Príspevky užívateľa

Roiha dost potěšilo, že na tu malou ty cancy očividně zabraly. Ach, děti jsou tak snadno zmanipulovatelný! Ale on jim nebude zbytečně lhát, to zas né! „Jo, je to hodně zajímavý. Já ti fandim, hele. Určo se to naučíš, seš chytrá holka,“ mrknul. Jó, věřil, že děcka budou mít 300 íkvé po Anjelce, a drive do života po něm. Cérka ale bude asi z většiny po mámě, ta, jak se zatim zdálo, toho po Roihovi moc neměla. Fleky! Ano, aspoň ty měla po něm.
Pokračovali teda dál v týhle děsuplný procházce, která samozřejmě pro Roiha byla úplně běžná a nezajímavá. jediný zajímavý bylo, jak na to reagovala jeho cérka. „No, jenom na procházku. Abys viděla svět, přece. Ve světě je toho hodně moc k vidění, copak nejseš zvědavá? Koukej, třeba támhle! Vidíš tu sněženku? Tu já poznám!“ Ukázal packou na bílej květ první jarní rostliny, které vyčuhomal ze zahovněný zeminy kousek od nich. Tož kytky malou zajímat budou, ne? To by z ní trochu mohl ten strach opadnout, když bude zvědavá!

Tož věděl, že Anjel je na tom stejně jak von - nikoho kromě něj snad už neměla, až na Huntleyho. Jenže aj tam to bylo jak s nim a Hiisou, taky se nemohli vídat. Nebo aspoň né nijak často. Roihu se se ségrou rok neviděl, a ač se mezitim snažil se s ní snad dvakrát ještě spojit, nikdá se mu to nepovedlo. To ho štvalo asi nejvíc, že se jakoby nesnažil víc. A taky fakt, že se s ní neměl jak rozloučit. Když jí viděl naposled, nevěděl, že už se s ní nikdy nepotká. To ho bolelo nejvíc.
„J-já-,“ vzlykal, sotva věděl, co chce říct. A tak větu nedokončil, radši chtěl nejdřív uklidnit svůj hlas. Nemělo by jinak pro něj smysl o komunikaci se vůbec pokoušet. Cejtil ale, že i když zklidní pláč, knedlík v krku mu z hlasu udělá nějakou parodii na jedince, kterým normálně byl. „D-děkuju. Děkuju.“ Dostal ze sebe. Rád by jí blíznutí oplatil, ale teď byl rád, že ukonejší sebe. Byl jí ale za všecičko vděčnej, hrozně moc. Poslouchal její slova teda i dál. „Jo, to se pamatuju. Možná máš p-pravdu, možná se s ní zase setkám, až hvězdy rozhodnou, že bude aj můj čas.“ A tak najednou v hvězdy věřil! Najednou, když byl ve chvíli nejslabší. Ostatně... to bylo jediný, v co by věřil nejradši - že se ve hvězdách setká s dětičkama a teď aj se ségrou. Ale doufal, že tam bude s Anjel, protože bez ní by se tam zbláznil.

„Teeď? No já ti nevim,“ řka s trochou nepatrný paniky v hlase. Teda, tu se snažil skrejt! Ale hej, mohl říct svýmu děcku "ne"? On to snad nezvládne! Jeho dětičky musely všecko všecičko dostat, na cokoli si ukážou! Teda... asi v určitejch mezích. Tohle ale nebylo nesplnitelný přání, stačilo jenom s týpkem dojít ven z lesa, nebo ho poponýst. To se dá. „Ale tak, ukázat ti je přec můžu. Půjdem se na ně ale jenom podívat, z dálky!“ Byl si jistej, že už jenom ta procházka ven z lesa ho unaví. je ještě moc miniaturní na nějaký velký tůrky. Ale jen sa nebojte, brzo se to jistojistě změní, a bude ze synáčka stejnej horal jak z jeho papínka.
„Snad jó, naučí.“ Zopakoval, ale jistej si tim nebyl. Proto taky říkal "snad". Pak se pomalu z pařezu vrátil zas na zem, a packou poklepal do mechu. „Tak pojď, hop.“ Když fakticky skočí, Roihu je taj, aby jeho skok případně korigoval. Ale věřil, že zvládne seskočit sám, a co víc? Možná ho to aj bude bavit. Ze synáčka bude parkurista!!

