Príspevky užívateľa

Jó, přesně tohohle plánu se Roižek obával. Nedomyslel to tak úplně, protože teď nevěděl, jak z toho vybruslit. Nemohl taj nechat synka samotnýho! No, byl to už docela velkej kluk, ale takhle u vody by se ho bál nechat o samotě i kdyby měl rok! „No, jenomže co když sem liška přijde, a ty taj na ní budeš sám? Co když se vrátí, he? Musíme se držet pospolu, protože o samotě jsme mnohem zranitelnější.“ Vsadil na logiku. Logika v Roihovo případě bylo silné slovo, ale to není třeba teď řešit. Teď si přeci jenom hráli! Ale i v rámci hry by synátorovi rád předal jen to nejlepší, to, co bude moct zužitkovat pak i v skutečnym životě.

Vskutku tyhle kytky byly krásný. Připomínaly mu Anjel, a tak bylo jasný, že se mu líběj. Jenom těžko říct, jestli červenou barvu skutečně viděl. „Ou- jo, no jo, necháme taj ještě něco pro ostatní.“ Odkejval to teda, když cerka jeho hamižnosti moc zelenou nedala. „Natrháme jich tak akorát!“ To bylo kolik? Bejt Roihu středoškolák, asi by v matice moc úspěšnej nebyl. Ale k maturitě by to bezpochyb dotáh', však to zvládne kdejakej pitoma!
No a tak začal pomalu se sběrem. Tady kvítko, támhle kvítko, snažil se ale nebrat nic v trahektorii cérky, aby jí moc neuťápnul. Jen ať si taky něco sama natrhá! „No, ples nihilskej, u naší spřátelený smečky, víš? Je to dost daleko, ale akce je to pěkná. je tam hodně vlků, jeden se seznámí aspoň s někym novym. I když já měl na plese ajka jenom pro tvou mámu, takže mi bylo fuk kdo tam vlastně přišel.“ Vzpomínal na ten den. Jo, tehdy dal Anjelce šutr z lásky. To bylo důležitější než jaký nýmandi se na akci přišli bavit.

„Jakože já tě chápu. Emoce s tebou dokážou pěkně zamávat, ani nevíš jak! Tak si s tim hlavu nelam, hlavně, že se nestalo nic horšího.“ Jo, mohlo se stát něco horšího! Třeba, že jí Enkid do boudy naštěkal!! To by teprv byla katastrofa. „Dost mě mrzí, že jsem to nemoh' vidět. Určo to bylo k popukání,“ uchechtl se a myslel to vážně. Týpek asi mohl bejt rád, že neměl další amnésii, když se mu pořád vlci strefovali různými předměty do mozkovny. „S Hélenkou si nikdo nesmí zahrávat!“ Heh, ovšem.
Vida, uplně zapomněl, o čem se mluvit původně. Dětičky!! „S Anjel nám to jde dobře, řek' bych. Děti už jsou teda velký - neviděli jsem se asik dost dlouho. Tři kousky. Jedna čajina a dva chábři, moc pěkní všici, jak taky jinak, když maj tak krásný rodiče, he?“ Uchechtl se, ale aj toto myslel vážně.

Docela se cejtil potěšeně, když mu to Danko odkejval. On to sice odkejval teďka jenom tak, to Roižn věděl, ale pro efekt to stačilo. Stačilo to pro ajka tohohle nováčka. „Jó, je to tak. Děcka jsou radost i starost. Už se to nestane. Snad.“ Zadoufal upřímně. Při tom dalšim návrhu však trocha oka přimhouřil. Není to ňákej úchyl? Ale ne, nejspíš ne. Né každej kdo si chce hrát s děckama má zlý úmysly. I tak si ho bude muset nejdřív strakáč proklepnout.
„Jistě, synku, jistě. Až si tatínek tady toho týpka víc proklepne, můžeš si s nim hrát.“ Řekl Dankovi a pak ještě jednou obdaroval Ancunina podezíravým pohledem. „A teď pojď zpátky za ostatníma, he?“ Pobídnul ho a chystal se vrátit za Anjel a zbytkem děcek.

