Príspevky užívateľa

Na setkání s Asphodelle dorazil včas, ovšem usadil se na nedalekém stromě, odkud ji nějakou chvilku pozoroval. Nehýbal se, nemohla ho tedy slyšet. Potěšilo ho, že si dává pozor, odkud přijde, byla aspoň připravená. Po chvíli se odrazil a slétl z větve na zem. Od minule mu přibylo pár jizev po souboji. Rány byly díky Ikkemu zahojené, ale jeho svědomí nikoliv. "Zdravím," pozdravil sebevědomě. Nechtěl na sobě nechat znát nejistotu, hlavně ne v přítomnosti vlčice. "Jak se vede?" Začal slušně než se bude vše točit kolem tréninku. Zajímalo ho, jak se má Delle po ceremoniálu a tak celkově. Vždy byl přeci čas na obyčejné tlachání.

Vyslechl si slova bílého léčitele. "Dobře, rád se přiučím," odsouhlasil. Zdálo se mu, že tímto chce Ikke trénink ukončit. Nepřekvapilo by ho to, ušli již nějaký kus a na první trénink by to bylo tak akorát. I za takovou chvíli byl schopný se dost přiučit. "Můžu si sundat ten list?" Pro jistotu se zeptal, nevěděl jestli náhodou ještě nepůjdou dál. Začínal mít hlad, což nejen cítil, ale dokonce už i slyšel. Žaludek se ozýval známým zvukem, který měl jeho majitele přimět, aby něco snědl.

Ne, že by Rufus přímo zapomněl, jak se vlk jmenuje, prostě a jednoduše si do paměti nevyryl celé jeho jméno, protože bylo zbytečné. Pro něj rozhodně, pro vlka, který ho vlastnil asi tolik ne. Probírat to však neměl zapotřebí. Nad jeho slovy o umrzlých vlčatech jen protočil očima. Zajímavé, že chtěl pan vlk probírat zrovna tohle. Na zimě toho bylo mnohem více než jen ztracené životy. Zajímavé priority.
Zahlcen otázkami, se na chvilku odmlčel. "Narodil jsem se v hejnu, už nejni." A bylo to traumatizující, dodal už jen v mysli. Nechtěl mu ani za mák povídat o svém životě. Vždyť ho teď potkal! A hlavně se mu ani trochu nelíbil. Na druhou stranu, odpověděl mu na otázku nebo dvě, nemůže si tedy panáček ani stěžovat. "Ty si asejc ulítlej na smečku, co? Jestli nějakou hledáš, tady jsou taky. Asi čtyři co vim," poradil mu trochu. Tušil už, že se bude vyptávat.

Poslouchal, jaké rány na něm Cyro nachází. Neslyšel nejlépe, ale dokázal lehce vnímat. Okolní zvuky ho vlastně udržovaly vzhůru. Oči občas na chvíli přivřel, ale snažil se neusnout ze všech sil. Slyšel Ikkeho, který mu říkal, že musí zůstat vzhůru, což mu přišlo logické. Pár léčitelských lekcí již měl a pamatoval si něco o ztrátě krve. Nedokázal si teď však vzpomenout, co přesně.
Zaslechl povzbuzování z Cyrovi strany. Sám si připadal, že moc dobrou práci nesvedl. Možná se mohl boji opravdu vyhnout, možná kdyby volil lepší slova, nebo zkusil utéct. Utéct! Jako zbabělec! Vždyť on nebyl žádný bojovník, byl špehem právě díky svým přednostem, což síla zrovna nebyla. Aspoň ne na prvním místě. Přemýšlel, jestli neměla vlčice navrch. Byla přeci větší a i se všemi tréninky, které Rufo prošel, se mu vcelku vyrovnávala.
Ukápla mu slza, doufal však, že si jí nikdo nevšimne. Prohrál proti vlčici z Nihilu, přesně to by měl mít vyryté na náhrobku. Začaly se v něm hromadit emoce a nepřišel si najednou hodný svého postavení ve smečce. "Zklamal jsem," řekl najednou. Bylo to ve chvíli, kdy Cyro začal vytahovat onen klacek z jeho hrudi. Bolestivě zavyl. Trochu ho to odradilo od chmurných myšlenek, ale pocit z toho měl pořád stejný.

