Príspevky užívateľa

I když se staly věci různé a on z toho byl dost skleslý, nezastavil se před ničím. Všechnu tu bolest prostě vyžene tím, že bude lepší, silnější a samostatnější. Nebude nikoho potřebovat, a když nebude nikoho potřebovat, nemůže ho přece nikdo zklamat! To byl plán všech plánů. Jenže ona ho to naivita vždycky dostane, vždycky si najde nějakou známost, kamarády a pak bude zase stejně zklamaný. I když byl jeho plán vlka samotáře promyšlený, pořád měl smečku. Tu znát musel a měl ji velmi rád, nic z toho, kým chtěl být by stejně nevyšlo. Kdyby jen zmizel takový Adain, Ikke, Fei... Feier! Trénink!
Úplně mu to vypadlo z hlavy. Dneska měl trénink s Feierem a nejspíš už meškal. Rychle vzlétl do vzduchu a hopem se dopravil na místo. Přistál na kamenné plošině, bylo znát, že spěchal. "Omlouvám se, nejdu pozdě?" optal se velkého vlka. Byl teď Betou, nechtě ho nechat dlouho čekat, jistě měl svých věcí dost.

tw: nechutné věci, vražda, smrt

Rozhodl se zamířit znovu do kotliny. Nechodil sem moc rád, ale vždy ho přitáhly zpět vzpomínky. Zde se narodil, zde vyrůstal, zde také krutě zavraždili jeho otce. Vyvolávalo to v něm vzpomínky krásné i smutné. Nebylo od nich útěku, ale kým by bez nich byl? Stále doufal, že sem přijde a uvidí je. Nova, Dudek, Etera a Sibia, celá jeho rodina se sejde zde a budou opět šťastní. Ach, vždyť zde potkal i Roo! Svou první lásku, která zmizela někam do neznáma a nikdo už ji nenašel. Ani stopa po ní nezbyla.
Dnes tu bylo něco jiné. Celé tohle místo se mu zdálo okupované nečistými silami. Hnízdiska havranů byla vždy cítit domovinou pro mladého vlka, ale co to tu bylo za zvláštní atmosféru? Nikdy zde taková nebyla. Rozhodl se tedy pro bližší přezkoumání záhadného, děsivého místa, ale netrvalo dlouho a jeho tělo se dotklo země. Připadal si, jako kdyby ztratil rovnováhu a padal do jiného světa. Plného nočních můr...

