Príspevky užívateľa

Roižánek nad tím přemýšlel. „Myslíš?" ptal se. „Máti říkala, že vždycky budu jenom budižkničemu. Ale ta toho napovídala!" uchechtl se nejistě. Nu, matinka o něm řekla opravdu spoustu nehezkých věcí, a to mnohdy zcela bezdůvodně. Jak pak on měl bojovat proti tomu, za koho ho už od narození měla? Tyhle vzpomínky ho trochu bolí, jaká smůla, že nemůže zmáčknout sám sebe a zapomenout! „To nemám no. Utíkání od domova, to je můj koníček. Jsem ale už dost daleko na to, abych si našel nějakej novej, nejspíš," myslil si. No jo, On je vlastně runaway kid! Jenže bylo to opravdu utíkání, když ho nikdo nehledal a nesháněl se po něm? Tak to těžko říct.
Nad představou nějakýho rozbíjení se uculil. „To mě nenapadlo, ale zní to dobře. Možná si teď můžem postavit něco ze sněhu, a pak si to i rozkopat! Pokud ti to teda rameno dovolí," navrhnul. Jó, budou stavět sněhuláky z tohohle zbytkovýho sněhu! A pak si je rozkopaj!!
„No jo, ty zvířata! A máš nějaký ochočený? Je to teda jako že s nima umíš mluvit? Rozuměj ti a ty zas jim?" Ptal se dál. Je to Doktorka DooLittleová? To je hot! „Už jsem totiž potkal vlky, co měly ňáký zvíře ochočený, ale já se jim moc nelíbil." Nu, vzpomínka, jak se mu ochočenej tchoř zakousl do tlapky nebyla moc příjemná. Opětovně si to ale zasloužil.
Otázka na jeho magii ho ale uvedla do rozpaků. Nebude z něj mít strach, když jí to řekne? ta magie byla pro úchyláky úplně dělaná! Ale on není úchyl. Jen aby to věděla ale i Anjel... „No, já tomu říkám zmáčknutí, ale dalo by se to popsat i jako našeptávání? Můžu tě přinutit udělat cokoli co já budu chtít, a ani si nemusíš uvědomovat, že jsem na tebe nějaký čáry zkoušel." Jo, třeba klidně teď s nim mohla i tímhle způsobem komunikovat. Ale nebylo tomu ovšem tak. „Používám to ale jenom v případech nouze, když jde o život nebo tak. Mě z toho pak hrozně bolí hlava, fakt moc."

Roihu našpicoval oušínka a nasadil úsměv, když se ukázalo, že Anjel opravdu jen vtipkovala. To byl teda šok, že někdo si dělal prdel i z něj, a ne jen on z někoho! Tyjo! „Vážně? Neříkej dvakrát!" Mrknul a uchechtl se. No, pokud to takhle narovinu řekla, tak to znamená, že jeho balícím hláškám není konec, ne? Haha, ale ne, přeci si slíbil, že zkusí nebejt chvíli trapnej. Zkusí bejt přirozenej!!
Pokýval uznale hlavou, ale šklebil se. „Tak vidíš!" Ale co vlastně měla vidět? No, že není hodnej? Ale on byl koneckonců jen výtržník, jen divokej týnejdžr, né zlej jedinec. Občas pár věcí přehnal, ale obecně nejspíš nebyl. „Občas si prostě rád takhle z někoho vystřelim, nebo ho jinak potrápim. Nevim, co jinýho dělat s tou energií, co v sobě cejtim," řekl narovinu. by si měl asi najít nějakej koníček, ale jakej, když tady žádný karate nebo basketball neexistoval? Třeba se uklidní, až trochu dospěje, ale chtělo by to tou trošku pomoct. „Ty to asi tak nemáš, ale nechci uplně soudit. Co máš vůbec za superschopnost? Bych si přál, abych měl nějakou, s kterou bych se mohl i sám vyřádit. Nějakou, která by mi pomohla se zbavit tý chaotický energie, jestli chápeš." Prostě když měl tý energie moc, byl nezastavitelnej. Jako požár, po kterym si dal jméno. Omen nomen přátelé! Jeho magie ale měla spíš negativní energii, a to on si uvědomoval. A ani z toho nebyl příliš nadšen, i když se v mnoha životních situacích fakt hodila.

