Príspevky užívateľa

A tak teda Roižn zase skončil plačící v něčí srsti. Stejně, jako při poslednim setkání se ségrou, kdy se rozbrečel, protože přivedl Anjel do jinýho stavu. Tehdá ani netušil, že ty slzy pramenící z mládenecký nerozvážnosti, a zoufalosti nad rozlitym mlíkem, jsou jen počátkem veškerýho trápení, který ho ještě v životě čekalo. Tenhle zážitek nevyjímaje, ten už je jenom takovou třešničkou na prohnilym dortu. „M-možná? Já nevím,“ vydal ze sebe. Byl teď emočně oslabenej, potřeboval asi jenom ukonejšit. Věděl, že k dobrýmu se tahle situace už nikdy neobrátí, protože ségra se nevrátí, ale měl tady aspoň Anjel a děcka. A dokavaď ty při něm budou stát, bude se držet aj on. „Já jsem za vás tak rád, víš to, že jo? Miluju vás, a nechci o vás nikdá přijít. To bych nedal.“ Vzlykal, a pevně se Anjel držel. Jako by ho snad měl někdo od ní násilím odvést. „Už mám jenom vás,“ zakňučel. I když si s nim Anjel nemusela vědět rady, jemu stačilo, že ho teď poslouchala, a že taj pro něj byla.

Hned jak mu položila tu otázku, udělal se mu v krku knedlík, a do očí se začaly vkrádat slzy. Cejtil v jejím hlase nefalšovanou starost, a to ho prostě rozesmutnilo ještě víc. Čistě proto, že byl vděčnej za to, že i když je jeho pokrevní rodina celá doomed, tak furt měl někoho, komu na něm záleželo. Pořád tady měl někoho, komu se mohl svěřit, kdo ho miloval. A koho mohl milovat on. Jenomže zprvu dostat ze sebe slova bylo trochu těžký, a tak se ještě párkrát v srsti čaje ošil, než skutečně něco řek'. „Já... ne. Vlastně moc ne.“ Bylo mu blbý to přiznat, jako by nechtěl kazit nějakej mood, ale lhát taky nechtěl. Nemohl. „J-je pryč. Ségra je definitivně pryč.“ Řka a definitivně se rozbrečel. Nechtěl to v sobě držet, on nebyl takovej. Nebyl to žádnej silnej kluk, kterej nebulí, na to nehrál. Nakonec vopravdicky silný kluci si ty emoce připustěj, no ne?

Nó, co jí měl Roižánek říct? Vymyslet si pohádku, který taj většina jedinců stejňak věřila? O tom, že hvězdy jsou mrtvý vlci? „Jakoby jo. Ve hvězdách jsou naši zesnulý předkové, který dávaj pozor, abysme se my tady dole měli dobře. Hlídaj každej náš krok, aby se ubíral správnym směrem.“ Jakoby jó, to mohlo bejt nakonec i pravdivý. A pokavaď by to mělo cérku motivovat, aby se cejtila aspoň při hvězdách víc bezpečně, proč to v ní nepodpořit, he? „Až budeš větší, třeba si najdeš aj způsob, jak s nima komunikovat. Některý to uměj.“ Nebo to aspoň tvrděj. On věřil, že to promlouvání k hvězdám ve fet jeskyni byl jen následek toho rajskýho plynu co byl všude kolem. Na jednu stranu byl skeptik, na tu druhou věřil, že se po smrti fakt vlci stávaj hvězdou, aby se tam nahoře mohl vidět s Polárkou a Červánkem.
„Dobře,“ usmál se. No, potěšilo ho to, i když nešlo o nic převratnýho. Stačilo mu, že s ním cérka trávit čas chce, i když se evidentně dost bojí neznámýho. „Drž se u mě, a všecko bude oukéj.“ Blíznul jí mezi uši, a vydal se o kousek dál. Hezky pomalu, nespěchal.

