Príspevky užívateľa

Roihu, ten zcestovalý lenoch, byl na cestě nahoru k jezeru. On tedy nevěděl, že tam nějaké jezero je, ale cejtil vodu ve vzduchu, takže se dalo mnohé odtušit. On nebyl teda zrovna tři sta íkvé jedinec, ale základy samozřejmě měl zmáknutý. Pach čubinky Anjel ovšem zaregistroval už dole, a velmi ho těšilo, že se na něj nevykákla. Klidně ho mohla vyprankovat, a on by tu zcela zbytečně pobíhal po horách a mrhal svojí energií. Už se na ní těšil, a to jí nemusel znát ani dvacet čtyři hodin! Až na Gwynna to byl jediný vlk, který mu věnoval trochu pozitivní pozornosti. A nepočítaje sestru, kterou ale už déle znal, a do jeho programu hledání spřízněné duše nepatřila. Mimochodem, nenašel jí. Ale našel její pachovou stopu, která nebyla příliš stará, takže mu to stačilo. Potom už myslel jenom na to dnešní rande!
Konečně se vyšplhal až nahoru za horizont, a tehdy spatřil tu obrovskou vodní plochu, která se před ním rozprostírala. „Drsný!" Vyřkl své domněnky nahlas. Asi ještě takhle velké a zamrzlé jezero nikdy neviděl – byla to koneckonců jeho první pořádná zima. Na tu první si příliš nepamatoval, protože byl tehdá mimino. Jezero super, ale on pohledem hledal, kde je ta jeho společnice. A hle! Byla u vody. Tedy – u ledu. Bylo potěšující, že sem opravdu dorazila. „Anjel! Jsem tady!" Zavolal na ní už z dálky, a hned se k ní rozklusal s vrtícím ohonem.

Nad její poznámkou se uchechtl. „Eheh, neboj, nezkusím!" Ale už teď věděl, že kecal. Říkal přec rovnou, že chce někoo do páru! Ale věděl, že to nesmí dělat na sílu, to by pak nefungovalo. On si totiž nejvíc ze všeho na světě přál, aby ho měl někdo rád, ale jako fakticky. Né jenom proto, že je Roižánek zoufalej, nebo proto, že si pomůže magií. To by podváděl, a nemělo by to stejnej efekt. Je teda třeba zklidnit veškeré balící vtípky a chovat se přirozeně, nikoli jako přirození. Bude to velká životní výzva, to nám může být jasno už nyní. Jestli je ale fakt tak šikovnej, jak o sobě tvrdí, zvládne to. Zvládne se chovat normálně.
Nakonec jí ještě zamával na rozloučenou, a a nějakým směrem se vydal pryč. Až po chvíli zapnul čichový smysl, aby se nějak zorientoval. No, čeká ho daleká cesta tam, kde viděl sestru naposledy, ale nějak to zvládne. Stačí, když najde nějakou její čerstvou stopu. Teď se ale půjde vyspinkat do růžova. Dnes se mu určitě budou zdát sny, v kterých bude hlavní roli hrát právě Anjel, ten anděl, co ho dostal na povel! Má to ve jméně, takže to musí bejt pravda!!

Roihu našpicoval oušínka, aby si vyslechl drby o smečce ignisské. To ho zajímalo, drby! I když nevědlě, k čemu mu to bude. zas tak moc se neplánuje ve smečkových záležitostech angažovat. Možná vůbec, možná trochu. Nu, uvidíme, kam ho osud zavede. Sám tohle nevěděl. Rád by si zkusil, jaký to je, bejt konečně součástí něčeho většího, ale na druhou stranu ho nelákala ani v nejmenším představa, že by v takovém společenství musel skákat podle pískání někoho, kdo by ho třeba vytáčel. Mol by skákat podle pískání Anjel, to jo. „Aha, tak to vše vysvětluje. Komplexy, to má dneska ale taky každej!" Jo, jako třeba on. Ale to už víme, o tom není třeba nadále polemizovat!
„Tak jó. Já jen, aby mi taky někdo nepřišel kožich vyprášit, že se kolem tebe ochomejtám!" Nu, vydržme, a možná se i toho dočkáme. Zasmál se. „Už mlčim! A teď už fakticky, protože se loučim, i když velmi nerad! Díky za setkání, a vidíme se za tři dně. Pac a pusu!" Musel se rozloučit, protože nechtěl, aby tekla blažka, kdyby náhodou překročil ty slavný smečkovský hranice. Už se ale mocinky těšil, až zase uvidí andělskou tvář této čajiny!