Všiml si, že chtěl jeho oranžový společník pokračovat. Trochu se zalekl, že dostane po čuni, ale naštěstí se včas zastavil. Samozřejmě měl pravdu, nikdy by neměl zastavit, vždyť v opravdovém souboji by ho to ani nenapadlo, ale teď chtěl projevit svou radost z úspěchu. "No dobře, jak myslíš," řekl jen a připravil se opět k boji. Ať už trénoval s kýmkoliv, vždy byl rád, když uspěl a mohl vidět, jaký pokrok udělal od doby, co se přidal do smečky.
Jakmile se Jarumi pohnul, Rufus rychle přečetl, kam chce útočit a uskočil na stranu. Trochu mu stouplo sebevědomí. Okamžitě se otočil proti svému protivníkovi a zamířil také na krk. Rychlost byla jeho výhodou, rozhodl se ji proto využít.

Pomalu se rozhlížel kolem. Rozmazaný obraz pomaličku nabýval na různých tvarech a barvách. Cítil, že mu začíná být lépe. Otázky obou vlků ho trochu rozhodily, protože nevěděl, na co dříve odpovědět. Chvíli mlčel než si v hlavě srovnal, na co vlastně má odpovědět. "Napadla mě nějaká vlčice," odpověděl chraptivým hlasem. Zatím nebyl schopný přesně říct, co se stalo, stačilo, že vší silou bojoval s únavou. Opravdu potřeboval odpočinek, už tak urazil se zraněními dlouhou cestu. Aspoň teď mu to tak přišlo. Nejvíce ho bolelo u hrudi, kde byl zapíchnutý klacek. Zbytek zranění byly škrábance a trhance. V některých ranách měl špínu od země, na které ležel. Povzdychl si a na chvíli zavřel oči. Nesmíš usnout. Opět je otevřel. Bylo těžké udržet víčka, doufal, že to bude brzy za ním.

Opatrně pokulhával po lese. Pořád mu přišlo, jakoby měl ten kus klacku zaražený do těla. Možná mu to pochroumalo i žebra, to by vysvětlovalo tu zvláštní bolest. Netušil na jaké bázi Ikkeho magie fungovala, ale moc se netěšil až uvidí svůj odraz. Poškrábaný čumák viděl už periferně, byl zvědavý i na zbytek. Třeba bude vypadat jako drsňák a konečně si někoho najde. Nebylo by to od věci. Mohly by ho potom přejít i ty depky kvůli Roo. Ach Roo... A bylo to tu znova. Mladý okřídlenec se ponořil do vlastních myšlenek a vzpomínal na krásné chvíle se svojí první láskou. Úplně zapomněl, že je na cestě lesem a nedaleko od něj se nachází někdo, koho zatím nepoznal.

Došel pomalu až k vlčici. Zdálo se, že jeho plá jaksi vycházel a ona si ani nevšimla, že ji nějakou chvíli pronásledoval. Potěšilo ho to. Přeci jen musel vynikat ve své funkci, obzvláště jako gamma. Přikývl na pozdrav. "Hezký den, Vás jsem tady ještě neviděl, jste nová, že?" Neuráčil se zmínit, že většinu zimy depkoval někde v doupátku a nováčků si pramálo všímal. Sám většině vlků vykal, hlavně tedy proto, že byl mladší než oni ve spoustě případů. U ní si nebyl tak jistý, byla mu věkem přibližně podobně. O nějaké postavení se moc nestaral, i když byl naň hrdý.

Syslí háj byl po zimě stále jaksi vykácený. Rufus se tomu nedivil, přeci jen neměly stromy skoro žádný čas na zotavení. Nevěděl sice, jak dlouho takový strom roste, ale odhadoval to na několik let, protože nikdy žádný malý výhonek neviděl za rok vyrůst o několik metrů.
Od zimy skoro nevyužil své magie, moc se to poslední dobou neoplácelo a ani už neměl moc, jak se zlepšit. Ani dnes se neodvažoval proměnit. Byl stále jakýsi pochroumaný z toho souboje. Ta vlčice byla úplnej magor!
Pomalu se procházel po území, aby nezakrněl a často odpočíval na hezkých místech s výhledem. Díky Ikkemu se nemusel zotavovat dlouho, ale levá strana u přední tlapky byla stále citlivá. Nemohl nic moc dělat, ani trénovat, leda tak ostatní.

