Príspevky užívateľa

No veru ano, roihu neměl rád, když mu někdo shazoval to křehké, avšak velmi velké, sebevědomí. Sebevědomí a mámvpi*ismus mu pomáhají se protlouci krutým světem! Kdyby byl chcípáčkem, jakým byl třeba týpek s tou ochočenou fretkou, tak by byl už pod drnem. Raději být na místě těch, co šikanují, než těch, kteří jsou šikanováni, he? Ale o tom to teď není, takže zpět k tématu. „Tys z nějaký sibiře?" ptal se Roihožka. „Tak to ti nezávidim. Ale tady už se máš líp, né? Tu se počasí furt mění, a když je teplo, tak ti musí bejt hej." Osobně měl teplíčko mocinky rád.
„No, ano. Včera jsem byl nucen použít magii, a to mě pak vždycky z toho bolí hlava. A to fakt hodně," řka s dramaticky nešťastným výrazem na tváři. „Když budeš tak hodnej, neodmítnu!" Ale nejspíš mu to nepomůže. Žádnej ibalgin na tenhle bolehlav nezabere.
Trochu ho zklamalo, že tento jedinec vůbec nereaguje na jeho balící hlášky, ale brzy se ukázalo, proč tomu tak je - týpek má famílii! Tak to pak jó. I když, Roihovi by to nevadilo! Děti má přeci rád, strašně moc! Hlavně k šikaně teda. „Rodinu? Tak to by ses asi nepodělil o kousek úlovku s hezkým hladovým mládencem, že?" Odtušil. A nejspíš to odtušil správně, ale on to zkusit musel. Ještě hodil po cizinci jménem Gwynn psí očka, ale víceméně byl tímto jedincem dost uzemněn. To díky té ignoraci. „Ty už odcházíš?" No, tak to byla rána přímo do srdce!! To od něj týpek utíká? Já se nedivím, ale Roihu se teda divil!! Ještě si nestihli ani kontakt vyměnit!

No hle, jak rychle Roihu na bolest hlavy zapomněl! Ještě, že tu tohoto fešného jedince potkal, to byl přímo dar z nebes! Nu, když se vlk zasmál, byl polichocen. „Těší mě, že jsem tě pobavil! Se mnou se jeden nikdy nenudí," uchechtl se, ale dále se k tomu vracet nehodlal. Možná se nesmál, možná se totiž vysmíval, a to jediné by ho možná trochu ranilo. Neměl by však čas na truchlení, takže jedeme dál!
„Gwynn? To se mi líbí, co to znamená?" Prve mu to znělo spíš jako jméno pro čajinu, ale nevadí. Jemu je fuk, jak se kdo jmenuje, hlavně, když je to tak vzhledný a evidentně i zručný jedinec! Takové vlčky Roihu viděl moc rád, ale ještě raději by je viděl ve svém náručí. Ehm, teda co? Jo, je to tak. „Pro mě nikdy není blbej den na seznámko. Ještě před chvílí mě fakt pekelně bolela hlava, ale jakmile jsem spatřil tebe, tak jsem na to zapomněl. Tak moc jsi mě zaujal!" Informoval ho o svých pocitech, které výjimečně nebyly přitažené za vlasy. Zatím v okolí totiž potkal samé vlky, kteří byli buď jak kdyby z panoptika vylezli, nebo měli v hlavě kopu hnoje. „Původně jsem byl na cestě na jídlo, ale teď je pro mě zajímavější konverzace s tebou. Ty máš někam namířeno? Koukám, žes byl nejspíš lovit!" No, třeba by ho tenhle týpeček mohl pozvat? Roihu měl fakt hlad, a za svůj hezký obličejíček by si to zasloužil, no né?