Tady Roihu si asi myslel, že je Anjel úplný debil, a jeho otázku tedy neprokoukne. A nebo možná ani neřešil, jestli to prokoukne nebo ne, to mu bylo koneckonců podobnější. Její odpověď ho však uvedla do němoty. Vteřinku na ní jen zíral s pootevřenou tlamou, a pak se, tak nějak dotčen, otočil zpět k jezeru. Byl v šoku z toho, že nevymyslel žádnou odpověď na to, co řekla. Tak moc byl zaskočen! Asi ho ani nenapadlo, že by s ním mohla hrát, protože to většinou dělal on, že jo. „Já-," chtěl odpovědět, ale opět nevěděl, co si vymyslet za výhovorku, takže si jen povzdechl. Prohrál sám se sebou, lol. „Jsem jenom chtěl vědět, esli je to ňákej tvůj nápadník." Musel to říct narovinu, když už výhovorky došly.
Co se příběhu týče, určitě nepůjde o žádný biják typu Vřískot nebo Tajemství Loňského Léta, to se nemusí Anjel bát! Půjde ale o jinej film. „Jak jsem říkal, že se bojim, abys na schůzku se mnou vůbec dorazila, tak to proto, že já sám jsem takovej vtípek jednou udělal," uchechtl se při vzpomínce na to. „To bylo ještě mimo tyhle končiny, dřív, ale nebyl jsem už uplně malej. A už jsem taky nebyl u rodičů. Potkal jsem vcelku zajímavýho vlka, patřil k ňáký smečce. Trochu jsem si s nim pohrál, a pozval ho na schůzku. On to přijal! No, jenže já jsem neměl v plánu přijít – teda jo i ne. Řek' jsem mu, že se sejdem u řeky, a ať přinese ňáký žrádlo. V čas, kdy se schůzka měla odehrát, jsem já byl ale schovanej na druhý straně řeky, kde jsem pozoroval, jestli vlk na schůzku dorazí. A dorazil! A taky sebou měl slušnej úlovek! Bylo ale vtipný sledovat, jak tam na mě čeká, mezitim, co já jsem byl schovanej někde v keřích zaházenej hlínou, aby mě necejtil. Čekal tam skoro celou noc, a já téměř taky. Fakt mi to tehdá přišlo vtipný," pověděl. „Ale má to dovětek, aby sis nemyslela. Další den odpoledne si mě ten vlk našel, a rozbil mi hubu. Ještě teď mám šrámy na nose, vidíš?" Ukázal na svůj čumák, ale nic tam neměl. I když se to tedy opravdu takhle stalo. „No jó, asi jsem si to fakt zasloužil. Protože ten den jsem nebyl hodnej kluk," pokrčil rameny. On ale tak strašně rád čas od času takhle řádí! Neví, co jinýho s tou přebytečnou energií dělat.

No, Roižánek trochu pocítil, že ta jeho hláška byla trochu awkward už, tak se jen trapně uchechtl, a zapřísáhl se, že aspoň pět minut vydrží nic podobnýho neříct.
Pokýval hlavou. „Tak jo," přitakal. Typka nechodila do školy, tak asi neměla ani kde být populární. Jako mezi vrstevníky, ale jinak může být populární ve smečce. Roihovi se však nelíbil tenhle týpek, ten Anjelin bff nebo cože to bylo. Dokonce se nevědomky zamračil, když tak slyšel, jak o něm mluví. „A je hezkej?" Klasika, lepší otázku podat nemohl. Né, že by se ptal proto, že by ho snad chtěl, ale uznávám – u Roiha jeden neví. Prostě chtěl vědět, jestli je ten týpex ňákej její nápadník!
„Tak to je dobrý, že ho máš i tak ráda – je to přec rodina, nó, a pokud to neni vyloženě hajzl, tak je jasný, že ho máš ráda." No, rodina, to neznamenalo automatická láska, jak už od rodičů věděl.
Střihl uchem, když Anjel usoudila, že není zkaženej. No, řekne jí pár historek, a pak se uvidí. Teď Roihu otestuje, jestli si sou fakt souzený! „Hele, to mi připomnělo tu historku, co jsem ti chtěl říct! Je to vtipný, protože jsem se tehdá náramně bavil. Ale nebyl jsem moc hodnej." Musel jí upozornit! On má hodně historek, kde je zlej kluk, protože tehdy se dějou samý vtipný věci. Ale občas i když je hodnej, no.

