Príspevky užívateľa

Roihu byl okouzlen mocí, kterou si neuvědomoval. To pírko, no ano - z divocha Roiha udělalo ještě většího divocha, tak. Nemohlo mu na mysl přijít, že tahle čajina hodlá jeho jednoduchosti jen a pouze využít - a zcela upřímně, kdyby očarován nebyl, byl by na tom lépe? Nejspíš ani tak by se nedovtípil. „Tak to se vsadim,“ zazubil se, když řekla, že ještě nikoho podobnýho nepotkala, „já jsem totiž jedinečnej - i když možná vedle zdánlivě tebe obyčejnej.“ Narážel na všechny ty cetky, který na sobě čaje měla. On na sobě měl jenom smečkovej přívěsek, a přívěsek od Anjel. Matching přívěsek! Jenom tu druhou část už asi nikdy nenajde- „Madox, tak to tě rád poznávám. A tvojí známostí budu moc rád - věříš tomu?“ Přešlápnul na místě a stáhnul uši. Flirtovací uši.
Jistě měl radost, když se nakonec čajina rozhodla slítnout k němu na zem - to hned musel přijít o pár kroků blíž, samozřejmě nesouc se ladně a reprezentativně. Ani nevěděl, jestli vypadal nějak k světu - v posledních tejdnech se nějak víc nepozoroval. No, když od něj do pár minut tahle holka neuteče, tak asi dobrý, he? „No to já nevim. Rozletěli se do světa, aniž by mi něco řekli.“ Naklonil hlavu do strany. „Tys je asi neviděla, he? Nebo teda - já už hledám jenom jedno, Daněk se jmenuje. Je mojí zrzavou kopií. Pěknej kluk - po tatínkovi.“ Mrknul.

Normálního smrtelníka by to asi trochu překvapilo, ale Roihovo volání bylo vcelku rychle vyslyšeno. Ale tak - byla druhá polovina zimy, to je nejlepší čas si hledat druhou polovičku. Roihu zde nebyl jediným zoufalcem!! Otočil se za šelestem křídel, které se za ním ozvalo. Aha! Tmavá vlčina se jeho zoufání chytla, a rozhodla se obdařit strakáče svojí přítomností. Ten si jí hnedle s našpicovanými slechy a vrtícím ohonem prohlížel. Opravdu pěkná to žena, taková by mu bezpochyby stačila! „Možná právě tobě?“ Odpověděl jí teda na otázku. Jaká škoda, že se neodvážila k němu na zem přiskočit, to by na ní hnedle udělal pořádný dojem! „Hledám svoje děcka a ztracenou ženu, ale... možná že tu jsem právě našel!“ Beware, trapné balící hlášky z Roiha nyní polezou horem i dolem. „Jak se jmenuješ? Já jsem Roihu, to znamená požár. Protože jsem neuhasitelnej.“ Klasika. Nejspíš věřil, že mu tahle čaje pomůže ten žár uhasit.

Roihu byl na svojí typický pátrací akci po rodině. Ač pomalu ztrácel naději, že je vůbec kdy ještě uvidí, tak čas od času hledal. Teď zamířil dost daleko od domova, do lesa, kde se před několika lety potkal se svojí drahou Anjel. Vzpomínal, jako by to bylo včera - ten pocit, kterej cejtil, když pak souhlasila k další schůzce. Ale nic víc už si skoro nepamatoval. Došlo mu, že jeho vzpomínky na Anjel blednou. Bylo mu z toho smutno, ale snažil se s tím nějak smířit. Snažil se ty vzpomínky oživovat právě takovýma pochůzkama, který mu měly připomenout, jaký to tehdá bylo. Achjo!
Když se tu prodíral sněhem, sledujíc cestu před sebou, něčeho si všimnul. Pár kroků od něj ve sněhu něco leželo, něco zbarvené do růžova - snad pírko? Nebyla to stopa po jeho rodině, ale i tak se k doličnému předmětu vydal, aby si ho prohlídnul. „Pěkný,“ okomentoval to, když to pak vzal do pracky. Ještě takovýho ptáka neviděl, aby to dokázal správně přiřadit. Nebyl ornitolog, a vlastně byl přes zvířata vždycky docela blbej. Jak se mu zarýval obraz pírka do mozku, najednou jako by ho veškerá melancholie opustila. Usmál se, zcela bezdůvodně - né, né bezdůvodně, avšak s myšlenkou, že jemu je vlastně hej, hm? Ztracená žena? Komu to vadí - není čas si najít novou? Pohltila ho euforie a drive se tohoto nápadu chopit. A tak pírko odložil a jal se zavýt. Vytí to bylo takové, které jen zoufalý vlk lačnící po lásce může vydat. Roihu byl ve formě!

