Príspevky užívateľa

To on je zlatíčko! Teď teda určitě, ale vlastně vůbec s Anjel. Ona ho opravdicky změní k lepšímu, on tomu věřil. Věřil, že může bejt lepším vlk, že se jím může brzy stát. Zjevně se fakt přidá co nevidět ke smečce, a jeho svět se změní. Snad ne nijak razantně, ale doufal, že v dobrém slova smyslu ano. „No jo, teď jsme mladý a nesmrtelný! Teď jsme věčný!" Tenhle moment je věčný, a už navždycky bude. „Ani moje slova nedokážou vyjádřit, co pociťuju." Ani jeho slovník nedokázal popsat tuhle lásku, tenhle pocit, který měl. Všechno mu to vzalo slova z úst!
Nu, co by tady dělal? S tímhle postojem a signály, kterym rozumí jen vlci a všichni, co si o nich něco přečetli v encyklopedii, je jasný, že s ní flirtoval. Už se tak neovládal, jako před pěti minutama, ale zdálo se, že Anjel to nevadí. „Heh, přeci si hraju!" Veru ano, zatím. Párkrát poskočil k čajině a jemně jí kousnul do krku, nebo jí blíznul tlamku. Srdíčko mu z toho všeho bušilo ostošest! Ale cejtil se hrozně zamilovanej, zkrátka jako nikdy dřív, a tak tohle bylo nejspíš omluvitelné! A taktéž byl opojen smysly, za to ho nemůžeme soudit.

Veru, anděl co ho dostal na povel! A možná ho i do toho nebíčka dostane!
„Bude mi ctí ti dělat společnost," ujistil jí, že on tam při ní to každé ráno ochotně bude. Tohle je peak jeho života, protože nic víc si nikdy nepřál. Přál si být milován, a moct milovat, a to se mu splnilo. „Myslim, že na svou spřízněnou dušičku už jsem narazil. A nemůžu bejt šťastnější," uznal a párkrát přešlápl na místě, než úplně vstal. Začal vrtět ocasem a nasadil flirtovací oušínka, přičemž sem tam čumáčkem šťouchl Anjel do tváře. Hořel energií! Hořel, jako že se Roihu jmenuje! A možná by tomu menší hra pomohla. Tohle ale nebyla jen tak ledajaká hra, tohle byla hra lásky! Přijme však Anjel jeho výzvu??

Usmál se na ní, když mu vyjádřila podporu. Vlastně se celý zatetelil! „Čím jsem si tě zasloužil?" To byla věčná otázka, která mu v hlavě rezonovala den co den. Před ostatníma si možná hrál na bůhví koho, ale v nitru věděl, že je jen trash, kterým ho máti jmenovala, a proto pro něj bylo naprosto nepochopitelné, že ho tahle čajina měla tak ráda. Mohla si přece vybrat kohokoli ze svý smečky, z místa, kde se narodila, ale ne – vybrala si zoufalýho bezďáka bez perspektivní budoucnosti. Její láska musela bejt taky vopravdická, to snad ani jinak nešlo!
Jó, Roihu byl taky dojat! Dojat sám sebou, dojat Anjel, dojat celou situací! Jestli celej jeho život směřoval k touhle jedinýmu momentu, tak se vyplatilo čekat. I kdyby tohle měla bejt ta nejlepší momentka z jeho jinak nudnýho života, nelitoval by. Jak na slůvka přitakala, začal ocáskem bušit do země. Úplně hořel žárem lásky! Lepší pocit už jistojistě nezažije. „Jsem tak rád, že jsme se našli. A doufám, že dál už naše životní cesta povede bok po boku," řka a na to jí začal olizovat tlaminku. Nejradši by, aby tahle chvíle nikdy neskončila! Ale ještě vlastně u konce nebyla, tak nesmutněme!