Jakoby!! Jasně, že panikařil, když se měla někde dít potopa! Úplně mu srdce bušilo, ale to hlavně z toho šoku, do kterýho se nuceně probudil. Jeho spánek, jeho nebohý spánek! Teď museli děti spočítat, a vyrazit teda jak doktoři poručili. Naštěstí do tří Roižn počítat uměl, takže tuhle úlohu zvládl bez problémů. Hlavně aby nezapomněl vzít na cestu do bezpečí i sebe! „No, jo, to asi zvládnou,“ myslil si sám strakáč. Jeho dětičky zvládnou všechno, a to hlavně jít po svých. Už byly i na delších výletech, už jsou velký. Však na půl roce se můžou připojit i k samotnejm lovům, tak co by je nosil! On si nehodlá odrovnat krční páteř!! „Dík.“ Řka tak do větru a podíval se na Anjel s jistou obavou ve fejsu.

Nuže, copak dělá Roižánek? Ano, spinká! Spánek je skvělá aktivita, kterou si musí otec v zápřahu, jakým je aj on, často dopřávat. A to i ve chvílích, kdy je všude kolem velký pozdvížo. To víte, vést život nesmrtelnýho týnejdžra, otce tří fakanů, a ještě plnit ňáký smečkový povinnosti, to dá fakticky zabrat. Právě proto asi teď spal jak zabitej, a k životu ho probralo až nějaký hlasný mektání mu do ucha. Teda... v tom snu, v kterym byl, se to zdálo bejt hlasitější, ale když otevřel oka, aby viděl, že to na něj volá doktor, bylo jasný, že to ve skutečnosti žádnej řev nebyl. Tohohle jedince totiž nikdy zvýšit hlas snad ani neslyšel. „He?“ Říká mu zmateně. Však tak krásnej sen měl!! Jenže se zdálo, že v realitě je teď vážnější věc k řešení.
„Jak jako? To znamená potopa?!“ Jo, tomu rozuměl dost dobře, a taky nad tim dost dobře vykulil ajka. „Já nesnášim vodu!“ Zvedl se rychle na nohy, div se mu před hledidlama nezatmělo. On nehodlá zahučet do ňákejch mokřadů a utrpět tam další trauma! A co víc - hlavně nenechá děcka ve vodě prožít trauma!! „Děcka! Hlavně děcka ať jsou v bezpečí!“ Určo je už začal budit, pokud teda nebyli probuzený už dřív jak jejich rodičové. Což by se asi ani nikdo nedivil. Aspoň na to nebudou s Anjel samy, když přišla aj Ryumee a doktor. Pomůžou jim děcka odvýst do bezpečí, a to bylo důležitý.

A tak společně se synkem doběhli do cíle. Bylo to... bylo to super. Roihu pocejtil, jak ho tenhle moment zahřál u srdíčka, normálně to bylo dojemný! „No jasně! Vyhráli jsme! Ani jeden z nás nejni liščí lejno!“ Zasmál se a podrbkal Danka mezi ušima. Byl to kluk ušatej, no jo! Možná živel, možná rarach, ale bylo jasný, že má dobrý srdíčko. Pak ale týpek mluvil o nějaký lišce, a Roihovi než došlo, že je to jenom hra, tak ho snad infarkt chytil! V první vteřině fakticky pohledem nějakou lišku hledala, ale včas mu došlo, že tady se bude hrát larp!! A on je na tuhle hru víc než ready. „Tři metry! Na to budeme potřebovat pořádně velký zbraně! A ještě větší kus odvahy!“ Zahlásil strakáč, a jal se taky po nějakym klacku chňapnout. Nevybral si ten největší, aby se mu s nim dobře manipulovalo. Nechtěl by s těžkou kládou přepadnout přes hráz, že jo? „Seš připravenej? Nebude to žádná sranda!“ Jo, s takovou obryní! Ta liška jim výhru nedá zadarmo!!