Roižek se vracel ze svýho tripu. Myslel si, že to bude o dost pozitivnější, nebo ho to třeba nakrkne, ale to se nestalo. Ten vejlet byl rozhodně nezapomenutelnej, ale bohužél jen a jen v dost špatnym slova smyslu. Ač to bylo neuvěřitelný, jenom sotva na to dokázal myslet, tak tomu bylo tak - jeho ségra prdí někde do hlíny. Ona, taková nezlomná duše, silná osobnost... je mrtvá. Na plnou hubu - je prostě po ní. A v tuhle chvíli si strakáč myslel, že bude aj po něm. Nechápal, proč týpka vzdala život, nebo proč si jí nějakej ten její Bog vzal mezi svý. Nechápal to ani tenkrát s Červánkem a Polárkou, nechápal to ani teď. Smrt si bere jeho nejbližší k sobě, a jemu se to nelíbí. Vůbec.
Teď byl tady, došel zpátky ke svý čaje, a přemejšlel, jestli ten svůj žal spolkne, nebo ho nechá vylízt na povrch. A to i za podmínky, že by tim mohl svojí famíliu otravovat. Teď, když tak hezky spinkaj! Tak se teda schoulil k Anjelce, a zachumlal jí hlavu do kožuchu. Dohodli se přec, že si budou svý trápení sdělovat! A on to nebude mít asi ani těžký, ona na něm jistojistě pozná, že je něco špatně. Týpek se tomu nevyhne.

Roižn si nemyslel, že by se zachoval jináč než taj říká, kdyby šílenec Cielo ohrožoval jeho fakánky nebo čajinu. On jako trochu podělanej ze smrti je, ale né natolik, aby se nezvládnul obětovat pro druhý, pro milovaný. A třeba se fakticky jednou Cielo zblázní! Možná o tom byla i ta jeho předpověď v hvězdný feťárně, he? Tam se mu zdálo něco podivuhodného, co povídalo o vlku, na kterého si všici budou ukazovat. Důvod pro to byl neznámý, a tak mohlo jít i o něco podobnýho problému Ciela. „To doufejme. Já ti držim pěsti.“ I když v pěst packu dát neuměl...
No jó no, na to Roižn nepomyslel. Nebo.. nenapadlo ho, že by to mohl bejt problémek. „Možná. Ale možná v tom taky vidíš až moc problémků! Já ti ale nemůžu radit, která čaje se ti má nebo nemá líbit, že jo? To si musíš sám vyhlídnout.“ jen by bylo supr, kdyby nebyla třebas z Ignisa.

Pro Roiha bylo těžký tohle rozdejchat, natož ještě chápat, jaká je a nejni víra, nebo co to obnáší. Co to znamenalo pro hiisy, to by ho možná aj zajímalo, kdyby neměl srdíčko plný žalu. „Jak nezajímalo? Co se jí vůbec stalo?“ Né, že by si myslel, že psychicky zvládně nějaký detaily o její smrti slyšet, ale musel vědět, jestli se na ní zřítil ňákej barák během urbexu, nebo sežrala votrávenou myš, že jo. Upřímně doufal, že netrvalo, a pokud jo, tak snad jen vteřinu. Tohle bude strakáč rozdejchávat ještě dlouho, a nejspíš to dopláče ještě někde doma, možná aj v Anjelinym kožuchu. Né, že by jí chtěl timhle zrovna zatěžovat, ale tentokrát to asi sám nedá.
„To rád slyšim,“ povzdechl si aspoň nad něčim pozitivnim. Aj on by jí měl v životě o něco víc rád, kdyby mu tam byla přítomná. Ale vybrala si holt svůj lajfstajl, a v tom jí nakonec Roihu ani bránit nechtěl. „Oh, no jo, děcka,“ zamáčkl poslední slzy, aby i taj modrákovi pověděl jednu dobrou zprávu. Teď by jí mohl ocenit víc než kdy jindy. „Jsou. Už jsou to čtyry měsíce. Dva týpci a jedna čajina. Když si najdeš způsob, rádi ti je s Anjel ukážem.“ Zkusil se pousmát. Jo, on věděl, že by byla Anjel ráda, kdyby se Chris stavil. A on to rozhodně zakazovat nemínil, i když ho v čase minulym tenhle týpek vytáčel.