Chvíli se týpek díval na jezero, a pak se otočil zpět k Anjel. „Tož ale nevím, jestli se mám prve kochat přírodou, nebo tebou?" No, asi ty svoje trapnohlášky nikdy zcela nezkrotí. Ale on je většinou myslí fakt seriozně, jenom to nedokáže tak říct. Vždycky to musí kapánek znít jako vtip, aby kdyby to příjemce snad mínilo urazit. Se pak může vymluvit na to, že to byl jen starej dobrej džouk.
Přikývl. „No jo, ty. Jak jsem řek už minule – žádná rebelka ani zlá holka, takže bych tipoval, že seš populární." Ale třeba to tak není, protože je čajina introvert. „Aha, jasný. Jak to takhle posoudíš, že je ti nejbližší? Máte spolu hodně zážitků? Nebo koníčků?" Nebo jí snad týpek taky balí?? To bylo třeba zjistit. „Jo tak. Ještě, že ten se na tebe nevykvákl teda! Je taky tak otravnej, jako moje sestra?" On ale miloval, jak byla sestra otravná. Bez toho přeci praví sourozenci neexistujou!
Přimhouřil oka. „Asi jo. Ale vždycky jsem se strachoval hlavně o sebe. A myslel jsem, že ani o nikoho jinýho nedokážu, ale očividně jó. To je dobře – možná nejsem tak zkaženej!" To je dobrá zpráva, veru ano. Bál se o sestru, a teď taky o Anjel. Zajímavé.

Roiha určitě nemrzelo, že teď na žádnou cházku nepůjdou. Ocení chill u jezera, hlavně, když se Anjel nerozbije kvůli němu ještě víc. „Rameno?" zopakoval a laickým okem ho zhlédl. „Na pohled to vypadá oukéj, tak snad to tak i bude. Máte ale ve smečce doktora, né?" Kdyby to bylo fakt nějak vážný, tak jí tak klidně hned odvede. Ale snad to zas tolik nehořelo.
Hezky se posadil vedle Anjel a uchechtl se. „Hádám, že ty tenhle pohled už moc dobře znáš, takže by ti nevadilo mít ajka zavřený! Já se ale pokochám, když už jsem se zvládl zastavit," řka s úculkem na tváři. Následně se však zaposlouchal do jejího líčení. Zaujalo ho to. „Kamarád? Jsem si jistej, že někdo jako ty jich má hodně, že jo?" Zajímal se. Taky by chtěl bejt populární, ale jako opravdu. „A bratr ti teda jeden zbyl?" ptal se ještě. To si buď z minule nepamatoval, nebo to vůbec nevěděl.
„Jo, asi je fajn se mít kam vracet," odtušil, ale netvářil se nějak nešťastně. Spíš to jen podotknul. „Moje sestra? Jo, našel jsem její pach, poměrně čerstvej, takže předpokládám, že jsem se ní jen o kousek minul." Jo, ale na pořádné hledání mu nezbyl tak moc čas. „Ona se o sebe dokáže postarat, možná se o ní zbytečně moc strachuju." Před sestrou by to ale neřekl.

No to byl Roihu rád, že Anjel nemyslí na jeho vraždu! Ale v jejím případě by to asi nemohl čekat. Za co nebyl rád byl fakt, že je čajina teď zrakvená, zcela zbytečně. Roižek jí k břehu doprovodil, jako by snad čekal, že ještě upadne, a on jí nějak zachytí, nebo tak. Na to už je ale pozdě! „No, já nejsem žádnej doktor, ale určo by ses teď neměla namáhat. Co tě bolí?" ptal se. Fakt nevěděl, ale pokud se naskytne něco, s čím by mohl pomoct, tak to udělá. A udělá to aj rád. Asi potřeboval bejt v něčím životě fakt důležitej, když už ti rodičové ho k ničemu neměli. „Sice jsem počítal spíš s procházkou, ale po tom mym výstupu sem, a tom řádění na ledu, bych vlastně trochu pauzy ocenil." Uchechtl se tak letmo. Na jezeře řádil spíš mentálně, a tak byl čas trochu vydechnout. I pro Roiha.
„Ale nevim, kam si teda sednem, když už nechceš zírat na led," opětovně se uchechtl. Doufal, že to nemyslela tak docela seriozně, protože on se na jezero koukat chtěl. Jako vejr. Ten výhled totiž trochu uklidňoval jeho chaotickou energii. „Mezitim mi můžeš říct, jak ses za ty tři dně, co jsme se neviděli, měla." Neuměl si její osobní život představit, ale chtěl by.

