Príspevky užívateľa

Hm, tohle jméno se mu tedy velmi zamlouvalo! „To zní dost dobře! To asi použiju," uchechtl se a mínil tak učinit. Ze srandy králíkům se takhle někomu představí, a bude mít dobrý den z jejich reakce. Pak o všem Anjel poví, stejně tak i o těch historkách z cest. Zdálo se, že jí to zajímá, ale on se obával, že to není téma, které by se dalo čerpat do nekonečna. Leda by i nadále zažíval nějaké vtipné či zajímavé situace, ovšem.
Roihu se zazubil. „Bez problémů! Vždycky pomůžu nemohoucí krasavě v nouzi!" To sotva, haha. Ale Anjelce rozhodně pomůže. Vstal tedy také, a už se k ní postavil tak, aby se na straně svého zrakveného ramene o něj mohla opřít. „Komoří Roihu, toť také jméno mé!" Uchechtl se. Samozřejmě že osobního sluhu by taky nedělal kde komu, ale dnes bude šťastnej, když svý služby bude moct poskytnout.
„Připravena?" zeptal se po chvíli, co čajinu nechal se zmátořit.

„Ale to by byla škoda, kdybys přišla o takovou pěknou nožku!" ťápl jí Roižek po čumáku a zasmál se. Kdyby o ní přišla, tak Roihu by jí tu nohu klidně nahradil. Byl by ochotný být její čtvrtou nohou! Nahlas to však neřekl, protože to znělo trochu divně.
Přikývl. „A já ti to povim, neboj! Až se příště uvidíme, tak ti zas něco dalšího řeknu. Nevim, jestli to bude vtipný, ale snad aspoň zajímavý," řka. Řekne jí třeba o tom podivnym místě hluboko v jedněch horách, který mu ještě při vzpomínání na něj nahánělo hrůzu! Bylo to místo, které zůstalo po dvounožcích, ale to Roihu nemohl vědět, protože o lidech nevěděl takřka nic. jen, že existujou nějací tvorové s vyšší mocí, né jako bozi, ale polobozi. Však neměl ani tušení, jak vypadaj. „Cooo?" Vykulil oči. Vysoký jako Anjel? To snad né! Copak jsou někde v austrálii, kde by na ně naběhl emu pštros?? „To ti nevěřim!" Mávl nad tím tlapkou, ale spíš jí opětovně škádlil. Nejspíš by si to nevymýšlela. Však on sám uvidí až se nějaký čáp ukáže!
„No jasně! Který jméno bys ráda?" ptal se jí s úšklebkem na tváři. To byl tedy zvědav, co jí přišlo na mysl!
Roihovi teda nevadilo, že by zrovna Anjel nezmlkla, ale sebe už poslouchat výjimečně nemohl. Tenhle fyzický kontakt byl přesně to, co asi teď celou tu dobu hledal. Nikdy ho v životě moc neměl, a tak si nemohl nevšimnout, jak dobře mu teď bylo. Možná, že to nezažil vůbec nikdy, ale teď už věděl, že přesně to mu chybělo. Dnes by si vybral život, a to je dobře. Bohužel, vše hezké končí, a proto i toto vzájemné zahřívání bylo brzy přerušeno. „Už? Vlastně–, ono je UŽ opravdu pozdě," uchechtl se, možná s trochou příměsi zklamání. „Já ti samozřejmě pomůžu." I když by jí nejradši zase do sněhu zasypal! Domů se ale chodit musí, pokud ňákej máte teda.

