižánek dostane od kde koho přes hubu. Nejspíš! „To je jasný, jinak to ani nejde," uchechtl se a konečně se jí mohl podívat do očí. „Společně to zvládnem." Ve svá vlastní slova na chvíli nevěřil, ale věděl, že to říct musí. Musí sebrat odvahu, a teď se začít kát.

Roihovi k ukonejšení stačilo asi jen to, že se mohl k Anjel přitulit, a trocha se vyfňukat. Už si nepamatoval, kdy vlastně naposled brečel, ale teď se to zdálo bejt oprávněný. Měl strach z naprosto šokující budoucnosti, která ho čekala. Bude ještě trvat, než se s touhle skutečností smíří, ale naštěstí ve světě vlčím mít děcka neznamená konec světa. Lusknutím prstů budou velký, a on pak klidně může bejt zas mladej a nesmrtelnej. Ale pochyboval, že bude chtít. Rodičovství určitě každýho změní, aj jeho. A on byl teďka už sakra smrtelnej. Situace si žádala, aby se ze dne na den začal chovat dospěle, a on se bál, že to prostě nedokáže. „Už mě ale neposílej pryč. To mě bolí," požádal jí a spolkl pár posledních vzlyků.
Jeho starost, jestli ho vůbec přijmou do smečky, teď byla vedlejší – neexistovala totiž možnost, že se tak nestane. „Už to u vás vědí?" Zeptal se, mumlajíc do její srsti. Předpokládal ale, že zatím ne, i když se mohl mejlit. Vůbec nevěděl, jak se má cejtit ohledně toho, že bude otcem. Znělo to tak strašně divně, obzvlášť jak to bylo nahlas vyřčený. „Možná budem ty nejmladší rodičové vůbec, ale měli bysme bejt taky ty nejlepší nejmladší rodičové." Uchechtl se tiše a utřel si soplíky se slzama. Musel tenhle fakt nadcházející rodičovství přijmout rychle, aby se taky co nejrychlejš zvládl připravit na jejich příchod. Teď už se to nedalo vzít zpátky, teď už šlo jít jedině vpřed, a je potřeba to udělat hned.

Zasmál se. On a jeho ego, to je kapitola sama pro sebe. Jen pro okolní svět si hrál na nějakýho borca, velkýho kluka, ale jinak o sobě moc dobře věděl, že je trash. Jenže kdyby si na toho velkýho kluka nehrál, ostatní by poznali, jakej je to chcípáček, že jo? A to by bylo blbý, protože by pak byl ohroženej. „Tak sa ukaž!" vyzval ju teda s úšklebkem na tváři, už nyní vědíc, že on na ní použije magii.
Nejdřiv na něj zkoušela nějaký cik-cak manévry, který jenom dost nechápavě pozoroval. Nevypadala teda vůbec zkušeně, na to, jak se tvářila, že už rozbila tolik vlčích držek! On se ani týpek nebránil, prostě chtěl vědět, co mu jako předvede! Nějakej její poslední výpad, kterym ho chtěla srazit na zem, ho nikterak nepřekvapil, ale nechal se teda opět svalit na zem. To už bylo podruhý! Ale kdyby nechtěl, tak jí to nenechá udělat. To všechno dělal z dobrý vůle! „Hele!" štěkl po ní, když zas ležel na zemi. Pomalu se na ní začal soustředit a zapínat svý dokonalý umění - chytí si její mysl, a zmáčke jí. Tak on tomu říkal, prostě chytí její myšlenky, a přetvoří si je. Něco krásnýho jí našeptá. „Myslim, žes mi chtěla ukázat, jak se umíš skutálet taj ze svahu, né?" říká jí, když jí má ve své psychické moci. Za tuhle srandu ho bude úžasně bolet hlava, ale nedá se svítit. „Skulátet ze svahu, tos chtěla ukázat!" Zopakoval se, kdyby se náhodou chtěla vzpírat. Ale ze zkušeností? Nebude se vzpírat. Naopak! udělá to ještě moooc ráda!

