Príspevky užívateľa

V tomhle ohledu se musel Roihu ještě hodně polepšit, ale očividně respekt už vůči Anjel zvládl. Teď by to chtělo i k ostatním, ale třeba i do toho doroste. Nemohl bejt šťastnější bez ní, protože ona ho dělala lepším vlkem. To už víme, ale každé jedno setkání se to jen potvrzuje. „Nikdo skutečnější už ani bejt nemůže. Né v mym životě," odpověděl na její otázku a otřel se o ní hlavičkou. Díky ní se cejtil skutečně i on. Jestli si předtim jen myslel, že si užívá života, tak se mýlil, protože až teď ho doopravdu prožíval a užíval na maximum. Až teď, po Anjelky boku věděl, jaký to je opravdicky žít a cejtit se nesmrtelně.
Její slova možná byla pravdivá, ale on na dušičce nebude mít klidu do doby, než bude součástí i její rodné smečky. „Chvalme Osud za to, že se můžeme setkávat tak často – jako bysme spolu vlastně už skoro v tý smečce byli." Mohli se vidět kdykoli a aj kdekoli mimo hranice, takže nebylo třeba zas až tak tesknit. On si ale přál být aj součástí jeho každodenního života, a to co nejdřív. „Díky ti," blízl jí, když ho ujistila, že počká.
Chvíli sledoval to šedivý zvíře, a snažil se si vnutit myšlenku, jak roztomilý to je. Moc to ale nešlo, nu. Vzájemná tolerance bude muset prozatím stačit. „Ne, teď fakt ne." Uznal a pomalu se odvážil k zvířeti přiblížit čumák, aby si ho očmuchal. Byl u toho hodně opatrnej, takřka ztuhlej, aby se náhodou zvíře nevzbudilo a nerozhodlo se ho rafnout do jeho překrásnýho nosánku. Musel si ho ale očmuchat, a velmi dobře zaevidovat jeho pach do přihrádky důležité s vykřičníkem.

Ano, to nejlepší, co ve vztahu lze udělat, je mluvit a mluvit. Jen tak lze pak předcházet problémům, nebo je řešit, když případně nastanou. Né, že by tohle byl nějakej problém – ale ještě před chvílí se to tak rozhodně v mozečku Roiha jevilo!
On si určitě příběhy od Anjel rád vyslechne. Občas taky potřeboval jenom poslouchat, aby se naučil i mlčet. Hlavně k takovýmu usínání je pak pro něj její hlas jako ukolébavka. Tak líbezný a tak žádaný pro jeho slechy. „Chápu. To je taky od tebe hezký, že jí respektuješ a dáváš jí svobodu," myslil si. Je to koneckonců divoký zvíře, a ona nebyla chamtivá a nemínila Rosemary někde držet proti její vůli. „A já to na tobě miluju. Nepotkal jsem nikdá žádnýho tak laskavýho a milujícího vlka, že občas pochybuju, jestli se mi jenom nezdáš." To byla slova pravdivá, ale již vyvrácena vším tím, co s ní zažil. Anjel je stoprocentně skutečná.
Na vteřinku ho napadlo, jestli další slova neřekla Anjel proto, že já vadilo, jak moc mu to jeho stěhování do smečky trvá. „Mrzí mě, že tam ještě nejsem s tebou," povzdechl si, ale opět – ona mu jen chtěla dát prostor a svobodu, stejně jako tomu zvířeti. A proto by se neměl cejtit blbě, ale cejtil. Moc mu nepomohlo, že v městě potkal jenom toho přiblbýho týpka, a sestru nenašel. Když bude ve smečce, co když už jí tuplem nebude moct najít? Musí to zkusit ještě jednou, a až pak s čistym svědomím může k Přízračnejm. „Ale pokud je to takhle, tak se asi nemusim bát, že by tě někdo otravoval nebo ohrožoval, když u tebe zrovna nejsem. Bude to tvůj malej bodyguard." Uchechtl se. Ano, věřil, že tohle zvíře může bejt nebezpečný, ale jestli bude Anjel chránit před nebezpečím, vezme ho na milost rychleji, než by si původně myslel.

