Príspevky užívateľa

Zahřálo ho při srdíčku, když Anjel řekla, že v něj věří. Jó, to kdyby mu řekla máti, tak by byl spokojenější. Ale třeba by tu pak vůbec nebyl, a to by možná byla škoda. By přišel o spoustu zážitků, na který bude nejspíš vzpomínat až do hrobu. „Děkuji ti. Děkuju, že to říkáš, já si toho vážim," řekl jí, aby jí to bylo jasný. Najednou nechtěl vypadat, jako nějakej nevděčník, jak se jindy mohlo zdát. Měl pocit, že když už je na něj někdo takhle hodnej, zaslouží si, aby byl takovej i on sám.
„Paráda! Pak mi dej vědět, kdy můžu přijít na konkurz," uchechtl se. Jako do Superstar! Bude zpívat a procházet se po molu, a oni si řeknou, že je tak talentovanej a krásnej, že ho musej ve smečce mít. No, když si Anjel zívla, pochytil to od ní i Roižánek, a v zápětí si taky zívnul. To je fakt nakažlivý! „Tak to už jsme dva. Klidně bych si dal dvacet. Ale dvacet hodin," zamumlal do sněhu a usmál na Anjel. Jestli usne ona, definitivně usne i on.

„To zkusim, a pak ti dám vědět, co na to ostatní," uchechtl se. Stačilo bohatě, co cpal všem, které potkal, teď. vždycky jim musel o svym jméně říct, to bylo prostě jeho oblíbený téma, který prolamovalo ledy. Měl vždycky pocit, že je nehorázně vtipnej, když mluví jako debil. „Jo, fákt! Roihu jsem si vybral kvůli tomu, že plamen požáru tak snadno neuhasíš, stejně jako nechci vyhasnout já. Chápeš? Nechci vyhořet a stát se nějakym boomerem. Já jsem silnej, jsem silnej jako požár, nejsem žádnej odpad." Zamračil se. „Chci dosáhnout omen nomen takovýho mocnýho jména, a né toho od máti," protočil oči vsloup. Jelikož věřil na omen nomen, nemohl si jméno od máti nechat. Vzato kolem a kolem, jen si prostě léčil bolístky z dětství.
„Toho musim trochu využít," přiznal, protože mu bylo úplně jasný, že by ho sundala jak nic. Je to možná čajina, ale je fakt mohutná. Že je vyšší o dvacet čísel, to by nebyl takovej problém, ale jelikož je i mohutná, tak je jasný, že mezi nima vždycky bude větší váhový rozdíl. A to on byl naprosto normálně stavěnej týpek, a ještě se v dospělosti rozhodně dodělá a nasvalí. I tak Anjel váhově nedožene. „Je mi jasný, že jak budeš moct, tak mě sundáš raz dva!" Zasmál se.
Roižánek se usmál jak měsíček na hnoji. „Děkuju! Řekni jim, že jsem hodnej kluk, to hlavně!" No, to nesmí nikdy zapomínat zmiňovat! Pak sebou se smíchel škubl, když ho Anjel šťouchla do žeber. To lechtalo! „Nech mě!" Říká jí, a zároveň šťouch oplácí.