Ó jak by Roižn toužil po kariéře vysoko postaveného rimora! Ale žel jeho schopnost se chopit iniciativ v takovéhle situaci nebyla úplně dobrá. On nikdy nebyl zrovna dvakrát zodpovědný, o tom asi už jeho činy ze života dost jasně vypovídají. Neříkal teda vůbec nic, když se tohohle chopil Evarla - protežovaný syn šéfa.
Čmuchal onu cizáckou stopu, aby se na ní dobře napojil. To se ale ozval ten mladej mánička od šéfový, a Roihu mu hned musel věnovat né zrovna vlídnej pohled. Má jít s nima? No nebyl z toho zrovna dvakrát nadšenej, ale jelikžo se ptal vysloveně Evara, tak to musel Roižek nechat na něm. „Nebude nás zdržovat?“ Ptal se teda šéfova synátora. Už to byl rozhodně velkej kluk, ten Asteri, ale nezdál se bejt dost emočně vyspělej na to, aby taj s nima řešil nějakou vraždu. Teda pokus o vraždu.

No, sněhu nebylo vůbec málo, a tak se nedalo říct, že by vyrazili na tuhle misi zrovna dvakrát rychle. Ale vyrazili, a to bylo hlavní, he? Naštěstí Roižek před nějakou dobou zase docházel na hodinky tělovýchovy s Hélou, takže se nedalo říct, že byla jeho kondička úplně v mínusu. Delší nohy - jaký měl třeba Evarla - by se mu ale šikly, né že né. Co bylo ale nepříjemný zjištění, že Roihovi se s tou pálkou v hubě fakt blbě mluvilo. Omezovalo ho to jen k nejnutnějším poznatkům, protože si ji k mluvení musel odložit, a to expedici samosebou zdržovali. „Esli vyrazili ráno, tak by se snad někde ještě jejich pach držet měl.” Myslel si Roih. Se stopováním problém v životě neměl, a měl ověřený, že pachový značky se v krajině držej dlouho.
Jo, na to ketka drama se vzpomínal, protože Anjel při něm utrpěla tu svou jizvu. Tehdá čekala mimísky, a tenhle střet je všecky ohrozil na životě. Byl tehdy naštvanej, že se ve svym stavu Anjel rozhodla k takovýmu výletu, ale… dneska by byl rád, kdyby měl vůbec na koho bejt naštvanej. „A vrány,” řekl polykajíc slinu. „Jakože je jasný, že si všichni asi chcem udržet co nejpozitivnější vyhlídky, ale vrány - nebo podobný černý ptáci - se slítávaj k mršinám, takže když si něčeho takovýho všimnem, bude dobrý to zčeknout.” No, to jistě tyhle týpci věděli, ale chtěl ať je jim jasný, že ani on tady neni uplně za blba. Tohle mu řekla kdysi Anjel - ta byla přes zvířata expert, takže Roižek hádal, že to byla reálie. A myslel si, že v tomhle počasí by mrtvola asi bez příživníků dlouho nevydržela, takže když jim neporadí pach, tak tohle mohlo bejt vodítko.