Byl čas začít zase makat. Né makat jako pnit džob ve smečce, to začal už dávno předávno, ale makat na svý fyzičce! Bylo načase pokusit se nabrat zas ňáký to svalstvo! Určo už nevypadal tak přichcíplej jak loňský léto, kdy na něm psychickej stav byl vidět i z dost velký dálky, ale pořád... pořád by to chtělo větší pekáč buchet. No a právě proto byl tady, na značkách - byl ready zase začít s Hélou běhat. Už se těšil, jak jí bude vyprávět samý radosti a starosti, který prožíval s dětma, ale k jeho smůle to dneska nebude tak docela o něm.
Když viděl, jak k němu za černočervená čaje běží celá zřícená, děsil se. Děsil se, co se stalo, a jestli on bude schopnej jí vůbec nějak pomoct, a to mu došlo v momentě, kdy se před nim rozbrečela. Chudák byl z toho úplně paf!! Musel se ale rychle zmátořit, a bejt teď ten kámoš, za kterýho se prohlašoval, he? „Hélo! Co se děje?“ Jenže slyšela ho vůbec přes ten pláč? Co když jí někdo umřel, jeez!

Nó, Roižn se nemínil uklidnit!! Už v tohohle týpka neměl žádnou důvěru, amnésie neamnésie!! Ať už si ho pamatoval nebo ne, očividně byl stále dost nebezpečnej, tak proč by se měl před nim strakáč uklidňovat? „To bych byl v nevýhodě, kámo, nebudu se vystavovat dobrovolně nebezpečí!“ No fakt!! Ale možná to až trochu přeháněl, fakt byl schopnej se taj začít válet po zemi, jenom aby se ho týpek už víc nedotýkal!
Ulevilo se mu, když viděl, že v něm něco použití magie vzbouzí. Opadly z Roižánka najednou obavy, a opřel se do svejch superschopností, aby to nakonec aj za něco stálo. „Jó, chceš odejít. Vim to, protože to před chvílí říkal. Chceš odejít a někde po cestě posvačit, takže ti přeju hodně zdaru.“ Zněl sebevědomě, co nejsebevědomějš to uměl!! To by mělo na 99 % zabrat, a týpka vodpálkovat.

No, tak se zdálo, že je Roižn v pajči. Na vteřinu snad aj zpanikařil, ale tak to bylo vždycky. vždycky se nechal moc unýst emocema, a zapomněl, že má přec eso v rukávu. Jenže tentokrát ne, tentokrát věděl, že tenhle týpek proti němu nic nezmůže. On se nebude prát, nebude fajtit, protože on ho zmáčkne. Použije na něj čáry máry! „To bys zněl ale trochu jinak, víš, kámo? Hoď se trochu do klidu, no, chill!“ Požádal ho teda, aby nebyl tak agresivní, ale sám to řekl dost naléhavym tónem. Vopravdicky totiž myslel na ten útěk. Ono když vběhne zpátky na území, a tenhle cáp ho bude chtít pronásledovat, bude mít smůlu. Smečka ho rozmetá na kopytech.
„Cože? Jdi někam! Táhni! Já ti nic ukazovat nebudu!“ Jó, teď už byl Roižn na trní! Tak von mu týpek jde rozkazovat? Vyhrožovat?? Musel to udělat teď. Musel si ho mentálně podchytit, jen to zašimrá, možná ani to ne... Musí se ale chlapec soustředit, neboť magii nepoužíval už sto let. Teď nadešla ale vhodná chvíle, a tak se tedy pokusil. „Myslim, že ses chtěl votočit a jít domů. Žádný Přízračný tě nezajímaj, no ne? Nějak taks mi to říkal. Tys chtěl jít domů.“ Řekl mu co nejpřesvědčivě to zvládnul. Tohle byly jeho myšlenky, né Roihovo! Teď už tedy ano!

