Príspevky užívateľa

Pro oranžovo-modrého vlka byl okamžik, kdy vlčice přemítala nad životem, tréninkem, který testoval jeho nenápadnost a uplatnění, jako špeh ve smečce. Byl již na vysoké úrovni, a proto by si ho světlá vlčice, která byla nedávno ještě Omegou, neměla všimnout. Samozřejmě plánoval se potom dostavit na zem, aby se představil a možná dostal nějaký feedback.
Zatím se zdržoval v korunách stromů a přeskakoval v uctivé výšce z jednoho na druhý. Jelikož byl les plný jehličnanů, musel být také opatrný, aby se pod ním nějaký tenký stromek nezačal kymácet. Tím by jistě vlčici pod sebou rozhodil a podívala by se nahoru.
Čím dál postupovali, tím níže šel a testoval různé vzdálenosti, aby na sebe neupozornil. Nějakou chvíli mu to vycházelo, aspoň než pod ním zavrzala jedna ze starších větví. To mohlo jistě upoutat pozornost, proto se mladý špeh urychleně přesunul na zem. Díky své rychlosti a pohotové reakci si byl jistý, že vlčice neměla šanci ho vidět. Minimálně tedy ne celého. Ukryl se totiž mezi smrčky, které už také byly dosti vysoké. Rufus byl vděčný sám sobě, že přemýšlel dopředu a měl tedy i cestu po zemi v záloze, kdyby se stalo něco podobného tomuto. Ať už si ho tedy vlčice všimla nebo ne, měl teď nějaký čas se vypařit než by ho našla. Pokud by selhal zde, na území, které zná, jistě by selhal i jinde, kde to nezná.

Svůj pohled namířil do jeho očí. "Nikoliv, jen obdivuji tvoje rohy, promiň," trochu se zastyděl, že zíral. Neuvědomil si, že si toho vlk všimne a bude v rozpacích, rozhodně to nebyl jeho úmysl. "Ale vždyť jasně! Rád s tebou budu trénovat, je něco co bys chtěl naučit?" pousmál se, když Zathrian vysvětlil, proč za ním šel. "Jsem speculorem, pokud bys nevěděl, můžu tě přiučit něco v tom oboru. Co chceš být ty?" Rovnou se optal na jeho budoucnost ve smečce. Samozřejmě nemusel mít hned jasno, i když zrovna Rufous tedy měl.

Netušil, že byla slepota tak citlivé téma. Pro každého to bylo jiné, nejspíše záleželo, jak kdo k čemu přišel. Stejně jako pro Rufa bylo opuštění, pro Ikkeho nejspíše slepota znamenala více. S nevědomím však bílého vlka následoval, kam šel on. Šlo mu to vcelku slušně, dokud tedy mohl vnímat hlas nebo jiné zvuky. Soustředil se spíše na směr, odkud všechen ten hluk jde než na to, co přesně říká. Vnímal sice slova i jejich význam, ovšem nemohl se tolik soustředit na další formulování vět, protože měl moc práce kličkovat.
Do keře, o který Ikke zavadil, nakročil jednou tlapou. Musel se chvíli zastavit, aby mu došlo, kudy má projít, ale nakonec úkol zvládnul. "Obdivuji, že to všechno dokážeš," oddechl si poté, co prolezl za ním.

Sice nečekal, že se oranžový zvedne na zadní tlapy, čímž mu zamezil přístup ke krku a celkově plánovaný útok, dal mu však dalších pár možností. Rufus Pochopil, že jediný přístup má teď k hrudi a tlapám. Teoreticky mohl útočit i na břicho a slabiny, což by oponent nejspíše nečekal, ale potom by nejspíše padnul na záda Rufínovi. Nepřemýšlel dlouho a udělal první věc, která ho napadla.
Vyskočil na zadní, stejně jako protivník, strčil do něj tlapami a vyčkal jestli ztratí rovnováhu, nebo ne. Buď mohl útok ustát, což by asi následoval další útok na tvář a krk, nebo si právě mladý okřídlenec získal trochu času.

Zaslechl nedaleké kroky. Nemusel ani otáčet hlavou, protože vítr vál směrem, kterým přicházel onen vlk. Poznal, že pach patří Zathrianovi, synovi Raymonda a Marielle, kteří odešli někdy před zimou ze smečky. Ačkoli s ním nikdy neprohodil moc vět, pamatoval si aspoň, jak se mladý vlk jmenuje.
Pohled od hladiny neodvrátil, dokud nepřišel Zath až k němu. Rufo nečekal, že přijde zrovna za ním, ale rozhodně neprotestoval. Kdysi rád poznával nové vlky a před smečkou se ani nyní nestranil. "Také zdravím," pokynul hlavou a prohlédl si jeho rohy. Vždy ho fascinovaly, stejně jako jiné vlky jeho křídla. "Nikoliv, můžu pro tebe něco udělat?" Nevěděl proč, ale tušil, že za ním rohatý nepřišel jen tak.

