Príspevky užívateľa

S Bellannou měl podobnou minulost. Též přišel o rodiče, lásku. Nenapadlo ho to když tu tak před ní stál, ale chtěli to stejné. "To já taky ty huso," zavrčel. Jelikož nevěděl, jak to v Nihilu chodí, počítal s tím, že má převahu. Často trénoval a hlavně souboj. Bylo to vidět i na jeho těle když se celé napjalo, aby odrazilo útočící vlčici.
Rufus bojoval naostro poprvé v životě, ale připraven rozhodně byl. Cenil na ni ostré zuby a mimo odrážení útoků se snažil sám útočit. Dělal přesně to, co se naučil. Šel po slabinách a po krku. Vytrhal vlčici několik chuchvalců chlupů, ale více si zatím nedovolil. Stále tu byla možnost, že si to rozmyslí a zmizí. Upřímně v to doufal, protože si o ní nemyslel moc. Možná to bylo smečkou, ale také vzhledem. Pro jistotu měl s sebou svou zbraň, ale tu by vytáhnul jen v případu nouze.

Rufus dával jasně najevo, že bojovat s ní nechce, řekl jí dokonce, že nemá žádné špatné úmysly, ale vlčice za ním pořád šla. Couval ještě, než vrazil zadkem do stromu. Neohlížel se, kudy dál, nemyslel si, že je dobrý nápad se otáčet zády. Už neměl moc možností, začal tedy vrčet. "Zbláznila ses?! Já mam svejch problémů dost," vycenil zuby a naježil se. Ustoupení nepomohlo, musel ji tedy varovat. "Nech mě odejít." Udělal krok vpřed a vrčel, aby ji zahnal. Nebál se, ale opravdu netušil, proč by se měl rvát. Už tak nějak tušil, že to jinak nebude, bohužel, ale snahu měl. Rozhodně to bude mít i zraněný blíž domů než ona.

Postupoval s velkou opatrností. Rozhodně nebylo jeho cílem zlomit si čumák na nějakém stromě. Jakmile začal Ikke mluvit, začal se orientovat a zapojil čich, aby do něj nevrazil. Byli teď kousek od sebe. Rufus počkal, než zase uslyší kroky, aby mohl jít dál. Zatím se mohl naštěstí soustředit, co mu bílý léčitel vykládal, protože za chůze se mu soustředilo hůř.
Zamyslel se. "Skalní převis. Dyť tam hodně fouká ne? Nevim, nad tim jsem nikdá nepřemejšlel," přiznal. V horách vždycky foukalo, Rufuse napadlo, že by tam vítr mohl hvízdat, ale přišlo mu to hloupé. Usoudil, že to asi nebude správně a nechal se podat.

Překvapen sám sebou, stiskl Rufus kůži na hřbetě oranžového vlka. V jednu chvíli to muselo zabolet, než si uvědomil, že zasáhl a povolil. Dlouho se však v této pozici neohřál a po Jarumiho výpadu mu zůstalo akorát pár chlupů v hubě. Stále ještě v překvapení zůstal stát na místě. "Konečně jsem tě dostal," zakřenil se, když vyplivnul chlupy z držky. Nemohl zabránit úsměvu. Věděl sice, že to skoro nic nebylo, ale po dlouhé době to byl úspěch, který potřeboval. Nebát Jarumiho s Adainem, nikdy by si takhle ani nekous. Čekal na reakci svého společníka, hlavně na to, zda ještě zaútočí.

Vytřeštil na ni oči. Borka je magor. Nechápal nic o žádné nevině a ignoraci, vždyť on přišel pozdravit zajímavou vlčicu, která teď vypadala, že mu vypráší kožich. Hlavou mu problesklo kolik takových vlků už potkal. Nebyl si jistý, zda to bylo jeho vzhledem, nebo prostě vyzařoval nějakou špatnou auru, ale vždycky byl někde velmi nechtěnej. K většímu údivu se to stávalo i před tím, než byl ve smečce.
Pani vlková se ani nepředstavila a už vyrazila proti němu. "Hele, víš ty co, já bych se radšejc zdejchnul, he? To chceš ne? Abych vypad," zacouval ještě víc a ohlížel se po únikové cestě. Magii použít nechtěl, ta by zblajzla hned, jak by se proměnil. Měl možnost boje a nebo úniku, ale plán B mu zatím jaksi nevycházel, pokud se nechtěl otáčet zády.