Roihu se uchechtl. „No, co já vim, co se ti honí hlavou!" A co se honí hlavou jemu? Nu, on určitě nikomu nemohl nic vyčítat, a to ani myšlenky na jeho vraždu. Moc dobře věděl, jak své okolí vytáčí do nepříčetnosti, ale opět - toto nebyl teď jeho cíl.
Ani on by to do sebe neřekl, ale je to tak. Kdyby nebyl připokáklej, tak by necejtil, že mu hrozí smrt, ne? Trochu strachu zkrátka cítit musel. „Jó slibuju, ze pro dnešek už jsem si zariskoval dost!" Tedy snad.
Trochu strachu ale opětovně pocítil, když viděl, jak se Anjel na ledu rozbila. Takřka vyhrkl, a ani nedýchal, protože měl hrozný bobky, aby pod ní ten led nepraskl. Ale naštěstí se tak nestalo. „Au," vydal, když to viděl, a kousíček zas popošel zpátky jejím směrem. „V poho? Byla to slušná šlupka! Nezlomila sis něco?" To by ho mrzelo. A byl to dost divnej pocit - mít obavy i o někoho, než o sebe samotnýho. A obzvlášť v tomhle případě, kdy riskovala jen kvůli němu. A ještě kvůli blbýmu pozdvižení. Divnej pocit, cejtit zodpovědnost, fakt že jo.

„Hele, fakt si toho cenim. Sice nevim, proč bys chtěla zachraňovat zrovna mě, ale asi jsem fakt úžasnej. Nebo ty dobrá duše." Pověděl jí. Možná bylo pravdou obojí! On je krásnej dokonalej debílek, a ona dobrej samaritán! To je úplné duo snů! Nakonec si to ale stejně jen maloval, a Anjel jen nechtěla přihlížet něčí smrti. by asi každej zachránil vlka v nesnázích, možná kromě Roiha. I když... ani ten by se na to asi nedokázal jenom koukat.
Uculil se. „Heh, no, radši už se ale přesuňme na pevnou zem. Jsem z toho taky připokáklej, přiznám se," řka upřímně. No, jinýmu vlkovi by to asi nepřiznal. Ale vzpomněl si na to, co si prvně řekl - chovej se přirozeně, né jako přirození! Jako přirození se už choval, tak teď to druhý. „Jsem se chtěl trochu předvíst a zamachrovat, udělat na tebe dojem, však víš. Ale už mám dost, takže možná i na vteřinu zmlknu," zasmál se a pomalinku se vydal k břehu. Už to byl jen kousek, a kdyby pod nimi teď led prasknul, asi by si maximálně jen nohy namočili. I to by bylo ovšem nepříjemné.
Podařilo se mu to však bezpečně zvládnout na břeh, a ač to bylo super – všechen ten risk se životem –, až teď se mu ulevilo. Teda až tady bude i Anjel, tak se mu asi uleví už úplně. Proto kontroloval, jestli jde úspěšně za ním. Neuměl plavat, tak by jí asi moc nepomohl, ale díky nízkému pudu sebezáchovy by za ní klidně skočil.