Jó, nebylo nic hezčího, než když vám dítě říká liščí lejno. Ale tak, naučil si ho to sám, že jo? A vlastně se nad tim zvládl i rozplývat. Rád by jim říkal snad ještě hůř, ale z lásky. Vulgarismy z lásky... to je jinej level rodičovství. Takovej rodič zvládal bejt jenom on, jak se zatim zdálo. „Ahh!“ Jakože zavrčel, když se tuhle zdrcující skutečnost od syna dozvěděl. Ale měl pravdu, bude lejno, protože nechá Danka vyhrát. Teda myslel si to, než viděl, jak se synek rozhodl před cílovou pomyslnou čárou zastavit, a počkat na něj. No jéje! Tohle gesto úplně Roiha obměkčilo, div ho to nedohnalo k slzám! Co měl děcka, tak byl o dost citlivější, ale on se nikdy netajil s pláčem nebo slzama. Tady je ale potlačil, protože Danek by jen těžko pochopil, proč jeho otec brečí při tak úžasný situaci. „To dám! Už jsem skoro tam!“ A fakticky!! Doběhnul Danka, aby na něj počkal, a společně doskočili k cíli.

Roihu moc dobře věděl, že tyhle hrátky jsou pro děcko vcelku nebezpečný, ale užíval si to aj tak. On se snaží bejt maximálně zodpovědnej, jednou nevadí, když se s děckem trocha pobaví! Ale vidět to Anjel, tak asi nejni nadšená. „Budu tam první!“ Volal, když čuměl pod svý běhy, aby náhodou sám do vody omylem nezahučel. Běžel vskutku pomalu, ale snažil se to hrát co nejlíp, aby to nebylo tak vokatý. Nejdřív byl v popředí sám, až pak pomalu synka pustil před sebe, tak nějak přirozeně. „Seš na mě moc rychlej!!“ Volal. Nakonec to svede na svý válečný zranění - ukousnutej prst -, a ještě to skončí nějakym super vyprávěním. Jo, tak to asi udělá.

Voda. Jak nadšeně to Danko vykřiknul, tak moc musel Roižánek potlačit bobky, který pociťoval. Jó, fakt měl z vody strach, a tak možná nebylo nejmoudřejší sem malýho týpka brát, ale... jak jinak by ho naučil skutečně žít, že jó? Aj on se musel jednou přestat bát! Jenom nevim, jestli je to nejvhodnější v tuhle chvíli. „Závod? Jó, závod! Na druhou stranu hráze, ale musíš bejt vopatrnej! Stačí abys šel moc ke kraji, a ňákej klacek pod tebou povolí a šup! Seš ve vodě. tak se drž vprostředku!“ Dal mu ještě dost dobře mířený upozornění. No, kdyby spadl na tu zastavěnou část, tak by to bylo asi ještě dobrý, ale kdyby padl do tý rozvodněný? To by nebyla žádná sranda! „Tak se připrav!“ Skrčil se do běžeckýho postoje, aby mohl vyrazit. „Kdo doběhne poslední tak je liščí lejno!“ Hah. Na tohle zvolání vystartoval, ale naschvál né tak rychle. By byl radši, kdyby ho synek předběhnul, aby ho mohl chytat v případě, že by mu z hráze přece jenom ta noha upadla.

