Príspevky užívateľa

Rufo zanechával dosti silnou pachovou stopu. Nebyl to sice pach jeho, ale to Adainovi jistě došlo. Jeho srst byla špinavá, plná větviček, jehličí, listí a všeho, co kde stačil posbírat. Plížil se v keřích a mezi smrčky, hledal různé díry v zemi, kde se mohl ukrýt a odhadovat, kde se Adain zhruba nachází. Občas šel vlk po jeho stopě, v takových momentech se pokusil vytratil rychle a neslyšně. Zdálo se, že mu chce červený vlk nahodit stejnou situaci, jako kdyby špehoval cizince. Ruf tedy ještě využil toho, že cestou změnil svoji kolínskou a vymáchal ten bylinkový odér v louži. Hned na to se navoněl jehličím a pokračoval v cestě. Tohle nemusel vlk předvídat a to mohlo mladému okřídlenci pomoct.
Před cílem se rozhodl to vzít obloukem. Kdyby šel vedle Adaina, našel by ho, protože je logické, že bude ostražitější. Na druhou stranu si musel pospíšit.
Těsně u cíle pak zpomalil a skryl se. Vyhlížel červenou srst, aby zjistil jak je na tom, ale nikde nic. Že by si oba teď hráli na špehy? Zavětřil a znovu se rozhlédnul. Sice v okolí nic necítil, ale nechtěl se nechat nachytat. Stále ještě v utajení si razil cestu k cíli.

Měl rychlý tep a nervozita ho doslova užírala. Snažil se vypadat v klidu, ale Feierův pohled ho skoro rozpouštěl na místě. Tohle nebylo jako s Adainem, kterému řekl něco, aby se moc nevyptával. Měl pocit, že je v pasti a pokud něco neřekne, asi omdlí. "Fajn... Dobře," oddychl si a přemýšlel, kde začít. "Je to těžší co Roo odešla. Všechno se mi začalo vracet když jsem tu bez ní, ona... Zachránila mi krk, dostala mě sem když mi bylo nejhůř. Nevím jestli to někomu řekla, ale přišel jsem o rodinu. Otce zabili a ostatní to neunesli a odešli, já tu zůstal kvůli citům, které jsem měl k Roo, ale teď už nemám nic. Je to všechno divný, nemůžu spát, protože se mi o tom všem zdá, pořád dokola je vidím a vyčítám si to. Jídlo mi nechutná, jediné co mě baví je trénink, prostě ty pocity potřebuju dostat ven jinak.." Smutně sklonil hlavu k zemi.

Povzdychl si. Uznal, že by do toho opravdu neměl co kecat a přikývl. "Dobrá tedy, můžeš se mnou trénovat, naučím tě špehovat, ale kdyby něco, stačí říct..." Už ji radši nechal, nechtěl aby ho ještě i ona začala nenávidět. To bylo opravdu to poslední, co by si přál. Ani si neuvědomil, že celou dobu, co přemýšlel na ni zíral. Trapněji si snad ještě nepřipadal. "Umm.. No," začal a odvrátil zrak. "Co bys teda chtěla vědět, se naučit." Už byl zase ve své divné fázi, kdy se tak strašně snažil chovat se normálně až zpanikařil a byl úplným opakem.

Opravdu jí o své minulosti nechtěl vyprávět, nebylo to vhodné, ale nakonec asi neměl jinou možnost. Samozřejmě mohl lhát, ale o tomhle fakt nechtěl, když už tak jí řekne pravdu. Nakonec měl pocit, že sdílí podobné dětství. "Přišel jsem o rodinu..." řekl neutrálně. Nemohl teď propadnout emocím.
Při zmínce o Ignisu se Omara netvářila zrovna šťastně. Proč se všichni tváří vždycky tak nenávistně? zamyslel se. I tak malá vlčata jsou učena nenávisti k nim. Co se v minulosti muselo stát tak hrozného, že je každý nenávidí? "Zlí a lstiví? Ne, nikdy jsem u nás nepotkal nikoho zlého. Všichni se ke mně chovají hezky a mám možnost hodně trénovat. Ale myslím že se tam něco stalo, něco, kvůli čemu nemají vlci rádi Ignis, ale to muselo být dávno před tím než jsem se narodil..." Vzpomněl si na Kariho, který zakousnul tu vlčici od Přízračných. To byl jeden z větších přešlapů, který ve smečce zažil, ale Kari byl stejně nakonec souzen za to. Nemyslel si tedy, že by vztek ostatních pramenil odsud.
Díval se na ni soucitně. "Chápu co cítíš. Mohl bych tě vzít s sebou, ale nemyslím si, že bych byl zrovna nejlepší společník..." trochu zavtipkoval, aby jí snad o maličko zvedl náladu.

