Príspevky užívateľa

Šlapat už docela uměl. Nebo, uměl bylo docela silné slovo, ale už to nevypadalo tak hrozně, jako na začátku. A dokonce sem tam dokázal kousek běžet! Sice ne tak dlouho a daleko, jako jeho sourozenci, ale pro něj i takové malé úspěchy, byly furt úspěchy.
Dneska šel na procháku s maminkou. No, kéžby jen takovou normální procházku. Oni šli totiž snad už půl dne! A určitě ušli minimálně padesát kilometrů. Alespoň tak to na něj působilo.
Každopádně došli na vskutku kouzelné místo, takže byl nakonec za tuhle dlouhatánskou cestu i rád. A navíc tady byl s maminkou!
Zdejší atmosféra byla pro Rorýse přímo okouzlující. Ve vzduchu sem tam poletovali ptáci a v rytmu si prozpěvovali líbezné letní melodie. Většinou to moc vnímat neuměl, ale krásy přírody si vždy cenil. Jeho sourozenci rostli a vyvíjeli se, jenom on furt tak nějak zůstával stejný. Ale zatím si to neuvědomoval a bylo mu to fuk.
Někdo mu olízl ouško. Zastavil se a podíval se po mamince. Na něco se ho ptala. Naštěstí už i on dokázal dospělým porozumět, takže pochopil, co se po něm chce. Jen moc nevěděl, co odpovědět. Tedy, i kdyby věděl co, asi by to neuměl správně převést do mluvené řeči.
Drcnul si na zadek a zamyšleně zabodl pohled do vlhké trávy. ,,Emm," vydal ze sebe jakýsi podivný zvuk, který signalizoval zamyšlení. Co chce dělat? Pokrčil ramínky. Nebyl si jistý, co se tak dá takhle venku dělat.

Pozor pozor, dámy a pánové, Rorýs dostal dokonce pochvalu! No jenže ji ani nestihl zaznamenat, protože se mu dřív podařilo si tu pochvalu zničit. Nojo, kdo by se divil, když taky snědl motýla!
Koukal vyděšeně na tu bílou věc před sebou, která dřív bývalá živým tvorečkem. Fuj! Co to udělal? Ségra nezněla vůbec nadšeně, tak se začal trochu bát. Hodil po ní provinilý pohled, ale to už ho táhla zase někam jinam. Celý nesvůj teda šel, tam, kam ho táhla a doufal, že si to u ní moc nepokazil, když jí tenhle nový objev sežral. Chtěl se jí I omluvit, ale nevěděl jak. Neuměl se omlouvat. Neuměl mluvit ani myslet natolik dobře, aby to zvládl zformulovat.

Bohužel ho šiška vskutku tolik neuchválila. Za to tahle nová fauna, kterou se mu podařilo lapit do spárů? To bylo panečku něco! Ještě nikdy nic takovýho neviděl, tak nebylo čemu se divit, že z toho byl tak paf.
Taky by se divil, že se mu toho tvora podařilo chytit, ale na takové složité uvažování on dostatečně vyvinutý mozeček ještě neměl. Odtáhl trochu pacinu, aby se na onu zmíněnou kobylku podíval. Jenže ta tam najednou nebyla! Uskočila pryč, jakmile se jí naskytla příležitost. To Rorýse docela polekalo a vyděšeně s sebou trhl. Srdéčko se mu rozbušilo o něco rychleji. Skákací brouk. Fuj. I taková prkotina ho děsila, no představte si to! Co asi bude dělat v budoucnu? Třeba by mohl být onen zmíněný lovec. Očividně mu to šlo! Alespoň to tvrdil tatínek. A tatínkové mají vždycky pravdu.
Mrknul na dospělého vlka. ,,Jo." Nevěděl, na co odpovídal, ale bavilo ho říkat tohle slovo, i kdyby to bylo jen tak pro zábavu.