Po malé chvíli chůze po zatracenym sněhu bylo Roihovi jasné, že jeden z pachů je dost aktuální, a nejspíš ho i vede k majiteli. On se tomu samozřejmě vůbec nebránil naopak! Opravdu kontakt vyhledával, protože sám se neuvěřitelně nudí. Občas je fajn být chvíli sám, ale je potřeba to střídat. Jinak je hodně nešťastný! Přidal tedy do klusu, aby zahlédl jedince co nejdřív – a hle! Velmi brzy se mu to vyplnilo! Na obzoru se před ním vyrýsovala silueta vlka, který byl dle pachu samcem. Po následném bližším pohledu se Roihu začal radovat – tenhle vlk vypadal sakra dobře! A dost zjevně to byl i dospělý dodělaný jedinec, uplný daddy material! Roihu musel chytit tuto příležitost za pačesy a pokusit se svým přirozeným šarmem divokého týnejdžra tohoto fešáka sbalit!!
„Hezký dníček plný sluníčka přeji!" zvolal, když k vlkovi přišel dostatečně blízko. Nasadil svůj nejvíc andělský výraz a šel do akce. „Neznám tvoje jméno, ale jsem si jistojistý, že je stejně krasný jako ty! Já jsem Roihu, to znamená plamen. A mohu potvrdit, že teď se ve mně rozhořel nejeden ohýnek touhy!" Tady Roihu si asi neuvědomoval, že chudák týpek se ho tak akorát zlekne, ale co už. Žijeme len raz, práve tu a práve teraz! Zítra můžem bejt už mrtvolky, tak je třeba si užít každý den na téhle úžasné planetě!

Byl krásný nový dníček, a Roihu bolela hlava. Takže to nebyl úplně nejvíc dokonalý den, ale za to mohla ta splašená růžová veverka! Donutila ho včera použít magii, a proto dnes přišla karma v podobě bolehlavu. Jako, dalo se to přežít – co jiného mu zbývá ? –, ale mnohem lépe by se měl, kdyby mu v hedce tak netřeštilo. Zrovna se chystal si něco sežrat k žrádlu, ale nebyl si jist, jestli si ve svém stavu dokáže něco ulovit. Úplně se na to necejtil, takže se možná spokojí jen s nějakou mršinu. Fuj, ale co se dá dělat? Zítra si to vynahradí!
Jediné, co by mu udělalo dobře, by bylo setkání s nějakým vlkem. Ať už jedincem vhodným k lovení, nebo jen oběti k šikaně. Vše mu zvedne náladu, a díky rozptýlení se zvládne nesoustředit na své bolesti. Když nasál do svých nozder pach místa zdejšího, bylo jasné, že nějací vlci se tu minimálně v nedávné době poflakovali. Jestlipak najde i nějaký čerstvý pach, he?

„No jasný, vážim si jedinců, co za to stojí. A hlavně si vážim sebe, což tobě dost chybí," uchechtl se. Kdyby se měl tenhle auťák víc rád, tak by tu nemusel tak připokákle stát. Zvládl by se za sebe postavit a třeba by Roihu i trochu uzemnil. I když je takřka nemožné se ho něčím dotknout, nu, snaha by se dala ocenit.
„Nastane den, kdy ti to vyhovovat nebude, a pak si vzpomeneš, jak jsem se tě tu snažil zocelit! Ti prokazuju službu!" řka, ale za odměnu, za dobrý skutek, na něj týpek následně poslal to svý divý zvíře. Roihu se lekl a ucouvl, ale křeček se mu už pevně zahryzl do tlapky! Do jeho nádherné nebohé zadní nožky! Okamžitě ho chtěl zkopnout, ale nějak se mu to nedařilo. Tak ho bude muset zakousnout, no. „Odvolej tu svou fretku, nebo jí zakousnu!!" Varoval svou oběť zcela jasně. Věděl však, že tahle zvířata mají dost silný skus a špičaté zuby, takže do křížku se mu moc pouštět s ním nechtělo. Nejspíš by týpka nejdřív zmáčknul, aby zvíře odvolal.

Bylo divné prapodivné, že byl tento jedinec tak... introvertní. Nebo je to spíš auťák? I to je možné. Roihu měl dojem, že tenhle typ vlků si úplně říká o šikanu, protože se nezvládne bránit. Co je má ale zocelit a připravit na krutý svět, když ne šikana? Rodiče to očividně nedokázali, tak to milerád převezme do vlastních hendek! „Kámoš?" povytáhl své pomyslné obočíčko. „Ty asi nemáš moc opravdových frendíků, ne? Bych chtěl vidět, jak by tě tenhle hlodavec podržel, kdyby šlo do tuhého! A jistě si s ním dost příjemně pokecáš," uchechtl se. „I když ty asi moc nemluvíš, co? Tak ti to nejspíš vyhovuje. No, mně to přijde tak trochu imbecilní, ale dle gusta, že?" Mít BFF v nějakém tupém zvířeti bylo dost divný, pokud v tom hlodavčím těle ovšem nebyl zamčenej duch nějakýho vlka. To by pak asi přimhouřil oka, ale prvně by na duchy musel věřit.
„Spím opravdu dobře, to přiznávám. Kdybych měl noční můry, jen těžko bych mohl každý den vstát s úsměvem na tváři!" A jen těžko by mohl den co den vstávat tak krásný! Princezny se musí přeci kvalitně vyspinkat, aby byly spokojené! To teda říkala sestra, heh. Následně se musel opětovně uchechtnout. Pak si packu přiložil k ucho a pořádně ho nastražil. „Ne-ne-nemám ř-ř-ř-říkat co?" Týpek je rozhodně vtipnej. „Že seš krypl? To mně to budeš muset zopakovat." No, jen do toho! Hodil po něm nepěkný úšklebek, a po chvilce zíraní na svojí oběť ústy naznačil slůvko krypl. Jak se s tím popere? To se jíž brzy dozvíme!