Roihu to měl v životě dobrý, protože většinu událostí bral jako hru. Divadlo. Dokud mu pod tlapkama vlastní děcka neumírala, tak se snažil zrovna dvakrát nad ničim moc nepřemejšlet. To už všichni víme. Bude to mít dneska s bělochem a tim fištrónem asi těžký - vedle nich totiž postrádal špetku intelektu, ale na rozdíl od Evara měl aspoň větší zápal pro věc. Když už tedy na ty nohy dneska vstal, tak ať to vodsejpá, že jo! Ať se může rychle do toho peleše zase vrátit! Prozatim se ale bude soustředit na tu zbraň, kterou si měl v doupěti vzít. Klacek. Klacek jménem Pálka. Našel jí na místě příslušným, nejspíš někde u lóže Hariuhy. „Krása,“ okomentoval, když zbraň našel, a hnedle jí aj do držky vzal. Vlastně ani nebyla tak těžká jak očekával - ale pro bělocha muselo bejt ještě snadnější s ní manipulovat. No, doufejme, že dneska nepujde nikomu fakticky o život - protože Roihu si nebyl jistej, jestli bude v obraně smečky s tímhle krámem tak docela spolehlivej.
No a pak se aj s Evarem vydal zpátky za Hariuhou, kterej nelenil a už bežkal do hor. Roihu si skrz pálku povzdechnul, když viděl ty masa sněhu kterýma se bude muset brodit xy kiláčků. Snad aspoň tahle hodinka tělesný výchovy bude za něco stát! „Uf du,“ tak teda zavolal na ty dva křapíky, který na něj určitě celý nadšený čekali.

--> nízké hory

No jo, a bylo to tady - sir Gulášek se ztratil! Tak přesně s tímhle děckem měl už Roihu beef, vlastně v době co byl týpek snad batole. To Roihovi umřeli vlastní děcka, a tak preventivně štěkal na všechny okolo - muselo se mu to prominout. A nakonec se za to aj Ryumee nebo právě Gulášovi omluvil, pokud se dobře pamatoval. Teď se ale ztratil - nebo znežil? - a tak začalo haló. Roihu si neslyšně povzdechnul. Dneska fakt vstávat z pelechu neměl.
Následně přišel další šok, když se na něj běloch otočil. „Co- já?“ Byl šokovanej tim, že se na něj tak vysoko postavenej maník spolíhal, nebo se mu prostě nechtělo běhat po lesích a hledat ty máničky? Asi to první... mohl bejt proti nim zaujatej jak chtěl, ale jestli to nebezpečí bylo skutečný - jako jestli Ryumee jenom nešplouchalo na maják - tak asi bylo na místě to začít řešit. Že by se zas ozval ten impostor, na kterýho Roihu už před nějakou dobou upozorňoval? Tehdy mu nikdo nevěnoval pozornost, hm! Že by karma? „Hej, budeš v pohodě. Máš dlouhý nohy, he? Běhat teda umíš. A my nejdem bojovat proti půlce Norestu, jdem jenom hledat dvě ztracený děcka.“ Řekl Evarovi. No, Roihu rozhodně nemyslel na nejhorší. „Já si jdu pro pálku,“ oznámil a na to vyrazil na místo, kde se tyhle artefakty nacházely. S klackama už to uměl, málem takovym podobnym ukončil přece Enkida.