Roižánek teda taky nevěděl, jestli je dobrým prvním krokem, že mají s Rosemary společnou jen žárlivost, ale uvidíme. On se fakt vynasnaží to zvíře na milost vzít co nejdřív vzít, ale jen kvůli Anjel. Nikdy nechtěl domácího mazlíčka, to moc dobře věděl, a taky to říkal každýmu, koho s mazlíčkem potkal, ale očividně Osud pro jeho character development připravil opravdu těžkou zkoušku! A přijdou nejspíš ještě mnohem těžší věci, vedle kterejch se tohle pak bude třebas zdát jako naprostá banalita. „Tak to beru," uchechtl se a zabouchal ocáskem o zem. Bude-li mít jezevec vlastní pelech, není co řešit, ani čeho se obávat.
Vyslechl si raději příběh o tom, jak jeho čajina získala tohle mezidruhový přátelství. A jemu to vlastně dojemný připadalo – jak laskavě se Anjelka o zubožené zvíře postarala, a dala mu tak druhou šanci na život. „To je krásný," vydechl zasněně. „Já vim, jak sis vlastní zvířátko přála. Jsem rád." Přinutil se k těmhle slovům, a pousmál se. To, že on z něj nadšený nebyl neznamenalo, že tím musí otrávit i Anjel – tahle slova přeci zněla líp, než ta původní, he? On to věděl, a proto ustoupil ve svých pocitech. A to bylo od něj docela dospělý, na to, že ještě před chvílí tady fňukal, jak ho ten jezevec nahradil! „Vopravdicky?" Ptal se s nastraženými slechy.

Za pár roků, možná i jen měsíců, si na tohle jistě vzpomenou, a společně se zasmějou. Nebo se nad tím zasměje sám Roižánek, to zajisté. Až dospějou, určo si všechny dětský přešlapy uvědoměj, ale jen nad nima mávnou tlapkou, protože věk je velkou omluvou pro tropení nejrůznějších scén. Každej jednou dospěje, to je snad takřka jistý.
Přes tohle zvíře se bude muset ještě těžce přeníst, ale on to zvládne, né? Je to velkej kluk! „To vypadá, že máme něco společnýho," uchechtl se, ale to zvíře stále sledoval dost odměřeně. Tak schválně, jak dlouho mu bude trvat, než ho vezme na milost! Aspoň, že Anjel souhlasila s tím, že nemusí být u všeho. Opravdu nemusí. „Když pak nebude zabírat v pelechu moc místa, tak to zkusim." Podíval se na Anjel s vážnou tváří, ale pak se usmál a něžně jí blízl tlaminku. Již brzy už snad budou s Anjel lože sdílet, a když si ho ta jezevčice nebude nárokovat celý pro sebe, tak to přežije. Bude muset, protože fakt všechno nezahodí kvůli divýmu zvířeti. To ani nešlo, protože s Anjel už byly prostě navždycky svoji. Rosemary si teda musí zvykat na něj, né on na ni!! „Řekni mi teď, jak jsi k ní přišla?" Nechtěl, aby se každá konverzace snad točila kolem něj, chtěl slyšet, jaká je jeho holka šikovná krotitelka zvěře.