Roihu tak nějak přikývl. „Poradíme, to musíme. Jsme přece věčný, a s tim i naše láska, ne?" On to předtim neříkal přece jen tak. On byl Anjel vděčnej za to, že ho milovala, a o to víc po tomhle všem. Jestli ho miluje i teď, tak není pochyb, že ty slvoa jsou pravdivý. Jejich láska je už navždy. On jí po svym boku potřebuje, a tohle ho neodradí, i když je to těžký. Hrozně moc. Nechtěl teď mít děcka, ale kdyby bylo možný se jich teď zbavit, neudělal by to. A byl by hrozně moc raněnej, kdyby nad něčim takovym Anjel uvažovala.
Snažil se fňukat co nejtiššejc, a co nejmíň usopleně. Aby Anjel neměla v srsti ňáký jeho nudláky - ač jí stejně asi pak radši umeje, však vypadala pomalu už jak on! Bezďák! Teda spíš tak, že i on vypadal líp. „Hrozně moc. Teď budem všem pro ostudu," vydal ze sebe, možná mírně pobaven, možná ne. Jak se teď může přidat k její smečce? Pro všechny tam beztak bude jako "týpek co zbouchnul naší nebohou Anjel"! „Ale co na tom záleží." Jo, co na tom nakonec záleží? Oni musej udělat správnou věc, kvůli těm děckám, a nekoukat na to, co si o nich ostatní špitaj. I když to bude těžký.

Přemejšlet nad následky se měli naučit trocha dřív, a trochu lepším způsobem, než teď tímhle. Měli si dávno uvědomit, že dospělácký věci přicházej i s dospěláckýma následkama, na který děcka nemůžou bejt připravený. Roihu si svojí blbostí sebral mládí, a žel se hledět na následky musí naučit tou těžší cestou. Tehdá v ruinách se s ní "jen" chtěl stát jedním, a namísto toho jich teď bude víc. Pět? Šest? Kdo ví, ale Roihu měl pocit, že to má za to jeho rouhání a vysmívání se životu do ksichtu. Za to, jak riskuje svůj vlastní život, a tak. Prostě se teď docela dosmál.
Povzdechl si. „Já jsem podělanej až na zádech z toho, na tuhle roli fakt ready nejsem. Ale nechci, aby ty děcka trpěli kvůli mojí - naší - blbosti. Slibuju, že to nedovolim, i kdybych se měl třeba zcvoknout, já nevim," mluvil dál, hlas měl trochu roztřesen. Musel to teďka bejt on, kdo přijde Anjel obejmout, ať už to sám potřeboval nebo ne. Proto se dovolil zase přijít blíž, a packou jí obejmout, smířen s verzí, že ho třeba zas sejme. „J-já jsem si představoval, že by bylo skvělý, kdybys v daleký budoucnosti byla matkou mejch dětí, ale nemyslel jsem, že ta budoucnost bude teď." Přiznal, a konečně upustil trocha slz a vzlyků. Proč on vlastně brečel? Jeho život rozhodně neni zničenej tak moc, jako ten Anjelin, ale možná právě proto mu bylo do breku. Že se poprvý za celičkej život cejtil špatně za to, co udělal, a bylo mu to líto.

Roihu byl úplně plnej emocí, ani nevěděl, která je která! Cejtil se hlavně blbě, styděl se, ale taky dotčeně, že se zdálo, jako by s nim Anjel ani už nepočítala. Nebo počítala? Jestli mu chtěla dát volnost, jestli myslela na jeho pocity, tak to myslela prostě špatně. On nebyl vůbec na tuhle situaci ready, ale stáhne vocas mezi nohy a uteče? To jen těžko. Když mluvil o tom, že nechce bejt jako jeho vlastní otec, tak to tak prostě je. On neodejde pro mlíko, i když by to bylo veru snazší. By jí mohl zbavit vzpomínek na něj, a měl by po starostech. Ale z tý představy se mu ďálo slušně blivno. Jen nevěděl, jak tohle dá.
Pomalu se posadil, a koukl konečně po Anjel. Vypadala zdevastovaně, tragicky, a za to mohl ON. Jenom on, a nikdo jiný. Nikdy v životě se asi necejtil tak provinile. „Já nevim," řka. Měl úplně tu samou otázku, jak mohl teda znát odpověď. „Tohle nebyl žádnej můj záměr, tohle jsem ti způsobit nechtěl. Podělal jsem to. Opětovně uhnul pohledem. Co teď jako seriozně budou dělat? Zahrajou si na hrozně dospělý, a vychovaj děcka? Maj na to vůbec? Ale co jinýho jim zbejvá? Budou prostě muset! Budou si muset uklidit svinčík, co taj natropili!
Povzdechl si. „Nebudu ti vůbec kecat – tohle... na tohle připravený nejsme. Já nevim jak tohle dám, ale-," zalknul se. „Ale udělám všecko, abych to dal. Abysme to dali. Společně." Jo, teď už fakt skoro bulel, ale představa, že by ho Anjel z tohohle veškerýho dění vyškrtla? To nezní jako to jejich navždy.