Rufus se zamyslel, ale v paměti se mu tato vlčice nevybavovala. Byl ještě štěně, zrovna se k Ignisu přidával, možná ani to ne. Je pravděpodobné, že slyšel o vlčici na hranicích, která mluvila o pomstě, ale nic si z toho nevybavoval. Měl tehdy svých problémů dost.
"Hlupáka? To já bych nikdy..." zarazil se. Nebyl si jistý o co tu šlo, ale přestávalo se mu to líbit. "Hele, jestli na mě máš pifku tak o tom nic nevim, jo? Klid," začal couvat. Srábek sice Rufíno nebyl, ale rozhodně věděl, že nemá cenu se rvát jen tak pro nic za nic. Hlavně když ani nechápal, co udělal.

Nepochopil, co vlčici tak rozhněvalo. Sám to přisuzoval pouhému leknutí. Možná šel tiše, ona byla zabraná do odrazu ve vodě a myslela si, že je v nebezpečí. Možná měla špatné mínění o jeho smečce. Potkal už Nihilské vlky, kteří se báli, protože slyšeli historky, o kterých neměl Rufus skoro ponětí. Musela to být minulost, možná jen pouhé historky, nebo nedorozumění. Stejně, jako kdysi, chtěl i tuhle vlčici ubezpečit, že nemá žádné špatné úmysly on, ani jeho smečka.
"Vždyť já nikam nejdu, aj kdyby, vždyť nejsem na vašem území ani zdaleka," pousmál se maličko. Nechtěl rozhodně působit nijak nepřátelsky. Sice neměl náladu se tady před někým plazit, ale menší přátelský výraz mu jistě neublíží. Doufal spíš, že se vlčice uklidní a on nebude muset stát jak socha na jednom místě. "Jsem Rufus, z AZARYNU," dal menší důraz na nové jméno smečky. Ignis byl již minulostí pro spoustu vlků.

Strčení Jarumimu nic neudělalo, naopak se chytil Rufuse a stáli teď oba na zadních. Svaly na nich mladý vlk měl, ale dlouho takhle stát nevydržel. Jednal tedy okamžitě, co oranžový domluvil. Pustil se do něj zuby, načež se jeho protivník zapřel a zaklonil hlavu. Netrvalo dlouho a Rufo to vzdal. Pochopil, že tudy cesta nepovede, rychle uskočil a vrhnul se Jarumimu na bok, mířil na slabiny. Bylo to první, co ho napadlo. Samotného ho zaskočilo, že takhle rychle zareagoval a mohl na tom buď trhnout, nebo utrpět. Ani jeho protivník tohle nejspíše nečekal, i když se teda Ruf rád obracel do slabin. Zajímalo ho, co se teď stane.

Rufous našlapoval opatrně, jednu tlapku za druhou. Snažil se vyhýbat všelijakým překážkám, které na cestě potkal. Sem tam blbě našlápnul, ale díky Ikkemu nebylo tolik těžké se orientovat. Přemýšlel, že by se mohla objevit situace, kdy mohl o oči přijít také, bral tedy tento trénink za velmi důležitý a dával si záležet, aby pořádně vnímal zvuky okolo sebe. I když bílý vlk přestal mluvit, stále dokázal určit směr dle jeho stop.
Opatrně prošel za Ikkem keři. Orientoval se podle jejich šustění a opět kladl tlapky pomalu a těsně za sebou. Kdyby někde zavadil, nejspíše by neudržel rovnováhu, ale bylo pro něj snazší se takhle orientovat v prostoru. Prošel vcelku bez problémů, akorát ve všem tom soustředění ztratil svého společníka. Musel na chvíli zastavit a zaposlouchat se, aby zjistil, kde je.

Ušklíbl se, pořád však vlkovi nedůvěřoval ani trošku. "Jo, přesně tak. Já si z tvého pamatuju stejně jen to první, není to tedy důležité ani trochu, to máš pravdu..." napřímil se. Na svůj rod byl ovšem pyšný, i když tu teď už moc neznamenal.
Pokýval hlavou. "To není nejlepší čas sem přijít, slyšel jsem, že to byla krutá zima, co jsme tu měli. Ale jaro bude snad fajnový. Já se tu narodil," odpověděl sebejistě a podíval se na nebe a pak znovu na vlka. Nevěděl na co se má furt ptát, trochu už se zklidňoval, ale Tae'hovi nějak ne a ne věřit. Možná to byl instinkt, či mu prostě jen nesedl.