„Že ne? No tak to teda dokaž!" Vyzval ho jak v clash of the stars! „Ale ne– udělám ti laskavost, a dokazování tě ušetřím. Seš skrčenej a ani do hledidel se mi nediváš, takže já mám odpověď jasnou. Netřeba si na něco hrát!" Kdo si tu ale hraje na největšího klauna je také jasné. Pro Roihu byl ale celý život tak trochu cirkus. Jemu byly následky nějak jedno, a pud sebezáchovy měl taky na bodu mrazu. Ale ten křeček, ach ten křeček... díky němu se aspoň trochu držel při zemi. Měl takový děsivý ajka, úplně do duše mu hleděly!
Aha, jasně, hranostaj. To on věděl, ale dělal si z týpka dobrý den. Byl to nějaký poddruh veverky, prostě, takže to musí mít velký hlodáky a od toho je lepší mít odstup. No, kdyby tak věděl, že to není žádný hlodavec, lol. „No a to máš jako domácí zvířátko, jó? Máš to aspoň ochočený, aby ti lovil večeři a masíroval záda?" Protože on by to jako domácí mazlíček dokázal. Ale určitě by nedělal domácího mazlíčka tomuto postiženečkovi. Ťuťu.
„Velký ramena bych měl, kdybych si tu chtěl na něco před někým hrát. A vidíš tu snad někoho dalšího? Ne, nemám před kým machrovat. Jen říkám to, co mám na jazyku, a to ze mě dělá dost šťastného jedince." Logicky, machroval by, kdyby chtěl na někoho dělat dojem, né? A chtěl snad dělat dojem na tohoto jedince? Jen sotva! A taktéž by si k tomu nezvolil šikanu, ač i takový způsob vyjádření sympatií byl u něj takřka běžný. „Proto seš teda pokáklej? Protože seš krypl?" Dávalo by to smysl. „Protože tě můžu ujistit, že já invalidy nemlátím." Zatím. Nikdy k tomu totiž ještě nebyla příležitost!

Ach, měl radost ze setkání, které mělo následovat, ale brzy ho přešla. Přešla ho v moment, kdy se k jedinci blížil, a ten se začal ježit. Buď je týpek pokálenej strachy, nebo je to nějakej morous, co má pocit, že musí držkovat na každou andělskou tvářičku, co se vrtne kolem! „Hele! Ze mě pokaděnej bejt nemusíš, jsem krotkej kluk!" Krotkej a krásnej, prostě naprosto dokonalej týnejdrž! Tohle na chuja volal, než se zalekl toho křečka, co u sebe jedinec měl! Dramaticky se zalekl a nahodil dosti zhnusený ksicht. „Ty máš křečka?!" No fuj! Vypadalo to dost nebezpečně, takže měl Roihu důvod se držet dál.
No, a to nebylo to nejhorší! Jakmile si dost prohlídl křečka, tak mu pohled sklouzl k cizinci, a to se teprv bylo čemu divit! Cotoe?! Nevěděl, co to vidí, ale přirovnal by to k nějakému experimentu z ... no, míst, o kterých se nemluví. „Zatraceně," zamumlal si pod fousky. „Co to u všech svatejch bogů je? Tos vylezl z nějakýho obludária?" Ne, neměl zábrany. Tohle bylo fakt nemocný. Tohle byl potrat. Týpek měl pět noh a jednu z nich ani neměl celou! Tohle je to nejbizarnější, co Roihu doposud viděl! A to si myslel, že při tý růžový veverce už byl na nějaký hranici příšernosti. Evidentně ne.