Neměl zrovna v lásce domácí úkoly, ale pro zajímavost si to stejně vyzkouší. Nevěděl, co od toho očekávat, třeba mu to stejně nedojde a bude vypadat jak blb. Musel však uznat, že nebylo od věci takhle chodit a zaposlouchat se pořádně do zvuků okolí. Kdo ví, třeba jednou o zrak přijde a pak si na Ikkeho ještě rád vzpomene, jak ho učil.
"Jsem asi rád, že zvládam todle, do jeskyně ti fakt asi nepolezu když nebudu muset," odpověděl. Opravdu to nebylo nic jednoduchého, žádná sranda. Nezáviděl bílému léčiteli, že si tímto procházel, ale někteří neměli bohužel na výběr. Možná to byl Osud, kdo jim připravil do života takové zkoušky. Jen doufal, že toho nedostanou na svá bedra víc, než jsou schopni unést.

Tvrdě spal. Opět se mu zdál tentýž sen, který ho provázel od hnízd havranů. Kdyby jen tušil, jak se ho zbavit. Už jen málokdy se mu zdály hezké sny, které by velmi uvítal zrovna v tuhle chvíli. Noční můra, ve které viděl všechny, které miloval a vlčici s kosou, ho neustále provázela. Nebylo úniku.
Stál uprostřed ničeho, stejně jako vždy. Upíral zrak na pírko a bulvu svého otce. Viděl tento scénář již několikrát, již ho nepřekvapoval. Občas viděl sám sebe plakat, ale dnes zrovna ne. Byl tu sám, s vlčicí s kosou. Zaslechl nějaké nářky, rozléhaly se všude kolem něj, nastražil proto uši. Tohle bylo nové. Někdo volal jeho jméno a vyl, nejspíše o pomoc. Přišla odpověď. Rufusovi okamžitě svitlo. Nebyl zde, nespal v jeskyni v táboře jako obvykle, ležel přece u hranic. Musel se probudit.
Rychle se nadechl a otevřel oči. Nic neviděl, všechno bylo rozmazané, ale hlas, který mu volal předtím pomoc nyní poznával. "Ehm ehm... Cyro," odkašlal si a oslovil vlka, aby se o něj nebál. Byl sice vyčerpaný, ale pomoc byla jistě na cestě, což si za chvíli mohl ověřit i sám. Hlas Ikkeho byl vedle něj a nejspíše už léčil jeho zranění. Na onen klacek si Rufo ani nevzpomněl, byl však rád, že není sám.

Doletěl k hranicím Azarynu. Byl vyčerpaný a domlácený. Zdálo se, že křídla utrpěla nejmenší škody, jinak by asi nemohl nic, než výt o pomoc. U levé tlapy měl do těla zaražený kus klacku, natržený ušní boltec, podrápaný obličej a kde co. Tělo ho bolelo, jak ho vlčice mlátila ve snaze ho dostat pod sebe. Měl sem tam pár škrábanců, hlavě pravý bok utrpěl silnou ránu, když dostal prvním klackem, který proletěl jeho křídlem. Naštěstí na něm ztratil jen pár peříček, jinak nic. Sotva stál na nohou, oči mu slzeli. Chtěl křičet o pomoc, ale byl opravdu rád, že už je aspoň doma. Adrenalin ho pomalu opouštěl a jemu se chtělo spát. Otevřel sice tlamu, aby aspoň někoho zavolal. Vlci hranice často obcházeli, třeba by tu někdo mohl být. "Pomo-" Nestačil to ani doříct a upadl na zem. Chvíli koukal okolo sebe, než ho přemohlo vyčerpání a usnul.

