Príspevky užívateľa

Rufus odešel od řeky Cony, aniž by tušil, že se na něm něco změnilo. Byl moc zaujat zasněženou krajinou a nyní i vlkem v dálce. Neměl zrovna náladu na dlouhé tlachání, ale seznámit se mohl. Ve smečce mu to každý doporučoval. Musíš mít přátele, nesmíš být sám... Jak to však bylo těžké, když každý jeho přítel nakonec odešel, nebo zemřel. Možná se jen až moc litoval a byl zahleděný do své minulosti. Jen málo přemýšlel nad budoucností a když už se tak stalo, nepřemýšlel nad tou svou.
Mířil pomalu k neznámému vlku, nebo možná vlčici. Velice doufal, že mu zase nepřibyde jizva na těle.

Rozhlédl se po známé krajině. Prozkoumal zde každý kout, nikdy však neviděl na tomto místě sníh. To bylo něco nového. Poté se podíval na Val a jaksi smutně se pousmál. "Dlouho jsem držel svou minulost v tajemství. Nechtěl jsem, do našeho vztahu vznášet negativní emoce, ale myslím, že jsi už dost velká na to, abys pochopila, co ti chci ukázat už nějakou dobu. Zasloužíš si znát pravdu." Začal velice upřímným a pevným tónem. Adoptivní dcerka bylo všechno, co měl a co opravdu miloval. Bude též i jediným vlkem v Norestu, který bude znát jeho příběh. Snad jej tedy pochopí. "Tady jsem se narodil. Přesně tomhle místě. Vyrůstal jsem v kotlině se sestrou, matkami, otcem i jinými příbuznými. Všichni jsme patřili k hejnu ptakovlků, které tvořilo, dalo by se říct, že i smečku. Takovou menší. Měl jsem hezké dětství, támhle v horách," ukázal k Šedým horám, "jsem poznal svou první lásku. Vlčice z Ignisu, teď Azarynu, jmenovala se Roo a byla tenkrát už Betou. Byla o dost starší, ale to mi nijak nevadilo." Trochu se uchechtl. Přišlo mu vtipné, že tenkrát a vlastně i nyní, choval city pro výše postaveného a zároveň věkově vcelku vzdáleného vlka.
Malou chvíli tiše přemýšlel, než Valencii pokynul hlavou, aby ho opět následovala. Šel, dokud v dálce nezahlédl strom u hnízd havranů. "Byl mi asi rok a moje klidné dětství se... No, jednoduše přestalo bejt klidné. Tam, u toho stromu v dálce, jsem potkal mladou vlčici, která vzhledově připomínala můru. Držela kosu a já se bál jít blíž. Viděla v mé podobě mého otce, ptala se na něj. To mi přišlo zvláštní, protože očividně nepatřila k hejnu a já ho už pár dnů neviděl. Pak se tak nechutně usmála, ukázala mi "suvenýry", které si schovala po tom, co se svou sestrou mého tatínka sežraly. Pírko a oční bulvu." Na chvíli se odmlčel. Potřeboval kontrolovat své emoce. "Matka jeho smrt neunesla a odešla se zbytkem rodiny pryč. Já jsem tu zůstal v naději, že budu s Roo, kterou jsem pozdějc našel a přidal se do smečky." Rozešel se opět jiným směrem, ale tentokrát celou cestu nepromlčel. "Dospíval jsem ve smečce a poznával vlky, jako byl Ikke a Feier, zároveň jsem se snažil vybudovat si nějaký vztah s Roo, ale... Asi jsem byl moc mladý, nebo mé city jednoduše neopětovala. Zůstala s jiným a zanedlouho zmizela ze smečky. Nikdy jsem ji už neviděl, na rozdíl od matky, tu jsem potkal asi ve dvou letech. Chtěla vědět, jak se mi daří."
Zastavil se opět až teprve u Osamělých stromů. Konkrétně tedy u jednoho ze stromů, ve kterém bylo vyryté písmeno "D". "Tady se to stalo. Občas sem chodím..." Už nemohl ani pokračovat v monologu, slzy mu stékaly po tvářích a hlas se mu lámal. Díval se raději do země, protože nechtěl, aby ho Val takhle viděla.

>> Osamělé stromy

Ruf byl rád, že se pomalu blížilo jaro. Aspoň si to namlouval, i když stále kráčel zasněženou krajinou. Bůh ví proč zrovna mladý ptakovlk tak špatně snášel studené dny. Měly na něj zvláštní vliv, cítil se mnohem slabší a bezmocnější, než tomu ve skutečnosti bylo. Zima byla zároveň obdobím depresivním, jelikož se stávaly smutné věci. Třeba smrt Ikkeho.
Většinu svých dnů netrávil zrovna aktivně, ale občas, stejně jako dnes, se vydal na nějakou procházku, aby si přerovnal v hlavě myšlenky. I když neustále spal, cítil se slabý a unavený. Tiše si povzdychl. Pohltily ho vzpomínky na tento les a vlky, které zde potkal. Sotva si povšimnul, že nedaleko od něj se nacházela cizí vlčice.