Roihu by souhlasil, kdyby Anjeliny myšlenky o čase slyšel. Jako by nezáleželo na ničem jiném, než na tomhle momentu. Bylo to zvláštní, ale bylo tomu tak. Všechno se zdálo být tak trochu jiné, než běžně. V dobrém slova smyslu.
„Heh, líbí se ti, jo?" uculil se. „To bych ti to teda řekl rovnou, kdybych to věděl." Asi holt používá blbý balící hlášky, hah! Jaká smůla, že ho máti pojmenovala jen Roskakori. „Vlastně se ani Roihu nejmenuju. Teda, teď už jo, ale máti mi dala jiný jméno," rozhodl se, že jí tenhle fakt přizná. Neřekne jí však, jak ho pojmenovala, aby to neskončilo zas nějakým fňukáním. Nebo jí neřekne, co to znamená.
Upřímně, by se ani nezlobil, kdyby Anjel usnula. Pak by totiž nemusel předstírat, že není on sám unavenej, a mohl to zalomit taky. Aspoň na chvílu. No, třeba po chvíli komunikace už očka neudrží, a usnou, kdo ví.
Bylo fajn vidět, že i Anjel se bavila. „Oukéj, já ti věřim," odsouhlasil to. Ona se o sebe určitě dokáže postarat, takže se o ní nemusel strachovat jako o nějaké mimino. I když jimi opravdu ještě byli. „Na tolčok od tebe se těšim! Jen abych tě do tý doby nezmlátil znovu, heh!" Pohrozil jí. No, když bude zlobit, tak jí znova zakope pod sníh, nebo jí na smrt zlechtá. Ale nyní na to opravdu nebyla energie.
Špicoval oušínka. „A nějakou pozici top modela tam nemáte? Že bych se přidal," dramaticky pozvedl čumáček k nebesům, a pak se uchechtl. „To víš, pro mě by se musela udělat speciální funkce, protože jsem hrozně exkluzivní zboží. Nesmim si ušpinit packy a ani se moc předřít!" Ale ovšem to jen vtipkoval. Třeba by zvládl obhlížet terén, když ho cestování vcelku baví.

„Platí," uchechtl se Roižek a švihl ocasem. Pak pokračoval ve vyhrabávání své společnice ze sněhu. brzy už ho z toho ale začínala bolet packa. No, kdyby se zvedl, tak by to měl hned hotovo, a nemusel se zbytečně namáhat, ale nebude přeci vkládat tu zbylou energii do toho, aby vstal, né? Stejně by si pak zas lehnul. „To proto, že dobrosrdečnost je moje druhý jméno." Haha, ano, s tím by souhlasili všichni, co ho doposud potkali.
„Navrhuju menší chill. Jsme mladý a krásný, takže nám nic neuteče!" Kdo ví, jestli je to ale pravda, že? Samozřjemě že jsou mladí a krásní, to bezpochyb, ale jestli jim něco neuteče, to nikdo neví. Ani žádnej Bog! Teď byl čas se pořádně vydýchat, čehož Roihu využil. Ležel otočený na jezero, ale hlavu měl natočenou k čajině. Na jezero se totiž může dívat, až tu bude někdy sám. Teď si užije Anjel.
Naklonil hlavinku ke straně. „Když se člověk baví, tak zapomene i na bolesti, to já vim moc dobře. Ale už dlouho jsem se tak nebavil, to je taky fakt." Usmál se upřímně. „Když už budeš nějakou chvíli v klidu, tak to bude určitě dobrý. Já doufám teda." A doma může jít k doktoru.
„A vůbec, máte krom doktorů i nějaký jiný poslání v tý smečce? Nějaký komoří, bojovníky, a tak?" Si to neuměl moc představit. Co taková smečka vlastně obnáší? Jo, máti jim o nějaký kdysi vyprávěla, ale nebyl to moc obsáhlý popis, a on si to tak neměl šanci moc pamatovat.

Uchechtl se. No, to se asi nedivím, že si na něm tak dobře nepochutnala! „No, klidně ti dám ještě možnost mě okoštovat o něco víc," ušklíbl se a ťápnutí jí na čumák oplatil. „Když mám teda to tvoje smilování, tak ti to oplatím, a pomůžu ti se z toho ledového vězení vymanit." No jaký je on šlechetný! Sám jí tam zakopal, a tak je více než vítané, že jí pomůže i ven. Začal hnedka hrabat, ale už kvůli tomu nevstával. Nebyla zakopaná zas tak moc, prostě jen decentně, aby mohla aj dejchat, to je jasný.
Usmíval se při tom vyrabávání. „To já taky. Přál bych si, aby ta hra nemusela skončit, ale upřímně? Už jsem vyřízenej," zasmál se. Yep, všechny ty aktivity, který už dneska podnikl, byly trochu vyčerpávající. Opravdu už byl čas, aby se na chvíli zastavili. „Co to tvoje rameno?" Zajímal se. Přeci jen, při hraní si to mohla klidně nechtíc ještě víc poškodit, nebo jí klidně on mohl nedopatřením bouchnout. Asi by si to tu neměla tak moc chladit o studený sníh, spíš naopak. namožený sval je třeba držet v teple!