Jó, I Roižn cejtil, že je cerka víc votrkaná, sebevědomější. Nejni to žádná převratná změna, jako že by se z ní rázem stal Danko, ale rozhodně tam pokrok byl. Roihu byl rád, jakože, nezlobil by se, kdyby žádnej pokrok nebyl, ale divný by mu to asi bylo. Takhle to bylo fajn. „Seš ready, Světluško? Najdem a natrháme mamince všecky máky světa?“ Ptal se jí s neskrývanym entuziasmem a zapálením pro věc. Šli na louku, kde tyhle květiny rostly nejvíc, proto se jí ostatně přezdívalo louka máků. Tři sta íkvé název, fakticky jo. „Třeba ti pak mamka ukáže, jak se daj z těhle květin uplýst věnce. Taky mi kdysi jeden pletla, kdyz jsme se chystali na ples. Tam tě taky letos vezmem.“ Byl úplně nadšenej z týhle představy, než mu došlo, že cérka asi tolik nadšená nebude. Oops. „Teda když budeš chtít, samos.“ Jako nutit jí asi nebude, he?

Dost spěšně si nováčka projel přísnym pohledem. Ano, teď ho hodnotil, soudil. Jenomže si včas uvědomil, že tady nemůže každýho hned jebkat za to, že se bránil před jeho divokym děckem. Atakovat nějaký fakan jeho ocas, tak se mu to asi taky nelíbí. Ale pokárá si ho sám, nebo se aspoň pokusí o ňáký vhodný řešení. „No jo, to se vomlouvám. Je to děcko, zkoumá svět svýma zubama. Moje chyba, že jsem ho na vteřinku spustil z hledidel.“ Ach ano, slova na omluvu bylo to nej nej řešení v tuhle chvíli, kdy nechtěl před smečkou dělat jakýkoli scény. Asi ani nebylo proč je případně dělat. Nic se nestalo. „Danko, některý věci na světě můžeš zkoumat jenom očima - jako taj naše brotky smečkový. Kousat si můžeš můj ocas, né cizích, he?“ Navrhnul synkovi. radši bude obětí, než aby si byť jen jediný děcko znepřátelilo nějakýho chábra. Roižn ho vůbec nezná, jak by moh' vědět, co je vůbec Ankunín zač?

Je možný, že dřív než si Světluška všimne Roihovo nepochopení její povahy, si na to chlapec actually zvykne. Ono to pujde, protože slovo nejde neexistuje. „Výborně,“ pochválil ju, když odsouhlasila následující plán. Její další slova ho asi trocha překvapila, ale aj potěšila, protože v nich slyšel samotnou Anjel. Tak starostlivá!! Pokavaď bude Světluška milovat a respektovat přírodu kolem sebe, vyroste z ní dobrá holka. To byl ten indikátor, Roihu to cejtil. „A komu? Né, rozhodně to vadit nebude. Takovejch kytiček je všude kolem dost, takže vystačí i na ostatní. A maminka bude mít radost, tak jí ju vem.“ Pobídnul jí, a sledoval jí, jak se pak pokouší jeho žádost vyslyšet. Nekecal jí do toho, aby jí zbytečně nenervoval. Jestli je pro ní těžký od něj kousek odejít, a utrhnout nějakou kytku, tak dobře, on se naučí to chápat. Teď je taj pro ní, a to je hlavní.