Křičel, jak padal tmou. Křičel, ale žádný zvuk nevydával. Že by oněměl? Dopadl na tvrdý povrch, ale mohl vstát. Kupodivu si nic nezlomil, jen náraz byl nepříjemný. Bylo to divné, padal přece z velké výšky. Oklepal se a rozhlédl se kolem. Tma.. "Haló? Je tu někdo?" Zavolal do tmy. Tentokrát už nějaký zvuk vyšel, také se ozvala moc hezká ozvěna.
Nikdo neodpověděl ani po Rufusově vytrvalém čekání. Na Godota čekat nechtěl, rozešel se tedy opatrně tmou a doufal, že aspoň někoho potká. Nebo zjistí kde je.
Šel dlouho a z tvrdého povrchu se stala měkká tráva. Tlapami z ní stíral rosu a snažil se čichem zjistit, kde se nachází. Najednou zahlédl v dálce světlo. Rozeběhl se k němu a čím blíže byl, tím více viděl a poznával osvětlené místo. Byl to strom. Tenhle strom se nacházel stále ještě v kotlině, nikdy na něj nezapomněl. Zastavil se před ním stejně jako tenkrát a chvíli trvalo, než se odvážil jít dál. "Nezapomněls?" ozval se známý hlas, který mu naháněl husí kůži. "Nezapomněl na co?" zeptal se Rufus hloupě. Vždyť on přesně věděl na co! Smích vlčice se rozezněl tmou a jemu se naježily chlupy. "Na co? NA CO?! Na toho, koho jsi zabil!" hlas se proměnil skoro až v démonický a ze stromu se sesypaly oční bulvy jako ozdoby. Strach polil mladého vlka natolik, že se skoro přerazil o kořen. Podíval se nahoru. Místo listí měl teď strom peří a visely na něm oči. Vedle něj se zjevila malá vlčice podobná můře. "Už si vzpomínáš?"
Rufus skoro vyskočil z kůže a jen co mrkl, vše bylo pryč. Rychle oddychoval a vzpomínal na dobu, kdy vlčici viděl. Poprvé a naposled. Nechala ho jít potom, co zabila se sestrou jeho otce, slitovala se aspoň nad ním. "Suvenýry", které mu ukázala, bylo to jediné, co z Dudka zbylo. Oko a pírko. Jímala ho hrůza. Co se tu jen dělo? Utekl rychle pryč, někam hodně daleko. Zastavil se až tehdy, kdy zahlédl další světlo. Tohle místo poznal už z dálky. Byla to louka, kam si chodili hrát se sestrou a s maminkou. A byli tam! Stála tam celá jeho rodina a čekal na něj. Najednou byl úplně celý štěstím bez sebe a běžel k nim. Musel jim dát jedno obrovské objetí!
Lesklé ostří. Ta stejná vlčice. Napřáhla nad nimi svou kosu a ladným mávnutím jim sťala hlavy. Ty popadaly na zem hezky popořadě jako domino a Rufus jen tak tak zabrzdil přímo před tou podívanou. "Nee!" zařval se slzami v očích. "Cos to udělala!" Podíval se na vlčici. "Já? Já je ale nezabila. Vzpomínáš?" usmála se. Ruf mrknul a najednou tu stál sám před sebou. Můra byla ta tam a on se viděl jako v zrcadle a držel v tlapách kosu. Nemohl tomu uvěřit. On by přece nikoho nezabil, byl přece ještě štěně! Začal před sebou couvat a poté utekl. Zase běžel tmou a běžel daleko. Běžel do kopce a zadržoval slzy.
Další světlo. Další utrpení. "UŽ NE! PROSÍM!" Prosil snad někoho nahoře, nějakého boha o pomoc. Bohužel dnes, nebyl žádný bůh dostupný.
Vylezl nahoru, za světlem. Stejně jako předtím, i tohle místo bylo mu známé. Schovával se tu pod skalkou před cizincem. "Roo..." zahlédl ji. Stála na stejném místě jako kdysi a byla stejně krásná. Šel ji obejmout a konečně se mu toho dostalo. Snad ho někdo tam nahoře vyslyšel. "Chybělas mi, kde jsi byla? Hledali jsme tě celou věčnost, ale jako by ses vypařila!" Roo se jen usmála a odstrčila ho. "Blázne... Ty opravdu nic nevíš? Zabils mě... Tak moc jsem tě milovala..." Mluvila tak andělským hlasem. "Co? Ne! Já bych nikdy-" Nedokončil větu a tmavá vlčice ho hned umlčela. "LHÁŘI! ASPOŇ NEPOPÍREJ SVÉ ČINY! TÁMHLE JSI MĚ POHŘBIL, ABY MĚ NIKDO NENAŠEL," ukázala pod skalku, kde se před ní jako malý kdysi schoval. Leželo tam nehybné tělo. Přesná kopie. Roo, která s ním teď mluvila zmizela, zůstala jen mrtvola. Byla shnilá, plná červů a měla na sobě rány od zobáků mrchožravých ptáků. Pohled na ni byl pro Rufa tak bolestivý, jako nic jiného na světě. Cítil se, jako by v jeden den ztratil vše, na čem záleželo. Rozbrečel se tu na místě a prosil, aby to už bylo pryč. Cítil, že jsou všichni jeho milovaní teď u něj a obviňují ho z každé špatné věci v jejich životě. Nebyl schopný se na ně ani podívat. Vidět je, jak ho nenávidí, by mu zlomilo srdce...

Otevřel oči. Byly stále plné slz, ale teď už aspoň ležel na zemi v kotlině. Byl přesně tam, kde upadl. Rychle se zvedl a na nic nečekal. Rozeběhl se zpět domů, do bezpečí a už teď byl jasně rozhodnutý, že odtamtud zase dlouho nevyleze. Bude přemýšlet nad tím, co se tu dnes stalo, možná si vezme všechnu vinu na sebe. Rozhodně si tuhle příhodu vezme do hrobu.