Sám Roihu si moc nepamatoval, jak o tom svym bláznovství Cielo mluvil. Jo, bláznovství, šílenství. Takovej ten stav mysli, kd yo sobě nevíte, a jenom plácáte blbosti, nebo ze sebe děláte nějakýho vola. To některý dělali i bez toho, aby je posednul ňákej ďábel, ale tady Cielo - ach, tady Cielo byl asi fakt posedlej. „Kámo, tak to nerad slyšim. To bych samos nebyl rád, a bránil bych se. Já bych udělal cokoliv, abych v takový situaci ochránil svojí famíliu - a nedej boha, abys snad ohrožoval i je konkrétně.“ Jo, sáhnout v nějakym amoku na jeho děcka nebo Anjel, tak by ho zabil. Roihu nebyl zlej, to ne, ale jak by šlo o jeho njebližší, neměl by problém někoho odstranit. A to si Ciela zvládl oblíbit, no, byl to pořád jenom soudruh ze smečky, že?
Kdyby Roihu věděl, kolik přesně Cielovi je, tak by se zasmál. Jemu samotnýmu jsou tři ročky, a slyšet, že už je starej, tak po něm skočí! Vtip. Ale v tomhle období nejni vlk starej mládenec, ale mladej mládenec! Skutečně mladej a nesmrtelnej jedinec! „A tak proč by né? Já jsem teda docela ztratil přehled o místních single čajinách, ale to se poddá. Co třeba ta šéfova cérka?“ Okamžitě ho napadla Norek, vlčina, která byla v jeho životě velký NPC. A možná ani to ne, neboť s ní nejspíš nikdá neprohodil ani půl slova.

Roihu tohohle týpka skoro vůbec neznal, měl jenom povědomí o jeho zdejší přítomnosti. Jedno ale věděl jistě – očividně s nim žádná sranda nebude. Aspoň ne taková, jakou by si Roihu představoval (představuje si, že se kde kdo bude smát jeho přiblblejm vtípečkům). „A tak to má asi bejt, i když né všecko se musí přehánět!“ No, ale to už fakt tlachal úplný zbytečnosti, a navíc to akorát působilo trapně. To on si tohlecto všecko uvědomoval, a nevadilo mu to. Radši bejt trapnej než nudnej sam sám šéf Sarik. Mejt v ksichtě furt ten otrávenej výraz by jednoho mohlo poslat aj do hrobu! Ale strakáč měl k němu respekt, to se musí nechat.
Nadechl se. „Výborně. Né každej je z toho tak v chillu, víš? Nakonec při tomhle přijímání se ukáže, jestli seš hoden členství ve smečce, jako jestli taj máš ňáký poslání.“ Né, že by ho chtěl vykolejit, ale možná chtěl. Každej nováček si to trochu zaslouží, no ne? „Tož jdi. Já taj počkám, a dám pozor, esli nepodvádíš. Až se prospíš, tak mi řekneš, cos viděl. Jsem jedno ucho!“ A je dost zvědavej. To jeho pseudo-proroctví se do dnešního dne nenaplnilo, a vlastně neměl ani ponětí o tom, co mělo představovat. Zatim taj nebyly žádný náznaky, ale co on věděl? Třeba už se na vyplnění toho snu dávno pracovalo! Však ten proradnej Osud ví moc dobře za jaký nitky tahat!

Tož dobrý, aspoň se Roižek zas nevybavoval s ňákym boomerem. I když i na takový si zvyknul. Aj Feier byl boomer, a to pořádnej! A hle, s jakou lásku na něj vzpomíná! „To máš pravdu, co se teda pamatuju. Ze dvou jsou tři, čtyři, pět, a tak...,“ týjo, týpek umí i počítat!! Ale jo, v tomhle světě je sice možný kde co, ale zatim se nesetkal s tim, že by se jeden zvládl rozmnožit sám se sebou. „No jó, to se jeden fakt nenudí. Je to radost. Aj starost, v tomhle počasí, ovšem. Což mi připomíná, že budu muset zas běžet.“ Jo, prokecal taj docela dost času, a asi by bylo vhodný se konečně zvednout k odchodu, a začít zas makat.
Uchechtl se. „Tak divočejší, jo? V jakym slova smyslu?“ Každej si pod divočinou představil asi něco jinýho, he? Mohla to bejt divočina plná dramatu, párty, nebo všeho možnýho! Asi to snad ani vědět nechtěl. Roihu už zas tak divokej lajf nepotřeboval, když teď měl famíliu. „Aha, no, tak to jo.“ Domněle se dovtípil. Ale spíš to jenom odkejval, protože neměl co na to už víc říct.