Ano, je to učiněný Roihu Dahmer! Ale jen tak někoho by nespapal, stejně jako JD by si totiž vybral jen ty krásné a hodné vlčky! Ale holt co se dá dělat, když je teď už z Anjel opravdový anděl? Teď už jí sežrat musí, aby nepřišla tak krásná tvářička nazmar! Také se stane jeho součástí, jednou provždy, až se usídlí v jeho žaludku. Láska koneckonců prochází žaludkem.
Pak ale ožila! To se Roihu zrovna koukal jinam, a tak byl jejím výpadem trochu překvapen! Chytla ho za packu a lehce zkousla. „Ty jedna!" Zvolal a chtěl se bránit, namísto toho ale upadl a skončil na zemi vedle Anjel. Otočil se, aby jí viděl do obličeje. Nezbývalo teď nic, než se jen smát. „Teď se sežerem navzájem, nebo se nad sebou smilujeme?" Ptal se jí s šibalským úšklebkem na tváři. „Jakoby – chutnáš dobře, ale klidně bych si tě trochu nechal aj na příště," mrkl a oblízl se na důkaz toho, jak si pochutnal. To se tedy vyřádil! Normálně nebude mít po tomhle jakou dobu ani chuť zlobit někoho cizího!

„Nepustim! Už nikdy!" nedbal Roižek na volání Anjel o pomoc. Nu, teď by si jí tu klidně mohl nechat až do konce věků! Teď by se ani domů nemusela vracet! A ač sebou trochu zmítala, on ji po nějaké době úspěšně zahrabal, jak již bylo řečeno.
Papkal jí nožku, ale mínil jí sežrat celou! „To bys nesměla chutnat tak dobře!" Ušklíbl se Roižek. Rozhodně nechutnala špatně! Je zjevné, že se čajina myje a pečuje o sebe, né jako on. Teda, on se taky musí udržovat krásnej, ale jako bezďák určitě nemůže vonět tak dobře, jako Anjel. Ta když pak zahrála mrtvolu, byl zklamán! Pff, to to takhle rychle vzdá, jo? Pustil ju a protočil očíčka vsloup. „To mi ani žádný poslední slova neřekneš? Prostě to takhle passneš? Ti nestojim ani za sbohem?" Pravil melodramaticky a vzhlédl k nebi. „Pfff, co jsem komu udělal!" Řka, ale nevydržel to, a začal se smát. Byl fakt moc rád, že se mohl takhle bavit, protože se tak nestalo už dlouho. Takhle si hrál opravdu maximálně jen se sestrou, takže tohle bylo jako připomenout si ty hezčí momenty dětství. Přál si, aby tenhle den nemusel nikdy skončit.

No, nečekaný útok je opravdu nejefektivnější, ale od Anjel ho nečekal. Jo, to je vlastně účel právě takového útoku, vlastně. „Slušnej stratég seš!" Zasmál se. Nu, vida, i nějaké bojové schopnosti třeba Anjel má! To ale musí mít asi každej ve smečce, né? Krom doktorů.
Byl nadšen, když se mu podařilo Anjel shodit na zem, ať už to bylo z její dobré vůle či nikoli. „A mám tě!" prohlásil, když do ní na zemi ještě párkrát jemně kousnul. Vrčel u toho a cenil zubiska, ale opravdu nešlo o nic nebezpečného.