Změna jeho osobnosti, možná se tomu dalo říkat dospělost, by mu klidně dala sílu tuhle vlčici poslat někam. Byl dost naivní na to, aby nepoznal manipulaci ze strany vlčice, ale naštěstí byl opatrný. Trochu věřil tomu, že byla z Ignisu, kdysi, ale nemohl tomu věřit úplně. Její pach mu byl zcela neznámý a ona poznala ten jeho.
Po chvíli nedůvěřivého zírání se rozhodl otevřít tlamu. "Je to trochu blbá otázka. Pokud si byla z Ignisu tak jistě víš, že bych nechtěl nic vynášet za hranice. Určitě ne informace. Nevim teda, co chceš přesně slyšet..." Na blbou otázku, blbá odpověď. Vlastně jí neřekl nic, co by už jistě nevěděla. "Jsem Rufus, možná ti pomůžu, ale musím vědět kdo jsi ty," představil se spolu se svým návrhem. Výměna informací se zdála býti cestou k úspěchu na obou stranách.

Seděl před Ikkem a Timem. Bílý vlk začal mluvit o bylinkách, nejspíše jen těch základních. Motal se mezi nimi i Feier, druhý Igniský léčitel. Rufus odpozoroval, že herbář, který zde ukazovali, byl nejspíše jeho. Zdálo se to logické, on sám se od tohohle vlka naučil již spoustu věcí. Stále ho fascinovalo, kolik toho ti doktoři věděli, on sám by si to nikdy nezapamatoval. Ani teď, co o tom mluvili, si nebude schopný zapamatovat všechno.
Pečlivě poslouchal výklad i otázky ostatních vlků. Stále však nezazněla ještě jedna, kterou měl on sám na mysli. Viděl některé vlky dávat bylinky na rány a tak. Věděl, že ne všechno se dá použít vnitřně. "Jak poznám, že mám bylinku sníst? Mohl bych sníst tyhle, nebo je nějaká jen na vnější použití?" Také se na něco zeptal! Vida, jaký to úspěch pro mladého vlka. Jeden by ani neřek, že by to pro Rufuse mohlo být někdy tak těžké, jako právě nyní.
Přistoupil k bylinkám blíže a pečlivě si je očichal. Ten od Přízračných to dovolil, na nic tedy nečekal a vyrazil. Díky pachu si je určitě lépe zapamatuje, aspoň tedy pozná, že jsou to ty léčivé. Když prošel všechno, vrátil se na své místo.

Soustředil se na veverku, na nic jiného než na ni. Na jednu stranu věděl, že by to měl hned vzdát, stejně ji nechytí. Byl z toho vcelku mrzutý. Jenže na druhou stranu potřeboval trénovat. Bez toho by zakrněl a neulovil už ani ň. Byla to žalostná věc pro mladého vlka. Ve všem, co se mu nezdařilo, viděl nějaký kus své minulosti. Už se na ni sice nesoustředil, ale ty představy ho hnaly dál. Nebýt všeho, co se stalo, vůbec by tu dneska nebyl. Nebo minimálně ne takto. Už dokonce uvažoval, že opustí svou smečku. Bez Roo už to nebylo ono a bylo to stejné, jako vracet se do kotliny. Jenže on měl už Ignis rád, dobře si tam vedl a měl tam kamarády, nechtěl už odcházet hned, jak se něco podělá. Mezi myšlenkami a lovem si uvědomil, že tu není sám. Cuknul sebou, že ho málem kleplo a podíval se do korun stromů. Byl tam nějaký modravý vlk. Právě mu odehnal kořist. No, aspoň se nemusel přemáhat.
Chvíli Rufovi trvalo než zaostřil a hele! On to byl ptakovlk! Jeho slova ho tak vyděsila, že ani neodpověděl. Dokonce byl tak zaražený, že zůstal stát na místě, když vlk padal na zem. Měl snad křídla, mohl je teda použít ne?

Rufus nebyl natolik hloupý, aby nepoznal, že tato vlčice něco chce. Viděl jí to na očích. Za svůj život potkal málo vlků, kteří by se k němu chovali uctivě, vlastně byl pro všechny ještě vlče, proč by teda měli? Všechny tyhle zdvořilé ústupky se zdály nějaké podezřelé. “Na lovu už nejsem, asi bych si to stejně rozmyslel, mluv..” vybídl ji. Moc toho nedělal, jen stál a čekal na tu otázku, co měla přijít.