Roižánek viděl, že si očividně s touto čajinou rozumí, a shodnou se i v některých věcech! Možná si to jen trochu přibarvoval, a ve skutečnosti tomu tak nebylo, ale byl z toho nadšen! Evidentně neměl v životě ani žádné kamarády, natož někoho do páru. Jen se sestrou si rozuměl, ale nedalo se říci, že by se někdy s někým jiným extra sblížil. To byla ovšem smůla pro všechny ostatní, protože mít Roiha za známost bylo něco neskutečně úžasného! Každý, kdo si myslel opak, trpěl!
„Skvělé," to řekl asi tak na všechno, co Anjel řekla. Protože všechno bylo skvělé! Ale bohužel ho nepotěšila odpověd na otázku ohledně tuláků na území. „Tak to mě moc nepotěšilo. Ale čekal jsem to, protože mi už chtěli dát tolčok v nějaký další smečce tady v okolí! Machrovala na mě nějaká týpka, že když je budu na hranicích otravovat, tak mi natrhnou řiť!" Roo to takhle přímo neřekla, ale on si to musel mírně přibarvit, aby byl dostatečně zajímavej. Protože má jinak dost nudnej život, a bez týhle omáčky by nezaujal ani vlastní matku. Jo, počkat– „Nebude těm tvejm soudruhům vadit, že se se mnou vybavuješ? Řekni jim, že já nejsem nebezpečnej." Je to hodnej kluk! Co on by im tak mohl provést? Jakou hrozbu by jim tak mohl přinést? Nebo jim snad vadili pobudové? On nesmrdí! „A blechy taky nemám." No!! To už říkal, a byla to pravda pravdoucí!

„No, to jo, to je pravda pravdoucí. Já ani nevim, jestli mám velký očekávání od života. Asi ne. Proto ani nemám žádný velký cíle, jen malý, který je trochu realnější si splnit," zamyslel se nad tím. No, občas ty jeho představy byly dost nerealistické, jako třeba dělat komořího nějakýmu císaři, ale co už. To byly takový ty dětský sny, o kterých i on věděl, že se nikdy nestanou. „Mám malý cíle, ale velký sny. Dává to smysl?"
Přikývl. „Najdu, já nejsem snad zas tak blbej," řka. Ale zeměpis mu nejde stejně tak, jako paničce. „Tvůj pach určitě nezapomenu," mrkl. To opravdu ne! Hezky mu voněla. Neříká se, že když někomu voníte, znamená to, že byste byli i dobrej pár? Roižánek to někde slyšel!
„Výborně, budu se těšit! Snad dorazíš, né jako já tehdy, když jsem– no, to je jedno, to ti řeknu příště, hah!" Ano, poví jí tu skvělou historku o tom, jak vyprankoval jednoho random týpka ještě z území dost vzdáleného od týhle díry. Kdyby jí to řekl teď, tak by pak neměla důvod přijít, že jo! „A díky. Ona se určo někde zašívá!" Jeho sestra byla taky definicí mladá a nesmrtelná.
No, Roižánek chtěl ještě něco říct, ale čajina měla pravdu – pach smečky k nim pomalu zavál. No fuj. „Jasný. Dali by mi tolčok, kdybych se zjevil na vašem území?" Zajímalo ho. Tyhle informace se vždycky hoděj.