„Teď se těš!" Prohlásil, když s kousáním přestal. Vyskočil na nožky, a začal na Anjel hrabat sníh. Ale jen tak decentně, a né do obličeje. Možná by jí mohl zasypat aspoň natolik, aby mu nemohla utéct. Na to by tu ale muselo bejt mnohem víc sněhu, takže nepředpokládal, že to vyjde. Rozhodně to ale zkusí!
Dokud se příliš nezmítala, tak na ní naházel všechno co mohl. Opět se snažil tak nějak s mírou, ale natolik, aby byla aspoň trochu zahrabaná pod sněhem. Zaživa ju pohřbil, tak! „Čas na sváču!" A na to se jí s úšklebkem zakousl do packy, která nebyla schovaná pod sněhem. Opět jenom jako. Takhle před ním aspoň neuteče, a pořádně si ju vychutná!

Všechno odsouhlasil horlivým přikývnutím. Bude si muset vzpomenout, co vtipnýho ještě zažil. Nebo bude muset zas něco takovýho zažít, aby o tom mohl povyprávět. „Taky myslim! Pak se kouknu, jestli si rovnou odtud něco neodnesu – nevim sice kam, ale neva." Si bude musel najít nějakou liščí noru, v který bude přežívat a shrabovat nějaký cetky. ty vzpomínky by ale mohly prozatím stačit, he?
Jak čekal napůl schovaný za tou kupkou sněhu, myslel by spíš, že po něm Anjel něco začne házet. Byl tedy dost překvapený, když do kupky skočila a celého ho sněhem zavalila! On chtěl bejt férovej, a ona takhle na něj? Pfff! „Hej! To bylo podlý!" Postěžoval si, když aspoň z hlavy setřásl většinu sněhu. Pak se musel otřást celej, aby byl vůbec schopnej jít do protiútoku. Žel, jeho vyrobené koule sněhu, které měl v plánu po Anjel házet, byly už minulostí – spadl na ně, když na něj spadl i ten sníh.
Udělal tedy to, že za hravého vrčení poskočil stranou, a pak se vrhnul Anjel kolem krku. Povedlo se mu dát pozor na její zraněný rameno, tak snad se nerozdovádí natolik, aby zapomněl. „Teď tě zakousnu a zaživa sežeru," uchechtl se a jak řekl, tak udělal. Zlehka jí chytl za šíji, a mínil jí shodit do sněhu, kde by jí zasypal jako živoucí mrtvolu. To byl ale milánek naivní, pokud si tohle myslel, jelikož nelze popřít, že mezi nima byl slušnej váhovej rozdíl. On byl ale od dětství zvyklej si hrát spíš takto, na rvačky, a tak. Sestra ho rozhodně nešetřila! Stále však není příliš starý na to, aby tyhle hry nebyly naprosto normální. Zkrátka jen dětská imitace fajtu!