„Neboj sa! Jsem mladej a nesmrtelnej!" Řekl můj spolužák a skočil pod metro. Přežil, a proto i Roihu doufal, že by přežil případný pád do smrtelně ledové vody. Nějak si neuvědomoval, že svým chováním ohrožoval i jiné, ale vadilo by mu to, kdyby si to uvědomoval? To těžko říct, na to by se asi musel probrat z té adrenalinové euforie.
Zasmál se, ale už né tak jistě, jako když byl na břehu. raději se začal pomaloučku vracet, ačkoli si nebyl jist, jestli je dvakrát dobrý nápad, aby na ten led, na stejné místo, šli oba dva najednou. Ale Roihu to riskne. Čím blíž břehu bude, tím méně pravděpodobné je, že se něco stane, ne? „Né, nemusíš sem chodit!" Houkl na ní ještě, ale to už bylo jedno. Trochu nevěřil faktu, že za ním Anjel fakt dobrovolně jde. Nezmáčknul jsem jí třebas omylem?? Ale to by si pamatoval. Roihu došel až k Anjel, a koukl jí do hledidel. „Ale musim říct, že takhle se cejtim líp – když jsme v tom spolu." Jó, ale kvůli komu, he? Je jasný, že ve dvou by se mu umíralo líp! Teď už by jen zbývalo, aby se pod nima ten led propadl, jojo. Naštěstí nebyly tak daleko od břehu, no.

Anjel se tedy moc neměla k vstupu na led. A Roihu se jí asi nedivil, protože i on byl připosranej. Nemohl to dát na sobě ale znát, že jo. „Já žiju jen jednou, proto tohle chci zažít! Chci se projít po zamrzlym jezeře," řka. Jo, odťed je to jeden z jeho snů! „Tak tam zůstaň a jen mě sleduj, já nepůjdu daleko." Slíbil. Půjde jenom tak daleko, než to začne křupat, hah! A možná že vůbec nezačne, vždyť je tu studený horský vzduch! I na konci zimy tu musí být fakt velká kosa, a ledy se určitě ještě prolamovat nebudou! To si Roihu myslel, jo jó. A tak se vydal o kousek dál, ale né o moc, protože se mu dost blbě chodilo.
Koukal se pořád pod nohy, a sledoval, co pod sebou vidí. Jen tmavé modrobílé barvy, která směrem k jezeru ještě víc tmavly. Bylo to trochu strašidelný, protože kdyby se pod ním fakt ten led prolomil, spolkla by ho temnota. „Neumim plavat," oznámil Anjel přes rameno. No, vodu fakt nesnášel, a plavat nikdy nezkoušel. To v něm probudilo ještě víc adrenalinu. Čím dál šel, tím připokáklejší byl, až zpomalil natolik, že dál už nebyl schopen jít. A to nebyl moc daleko od břehu, fakt ne. Na jednu stranu asi chtěl, aby to pod ním prdlo, a on pocítil ten život na hraně, ale nestalo se tak. Aspoň prozatím ne. Pod sebou, pod zasněženým ledem, neviděl nic, kromě těch temných hlubin.

No jasný, úchyláci a čumilové jsou všudypřítomní! Je tedy dobře, že se i sama Anjel trochu zlekla, protože to aspoň pak Roihu věděl, že toho potenciálního stalkera mohl fakticky vyděsit! Nechal doznít ozvěnu, a pak se začal chechtal. „No, možná že hrabe!" Otočil se na Anjel a s šibalským úsměvem na tváři jí šťouchnul. Pak odskočil na jezero, kam chtěl původně utéct, ale jelikož na ledu ještě nestál, asi nečekal, že mu při tom dopadu ujede nožka a on si skoro rozbije hubu. A to na začátku tohoto setkání!! Nožka podjela, a ačkoli v něm slušně hrklo, nějak to vybral tak, aby neupadl, a jen se zapotácel. To ho trochu z tý jeho přehnaný sebedůvěry probralo. Ups. „Heh, ale podělám se tak maximálně sám ze sebe." No, trapas.
Stál na ledu sice jen u břehu, ale bylo evidentní, jak jeho postoj znejistěl. Na výrazu ve tváři to ale u něj nic nezměnilo. Chtěl se vydat vstříc středu jezera. „Tak co?" koukl po Anjel. „Jdeš se mnou riskovat život?" No není to romantika? Kdo by nechtěl žít na hraně a riskovat život s někým, koho neznal ani dvacet čtyři hodin? Třeba Anjel??