Jak již očekával, Targa narazil na jeho slabost. Rufus lovit neuměl, byl v tom špatný. Ne, že by ho nikdo nikdy neučil, ale měl tak málo zkušeností, že sotva zakous zajíce. U ostatních to vypadalo tak jednoduše, ale když to zkusil on? Vypadal, jako kdyby byl na světě první den. “No, neumím moc lovit, nejde mi to. Jednou jsem ulovil bažanta, ale byl nějakej zraněnej. Ale to vlastně asi všechno, co jsem ulovil. Jinak je to bída…” řekl popravdě. Všiml si, že velký vlk už větří, asi chtěl vyrazit co nejdřív.

Vcelku smutná představa toho, že by byl jediným ptakovlkem v celém Norestu. Nemohl nic než doufat, protože se sám někdo nejspíš jentak neobjeví a neřekne: “Tak jsem tu, nejsi sám!” To by bylo něco. “Ale jo, proč ne?” usmál se. Rád si hrál jako malý. Se ségrou se vždycky zatoulal někde v trávě nebo tak. Proč by to teď mělo být jinak? Mohl si zase připomenout své dětství.
“A co chceš hrát?” zeptal se. Znal spoustu her, ale třeba budou hrát něco nového. Teda jestli Cyro něco znal. To taky nemusel.

Chápal, kam tím Adain mířil. Naposledy maskoval svůj pach když se s Roo plýžil k Přízračným. Vyváleli se tehdá v bahně a i to skrylo pach smečky, na druhou stranu, zápach nějaké rostliny by taky jistě fungoval. Možná dokonce lépe. “No jasně! Díky za typ. I když zase na druhou stranu, i můj smíšený pach umí dost zmást řek bych,” zazubil se.
O ano, povaleč by z něj jistě být mohl. Když byl šťastný, byl také dost pohodlný a chodil akorát poznávat okolí a další vlky. Vlastně až díky Ignisu začal něco dělat se sebou. Před tím, než se sem dostal vypadal, že chcípne hlady. Kost a kůže z něho byla a to snad jen proto, že byl slabý a nešťastný. “To je pravda, minulost je minulostí. Já ji beru jako součást mé osoby, bez ní bych dál žral mršiny,” trochu to celé odlehčoval, ale co měl asi dělat? Brečet?

Přišel na řadu první útok a Rufus byl připraven. V hlavě se mu odehrávalo několik scenérií, jak by měl reagovat na různé útoky. Sám sice totálně nechápal, kdo určuje, jak se bojuje a jestli někdo takový vůbec je, ale rychlá reakce byla jeho klíčem k úspěchu. Jarumi vystartoval a šel mu po nohou. Začal trochu panikařit. Může použít křídla nebo ne? Bylo by to možná nefér, ale zachránilo by mu to snad kůži. Rozhodl se vyhnout prvnímu útoku. Odrazil se a s pomocí křídel Jarumiho přeskočil v bezpečné výšce, tedy pokud nezareagoval jeho opononent jinak.

Naklonil hlavu na stranu. Vždyť on nic nepřeháněl, on měl jenom chutě! Což ovšem nebyla omluva pro to, co se tady stalo a jaký šok musel způsobit svému zachránci. “Dobrá tedy, asi to bude stejně nejlepší. Cítím se sám docela pod psa,” řekl jen a podíval se na vlka. “Jste Ikke, že jo? Slyšel jsem o vás… Jsem Rufus,” pousmál se, i když věděl, že on ho nevidí. Mohl by na něj klidně vypláznout jazyk a dělat ksichty. No na to byl moc slušný.
Zamyslel se. “No, asi si půjdu někam lehnout nejspíš..” odpověděl a hned na to zívnul. Moc energie mu nezbývalo.

Mladý vlk, ač mu nebylo zrovna nejlépe, se rád účastnil všech akcí. Ať už byly jakékoliv, vždy se chtěl aspoň podívat, co se děje ve světě. Byl pořád zničený ze zmizení jeho kamarádky, no aspoň věděl, že rodina je v pořádku. I to zmírnilo jeho depky. Možná proto i dnes trochu použil mozek a dobelhal se na místo, kde se konal léčitelský workshop. Kdyby to bylo jen pro léčitele, měl by smůlu, ale bylo to úplně pro všechny. Třeba ho tam dokonce přivítají! Dával si nějaké naděje, že dnešní den bude úspěšný oproti těm zbylým.
Na místo nepřišel úplně včas, ale už z dálky slyšel hlas Ikkeho. Jejich slepý léčitel tam měl spolu s jedním Přízračným důležitou roli. Slyšel jen něco málo, jelikož se ani nenamáhal popoběhnout a poslechnout si celý výklad hezky z blízka. Nějak si nemyslel, že to stojí za to. Nemyslel to nijak urážlivě vůči jejich doktorům, kdyby ano, přece by sem ani nešel. Akorát jeho hlava ho psychicky vyčerpala na tolik, že už nebylo nic důležité. Stačilo, že sem tam vytáhl paty, aby se socializoval.
Zaslechl, že se mají vlci usadit k nějaké lajně. Nechápal sice o co jde, ale šel s davem a sedl si na určené místo. Bylo mu tak zvláštně, neměl ani chuť si s nikým povídat. Doufal, že to teda nikdo nebude požadovat.