Než se Rufín stačil rozhodnout, zda je dobrý nápad chodit za vlky Nihilu, onen vlk si našel jeho. Podíval se po něm, bylo to vlče. "Huh?" nevysoukal ze sebe ani slovo. Mladé vlčici mohl být tak rok a stejně si tu takhle v zimě chodila na procházky a přepadala Azarynské vlky. Vůbec nevěděl, jak na to celé reagovat, byl celý zmatený. "L-lov?" vykoktal ze sebe nakonec, aby vypadal, že se nevyhýbá povinnostem. To on ani nechtěl, ale občas ho stále ještě přepadaly depky a musel je prostě vychodit.

Nebyl si jistý, zda ho Verdandi přijme nebo vyžene. Nedivil by se jí kdyby ho nechtěla ani pozdravit, choval se minule ne moc přátelsky. Také ji vyrušil při lovu, což bylo na jednu stranu zase fér. "Naprosto souhlasím," odpověděl jednoduše a přemýšlel, co říct dál. Možná by se měl omluvit za své chování. Upřímně si nechtěl vybudovat nepřátelský vztah s touto vlčicí nebo s kýmkoliv jiným, ale občas to prostě přišlo. Bylo to zvláštní.
"Myslím, že jsme minule nevykročili úplně správnou cestou, omlouvám se.." Sám se až divil, jak klidně to řekl. Pořád se však nemohl zbavit té zvláštní představy, že by to mohla být příbuzná Roo. Myslel si, že to je blbost, ale nemohl si pomoct.

Rufus poslední dny často odpočíval. Ve sněhu se vlk rychle unavil a hlavně celá ta věc s tou nemocí... Byl to blázinec. Na Rufa byla tato zima velmi krutá, neměl zas tak hustou srst a neustále pociťoval chlad. Sice nemrznul, ale bohužel nemohl tolik létat ani využívat magii, bylo to dosti nebezpečné. Mrzelo ho to víc než ten chlad.
I dnes se od nory vydal přes smaragdové údolí. Občas touhle cestou chodil na lov, ovšem dnes se ani nestačil rozhodnout, kam chce vlastně jít.
Nedaleko od místa, kde právě stál, ucítil neznámý pach. Normálně by to nemuselo být špatné znamení, ale na tomhle bylo něco zvláštního. Možná to bylo tím, že cítil tuláky, které zde ještě nepotkal, ale hlavně rozpoznal pach Verdandi. Museli být blízko. Rufus byl chvíli na vážkách vzhledem k okolnostem s tuláky v exilu, ale Verd by zde opravdu nečekal. Obzvláště s větší skupinkou. Měl z toho zvláštní pocit, ale nemohl reagovat příliš unáhleně, nemuselo by se to vyplatit.
Pach byl přeci jen díky mrazu velmi slabý, proto se chtěl Rufus přesvědčit, že se opravdu nemýlí. Jeho srst byla ve sněhu dobře vidět a případní narušitelé by jej poznali i ve vzduchu, rozhodl se tedy trochu riskovat a proměnit se.
Zima byla ještě horší, ale teď ho aspoň nebylo poznat. Vyletěl na průzkum nedaleko k tulákům a netrvalo dlouho než zamířil zpět k noře. Nemýlil se, byla to Verdandi, k Azarynu nepatřila a tudíž neměla co dělat na území.
Přistál již proměněný zpět na vlka. Klepal se jak osika, ale jeho mise byla důležitější. "Hej! Poplach! Vetřelci!" řval už když z dálky dobíhal. Doufal, že se k němu někdo připojí, aby mohli tuláky konfrontovat, sám by se asi moc nepředvedl.