Roihu Anjel ovšem ochotně doprovodí, i když to bude znamenat nejenom loučení, ale taky slušnou štreku. On je ale hoch zcestovalej, on to zvládne. Třeba by jí fakt mohl doprovodit až do pelechu, aby si trochu zase zahrál na rebela. Dlouho to bez nějakýho menšího trollení opravdu nevydrží! „I ty chudáčku jeden bolavej!” Splnil tedy její přání a uchechtl se. „Jěstě, že ti tam to rameno neupadlo!”
„Já myslim, že hodně velkej. Už jen to co jsem ušel za život, týjo! Možná já jsem ve skutečnosti ten zcestovalej pták!” On je vlastně všechno. A tohle je ve skutečnosti Zootropolis, kde kdokoli může být kýmkoli. Ale o čápech? O těch bych radši pomlčela! Ty přeci nosí děti!! Naštěstí jen v člověčí kultuře, snad. „Toho neznám. Ale určitě to nemůže bejt nějakej drobek,” uchechtl se. Nu, Anjel není drobek, tak ani ten pták by nemohl!
Ušklíbl se. „Třeba tolik, kolik si jich zvládnu zapamatovat. Nebo tolik, kolik mi jich budeš ty chtít dát,” řka. Tu bylo asi všem naprosto šumák, jak se kdo jmenoval.
Roižánek? Ten teď nevěděl nic, jen jediný - že si chtěl tuhle chvíli zapamatovat už navěky. Nikoho nemusel mačkat k tomu, aby vůči němu projevil nějakou přízeň, a přesto se tak stalo. A to pro něj bylo vším. Možná, že si nebyl jistý v tom, co dělá, ale dokud nebude zjevné, že se to Anjel třeba nelíbí, tak to dělá správně, né? „Heh, oukej, už ho nechám. A na chvílu i zmlknu!” Slíbil, a hlavu si opřel o tu její. Toto byl vzácný moment jejo existence, kdy nepotřeboval žádná slova. Jen se zahledí do oblohy posetý těma mrtvolama, nebo kým že, a chvíli si vychutná.

„Chyba! Mně poroučet nikdo nebude!" Opravil jí Roižánek. I když ... ona by mu asi poroučet mohla, jen mu to prospěje! Rozhodně si ale nedá říct od Boga, a možná ani od osudu. To říká teda teďka, na svém roce a půl života. Co ale řekne na stará kolena? Kdo ví! „No, aspoň že tak!" Byl rád, že aspoň tedy to rameno měla oukéj, když už se zrakvila kvůli němu. Sice mu nikdy nezáleželo na tom, jak se ostatní cejtěj, ale jak už bylo řečeno, tahle čajina s ním dělá zjevný divy! „Na mě? No, tak hlavně, že to máš na co svíst! I ty nemehlo jedno!" Pokračoval ve škádlení dále, protože ano, veru "co se škádlívá, to se rádo mívá". Toto přísloví se nikdy nemýlí.
Výborně! Roihu byl potěšen, že pozvání k tropení neplech přijala. Sice to byla jen taková fráze, kterou si do realného života neuměl moc převést, ale čas ukáže, co to to zlobení vlastně je. To se všichni budou asi divit! „A je to vůbec realný? Aby jeden pták obletěl celej celičkej svět? Já se v tom moc nevyznám, proto se ptám," řka. Svět je přec velkej, né? Existuje vůbec někdo, kdo ho má celej prochozenej?
Ušklíbl se, když ho flákla do packy. „To víš, strategie, to je moje další jméno," musel se uchechtnout. Jó, škádleníčko ho bavilo! Ale když mu pak Anjel položila hlavu na rameno, srdíčko se mu rozbušilo, až skoro nedýchal! Upe oněmněl nad faktem, že se k němu sama přitulila. To byl šok, z kterého se však musel dostat, aby to nevypadalo, že z toho je až tak mimo! Ano, ty jeho balící hlášky,... to jsou jenom kecy, protože v praxi umí leda velký kulový. Zmátořil se aspoň natolik, aby jí jednou packou chytil za tu její. Teda, né chytil, nejsou to lidi, žeo. A tou druhou? Tou ukázal k měsíci, aby na něj mohl zavolat; „A ty moc nečum!!"