Ať už to bude jakkoli, Cielo určo nějakou čajinu nebo chábra najde. Když si někoho našel aj vůl jako Roihu, tak už skutečně každej. „Jó, osud pro tebe už má připravenou nějakou cestu. Snad bude jenom dobrá, to ti fandim, kámo.“ Vztyčil by palec, kdyby tenhle chápavej prst měl. Jen se na něj teda zašklebil. Jeho cesta osudu nebyla uplně nejnej, ale dovedla ho do bodu, v kterym byl spokojenej. Normálně... bylo mu až do breku, když si sesumíroval, kde teď je. Je šťastnej.
No, Roihu nesoudil, ale pokavaď aj on věděl o smečce víc jak tady spořádanej Cielo... musel nad tim aspoň v duchu protočit ajkama. Tenhle týpek asi není uplně kvalitní coela material. Ano, Roihu si troufnul tohle soudit. „Tož myslim, že už hodně dlouho. Minimálně celou zimu byli? Taky nevim přesně.“ No, zas tak do detailů o tom přehled neměl. Ale když potkal Jaromíra, už byla smečka přejmenovaná.
Pokejval hlavou. „Jsem si jistej,“ řka, i když věděl úplný prd o zdejší fauně a flóře. On byl nevzdělanec, z bioly by propadnul, bejt tohle škola, stejně tak z chemie nebo matiky. „Jasný, hele, uvidíš. Já chapu, že ti to leží v hlavě, zasazený jako hřeb, ale třeba už jí nikdy nenajdeš, a akorát tim budeš ztrácet drahocennej čas. Toť muj upřímnej názor.“ Myslel si, že je to zbytečný. „Kdys jí naposled viděl?“ To bylo taky klíčový.
Uchechtl se. Jó, byla to vtipná představa, ale stejně tak byla vtipná i představa jeho samotnýho jako nějakýho nadsamce. „Tož musíš to aspoň předstíral. Bejt pro tu holku na chvíli ten alfa! Pro ostatní takovej řpec nemusíš bejt, ale pro ní? Pro ní vždycky. Však se podívej na mě! Jsem snad ňákej nadsamec? Ne. Ale jsem vtipnej a krásnej, hah!“ Poslední větu řekl jako jasný džouk.

Roihu odhodil klacek někam na random, a oflusnul za prchající imaginární liškou. „Ta se jen tak nevrátí! Bojí se nás. Koukej, jak se za ní práší!“ No, představivost měl asi na slušný úrovni. A v synkovi to velmi rád podpoří. Podpoří v něm kus toho rošťáctví, a hlavne odvahy. „No jo, ale to se o nás bude maminka se Štístkem a Světluškou bát. Nejdřiv jim musíme o našem lánu říct, ať se moc nebojej.“ No, nebudou se pak bát o ně, ale možná se budou bát lišky. Vymyšlený lišky. „Možná bysme měli na hrázi udělat barikádu. Aby se liška přes ní už nedostala. Do vody určo nepujde!“ Automaticky předpokládal, že on je z vody podělanej až za ušima, většina živejch bytostí to tak taky bude mít. Je to přirozený, bát se vody!

Jako chápal víc než dost, že je z toho Héla taková všelijaká. Rozladěná. On byl z Enkida taky mega rozladěnej, přímo do běla vytočenej!! „Héj, škoda, že jsem to neviděl. Jenomže kdybych to viděl, tak by to neskončilo jenom ránou mezi uši!“ Chvástal se. Jako... jo, ono je možný, že by to třeba skončilo tak, že by přišel o další prst. A to Roihu určitě nechce! Nechce totiž, aby jedna mimozemská bytost za křišťálovou stěnou musela zas a znovu předělávat jeho refku...
„Tož možná se mu něco stalo. Jako, že utrpěl nějakej úraz mozku! To se stát může. Stačí, že někde zakopnul, nebo třeba někoho na*ral.“ Jo, teď mluvil o sobě. Ale to Héla vědět nemusela, he? „A nebo je to prostě blbec, což... si myslim já.“ On to věděl!! Věděl to, protože už ho moc dobře znal! A ještě vzpomínky by chtěl vrátit, he? Ani pajču! Nedostane nic.

Roihovi fakticky nevadilo, že mu taj kámoška bulí, jenom chtěl vědět proč. Chtěl bejt uvedenej do kontextu, aby mohl Enkidovi nakopat zadek. Na to si ale musel počkat, dokavaď nebude Héle rozumět aspoň půl druhýho slova. Už při tý první větě ale Roihu trocha zatuhnul. Nepoznal. No, proč asi? Že by to bylo tim jeho atakem?? Že měl Enkidu amnésii, to byl holej fakt, kterej mu přišla říct aj samotná doktorka od Nihilu. „Jak jako nepoznal?“ Bude dělat blbý, rozhod' se. Kdyby se dozvěděla, že měl potyčku s Roižnem, díky který na ní zapomněl, asi by nebyla ráda. „Tak tos dobře udělala, mrzákovi!“ Podpořil jí v tom. Jó, to si týpek zasloužil!
„Pořádně do mozkovny, aby na tebe už nikdá nezapomněl!“ Ale právě tim úderem do hlavy by na ní mohl zapomenout asi zas a znova. „Tak to tě aspoň už nebude obtěžovat. Už máš klid a čas na toho blba zapomenout. Stejně, jako von na tebe! Že se nestydí!“ Ano, Roihu to musel přehánět, aby se náhodou někde nepodřekl.