Bůh ví, co ho lákalo v tomhle období za hranice. Věděl, že by byl k většímu užitku přímo ve smečce, ale trávil tam teď nejvíce času a lovit jen na území již také nebylo zábavné. Nehodlal jít daleko, možná jen kus za hranice, snad k Dormanu. Sem také nakonec došel, ale na lov neměl ani pomyšlení. Nejen, že se mu lovit ani nechtělo, protože to moc neuměl, ale hlavně zacítil slabý pach Nihilu. S tím pachem už byl dost dobře seznámený, nemohl se zmýlit. Rozhodl se jej následovat, aby našel i zdroj. Čím blíže byl, tím silnějším se pach stal a Rufo ucítil i Přízračné. Nebylo tomu divu, vždyť byli spojenci, více nad tím mladý okřídlenec ani nepolemizoval.

Pozdě si uvědomil, že nejspíše udělal chybu. Samozřejmě někoho něco naučit bylo jiné, než aby se tím vlk stal. Vždyť on třeba ten učitel trávil čas spíše na území s vlčaty i když musel umět spoustu věcí. "Já to takhle nemyslel, neber to zle, ono je to spíš dost nebezpečné a byla by tě škoda. Teda ne že bych tě podceňoval, to ne!" Snažil se z toho nějakým způsobem vyvlíct, ale spíše mu docházelo, že se do toho ještě víc zamotal. "Heh.. Jsem si naběh, co?" trochu se zašklebil.
Na zbytek jejích slov pak pokýval hlavou. "Hele ono je to celý nebezpečný. Žádná smečka nechce, abys jim lezla na území a žádnej vlk nemá rád, když ho někdo sleduje. Musím se učit hodně bojovat a taky různý léčitelský věci. Jde o to, že kdybych narazil na nějakýho nevrlýho vlka, může bejt po mně. Našim jde docela jen o to, abych se dobelhal na domů pro pomoc, kdyby se něco podělalo, nechci bejt hnusnej, ale rozmysli se do čeho jdeš. V mý ptačí podobě trénuju často, celkově trénuju často, i ty bys musela," vysvětlil jí okolnosti. Bránit jí nemůže, ale nebyl si jistej, jestli by to zvládla.

Uklidnilo ho, že si z jeho chování Asphodelle nic moc nedělala. Vlčice se to zdála být velmi přátelská. Nejspíše byla i odvážná když se chtěla stát zvědem. "Víš... Ono to špehování není tak jednoduché. Musíš umět od všeho něco, no, myslím, že bys byla lepší magister, nebo lovec," začal jí to rozmlouvat. Když s ním byla naposled špehovat Roo, dopadlo to kriticky, nechtěl aby se to opakovalo u Delle. Hlavně na vlčku pohlížel, jako na křehkou osobnost, tvářila tak miloučce a on by ji radši takhle nevystavoval nebezpečí. To si to radši odkroutí sám. "Jsem ptakovlk, umím se proměnit v ptáka. Je to dokonalé krytí, kdo by podezříval nějakého opeřence, že mu doma vyzvídá, no ne?" zazubil se. Celá konverzace už se pro něj stávala snazší. Mozek už nejspíš byl v provozu.

Oranžový vlk rychle zastavil. Díky bohu za to, jinak by už Rufus zase válel na zemi. K jeho překvapení dokonce věděl, co s tím dělat. Že uměl bojovat, to bylo vcelku jasné už od pohledu, ale ne každý oplýval i léčitelskými schopnostmi. Pro mladého vlka bylo promačkání svalů vlastně novinkou, vždy se to snažil rozhýbat nebo prostě na chvíli zůstal v klidu. Nepomáhalo to pořád, naopak se mu málo kdy ulevilo, ale nakonec to vždycky nějak vychodil.
Lehnul si na zem a nechal Jarumiho dělat svou práci. Chtěl začít nějakou menší konverzaci, ale nakonec to nechal být, nic ho nenapadlo. Prostě počkal až bude dobrej a budou moct pokračovat. Bolelo to, ale zdálo se, že povoluje.