„Prst!!“ Zopakoval dost hlasně. To se ještě nezapomněl podívat na svou postiženou nohu, blbec!! Ještě tady Enkid by mohl bejt blbější, a nespojit si dvě a dvě dohromady, he? Protože ten chybějící prst je usvědčující důkaz. „Ty mě do ničeho nutit nebudeš! Já můžu zavýt o pomoc, a moji soudruzi ti přiběhnou nakopat zadek, kapišto? Takže važ svý slova, a ještě víc važ svý činy!“ Říká mu dost jasně, ale už přemýšlejíc, jak se z tohohle vykroutí. Nejspíš... uteče? Ale ne, ne, neuteče. Možná jenom trochu.
„No, tak... tak to já pro něj musim dojít. Nebo nejdřiv za šéfem, aby vůbec věděl, že taj někdo vyhrožuje členovi smečky. Tak taj počkej!“ Jo, a teď uteče!! A nebo ho tak trocha potrollí, a hned co odejde se zase vratí. Přec nejni žádnej srab! Ale přes držku už dostat nechtěl, protože byl v jiný situaci než tehdá. Teď má děcka! Nemůže se domů vrátit s ksichtem s monoklama!

„Tak jó, hodně štěstí, kámo,“ pověděl mu. No, došlo mu, že s timhle týpkem asi úplně vajbit nebude, ale co by mohl od ňákýho pobudy čekat, což? Mohl bejt vůbec rád, že se nechoval jak ten maník jménem Valorán, nebo tak něco. Ten z doktorský rodiny od nich ze smečky. Už je to tak dva roky, co Roihu nejni bezďákem, a docela si na ten smečkovej luxus zvyknul. Až příliš snadno. Jó, jeden musel občas hnout prstem, ale to i jako bezďák, pokavaď se chtěl dožít dalšího dne. Né, že by teď tuláky odsuzoval, ale upřímně viděl čim dál tim míň důvodů, proč bejt tulákem nadosmrti.
Jakože... Roižánka nezajímala historie rodiny tohohle randoma, ale ten očividně získal dojem, že jo. Proto mu taj začal cosi plácat. Něco málo. Kdyby si musel vyslechnout veškerou historii, radši by utekl. „Aha, tak to seš na tom líp jak já. Musel jsem si udělat rodinu vlastní, abych vůbec ňákou měl.“ Měl jenom sestru. Teda, teď si ještě myslel, že jí má. Za pár dní se totiž chudáček dozví, že už nemá ani tu.
V těch jeho jménem se nevyznal ani prd. Ani nepředstíral, že se snaží to nějak pochopit, prostě se tvářil jak nechápavej blb. „He? Aha. Rodinu si jeden nevybírá, nebo aspoň tu, do který se narodí. Hlavní je, žes ňákou měl. Na spešl příjmení už nezáleží, já jsem toho důkazem.“ Jako že je úžasnej i bez rodu! Mohl by si nejspíš převzít Anjelino jméno, ale... nechtěl. Nebylo v tom nic osobního, prostě si myslel, že Roihu jako Roihu zní prostě líp. Krátký, zvučný, úderný. Stejně jak on sám.

Když mohl mít děcka Roihu, mohl je mít fr každej. Udělat si je je tak snadný, jenom vychovat je pak je už zkouška ohněm. Ale Roižánek se samozřejmě snažil co to šlo, dával do toho kus sám sebe! Jak by asi každej koneckonců měl. „To se třebas změní, ještě nejseš tak starej, no né?“ Ptal se týpka. On sám si o sobě nikdá nemyslel, že bude otcovskej typ, nebo že vůbec bude fotrem. i když tuhle myšlenku nikdá nezavrhoval, určitě si neplánoval, že budem nejmladšim otcem v okolí. „Jó, já mám děcka. Tři.“ Odkejval mu to. Je to tak - jinak by se neptal.
„Tož však říkám - podle mýho vnitřního ohně. Tak mě to přirozeně napadlo, nemusel jsem o tom dlouze přemejšlet.“ Vysvětlil mu, nebo se aspoň pokusil. „Fakt né? A mně se zdá, že jó. Že se furt něco děje. Ale to možná jenom v mym životě, co já vim? Ostatní ho maj třebas nudnější. Třeba i ty.“ To byla panečku dedukce jak cyp! To, že v jeho lajfu se furt něco dělo si ale vybíralo i nelibou daň, to už všichni víme. Teď byl ale aj ten klid, o ktery Jarumi mluvil. „Jó, já souhlasim. Teď si ho užívám. Pokud teda neřešim to hrozný počasí.“