Zaposlouchal se do hluku jarní přírody a snažil se rozeznat každý jednotlivý zvuk. Byl vděčný, že Ikke vždy dělal pauzy po tom, co mu řekl, co ještě může slyšet. Rufovi to opravdu pomohlo se lépe soustředit na své okolí a dodalo trochu více odvahy. Obzvláště když měl potom bílého vlka následovat. Slyšet jeho dech a tep bylo zajímavé, nikdy se na to nesoustředil, možná kdysi jako štěně, protože byl vlastně stejnak slepý. Ta tma před očima ho kupodivu nenaváděla přemýšlet, jako obvykle. Zjistil, že když upře svou pozornost kolem sebe, místo toho, aby ji upíral na sebe, mohl vidět vlastně i bez zraku. "Ty Ikke. A ty jsi slepý celej život, nebo se ti něco přihodilo?" optal se, mezitím, co ho následoval. Dokud šli rovně neměl moc velký problém s orientací. Upřímně se však bál té chvíle, kdy bude jeho společník obcházet nějaký strom.

Nakrčil čumák v nesouhlasu. "Nu-uh, proč bych to asi dělal? Teď mam na tebe teprv nervy," zamračil se znovu. Tahle mladá dáma se měla od života ještě co učit, to bylo nejen logické, ale i očividné. Samozřejmě, někteří vlci možná útočili jen tak, ale to nebyl případ Rufanda. Ten by šel teprve když by se mu něco nelíbilo, což mohlo být klidně teď, ale na druhou stranu nebylo zrovna ideální si vybíjet vztek na drzém vlčeti. To byla úplná blbost!
"Hmm.. To znám..." zamručel poprvé souhlasně a vzpomněl si na své dětství. Také se plížil všude možně úplně sám a nikdy z toho nic moc nebylo. Svou rodinu měl rád, o tom žádná, ale nepřišlo mu, že by bylo nějak velké zlo, když se čas od času vyplížil na průzkum. Vždyť ho stejně nakonec opustili.

Volba útoku byla zajímavá. Slabiny byly už podle názvu choulostivým místem, ale stačilo, aby se druhý otočil a zakousl se. To však Jarumi neudělal, místo toho se začal valit jako sud zadkem přímo na něj. Tenhle manévr už Rufo znal, použil ho na něj i minule, proto rychle reagoval, aby nebyl opět sražen k zemi a protivníka přeskočil.
Dlouho neotálel a už byl ve formě, kdy mohli klidně zrychlit tempo. Mladý okřídlenec spíše více uhýbal a bránil se, než skutečně útočil. I náznaky útoku byly dobrým prostředkem na získání času, či natočení vlka na potřebnou stranu. Rufus vyčkal na dobrý moment a vyrazil oranžovému po tlapách, ale útok pak přeměnil a směřoval ho ke krku. Měl tam sice hodně hustou srst, ale nešlo o to ublížit, nýbrž se pořádně naučit všem možným situacím.

Na další odpověď se již nezmohl, neměl vlastně moc, co by ještě řekl. Byla to obyčejná konverzace, které nikam nevedla, podobně jako konverzace o počasí. Nebylo to nikterak příjemné, spíše trapné, ale zdálo se to stále lepší, než se pouštět po hlavě do Rufovo psychických problémů. Už se nějakou chvíli snažil se zbavit všech špatných věcí kolem, soustředil se na důležité věci, ale spíše se vše jen horšilo.
Nechal si list zavázat. Upřímně netušil, jak na to, a proto jen držel hlavu na místě a vyčkával. Přemýšlel mezitím jestli by nebylo moudřejší použít látku a jestli vůbec smečka nějakou má. Nějaký malý přebytečný kus, který by se využíval přesně k tomuhle. K závěru nedošel, ale rozhodně by mohl nějakou třeba sehnat.
Zaposlouchal se do zvuků kolem, přesně, jak mu bylo řečeno a chvíli jen otáčel ušima na všechny strany. "Slyším šum lesa a trávy, zpěv ptáků a tvůj dech..." odmlčel se. Docela ho zarazilo, kolik zvuků nevnímá když vidí. "Slyším vítr... To je asi vše," dodal a vyčkal, co bude dál.

Oranžový vlk jistě neotálel. Hned, co domluvil, zahájil první útok. Rufusovi se vybavil Stadley a jeho útok na Verd. Stál tam jak dub, na chvíli nepatřil nikam, byl nestrannej jak Švýcarsko. Nechápal, co ho to popadlo, ale být to snad kdokoliv jiný... Ne. Nemohl si nic přiznat, nic nebylo, nic nechtěl.
Uskočil před útokem na tlapy. Díky častým tréninkům a učení se technik od Jarumiho a Adaina se stal mladý okřídlenec docela schopným bojovníkem. Rozhodně nebyl na svém maximu, ale byl pořád lepší a lepší. Hlavně obrana mu šla, útok už tolik ne, protože mu scházela síla. Jediná výhoda, kterou mohl mít, byla rychlost.
Útokům uskakoval snadno, ale odvážil se také zaútočit. Nikdy nevěděl jak, prostě hledal nekryté místo, často vlkův bok. I nyní se mu naskytla možnost tohoto útoku a vzal ji, vyskočil po Jarumim a šel mu zubama rovnou k slabinám.