Většinu jejich rozhovoru se snažil nevnímat. Poslouchat cizí rozhovory bylo fakt neslušné a on byl přeci slušný hoch. Většinu času se rozhlížel kolem, jestli ho náhodou někdo nezachrání z této trapné situace, no nakonec ho zachránili oba dva společníci, kteří ho poprosili, aby neodcházel. "No dobrá," přikývl a pousmál se. Nebyl to úplně upřímný úsměv, ale byl rád, že ho aspoň nikam nevyháněli. Kam by vlastně vůbec šel? Možná na hostinu připravenou Nihilskými, možná domů. Nic nebylo nemožné.
"Tancovat?" zamračil se trochu. O tanci věděl asi tolik co o copech, vůbec neměl v plánu se něčeho takového zúčastnit. "No vlastně proč ne," souhlasil a vůbec netušil proč. Jeho hlava mu říkala ať to nedělá, ale stejně to řekl. Možná upřímné nadšení Hel nechtěl kazit a strávit s oběma vlky ještě nějaký čas než bude ples končit.

Vlčice si ho zprvu nevšimla a potom zaujatě koukala na jeho křídla. Na takové pohledy byl vcelku zvyklý a nic si z toho nebral. Jeho křídla a vlastně celá ptačí osobnost hodně vlků fascinovala po celý jeho život. Že byla i tahle vlčice zvláštní, tomu se Rufus vlastně vůbec nedivil. Vyrůstal se zvláštními vlky a jeho názory byly trochu prohozené od názorů jiných. Víc než strašidelných velkých tvorů, kteří cenili zuby se bál spíše sladkých malých tvorečků, kteří vypadali na pohled andělsky. Vlastně k tomu měl dobrý důvod, na který by radši zapomněl.
Pokývl když ho pozdravila a rozhodoval se, jestli jít dál a nechat vlčici jít svým směrem. Sám by si radši po svých odešel, ale ona ho zastavila další větou. "No, vlastně ano, byl jsem..." prohodil něco jen tak do vzduchu a doufal, že už ho nechá jít. Měl takový zvláštní dojem, že tahle konverzace chvíli potrvá, vypadala opravdu zaujatě jeho přítomností. "Můžu nějak pomoct?" zeptal se s největší slušností, kterou teď mohl v sobě najít. Moc rád by se utápěl ve svých myšlenkách, ale blbec musel jít pěšky až sem a myslet si, že tu nikdo nebude.

Dormánský hvozd byl úkrytem pro spoustu vlků, jak Rufus zjistil. Nevěděl tedy o žádných úkrytech trvalých, myslel to tak, že sem chodilo spousta vlků si třeba odpočinout a celkově se zde vystřídalo denně několik čerstvých pachů. Nechápal, proč si vlci vybírali zrovna zdejší les, ale měl tušení, že to je taková hezká spojnice mezi všemi smečkami. Hlavně byl uprostřed Norestu, bylo tu hezky a zvěře zde bylo také dost. I sám Ruf to tu měl rád a chodil sem většinou po tréninku na procházku nebo tak podobně. I dnes se rozhodl zavítat, tentokrát na lov. Chtěl si procvičit lov sám, Targa už ho dost naučil, ale byl opravdu už dost zkušený, aby mohl ulovit zvíře bez rad druhého? O tom se teprve musel přesvědčit.
Zavětřil a vyrazil po čerstvém pachu nějakého lesního zvířete. Zatím si nebyl jistý, po kterých stopách vlastně jde, ale tohle zvíře zaručeně znal. Za chvíli už byl dost blízko, aby ho spatřil. Veverka, no jistě, že ho to nenapadlo. No nedával si tedy moc šancí, že by ji chytil dřív než uteče, ale budiž. Aspoň se něčemu přiučí.