„Heh, no, možný to asik je.“ Pokrčil rameny. O politice se zrovna moc bavit nechtěl, neboť na azarynský maníky neměl ani pořádně vyhraněnej názor. Sám s nima nikdá problém úplně neměl, byl jen svědkem toho dramatu ohledně zavraždění jejich členky. Podle Roiha jeden blb nedělá celou smečku, ale tendle názor se moc s ovacema nepotýkal. „Tož co se dá dělat? Půjdu jinam.“ Řekl, a začínal mít z Everetta takovej prazvláštní pocit. Důvod, proč ho krmil těma totálně npc větama existoval nebo ne? Působil díky nim dost unhinged. „Né, já si nemyslim, že kterejkoli normální azaryňan by se nám na naše území přišel vysmát. Jistě maj lepčí věci na práci, he?“ Fakticky si nemyslel, že by se sem někdo trmácel jenom kvůli výsměchu.
Tadle jeho pozitivní nálada se žel na Roiha nepřenesla. Sledoval ho taj s dost nevraživym výrazem, ale nehodlal dělat problémky, to je jasný. Když ale zmínil jeho mrtvý děcka, rozhodně to na vzájemnejch sympatiích nepřidalo. „Tak v tý době jsem ani já o nikoho ve svý blízkosti nestál. To je ti asi jasný. Fajn ale, žes to mlíko našel, a seš zas zpátky.“ Fajn pro něj a jeho děcko. Bylo by smutný, kdyby musel ten malej fakánek skončit jak Roižn a jeho rodičové. „Tož nemám ti to za zlý, aj já se teď věnuju primárně rodině. Zasloužim si to.“ Myslil si. Protrpěli si s Anjel tolik, tak si teď můžou užít, když maj konečně to, po čem tak dlouho toužili, ne?

Pokejval hedkou. „Jó, přesně tak. Hory jsou super cool. Jsou obrovský, majestátní, ajka by na nich jeden mohl nechat!“ Určo děckám hory jednou s Anjelkou ukážou. Příběh o tom, že aj oni byli splozený v horách, si asi nechaj radši pro sebe. Aspoň prozatim. „Až budeš velkej, bude z tebe horal. Jako jsem já! Budem spolu chodit na vandry a tak.“ Vysníval si budoucnost. Pochyboval, že třeba cérka by se k nim připojila, ale samozřejmě se aj jí bude snažit výst timhle správnym směrem. Když bude rodina plná horalů, nakonec jí nezbude, než se k nim připojit. Asi. Nutit žádný děcko do ničeho nebude, na to byl asi moc měkejš.
„Jedinečnej! Ještě tvůj strejda má křídla, Finn. Naučí tě třeba aj lítat.“ Haha, no, snad ano. Tohohle týpka bylo těžký někde ve smečce odchytit, ale tak snad se bude věnovat svému synovci, no ne? Jejich dětství ale asi někde prokaučuje, jak se zatim zdálo. „Si piš, kámo.“ Válil, a jak! Roihu ho tam hezky nechal pak samotnýho stát, byl jenom poblíž. Kdyby měl po ruce foťák, tak by si synka vyfotil a hodil na storíčko, ale bohužel. Tohle byl svět bez socek, a dobře všem tak.

„Já nevěřim, že jakejkoli Bog nebo Osud má dobrej důvod k tomu, aby si k sobě vzal někoho tady dole milovaný, chápeš? Pro mě je těžký v nějaký takový věci mět víru, když vidim, jak si smrt bere moje nejmilejší.“ Povzdechl si, ale zároveň v tuhle chvíli nechtěl mít nějaký politicky nekorektní poznámky. „Ale doufám, že pro ní to bylo jiný. Ta víra.“ Jó, doufal, že pro ní to byla jenom dobrá věc. Nakonec... kdyby tu nebyla spokojená, nebyla by taj tak dlouho, ne? Teď už se na ní Roižek zlobit nemohl, za to, že ho opustila. Jenom bylo těžký teď dejchat.
Tož věděl, že jeho otázka může bejt bolestivá, ale on to vědět musel. „Dobře. To je dobře,“ tak trocha se mu ulevilo. „Víš, nás rodiče nikdá nemilovali, a tak jsem rád, že za svůj život aspoň mohla ségra ten pocit na konci života prožívat. Takže dík.“ Jo, on jí taky miloval, ale neměl šanci jí to jakkoli vyjádřit. To ho dost bolelo, a ještě dlouho bolet bude. Povzdechl si, když slyšel ze slov týpka, jak to i jej bolí. „Tohle není férový. Život není férovej.“ Když mu Osud sebral děcka, byl zničenej. Teď to může prožít znovu, když mu sebral aj sestru.