Stále panikařící Rufo už radši nic neříkal. Začal si teprve uvědomovat, jakou zvláštní to má úchylku. Sice k Delle nic necítil, ale pro krásu měl jist slabost velikou. Nejdříve o dost starší, nyní o dost mladší... nebo kluka. Není se mnou něco špatně? Lepší na to přijít později než vůbec. Nakonec ani nebylo divu, že je jiný, vždyť měl sám dvě maminky!
"Huh?" Na nic jiného se kvůli upřenému pohledu Asphodelle nezmohl. O vteřinu později mu došlo, že je zase divnej, proto radši urychleně přetrhl oční kontakt a začal něco mumlat s pohledem do nebe. "Eeeh, já jsem smečkový zvěd, jo, no, jsem tu teď jedinej na to, ale mně to nevadí, rád pracuju sám, ale můžu tě klidně něco naučit, to nejni problem, no víš, bejvam občas vysílán ven na průzkum, teda teď tolik ne, páč se toho zrovinka moc neděje, ale musim se skrejvat a sbírat informace a hlavně na to mam dobrou magii, takže tak." Byla to dlouhá věta, ale ukončil ji vcelku rychle. Po té si lehce oddychl a doufal, že už mu vlčice nebude zírat do očí. Dosti ho to rozrušilo. Opatrně se ni na ni podíval a snažil se být zase normální.

Proklínal svou zatracenou hlavu. Kdyby si svou hloupost uvědomil dříve, neměl by takové bolesti teď. Zaklonil hlavu pořádně a zahlédl přicházet mladou vlčici. Nikdy ji tu neviděl, ale měla pach smečky. Asi bych měl chodit víc ven... Obrátil se k ní čelem, aby nekoukal dozadu, jak nějaký šašek a počkal, než přijde blíž. "Dobrý," odpověděl vcelku udiven její krásou. Vždy měl slabost pro vlčice a tahle byla obzvlášť hezká. Hlavně se nenech unýst, zopakoval si v hlavě a zatřepal jí, aby se začal konečně trochu soustředit. "Nerušíš, to vůbec. Jsem Rufus, říkej mi jménem." CO? Co to meleš ty tupá hlavo, kompletně zčervenal. Vůbec nepochopil, co to zrovna žažbleptal, hlavně se teď ze svého překvapení snažil vyprostit. Přišel si jak nějakej peďák.

Zarazil se na chvíli a zamyslel se, co by měl odpovědět. Říct pravdu mu nepřišlo úplně jako ten nejlepší nápad, ale když si bude vymýšlet, nejspíše by se do toho pak zase zamotal. "Docela nehezkou," řekl Rufo váhavě. Velmi doufal, že už se ptát přestane, protože jí nechtěl kazit iluze.
"Moje kamarádka, už tu není, ale byla ve smečce jménem Ignis. Tak tam jsem teď já, je to taková normální smečka..." I zde zaváhal. Uvědomil si, že vlastně ani moc netuší, jak fungují ostatní smečky a nemůže tedy tvrdit, že je v normální smečce, ale co už. Omara nevypadala, že by smečky znala víc než on. "Jak to?" Naklonil hlavu na stranu. Možná měla podobný příběh co on, doufal tedy že ne, ale ne všechny životy začínají hezky.

Lehce se pousmál. Neměl rád vlky, kteří neuměli prohrávat, ale Stad byl připraven na vše, stejně tak Rufus. Přikývl a připravil se k běhu. Byl překvapen, když zjistil, že běhat modrý vlk nechce. To ovšem vše měnilo! Boj mladý okřídlenec ovládal též, ale nebyl na to moc dobře stavěný. Jako špeh se musel tohle naučit v případu nouze, což znamenalo, že měl Stadley velkou šanci na výhru i přes všechny jeho tréninky. "Nu dobrá," řekl nakonec a zamyslel se nad prvním útokem. Neměl žádnou taktiku boje, vlastně se převážně zaměřoval na odrazování útoků druhého vlka a vyhýbání. To mu šlo dobře, byl totiž rychlý.
Trochu se přikrčil, udělal pár kroků do strany a zaútočil z boku. Šel protivníkovi nejdřív po nohou, pak po krku. Přemýšlel jak využít své rychlosti a momentu překvapení.