„Možná, že je mu to fakt jedno. Ale nemělo by!” Uchechtl se Roihu. Bog, jestli existuje, by měl mít zájem na tom, aby vlci, který ho maj uctívat, vypadali co nejlíp! Když jim Bog dá tumor, jak mu můžou bejt pak vděčný? „Ta naraženina, no jistě. A dobrý? Nezhoršilo se to, kdyžs spala?” ptal se. Upe na to zapomněl! „Jediný znamení, který ti tim dával asi bylo, abys příště víc koukala pod nohy!”Uchechtl se a přatelsky jí šťouchl do boku.
„No, jak jsem říkal - tohle mládí si rozhodně hodlám užít! Přidáš se?” vyzval jí s úculkem na tváři. On bude moc rád, když se k jeho kravení zase přidá! „A až pak jednou zdochnem, a narodíme se teda jinde, doufám, že já se narodim jako nějakej pták - abych ostatním mohl kálet na hlavu!” Nad svou úžasnou vizí se zasmál. By si přál takhle ostatní trollit, škoda, že v tomto tělo to nešlo.
Roihu nevyje na Měsíc, on mu vyhrožuje. To je taky dobrý, ne? A když ho Anjel bouchla do ramene, ušklíbl se a zašvihal ocasem. „Snad by tě to nemrzelo!” pronesl a opětovně jí štouchl, ale tentokrát do tváře. „Kdyby nastala apokalypsa, tak by už nikde na světě neexistovaly žádný pravidla, a ty by ses nemusela vracet domů. To by bral hned!” Uchechtl se s pohledem upřeným na Anjel. Líbilo by se mu, kdyby už nikdy nešla domů, protože mu s ní bylo fajnově.

Při té vzpomínce se uchechtl. „Jsem ještě na ledě nikdy nestál, proto jsem to musel zkusit, víš? Ale nemyslel jsem si opravdicky, že bych mohl zemřít. Myslel jsem si leda to, že jsem mladej a nesmrtelnej. Pochop - kdyby ňákej Bog existoval, musel by bejt opravdovej úchyl, aby zabil takovýho hezkýho mladýho kluka, né?” Haha, ano, možná si to nemyslel takhle doslova, ale ve výsledku ano. „A už vůbec by nechtěl zabít tebe!” Jaká smůla, že takhle to opravdu nefunguje. Svět by pak byl bezchybnej, kdyby jo.
„Přál bych si, aby to bylo tak, jak říkáš, ale zní to asi až moc dobře. Dostat druhou šanci, to by chtěl určitě každej,” myslel si. Stačí, že Bog nechává hezký kluky naživu, ne? Jen těžko by jim dával druhý šance k životu. „Radši nebudu počítat s tim, že se něco takovýho stane, a pokusim se nepodělat prve tenhle život,” uchechtl se.
Věřil, že ze svýho zoufalství vyléčenej není, ale aspoň před Anjel už se tak chovat nemínil. Evidentně je to tak lepší. Kdo by to byl řekl, že balíci hlášky z nějaké knihy 1000+1 debilních keců paniců, na ni dojem neudělaj? To je zkrátka šokující! „Ze mě normálně bude díky tobě lepší vlk!” A to je jedině dobře.
Přimhouřil oka, když si tak Měsíc prohlížel. „Možná? Ale nevěděl. Raději mu hned zamával, aby viděl, jestli získá nějakou reakci. „Haló?! Pane Bog! Ukažte nám vaši temnou stránku!!” Zařval, ale reálně nečekal, že dostane nějakou odpověď. Možná se ale ozve ten úchyl z druhý strany jezera!

„Asi ani není důvod. Jsme mladý, a můžem bejt rádi, že smrt je pro nás jen abstraktní pojem.” Myslil si. Je fajn o tom polemizovat, ale přemýšlet nad svou smrtí je teď asi zbytečná starost. Roihu si ale přál, aby ta jeho byla velkolepá. „Jako, že když umřem, naše tělo se začne rozkládat, a poslouží jako potrava pro jiný živočichy? Tim vlastně po smrti pomůžem přežít jiným,” napadlo ho, ale to vůbec nebylo to, co chtěla Anjel říct, a on to věděl. „Ty ale myslíš, že se narodíme v jinym těle? Nebo třeba jako strom? To by bylo dobrý. Věčně žít nechci, ale životů bych prožil klidně stovky,” uznal.
„Jo, já si myslim, že hodně jedinců vidí a slyší jenom to, co chce. Ale pokud jsou fakt zoufalí, tak jim to neberu,”pokrčil rameny. On by duchem bejt nechtěl, protože mu to připadalo frustrující.„Koneckonců, já sám se ještě před chvílí choval jak zoufalec, hah!” No ano, na to se nesmí zapomínat.
Zamyslel se. „Možná, když ho dost naštvem, tak jo. I teď nás tady očumuje a soudí každej náš pohyb, beztak,” zamračil se směrem k měsíci. To on tady byl ten opravdickej úchyl!