Roižánek se uchechtl a zmohl se na opětovaný šťouchanec. No vida, čajina už se ho i dobrovolně dotýká! To je velmi dobré znamení! Třeba se mu fakt povede ju sbalit. Nu, uvidíme, řekl slepej.
„Myslíš jako, že čim horší život máš, tim líp na tom seš? Protože seš zvyklej na teror a už čekáš jenom to nejhorší?" Nebo tak něco? „Výhody to určo mít musí, no. A nikdo asi nemá život jak z pohádky, né? A měl by se snažit, aby ho takovej měl!" Ehe, jistě. Ale z které pohádky, že?
Přikývl. „No, už se lepšim, tak snad tu budu jako doma." Jen jestli! Pak si zkusil vybavit nějaké to místo, které ona zmiňovala. „Asi upe ne. Je to někde tady, jo? Můžu jít prostě k horám, následovat tvůj pach. To zvládnu, tomu věř!" Ano, už měl ten pach velmi dobře načtený a zaevidovaný. „Třeba za dva dně, nebo tři. Musim se jít podívat po tý ségře, jestli nepláchla, hah!" To by tedy měl, i když rozhodně bylo lákavější jít na rande s touhle čajinou. A jestli je tam klídek, tak tím líp! Nebude je aspoň rušit nějaký zbloudilý turista!
„A jak často si je tak protahuješ?" Ptal se. „Já, jelikož chodim 24/7, tak jsem vlastně pořád protaženej dost." Ale spí pak třeba dalších deset hodin jako nebožtík. A ano, i v mé hlavě už dávnou nejsou v mladém lese.

Roihu přikývl. „A možná i já bych se od tebe mohl něco přiučit! A to už teď!” No, nebylo by to špatný. Třeba občas držet hubu, jojo. On měl ale dojem, že jakmile zmlkne, jakmile nebude házet furt nějaký srajdy do éteru, tak nebude zajímavej, a všichni ho pošlou do hajzlu. To ho teda posílají i když tu hubu nezavře, ale aspoň z toho má lepší pocit.
„To mě mrzí, hele,” řka. „Ale to bude možná tim, co sis zažila, víš co.” Klasika. Komplexy a odrazy dětských traumat v pozdějším věku. To Roižánek moc dobře znal.
„Já tu znám jenom to, co jsem už prošel, ale moc dobře se tu eště neorientuju. Možná se neorientuju dobře tak nějak celkově,” pokrčil rameny. No jó, to je tim, že nečumí kolem sebe. „Takže kde a kdy se sejdem?” Ptal se, a podíval by se na hodinky, kdyby nějaký měl. Musel na maximum využít toho, že tahle čajina měla zájem o komunikaci s ním. Ještě měl toho spoustu, co musel říct! Tolik vtipných historek!
„Tak to chodíš na procházky docela daleko, hle. Ale já mám co říkat, hah!” Zasmál se sám nad sebou, jak jinak. On ale vlastně už domov neměl, takže se nedalo říct, že byl od něj daleko. Ale od toho původního jako jo.

Zamyslel se. „Hm, a jak se to dělá? To bych asi musel bejt hodně zkušenej, aby si ze mě někdo mohl brát příklad. Teda, některý by si ze mě měli brát příklad už teďkon!" No samozřejmě! Všichni ti auťáci, co se za sebe neuměj postavit, by si z něj měli brát příklad! Jednou si z něj budou brát příklad i jeho děcka, to je jasný! Až bude totiž ten starej a seschlej jedinec, bude i dost moudrej a zkušenej na to, aby někoho něco naučil. Určitě.
Na konverzaci o těch ztracených sourozencích už radši nic neřek, protože nevěděl co. Vše už bylo vyřčeno – dle něj to byli idioti, ale tím pádem byl idiot i on. A nebo ne? Protože jeho rodiče svým chováním k tomu kroku donutili! On je vlastně nevinnej. Ve všem.
„To musíš mít trochu lepčí pohled na svět, než doopravdicky je. Pak bych se nemohl totiž tak dobře bavit," řka. Ale bavil se opravdu dobře? No, jak kdy. Ale byla to jen póza, jako u většiny podobných mladých výtržníků.
Horlivě pokýval hlavou. „Super! Znáš takový místo, jo?" Chtěl vidět další skalní útvary! „No, už je to docela dlouho. Není to nikde v okolí, žel. Ale když se já přežeru, a je mi pak blivno, dokážu vypadat úplně přesně, jako ta skála, hah!" Zasmál se. Ano, to on rozhodně dokázal. „Nebo i v mracích na obloze se daj najít různý útvary, jen škoda, že dneska nic neni vidět." Blbý.
„Je dobře, žes k tomu potkala mě! Já ti ukážu, jak si mládí užít naplno!" Haha, no, ještě bych s tím nepředbíhala. „A ten tvůj domov, je to ještě daleko? Už mě trocha nohy bolej. To víš, jsme zcestovalej kluk!" A línej. A unavenej.