Jó, on si neuvědomoval, že to, co řekl, vyznělo hodně blbě, ale jak již bylo řečeno – jsou to jen děcka, a jen těžko budou vědět, jak se v podobný situaci chovat. Když se po něm ohnala, stáhl se, jak se sluší a patří. Přikrčil se, stáhl uši a oblízl si tlamu, čímž chtěl jen ukonejšit situaci. Naprosto přirozeně. „Ne," zamumlal si spíš pro sebe a odvrátil pohled. Asi úplně nečekal, že takhle Anjel zareaguje, ale ani se nedivil, že se tak stalo. Nechal jí v právu, a nemínil jí vymlouvat, že jeho reakce nebyla adekvátní. Ale on sakra nevěděl, jak reagovat! „Promiň mi to. Všecko." A tak se možná budou teď vinit za tenhle počin, který si sami způsobili vlastní naivitou a blbostí.
Byl překvapenej, když ho Anjel posílala pryč. To se dokonce narovnal a zastříhal zmateně ušima. „To bys chtěla? Protože jestli je to tvoje zbožný přání, tak to udělám," řekl hlasem dotčeným, zmatený. Najednou bylo už aj jemu do breku, slzy se ho chtěly zmocnit, ale on musel proti nim bojovat, aby vůbec dokázal ještě něco říct. Myslela si, že by jí teď jako nechal? Jako nějakej hajzl? Jako otec sral na jeho máti?? Roihu nebyl absolutně na nějakou roli rodiče připravenej, ale udělal by cokoli, aby byl. „Já tě ale přece miluju. A nechci nikam odcházet." Fňuk fňuk.

Napjatě očekával, jestli mu Anjel něco řekne, jestli mu vysvětlí, co se s ní stalo. Každou vteřinu, kterou nevěděl, co se děje, mu srdce bilo jako o závod. A když řekla ta slova, tak bít přestalo. Úplně!! Ne, né úplně, ale takřka ano. Totiž, takový slova fakt nečekal, a v prvních vteřinách si myslel, že tomu ani nerozumí. „Jako že čekáš děcka?" Ptal se, jako úplnej idiot, ale ano, přesně tohle to znamenalo, a on to věděl. Ona žertuje! Určitě vtipkuje! Proto se na jeho tváři objevil trochu zmatený úsměv. „Miluju vtípky, který mi doslova vyrazej dech," řekl s určitou dávkou úlevy. To teda nevim, kde jí vzal. Byl chvíli zticha, protože mu to v hlavě šrotovalo, sledoval nějakej trs trávy vedle Anjel. I cvrčci by byli slyšet cvrlikat, kdyby bylo léto. Pak se ale na Anjel podíval, žel né do očí, prtože ta uhnula pohledem. „Ty ale nevtipkuješ, že né?" Proč by taky vtipkovala, že jo? Ale pro něj byl žert přirozenym obrannym mechanismem. Jakoby, vzadu v hlavě si připouštěl, že tohle se stát mohlo, ale nevzpomínal si, že by to bylo někdy v jeho brzkém plánu.
Sám uhnul pohledem, najednou byl studem rudej až na řiti. Well, tohle teda podělal! A jaký má teď najít slova, který je vhodný říct? Co má říct? Co má sakra dělat? Však jsou ještě děti, a to maj mít teď i vlastní děti? Jak má tohle rozdejchat?? Tohle nebyl jeho záměr, určitě ne! Na to měl však myslet už dávno. Teď je pozdě.

Roihu samozřejmě hned poznal, že je něco špatně. Takhle se totiž Anjel nikdy předtim nechovala! Muselo se stát něco vážnýho, tak moc, že ani nemohla přijít za ním! Úplně ho polilo horko, a rozbušilo se mu srdíčko. Někdo zemřel? Odchází najít svou famílii? Má tumor na mozku? Už ho snad nemiluje? To všechno mu proletělo hlavou, ale za nic se nezaručil. Již brzy se všecicko dozví, když bude trpělivej! A když se pak rozbrečela, byl úplně bez sebe. „Anjelko, nepláč. Co se děje?" Když jí viděl brečet, mohl by se rozbulet i on sám, a to nemusel mít důvod. Stačilo, že jí viděl tak nešťastnou, a už se sotva ovládal. Teď ale musel, musel se ovládnout víc, než kdy dřív. A to se ještě nic nedozvěděl!