Očekával od bílého léčitele nějaké otázky směrem k jeho zdraví. Feier přeci sám říkal, že si všechno poví, ale zatím žádné nepřišly. Možná na něj Ikke nechtěl spěchat, což byl vcelku chytrý tah. Ruf oceňoval, že nemusel moc mluvit, svěřovat se obzvlášť. "Všechno možné. Jeden má pořád o čem přemýšlet, ne? O smečce, lovu a takových věcech," řekl spíše obecné věci, radši než osobní. Co měl asi tak říct? Mám hlavu plnou vlků, kteří umřeli, nebo mi nejvíc pravděpodobně stejně zlomí srdce. Nechci se vázat, nechci jim skoro ani důvěřovat, jsem trapnej blb, kterej se tváří, že je takhle natvrdlej odjakživa. Zatřepal hlavou, aby to z ní vyhnal. Byl přece na tréninku, Ikkeho určitě nezajímalo, co měl mladej na srdci.
"V léčení mě hodně učil Feier, ocenil bych asi pohyb poslepu. Třeba se bude hodit," odpověděl. Sledoval oči bílého vlka. Byl to zvláštní pocit, vědět, že ho nevidí.

Zamračil se. To je rozdíl mezi náma, pomyslel si hned. Rufo nebyl sice nepřátelský, ale nedalo se ani říct, že byl přátelský. Choval se neutrálně, přišel o příliš mnoho, aby mohl být NĚKÝM, byl spíše nikým, jen stínem. Neprojevoval se, alespoň ne cizincům. "Moje jméno je příliš dlouhé, aby bylo nějak důležité. Aspoň teda pro jak koho," odvětil bez zájmu. De Clara Stella zdědil po matce díky hvězdě, která se mu vecpala do srsti a von Umoya Tori díky ptačímu druhu, který mu patřil. Jméno možná důležité, ale jen mezi ptakovlky. Slušnosti nechal stranou, vlk se mu stále moc nelíbil, zdálo se mu, že není upřímný. Jediný pocit, který z něho měl, byla nedůvěra. "Seš tu novej co?"

Rufo seděl na jednom ze stromů. Neměl co na práci a doufal proto, že půjde někdo kolem. Rozhodl se, že by měl ve volném čase trénovat špehování, protože jeden nikdy neví, kdy bude mít zase nějaký úkol. Musel vymyslet nějaký způsob, jak netrénovat jen sám se sebou a nebo s vlky, kteří o něm vědí, protože takhle se jeden moc nenaučí svému řemeslu, pokud ho nedělá správně. Vyčkával tedy na vršku jednoho smrku a vyhlížel už z dálky nějaký pohyb, který by patřil vlkovi. Na zvířatech už totiž trénoval, ale to nebylo ono.

Vzpomínal, kdy tu byl naposled. Už to nějakou dobu být muselo, protože tráva byla ještě zelená, ale voda již studená. Bylo pravděpodobně někdy na podzim, kdy zde měl sraz s Targou, který ho měl naučit lovu. Ačkoli byli někteří vlci rozeními lovci a věděli přirozeně, jak na to, Rufo s tím měl problémy. Jediné, co mu šlo, bylo chytání ryb, ale ty mu nechutnali tolik, jako červě ulovená zvěřina.
Seděl tu u břehu řeky a hleděl pod hladinu, kde se po zimě probouzel opět život. Přemýšlel, jestli si nechce nějakou rybu ulovit když už zde byl, ale věděl, že ji asi stejně nesní celou. Stále ho trápily ty sny a poslední dobou se jeho nespavost spojila dokonce i s chutí k jídlu. Zatím to na něm nebylo tolika vidět, ale to bylo hlavně díky hustému kožichu.

Mladého letce událost s tuláky též poznamenala. Se Stadleyem se neznal dlouho, ale zdál se mu fajn, bylo mu líto, že ho nestihl zachránit. Ovšem Rufo neměl moc už co skrývat. Byl už dlouho ve špatném rozpoložení a viděl to skoro každý. Ať se snažil, jak chtěl, spánku moc neměl, ne tedy, že by nechtěl spát, ale bál se, že ho zase navštíví jeho milý ve snech. Čím více vlků ztratil, tím hůře na tom byl. Stad tomu sice nepřidal, ale ani se nic nezlepšilo, znal ho moc málo na to, aby si mohl vyčítat jeho smrt tolik, jako u jiných jedinců. Na druhou stranu se teď bál spánku ještě více.
I dnes, když se snažil naspat toho trochu víc kvůli tréninku, vrátily se mu ty nechutné noční můry. Pronásledovaly ho už od té noci v Hnídisku havranů, kdy vyšel rudý měsíc. Oklepal se. Nemohl nad tím teď přemýšlet, stačilo, že to všechno viděl když zavřel oči.
"Ahoj, jo, můžeme klidně začít?" řekl rychle a díval se na oranžového vlka.