Príspevky užívateľa

V jednom krátkém okamžiku se toho hrozně moc stalo, že to Ruf téměř nepochytil. Věděl, že Jari není žádný malý pívo, ale tohle nečekal. Očividně mu chtěl dát naději na výhru a pak ho setřít, aby mu ukázal, kdo je tady pánem. Díky tomuto překvapení nestačil mladý okřídlenec včas zareagovat, ale ze země se zvedl rychleji než by mohl čekat. Bral to opravdu vážně a jakákoliv chvilka nepřipravenosti by ho mohla stát krk. Udělal kotoul a byl do vteřiny zase na nohou. Ovšem s tím, že si skřípl sval a ten teď bolel jak ďas. "Počkej, asi jsem si něco skříp," zahýbal lehce tlapou a snažil se nějak protáhnout. Samozřejmě bojovat dál mohl, ale v rámci tréninku se musel ujistit, jestli to nebylo horší zranění.

Velký vlk ho neustále poučoval. Nebral to vůbec špatně, bral si to k srdci, jenže čím víc si láma nad křídlem hlavu, tím víc chtěl zařvat z plných plic, že na to kálí a zlomit bažantovi i vaz. I když teď už by mu to bylo fakt jedno.
Nádech, výdech a Ruf po ukázce s větvičkou šel znovu ke křídlu mrtvého ptáka. Trochu s ním zahýbal, narovnal do úhlu, který mu přišel přirozený a škubnul. Ozvalo se nějaké křupnutí a když se Ruf zvedl, křídlo mu zůstalo v tlamě. Okamžitě ho vypliv. "No sakra! To ne, já nechtěl, t ty moje nervy. Omlouvám se," začal ihned panikařit, jakoby ho za to měl jeho Beta sežrat. Přestával si uvědomovat jakou sílu za poslední dobu nabyl. Vždyť pořád jen trénoval, nemohl se divit.

Překvapeně zamrkal na jeho vyzývavý pohled. Tenhle vlk byl trochu jinde, aspoň Rufus to tak viděl. Nemohl však říct, že se mu to nelíbilo, Stad se mu začínal líbit svou osobností, a to nevěděl, že byl dříve také vysoko. "Jsem si jistej, že kdybych použil magii tak o tom ani nevíš," zasmál se. "Ale jistě, budu naprosto fér a přijímám tvou výzvu. Ale nebude to lehký, trénuji hodně, téměř každý den." Předem ho varoval. Na běh měl postavu. Štíhlou s dlouhýma nohama, k tomu dosti trénoval a energie ještě zbylo tak akurát. "Co navrhuješ?" Zeptal se rovnou a zavrtěl ocasem. Tahle výzva ho dosti potěšila.

Nakonec i Omara se chytila jeho příběhu, chtěla znát podrobnosti. Normálně si vymýšlel, aby zaujal, vyprávěl pohádky se šťastným koncem a tak dále, nyní nemusel, tenhle příběh měl šťastný konec. "No byla to spíše taková přespávačka, úkryt kam jsem se schoval z nouze a mohl se vypořádat s... minulostí," u konce se trochu pozastavil. Bylo by děsivé říct se ztrátou rodiny? Přišel tehdy téměř o všechno, jen jedno mu zbylo. "Nedokázal jsem se vyrovnat s určitýma věcma, no a tak jsem byl tady, neměl jsem kam jinam jít. Ale zachránila mě kamarádka, přidal jsem se k ní do smečky," ukončil příběh vcelku stručně. Byl to docela happy ending, záleželo ovšem na úhlu pohledu. "A co ty? Máš někoho?" zeptal se jí na oplátku.

Co zde tenhle mladý vlk dělal v takovém nečase? Těžko říci, hlavně když byl Norest pokryt sněhem a toho ne a ne ubývat. Možná se chtěl Rufo podívat do okolí po zvěři k lovu, ale zatím se k tomu nedostal. Na druhou stranu, vyrušil on někoho, kdo lovil. Skoro jako na oplátku z minula. Byla to ta tmavá vlčice, která mu připomínala jeho dětskou lásku svou převážně tmavou srstí podobného odstínu. Měl dnes o něco lepší náladu než tehdy a také už se vyhrabal z té depky, kterou táhl s sebou tak dlouho.
"Verdandi, zdravím." Oslovil vlčici už z dálky, aby se ho nelekla. Nakonec si nebyl úplně jist, zda s ním bude chtít mluvit. Měl potřebu říct něco jako, že minule nevykročili správnou tlapou, ale radši si chtěl počkat na reakci její.