„Fakt jó? Tak to jsem rád, bych nechtěl nějakej faux pass!" Vyslovil to ale tak jak se to píše, takže naprosto úžasně. Jakmile dole zachytil její pach, už nemohl minout. Jo, někde mezi těma skálama se motal, ale zvládl to snad i bravurně. Na to, že jeho orientační smysl stojí za vyliž řiť to bylo slušný. Ale to ho asi jen chtíč poháněl.
Horlivě přikýv. „Je to super!" Uznal a čajinu následoval. „Hned to budu muset vyzkoušet, hele. Ale nejdřív – slyšíš to ticho? Dost zvláštní!" No, ono přes to jeho kecání žádné ticho slyšet není, a proto na pár vteřin zmlknul, aby i on zažil to ticho na vlastní kůži. Stál přitom otočen k jezeru, a jako by snad chtěl to mlčení přírody cítit. „Myslíš, že jsme taj fakt jenom my, nebo nás z druhý strany jezera někdo pozoruje?" Otočil se na vteřinku na Anjel, a pak se zase otočil k jezeru. Na druhou stranu neviděl, soudě dle ilustrační fotografie. „HEEEJ!! NEČUM!!!" Z plných plic zařval směrem k jezeru. To byl vzkaz pro toho, kdo se potenciálně nachází na druhý straně týhle velký louže.

Roihu byl potěšen, když se k němu Anjel taky rozklusala. Veselí mohlo znamenat, že se třeba taky na toto setkání těšila! „Ahoj!” opětoval pozdrav i úsměv, když k ní přiběhl. „Dneska ti to sluší! Teda - stejně jako minule!” Ach ano, bez lichotek se to nebude moci obejít, ale v trapných balících hláškách se trochu pokusí krotit. Už jen to, že na tuhle schůzku dorazila, byl vlastně v případě Roiha zázrak.
„Jo, byla to trochu štreka, ale jsem fakt rád, že né zbytečná. Čekáš dlouho? Protože já se fakt snažil přijít co nejrychlejš!” Nu, doufal, že k takovému trapasu opravdu nedošlo. „Taj jsem totiž nikdy nebyl, ale už teď můžu říct, že je to taj drsný!”Jinak řečeno boží. Už se viděl, jak běží po zledovatělém jezeře a rozbije si hubu. To bude sranda!!

Roihu párkrát zamrkal, a pak úšklebek oplatil. „To bych se na to podíval!" zasmál se. Nu, jestli je tenhle jedinec čertík v krabičce, tak to by chtěl opravdu vidět. zatím se tak vůbec nejevil – naopak! Jevil se jako typický tatík od rodinky, co má dost nudnej život na to, aby si čas od času zaflirtoval s nějakým týnejdžrem. „Nu, třeba bude příležitost, abys mě o tom přesvědčil, hah!" Doufá v to. Zvědavost byla neukojitelná.
Uculil se, když na něj týpek udělal ta psí očka! I kdyby si z něj teď střílel, Roihu se bavil, a to bylo koneckonců to hlavní. „Já se na to nevykašlu, pokud do tý doby nezdochnu. To bych pak dorazit nemusel, ale neber si to pak osobně, jó?" Pak může najít jeho ostatky a přinýst mu tam třeba další kořist. To by bylo cool, kdyby mu i po smrti vlci nosili dárečky! Roihu bude ale doufat, že nic takového se nestane. Nerad by přišel o zábavu!
Pokud se ale Gwynn obával, že Roihu může mít jen plané řeči, no, nemusel být daleko od pravdy. Přeci jen je to děcko, co zkouší, co všechno ve světě může a nemůže. „To já ti děkuju," zazubil se. Kdyby vlka nepotkal, zas by jen fňukal, že ho každej posílá do ritě! Když k němu Gwynn ale přišel takřka na dotek, Roihu ztuhnul a trocha víc se mu rozbušilo srdce. Najednou vůbec nevěděl, co čekat, nebo dělat. Naštěstí se však, kromě nějakého šeptáníčka, nic nestalo. Ne, že by snad čekal, že ho týpek zamorduje, ale vlastně nevěděl, co čekal. Ač takto vlky rád škádlil, nikdy se nestalo víc, než že to druhého vlka vytočilo. „Na tvojí andělskou tvářičku určitě nezapomenu!" Oplatil mu raději, aby nebylo zjevné, že ho tohle trocha vykolejilo. „Budu se těšit na příště," opětoval mu a mrkl. Nu, to bude tedy ještě zábavné! Teď má aspoň co k snědku, a nad čím přemýšlet. Hlavně by si měl do kalendáře, který nosí v kůře mozkové, zapsat, kdy se tu s týpkem zase sejde...