Hey yo, Roihu vzal dneska na procházku svý nejzlobivější děcko. Dannyho. Jakože... nebyl to žádnej malej terorista, ale v porovnání s ostatníma děckama rozhodně byl největší živel. Roihovi se to ale v určitym slova smyslu líbilo. Chtěl, aby aspoň jedno děcko bylo po něm, aby s nim mohl dělal blbiny, řádit, a tak. Tu část o výchově si v takovym případě trochu fantazíroval, přibarvoval. Věděl, že přijde puberta, a tenhle týpek jim možná přeroste přes hlavu, vůbec si tu myšlenku ale nechtěl připouštět. Když bude problém ignorovat, on přestane existovat, he? A hele, aj Roižek byl jako mladší pořádnej rošťáček, a v jak úžasného chlapečka vyrostl, he! Jen jestli bude i zde Danko už od mládí balit kdejakou sličnou děvu, bude mu asi hodně brzy muset říci pár skutečně důležitejch pouček. Je třeba se modlit, že aspoň v tomhle nebude po něm.
„Tož Danny, co budem dnes dělat? Tady jsem ti to ještě neukazoval, protožes byl zatim ještě moc malej na to, abys taj byl. Je to taj totiž trocha nebezpečný, a jsem si jistej, že přesně proto se ti to bude líbit! Seš už ale velkej kluk, he? Budeš mě ale muset poslouchat, a dávat pozor na každej svůj krok, protože tvůj otec nesnáší vodu.“ Řekl mu, ale tak nějak se připravoval psychicky na to, že dneska bude muset do tý vody skákat. Nejlepší léčba traumatu je léčba šokem, he? Jestli tam ale bude fakticky muset, tak už toho pacholka nikam nevezme.

Hehe, no, Roihu je fakt hlavička! „Zatim to tak je, a doufám, že to tak bude i dál. Ačkoli už vim, že osud si umí pro jednoho připravit nepěknej scénář událostí. Nechcu ale malovat čerta na zeď!“ Nesmí. Protože se jeho děckám nesmí nic stát! A nesmí se stát ani nic jemu, aby mohl vidět svoje děcka dospívat, a aby na ně mohl dávat pozor. Proto se taky nesměl už tak snadno dostávat do problémů, proto si musel už dávat pozor na jazyk. Zatim se mu to docela dařilo, ale co když se nějaká jeho zběsilost vrátí? Tož trošku jistě zfotrovatěl, ale určo to byl pořád on, Roižn - neuhasitelnej plamen energie.
„Jó, tak to by mě fakt nebavilo. Já už jsem ale polevil asik dost, a teď je čas se vydat zas do zápřahu. Tak dík za pokec, kámo, třebas se ještě někdy uvidíme.“ Bylo na čase si říct čáu. Roižánek byl vždycky s těma azaryňanama tak familiérní, že těžko uvěřit, jak nebezpečný bestie to maj bejt. „A pozdravuj Feiera!“ Ach, nesměl zapomenout na svýho oblíbenýho boomera!

Roihu nejni blázen! Ale možná má adéhádé! S pozorností a přehnanou energií měl koneckonců problém vždycky. On měl v sobě neuhasitelnej oheň, podle čehož si přec dal svoje super cool jméno. „He? Tož moje rodina o mě ani zájem nemá, možná jsou aj pod drnem. Ty aspoň o některejch nějaký info máš, víš jak.“ Pokrčil rameny. Asi nebude úplně chtít tohle téma rozebírat s nějakym randomem? I když byl sdílnej dost, nemusel každýmu na potkání říkat všecko. „Jó, mám děti, tři. Teďka jim je skoro pět měsíců, myslim. Rostou jak z vody, tož nestihám to počítat.“ Ale jo, moc dobře věděl, že jim brzo potáhnej na první půl rok. Čas letěl jako blázen, ale byl sakra rád, že tak hezky rostou. Výroba těchto dětiček se mu evidentně povedla. Zatím ani nějak moc nezlobili! Tož čas ukáže, jaká bude puberta, a tak. Jestli bude některý v tomhle ohledu po něm, tak potěš koště. Danny k tomu měl asi nejblíž. „Co? Co chceš jako vědět?“ Přimhouřil oka nad timhle troufale podanym požadavkem. Je cápek snad nějakej úchyl?