Už se chvilku zaobíral se svou zbraní, spíše ji tedy zkoumal než používal. Byla pro něj jako stvořená, vypadala trochu jako pírko, z jiného úhlu spíše křídlo, těžko říct. Černobílá čepel, držátko z kosti, na které zavěsil tři pírka, dvě jeho a jedno sestry, které si uschoval v brašničce, aby nezapomněl. Byl do zbraně tak zahleděný, že téměř zapomněl na kácení lesa. Nyní mohl pomoci aspoň pokácet větší stromy.
Zaháknul svou novou hračku za poutko brašny a běžel pomoct k lesu.
Dorazil na místo ve chvíli, kdy už ostatní začínali kácet. Nebylo tu zas tolik vlků, kolik čekal, ale to bylo samozřejmé, protože ne každý tu měl co na práci. Jak už věděl, někteří zůstali v noře, pravděpodobně aby skládali dříví na hromadu nebo tak něco.
Na nic nečekal, vzal zbraň a šel kácet menší kmeny. Na ty velké si zatím netroufl, ani nevěděl co dělá, ale nějak se to naučit musel. Jeden takový malý kmen mu trval docela dlouhou dobu a hlavně na to byl sám, cíleně. Nechtěl nikoho ranit ani ohrožovat.

Nepřišlo mu nijak zvláštní její opakování slov, on to dělal také když se snažil něco zapamatovat. Ovšem odpověď jako zkoumání terénu opravdu neočekával a donutilo ho to se trochu pousmát. "Jistě," řekl než úsměv opadl. Byla mu vcelku podobná, tedy když byl v jejím věku. Byl úplně stejně zvědavý, sám a dělal jak je hrozně statečněj vlk. "No budiž..." řekl na její důvod samoty. Udělal pár kroků k jedné téměř vybourané zdi. "Když jsem tu bydlel, byla ještě skoro celá... Ale stejně se to tu téměř nezměnilo," řekl s takovým záhadným tónem. Vlčata se na něj většinou chytala, chtěla znát podrobnosti a on si rád vymýšlel příběhy, i kdyby nebyly bůh ví jak pravdivé. Čekal, jak bude reagovat ona.

Díval se na Ada a pozorně poslouchal. "Na ryby jsem z vejšky už koukal, jsou to takový stíny pod vodou, to poznam. Možná bysme mohli letět spolem a uvidíme, kdo co chytí. To by nemuselo bejt tak těžký ne? Něco chytit." To také mohla být poslední slova před smrtí, ale kdo nezkusí, neví.
Pokud Adain souhlasil, snesl se ještě níže a žačal plachtit nad vodou, aby si vyhlídl nějaké hejno ryb.

Už už chtěl přestat cvakat Jarumimu po nohách a vyčkat na další jeho kroky, v tu ránu se změnil rytmus dopadu jeho zadních nohou a přišel protiútok, který Rufus neočekával. Musel se rychle dát do pohybu a omezit útočníka, který mířil k jeho boku. V rychlosti se k němu otočil čelem a šel mu po krku. Pokud se Jarumi vyhnul, mohli v klidu pokračovat. Pokud se útoku nevyhnul, pokusil se Rufus rychlými pohyby nohou i těla dostat vlka pod sebe, aby měl v boji výhodu a zároveň ho držet pod krkem. Když už viděl někdy nějaký boj, většinou tímhle končil.

Za chvíli se na Cyra díval stejně jako on na něj. Jako na vola, až na to, že Ruf i s otevřenou tlamou. Vůbec nechápal, co to vlk zase říká a vůbec nic mu to neříkalo. "Fenex? A to opravdu existuje? Já nikdy žádnýho velkýho ptáka neviděl, už vůbec ne ohnivýho. Páni..." zíral na něj, jako kdyby žil každej v jinym světě. Toho Fenexe by Rufíno moc rád viděl, představoval si ho, ale mnohem většího a jinačího, než Fénixové ve skutečnosti byli. Představoval si ho z části jako kuroliška nebo gryfa, akorát hořícího.
Podíval se na ten hrbol na zádech, o kterém Cyrano mluvil. Trochu se zakřenil. "To docela pochybuju kamaráde, ale možná že jo!" povzbudil ho nakonec trochu. Nechtěl mu brát jeho sny.