Ach, ta láska! Roižánek si však povzdechl nad svou šlamastykou. Nechtěl se vzdát svobody, ale v téhle smečce očividně žádná velká omezení nejsou, takže je to jen výhovorka. Výhovorka pro co? pro ten jeho strach ze zklamání sama sebe? Nejspíš. „Děkuju ti. Já to chci zkusit, ale ještě to asi potrvá. Počkáš na mě?" pousmál se a blízl jí na tvářičku. Ani nevěděl, proč se na to ptal, ale asi chtěl vědět, jestli jí nevadí, že se týpek tak zdržuje. Už to skoro bylo! Už stačilo udělat jen dva tři krůčky, a skoro podával přihlášku, ale ještě mu trochu chybělo. „I já pro tebe," ujistil jí. „Já tě totiž miluju. A moje láska k tobě bude věčná," řekl. Minule jí to neřekl, ale dneska už ano, protože věděl, že ty pocity jsou bezpodmínečně real. Myslil si, že ta slova s ním nic neudělají, že to řekne jako by nic, ale tvářičky se mu rozhořely a srdéčko rozbušilo! Normálně i na bolest zad přes to všecko zapomněl! A ne, určitě to neříkal jen díky Eau de Anjel. On to tak jistojistě cejtil i minule, a chtěl to cejtit už navěky. všichni si přejou, aby ta nejhezčí láska vydržel napořád, no ne?

Ovšem si toho Roihu vážil, to snad nemusel ani říkat! „Né, to bych fakt nechtěl. To si radši já zlomim něco za nás oba," uchechtl se. bylo to neuvěřitelný, ale fakt mu na ní záleželo, a záleželo mu na ní hodně. Nejspíš i víc, než na něm samotnym, a to už bylo opravdu co říct. To je ta láska, no jo. Pro každýho si příjde!
Roižánek si to musel užít co to šlo! zas čajina odejde, a bude po ní tesknit. A tentokrát nejspíš bude tesknit opravdu hodně. Byl z ní celej u vytržení, ale nějakým způsobem se zvládl udržet v klidu. Objal jí aspoň jednou packou a olízl ouško, a blízal by ho klidně i déle, kdyby nepotřeboval hovořit. „Že to nedám? Že nezvládnu respektovat autority? Že sám sebe zklamu? Já nevim. Já jsem jako malej hrozně do smečky chtěl, abych si dokázal, že to co máti říká, neni pravda, ale teď se bojim to vůbec zkusit, abych se nezklamal." To je stejná jak já a autoškola, haha. „Na druhou stranu není nic, co bych chtěl víc, než bejt s tebou už napořád." Risk je zisk, kámo, jen dorůst do tohohle přesvědčení trochu trvá. Hlavně, že se životem riskuje, hah! To mu je prd paltný!

„Tak to mám štěstí, že mám tak mekoučkou holku," uculil se Roižánek, když si tak chladil zádíčka o zdivo trosek. Ona byla měkká ale i na omak, nejen v povaze! Měl však opravdové štěstí, jiná by s ním určo ani nebyla! On se polepší, fakticky. „Heh, příště už snad nebude. Leda bys chtěla zariskovat se mnou!" Kdyby se k jeho rošťárnám přidala, tak by ovšem neodmítnul. Když ho ale nepodpoří, tak se pokusí nedělat blbosti!
Ano, ulevilo se mu, ale pořádně až v moment, kdy k němu Anjel přišla a šla ho mazlit. „Na to se těšim celý ty dlouhý dně!" To jest pravda. Konečně jí zase u sebe cítil! Myslil si, že tím pádem přijde o veškerou přebytečnou energii, ale nebylo tomu tak – blízká přítomnost Anjel ho naplnila úplně novou energií, kterou snad ještě dřív necítil! To ta nová Eau de Anjel za to jistě mohla! Co ale s tím? Nevěděl, nebo věděl?? „Kdybych nebyl tak podělanej, víš, že bych už byl s tebou ve smečce, že jo? Já už nechci bejt sám," řka, když si schoval hlavu do její srsti a nechával si mýt krček.