Roihu spinkal jako andílek, když ho probudilo fakt dost nepříjemný houkání sanitky. Teda pardon - vytí doktora, takže jo, vlastně houkání ambulantního vozu. „Co-, co je zas?!“ Taková byla Roihova adekvátní reakce, když mžoural oka ještě v noře smečkový. Už zas se něco děje!! Tady jeden fakt nemá klid - od doby, co je Anjel pryč, tak se pořád něco dělo. Roižánek byl v jednom kole, a to až dávno po tom, co jeho děcka vyletěli z hnízda. Těžkej život Přízračnýho mátonohy, hádám. No a tak se teda zvednul a dokráčel na místo setkání, který naštěstí bylo hned v táboře.
„Tak kdo se zas pohřešuje?“ Povzdechl si pro sebe. Dneska to vypadalo mnohem vážnějš, soudě dle ksichtů jejich vysoko postavenejch maníků. Nejspíš se to bude týkat famílie přízračný šlechty, jinak by takhle nikdo nevyváděl. Když zmizel jeho drahý synáček a Apollyon utrpěl to zranění, nikdo takhle nešílel. Reálně nikdo. A přesně proto Roihu Ryumee nedokázal přenýst přes srdíčko - ta čaje byla nechutnej pokrytec. Ach, jak on to tady nesnášel a zároveň miloval! Myslet si mohl cokoli, ale kdyby se fakt ukázalo, že šéfce zhynulo děcko, tak by dost rychle tu svou držku zaklapnul. O tomdle se nežertuje.

Roihova poznámka o šlapání byla určitě mířená i k dospělejm, a Evar to jistojistě taky myslel pro všecky. „Proč by to dělal? Proč by nám takový důležitý věci neřekl? Nebo to důležitý nejni?“ Úplně nedávalo smysl, aby zrovna S'Arik něco zatajil, a obzvlášť pokud šlo o takovouhle věc! Tady to vypadalo, že šlo o bezpečí smečky, a tak nedávalo nejmenší smysl, aby šéf nebo běloch cokoli tajili.
Přítomní se nezdáli, že by tomu taky nějak víc rozuměli, tak to Roiha vlastně potěšilo. Ale netěšilo ho, že si Kunín myslel, že jim šéf poskytnul nepravdivý informace. Né, šéf by nelhal! „No, tak začni hledat,“ řekl teda strakáčovi s červenýma ajkama, „já půjdu po stopě.“ Chtěl vidět toho útočníka nebo tajemnou cizinku, byl zvědavostí napjatej jak kšandy! Jak se toto vyřeší? Kde teda leží pravda?

Jop, už to tak bylo - Roihu pořádal akci se skvělym Everettem! Ale nutno podotknout, že měl jeho existenci poslední dobou docela v pajči. Jediný co ho žralo byl fakt, že vynaložil nulový úsilí k tomu, aby se jeho ztracená rodina našla. Týpek má na párku, kdyby se ale ztratili ti jeho fakánci, tak by hned bylo čoro moro. Tahle smečka byla zkorumpovaná až to bolelo, ale on to taj miloval. Měl k tomuhle místu love-hate relationship, ačkoli hlavní věcí co ho vytáčela byli ti nabubřelí oslové všude kolem. Ještě že existovala jeho cérka a šéf! Ty měl rád. A nejspíš i bělocha, ačkoli tam to nebylo zrovna vzájemný. Hariuha byl ale dobrej kámoš Anjel, a tak měl na ní díky němu čerstvější vzpomínky.
Zatim mlčel, ale ono to nebude dlouho trvat, a huba se mu otevře jak vrata do stodoly. Musel poslouchat co Everett říká, protože sám si z historie týhle díry prd pamatoval. Anjel mu to vyprávěla, když se připravovala na svojí aesta zkoušku, ale on si pamatoval jediný - že ta zkouška byla potřebná k tomu, aby si mohli udělat mimísky. Ach! No, o tom si už nyní mohl nechat leda tak zdát. „Tak!“ Zvedl packu, když pak Everett dokvákal. „Todle je divadlo, a správnej herec by měl bejt schopnej zahrát jakoukoli roli. Takže ne, nevadí, že tady nejsou žádný čajiny. Snad by nikoho z taková role neurazila, he?“ Pakliže by to ranilo jejich křehký mužský ego, byli by to trapáci s aurou v mínusu. „Nebojte sa, všecko se zvládne. Kdyžtak dostanete víc rolí! Je tady už nějakej zájem o konkrétní obsazení? Já chci hrát S'Arika.“ Ano, on chce a chce a chce! „Jeho imitace umim úplně nejlíp!“ Tak to se vsaď.