„Nemusí,"mávl nad tím tlapkou. On je přece silnej hoch, kterej se jen tak nedá emocema skolit! To si tedy zatím jen myslel. „Žel si to já představit umim. Ale má to pro mě i něco pozitivního – vim, že takovej rodič já nikdy bejt nechci." Ano, i ze špatných věcí se dal brát příklad. A on sic neplánoval bejt v nejbližší době rodič, ale věděl, že by pro mlíko neodešel. To dělaj jen srágory, a to on přeci není! „Hm? To je divný. Asi to jsou prostě blbci, to sorráč," pokrčil rameny. „Jinak nechápu, proč by odcházeli bez rozloučení, když jste měli dobrej vztah." Divný. Nebo se jim snad něco stalo? Unesli je snad mimozemšťani? I to se ve zdejších končinách stává.
Pokýval hlavou, takřka horlivě. „No jó, věřim! Podle mě na na každýho ta spřízněná duše někde čeká. Na světě musí bejt tolik vlků, že neni možný, aby tomu tak nebylo!" nad vlastníma slovama se zamračil. Jestli to tak není, tak bude zklamanej. Tohle byla jeho jediná životní víra.
„No," zamumlal. „Asi bych měl, ale neumim to. Neumim se zastavit. Rád bych, kdybys mi něco ukázala, až se sejdem příště. Teda jestli vůbec, hah. Není to ale tak dávno, co jsem viděl docela zajímavou věc. Bylo to tak jediný, co mi utkvělo v paměti – byl to vodopád. Skála, která připomínala krysí ksicht, a z tý se valila voda – vypadalo to, jako by ta krysa blila!" A tomu se zasmál. Ano, opravdu něco takového viděl. Třeba by ale takovejch vtipnejch věcí mohl vidět víc, kdyby se přestal honit za nějakýma holkama a klukama.
„To je pak smůla. Já ale mládí nepromrhám – udělám pro to maximum. Občas bych se ale zastavit mohl, aspoň na chvíli, jak jsem řek'." Když se zastaví jen na chviličku, žádný mládí nepromrhá, ne? Jen ten čas využije jiným způsobem. Sice neviděl moc smysl v zírání na přírodu, ale třeba má Anjel nějaký spešl esa v rukávu.
Nad tím mávl tlapkou. „K čertu s bratrem. S tím jedincem jsem si stejně nerozuměl," protočil ajkama. To proto, že ho trošku mučil svojí existencí. Bylo to vtipný, to si pamatoval moc dobře!

„Jaj, tak to je trapný. Ale já jsem taky rodiče opustil bez rozloučení, jenom mám dojem, že za to byli spíš rádi." Myslil si. Necítil se za to provinile, protože k nim měl takřka nulový vztah. Jo, máti ho možná měla z vrhu raději, ale to byla jen nepodložená domněnka. Žádnou lásku od ní nějak extra necítil, takže fakt těžko říct. „Tim chci říct, že tvý bratry vlastně nemůžu soudit." Ofiko. Jinak si může soudit koho chce.
„Tragédie jsou asi všudypřítomný, s tim nic nenaděláš," pokrčil nad tím rameny. Asi si zrovna nemohl vybavit žádnou tragédii, která mu připadala dostatečně tragická, aby nad tím čuměl s vyvalenýma ajkama a otevřenou hubu. „No, ale s tim zas něco nadělat můžeš! Musíš procestovat celej svět, aby sis našla spřízněnou duši. Pak už osamělá nebudeš." Takovej Roižánek cestuje skoro celej život! „Ale ty už nikoho nehledej, hah!" Mrkl na ni.
Na vteřinku se odmlčel. „Ale já o nich přeci nepovídám! Jenom moje životní stóry jsou většinou o těch, který jsem potkal, no. Nebo by tě zajímal spíš nějakej zajímavej přírodní úkaz, co jsem viděl? Protože těch jsem moc neviděl." Protože nemá oči dostatečně otevřené, toť vše.
„Hm," zamumlal. „To máš fakt. Jenom musí bejt pořádně užitej, né promrhanej někde v noře u rodičů," protočil očka. „Jako mladí si musíme života užívat o to víc!" Protože až budou starý, tak už třeba nebudou moct! Budou je bolet kolena nebo záda, a budou rádi, že žijou. A nebo nebudou rádi, toť taky možnost.
Pokrčil rameny. „A proč by nemohl? Myslim, že mu to nikdo nezakázal." V tomhle světě může být kdokoli kýmkoli, stejně jako v Zootropolis. A tím pádem jeho otec mohl být děvkař.