Huh? Jak jen je možné, že mu čajina tak strašně odporovala? Roihu si však náhle vzpomněl, že jeho magie není tak silná při jedincích, kteří jsou mentálně zaostalí, a tak mu to hned došlo. Tato čubina postrádá pár mozkových buněk, a proto jí nelze tak silně myšlenku předat. Ke stromu se sice odporoučela, ale nevylezla na něj, a ani se nezdálo, že na setkání zapomene. Což zkrátka odporovalo jeho schopnostem, ale vezmeme-li v potaz dedukci o její inteligenci, dá se nad tím pokrčit rameny. „Žádné příště nebude." Ujistil jí nakonec, a uvolnil se. Už nebylo třeba jí dále mačkat, protože nějakou chvíli by v ní aspoň ten ždibeček celé myšlenky zůstat měl. On to využije k odklizení se ze scény, protože nechce, aby se ho čubina zmocnila pomocí své magie. Oči má na ní však celou dobu, co odchází, kdyby náhodou ještě něco chtěla zkusit.

Roihu se ocitl na dost cool místě. Bylo to tady takový post-apo, jako z filmu Šílený Max! Ale o dost míň cool, to se zas neradujme. A neležely taj ani žádný vraky aut, a ve vzduchu nebyl cejtit pach benzínu. To by stejně on sám neidentifikoval, protože nejen, že neviděl ten film, ale ani nevěděl, co to je auto. Byl to mládenec, který měl celičký život před sebou! Nebo aspoň do doby než se ho někdo rozhodne odkráglovat. A to bude možná dost brzy, pokud bude pokračovat s tím, co doposud dělá. Ale když on tak strašně rád vysírá celičký svět! A nemůže za to, že co na srdíčku, to na jazyku, no né? Ostatní by to měli brát jako jeho službu světu, protože upřímnosti je tu hodně málo. A je to škoda!
Teď tu hledal zase další oběti svého trápení, nebo i lovení! Lovení mamin a taťků je ale mnohem náročnější, než lov adeptů na šikanu, takže s úspěchem v tomto ohledu moc nepočítal. No! Zrovna když na to myslel, do nosu ho udeřil pach nějakého cizince! Hned se vydal jeho směrem, aby se dozvěděl, s kým má tu čest. No, to se bude ještě hodně divit!

Tak se zdálo, že čubina něco cítila, a uvolnila i ten svůj neviditelný stisk. To bylo dobré, ale nějak mu odolávala, a nechtělo se jí na ten strom vrátit. Musel tedy přitlačit – pořádně nažhavil mozeček, a soustředil se co to jen šlo. Sledoval ji, a soustředil se jen na ty myšlenky, které jí chtěl našeptat. „Vrátíš se zase zpátky na strom, a tahle událost tím pro tebe hasne. Jen sotva si ji budeš pamatovat," řka k ní, a tehdy by to fungovat již mělo. Jeho magie byla mocná, avšak bude to mít následky. Nejspíš se zítra ani neprobudí skrz bolehlav, který bude mít. Čím déle bude tohle našeptávání trvat, tím hůře pro něj. Ale už by odolávat neměla, ne, ne!
Bude lepší pro oba, když na toto setkání zapomenou. Čubina doslova, on jenom tak. On si těžkou hlavu z podobných střetů nedělal, ale pokud na něj chtěla použít magii, musel se bránit. Nevěděl, co by na něj zkusila, proto jí musel zastavit a celou srandu ukončit. Nu, budiž. Pobaví se holt s někým jiným, až mu bude zase dobře.