Pokýval hlavou. „Tak jó," něco si vymyslí. Nějaký vtipný názvy a útvary ve hvězdách, jestli tam teda nějaký najde. Konverzace o smrti ale teď zněla zajímavěji. „Já nevim, jestli v to úplně věřim. Asi se mi líbí představa, že po smrti bych se stal něčím tak důležitym a věčnym, ale nevím nevím. Podle mě až umřem tak prostě jenom umřem. Usnem navěky, a na život si už nevzpomenem," pokrčil rameny. „Asi ani na duchy nevěřim, ale taky jsem dost nejistej. Slyšel jsem ňáký historky, který zněly dost uvěřitelně, ale sám nemám s ničim takovym zkušenost. Co si myslíš ty, že nás po životě čeká?" Chtěl vědět. Sám neměl názor vyhraněný, někdy totiž věřil jedný verzi příběhu, a další den zas jiný. Všem zároveň se ale věřit nedalo, když se ty teorie navzájem vylučovaly.
„No, chápu je. Jsou to dobrý jména. I Polárka zní vlastně dobře, mile," myslil si. Jeho máti mu měla dát radši jméno po hvězdě nebo souhvězdí, jako třeba Orion. pak by si totiž jméno měnit nemusel. Ale byl s ním spokojenej, tak neměl důvod závidět Síriusům nebo podobným jedincům.
Když to tak Anjel řekla, tak si to uvědomil. Až nyní, ano, ale lepší než nikdy, že? „Tak to jsem si ani nikdy neuvědomil," řka vcelku překvapeně, prohlížející si právě zmiňovaný Měsíc. „Dost zvláštní. Jako by nám ukazoval jenom tu svou dobrou tvář, a tu temnou si nechával pro případ, že se mu nebude něco líbit." To ho teď jen tak napadlo. Třeba až Měsíc ukáže i tu svou temnou stránku, bude konec světa.

Roihu se podvědomě obával, že se bude i nadále cítit trapně za svou neznalost, ale nestalo se tak. Jako by snad čekal, že si z něj za to Anjel bude střílet, nebo tak něco. To asi ty komplexy z dětství, jak jinak. „Jo ták. Já tam teda žádný útvary nevidim, ale klidně si můžu nějaký domyslet," podíval se na oblohu pozorněji, a zkusil si v tom něco najít. Ale marně. Nenapadalo ho ani nic vtipnýho, co by v tom viděl. Sledovat mraky bylo rozhodně mnohem snazší, ale tohle bylo na druhou stranu hezčí. „Já jsem vždycky myslel, že hvězdy na nebi jsou nějaký mrtvý předci. Ale jenom ti, kteří si to zasloužili, jenom ti můžou bejt po smrti hvězda. Jak to ale je doopravdicky? Ty to možná víš," ptal se s pohledem upřeným k Anjel. A pokud to neví, tak se zeptá aspoň na to, co si myslí. Co je po smrti? „Takovej Sírius, to zní jako jméno pro vlka, né? Klidně to mohl bejt někdo slavnej." Serious Black.
Polárku, tu viděl, a tu i znal. „Tu znám, ale nevěděl jsem, jak se jmenuje. Prostě nejjasnější hvězda, která je na obloze skoro vždycky první." Toho si jeho oko všimlo už dřív. „Pak už ale znám leda jen Měsíc," uchechtl se. „O něm něco víš?" Měsíc byl zajímavej. Občas přemýšlel, jestli by se na takovou velkou hvězdu nemohl odstěhovat. Tam by nikomu nechyběl, stejně jako tady dole.

