Príspevky užívateľa

Roihu byl dneskon v pracovnim nasazení. Teda... jeho džob se dal vykonávat víceméně aj při jinejch běžnejch aktivitách, jako třeba při obstarávání rodiny. A tak teda plánoval lovit, tady v kotlině, do který se vždycky rád vracel. Kotlina byla plná těch nejhezčejších vzpomínek, který s Anjel měl. Vlastně i konkrétně místo, ke kterýmu se blížil, už bylo v minulosti jejich návštěvou poctěný. Pamatoval se na to moc dobře. Jak už ale bylo zvykem, jeho snahy o to bejt užitečnej se překazily. Snažil se zrovna napojit na pachovou stopu divého králíka, když se rozlilo jak z konve. „No do hajzlu!“ Brutální přeháňka mu během několika vteřin zmáčela kožuch skoro až na kost, a tak byly nadávky víc než na místě. Nesnášel vodu. A to platilo i o tý, co se v náhodný momenty začne řinout z nebes. Déšť samozřejmě znehodnotí pachový značky, a dokud se počasí aspoň trocha neuklidní, nemá ani cenu něco malýho zkoušet lovit.
Namísto toho se utíkal rychle schovat pod korunu osamocenýho stromu, kterej dominoval širokýmu okolí. Kapky deště mu padaly aj do hledidel, takže si prve nevšiml, že už tam někdo stojí. To až potom, kdy ho pach cizince praštil do frňáku. A rozhodl se to řešit až ve chvíli, kdy už byl pod samotnym stromem. To se prve musel oklepat, než se podíval, s kym tady bude nedobrovolně muset přečkat tu jarní přeháňku. „Čau,“ pozdravil bez jakýhokoli nadšení. To to počasí, to ho obtěžovalo! Jestli ale bude týpek nějakej nýmand, jak třeba Everett, tak počasí nebude to jediný, co taj bude Roiha obtěžovat.

„Yea,“ řekl jenom a zahleděl se do dálky. Rodina je to nejdůležitější, a Roihu by byl rád, kdyby to tak viděli i jeho příslušníci rodiny, ale jak se zdá, to nebyl upe jejich šálek kávy. Když jeho rodičové stáli za prd, chtěl aspoň on bejt ten nejlepčejší. Je to ale těžkej úkol, tak se aspoň snažil bejt ten nejvíc milující otecko. To zvládnul. A zaopatřit rodinku taky.
Nuže, možná byl strakáč jenom moc velkej škarohlíd, nebo proste overprotective. Taky měl bejt proč! První děcka jsou už mezi hvězdičkama, a tak jsou tyhle nový dost vybulený, vydřený! „No, jsou tři. To už jsem říkal? Barevný, jako hodně. Já i jejich máma jsme dost strakatý, řekl bych, a tak aj děcka. Jsou kupodivu docela hodný, jeden z nich je trocha živější, takovej rarach, ale s dobrym srdíčkem.“ Mluvil ovšem o Dankovi. Ani ten ale nebyl žádnej čert, co by se nedal snést. I jako rarášek byl hodnej. „Řekl bych, že s tim si rozumim nejlíp, protože má trocha mojí energie. Ten druhej syn je dost vyrovnanej, takovej přirozeně zvídavej, nebojácnej, ale neni to šašek jako ten první. Z něho může bejt ňákej diplomat!“ Myslil si Roižek. Každý děcko bylo jiný, každý ale miloval stejně. „A cérka je teda úplně jiná, dost strašpytel. Je pro mě těžký se s ní nějak naučit pracovat, protože jsem úplně jinej. Ale hrozně jí miluju.“ Jo, k tý cérce to prostě cejtil jináč než ke klukům. I když láska k nim byla stejná, cérka byla jeho princezna. A s tou povahou se to ještě umocňovalo - chtěl jí chránit před zlym světem.