Takový negativní vzplanutí by od sebe asi ani sám Roižánek nečekal - a to že se Požár jmenoval! Ale stačilo ho ukonejšit jen pár slovy, jak malé mimino, a obavy byly takřka tatam. Tahle čajina s ním má svatou trpělivost, to už je víc než jasný, a on si to uvědomoval. Měl by se naučit ty emoce krotit, ale to přijde možná v moment, až v tý svý mozkovničce trochu dozraje. Dělat dospělácký věci neznamená bejt vopravdicky dospělej, tak to holt je. A kluci dospívaj pozdějš než holky, to ho malililinko omlouvá.
Blíznutí jí na tvářičku oplatil, uši měl pořád k hlavě stažený, ale to už spíš jen z omluvných důvodů. „O to bych tě samozřejmě nemohl ochudit," řka tiše a v jeho hlase už bylo možno nalézt náznaky pobavení – pobavení nad sebou samým. „Nechtěl jsem tak vyvádět. To zvíře - teda Rosemary - to určitě tak vážně, jako já, vůbec nebrala." Zamumlal tato slova do srsti Anjeliny. Rosemary měla určitě hodně v pajči, a vůbec jí nešlo o to mít s Anjel vztah na takové úrovni, jako ho měl právě on. To by byla vlastně docela zvrácená myšlenka. Teď dokonce u Anjel spala, a vypadala spokojeně – stejně, jako u ní byl spokojen on sám. „To s náma teď bude všude? Myslim, všude?" Ptal se se znatelným pobavením při pohledu na spícího jezevce. Je divný mít mazlíčka, kterej vám pořád stojí za zadkem, a dělá pátý kolo od vozu. Pokud je bude všude následovat, je určitě lepší, že si ho Anjel ochočila až teď, a né už dřív. Heh.

Strach z toho, jak bude zase sám, byl u něj tak mocnej, že ho mozeček zatížil těmahle nesmyslnýma obavama. Vždyť si tolikrát řekli, že spolu budou navždy! Jsou přeci jedno tělo – jedna duše, ne? Ten jezevec byl koneckonců jen zvíře, mazlíček, a on jí byl přeci rovným. Tahle fakta se mu začly vyjasňovat v moment, kdy ho čajina začala slovně konejšit. Až tehdá se mu v mysli začala vynořovat myšlenka, že možná zareagoval trochu přehnaně, nepřiměřeně. Tohle byl přec jezevec, né nějakej další vlk. Navíc to byl paradox, ale nikdy ho nenapadla ani myšlenka, že by ho snad za nějakýho jinýho vlka vyměnila. Vybrala si přeci jeho.
„Máš pravdu," pronesl, a pofňukl si. „Tak mi to promiň." Po jejích slovech uznal svoje pochybení, a neviděl lepší cestu, než své chování omluvit. Jeho obavy byly dost unáhlené, iracionální, a on se za ně brzy začne i stydět. V pořádku.„Asi jsem měl pocit, že už mě takhle nebudeš potřebovat, když se doma můžeš mazlit s ní." Ale pravděpodobně mu nedošlo, že opravdu nejde jen o to mazlení. Existujou jistě minimálně dva tucty věcí, co Anjel může dělat jen s ním. Protože je to vlk, a né jezevec, preboha!

Well, Roihu se určitě neplánoval s tím jezevcem v nejbližší době kamarádíčkovat! Je to jako by si pořídili psa – ty maj holky pak taky radši než svoje kluky! Jak se on totiž může vyrovnat někomu, kdo jen mlčí a naslouchá? Někomu, kdo jí bude doprovázet až domů? Nechápal, a akorát se mu z toho knedlík v krčku udělal! Nějaké mluvení tedy teď nepřicházelo v úvahu, protože by hrozilo, že na něm Anjel pozná, jak se mu chce bulet. Overthinking je svině, jojó!
Docela dost dlouho tam jenom seděl, tulil se k Anjel a pozoroval to zvíře pojmenovaný po koření. Musel to fakticky rozdýchat, a udělat pár hlubokých nádechů, aby se toho knedlíku zbavil – aby byl schopnej něco říct! „To ti nestačim já?" Vyřkl své největší obavy. Možná už nepočítala s tím, že se týpek odstěhuje za ní do smečky! Možná by jí nevadilo, kdyby tam nešel, protože doma se mohla mazlit s tímhle jezevcem. Ach, jak hloupé ty myšlenky byly! Jako by na vteřinu zapomněl, co všechno už s ní zažil! Jako by se to snad dalo mávnutím proutku smazat! Ne, on měl opravdu strach, že tomu tak může být – že už je postradatelný! A to je jeho největší noční můra.