Roižánek byl na cestě hledat stopy po své sestře. Jak již bylo řečeno, nějaký čas už jí neviděl, a nerad by se dozvěděl, že leží někde pod drnem. teda, horší by asi bylo, kdyby se to vůbec nedozvěděl! Teď byl tedy na cestě do míst, kde jí viděl naposledy. Bylo to někde v tom seschlém lese, kde mu sprostě ukradla toho opeřence, kterého si našel k obědu! To už bylo sic promlčeno, ale měl by se jí za to nějak odvděčit. Pokud jí ovšem najde!
Nevadilo by mu, kdyby našel třeba zas někoho nového. Někoho k šikaně, ovšem. Byl spokojen s tím, jaké vlky doposud potkal, protože se zdálo, že i jeho životní cíl může být brzy dosažen! Možná už bude mít kluka nebo holku! To záleží, jestli Gwynn přijde na to setkání, který slíbil, nebo né. Ale možná tam nepřijde sám Roihu, protože honit se za Anjel mu teď připadalo zajímavější. Gwynn měl famílii, a možná si z něj nakonec dělat jenom prdel. Možná je to nějaká karma za ten vtípek, co před několika měsíci on sám jednomu týpkovi provedl! Možná tedy bude lepší, když ani on sám na to setkání nedorazí. Nu, ještě uvidí! Je dost pravděpodobné, že na to totiž zapomene. Sledovat čas on NEMÁ čas!

„No přesně! Je to blbost!" prohlásil Roihu. Nevěřil, že někdo na lásku nevěří, maximálně si to tak namlouvá! „Jó, se sestrou se tu potulujeme. Občas se vidíme a vyměníme si nějaký nový stórky a poznatky. Teď jsem ju ale dlouho nepotkal, tak se po ní brzo budu muset mrknout." Třeba se jen s někým zašila! A nebo někoho zavraždila, jak o tom básnila tehdá, a teď jí držej někde v base. Možná jí držej v tý smečce machýrků, a připravují jí verdikt smrti. To by bylo blbý, protože Roihu by se to neměl ani jak dozvědět. Fúha, to by bylo smutný.
Na vteřinku se odmlčel. „Já to taj ještě zas tak moc neznám, abych mohl tohle posoudit, ale když to říkáš? Možná prostě jen v ostatních neumim moc dobře číst. Umim přečíst jen to, co sám dělám, nebo co jsem sám viděl." To jest pravda. Umí určit jen to, s čím už zkušenost měl, a to dává sakra smysl. „Jako je to blbý, že tě měli rádi, ale nechali tě taj. A necejtíš se moc osaměle? Já občas jo." V překladu? Skoro furt, taky proto za každým běhá a nahání ho, že?
„Jo, no, jasný. Tak já tě doprovodim domů, a pak se půjdu podívat po tý ségře," řka. Jó, měl by jí jít pohledat. Aspoň nějaký její čerstvý pach, aby měl jistotu, že není někdá pod drnem. „Normálního. Kdo určuje, co je normální, a co né? V mých očích může bejt normální něco jinýho, než v tvejch, to se omlouvám. Možná nejsem ani já sám normální, ale vlastně bych bejt ani nechtěl. Bolelo by mě, kdybych byl jako všichni ostatní." Nad touhle představou se zakabonil. nechce být jako z učebnice, pokud nějaká taková učebnice normálu existuje.
„Fuj," oklepal se nad další nechutnou představou. „Chci bejt mladej co nejdýl to půjde! Navždy mlád!" Haha, no, uvidíme. Aby se z něj nestal Rouhánek. Osudu by však neodpustil, kdyby ho donutil dospět dřív, než je třeba! On bude mlád klidně i v deseti letech! Teda, to si představoval teď.
uchechtl se. „Není to špatný," mrkl. „Ale víceméně je mi to tady k prdu. Jen jednou jsem potkal týpka, co mi rozuměl. Asi byl odněkud z tý naší díry. Vlastně i trochu vypadal jak můj otec, takže by to mohl být můj nevlastní bratr, hah!" Ale to samozřejmě vtipkoval. Pak se ale dosmál, když si vzpomněl na ten výraz, kterej v ksichtě Ketamimino měl. Ten ksicht byl fakt jak fotrův. Ježiš, to je děsivý. Co když jsou příbuzný? Co když jo??