„Hah, to už odvál čas!" mávl nad tím Roižánek tlapkou, a veru mu to bylo jedno. Byl zaláskovanej, a na tom jedinym teďka záleželo. A taky to bylo jediný štěstí pro jeho okolí, protože byl aspoň v rámci možností hodnej. Najednou nechtěl dělat příliš velkou ostudu! Samozřejmě ve výsledku je furt stejnej, jenom nemá náladu k šikaně. Když je veselej, tak na co by někoho mučil, že? „No jó, bude to v pohodě. Já se tim ale nestresuju, víš co, nemám čas myslet na špatný vzpomínky," řka, a byla to víceméně pravda. Teď si fakt nebude zatěžovat mysl tím, co ho v dětství štvalo.
Nechápal! „Však já jsem uplně stejně starej! Ale každej asi dospíváme v jinou dobu, co už," pokrčil rameny. „Copak nechceš zažít nějakou dětskou lásku? Když taková láska vydrží, to je určo to nejhezčí na světě!" Právě proto, že je mladej, by si ten život měl užívat, dokud si ho nemůže podělat, jako nějaký dospělý, že jo.
„Já vim, že si děláš srandu, kámo! Vždyť jo. Já jednou děcka chci, ale teď na nic takovýho nemám myšlenky!" Ujistil ho, ale byla to opravdu pravda?? Nu, to ví snad jen sám osud, a až čas ukáže, jak tomu doopravdy je!

Roižánkovi bylo najednou jasný, že tenhle jedinec bude dost velký děcko. To byl tedy zvědav, kam tahle komunikace povede, hah! „Tvuj otec je celej zelenej? Tak to je mi ho líto! A jinak je mu dobře, jo? Nebo odešel pro mlíko??" Ptal se okamžitě. Kolik otců asi odešlo pro mlíko? Ten jeho bohužel ano, a proto nebylo nic lepšího, než bodat do podobně postižených jedinců. „No jo, každej prostě nemá štěstí na to narodit se s ksichtem Miss Norest. Taky nejsem žádná misska, ale rozhodně bych jí mohl konkurovat," řka. No, veru ano! Miss může bejt jenom jedna, a v tomhle případě to bude spíš Anjel, ten anděl, kterýho potkal čirou náhodou v lese nedaleko odsud. V tuto chvílu ještě nevěděl, jak moc mu to setkání změní život. Ale nepředbíhejme!
Uchechtl se. „Já si nedělám srandu! Smích je mojí přirozenou komunikací, protože není nic lepčího na světě, než sebavit! Jsem mladej, tak se musim hodně bavit! Ty mi tu zábavu zatim dost kazíš," prolustroval ho pohledem. „Řekni mi něco zajímavýho, radši, ať se tu nenudim." Šup, šup!

No jo, byl to vopravdickej idiot. Evidentně mu nestačilo slíbit už minule, že těch kousků nechá, ne ne, on to musel zkoušet zas a znova. Teď už se alespoň dosmál, protože mu to začlo bejt blbý. „Já vim, já vim. A přesto seš na mě pořád tak hodná. Nezasloužil bych si už jednu za uši?” Uchechtl se, ale myslel to vážně. Mohl si klidně něco zlomit! Veškerá sranda by skončila, protože on si ani doktora nemůže dovolit! „Jsem debílek, ale jenom tvůj.” Uculil se. Nu, když už nic jiného, tak aspoň to je pozitivní, ne?
Koukl na zídku, a šel učinit tak, jak mu Anjel poradila. No jo, co taky jiného mu zbývá? Když se pomalu o kamení opřel, trochu se mu ulevilo. Bylo to vážně příjemné. „Jo, tohle je fakt lepší,” dal čajině za pravdu.„Asi stačí, když mi tohle odpustíš.” Jak jinak by mu mohla pomoct? Nějak nejspíš ano, heh. „A můžeš mě trocha pomazlit.” Hodil po ní pohled litováníhodného opuštěného štěněte. Tímhle svým výstupem si přeci nechtěl kazit dnešní setkání, né?