Roihu se na chvíli dramaticky zahleděl do budoucnosti. Čili do blba. „Tož je to velká věc, ale copak seš ňáký mejdlo, abys to nedal, he?“ Když taj takovou dobu vydržel aj on sám, a byl smečce zdánlivě prospěšnej, proč by nemohl aj tenhle týpek, kterej měl na rozdíl od Roiha aspoň trocha diplomatickýho vystupování? Jakože má šanci se blejsknout, nejen v jeho oboru. Roihu by s nim asi v kariérním vzestupu nemohl zrovna dvakrát konkurovat, ale nakonec nemusej bejt konkurenti, nýbrž tým, no né?
Přikejvnul. „Mně bylo potěšením. Tenhle úkol, to je velká čest! Očividně nejsem tak marnej, jak by jeden čekal.“ Jak by on sám čekal. Nakonec ve smečce byl díky Anjelce, a nemohl jí bejt vděčnější. Ač už od mládí chtěl do nějaký komunity zapadnout, nikdy neměl koule na to, aby se k ňáký sám od sebe přidal. Matka mu v dětství zasadila do hlavy, že on je tady to neschopný nemehlo, zlej kluk, kterej v životě natropí akorát velkou škodu. No, zatim jeho historie nebyla plná jen pozitivních věcí, ale nedalo se říct, že je záporák. On je hodnej kluk. „Tož naviděnou!“ Rozloučil se, ale pokavaď se budou vracet k táboru společně, dodá to samotnému návratu dost awkward vibes.

Strakáč byl zvyklej na to, že když každýmu přizná barvu, tak má ten druhej chuť se o tom s nim pobavit. Nebo že ho trocha víc pochopí. Ale tady Everett asi neměl ani krapet trpělivosti, a rozhodl se to zabalit. To Roiha dost namíchlo, až mu to dech vyrazilo!! On se s nim nehodlá dohadovat? Nehodlá uzavřít mír? No, tak fajn!! Ani Roihu se nebude snažit. Přimhouřil teda oka a zamručel si pod fousky. Ať už se tomu roháčovi hlavou honilo cokoliv, dnes to evidentně nebude rozklíčováno. A přitom byl Roihu ready si o tom pokecat!! „Jak chceš. Ani já nebudu ztrácet čas.“ Odfrknul si a jal se odkráčet zpátky k práci, kterou taj vykonával i dřív. Co že to bylo? Hlídka? Lov? Byl tak vytočenej, že už ani nevěděl! Kdyby to šlo, týpkovi ještě na rozloučenou pošle fakáče (a ono by to s těma jeho třema prstama vlastně aj šlo), ale nemínil dělat víc problémů, než který kdy měl. Hezky v klidu.

Zazubil se. „Tak asi nemusíš cíleně hledat nějakou čajinu hned u nepřátel, že jo? Jenom kdyby tak na to přišlo, třeba by se z toho svět v p*del neobrátil. Jen bys to měl blbý, kdybys s ní chtěl jít někam bydlet.“ By se asi musel odstěhovat, he? A to by se zaručeně šéfovi nelíbilo. Nakonec by se asi ani Roihu šéfovi nedivil, protože někdo, kdo takhle opustí smečku pro někoho jinýho, se stává sám nepřítelem, ne? Může totiž v jiný smečce vyzradit spoustu důležitejch informací! „He? Azaryn je Ignis, kámo. Tos nějak zaspal, né?“ Každej vůl už věděl, že se Ignis přejmenoval, ne? Tady Roižn byl důkazem.
Trochu zalitoval, že ten džouk s medvědem kdy vypustil z huby. Cielo se toho docela chytil, a nejspíš to v něm vzbudilo ať už planý nebo skutečný obavy. Ajéje. Roihu si přidělal práci s tim, že ho teď bude muset zpátky uklidnit. „Né, já si dělal jenom srandu! Tady nejspíš žádný medvědi ani nežijou. Netušim, co se s ní stalo, ale určo to bude mít ňáký logický zdůvodnění.“ Zkusil ho teda zklidnit, ale jestli se to povede, to těžko říct. Jestli jim tak moc hvězdy přály, bylo fakt otázkou, proč se čaje tak znenadání vypařila. Věřil tomu, že jí beztak ňákej Béďa sejmul.
No, to taky těžko říct. „V určitym slova smyslu musíš bejt ten nadsamec, co vyčnívá nad ostatníma. Musíš zaujmout. Obyčejnejch maníků je všude dost! Však kolik je ve smečce týpků a kolik čajin? Ty počty jsou dost nespravedlivý.“ Jakože... všechny dospělý holky ve smečce už byly zadaný. Byly totiž jenom dvě. Ale tady Cielo měl štěstí, že ještě nebyl natolik starej, aby se nepokusil sbalit třeba tu šéfovu cérku.

