Príspevky užívateľa

Rufus tohle místo moc nenavštěvoval. Nebyl si moc jistý proč, ale ne všechno muselo mít přeci důvod. Seděl na jednom ze stromů a pozoroval okolí, když v tu ránu konečně viděl něco zajímavého. Byl tu další vlk, společnost. Rufus o ni stále moc nestál, ale začínal si zvykat, že jiné už to nebude, musel tedy spolknout svoje pocity a nechat je chvíli pohřbené v nitru. Nebyl si úplně jistý, že ho ten druhý vlk vidí, jeho zbarvení ho dokázalo často náramně dobře zakrýt, ale byla to křídla, která ho často prozradila. Snesl se tedy na zem, stále ukryt kousek pod stromem, kdyby chtěl náhodou vlk z letu zaútočit.

Lehce se pousmál a pomalu přikývl. Neměl již moc věcí na srdci, vlastně ani na jazyku. "Děkuji, nemyslím si, že potřebuji pomoc, spíše čas. A i kdyby ne, slibuju, že se pak stavím. Jen to zatím nechci nějak moc roznášet mezi vlky, dobře?" Podíval se Feierovi ještě jednou do očí. Cítil se najednou zvláštně, ale chápal, že to neměl jednoduché. Neznal snad nikoho v Azarynu, kdo by to měl jednoduché. Každý z nich byl jednou sám a na dně, přišlo mu, že je to spojuje jako smečku. Možná se mýlil, ale měl takový pocit. K Feierovi teď také nabyl tímto rozhovorem důvěry.
"Asi půjdu, měj se..." řekl ještě nakonec a pokud ho hnědý vlk nezastavil, odešel.

Pousmál se. Na první pořádný trénink to muselo být jistě dobré. Rozhodně se i Rufo něčemu přiučil, protože poprvé nemohl použít magii nebo křídla, což mu značně znevýhodnilo celou situaci. "Děkuji," řekl sebevědomě. "Kdybych někoho špehoval, musel bych si pořádně rozmyslet, co udělám. Takhle do tej ďoury bych si neleh kdybych nechtěl, aby mě našli. Stačila blbá náhoda a bylo by to. Zase to ale můžu pojistit magií, že jo." Pokrčil rameny. Přišel si nyní jako stvořený pro tuto pozici ve smečce. Opravdu měl všechny předpoklady ke špehování. Jen blbá náhoda by ho mohla prozradit.

Mladý vlk si užíval výhled, který mu naskytlo toto místo. Na nic nemyslel, ničím se netrápil. Po dlouhé době nechal myšlenky prostě zamčeny v šuplíčku v hlavě a nechal se ovívat větrem, který s sebou nesl vůni jara. Byl naprosto klidný, přesto také smutný. Hodně vlků mu říkalo, aby navštívil Ikkeho, že by mu mohl pomoct. I když sice Rufus netušil jak a s čím, nakonec uposlechl a měl se s bílým vlkem setkat. Nejdříve v rámci tréninku, poté snad i jako prosby o pomoc.
Zavřel oči a nechal představivost, aby mu nastínila nějakou hezkou vzpomínku. Bůh ví proč si vzpomněl zrovna na svou sestru, ale stejně se musel pousmát.

Rufo většinu zimy trénoval sám, i když tedy méně často, protože mu zima nedělala zrovna dobře. Nezmohl se na často na nic jiného než trénink výdrže, potřeboval proto dostat hned k jaru trochu do těla. Vyhledal Jarumiho, který ho učil v boji. Bylo to pro něj jako špeha dost důležité, protože se mohl často dostat do maléru a vykoledovat si pořádně na čumák. Nejen, že musel být ve svém povolání precizní, musel také ovládat i základy jiných povolání. Kdyby se vydal na dlouhou cestu, velmi pochyboval, že by mu s sebou dali léčitele, musel si v tom případě umět poradit sám.
Dorazil na místo, kde se měl s Jarumim setkat. Posadil se na vršek jednoho z kopečků a vyhlížel oranžového vlka.