Už čuměl na ty všecky stopy kolem. Vnímal jenom svoje myšlenky, myslel si, že mu to v případu pomůže - ale nedalo se s jistotou tvrdit, že jeho myšlenky byly k případu relevantní. Však on byl detektiv amatér! „Prostě vyšetřovatel. To budem dělat teď - vyšetřovat,“ vcelku odsekl Asterimu a věnoval se průzkumu jedný nebo vícero stop. Cejtil taj pach jak šéfa, tak aj bělocha - to ostatně Evar potvrdil. „Já je taky cejtil. Ale kdyby se porvali mezi sebou, tak by nám to řekli, ne?“ By takovou klíčovou informaci snad nezatajil, he? Takže vo co taj šlo? „Každopádně to taj nerozšlapejte, jak Evar říká.“ To řekl do davu.
Zamýšlel se. Všude taj byl bordel, ale stopy byly docela dobře viditelný. „Separujeme ten cizí pach a vydáme se po něm.“ To bylo přece logický! „Je nás dost na to, abysme ňákýho pošetilýho mátonohu přeprali. Nejni se čeho bát!“ Kolik jich bylo, he? Šest? Asi. Neumíme s Roihem počítat.

Vzdát se? Ale jo, to se teda vzdát mohli. Takový mocný síle jakou byla fyzička určitě jo!! „Už jsem se lekl, že to nikdy neřekneš,“ uchechtl se a konečně mohl vydechnout. Když zavelela k přestávce jeho trenérka, tak byl důvod k radosti. Aspoň na chvílu, no jasně - než příjdou ty strasti.
Poslouchal Hélu s našpicovanýma ušima. Zajímalo ho to. „Mám pocit, že aj Anjel pro mě měla slabost, takže... to asi chápu.“ Měla, ano, protože Anjel už není. Tenhle fakt zabolel, ale chtěl se od něj trochu oddálit tim, že přizná barvu. Přizná ji skutečnost o Enkidovi, aby když s nim chce chodit věděla všecko. „Asi bych se měl k něčemu přiznat. Vzpomínáš, jak jsem přišel o prst, he?“ Kdyby se nepamatovala, tak jí ho právě teď ukazoval - na svý pravý tlapce, kde jeden článek chyběl. „Tak to mi udělal ten tvůj chábr. Brutálně jsme se kdysi chytli, a skončilo to mojí amputací prstu a jeho amnésií. Já si teda myslel, že jsem ho tehdá zabil-,“ vybalil to na ní, aby nemusel odpovídat na její otázku o jeho drahý polovičce. Doufal, že tomuhle tématu se teď budou věnovat primárně. Byl ready na nějakej céres od Hély - ale v týhle chvíli už neřešil, že může přijít o jedinou kámošku, ale myslel na fakt, že by jí měl varovat.