Přikývl na konverzaci o osudu, ale už na to nic neřekl, protože čas na pitvání životních témat bude po hraní. „Ty ty zvířata fakt musíš milovat! Já si spánku vážim hrozně moc, tak by muselo existovat něco fakt spešl, abych ho pro to obětoval!" Teď si sic neuměl představit nic, co by se dalo místo spánku dělat lepšího, ale jsem si jista, že se něco objeví. A to dřív nebo později. Veganem nikdy nebude, protože pro masožravce, jakým vlk byl, je to dost nezdravej způsob existence. Je to spíš způsob přežívání, ale né žití. „Určitě budu chtít. Já ti na oplátku povim o vlcích, co jsem potkal na svejch cestách. A nebo ňáký vtipný historky, heh!" No ovšem, nějak jí to oplatit bude muset. „Nesbírám nic, ale možná začnu. třeba bych mohl sbírat nějaký zajímavý věci z hezkejch míst, kde jsem byl. Ale stačí mi sbírat dobrý vzpomínky," usmál se na Anjel. Škoda, že si ty vzpomínky nemůže hodit na instáč nebo snapchat, aby je pak na starý kolena nezapomněl.
Roižánek byl rád, že výzvu ke hře přijala. Hned se skrčil do útočné pozice a zašvihal ocasem. Tohle bude válka! „Líbí, si piš!" Vyřkl, když schytal první zásah kupkou sněhu. Spadl mu přímo někam na hlavu, ale on se tomu jen zasmál. Vystartoval ze své pozice, kdy byl takřka ponořen v kupce sněhu, a pohybem celého těla vpřed ohodil Anjel ještě větší dávkou sněhu. Asi bych to přirovnala jako k prudce brzdícímu koni v nějaký westernový disciplíně. Sníh se rozvířil všude kolem, a Roihu to využil k tomu, aby uskočil stranou, a aspoň zpola se skryl za sněhovou hromádkou, kterou s Anjel vytvořili. Odtamtud proběhne jeho útok!
Hned si tam začal připravovat několik kupiček sněhu, které možná připomínali koule (ale spíš ne), aby měl Anjel čím zasypat hned, jak se ona zmátoří. Sice by jí mohl naložit už teď, ale chtěl k ní bejt férovej, když má bolístku!

Roihu se zatetelil a zavrtěl ocasem. „Díky ti. Přál bych si, aby mi to řekl už někdo dřív, ale od tebe to teď stačí," řka. To on byl přeci ten Odpadkový koš, rodným jménem, ne? On byl tady ten trash! Pro Anjel to byla možná maličkost, ale pro Rouhánka vše. Protože nic víc stejně neměl.
„Já se bojim o budoucnosti přemejšlet, protože nevim, jaká bude. Vim, co bych chtěl v životě ještě zažít, ale nemám představu o tom, jak můj budoucí život bude vypadat," pokrčil rameny. Stane se z něj nějakej pitomej boomer? To fakt nechtěl. Bude starým mládencem, nebo bude mít rodinu o velikosti Kelly Family? Well, druhá možnost zněla o něco líp, ale asi si zkusí představit nějaký střed. Bude mít kariéru v nějaký smečce, nebo bude doživotní lůza? Opět, druhá možnost zněla pravděpodobněji, ale pokusí se to vyvážit.
„Ah, já v noci nejčastejš spim," uchechtl se. Nočním tvorem zrovna dvakrát nebyl. Ta tma kolem ho dost vytáčela. „Fakt? tak to jsem nevěděl. Moc toho o zvířatech nevim, vlastně skoro nic. Vim, jak některý chutnaj, ale to je tak všechno. Promiň–," omluvil se za svou upřímnost. To, že to nevěděl teď, ale neznamenalo, že se to nemůže naučit. Byl ready se totiž zajímat trochu o svět kolem sebe, aby nebyl za vola, a aby hlavně měl nějaký smysl bytí. „To já se bojim spíš hadů. Jak syčej, tak to mně vadí. Stačí mi zasyčet do ucha, a stáhnu se i kdybych dělal nevim co!" zasmál se. Ten zvuk ho opravdicky dokázal vytrhnout z jakýkoli aktivity, protože ho neměl rád. „To je pěkný! To už máš pořádnou sbírku!" On bude taky něco sbírat, rozhodl se. Zatím ale nevěděl co.
Ulevilo se mu, že Anjel dále nechtěla jeho magii rozebírat. Měl totiž pocit, že se musí obhajovat, a to mu nebylo příjemné. Na druhou stranu to chápal, vzhledem k tomu, že se choval jak dežo. „Ten sníh! No ano!" Už se těšil! „Můžem tu hroudu rozkopat, ale já už skoro žádnej vztek necejtim. Můžem si jen pohrát," navrhnul, a myslel lame koulovačku. Aby to předvedl, tak packou ohodil Anjel popraškem sněhu a hodil po ní šibalský úsměv. Myslel na to, že jí bolí to rameno, tak netušil, jestli vyzvání k týhle hře přijme. On by si klidně pohrál i kontaktněji, ale to má asi smolíka.