Protočil nad ní očima. Co já se s tim budu štvát.. "Co se ani trochu nebojíš, že si tě podám?" řekl vcelku neutrálním tónem. Vlastně snad ani neznal nikoho, kdo by ho od pohledu nenáviděl nebo se nebál. Obzvláště takový malý mrňata se vždycky chtěla zdejchnout. Naopak tahle mladá dáma byla nějaká drzá. "Bejt tebou se docela bojim, že mě tu něco sežere. Takhle daleko od domova... Vyhnali tě snad?" Mluvil dál stejně nezaujatým tónem. Přišlo mu, že tak každé jeho slovo zní děsně ironicky. Na druhou stranu se tu nenechá urážet nějakým vlčetem, to ne.

Rufus na příkaz Jarumiho vzlétnul. Na nic se neptal ani nad ničím nepolemizoval. Pracoval spíše sám, bylo to pro něj jaksi bezpečnější s jeho povoláním, ale nyní se musel zapojit i do práce týmové. Nechal proto svého oranžového společníka, aby ho vedl. Sám zde působil spíše jako figurka, připraven k útoku kdyby bylo třeba. Tuto funkci však zastal Stadley. Zřejmě se mu nelíbilo jednání tuláků a neudržel nervy na uzdě. Než Rufo stačil mrknout, pustili se s Verdandi do sebe.
Netrvalo to nijak dlouhou dobu, sotva stačil postřehnout, že Verd přišla o ucho. Srdce mu bušilo jako o závod, nevěděl kam koukat dřív. Tohle mohlo dopadnout opravdu špatně, tedy minimálně pro jednu stranu. Neustále kontroloval Stada, ale nebyl schopný mezi rychlými pohyby zjistit, jestli má i on nějaká zranění.
Hlas černo-modré vlčice znamenal vítězství, ovšem Ruf, který měl oči zabodnuté do krvácejícího vlka věděl proč. "Stade!" Vyběhl za ním s hrůzou. Rychle ho prohlédl, ale nic jiného neudělal. Nebyl schopný to vyřešit, u takových zranění si nebyl jistý, co dělat. "Doběhnu pro pomoc," řekl ihned a ve vteřince byl ve vzduchu. Ze všech vlků zde byl nejrychlejším, alespoň to tušil, bylo tedy rozumné vydat se pro pomoc dřív, než bude pozdě.

Rufus:

- Zúčastnil se kácení lesa, kde si otestoval novou zbraň
- Objevil tuláky ve smaragdovém údolí a nahlásil to nejbližší skupince vlků, spolu s nimi se je pak pokusil zahnat (probíhá)
- Přes zimu často trénoval a snažil se otužit (out-rpg páč jsem neměla čas na posty)

Zavrtěl hlavou. "Ale dyť já vim co to je," zavrčel. Byl sice dost zmatený, ale moc se mu nelíbilo, jak bylo tohle vlče přidrzlé. "Hele ty, co taj děláš?" zamračil se na vlčici, aby z toho nevyvázla jen tak bez otázek. Neměl v plánu se s ní nějak zaobírat, pokud nebude trochu normální a nebude se chtít bavit. Neměl zrovna náladu tady dělat převýchovu.

Ani jeden už toho moc neřekl, chápal to. Nezbylo toho moc, co by si měli ještě říct, protože nebylo důležité jak se věci udály. Oba byli nakonec moc mladí, až už teď nebo tehdy, aby pořádně chápali dění. Rufus velmi dlouhou chvíli už jenom mlčel dokud se Omara nerozzářila nad jeho slovy, že by se jí ujal. "Samozřejmě, chtěl bych někomu pomoct stejně jako moje kamarádka před tím mě. Bohužel ale nevím jak, ani si nemyslím, že by mně to prošlo. Mohl bych se zeptat, ale myslím, že bude lepší když najdeš někoho jiného, promiň..." Bylo mu líto to Omaře takhle vysvětlovat, hlavně mu bylo líto, že jí nemůže dát domov, ale doufal, že nějaký najde a bude se jí tam líbit.

Ke stromu se dostal dříve než Adain. I když to vzal kolem, měl menší náskok. Na nic nečekal a našel úkryt, ve kterém mohl přečkat než jeho červený společník také dorazí. Nebyla to kde jaká schovka, o kus dál byla mezi dvěma stromy prohlubeň a Rufousovo hubené atletické tělo se tam perfektně vešlo. Mohl odsud pozorovat cíl a nemusel pro to ani využít křídla či magii.
Byl si jistý, že kdyby Adain chtěl, jistě ho najde, ale jakmile mladý vlk spatřil pohyb, ukryl se hlouběji, aby nemohl být spatřen tak jednoduše. Vylezl teprve když uslyšel pokyn. Jen vstal, oklepal se od špíny a zamířil k Adovi. "Jak jsem si vedl?" zeptal se. Ani nečekal, že by si vedl bravurně, bylo to poprvé, co trénoval špehování s jiným vlkem.