V očích mu svitla jiskřička a nadšeně se nadechl. Ach ano, ano! Správně. Rorýs. To bylo to jméno. Pokýval tedy párkrát pyšně hlavou. ,,Jo!" Dokonce i ocásek se mu maličko rozkmital, jak byl z toho nadšen!
Ne. Co ne? Vlk se nerval? Oh, tak to měli jistě mnohé společné! Rorýs se totiž taky zásadně nikdy nerval. Bylo to moc hlučné a moc... moc akční. Vyžadovalo to určité fyzické schopnosti, které Rorýs postrádal.
Puntíkatý jedinec mluvil dál, ale Rorýsova mysl už ho více neposlouchala. I kdyby se snažil, asi by z jeho řečnění stejně moc chytrej nebyl. Možná jednou, jednou až Rorýs nabyde trocha rozumu, si s ním pořádně pokecá. Ale teď asi těžko. ,,Tá-ky," kývl, ale ani pořádně nevěděl na co. Chtěl tím asi říct, že se taky nerad bije. I když se vlastně ani nikdy nerval, poněvadž veškeré pokusy jeho sourozenců ho do her zapojit, probíhaly neúspěšně.

Zamračil se. ,,Ne," vydal ze sebe po chvíli, své druhé oblíbené slovo, které mu šlo bez problémů. Nejmenoval se Lois! Copak byl nějaká Loisa? Jenže, jak jinak mu má říct, jak se jmenuje? Zkusil to tedy znovu a tentokrát do toho dal všecičko. ,,Ljojís." Jenže ani napodruhé to nebyla žádná sláva. Jak to má asi udělat, aby své jméno vyslovil správně? Byl to vskutku nadvlčí úkol. Obzvlášť pro něj.
Jo, chvilku vzteklej byl. Ale to mu moc dlouho nevydrželo.
Vlk je zraněnej. Porval se? Stejně jako se perou Rorýsovi sourozenci? Chtěl se ptát dál, ale moc nevěděl jak ta slůvka poskládat tak, aby dávala smysl. ,,Co salo. Stalo?" Uf, byla to opravdu dřina. Kdyby tak tady pan velký vlk věděl, kolik úsilí do svého mluvení Rorýs dává! Opravdicky se snažil. A druhej jedinec mu to moc neulehčoval. Chtěl vědět, co se stalo, že má zranění. ,,Bít ty?" Pobil se? Tak jo nebo ne?

Pokrčil rameny. ,,Jo," dpověděl, aby vlka ujistil, ale zřejmě mu z toho udělal akorát tak větší guláš. Rorýs z toho taky chytrý nebyl! Neuměl to. Neuměl mluvit a moc toho nechápal. Kdyby měl tady Pstruh štěstí a potkal místo něj jeho sourozence, alespoň by si s nima třeba pokecal. Jenže Rorýs byl prostě tak trochu vadnej. Smůla.
Zamyšleně zafuněl. V hlavince mu šrotovaly ty jeho zbývající mozkové závity jeden přes druhý, ale nic kloudného mu vymyslet nešlo. Nevěděl, co po něm vlk chce. Ještě jednou to teda zkusil. Že by chtěl znát jméno? No, to by tady Rorýs chtěl znát taky! Tedy, on to samozřejmě znal, ale neuměl to vyslovit. Copak se na něj rodiče nějak spikli, že mu přidělili tak náročné jméno? I tak našel odvahu to zkusit. ,,Loís." Jó, tak to znělo hodně špatně. Ovšem, Rorýsovi to znělo vcelku podobně. Zas tolik se to od originálu nelišilo, nebo jo?
Vydal ze sebe nespokojený zvuk. Naštvaný, že ho ten druhý nechápal, položil zas tlapu na zem. Copak je stejně blbej, jako Rorýs? Přeci to není tak těžký pochopit. No, Rorýs ho asi z části chápal, protože on toho sám taky hodně nechápal. Všechny věci mu docházeli hodně pomalu, když už vůbec.
Chvíli se snaživě pokoušel vymyslet, jak by se vlka zeptal. Mohlo to trvat klidně i několik minut, kdy zabodával zamyšlený, přesto však tupý, pohled do země.
Furt chtěl znát odpověď. A tak to zkusil napotřetí. Do třetice všeho dobrého, ne? Znovu tlapou ukázal na to, co Pstruhovi chybělo, a mozek to nebyl - tentokrát však i promluvil. ,,Tso?" Naklonil hlavu tázavě na stranu. Chtěl se ptát, co to je. Chtěl cokoliv. Jakékoliv vysvětlení. Chtěl cokoliv, jen ne další kárání slovy, že takové věci se nedělaj. Rorýs je vlče. A ještě k tomu úplně vymaštěné. Když mu někdo řekne, ať něco nedělá, jen stěží poslechne.