Roihu možná neni nesmrtelnej, ale je mladej, a tak se dnes na něj usmálo štěstí, a tento pád z několika metrů přežil jen s pár odřeninama a naraženýma zádama. To je ještě slušný, na to, kolik toho za svůj život už natropil. Asi nikdy se mu nic vážnějšího enstalo, tak proto si myslel, že ani nikdy nestane. Tenhle pád ho mírně probral – bylo štěstí, že si třeba nedal nohu pod sebe, protože by si ji zvládnul snadno zlomi. A nohy potřebuje jako sůl. „Já žiju!" volal po Anjel, než se k němu dostala. zatím se ještě nezvedal, protože co kdyby zjistil, že ho vlastně bolí mnohem víc částí těla??
Musel se začít smát sám nad sebou. „To mám za to!" Myslil si, a nemýlil se, výjimečně. Teď už mu to ale bylo k smíchu, protože co jiného? Když nejde o život, jde o prd. Tady teda málem o život šlo, ale čert to vem! „Se ti omlouvám, asi jsem to už fakt potřeboval," pronesl k Anjel, stále s pochechtáváním v hlase. Je pravda, že jen tahle zkušenost ho naučí trochu přemýšlet nad následky těhle kaskadérskejch kousků. Pomalu se teda posadil, aby zjistil, jaký jsou ztráty. „Au," zamumlal si pod fousky. No jó, zádíčka ho bolely! Naštěstí se zdálo, že to nebude tak horké. Aspoň ne dnes – to až se mu to uleží, tak do dvou nebo tří dnů, a nebude moct vstát z postele. „Myslim, že dobrý. Byla to perda, teda! Takže to asi oprávněně bolí, ale nic, co bych nerozchodil!" Ujistil jí, i když to třeba nemusela bejt pravda.

Jako seriozně by ho bavilo stavět z kamenů náhrobky a pronášet nějakou smuteční řeč, ale nebavilo by ho se tahat s mrtvolama. Představa tlejícícho ztuhlýho těla, který musíte v zimě zakopat do zmrzlý země je dost odstrašující. „Copak nejsem žádanej už teď?" Uchechtl se, když mířil k té zídce. Bylo hezký, že na něj chce Anjel dávat pozor, a tak mu dělá myší ocásek, ale tohle on zvládne! „Já si nic nezlomim, fakt!" Přísahal, a už lezl vzhůru. Woohoo! Udělal pár připokáklejch krůčku vzhůru, a už cejtil, jak pod ním pár kamínků padá. Zatim to byl jenom písek, no ano. Moc ho to ani nevykolejilo, ale mělo by!
Pořádně se soustředil, kam šlape, do doby, než vylezl někam výš. Tam už pod nohy moc nekoukal, spíš kolem sebe. však se byl kochat! „Jé! To je krásnej výh-," nedořekl, protože mu ovšem podklouzla noha, a on se tak začal řítit k zemi! Konečně karma? Dnes?? Už to tak vypadá. Padal, ale naštěstí na vnější stranu ruin, tedy do trávy a zbytkovýho sněhu. Bylo to jen pár metrů, ale v tom šoku i přesto zaječel jak malá holka. A už byl na zemi! „Zatraceně," zamumlal si pro sebe, když tam tak ležel. Spadl víceméně na záda, který ho sice bolely, ale zlomený naštěstí nic nebylo. Možná pár odřeninek právě na zádech, ale nic do nebe volajícího. A teď ho čajina zmlátí!!

„Já bych byl dobrej hrobař! Já zvládnu všecicko!" Ale nenapadlo ho, že by třeba nemusel chtít. Smrt se ho přece netýká, tak proč by si z ní nemohl dělat prdelky? On je mladej (a nesmrtelnej) a nechystá se teda v nejbližší době umřít! A nikoho blízkýho umřít taky nenechá! Za to se zapřísáhne! „Dám pozor, jako vždycky!" Takže vůbec, že jo. Chodil si to mezi šutry, a zkoumal, jestli někde není něco zajímavýho. Ale bohužel zrovna na nějaký poklady nenarazil. Zaujala ho však rozbořená zídka, která lemovala jednu stranu tohoto zbořeliště. Hned se tam rozběhl s vidinou, že na ní vyleze, a pokochá se výhledem!
Myšlenka na pelíšky se mu líbila. „Tady bysme mohli bydlet. Navždycky." Úplně se mu při týhle představě rozhořely tvářičky a rozbušilo srdíčko. Kdyby tu s ním Anjel chtěla zůstat navěky věků, zbláznil by se! Už by jejich lásce nestála v cestě nějaká zatracená smečka! „Neboj sa! O tohle místo se radši s nikym nepodělim," mrknul. Toto místo zůstane tajemstvím, a i vše, co se zde odehraje. Teda ne, to zas ne.