Vida, vida, zase nějaký nový pocity, který Roižánek pociťoval! Žárlit na divé zvíře bylo opravdu dětinský, ale on koneckonců děcko byl. A lásku zažíval poprvé! Krotit emoce bylo fakt těžký, a obzvlášť teda tyhle, protože si je ani tolik neuvědomoval. Nezapomněla náhodou Anjel, že on je tu taky?? Copak jí jeden domácí mazlíček nestačí??
„Umh," neměl odpověď na její otázku, protože by nerajdši řekl 'ne', nechtěl tím však Anjel ranit. Kdyby taj Rosemary vyfičela, byl by však štasten. Ale on se za chvíli uklidní, určitě. Teď pokračoval v probodávání jezevce pohledem, mezitím, co se k Anjel mínil přitulil ještě víc. Pořádně se k ní z boku nasáčkoval, co nejvíc to jde! Sem tam si blízl tlamu, čímž chtěl tuhle situaci ukonejšit, ale opět – nějakej neškodnej jezevec mu bude těžko rozumět. Jó, moc rád by se tady před tim zvířetem choval racionálně, ale strach z toho, že ho Anjel za nej vyměnila, byl realný!!

Nu, když to Anjel říká, bude to muset bejt pravda. On na to ale nejspíš přijde až o dost pozdějš, a ač by to bylo fajn, slova stačit nejspíš nebudou. Bude to chtít vidět na vlastní ajka, aby uvěřil! „Jo, mně to znělo podobně – a ten čumák! Ten je skoro stejnej. Ale jinak jsem ju nechtěl urazit," uchechtl se nejistě. Ten nos mu připadal stejnej, s těma fousama prostě jo. Jak se tam kmitaly! Úplně jak kdyby chtěli identifikovat vetřelce v blízkém okolí a mohli se mu zakousnout do noh!
Pozoroval to zvíře skoro s vykulenýma očima, ale v postoji byl dost zaprdnutej. Uši měl spíš sklopený, nevěděl, co si o tom zvířeti vůbec myslet. Její další slova ale rozhodla o tom, co by si měl definitivně myslet! „Já ale nejsem cizí," řka dotčeně, s pohledem vyhýbavým. Je toto zvíře snad nyní jeho konkurencí v lásce? Úplně se mu rozhořely tvářičky! Ano – zcela iracionálně žárlil na toto divé zvíře. A ve svých pocitech byl i zjevně čitelný. „To si nejsem jistej," odfrkl si, když viděl, jak si Anjel to zvíře mazlí. Schválně přišel blíž, ale né proto, aby si fakt sáhl na to zvíře, ale aby se k Anjel vlísal on. Hlavou se jí otřel o krk, a celou dobu podezíravě sledoval jezevce. Nechtěl svou hlavu přiblížit příliš blízko, aby po něm to zvíře fakt nevystartovalo, ale hele – on tady byl první!!

Roztomilá, no, to tedy nevěděl. Možná, až zjistí, že tohle zvíře mu fakt nic neudělá, tak potom se na to bude koukat trochu jináč. „To teda," řka a pokusil se o úsměv, ale zjevné bylo, že je nejistej víc než dost. „Jezevec, skoro jako ježek, oukéj," řka. Jó, tomu rozuměl, ačkoli se toto zvíře na ježka příliš nepodobalo. Společnej měli jen ten rejdící čumák s tak milionem fousků. Ten nos vypadal prostě jako radar. Radar na zlobivý kluky!! Co když tohle zvíře prohlídne až do jeho duše, a pokouše ho?? To by ale musel mít tu dušu fakt špatnou, což nemá – neuvědomoval si to však!
„To jméno se mně líbí," usoudil. Dala mu to jméno Anjel? Asi jo, protože to zvíře neumělo mluvit řečí jejich kmene. Pak ho to zvíře identifikovalo na svym radaru, a zamířilo si to k němu. Měl docela bobky, proto o krok ustoupil a pohledem zvíře začal konejšit – jako by tomu snad měl nějakej jezevec rozumět! „Ne-nepokouše mě?" To zvíře ho dokonce koktat donutilo! Jeho vzpomínky na zběsilou ochočenou kunu lesní ho doprovázely dodnes. Horor!