Úkol zněl zcela jasně. Chytit šišku. Nojo, jenže to by musel nejdřív dávat pozor. Což moc nedával. Naštěstí, šiška se kutálela docela pomalu, takže chytit ji, by nebylo až tak těžké. Problém byl v tom, že mezitím Rorýse zaujalo něco mnohem zajímavějšího. Kobylka. V trávě přímo před ním! Šiška byla v tu ránu ta tam. Sledoval v trávě před sebou to malé zvířátko a nakonec se odvážil kobylku přišpendlit k zemi svou tlapkou. Nastražil ouška a přičichl ke své tlapině, pod kterou se mu vrtěl ten zelený tvoreček. ,,Tso o?" Chtěl se hnedle dožadovat odpovědi na to, co to právě chytil.

Aha, jdou se něco učit! Mluvení. No to snad neee. Nechtěl se učit mluvení! Ale zrovna šiška ho natolik zaujala, že to pro jednou asi přežije. Zapnul tedy mód na soustředění a pokusil se ze sebe něco vydat. ,,Ši. Šíia." Zkoušel, ale zcela marně. Musel se soustředěně zamračit. ,,Šíší." Zkoušel to dál, zatímco ségra zkoumala nový objev. ,,Šíííšika." Nadšeně zavrtěl ocasem, když uznal, že tenhle pokus byl docela povedený.
Pak svou pozornost ale taky přesunul na bílého motýlka. Co to? Taky vůbec nevěděl, ale rozhodl se to chytit! Udělal pár rychlých krůčků, otevřel tlamičku, cvakl zoubky a... a ten krásný motýl byl fuč. V jeho tlamičce. Polkl - a motýl byl sežranej. Chvilku před sebe tupě čučel. Pak se podivně zašklebil a začal kašlat. Pěkně ho po tomto soustu začalo škrábat v krku! Drcl sebou na zadek a kuckal dál a dál, než před sebe na zem vyplivl jakési bílé cosi. Motýla to už ale moc nepřipomínalo.

Mluva. No ano, mluvit fakticky ještě moc neuměl. Ale pozor! Něco uměl. Uměl přesně dvě slova. A ta mu zatím stačila. Horší však bylo rozeznat, které se hodí pro jakou situaci.
Vlk se ho na něco zeptal. Rorýsče to chvilku zpracovával a v duchu přemýtal, které ze zmíněných dvou slov použít. Nebyl si moc jistý a tak vsadil na jistotu. ,,Jo." Kývl. 'Jo' byla vždycky správná odpověď. Přestože možná měl říct spíš ne, jo se hodilo vždycky. Alespoň tak mu to radil jeho malý narušený mozeček.
Co se týče jeho převratného gesta, druhý vlk z něho, jak vidno, moc radost neměl. To teda Rorýs vůbec nechápal proč. Co udělal špatně? Nic a možná taky všechno. Tlapu teda položil hezky zpátky na zem. Ne z důvodu, že by snad pochopil, že to dělat nemá, ale spíše proto, že už ho začínala trápit rovnováha. Ono udržet se v tomhle věku jenom na třech tlapkách taky nebylo nic jednoduchého!
A pak na Pstruha zase jen civěl. Byl z něho teda celej paf, aby pravdu řekl. Kromě své rodinky na moc vlků takhle zblízka nenarážel. Vždycky se držel spíš stranou odevšech. A vlk s puntíky a jedním okem pro něj byl hodně hustým oběvem. A taky trochu děsivím. Jenže, Rorýs zatím furt mrtvej nebyl, takže to s ním třeba tak zlé nebude.
Puntíkáč mu furt nezodpovězel jeho nevyřknutou otázku. Proč má sakra jen jedno oko? A tak to zkusil znovu. Natáhl pacinu a ukázal na Pstruhův chybějící orgán.