Nadšení mladého vlka nevycítil, ale byl rád, že nemusí rozebírat jeho zírání více. Přišel si trochu trapně. "Výborně, bojovníci se hodí vždy, i já mám za sebou spoustu tréninků v tomto ohledu, takže chápu jak je důležité mít více zkušeností. Napadá mě, že kdyby se ti někdy v budoucnu něco přihodilo a ty jsi byl buď zraněný, nebo se boji chtěl třeba vyhnout, mohlo by se ti hodit skrýt sebe i svůj pach. Je to většinou to první, co dělám já než někam vyrazím," navrhnul mu okamžitě. Sám měl podobný trénink a opravdu to od té doby byl hodně využívaný skill. "Mohu tě naučit i jiné věci, ale řekl bych, že aspoň tenhle základ by se ti mohl hodit," dodal ještě a vyčkal na jeho reakci. Začal mu nabíhat adrenalin a dokonce i radost. Ještě nikdy nikoho netrénoval.

Oddychl si. Vlčice ho sice viděla, ale nejspíše si myslela, že je Rufo nějaké jiné zvíře. Zatím to tedy vycházelo podle plánu. Chyby dělat můžu, jen se z nich musím poučit, nebo je napravit... Když slyšel odkašlání a kroky, vydal se dál podél lesa, směrem, kterým vlčice šla.
Pronásledoval ji ještě kus z vpovzdálí, než ho to přestalo bavit. Možná spíše usoudil, že už bylo dost. Za takovou dobu, co špehoval ji, by už nejspíše měl nějaké informace na misi. Zrychlil krok, byl teď o dost hlučnější a vlčice si ho mohla bez problému všimnout, jak ji dohání. Snažil se však vypadat, že je jen na procházce, aby hned nevěděla, že ji sledoval.

Rufo se rozhodl, že si vyzkouší, jakou má po zimě vytrvalost. Od Smaragdového údolí běžel až sem, kde se zastavil. Nebyl sice zcela vyčerpaný, i když musel přiznat, že na tom nebyl jako před zimou, ale důvod jeho přestávky byla zvláštně zbarvená vlčice. Měla pach Nihilu, což ho zaujalo. Znal z této smečky asi dva vlky, kteří se ho sice báli, ale nebyli tak špatní. Možná by se měl na chvíli zastavit a poslechnout svou smečku v tom, aby se zkoušel socializovat. Netušil, že narazil zrovna na nepřítele Azarynu, kdyby to věděl, nejspíše by neudělal těch pár kroků k ní. "Zdravím," pokusil se pousmát, ale spíše se zašklebil. Seznamovat se mu bylo právě proti srsti. Nejspíše v nesprávné chvíli na nesprávném místě.

Pro oranžovo-modrého vlka byl okamžik, kdy vlčice přemítala nad životem, tréninkem, který testoval jeho nenápadnost a uplatnění, jako špeh ve smečce. Byl již na vysoké úrovni, a proto by si ho světlá vlčice, která byla nedávno ještě Omegou, neměla všimnout. Samozřejmě plánoval se potom dostavit na zem, aby se představil a možná dostal nějaký feedback.
Zatím se zdržoval v korunách stromů a přeskakoval v uctivé výšce z jednoho na druhý. Jelikož byl les plný jehličnanů, musel být také opatrný, aby se pod ním nějaký tenký stromek nezačal kymácet. Tím by jistě vlčici pod sebou rozhodil a podívala by se nahoru.
Čím dál postupovali, tím níže šel a testoval různé vzdálenosti, aby na sebe neupozornil. Nějakou chvíli mu to vycházelo, aspoň než pod ním zavrzala jedna ze starších větví. To mohlo jistě upoutat pozornost, proto se mladý špeh urychleně přesunul na zem. Díky své rychlosti a pohotové reakci si byl jistý, že vlčice neměla šanci ho vidět. Minimálně tedy ne celého. Ukryl se totiž mezi smrčky, které už také byly dosti vysoké. Rufus byl vděčný sám sobě, že přemýšlel dopředu a měl tedy i cestu po zemi v záloze, kdyby se stalo něco podobného tomuto. Ať už si ho tedy vlčice všimla nebo ne, měl teď nějaký čas se vypařit než by ho našla. Pokud by selhal zde, na území, které zná, jistě by selhal i jinde, kde to nezná.

Svůj pohled namířil do jeho očí. "Nikoliv, jen obdivuji tvoje rohy, promiň," trochu se zastyděl, že zíral. Neuvědomil si, že si toho vlk všimne a bude v rozpacích, rozhodně to nebyl jeho úmysl. "Ale vždyť jasně! Rád s tebou budu trénovat, je něco co bys chtěl naučit?" pousmál se, když Zathrian vysvětlil, proč za ním šel. "Jsem speculorem, pokud bys nevěděl, můžu tě přiučit něco v tom oboru. Co chceš být ty?" Rovnou se optal na jeho budoucnost ve smečce. Samozřejmě nemusel mít hned jasno, i když zrovna Rufous tedy měl.