Snad je to tak lepší, že Roihu neměl moc šancí se vyjádřit k samotnýmu zadání akce - totiž, asi by žblekotal, jestli se takhle hodlá to svatý vedení věnovat i případu jeho ztracený famílie. Mohl si nad tim jenom ale povzdechnout, a dát se do práce. Jó, klidně mohl trucovat někde doma, ale... bez Roiha by smečka trpěla. On je nemohl připravit o svojí úžasnou existenci, o svůj přirozenej důvtip a smysl pro humor! Sice tady šlo o něco vážnýho, no, on se tim rozhodně nehodlal stresovat. Nikdo se nestresoval ani se zmizením jeho rodiny, tak co by! Nepochybně dneska hodlá mít blbý kecy.
„Jsem já snad ňákej detektiv?“ Řekl si pro sebe, ale před všema ostatníma, který s nim na cestě k místu činu byli. Ano, dneska byl detektivem, a vlastně vůbec jím byl. Rimor byl investigativním detektivem, nebo třebas reportérem! Takovej super džob, kterej dělal sám o sobě charakter! Snad by nad tim Roižánek neohrnoval nos? „Jsem.“ Rozmyslel si teda svý slova. Bylo mu docela fuk, že to nikoho nezajímá, však on tu vedl teď svoje vyšetřování! Asi chtěl udělat šéfovi radost, když už nic jinýho. Musel si vyžehlit ten prank, z kterýho se starouš možná ještě nevzpamatoval.
Nejdřív si myslel, že to nic vážnýho nebude, ale když pak to místo činu zahlídnul, tak-... oněměl. Tlamu v údivu otevřel, tohle bylo fakticky vážný. „Co se taj stalo?“ Byla jeho první otázka, na kterou jenom těžko mohl někdo odpovědět. Sníh byl potřísněn krví, všude!! Ta tulačka, o který šéf mluvil, musela bejt asi uplně zmasakrovaná!! Copak ta by pro ně představoval nějakou hrozbu? Po ztrátě tolika krve?? Nebo aspoň v Roihových očích to bylo dost krve, co on ale o medicíně věděl, he?

Jak to Héla řekla, uvědomil si, že mladej a mentálně zdravej Roihu by něco takovýho fakticky neřek'. „Navždycky starej asi nemůžu bejt napořád.“ Sice se nad tim uchechtnul, ale věděl, že tímhle uznává nad životem prohru. Když aj někdo jako on myslel na stáří, na smrt, tak to bylo zlý. Jestlipak to Héla poznala? neměl by jí za zlý, kdyby ne - nakonec nepřišel jenom kňourat, že jo. Ale mělo to bejt hlavnim předmětem, jo.
Zpomalil do vytrvalýho klusu. To nakonec bylo příjemnější, a pořád ho to udržovalo v pohybu. „Hej, cenim.“ Zazubil se a snad ještě zpomalil. „Jak ses měla? Co ten tvůj chábr?“ Viděl ho s ní na plese, tak se obviously ptal. Nevěděl však, jestli by jí měl dneska kazit náladu a přiznat co se mezi nima stalo. Asi záleží, co mu Héla teď odpoví. Jak by se asi tvářila kdyby věděla, že to právě její chábr ukousnul Roihovi prst? Možná by jí to bylo fuk?

Héla očividně jeho povyk slyšela, a dost brzo ho doběhla. Udělala kolem něj kolečko a pak ho hnedka pobízela k pohybu. Jeez! On teprv dorazil a ona už ho honí zas do běhu!! „Kde bereš tolik energie? Mně už tělo stárne!“ Aspoň pro začátek na její notu naladil, pak se za ní už rozběhl. Musel, nic jinýho mu nezbejvalo!! „Ale počkej!“ On už tři sta z místa nedá! Doběhnout jí ale po nějaký době jistě musel, však nemohla před ním utíkat, he?
Funěl a funěl, ale šikovnej byl a zvládnul s ní aspoň na chvíli držet krok. „Tak nevim, jestli mi to chybělo nebo ne - ale pokec s tebou nepochybně jó.“ Měl ke smečce zvláštní vztah - cítil, že je jeho rodinou, jeho útočištěm, ale zároveň tam neměl žádné kamarády pořádně, a cítil se jaksi osamělý. Teď když byla Anjel pryč, jaký důvod mu zůstával v Přízracích setrvat? Byla to nejspíš loajalita ke skutečnosti, že smečka mu dala zázemí když to potřeboval. Šéf se na něho nevykáknul, když to mladý Roihu potřeboval, a on tak cítil, že nemůže jenom tak pláchnout. Nechtěl. Nebylo by to fér.