Príspevky užívateľa

Trik mu vyšel, vlčice mu to sežrala i s navijákem. Líbilo se mu, jak zakňučela když ji zatáhl za ocas. Bohužel se neotočila, jak si myslel. Místo toho jí začala svítit hlava, konkrétně tedy rohy, což si Ruf všimnul až při bližším pohledu, protože se mu dostala krev do oka. Naštěstí to byla jen kapka. Zpozoroval i levitující klacky, které na něj namířila. Neměl dost času reagovat, vlastně ani netušil, co všechno dokáže. První nápad byl zvednout v obraně křídla a přesně to také udělal. Zakryl jimi své tělo a hlavně hlavu. Netrvalo to snad ani vteřinu než ucítil zásah a další bolest. Vyrazilo mu to dech. Cítil, že ho bolelo křídlo a bok, ale nebyl čas zkoumat zranění, musel zpět do boje. Chtěl na ni zařvat něco nehezkého, nebo se zeptat, jestli ho chce snad zabít, ale odpověď už znal. Stále však nevytahoval žádnou zbraň, i když ona už to udělala.
Odplivl si a vstal. Tentokrát se s velkým vztekem rozběhl proti ní napřímo. Nechtěl riskovat roh, proto na poslední chvíli uhnul její hlavě a šel jí přímo po krku.

S velikostí problémy neměl. Byl oproti vlčici sice malý, ale byl díky tomu rychlejší. Uměl toho využít, protože ani ve smečce nebyl bůh ví jaký velikán. Začal uskakovat na strany, když zjistil, že jeho protivnice změnila strategii. Útočí když útočím já. Rufus z toho nebyl nadšený, ale dokázal se rychle zorientovat. Aspoň to si myslel. Naštval ji ovšem vytrhanými chlupy a ve chvíli, kdy se k ní přiblížil, její vztek vyšel najevo v podobě dalšího útoku. Viděl akorát její zuby před svým obličejem a už už uskakoval dozadu. S předkloněnou hlavou ho vlčice stihla zachytit za ucho, cítil, že ho bolelo. Bohužel si nebyl jistý, jak vážné to je. Teď byl každopádně také pěkně vytočený.
Znovu vycenil vztekle zuby a beze slova se vrhnul Bell k boku. Chtěl ji zmást dalším útokem na slabiny, ale uskočil k její zadní části těla a zatáhl ji pořádně za ocas. Tím ji měl vyprovokovat k dalšímu útoku. Měl v plánu vzít i její ucho mezitím, co se k němu bude otáčet a poté se pokusí znovu uskočit. Záleželo jen na tom, jak moc se vlčice skloní.

S Bellannou měl podobnou minulost. Též přišel o rodiče, lásku. Nenapadlo ho to když tu tak před ní stál, ale chtěli to stejné. "To já taky ty huso," zavrčel. Jelikož nevěděl, jak to v Nihilu chodí, počítal s tím, že má převahu. Často trénoval a hlavně souboj. Bylo to vidět i na jeho těle když se celé napjalo, aby odrazilo útočící vlčici.
Rufus bojoval naostro poprvé v životě, ale připraven rozhodně byl. Cenil na ni ostré zuby a mimo odrážení útoků se snažil sám útočit. Dělal přesně to, co se naučil. Šel po slabinách a po krku. Vytrhal vlčici několik chuchvalců chlupů, ale více si zatím nedovolil. Stále tu byla možnost, že si to rozmyslí a zmizí. Upřímně v to doufal, protože si o ní nemyslel moc. Možná to bylo smečkou, ale také vzhledem. Pro jistotu měl s sebou svou zbraň, ale tu by vytáhnul jen v případu nouze.

Rufus dával jasně najevo, že bojovat s ní nechce, řekl jí dokonce, že nemá žádné špatné úmysly, ale vlčice za ním pořád šla. Couval ještě, než vrazil zadkem do stromu. Neohlížel se, kudy dál, nemyslel si, že je dobrý nápad se otáčet zády. Už neměl moc možností, začal tedy vrčet. "Zbláznila ses?! Já mam svejch problémů dost," vycenil zuby a naježil se. Ustoupení nepomohlo, musel ji tedy varovat. "Nech mě odejít." Udělal krok vpřed a vrčel, aby ji zahnal. Nebál se, ale opravdu netušil, proč by se měl rvát. Už tak nějak tušil, že to jinak nebude, bohužel, ale snahu měl. Rozhodně to bude mít i zraněný blíž domů než ona.