Byla to jenom vteřinka. Vteřinka, co spustil svýho synátora z očí. Čekal, jak se bude na svatbu ksichtit Štístko, když zaregistroval, že byl Danko už dávno v trapu. Nejdřiv si jenom povzdech', když viděl, že už si vybral za svou prvotní oběť toho novýho mátonohu, ale pak se jeho povzdechnutí změnilo s napjaté ticho. Danko očividně týpka nehodlal šetřit, a týpek evidentně ještě s žádnym děckem snad ani do kontaktu nepřišel. Jenom tak tam jeho dítko odpálkoval, když se chtěl něbohý mimísek kamarádit. No to ne!! Roihu byl nejen naježenej, ale byl taky hned na nohou.
A tak tam teda naběhl, s né moc nadšenym výrazem v ksichtě. Zpřažil jím Ancunína, to se ví. „Co se taj děje?“ Rozhodně to neřekl tak naléhavě, jak by mohl. Actually nechtěl dělal na týhle akci nějaký drama, akorát by vypadal jak přiblblej attention seeker! „No?“ Podíval se aj na Danka, před kterýho si stoupnul hned jak to bylo možný.

Kunín byl zmatenej z výparů jeskyně, Roižn byl zmatenej z toho malýho šlofíka, kterej teď měl. Fér. Oba se teda vnímali i nevnímali zároveň, ale strakáč musel bejt aspoň natolik bdělej, aby si vyslechl ten skvělej sen, a mohl ho převyprávět šéfovi. „Jó, to sny bejvaj. Ani můj tehdá nebyl zrovna dvakrát konkrétní.“ Pověděl, ale asi to zas tolik nepochopil. Jeho sen měl konkrétní tvary, konkrétní situaci, zkrátka... byl daleko od toho, co mu pak pověděl Kunín-smetana.
Při výslechu snu už byl při vědomí dost na to, aby si to zvládl i představovat. „To je zajímavý. Je to abstraktní, jak říkáš, ale zajímavý. Možná, že jednou ztratíme signál ke hvězdám, a ty ho zas obnovíš, he? To by docela sedělo.“ Mrknul na týpka, a ač tu svou teorii myslel vážně, řekl to s úšklebkem v tváři, pro případ, že by to znělo hodně trapně. „Já taj ale nejsem od toho, abych ti dával výklad. Leda bys o to teda stál! I tak by šlo jenom o polemizování a teoretizování, nikdo neví přesně, co ty sny znamenaj. Předám to šéfovi, a on se pak podle toho zařídí.“ Řekl a zvedl se, přičemž se musel pořádně protáhnout. „Nebo máš ještě ňáký otázky?“ Roihu nebyl nejostřejší tužkou v penále, která by mohla odpovědět na veškerý dotazy, který by mohli padnout, ale uměl mluvit, a to dost. A slova většinou dokázaly nakrmit všechny až příliš zvědavý jedince.