„Rozhodně musim uznat, že se po tom vyzpovídání cejtim o něco líp. Možná o dost, a tak bych to mohl dělat častejš. Ale všeho s mírou, samos! A taky to nebudu cpát kde komu, spíš naopak – možná jenom tobě." Ale nechtěl si z ní dělat odpadkovej koš, takže víceméně už se o tomhle dnes bavit neplánoval.
Taktéž pokrčil rameny. „Asi lepší, než nevěřit v nic. Když žiješ přítomností, myslim, že se to dá pochopit," myslil si. On asi čerpal hlavně z přítomnosti, ale minulost ho pronásledovala a budoucnost trochu strašila. Neuměl si totiž představit, že má nějakou perspektivní budoucnost, a to bylo děsivý. Už je snad dost velkej na to, aby nad tim začal uvažovat, né?
„Ježky, ty já znám! Ty maj bodliny, takže se od nich držim dál. Nikdy jsem jich ale moc neviděl, možná tak jednou nebo dvakrát v životě." Yeah, tenhle noční tvor byl docela fantomas. „A havrany, ty taky. Jsou černý, viď?" To jsou ty ptáci, co se shromaždují u mrtvejch těl? Nebo to jsou vrány? Zaujalo ho, že Anjel sbírá od zvířat nějaké upomínkové předměty. „Aha, takže sbírku doma máš?" No páni, jeho život byl teda mega nudnej, protože ho nikdy ani nenapadlo, že by si mohl dělat sbírku. On víceméně neměl kde, no. By to musel pořád tahat s sebou, a to se nevyplatí.
Pokýval hlavou. „Jo, je to drsný," řka. Život ho trestal za existenci, že mu dal takovou magii. Ovšem, že to byla velmi mocná magie, co mu mohla zachránit zadek, ale přiznávat to někde bylo peklíčko. Pak mu totiž už nikdy nikdo nevěřil. Nad její poslední otázkou zavrtěl hlavou. „Nepoužil. Pokud by mi nešlo o život, nebo o život někoho, na kom mi záleží, tak ne." Vzápětí nemohl uvěřit, že to řekl. Opravdu by riskoval pro někoho jinýho, než pro sebe? Očividně jo, a pokud říkal, že ne, tak byl pozér.

Fakt ocenil, že ho čajina takhle podržela. Protože to zatím nikdo nikdy neudělal. „Děkuju ti," řka upřímně a koukl jí do hledidel. „Fakt si toho cenim, protože jsem neměl ještě možnost se někomu takhle vyzpovídat. Ale nedělám to rád, protože mi připadá, že fakt jenom fňukám." Povzdechl si, ale pousmál se. Více pomoci, než vyslechnutí, mu asi poskytnout Anjel nemohla, ale jemu to udělalo dobře. Lépe, než si vlastně myslel.
„Já si myslim, že každej v něco věří, i když říká, že ne," namítl. „Stačí, že věří v lepší zejtřek, nebo věří, že neumře mladej. A hned je z toho ňáká víra, co ho drží nad vodou, ne? V tom případě víru máme každej." To si myslel. Nesetkal se s žádným jedincem, co by takhle nepřemýšlel.
Pousmál se nad představou, že se budou vídat ještě na jaře. Měl z toho detailu, kterého si ve větě Anjel všiml, zvláštní pocit, který popsat neuměl. Hřálo ho to při srdíčku, tak nějak. Vůbec byl dneska ňákej divnej! Nejdřív sice řádil, ale teď už byl klidnej. „Budu se těšit! Máš nějaký oblíbený?" Zajímalo ho ještě. On se moc ve fauně neorientoval, tak snad bude vědět. A když ne, tak aspoň bude znalosti předstírat, ať není za idiota. „A ano, to taky nechápu. Neznám ale naštěstí nikoho, kdo by to dělal." Ne, ani on nic takovýho nedělal. Protože přeci nebyl zlej kluk.
Rád už by si s hromadou sněhu hrál, koulovačku nebo tak něco, ale ta nynější konverzace to zatím nedovolovala. „Použil, to je jasný. Ale ještě jí nemám úplně stoprocentně zmáklou, protože to nedělám často." Přiznal. „I tady už jsem jí použil na jednu čajinu, co mě chtěla zmlátit. Neměl jsem náladu se s ní rvát, tak jsem jí řekl, ať odejde a na setkání zapomene. Další dva dny mi bylo blbě, to je klasika. Čím těžší je čin, který vlkovi našeptám, tím hůř mi bude. Věřim, že kdybych někoho pobídl k sebeukončení, tak dopadnu stejně." A měl pravdu. Jen to nemohl vědět. „Připadá mi, že i ta moje magie je předurčená k tomu, abych byl špatnej, víš? Nevim, jak jí obrátit k dobru." Možná by mohl léčit vlkům traumata tím, že by je na ně nechal zapomenout? To by dlouho nefungovalo.