Kývl. Jo, odpočinek je moc fajn. To věděl. Slyšel, že dospělý vlk ještě něco mluvil, ale co to bylo, už netušil. Svalil se na zem, aby mohl odpočívat, jak to nazval jeho tatík. Na chvilku zavřel očka, jen si tak pro sebe rychle mrknul, a tatínek byl najednou fuč! Srdéčko se mu rozbušilo rychleji. Copak spal tak dlouho? Jak se tu ocitl tak sám? Čas vnímat neuměl, byl vlče, a tak netušil, co se mohlo stát. Zběsile se okolo sebe rozhlédl, aby ho našel. No přeci se mu neztratil!? Naštěstí to netrvalo moc dlouho, protože se během chvilky vrátil a ještě k tomu nesl v tlamě nějaký cizí předmět. Rorýsovi se hnedle ulevilo a hlavinku zase spokojeně sklonil mezi tlapiny.
A pak přímo před ním přistál ten cizí předmět. Jenže moment! Ono to nebyl žádný cizí předmět. Tohle už znal! Takovou, úplně stejnou věc už mu jednou ukazovala ségra! Co že to bylo? ,,Šíííša!" Výřkl hrdě a hlavičku zase pěkně narovnal. ,,Šíí-ka!" Zkusil znovu. Jo bylo to něco takového, že ano? Nějak tak se to jmenovalo. Strčil do šišky hrdě tlapkou a hodil pohled na tátu. Doufal, že i on na něj bude stejně pyšnej!

Došli až na jeden z dalších kopečků, kde ze země čouhala jakási větev. Rorýs zvedl zrak, aby si tenhle nový kus flóry pořádně prohlédl. No byl to prostě strom. Nic nového, uvědomil si, když se mu tu věc podařilo identifikovat.
Pak k němu však přistoupila ségra s něčím, co už neznal. To bylo panečku teprve něco nového!
Nastražil ouška a napnul ocásek, když mu tu věc Eralia postrčila blíž. Zahleděl se na šišku a zkoumavě ji očichal. Voněla jako dřevo. Jako strom. Byl tohle taky strom? ,,Ts?" Chtěl se ptát, copak to je, co mu to sestra přinesla ukázat. Aby příště věděl a zase nebyl za hlupáka. Jenže slůvka mu zatím stále moc nešla. ,,Tso! To?" Vypadlo z něj nakonec úspěšně, když využil veškerou svou snahu.

Seděl opodál svých sourozenců i rodičů a jen je tak přiblble pozoroval. A pak znenadání přiběhla jeho sestřička a dřív, než se stačil vzpamatovat, šťouchla do něj pacinou. Vykulil na ni očiska a bojácně ucukl. Hra mu zatím nic moc neříkala. Nechápal, co se po něm chce. Hned v dalším okamžiku už před ním sestra nebyla. Kam se jen poděla? No přesněji řečeno, teď tu byly jeho ségry hnedle dvě! Bylo to celé tak rychlé a zbrklé, že se pokusil od toho rámusu raději utéct. No jenže zcela neúspěšně. nezmohl na nic, než jeden podivný krůček. Nožky se mu zkřížily a upadl na papulu. Vyděšeně písknul bolestí a vykuleně pozoroval nějaký kamínek, vedle kterého se mu podařilo přistát. A jelikož tohle celé, včetně pocítěné bolesti a šoku, pro něj byla velká neznámá, dal se s chutí do přecitlivělého nářeku. Sic se mu nic nestalo, ale z jeho hlediska se momentálně hroutil svět! Ani si nedovedete představit, jak moc takové upadnutí na tlamu bolí! Ach ano, s ním to opravdu není jednoduché. Kéžby dokázal být taky tak normální, jako jeho sourozenci! Jenže to by to pak nemohl být on - Rorýs.