No jo, ta stavba musela bejt stará jak svět. Neexistuje nikdo, kdo by o tom podal svědectví, na to Roihu nemusel bejt génius, aby to věděl. Více však nevěděl. „No jo, já bych z kamenů postavil tak leda náhrobek," uchechtl se a vzhlížel vzhůru k zděné budově. Třeba i tohle sloužilo jako náhrobek? Lidi si hrajou na všemocný, a možná jima i jsou, tak proč by si nemohli vyrobit tak velký náhrobky? A on s Anjel se po něm teď mohli procházet, ha! „Ah, no jo, vypadá to trochu nebezpečně. To znamená, že to musim vidět zblízka!" Nadále neotálel, a skočil mezi trosky zdiva. Musel dávat trochu pozor, aby si třeba nepořezal packu o něco ostřejšího, ale jinak si to tu mínil pročmuchat.
„Uděláme si to taj hezký, to víš, že jo!" Zavolal k Anjel, a ač si žádnou výzdobu nedokázal představit, byl si jist, že čajina už s něčim přijde, a bude to jistě boží. Možná stačí oni dva jako výzdoba, ne? Krásní jsou na to dost! „Tohle nám bude každej závidět. Jako celej náš život." Všichni jim budou závidět naprosto všecko, a bylo to tak oukéj.

„Mega hustý," přitakal a šel s Anjel ještě blíž. Párkrát po ní kouknul, ale jinak hlavně sledoval ten výtvor před sebou. Vůbec to neponímal! Bylo toprostě velkolepý, jen máloco by k tomu přirovnal. Vlastně asi nic. „Moc si to představit neumim. To, co jsem trhdá po lidech našel, se tomuhle moc nepodobá. Bylo to dost jiný," ale neuměl to vysvětlit. No, ta chajda tehdá byla ze dřeva, kdežto tohle je nějakej zámkus. Žádná střecha tam teda nebyla, přinejmenším už ne teď. Příroda teda nejspíš prorůstala celou kostrou stavby, což mohlo bejt dost zajímavý. „Bylas i vevnitř?" Ptal se, ale těžko říct, jestli se dá mluvit o nějakym vnitřku.
„Heh, no jo – šmajchlplatz!" Přitakal, ale mínil to i osvětlit. „Místo, kde nás při mazlení nebude nikdo rušit!" A na to jí ťápl po čumáku. Takový místečko potřeboval přec každý, ale né každej má na to platit nájem v nějaký liščí nebo medvědí noře. Roihu teda rozhodně ne, takže ocenil, že mu to tu Anjel ukázala. Tohle místečko je už teď nezapomenutelný.

Roihu Anjelku ovšem následoval, a ani se nikde neloudal. Šel jí určitě po boku, aby ten zázrak viděl včas – a opravdu, brzy se před nimi vztyčila věž, která kdysi nejspíš bývala lidským obydlím. Co to je? Nějaká Protržená přehrada, rozhledna Bramberk, nebo snad Pevnost Boyard?? Něco podobnýho ještě chlapec neviděl, tak teď na to čuměl jak vyvoraná myš! „Ty vogo! Co to je?" Ptal se, ale spíše řečnicky. Nemyslel si, že Anjel bude mít na jeho otázku odpověď – vždyť toho oba o světě člověčím věděli tak pramálo!
„Něco takovýho jsem ještě neviděl, ale chápu, proč sem chodíš tak ráda," pronesl s pohledem stále upřeným vstříc ruinám něčeho, co kdysi bejvávalo užitečným prvkem lidské kultury. Nyní už toho nebylo ani vzpomínkou, protože nejspíš nikdo nevěděl, k čemu to sloužilo. „Slušnej šmajchlplatz." K čemu ale toto místo může sloužit týnejdžrům je naprosto jasné! Všichni potřebují místečko, kam se všichni mladí chodí muckat! Ale lepší bude, když se sem nikdo jinej chodit muckat nebude. Tím tu bude i všemi žádané soukromí. Nula nula čumilů!