„Jo," odkýval to. „Třeba moje sestra. Ta na lásku nevěřím, nebo to aspoň říká, ale já jí vidim do duše. Určo by byla ráda, kdyby jí měl někdo upřímně rád, a né z povinnosti, jako já, hah!" Zasmál se. Samozřejmě to myslel jako džouk, ale nevěděl, jestli to typka tak pochopí. Snad jo no, nechtěl tady úplně jet za zády do sestry.
Na vyjádřenou lítost nereagoval, ačkoli ji zaregistroval. Radši o tom snad nemluvit! „No, já mám takovou vizi, že všichni, co mají trable s rodičema, vypadaj víc drsně. Prostě jako rebelové, nebo hajzlové," řka. Ale on hajzl nebyl, jen rebel! Teda, někdy hajzl byl, ale to dělal z dobroty srdce, tu všecku šikanu. Na ty auťáky byl možná někdy až moc drsnej, ale co se dá dělat? Musej se nějak zocelit! „Aha, jasný, to seš na tom teda podobně. Ale určo tě měli aspoň rádi, he?" Jinak si nedokázal vysvětlit, že je vlčina tak hodná. Tak hodná i na zoufalcem, jakým je Roihu.
„Já si tě vyslechnu! Můžu třeba hodinu nebo dvě mluvit já, a pak zas budeš mluvit ty. To by šlo, né?" Myslil si. Bude těžší jí pustit ke slovu, to ovšem, ale i jeho jazýček musí někdy odpočívat, a v takových moment by mohl zas poslouchat nějaký story z života Anjel. Prostě aby nikdy nebylo ticho. To neměl rád.
No jo, čajina vypadala fakt jako nějaká slušná školačka. Na takovou je možná Roihu krátkej, začínal si trochu uvědomovat. „Já taky měl nějaký dospěláky za kámoše. Vždycky mě bavilo poslouchat jejich životní trable, protože na rozdíl od těch mejch byly dost odlišný." zas ale s vrstevníkem si může pokecat o věcech, kterejm rozuměj jen týejdžři, že? To zas ti boomeři nechápou.
Zas měl chvílu na přemýšlení. „No, úplně věty moc né. Neměl jsem moc šancí se něco přiučit, protože jsem byl vždycky jenom tulák. Tou řečí mluvil hlavně fotr, a ten, jak jsem už říkal, nebyl v mym životě dvakrát přítomnej. Umim ňáký slova, třeba tähti – to znamená hvězda." Chtěl říct něco vtipnějšího, ale zrovna ho napadlo jen tohle, bohužel. Už si ani nevzpomínal, jak se řekne "smrdíš".