Postupoval s velkou opatrností. Rozhodně nebylo jeho cílem zlomit si čumák na nějakém stromě. Jakmile začal Ikke mluvit, začal se orientovat a zapojil čich, aby do něj nevrazil. Byli teď kousek od sebe. Rufus počkal, než zase uslyší kroky, aby mohl jít dál. Zatím se mohl naštěstí soustředit, co mu bílý léčitel vykládal, protože za chůze se mu soustředilo hůř.
Zamyslel se. "Skalní převis. Dyť tam hodně fouká ne? Nevim, nad tim jsem nikdá nepřemejšlel," přiznal. V horách vždycky foukalo, Rufuse napadlo, že by tam vítr mohl hvízdat, ale přišlo mu to hloupé. Usoudil, že to asi nebude správně a nechal se podat.

Překvapen sám sebou, stiskl Rufus kůži na hřbetě oranžového vlka. V jednu chvíli to muselo zabolet, než si uvědomil, že zasáhl a povolil. Dlouho se však v této pozici neohřál a po Jarumiho výpadu mu zůstalo akorát pár chlupů v hubě. Stále ještě v překvapení zůstal stát na místě. "Konečně jsem tě dostal," zakřenil se, když vyplivnul chlupy z držky. Nemohl zabránit úsměvu. Věděl sice, že to skoro nic nebylo, ale po dlouhé době to byl úspěch, který potřeboval. Nebát Jarumiho s Adainem, nikdy by si takhle ani nekous. Čekal na reakci svého společníka, hlavně na to, zda ještě zaútočí.

Vytřeštil na ni oči. Borka je magor. Nechápal nic o žádné nevině a ignoraci, vždyť on přišel pozdravit zajímavou vlčicu, která teď vypadala, že mu vypráší kožich. Hlavou mu problesklo kolik takových vlků už potkal. Nebyl si jistý, zda to bylo jeho vzhledem, nebo prostě vyzařoval nějakou špatnou auru, ale vždycky byl někde velmi nechtěnej. K většímu údivu se to stávalo i před tím, než byl ve smečce.
Pani vlková se ani nepředstavila a už vyrazila proti němu. "Hele, víš ty co, já bych se radšejc zdejchnul, he? To chceš ne? Abych vypad," zacouval ještě víc a ohlížel se po únikové cestě. Magii použít nechtěl, ta by zblajzla hned, jak by se proměnil. Měl možnost boje a nebo úniku, ale plán B mu zatím jaksi nevycházel, pokud se nechtěl otáčet zády.

Rufus se zamyslel, ale v paměti se mu tato vlčice nevybavovala. Byl ještě štěně, zrovna se k Ignisu přidával, možná ani to ne. Je pravděpodobné, že slyšel o vlčici na hranicích, která mluvila o pomstě, ale nic si z toho nevybavoval. Měl tehdy svých problémů dost.
"Hlupáka? To já bych nikdy..." zarazil se. Nebyl si jistý o co tu šlo, ale přestávalo se mu to líbit. "Hele, jestli na mě máš pifku tak o tom nic nevim, jo? Klid," začal couvat. Srábek sice Rufíno nebyl, ale rozhodně věděl, že nemá cenu se rvát jen tak pro nic za nic. Hlavně když ani nechápal, co udělal.

Nepochopil, co vlčici tak rozhněvalo. Sám to přisuzoval pouhému leknutí. Možná šel tiše, ona byla zabraná do odrazu ve vodě a myslela si, že je v nebezpečí. Možná měla špatné mínění o jeho smečce. Potkal už Nihilské vlky, kteří se báli, protože slyšeli historky, o kterých neměl Rufus skoro ponětí. Musela to být minulost, možná jen pouhé historky, nebo nedorozumění. Stejně, jako kdysi, chtěl i tuhle vlčici ubezpečit, že nemá žádné špatné úmysly on, ani jeho smečka.
"Vždyť já nikam nejdu, aj kdyby, vždyť nejsem na vašem území ani zdaleka," pousmál se maličko. Nechtěl rozhodně působit nijak nepřátelsky. Sice neměl náladu se tady před někým plazit, ale menší přátelský výraz mu jistě neublíží. Doufal spíš, že se vlčice uklidní a on nebude muset stát jak socha na jednom místě. "Jsem Rufus, z AZARYNU," dal menší důraz na nové jméno smečky. Ignis byl již minulostí pro spoustu vlků.

Strčení Jarumimu nic neudělalo, naopak se chytil Rufuse a stáli teď oba na zadních. Svaly na nich mladý vlk měl, ale dlouho takhle stát nevydržel. Jednal tedy okamžitě, co oranžový domluvil. Pustil se do něj zuby, načež se jeho protivník zapřel a zaklonil hlavu. Netrvalo dlouho a Rufo to vzdal. Pochopil, že tudy cesta nepovede, rychle uskočil a vrhnul se Jarumimu na bok, mířil na slabiny. Bylo to první, co ho napadlo. Samotného ho zaskočilo, že takhle rychle zareagoval a mohl na tom buď trhnout, nebo utrpět. Ani jeho protivník tohle nejspíše nečekal, i když se teda Ruf rád obracel do slabin. Zajímalo ho, co se teď stane.