Roihu tam vysedával ještě nějakou tu chvíli, než k němu jemnej jarní vánek konečně zavál pach jeho čajiny. Počkal, až bude blíž, ale už teď vrtěl ocasem jako by jí neviděl bůhví jak dlouhou dobu! Pořád neměl té vší lásky dost, a pochyboval, že kdy bude. Teď měl tak úžasný smysl k žití a bytí, že nebyl čas vůbec přemýšlet nějak negativně. Jen když byl sám, cejtil se někdy dost prázdně, jako se dřív ještě necejtil. „Anjel!" oplatil jí oslovení, a šel jí kousek naproti. Hned se k němu měla, a to mu ulevilo na dušičce – když jí měl konečně na blízku. Olízl jí ucho a usmál se na ní. „Hm?" Když mu sdělila, že nejde sama, zastříhal ušima a bez zbytečných otázek pohledem vyhledal to divé zvíře, o kterém nejspíš mluvila.
Byl to nějaký větší krtek, nebo veverka – Roihu nevěděl. Měl to teda na jazyku, ale nevzpomněl si. Při pohledu na ten čenich, kterej rejdil u země jako by tam hledal zbytky tlejícího těla, vstály Roižánkovi chlupy na zátylku. Strach. Jeho důvěra v divou zvěř veru pokulhávala celičkej život, takže bude těžký předstírat, že nemá respekt z týhle přerostlý veverky. Bude ale muset, aby nebylo trapný, že je pokáklej. „Co je to?" Ptal se. Ano, Anjel, tvůj kluk je idiot!

Uběhlo již několik dní od posledního písemně zaznamenaného setkání Roižánka s Anjelkou. Je možné, že se mezitím už viděli – vždyť oni jsou spřízněný duše, jistě se vídají kdykoli to jen jde! Dnes mu ale Anjel chtěla něco ukázat, a on byl víc než nadšený, o co jako jde. Samozřejmě přemýšlel, co by to tak mohlo být – našla nějakou zajímavou relikvii? Něco dobrého ulovila? Má snad nějaký dárek? Ale ne – to ona byla pro Roiha ten nejlepší dárek. Stačí mu bohatě, že na setkání dorazí. A hle! Dnes tu byl dokonce on první. Dnes byl spíš studenej dníček, ale jaro bylo jasně tady. Co nevidět se zmocní úplně všeho kolem! Teď se ještě na mnohých místech válel mokrej sníh, ale brzo už i to bude minulost. Už aby to bylo!
Seděl teď na lesní mýtince, která sice ještě moc barvičkama nehrála, ale postačila k posedu. Snažil se trochu zaposlouchat do probouzejícího se lesa, ale nezajímalo ho to tolik, jako to, kdy dorazí Anjel. Myslel na ní pořád, když s ní zrovna nebyl, a vlastně i když s ní byl. Občas potkal nějakýho debílka, co ho z těch myšlenek trochu vyrušil, ale vždycky jenom na chvíli.

„Tak mě vůbec nenazývej, tfuj!" On žádnej panbíčkář není! Ale slušný ezo kecy taky zvládl mít, naštěstí né s podobnýma pablbama, jakým byl tenhle jeho vrstevník. Roihu se jakoby necejtil teď v právu, ale musel se tak aspoň tvářit – protože měl dobrý úmysly, že jo. On tu byl jenom kvůli ségře, a taky ho trocha hlodala zvědavost, jestli je vstup na tohle území tak zapovězenej, jak Anjel říkala. Ale chudák čajina jeho, sama nevěděla, jak to taj chodí, takže jí o tom pak bude muset proeferovat. Bude jí muset říct, jakýho tydýta potkal
„Jestli tě to fakt nezajímá tak moc, jako se tváříš, tak nechápu, proč užs mě nekopl do pérdele a neposlal pryč," protočil očíčka. Určo se úplně třásl na více jeho úžasných komunikačních schopností, jinak by tady nestál, a dávno ho vyprovodil. Vůbec si nemusel na nic hrát, nic si malovat! jeho neoblafne! Roižánek věděl, jak strašně zajímavej on bejt dokáže! Navíc každej by se měl právoplatně obávat jeho magie, protože vám klidně přikáže, ať po sobě sežerete vlastní blitky, a to prostě chceš!
„Já bych jí ale potřeboval vidět! Musim jí toho strašně moc říct, ale to ty nejspíš nechápeš, protože to vypadá, že máš hodně život." No jo, blbý. Nad poznámkou o smradu jen mávl tlapkou. To mu sestra říká pořád, hah! On o sebe ale krásně pečuje, by si nedovolil smrdět!! „Takže jí aspoň vyřiď, že se za ní zas v blízký době stavim, jo? A že se stěhuju k Přízračnejm. Budu koukat na noční voblohu a počítat hvězdičky až do smrti. To bude fakt ráda." Bude možná tak v šoku, ale co už! Roihu bohužel neměl žádnou jistotu, že to tenhle maník vyřídí, ale když ho za ségrou nepustí, nebo jí nezavolá, nezbývá než doufat!