Roihu tohle setkání tak dramaticky neviděl. Týpek z něj dělá jenom Herodése! „Tož tak to jo. Nevim proč, ale myslel jsem, že seš lovec.“ Eh, nebo si to pamatoval blbě? Nebo jím nikdy fakt nebyl? Asi tohohle jedince málo pozoroval. Né asi, ale určitě. „Guláše znám, no jo, ale do bližšího styku jsem s nim přišel jenom párkrát.“ A tehdy na něj nebyl Roižánek vůbec milej. I když to setkání nakonec skončilo poměrně v míru, dalo by se říct. Roihu mu odpustil totiž něco, co mu nikdy ani neměl mít za zlý - že se živej narodil, rodičům, který se ani nezdáli, že by se z jeho zrození dvakrát radovali. Ale to byl asi strakáč jenom zaujatej.
On se taj snaží o nějakou normální konverzaci, a Everettovi to evidentně nejni dobrý. Nepatrně sebou cuknul, když týpek zvášil hlas, a to z jedinýho důvodu - fakticky to nečekal. Věděl ale co musí udělat, a nasadil neutrální fejs. „Hey yo, kámo, nevim, co bych proti tobě měl mít. Vy estreláci máte v hlavě nějaký paranoidní představy o tom, že s váma má každej beef, né? Aj Ryumee na mě s něčim takovym kdysi přišla, ale ta měla tehdá aspoň pravdu. Ty ze mně děláš jeom Herodése!“ Vzato kolem a kolem, podobnou konverzaci vede s členem smečky asi už po páté. S Cielem, Hariuhou, Gulášem, Ryumee,... a teď Everettem? Ano, Roihu byl celoživotně bad tempered, a energie, kterou vysílal, nemálo vlků pochopilo. „Já jsem prostě já. Snažim se nedělat problémy, a se zdejšíma brotkama vycházet, protože to taj mám rád. Tak nevim, co máš za problém ty se mnou.“ Přimhouřil oka a švihl ocasem. „A jo, jsem vždycky takovej kr*tén. Jestli je to po tebe velkej problém, tahle konverzace může skončit.“ Na něj si prostě musel každej buď zvyknout, nebo ho ignorovat.

Přimhouřil oka, když mluvil o čajině z Azarynu. „Jako já vim, že se říká, jak zakázaný ovoce chutná nejlíp, ale... no, nevim jak by se na to šéf ksichtil. Asi moc né. Nebo by ho to naopak potěšilo, protože by ses snažil utužovat mezismečkový vztahy, he?“ Uchechtl se. „Taky se řiká, že přítele si máš u sebe držet blízko, ale nepřítele ještě blíž. A toho se já v případě azarynskejch řídim. Nevyvolávám s nima konflikty, naopak! ňáký ála kamarádství mi v mym džobu rimora tak akorát jen pomůže.“ Jo, jenže nesměl bejt jenom špeh. Musel bejt i trochu jejich kámoš, jinak by mu to nemuseli vůbec věřit. A třeba takovej Feier byl fajn týpek, vtipnej. Měl ksicht kterej chce nejden blbeček jako Roihu naštvat, hah.
Když viděl, že to Cielo vzal vážně, tak ho opětovně šťouchnul do ramene. „Kámo, jenom jsem vtipkoval. Určo měla hlubší důvod k tomu, proč zmizela. Možná jí sežral ňákej medvěd!“ Hah, no, to bylo mnohem lepší, říkat Cielovi, že jeho crush z mládí byla sežraná méďou Béďou.
„Hm. Lehký to nebylo, prošli jsme si dost těžkýma věcma, ale to je ti jasný. Já upe asi neodporučuju balit kde koho napotkání, spíš si vyhlídnout, kdo za to stojí. Anjel za to stála.“ Řekl. „Ale jakmile takovou čajinu najdeš, musíš se odvázat. Ukázat ze sebe třeba i to nejhorší, protože kdo se zabouchne do toho nejhoršího z tebe, bude bezpochyby milovat i to nejlepší, ne?“ Je lepší dělat prve šaška, a ukázat svou silly goofy stránku, než s tim přijít pak znenadání během vztahu. Radši rovnou ukázat, s kym má balená osoba tu čest!