Rufous našlapoval opatrně, jednu tlapku za druhou. Snažil se vyhýbat všelijakým překážkám, které na cestě potkal. Sem tam blbě našlápnul, ale díky Ikkemu nebylo tolik těžké se orientovat. Přemýšlel, že by se mohla objevit situace, kdy mohl o oči přijít také, bral tedy tento trénink za velmi důležitý a dával si záležet, aby pořádně vnímal zvuky okolo sebe. I když bílý vlk přestal mluvit, stále dokázal určit směr dle jeho stop.
Opatrně prošel za Ikkem keři. Orientoval se podle jejich šustění a opět kladl tlapky pomalu a těsně za sebou. Kdyby někde zavadil, nejspíše by neudržel rovnováhu, ale bylo pro něj snazší se takhle orientovat v prostoru. Prošel vcelku bez problémů, akorát ve všem tom soustředění ztratil svého společníka. Musel na chvíli zastavit a zaposlouchat se, aby zjistil, kde je.

Ušklíbl se, pořád však vlkovi nedůvěřoval ani trošku. "Jo, přesně tak. Já si z tvého pamatuju stejně jen to první, není to tedy důležité ani trochu, to máš pravdu..." napřímil se. Na svůj rod byl ovšem pyšný, i když tu teď už moc neznamenal.
Pokýval hlavou. "To není nejlepší čas sem přijít, slyšel jsem, že to byla krutá zima, co jsme tu měli. Ale jaro bude snad fajnový. Já se tu narodil," odpověděl sebejistě a podíval se na nebe a pak znovu na vlka. Nevěděl na co se má furt ptát, trochu už se zklidňoval, ale Tae'hovi nějak ne a ne věřit. Možná to byl instinkt, či mu prostě jen nesedl.

Nadšení mladého vlka nevycítil, ale byl rád, že nemusí rozebírat jeho zírání více. Přišel si trochu trapně. "Výborně, bojovníci se hodí vždy, i já mám za sebou spoustu tréninků v tomto ohledu, takže chápu jak je důležité mít více zkušeností. Napadá mě, že kdyby se ti někdy v budoucnu něco přihodilo a ty jsi byl buď zraněný, nebo se boji chtěl třeba vyhnout, mohlo by se ti hodit skrýt sebe i svůj pach. Je to většinou to první, co dělám já než někam vyrazím," navrhnul mu okamžitě. Sám měl podobný trénink a opravdu to od té doby byl hodně využívaný skill. "Mohu tě naučit i jiné věci, ale řekl bych, že aspoň tenhle základ by se ti mohl hodit," dodal ještě a vyčkal na jeho reakci. Začal mu nabíhat adrenalin a dokonce i radost. Ještě nikdy nikoho netrénoval.

Oddychl si. Vlčice ho sice viděla, ale nejspíše si myslela, že je Rufo nějaké jiné zvíře. Zatím to tedy vycházelo podle plánu. Chyby dělat můžu, jen se z nich musím poučit, nebo je napravit... Když slyšel odkašlání a kroky, vydal se dál podél lesa, směrem, kterým vlčice šla.
Pronásledoval ji ještě kus z vpovzdálí, než ho to přestalo bavit. Možná spíše usoudil, že už bylo dost. Za takovou dobu, co špehoval ji, by už nejspíše měl nějaké informace na misi. Zrychlil krok, byl teď o dost hlučnější a vlčice si ho mohla bez problému všimnout, jak ji dohání. Snažil se však vypadat, že je jen na procházce, aby hned nevěděla, že ji sledoval.

Rufo se rozhodl, že si vyzkouší, jakou má po zimě vytrvalost. Od Smaragdového údolí běžel až sem, kde se zastavil. Nebyl sice zcela vyčerpaný, i když musel přiznat, že na tom nebyl jako před zimou, ale důvod jeho přestávky byla zvláštně zbarvená vlčice. Měla pach Nihilu, což ho zaujalo. Znal z této smečky asi dva vlky, kteří se ho sice báli, ale nebyli tak špatní. Možná by se měl na chvíli zastavit a poslechnout svou smečku v tom, aby se zkoušel socializovat. Netušil, že narazil zrovna na nepřítele Azarynu, kdyby to věděl, nejspíše by neudělal těch pár kroků k ní. "Zdravím," pokusil se pousmát, ale spíše se zašklebil. Seznamovat se mu bylo právě proti srsti. Nejspíše v nesprávné chvíli na nesprávném místě.