Dlouho se k Osamělým stromům neodvažoval. Občas chodíval do kotliny, aby si vzpomněl na staré časy. Na louky, kde se sestrou běhali a Novu z nich div nekleplo, na lesy, které tak rád prozkoumával, i na hory, kde poznal svou první lásku. Občas tam stále chodíval. Bolelo ho u srdce už když ta místa viděl, ale to byly šťastné vzpomínky, krásné. Tohle bylo území, kde se narodil a vyrůstal, s rodinou. Pro Rufuse bylo těžké se smířit s osudem, ale nějak to časem odeznělo.
Stál před vysokým stromem, kde před pár lety stál nejspíše i jeho otec. Mladý vlk tušil, že měl asi něco na srdci. Jako vlče to snadno přehlížel, nerozuměl proč od nich otec často odchází, ani kam. Nevěděl, že se trápí a sám sebe nenávidí. Dnes to již bylo jiné. I když se v Azarynu možná změnil, stále zdědil povahu svého otce. Tušil tedy, i když ho nemohl lépe poznat, že asi porozuměl jeho trápení. Cítil se podobně. Přál si svého tatínka znovu potkat a říct mu, že by ho měl rád i tak, že to neměl vzdávat, ale bojovat.
Povzdychl si a podíval se k zemi. Opatrně položil květiny, které cestou natrhal na louce, ke kořenům stromu. Cítil, že je na správném místě. "To je pro tebe. Táto," zašeptal. Do očí se mu vlily slzy, tušil, že tu Dudek někde je a slyší ho. Aspoň v to doufal. I kdyby ne, bylo to něco hezkého, čemu Rufus věřil.
Chvíli jen tiše seděl, mezitím, co na čerstvě natrhané květiny dopadaly slzy. Byla to pro něj opravdu dlouhá doba, než se dokázal rozloučit s tátou. Už jen přiznat jeho smrt a smířit se s ní mu trvalo minimálně rok.
Popotáhl a rozhlédl se kolem. Vzal do tlamy zbraň, kterou měl připevněnou na poutku své brašny a začal rýt do kůry stromu písmeno D. Když dokončil svou práci, uklidil nůž zpět, kam patřil a utřel si slzy. Znovu popotáhl a maličko se pousmál. "Tak snad zase někdy," zašeptal znovu a začal pomalu odcházet směrem k Azarynu. Doufal, že se někdy té můře, která Dudka zabila, pomstí. Bohužel už ani ona zde nebyla. Alespoň už se patřičně rozloučil.

Přišlo mu zbytečné držet vlčici za krk, když ho začala mlátit. Byla větší a dlouho by stejně nevydržel. Došla by mu energie, dostal by se pod ni a prohrál. Odtušil to, proto to nedovolil. Obrana ve formě zbraně byla asi nejlepší možnost, nad kterou pomyslel. Zabralo to okamžitě. Modravá vlčice uskočila s tlapou ve vzduchu. Tlapky byly dobře prokrvené, proto z ní začalo téct krve jak z vola. Netušil ani jestli se pořezala hodně, ovšem na tom ani nezáleželo. Důležité bylo, že si mohl oddechnout. Sám už sotva stál na nohou, ani nevěděl, kolik ran mu způsobila. Cítil bolest na křídle a v boku, ale hlavně v uchu. Tělo muselo též hodně utrpět a všiml si, že mu slzí oko. Netušil sice, z jakého důvodu, ale rozhodně neměl dostatek času to zjistit. Bellanny magie nejspíše neměla již takovou sílu. Ze tří klacků už na něj mířila jen dvěma, ale použila je ve stejné chvíli, co se Rufus podíval nahoru. Vyskočil a máchl křídly. Jednomu klacku se vyhnul, druhý zasáhl jeho levou tlapu a kus zůstal v ráně. Bolestně sykl, ale pokusil se aspoň uletět, když už byl ve vzduchu. Nechtěl ji zabít a ani zmrzačit sám sebe. Pro jistotu ještě svíral nůž v zubech, kdyby se rozhodla ho pronásledovat.

Klacky Ruf spíše ignoroval. Samozřejmě věděl, že dokáží dost ublížit, ale když bude dost pozorný, možná se jim bude schopný vyhnout. Díky útoku magií měla nejspíše dost dobrou chvíli si oddechnout. On stejnou příležitost neměl. Byl v celku na kraji možností, protože měla navíc několik předmětů, které on neměl. Hlavně magii a rohy. Zuby i drápy si byli vyrovnaní, ale ve zbytku byl souboj nefér. Ona sama si toho byla vědoma když zaslechl její hlas. Zněl tak sebevědomě.
Když sebou trhla k zemi, po částečně vydařeném útoku na krk, myslel si, že už nemá tolika navrch. Chtěl uchopit zbraň přidělanou k popruhu jeho brašny, ale nestačil nic udělat. Dostal několik ran, jak se ho Bell snažila dostat pod sebe. Vší silou se pokusil vymanit z této situace, protože by to s ním šlo rychle do háje. V rychlosti sebral kudlu a zvedl ji do vzduchu, aby se vlčice pořezala a nechala ho být. Dostal pár ran do čumáku i všude po těle, ale předpokládal, že ani ona nevyvázla bez zranění. Byl nyní opravdu rád, že měl u sebe ostrý předmět. Upřímně by ho jinak nejspíše dostala.