No, jako Roižn se snažil bejt trpělivej, a nevypadat nějak nedočkavo nebo dopáleně, ale pravdou bylo, že to v sobě musel fakt dost potlačovat. Jasný, von se na cérku nezlobil, ale nechápal jí. Přiznal si to, a přiznal by to i jinejm. Byl na to ready? Že né s každym dítětem se bude automaticky chápat? No, co mu zbejvalo, že jó? On se to naučí, protože chce. Chce to kvůli cérce, kterou miluje nejvíc na světě. Společně s jejíma bráchama, a Anjel, ofc. „Ne??“ Jo, dost se tomu divil, ale i na to si bude muset zvyknout. Že né každý děcko je dobrodruh. Aspoń se o ní nebude muset tolik bát, he? A to bylo rozhodně velký pozitivum. Jestli bude chtít zůstat celej život jenom doma, tim líp pro něj. Nebude muset od ní odhánět úchyly! „No, to neva. Třeba spolu najdem něco, co za zvědavost stát bude, he?“ Pozitivní motivaci, pozitivní!
Jupí, ke kytce se vydala! Ale žel to i vedlo k otázce, na kterou Roihu moc odpovědí neměl. Ups. No, někde se jeho nevzdělanost asi ve výchově děcek odrazí. Ale on se jen tak nedá! „Třeba mák. Taková červená luční kytka, kterou má ráda maminka. Až bude zase všecko kvýst, tak bysme je spolu mohli pro mámu natrhat, co? Teď jí můžem vzít aspoň tu sněženku.“ Vymyslel. Vidina, že Světluška udělá matince radost, v ní možná trocha odhodlání probudí.

Roihu není někdo, kdo by zrovna dokázal výst výslech, nebo něco podobnýho. On taj týpka možná ze srandy popíchne, ale moc si k němu nedovolí. Je to koneckonců děcko šéfa, a to, jak se k němu teď bude chovat, se mu může buď vymstít, nebo oplatit. Bude se prostě chovat přirozeně, a né jako přirození! To je důležitý. „Jáj, tak to je dost trapný. Ale holt stane se, ta zima byla dost šílená. I já jsem během jedný vánice se svou čajinu uvíznul tady nahoře v horách, a nenajít tam dočasný útočiště, tak by jsme tam nejspíš zmrzli.“ Heh, a jejich těla by našli až s přicházející oblevou. Jestli by teda vůbec někoho napadlo hledat jejich mrtvoly až tady. Možná by je do tý doby sežrala už dávno divá zvěř. „Až tak, jó? No, hlavní je, žes to nějak přežil.“ Uchechtl se. Hm, tak týpek se nenudil, když byl ve společnosti nějakejch tuláků. Možná si mezi nima i známost našel! „Ufouni? No, takový strašidla, né? Z pohádek pro děcka. Jsou vymyšlený.“ No, když někdo vypadal jako ufoun, vypadal jako blbec, he? Jako blbec z jinýho světa, kterej taj nemá co dělat. To si asi Roihu vymyslel, nebo to od někoho slyšel.
Neměl rád, když se ho ostatní vlci ptali na to, co slova z jeho slovníku znamenaj. protože si jich tak osmdesát procent vymyslel, a vysvětlovat, pro jaký maníky má jaký pojmenování, to neměl rád. Dělalo to z něj totiž blbce (jakým samozřejmě je). „Aj mně těší,“ oplatil mu tyhle zbytečný slova, a jel dál. „Já myslim, že docela dobrý? Zima byla krutá, to určo víš - jako bezďák si to měl asi mnohem těžší. Přišli jsme o jednoho týpka, ale taky se k nám připojili dva nováčci. A taky máme teďkon čtyry nový děcka.“ Pověděl mu. Měl zdánlivě přehled, ale vlastně by se ani nedivil, kdyby se v nějakym čísle seknul. Jakože... kde se třeba vzalo to dítě od bělocha a doktora? Zas tak to sledovat nestíhal. „Stalo se toho jakože dost, ale fakt nevim, jak ti to shrnout. Úmrtí, narození, nějaký veselice, truchlení, práce a práce, a tak no. Po zimě jsme měli aj území zaplavený, takže už když mi konečně venku přestal mrznout zadek, zas jsme museli utíkat před vodou. To si jeden nevybere.“ Zkusil mu to aspoň trocha přiblížit. Holt se neměl ztrácet ve vánici, pak by byl v obraze!