„No jo, protože seš ještě malej a života neznalej. Ty víš o světě velký kulový," uchechtl se Roihu. Jako by za to snad týpek mohl, že se nenarodil o něco dřív, haha. A on taky nemá proč chytračit, když je to takřka vrstevník. „Poletavý veverky jsou real. Minimálně ty seš toho důkazem. teda, umíš lítat, ne?" Ujistil se, že když už zmutoval do nějakýho ptačince, tak k něčemu ty křídla má. Fakt by nechtěl mít na zádech něco takovýho, kdyby to mělo být k ničemu.
Dramaticky pootevřel tlamu a vykulil oči. „Po lišce? No to čumim!" A přitom nečuměl. Velmi brzy jeho fejk výraz překvapení vystřídal výraz zkoumavý. Prohlížel si zde přítomného jedince, a odhadoval, na kolik procent se tak lišce podobá. Tak 40. V lepším případě. „Hele, když přimhouřim hledidla, tak jo. Ale stoprocentně o tom přesvědčenej nejsem." Srst trochu jako liška měl, ale taky jí měl jako veverka. Ono jde tedy o to, že tahle dvě zvířátka mají podobnou barvu kožuchu. „Já mám jméno po plameni ohně. To je teprv pecka!" Well, na své jméno byl pyšný, když si ho sám dal, že? Eheh.
Otázku, na kterou není snadno odpovědět, položil fakan následovně. V jeho případě by asi pomohlo, kdyby se narodil bez křídel a taky s trochu silnější postavou. Kryplínek to byl ale nejspíš z důvodu, že je ještě maličkej. To dožene, až si dá trošku sýru, v kterym najde sílu. A nebo taky ne. „Nejvíc by ti pomohlo, kdyby sis k sobě našel někoho, kdo bude ošklivější než ty. To tě v očích ostatních pozvedne, chápeš né?" To byla dost univerzální rada. Pak ho ale napadlo něco dokonalého! „Hele! Víš co by bylo nejlepší? Kdyby ses přidal ke mě do páru, protože já po svym boku potřebuju někoho ne tak vzhlednýho, abych mohl zářit jak jitřní hvězda!" Nadchl se, a tak chytl tohoto autistického jedince za ramena a zvedl packy i zrak k obloze. „Úplná Kráska a Zvíře!" No?, Co mu na to toto káčátko řekne?

„To říkám." Dal sám sobě za pravdu. Nad její další větou povytáhl své pomyslné obočí. „Tož to nevim. Já jsem docela odolnej kluk, věř tomu. Mě je ale prakticky všecko jedno, takže bych potřeboval místo, kde to nikomu nebude vadit," řka. A když to někomu bude vadit, jemu to bude fuk. On zvládne přežít s tím, co mu osud připravil, protože měl těžký dětství. Jó, fakt si myslel, jakej je chudáček, když ho rodičové nemilovali, a tím omlouval veškerý svý činy. Prostě fakan, co víc říct? Navíc neměl takřka žádný smysluplný životní cíl, jen se chtěl stát příživníkem. A to byl kámen úrazu. To mu ale dojde možná až v momentě, kdy už bude pozdě.
„Jakoby, samozřejmě by se mi hodilo, kdyby mi někdo kryl záda. Ale zaslouží si mě vůbec nějaká smečka? Jsem takový nedostatkový zboží, víš?" Jo, takoví obětaví mladí hoši jsou out of stock, přátelé! Každý by ho chtěl za domácího mazlíčka, nebo přinejmenším by ho MĚL chtít! „Tvou šlechetnou nabídku ale promyslím!" Haha, samozřejmě opět přehrával. Vůbec totiž nebral seriózně její nabídku. V hloubi duše měl pocit, že to ona říká jenom tak, že to nemyslí vážně.

ja si prosim ukryt, info jsem posilal do vzkazu

Roihu nechápal slova čajiny. Připadala mu teď ještě trochu blbější, než zpočátku. „Cože?" Ptal se, ale zjevně se žádné odpovědi nedočká. Raději netrpělivě vyčkal na její bojové umění. A toho se taky nemínil dočkat. Proč? Typka se rozhodla n něj použít nějaký čáry máry! No, s tím Roihu úplně nepočítal, a ač se mu nejdřív rozbušilo srdéčko šokem, následně se ho zmocnil vztek. Si myslel, že se férově poperou, nebo mu dá nakládačku bez toho, aby na něj zkoušela nějaký čachry machry! Tohle teda né, to si líbit nenechá!
Cítil, že na něj nějakou magiu zkouší, ačkoli úplně nevěděl, jak to popsat. Jako by se ho dotýkal nějakej strejda šmátral, nebo tak něco. Díky tomu se ale nemohl hnout z místa. Naštěstí stále mohl myslet a mluvit, a proto se žel rozhodl, že týpku zmáčkne. Pro dobro své i dobro její. „Ty na mě něco zkoušíš? Nemyslím si. Myslím, že se chceš zase vrátit zpátky na strom, ne?" řka k vlčině a propálil jí pohledem. Musel se teď soustředit na svá slova, a na jejich pravdivost, jinak to nebude fungovat. Musí i on použít svoju magiu! „Vrátíš se teď na strom, a já bez úhony odejdu." Sdělil jí, jako by to byla hotová věc. Ale ona to BYLA hotová věc! Musela být, jinak by jeho magie nikdy nefungovala. Jakmile by pochybil, mohla by pochybit i ona. A proto si teď tak moc věřil. Pokud to na ní nezafunguje, je jasný, že je mentálně zaostalá. Na takové jedince to totiž působilo mnohem hůř.