No, přesně tohle ho vytáčelo – že to vždycky dopadlo tak, jak si matka přála, nebo předpověděla. „To máš teda pravdu," povzdechl si. „Nechci, aby to tak bylo, a tak doufám, že jednou se dožiju momentu, kdy tomu tak už nebude. Kdy to budu JÁ, a né jen vize mojí matky." Well, vlastně právě nyní to nejspíš byl on. Ale nesměl se tím nechávat tak zametat. „Ale nechci ti taj fňukat," mávl nad tím tlapkou. Velký kluci přece nebulej, né? A možná vůbec žádný. Ale z tohohle deep talku mu trochu do breku bylo. Nechtěl ale, aby to bylo tak zjevný. Čajina by si eště mohla myslet, že jí chce sbalit na nějakou lítost. Výjimečně tomu tak nebylo.
Přikývl. „Jasně. Nevěřim v žádnýho Boga, to říkám rovnou, ale v osud? Bezpochyb. Stejně jako věřim na spřízněný duše, a takový blbosti," řekl. Možná to byly blbosti, ale koneckonců víra je to, co jedince drží při životě. Kdyby nevěřil, že mu někde bude líp, tak by tu nebyl. „Ty v něj určitě věříš, že jo?"
„To nejspíš ne," uchechtl se. No, už byl ochočenej až dost. A to ani není žádnej džouk! Nikdy si s nikym cizim takhle nerozuměl, takže začínal mít dojem, že ty pocity sympatie, který cejtil, jsou vopravdický. Nejsou jenom jako. „Chápu tě. Někdy mi můžeš nějaký ukázat. Když mě teda nepokoušou," uchechtl se. No, mazlit se těmi divochy asi nebude, ale dívat na ně by se mohl. A i chtěl, aby pochopil, co na nich Anjel tak fascinuje. „A s tím jídlem to máš těžký, to jo. Já nemám rád, když kořist zbytečně trpí." Vzpomněl si, jak našel toho polomrtvého ptáka loskutáka nebo co to bylo, takovou dobu mu trvalo, než ukončil jeho trápení. To byl slušnej kiks.
Roihu si asi myslel, že ho Anjel s takovou magií rovnou zatratí, ale nestalo se tak, a on pocítil radost, jakou snad ještě nikdy dřív. „Opravdu? To jsem nečekal," řka upřímně, a dokonce i se shrabáváním sněhu přestal. Rozhodl se, že jí o magii poví víc, aby to líp pochopila. Nevěřila mu asi na sto procent, a neměl jí to za zlý. „Aby sis nemyslela, tak ta magie má taky nějaký svý pravidla. Třeba, že když už víš o tom, co dokážu, tak to neni tak snadný, abych ti fakt něco našeptal. To jsem zkoušel na máti, ale prohlídla mě jednou, a už to nešlo." To dostal tak maximálně tolčok. „A navíc co jsem zjistil, tak to nefunguje na hodně chytrý jedince. To bude bezpochyb tvůj případ, takže se nemusíš bát," uchechtl se nejistě. „Většina zmáčknutí ani neni permanentí. Totiž, stačí, aby ti někdo připomněl, že je něco úplně jinak, než jsem ti řekl, a kouzlo je fuč. Takže kdybych chtěl, abys zapomněla na svý rodiče, už by o nich nikdo nikdy nesměl ani mluvit. A to se asi nestane. Ale můžu ti říct, ať zapomeneš na mě, a jsem si jistej, že už o mě nikdy neuslyšíš," zasmál se, ale nebyl to smích od srdíčka. Tohle by totiž dělal jenom velmi nerad!