Vida, takže to byl on! Znovunalezenej synáček! Tak to bude mít šéf bezpochyby radost. A Roihu měl radost, že mu tuhle super novinku bude moct říct sám osobně. „Tak jo, to jsem rád, že jsem to trefil. A kams zmizel? Unesli tě snad ufouni?“ Uchechtl se. Na žádný ufouny teda nevěřil, ale detaily zmizení tohohle týpka taky neznal. Možná se ztratil dobrovolně, šel zkoumat svět, nasávat nějaký znalosti, jako ten flekatej maník, co ho po zimě potkal u řeky. Valorán, tak se nejspíš jmenoval. A Roihu na něj nevzpomínal v dobrym. Snad to tady s Evarlem bude lepčí zážitek.
Jako byl překvapenej, že si týpek pamatoval jeho jméno, protože Roihu si ho na oplátku nepamatoval. Nejspíš na něj udělal dojem, což bylo přirozené. Roihu dělal vlkům nezapomenutelný dojmy, ať už negativní, nebo pozitivní (těch bylo podstatně míň). „Jó, přesně tak. Roihu ze smečky Přízračný, to už je ti jasný.“ Potvrdil mu teda. Urazilo by ho, kdyby věděl, proč si ho Evarla pamatuje? Nejspíš ne. Roihu o sobě věděl, že je hodně expresivní, nejspíš nejvíc z celý smečky, a nebylo to něco, co by ho trápilo. Jó, emoce dokázaly bejt sviň, ale nakonec se vždycky vyplatilo si je prožít. Skoro vždycky. „Jako určo se po tvym odchodu nepřestal točit svět, ale jsem si jistej, že vítanej budeš. Tatík tě určo očekává, však seš jeho syn. Nikomu by se nelíbilo, že je jeho děcko bůh ví kde, né? Mně teda rozhodně ne.“ Řekl mu. Neslyšel, že by ho přímo někdo očekával, ale famílie ho bezpochyb přivítá s otevřenou náručí.

No, chvíli ještě otráveně zíral do deště, než se rozhodl přes nepřízeň počasí přenýst, a prohlídnout si cizince. Byl to týnejdžr, ale asi mladší jak Roižn. To si nehodlal ale přiznat, on nejni žádnej boomer! Byl vysokej jak Golem, ale do týhle bytosti z hlíny uplácaný mu chybělo dost kil. Jeho mokrá srst odhalila, že je to vlastně chcípáček. Žere ho snad něco? Totiž, když měl Roihu deprese, taky ztratil pár kil, a nevypadal úplně ve formě, tak jestli je na tom třeba taky tenhle týpek bídně? Byl zvědavej. Ale nestihl se na to zeptat, protože co bylo hlavní - týpek mu byl povědomej. Ta pokrová tvář jako by snad patřila šéfovi. Úplně dobře se nepamatoval, ale šéf měl snad nezvěstnýho syna, kterej se ztratil někde před zimou, ne?
Nejen, že začínalo bejt trapný to ticho, kdyžy si Roihu snažil vybavit ksicht onoho nezvěstnýho synáčka S'Arika, ale bylo trapný, jak ho furt očumoval. „Tvuj ksicht je mi povědomej, poslyš. Nejseš náhodou pohřešovanej? Nezvěstnej syn mýho šéfa.“ Dal by tlapku do vohně za to, že jó. „Máte uplně stejnej výraz - takovej bezduchej. Ale v tvejch ajkách já vidim i kapičku zvědavosti, he?“ Jo, kdyby zvědavej nebyl, tak by ani on Roiha neočumoval! Měl aj šéf za mlada živelnější pohled, nebo se jako kakabus už narodil? To byla dobrá otázka, kterou mu už žel nikdo nezodpoví, protože strakáč si byl jistej, že S'Arikovi rodičové už dávno prděj do hlíny. Týpek sám musel zažít ještě dinosaury!