„Je divný, že někdy si ty sny nepamatujem, a někdy zas jó," myslil si, ale neměl pro to žel žádné vysvětlení. A asi ho ani nic nenapadlo. „Jestli z toho máš ale dobrej pocit, tak to muselo bejt něco dobrýho. A to je určo dobře," pousmál se a vrátil pohled k obloze. Možná jsou sny ovlivňovaný i jinýma věcma, než je zážitkama, a tim, jak dobře se vlkovi zrovna spalo. To ví jen osud, nebo někdo hodně chytrej.
No, i jeho mrzelo, jak vlastně nic neznal, protože bylo evidentní, že s těma (ne)znalostma by ho nikde nikdo nechtěl. Možná ani Anjel ho nebude chtít, protože kdo by chtěl takovýho zabedněnce? Ale on přec říkal, že se chce něco naučit. Dřív se neměl od koho učit. „Aha, takže všichni tam musíte znát všechny hvězdy, co nahoře jsou?" Myslil si. Jo, tak už věděl, že do tý smečky ho nikdy nepřijmou, i kdyby se měl podělat. Bejt ve smečce asi fakt neni jen tak. Teď si aspoň vyslechne nějaký výklad, a zkusí si zapamatovat aspoň něco. Snad mu to bude připadat natolik zajímavý, aby to v mozku chvíli udržel. „Sirius?" Zopakoval a podíval se tam, kam Anjel ukazovala. No, viděl tam hvězdu, ovšem, a pak přikývl. „Souhvězdí Velkýho psa, jistě," zopakoval, ale radši se snad ani neptal, co to je, protože by mu mohlo bejt regulérně trapně.

Roihu si sen ještě pořád pamatoval, a když si na něj teď zas vzpomněl, musel se uchechtnout. „To vůbec ne. Zdálo se mi, že vedu nějakou smečku, která cestuje po zdejším okolí, a předvádí ostatním vlkům různý cirkusový čísla. Já jsem byl samozřejmě hlavní bavič, šašek. A byla tam moje matka, která mi dělala služku. To bylo super," usmál se nad tou představou. Sen sice super, ale snad byl radši, že už jí vidět nemusí. Představa, že v okolí pořádá nějaký stand-up comedy představení byla ale příjemná. „A tobě se něco zdálo?" Přesunul pohled k Anjel.
No, myšlenky jí nečetl, jen byl zděšen tím, kolik toho naspali. „Tak jsme si hezky pospinkali, do růžova, a teď už znovu neusnem," uchechtl se. Ovšem. Teď budou mít pokažený režim, ale to mají asi po paničkách. Takže vlastně pohodinka.
Byl rád, že si k němu Anjel přisedla, tedy neplánovala nikam chodit, ale nejspíš jen zírat na oblohu. Bude je bolet za krkem, to je jasné. Když se ho zeptala, jestli zná nějaký hvězdy, musel se od srdíčka zasmát. „Já? To vůbec. Říkám ti rovnou, že o světě vim velký kulový, a pokud nááhodou něco znám, tak jen proto, že jsem to někde slyšel, nebo si to sám vyzkoušel. Nikdo mě ale nic neučil." No, nebude si hrát na nějakýho Einsteina, to by ani neuměl. „Ty ale určo něco znáš, viď?" Koukl po ní s úculkem.

Pomalu se posadil a rozkoukal se. „No, já už se lekl, že se něco děje. V tom spánku to znělo dost naléhavě," pronesl docela překvapeně. Mozek je zvláštní část těla. Proč tohle dělá? Proč nechává vyznít nějaké volání úplně jinak, než tomu tak je? Bohužel, mozek nejde nemít, aby se tohle nestávalo, takže smůla. Ačkoli u některých jedinců si Roihu nebyl mnohdy jistý, jestli v tý mozkovně mozek vůbec maj. Občas tam měli spíš hodně nakáknuto.
Konečně se oklepal, a tím mohl tak nějak říct, že je probuzen. Podíval se na oblohu, která byla černá jako noc. „Sleduj, jaká je tma. Určitě už je po půlnoci." To on věděl, protože když na svých cestách nemohl usnout, sledoval čas podle toho, jak tmavá obloha byla – měsíc mnohdy nebyl ani vidět. Kolem druhé a třetí hodiny ranní většinou tma byla nejintenzivnější, pokud si dobře vybavoval. Samozřejmě že neznal hodiny, který vymyslel člověk. Ale uměl se orientovat podle půlnoci a svítání. „Ale ty hvězdy," vydechl snad i v úžasu nad tím, jak krásně byly teď vidět. „Slyšel jsem, že právě v zimě se daj hvězdy pozorovat úplně nejlíp ze všech ročních období. Ale sám to nemám ozkoušený, každopádně teď jsou vidět skvěle." Uznal a znovu se posadil.