Už dlouho nebyl Roižn tak iracionálně napjatej. Jako by si taj s pánem Everettem poměřoval mužství, no jó! Čistě chlapská záležitost toto. „Ekspert na výchovu, jo? A kolik těch děcek užs vychoval? Máš jen jedno, né?“ Jako jo, Roiha to docela pobavilo. Týpek odešel pro mlíko v době, kdy svý děcko měl vychovávat nejvíc, a teď se považuje za experta přes výchovu děcek? To je vskutku vtipný, směšný. „Ani já bych se žádnýho experta nepovážil, a to mám o dvě děcka víc.“ Uchechtl se. Ve výchově děcek s Anjel ještě dost věcí objevovali. Zatím tím tak nějak proplouvali, doposud vcelku úspěšně. Na poměry jeho temperamentu, ovšem. Kdyby každý děcko bylo divoký jak on, třeba by se tak nesmál.
Roižánek nemůže za to, že má punchable fejs, a teda kdekdo v jeho výrazu hledá nějaký nevraživosti. I když tam mnohdy skutečně byly, vo tom žádná. „Tož když njaký máš, tak dobrý pro tebe, že jo. Když já žádný neměl, mohl jsem se opřít leda o Anjel. Ségra žije daleko, k tý jsem se jenom tak vyplakat na rameno nemoh'.“ Řekl, jako by snad Hiisa byla ještě živá. Nechtěl se chlapec smířit se skutečností, že aj tu mu Osud sebral. Zas a znova to nebylo férový, on nikomu nic neudělal!

Roihu pána Everetta obdařil né moc přívětivym ksichtem, když se mu snad pokoušel radit. Radit vševědoucímu a věčnýmu týnejdžrovi Roihovi nejni zrovna dvakrát moudrý. Zrovna, když to celý zní jak ňáká otcovská povýšenecká rada. Ale on si nechtěl dělat nepřítele, a obzvlášť né ve svý vlastní smečce. „Tak to já asi poznám nejlíp sám, komu se budu a nebudu vyhejbat. Ale dík za radu, každopádně já jsem rimór, špión, chápeš? Vyhejbání se cizejm, byť aj nepříteli, nepatří do mojeho džobu. Říká se, že brotka si máš držet blízko, ale nepřítele ještě blíž, he?“ A tak se Roihu cejtil zas o něco chytřejší, než jedinec, s kterym právě mluví. Everett evidentně nejní chytrá hlavička, nebo má prd odžitýho! Roihu pro změnu spolknul šalamounovo govno, ale jenom pro tentokrát.
Jak by k němu moh' mít sympatie, když Everett evidentně ani nechápal jeho situaci? Nebo v Tom Roižn hledal až moc "ale"? Byl prostě až moc podezíravej, moc paranoidní? Je pravdou, že si málokoho pouštěl k tělu, do života, protože prostě vlkům obecně tolik nevěřil. Tyhle strachy do něj naočkovala matka svym chováním. Její výchova se na něm bezpochyb podepsala. „To máš teda fuk,“ pokrčil rameny. Když byl nepochopenej, co mohl dělat? „Nemám zrovna moc přátel, kterejm bych věřil natolik, abych se jim dovolil vybrečet na rameno. Teď už je to pochopitelnější?“ Šlo to takhle líp pochopit??

Jen těžko mohl tušit, že Cielo byl kdysi zabouchnutej do jeho rivalky Mendriko. Rikoušek, ach. Naštěstí Roižánek tu běsnou saň jménem nepoznal, a tak nemohl otevřít vzpomínky, který zapomněl, že kdy měl. Když se s ní potkal, pohádal se s ní do krve, a taky dost stupidně, ale vykouřilo se mu to z paměti. Byl totiž tehdá ještě malej a blbej. Úplnej kozel!! „Protože to je subjektivní, kapiš? Mně se může líbit upe někdo jinej jak tobě. Ale bejt tebou, tak si nevybírám někoho třebas z Kultu.“ To by bylo dost blbý. „Áha. Možná že se tě lekla, he?“ Uchechtl se a týpka šťouchnul. Nemyslel to zle, jen si z něj džouky dělal!
Jak narazil na Anjel? Dobrá otázka, ale těžká odpověď. „No, to byl asi Osud. Já jsem tehdá balil kde koho kdo se mi zrovna líbil, ale nebylo to ničemu platný. Když jsem to zkoušel na Anjel, asi přeskočila jiskra. Nebo možná že na druhou schůzku přišla jenom z lítosti ke mně, a pak až přeskočila jiskra. Já se totiž choval jako mladej vůl.“ Uchechtl se při těhle vzpomínkách.