No, veru toto je jejich příběh, kterej se ještě nikdy nepsal! Rozhodně né v tomhle vesmíru, byl Roižánek přesvědčen. Jejich story je jedinečnej! „To se mi pak bude loučit snáz, doufám," usmál se po jejích slovech. Loučit se mu nikdy nebude snáz nebo snad lépe, protože pořád je to loučení, a ty neměl rád. Neměl rád loučení s blízkýma, jinak s idiotama se loučí velice rád a velice snadno. Pokud tedy nejsou dobří k nějaké té menší šikaně, hihi. S tím ale mínil přestat, aspoň co to půjde. Nechtěl dělat Anjel vostudu.
Nerozdělí je žádnej Bog, žádnej šéf smečky, žádnej Anjelin rodinnej příslušník, žádnej Roižánkův rodinnej příslušník (protože žádný nemaj), ... prostě nikdo! Vesmír teď bude poslouchat je a řídit se jejich pravidlama! Teda, teď doslova ne, protože teď byl chudáček Roižánek unaven. Vyčerpán vším! Zasloužil si spánek, a proto si ho mínil dopřát, když se ukázalo, že ani Anjelce to nevadí. „Dobrou noc, Hvězdičko," říká a pomalu a definitivně zavírá očka. Snad se mu budou zdát jen krásné sníčky o životě budoucím, který ho s Anjel čeká.

Aha, jistě, takže teď se tu dva týnejdžři budou trollit do doby, než jeden ustoupí. Ale to se nestane, protože Roižánek ustoupit nemůže! i když by měl, smrdí totiž na cizim plácku, ale nejdřív to info o sestře! To musí z tohohle debílka bezpodmínečně vytáhnout. „Já v žádnýho Boga nevěřim, helenc! Víra v sama sebe je důležitější, ale tu tvojí ti neberu - fakt jako né!" To aby se týpeček náhodou neurazil.
Povytáhl své pomyslné obočí. „Takže je tady, ty kecale jeden? Kdyby ses vyjádřil rovnou, nemusel bys marnit náš drahocennej čas! Jsem si jistej, že se musíš jít po večerníčku pomodlit, tak bych tě od toho nerad zdržoval!" No jo, provokace! Tu si klidně mohl odpustit, ale to by nebyla sranda. Navíc Roižánek dostal už tolikrát přes čuňu, že si zvykl natolik, aby ho to nemuselo kakat. Sice by si nenechal uštědřit tolčok do tohohle prcka, ale nevadí! „Předvádim se ti už teď, hele, ale jako ten hodnej! Kdybych byl ten zlej, už by to nebyla sranda, fakt." Bohužel. tenhle jedinec určitě nebyl žádnej génius, aby jeho magii odolal, takže by ho stačilo trochu zmáčknout, a bylo by to vyřešený. „Mýho těla je moc velká škoda na to, aby smrdělo v takový díře. Vyřídíš jí teda, že sem taj byl, a že žiju? Určitě jí stráášně chybim!" No určitě! Ovšem Roižánek věděl, že tenhle jedinec nikomu nic nevyřídí, ale co už! Komunikace bohužel nedopadla dle jeho očekávání, ale to se stává – né každej den může bejt posvícení!