Roihu taktéž spinkal jako andílek. Ve spánku je nejklidnější a nejhodnější, to je snad všem jasné! Jestli ho Anjel kopla, tak to ani nezaregistroval. Nebo se mu to promítlo do snu, a on si ani neuvědomoval, že by se mohlo něco dít v reálu. Bylo mu teplíčko, a měl zkrátka kvalitní spánek, takže i sen byl dost živý. Zdálo se mu, že stojí v čele nějaký smečky, která byla známá tím, že pořádala v celém Norestu kočovný cirkus. A on? On byl jejich hlavní klaun. Byla tam i jeho matka, která mu dělala služku. Bylo to úžasný. Bohužel z té krásné představy byl vyrušen dost radikálním způsobem. Hlas, který se k němu ve spánku dostal, byl následován šťouchanci, a to ho ze všeho probudilo. Byl trochu zmaten, vlastně docela dost. „Co? Co se děje?!" Myslil si, že se děje něco naléhavého, a proto mu nějakou dobu trvalo, než se vůbec zmátořil.
Nebyl doma, u rodičů, a ani v žádném cirkuse. Byl u jezera s Anjel, a už před nějakou dobu padla tma. Oof, to to teda s tím šlofíčkem přehnali. „T-to bylo těch dvacet hodin, né?" ptal se řečnicky. Cítil se dost dizzy, prostě klasika, když to s odpoledním šlofíčkem trochu přeženete. V tomhle případě trochu víc, zdálo se. Najednou už mu nebylo teplíčko, najednou byl uveden do kruté reality probouzení se. Automaticky se zakabonil. Fuj. Občas by se raději neprobouzel.

„Heh, to bych rád sledoval! Jak se o mě všichni perou!" No, veru ano. Ale moc dobře věděl, že zas tak úžasnej neni. Možná se všichni poperou o to, aby ho mohli zmlátit, ale na něco lepšího to nevidim. „Já a alfa? Úplná královna bych byl!" Asi jako Beyoncé, to je jasný. A měl by kolem sebe spoustu komoří a otroků. Představa to byla božská, ale až příliš dětská.
Teď je ale čas na spánek. Na velmi hluboký spánek. Ač by byl Roihu radši za těch dvacet minut limbu, věděl, že bude spát, dokud ho velký třesk neprobudí. A ano, myslím ten seriál, jehož otravná znělka by z hrobu probudila i celou kavalerii! Anjel už to, zdá se, zabalila opravdu rychle. Roižek se k ní natiskl z boku, a schoval si hlavu mezi její kožuch a svoje tlapky. Už celou věčnost nikoho takhle blízko necítil, jestli vůbec někdy. A bylo mu moc příjemně, i když k tomu teda vůbec nebyl zvanej. Velmi brzy už i on začal podřimovat, netušíc, jestli se vůbec ještě v tento den probudí. A možná se mu také bude znát něco hezkého! třeba ta vize o jeho budoucnosti jako královně plesu!

Roihu si myslel, že zatím není připravenej na to, nastoupit do nějaký smečky. Ale taky nepopíral, že tomu za pár měsíců nemůže už bejt jinak. Je ve věku, kdy se mu názory mění takřka ze dne na den, kdy je okolím dost ovlivnitelnej, a vůbec dost tvárnej. Jeho charakter, s kterým se narodil, se nejspíš nikdy nezmění, ale postoje k životu se měnit můžou. A bůhví, kde bude stát za rok, za dva, že? „Ajó! To máš pravdu. Nemusej se vůbec namáhat konkurz pořádat, protože ke kolenům padnou hned, co mě spatřej," řka a už si to normálně představoval. Viděl se, jak ho nějakej maník přijímá do smečky už jen z důvodu, že ho naprosto okouzlil svým mládeneckým šarmem!
Chtěl ještě něco namítnout ohledně spánku, ale už to nebylo potřeba, protože Anjel opravdu zabrala. „Tak asi pěkný sny." No a tak se jen usmál, a dovolil svýmu tělu, aby si konečně přiznalo tu únavu, kterou bůhví jak dlouho už cejtilo. Již brzy i on padne do limbu, a kdo ví, jak dlouho bude spát. Nebude ale blbej, a před tím, než opravdu usne, se aspoň decentně přisere k Anjel. Myslí na to, aby jí – a jemu – nebyla zima, že jó! Na takovymhle místě můžou snadno prochladnout, jakmile se nehejbou a svaly nevydávaj žádný teplo, takže jako inteligentní jedinci by se měli zahřát navzájem! To ví přeci každý!!