Přes klacek v hubě se zazubil. „Tak na ní!“ Procedil mezi zuby a poskočil do prostoru, kde začala s klackem kolem mávat do vzduchoprázdna. Nebylo to jenom tak! Poskakoval sem tam, dával si záležet, aby to vypadalo vskutu věrohodně! jako by tam fakt nějaká liška byla. „Musíme jí zahnat na druhou stranu! Ale pozor, ať nespadnem!“ Navrhl Roihu, ale samozřejmě tím nemyslel, že se půjdou s imaginárním tvorem šermovat na hráz. Hezky zůstanou na té své straně, a tedy sám už na hráz tlapku nepoložil. „Jdi k čertu! Táhni! Tohle je naše půda!!“ Řval zkrátka nikam. I skutečnej lišák by se ho určo bál, natož ten vymyšlenej! Ten už musel mít v gatích nakadíno!!

Jakože fakticky se snažil zachytit jedinýho slova v tom vzlykání, ale nešlo to. Byl jak čajem opařenej, jeho srst jenom nasávala ty Helčiný nudláky, a snad radši se ani nepokoušel nic říkat. Né dokud se čajina trochu neuklidní, protože do tý doby jí stejně bude prd rozumět. „Kámo, chill,“ pověděl jí, ale těžko říct, jestli jí tyhle slova akorát jenom do běla nevytočily. Možná je ale ani nevnímala, a možná právě to bylo Roihovo štěstí. Do fajtu s touhle mužatkou by se dostat asi nechtěl, ale hlavně proto, že to byla jeho kámoška.
No, a pak se konečně z ní něco smysluplnýho vydralo. Vlastně tomu Roihu rozuměl až moc dobře. Chuj. Idiot. Enkidu. No jo, ten prasák jeden zatracenej, co mu ukousnul prst!! Co jenom provedl? „Cože? Ten zablešenej pobuda? Co udělal? Mluv!!“ Snad s ní i zatřásl, aby se dozvěděl, jakejho prohřešku se zas ten nýmand dopustil! Zdálo se, že Héle ublížil, a to bylo zlý! Protože přesně to se stát nesmělo! Přesně proto se s nim tehdá Roižn fajtil!!

Pokejval hlavou. „Jó kámo, přesně tak.“ A s těmahle slovama už ho nechal jít vstříc feťárna. Nuže, na jednu stranu byl Roihu zvědavej, co za sen bude týpek mít, jestli to bude mít taky nějakej deep bizarní meaning, ale na druhou mu to nemohlo bejt víc volný. On ani totiž nevěděl, jestli věří v moc hvězd. On věřil v osud, to jo, ale o tom, že jsou mezi hvězdama jejich předci, tak o tom si moc jistej nebyl. Jako přál si to, přál si, aby se po smrti setkal ve hvězdách se svýma mrtvýma děckama, ale bylo to jen zbožný přání, nic víc. Ten jeho sen v jeskyni taky nebyl důkazem toho, že nějaká vyšší síla nutně existuje, protože byl očividně pod parou všech těch okolních plynů. Prostě... bylo těžký věřit.
Ale o tomhle nevydržel přemejšlet dlouho. Snažil se dost dlouho fakticky čekat do svítání, držet hlídku, ale kdo by to byl čekal - na chvíli usnul. Zakápnul, jak se nudil. Ale za zlý mu to nemůžete mít! Vysedávat někde xy hodin a čekat až se milostpán pobuda vyspinká vedle v opiovym doupátku, to prostě nevydrží každej. Rozhodně né Roihu. Byl to ale takovej mikrospánek, protože jeho svědomí mělo na paměti, že by měl jeskyň hlídat, a né si taj pochrápávat! A tak ho pak návrat Ancunína probudil, i když se značně leknul. „Šmankote! Už seš taj? Tak co?“ No, předstíral, že se jenom leknul, a né že se leknul ze spánku!