„Jako je pravda, že neznám moc dospěláků, co by nikoho neměli. A ani moc dospěláků, co už nemaj děcka. A vrstevníci vcelku na lásku kašlou, co jsem tak vypozoroval. Ale asi jen nechcou bejt trapný. Chápu je, ale já klidně v tomhle teda trapnej budu. Oni pak budou fňukat, že nikoho na starý kolena nemaj!" Jo! Copak je zakázaný se v mládí zamilovat? je zakázaný s někym randit? Není! Kdo by to zakazoval? Bůh? Ten neexistuje!!
Uchechtl se. „To není moc zajímavej příběh," mávl nad tím tlapkou. V překladu? Moc bolavej příběh, jéje. „Ale fotra jsem skoro nepoznal. Ten nás navštívil tak třikrát za život, a ani tehdá se k nám moc neměl." Zamračil se nad tou vzpomínkou. Otec nechodil jen pro mlíko, ten v tý mlíkárně rovnou pracoval! „A ty? Mělas trable s rodiči? Nejspíš ne, nevypadáš na to." Zhlédl jí a pokrčil rameny. Vypadala opečovávaně, ale kdo ví? On není moc expert na ostatní vlky.
S úsměvem pokýval hlavou, a v mžiku si představil ještě desítky dalších takových krásných nadávko-lichotek. Znělo to opravdu bláhově! „Já sem měl strašně moc času si povídat sám se sebou, když jsem šel z domu. Byl jsem pak rád, když jsem někoho potkal, protože jsem toho měl na jazyku hodně, ale žádné ucho mi nenaslouchalo." Tuhle větu řekl pro změnu v minuskách. Klidně a zamyšleně. On totiž moc dobře věděl, že není v hloubi duše tak spokojenej se životem, jako každýmu cpe.
Do verzálek, čili do silly goofy módu ho uvedla odpověď Anjel na jeho dokonalý návrh. „Výborně! Kolik kámošů jsi už měla? Já moc ne, ale pořád víc, než jsem měl holek nebo kluků. Ty jsem totiž neměl žádný, hah!" Protože je ještě mladej a blbej, to je jasný. „Jsem z daleké země, ale né zas tak daleké, abych tam nemohl bez úhony dojít. To bych tu už totiž nebyl! Je tam zima a taky jinej jazyk. Moje jméno z něho pochází!" Nu, třeba jí tahle informace zaujme, ale tak, význam jména jí už vecpal. Klidně to ale rád zopakuje.

„To asi chápu," řka Roižánek. „Myslim si ale, že už jsem dost velkej na to, abych nějakou pociťoval. Cejtit lásku, to přeci není jen pro dospěláky, né?" Né? už dávno mohl cejtit třeba lásku od rodičů, ale smůla! Jeho rodiče byli prostě škrti. nemilovali ani sebe, natož svý děcka. Co to je proboha vůbec za rodiče? Tfuj. Roihu rozhodně nebyl fanda své rodiny, kromě sestry, ovšem. Tu měl nefalšovaně rád, jenom by jí to asi do vočí neřekl. Nechce bejt za trapáka. „No, tak vidiš! Rdoičové, ty mě nechtěli poslouchat už dávno – možná nikdy –, tak komu jinýmu mám ty svoje životní storky cpát?" Veverkám v korunách stromů? To asi ne. Potřeboval k životu zpětnou vazbu, bez té se neobejde.
„No, podle mě, když tu nadávku řekneš hezky, tak to může bejt vlastně i lichotka." Jo, jako to jedno naše slovíčko, které zde nebudu jmenovat. „Třeba "i ty můj debílku!". To zní zamilovaně, no ne?" Něco takovýho by ho pohladilo po duši, ale nadávka to asi upe nebyla. Byla to zdrobnělá nadávka, a byla dobrá. Hezká.
Zamyslel se. „Tohle asi upe nefeeluju, ale třeba se nechám přesvědčit. Jsem se nikdy nepotkal s žádným krotkým zvířetem. Mně moc rádi nemaj, nevim proč." Možná proto, že jim do krys nadává? Ale ne! zvířata přeci nerozumí jejich vlčí řeči! „Asi mi vadí, že mi nemůžou odpovědět. Potřebuju zpětnou vazbu od toho, komu se vyzpovídám." Nu, tohle byl definitivně jeho nejinteligentnější talk s někým, koho tu doposud potkal. Šok. „Jinak mám pocit, že mě nikdo neposlouchá." No jo, to ta traumata z dětství.
„Já ti život okořením velice ochotně a rád! Ale teda ať nežeru – můžem se zatím jenom kamarádit! Já bych tě k ničemu nenutil, protože by mě nebavilo koukat na nějakej otrávenej ksicht, chápeš? Já nejsem zlej kluk, fakt," uculil se. No, kdo ví, jestli je nebo není zlej. Asi jak v čem. Možná je to jen prvotřídní debílek.