Roihu hleděl na jezero a mračil se sám nad vlastníma myšlenkama. „Občas se mi zdá, že měla ale pravdu," přiznal. „Asi proto jsem i takovej? Radši budu urážet já ostatní, než aby se jim povedlo dotknout se mě, jako se to povedlo máti. Už se nechci nechat ponižovat." Nu, doufal, že to Anjel správně pochopí. Je vždycky lepší šikanovat, než být šikanován. A často to dělají právě jedinci, kteří si doma u rodičů nežijí zrovna bláhově. Není to však pravidlem, samos. Roihu věděl, že to jde i jinak, ale netušil jak.
Pokrčil rameny. „Co už. Nějak bylo, nějak bude. Osud mě zavede tam, kde mě chce, věřim tomu," řka. Chtěl myslet pozitivně, ale v tenhle moment to nějak nešlo. Chce bejt bezďákem navždycky? Možná. nechtěl bejt ale sám, to už je jasný. Až bude velkej, tak třeba uzná, že bude pro něj smečkovej život fajn. Nebo ho tam zavede jiný důvod?¨
Teď však bylo na programu stavění monumentů ze sněhu, a to na to se Roižek těšil. Šel tedy hned stavět s Anjel, hezky sníh shromáždit na jednu hromádku. „To bude boží," myslil si. Možná by taky mohli vyrobit repliku koule z filmu Koule, v životní velikosti. Sice by se nadřeli, ale pak by mohli ničit do alelujá!
„Jo? Drsný. Zatim si ale můžeš ochočit mě!" Haha, a opět nějaká trapná hláška. To se ale úplně nabízelo! Rovnou se ale po Anjel omluvně podíval, jen ať si to nebere zle! Si nemohl pomoct. „Teda–," mínil to zakecat. „Zní to mile. Ti můžou bejt zvířata nápomocný dost, ne? A aspoň nejseš nikdy sama." Viděl to jako výhodu, i když sám měl z divokých zvířat vítr. „Když se s nima ale takhle kamarádíš, nevadí ti je pak jíst?"
Ano, všiml si, že to přiznání k magii Anjel trochu zarazilo. Možná měl přeci jen mlčet. „Jo, to můžu. Můžu ti říct, ať jdeš třeba zase zpátky na jezero, a ty bys to udělala. Můžu ti říct, abys zapomněla na svý rodiče, a už by sis na ně nikdy nevzpomněla. Můžu ti říct, abys se mnou randila, a udělala bys to." To jsou holá fakta, žel je to tak. Ale tak teď už se snažil bejt aspoň upřímnej. „Ale to bych neudělal, protože bych sám se sebou prohrál. Já nejsem zas takovej zoufalec, věříš mi?" Podíval se na ní se zatrpklým výrazem. Kdyby chtěl na ní svou magii použít, už by to udělal. Jak by mu to ale ona mohla věřit?