Po chvilce se opět podíval na vysokého vlka a viděl smutek, který se zračil v jeho očích. Nikdy ho takhle neviděl, nikdy nečekal, že by ho tak mohl vidět, bylo to zvláštní. "Chápu..." Pošeptal trochu neklidně. "Mám smečku rád, udělal bych první poslední pro smečku. Upřímně se ale bojím pustit si vlky k tělu, protože si nemyslím, že můžu ještě někoho ztratit, nechci to riskovat..." dodal. Feier měl sice pravdu, ale instinkt byl silnější. Minimálně potrvá dlouho než to znovu zkusí.

Rufo zavedl Jarumiho na místo svého objevu. I když mu byla zima, nemohl nechat vetřelce jen tak projít a kdyby náhodou došlo k boji, alespoň se zahřeje. Stadley ho následoval už když je objevil, byl tady tedy ještě před nimi. Aspoň je pohlídal, kdyby se náhodou rozhodli, že budou taktizovat.
Mladý okřídlenec se vmáčknul mezi oba vlky, aby se zahřál a čekal než se tuláci přiblíží. Viděl je již z dálky, ale nezdálo se, že přes ně chtějí přejít, nezdálo se ani, že by se chtěli vzdát. "Ta černo-modrá vlčice prej byla dřív v Ignisu, znám jí. Jmenuje se Verdandi," pošeptal svým společníkům, kdyby náhodou nevěděli o koho se jedná. Možná to mohla být později důležitá informace.

Rufo zanechával dosti silnou pachovou stopu. Nebyl to sice pach jeho, ale to Adainovi jistě došlo. Jeho srst byla špinavá, plná větviček, jehličí, listí a všeho, co kde stačil posbírat. Plížil se v keřích a mezi smrčky, hledal různé díry v zemi, kde se mohl ukrýt a odhadovat, kde se Adain zhruba nachází. Občas šel vlk po jeho stopě, v takových momentech se pokusil vytratil rychle a neslyšně. Zdálo se, že mu chce červený vlk nahodit stejnou situaci, jako kdyby špehoval cizince. Ruf tedy ještě využil toho, že cestou změnil svoji kolínskou a vymáchal ten bylinkový odér v louži. Hned na to se navoněl jehličím a pokračoval v cestě. Tohle nemusel vlk předvídat a to mohlo mladému okřídlenci pomoct.
Před cílem se rozhodl to vzít obloukem. Kdyby šel vedle Adaina, našel by ho, protože je logické, že bude ostražitější. Na druhou stranu si musel pospíšit.
Těsně u cíle pak zpomalil a skryl se. Vyhlížel červenou srst, aby zjistil jak je na tom, ale nikde nic. Že by si oba teď hráli na špehy? Zavětřil a znovu se rozhlédnul. Sice v okolí nic necítil, ale nechtěl se nechat nachytat. Stále ještě v utajení si razil cestu k cíli.

Měl rychlý tep a nervozita ho doslova užírala. Snažil se vypadat v klidu, ale Feierův pohled ho skoro rozpouštěl na místě. Tohle nebylo jako s Adainem, kterému řekl něco, aby se moc nevyptával. Měl pocit, že je v pasti a pokud něco neřekne, asi omdlí. "Fajn... Dobře," oddychl si a přemýšlel, kde začít. "Je to těžší co Roo odešla. Všechno se mi začalo vracet když jsem tu bez ní, ona... Zachránila mi krk, dostala mě sem když mi bylo nejhůř. Nevím jestli to někomu řekla, ale přišel jsem o rodinu. Otce zabili a ostatní to neunesli a odešli, já tu zůstal kvůli citům, které jsem měl k Roo, ale teď už nemám nic. Je to všechno divný, nemůžu spát, protože se mi o tom všem zdá, pořád dokola je vidím a vyčítám si to. Jídlo mi nechutná, jediné co mě baví je trénink, prostě ty pocity potřebuju dostat ven jinak.." Smutně sklonil hlavu k zemi.