Roihu měl pelíšek docela vysoko v nadmořské výšce, a proto když se jednou uchýlil k tomu sem vylézt, už tady nějakou chvíli zůstal. Navíc očekával, že za ním přijde brzy Anjel – tak se přeci domluvili. Jenže ono od jejich posledního setkání už pár dní uběhlo, a on o ní žádné zprávy neměl. Dva tři dně to bylo oukej, protože tak se většinou prostě stýkali. Po pár dněch. Ale teď už mu to začlo bejt trocha divný, a přestával mít chuť vůbec něco dělat. Co když byla vážně nemocná? Ale třeba byla jen málo nemocná, a musí se vyléčit doma, v nějaký ordinaci. Nebo se něco stalo? Co by se ale mohlo stát? Roihu nevěřil, že by ho tu nechala napospas bez důvodu!
Teď odpočíval, skoro spal, ale měl hlad, tak nedokázal usnout úplně. Jedl naposledy tak včera ráno, po zbytek dne jen spal. Nebyl nemocnej, ale začínal bejt nešťastnej. To se však mělo brzy změnit – když se k jeho uším donesl hlásek líbezný. Hned vyskočil na nohy, najednou zcela plnej života, a šel hlasu naproti. Jeho čajina je zpět! „Anjelko!" zavolal na ňu, když jí v dálce spatřil, a hned se k ní rozběhl. Jak kdyby byl tři roky ve válce a konečně se měl vidět se svou čaje, tak moc rychle k ní běžel. Hned jak k ní doběhl, začal jí na pozdrav olizovat tlaminku, a bouchat ocáskem do země. „Co se stalo? Já měl o tebe normálně takovej strach!" Vylíčil svý pocity, ale hlavně byl rád, že už byla tady - vrátila se.

No tak výborně – zdá se, že čajina byla jeho slovama úspešně vyprovokovaná! Přesně o to mu jako vždycky šlo. Jen se však zasmál. „Hele, tak to máme společný. Já taky radši holky jak vdolky!" Povídá jí. Kluci jsou taky dobrý, ale víc smrděj, a to mu docela vadilo. Stačí jeho vlastní bezďáckej smrádek, že jó? I když, kdyby měl někoho, kdo smrdí víc jak on, tak by se aspoň cejtil jako princezna. Hihi. „Jestli se chceš teda rvát, tak se připrav, že ti nakopu zadek. A předtim si vyhrnu ještě rukávy, tak mi vydrž," řka, ale žádný rukávy si vytáhnout nemohl, protože žádný neměl. Nebyl na ňákej fajt upe žhavej, ale esli to bude jako v klubu rváčů, tak dobrý.
„Poteče blažka, nevadí? A nezapomeň o tom pak pomlčet, takový je pravidlo číslo jedna klubu rváčů!" To jí ještě tak řekl, a počkal, jestli se odváží udělat první krok. Už mu to bylo upřímně jedno, a když jí udělá nějaká fajtka radost, tak budiž! Sice má smutnej život, pokaď je tohle to jediný, co živí její dušičku, ale on to přežije. Obětuje se pro její dobro! Nechť klub rváč započne!

Roižánek věřil, že ségru najde, ale tentokrát byla jeho víra dost možná mylná. Dost pravděpodobně přehodnotí svoje plány, a na hledání se vykšle. Ale kdo ví? Teď měl plán jasný, a to pro něj bylo nejduležitější. „Snad jó, díky," poděkoval za vyjádřenou podporu. A jestli se přitom zabije? Ne, je totiž co? Ano, mladej a nesmrtelnej!
Blíznul jí na tlamku, protože to bylo tak jediný místo z její hlavy kam bez námahy dosáhl, hah. Mezi uši by jí takhle blíznout nemohl! „Dobře, tak se aspoň nebudu moc strachovat, kdyžs to slíbila," usmál se a nadále pokračoval v cestě. Tohle byla taková cesta do pekel, možná i doslova! Co by za to dal, kdyby teď bydlela blíž? By ani nehrozilo, že se něco stane během cesty! Ale myšlenky snažil držet někde mimo, a tak mluvil o vlčím cirkuse a podobnejch zhovadilostech. Protože koho by tahle tématika nebavila? Jen zapšklý bůmry!

No ano, ještě, že to Anjel neřekla nahlas! „Vopravdicky. To bude za chvíli, ale stihnu se mrknout za sestrou," řka. Stihne si ještě zařádit, poznat jistě mnoho křapíků, ale stejně se nejvíc těšil, až bude 24/7 s Anjel. Asi že byl tak zaláskovanej, nebo mu stačilo ke štěstíčku tak málo. teda, ono to nebylo málo - Anjel toho pro něj udělala tolik! Už jen to, že ho milovala, milovala ho jako první, to přeci neni jen nějaká drobnost! To je velká věc, za kterou jí bude navždycky vděčnej! „Ty se dej hlavně dokupy, abys pak byla fit!" No, ale nebude – třeba tomu bude právě naopak!
Po zbytek cesty určitě o něčem kecal, možná o nějakejch blbostec. Snad tam byl i ten jezevec, he? Nezapomnělo se na něj? No, snad ne, snad je jen poslušně následoval.