Jeho starší, aktivní sestřička milovala výlety. Nebo to tak alespoň vypadalo, protože momentálně s sebou táhla Rorýse do tohohle šíleného kopce. No, byl to panečku pěkný krpál! Vůbec se mu to nelíbilo, aby pravdu řekl, ale na druhou stranu ho ségra docela burcovala a její energie byla hrozně nakažlivá, takže dokonce i Rorýs se zvládl bavit. Přesto, že šel nemotorně a párkrát si už nabil klapačku, zatím sestru poslušně následoval s ocáskem zvědavě zdviženým. Kam až asi dojdou? Tenhle nový svět mimo noru se zdál čím dál nekonečnější!

Nejprve nezaregistroval, že tatínek promluvil. Trvalo mu asi deset vteřin, než se na něj otočil a zkusil si zpětně v hlavě přehrát, co předtím říkal. Upíral na tátu nechápavý pohled. Nebyl si moc jistý, už si ta slůvka nepamatoval.
Unavený. Rozvzpomněl si po chvíli tupého zírání na dospělého vlka. Vystihovalo to slovo, jak se cítil? Nevěděl, ale hádal, že jo.
Kývnul. ,,Jo," podařilo se mu sformulovat jedno celé slovo, ba jednoduché. Musel se nad tímhle svým maličkým úspěchem pousmát a pyšně vypnul hruď. Slova 'ne' a 'jo' byla jeho oblíbená. Byla krátká, jednoduše se pamatovala, a popravdě asi zatím jediná, která uměl používat. Hlavně to 'jo' bylo asi nejjednodušší. Odpovídal tak skoro na všechno. Občas se mu bohužel stalo, že řekl 'jo' i když ve skutečnosti myslel ne. Ale vůbec mu to nevadilo, kdepak! Byl rád, že umí odpovědět. I když jen jednoslovně a občas špatně.
Ostatní slova byla docela oříšek. Občas zvládl vyplodit něco jako tata a mama, ale další? Ty mu už moc smysl nedávaly. Tedy, jemu samozřejmě ano, jen okolní svět nikdá nechápal, čeho se Rorýs dožaduje.
Párkrát na tátu mrkl a čekal, co bude teď. On sám moc nevěděl, protože něco vymyslet pro něj bylo dosti složité. Holt to s ním nebylo úplně jednoduché.

Rorýsče rostlo. Sice zjevně pomaleji, než jeho sourozenci, ale přeci. Nastal čas, kdy se konečně malý bojácný chlapec odhodlal k menší vycházce. S chůzí na tom již byl lépe, sice stále sem tam zakopl, ale už to nebylo tak strašné, jako na začátku. Běhat sice ještě neuměl, ale byl nadšený, že už umí alespoň trochu chodit. Jeho dětskou radost z takových prkotim mu nikdo nevezme. I proto si to dneska štrádoval vedle svého tatíka s přiblblým úsměvem na tváři, kamsi do neznáma. Stále se nedostali moc daleko od nory, ale pro tohoto prcka to bylo, jako by právě ušel čtyřicetikilometrovou túru.
Stěží funěl a po chvíli sebou plácl o zem. Tady je konečná! Dál už to nejde. A zpátky ho asi tatínek bude muset vzít, jinak tomuhle drobkovi nadobro upadnou nožičky, no fakt!
Mrknul na tátu, kterému vidno chůze takový závratný problém vůbec nedělala. Jak to jenom dělá?