Přikývl a podíval se do strany. Už byl několikrát poučovaný o důležitosti různých věcí a jak je dobré, že se nepřepíná a bere je v potaz. Nic z toho nebylo nutné, Ruf brzy poznal své limity a už když byl štěně, nesnažil se situaci podceňovat. Samozřejmě se zlepšoval a limity prodlužoval, několikrát je překročil, ale jen s jistotou, že to zvládne. Dnes tomu tak nebylo, proto to řekl narovinu. Nikdy nebyl takový, že by ze sebe dělal hrdinu, byl upřímný. "Hmm.. Dobrá. I kdybych nevěděl, strom najdu, aspoň bude trocha srandy," řekl s menším zájmem, aby Adainovi udělal radost. "Spánek mi nedělá takový problém..." ... spíše sny, domyslel si zbytek.
Rozhlédl se kolem sebe. Létat nemohl, ale šplhat mu Ad nezakázal. Možná by si mohl najít nějaký strom na lezení, i když i to bylo dost riskantní. Nakonec tenhle nápad zavrhl, nechtěl dělat blbosti. Prostě najde někde nějakou žumpu, kde se vyválí a hurá do boje.

Sledoval mrtvého bažanta a poslouchal Feierův výklad. Občas pohled stočil tam, kam bylo třeba, pozorně si všímal, co hnědý vlk dělá. Doufal, že díky pečlivému pozorování mu kápne nějaká nápověda, jak potom křídlo zase nahodit. Bohužel směr, kterým měl údajně kloub vrátit na své místo, mu Fei nesdělil.
Rufus zaváhal, když přišlo na něj. Popošel kus k bažantovi a chvíli si ho prohlížel. Nedokázal zjistit, kam má křídlo směřovat jen podle pohledu, proto začal zkoumavě máchat tím svým a zjišťoval, jak se dá všelijak ohnout. Byl z toho nějak blbej. "Hele a když se má s tim křídlem trhnout, jak to mam vlastně udělat sám, to je docela nebezpečný ne?" zeptal se a začal znovu zkoumat křídlo bažanta. Snažil se najít nějaký otvor, do kterého by křídlo pasovalo, ale nic z toho. "Asi bych šel radšejc pěšky, tohle je nemožný..." zabručel nespokojeně.

Byl stále lehce překvapený, ale nenechal se pohltit údivem a dal se dohromady. Nebyl přeci už žádné vlče, jako právě stálo před ním, byl už konečně dospělý. I když popravdě v něm tohle místo vyvolávalo vzpomínky. "Rufus, těší mě... Hele, co tu děláš? A sama," rozhlédl se okolo, jakoby čekal, že odněkud vylezou rodiče malé vlčice. Nikde nic, ani pach, Ruf si oddychl. Že by ji stihl podobný osud?

Co sem Rufuse přitáhlo, to nikdo nevěděl. Dříve zde měl svůj úkryt, skrýval se před zimou ve zdech těchto trosek. Bylo tomu již dávno, téměř zapomněl, jak to tu vypadá, možná to ho sem přivedlo, kdo ví. Tehdy zde potkal plamennou vlčici, bál se jí, ale nakonec byla jediným zdrojem tepla. Stejně jako kdysi, i dnes bylo počasí stejné, přinejmenším podobné.
Mladý vlk zavětřil. Čerstvý pach se linul odevšaď a slyšel dokonce rámus. Že by vlče? Dospělý by se asi prozrazovat nechtěl, pokud k tomu neměl důvod, ale vlčata? Hrála si, dokonce i sama, ani on sám zde nebýval potichu. Šel tedy kus dál, než našel zdroj toho zvuku. Trochu se zarazil. "A-ahoj?"

Musel se snažit více než jindy. Díky myšlenkám na tom byl o něco hůř. Jeho tělo bylo oslabené, protože bylo těžší v noci usínat s vědomím, že se podělalo, co mohlo. Nebylo jednoduché vydržet, i když se mohl díky tréninku odreagovat. Stále to bylo všechno čerstvé a upřímně ho bolelo víc srdce než tlapky. Naštěstí se však po nějaké době zastavili.
"Občas běhám v horách, ale dneska, dneska bych to nepokoušel. Už teď si přijdu unavený... Co dělat něco, u čeho se nemůžu zabít?" pokusil se o menší vtípek, ale nerozesmál ani sám sebe. Spíš naopak, bylo to k pláči.