Rufus byl daleko, daleko od domova. Potřeboval si zklidnit mysl, na chvíli zmizet a nechat smečku smečkou. Všechno to náboženství, Azaryn skoro jakoby úplně zapomněl, kým je. Doufal, že se to brzy změní, měl výčitky. Pocity se mísily a on je téměř nedokázal udržet na uzdě. Všechno se měnilo, to bylo úplně nejhorší. Už ani nevěděl, jak na tom je, komu má věřit. Pohltil ho zvláštní pocit, že zůstane sám až do své smrti. Začal se z toho stávat jeho největší strach. Sám. Sám. Úplně naprosto sám. Nemít nikoho. Zemřít bez lásky. Proč ho jen všichni museli opouštět? Možná si tenkrát vybral špatně, třeba by mu bylo líp, kdyby odešel po smrti otce s hejnem. Byl by se svou rodinou. Ale ne, on musel být po uši zamilovaný! Musel ztratit vše, jen kvůli vlčici, která nakonec utekla, březí s někým jiným! Život byl tak krutý a nespravedlivý.
Sotva si Rufus uvědomil, že ztrácí dech. Již dlouho běžel a nechával vše za sebou. Co kdybych se nikdy nevrátil? Vzpomněl by si na mne někdo? Zastavil se teprve u řeky a napil se vody. Celý udýchaný se na chvíli posadil a hleděl na svůj odraz ve vodě...

Slyšel, jak se Valencia přiblížila a oslovila ho. Nijak víc na to nereagoval, jen se pomalu napil studené vody v řece a otočil k ní hlavu. Nechal ji mluvit. Mlčel. Již dlouho byl připravený vyjít s pravdou ven. Chtěl jí ukázat, kdo doopravdy je. Když naposled mluvil s Plamenem, uvědomil si, jak strašně tyto dítka rostou. Ještě před nedávnem malí drobečkové měli dnes své názory a chtěli, aby je okolí vzalo jako dospělé jedince. Rufuse tato skutečnost mrzela. Přál si mít Valenciu pro sebe, v tom věku, ve kterém ji poznal. Jenže bohužel rostla, stávala se mladou dámou a zanedlouho si jistě najde partnera a opustí svého tatínka, aby mohla žít se svým milým. Kéž by nikdy neodešla.
Maličko se pousmál, jakmile domluvila. Byl to smutný úsměv, přesně takový, jaký poslední dobou často nosil. Chvíli takhle mlčky seděl a přemýšlel, jestli je dnes opravdu ten den, kdy by se jeho dcera měla dozvědět pravdu. Tu krutou pravdu, za kterou se tak styděl, se kterou se nemohl dlouho smířit. "Chtěl bych ti ukázat jedno místo. Je to kousek," zvedl se s těmito slovy a rozešel se pomalu ke kotlině. Neohlížel se, věřil, že ho Val bude následovat. Mířil domů.

>> Kotlina, pláně vysoké trávy

Ossian x Salome
Arrakis x Darina
Lesley x Majdalenka

Konečně si zvěd vybral správně. Uvědomil si v tu chvíli, že se již nebude moct chovat k Plamenovi, možná dokonce ani k Vali, tak jako předtím. Vyrůstali a chtěli, aby se k nim začali ostatní tak i stavět. Musel to respektovat.
Pousmál se, když se mladý vlk otočil a začal mluvit o svých pocitech. Konečně se normálně bavili! "Cápek od Přízračných?" Zarazilo ho to. Znal je i jejich kulturu. Když byl ještě v hejnu, navštívil i jejich území, což mu pomohlo si o nich udělat obrázek. Jenže oni věřili v nějaké hvězdy, nikdy ne v Boha. Co to znamenalo? "Taky mi říkal takové věci. Vůbec nic jsem nechápal a on se na mě pak za to naštval. Snad se to nějak vyřeší dřív, než bude pozdě... Pamatuješ si jméno toho vlka od Přízračných?" Rád by Plamenovi pomohl a taky se o to bude snažit. Pokud byla možnost, aby tohle všechno pominulo, udělá cokoliv.
Když navrhnul, aby se aspoň podívali, co jim tady chodí po území, nemohl odmítnout. "Dobře, ale budeme se držet dál." Také byl zvědavý a teď, když Plam spolupracoval, si to nechtěl u něj znovu pokazit.

Seděl a díval se do vody. Přemýšlel nad životem brouka a nevnímal čas. Poslouchal přírodu kolem něj, hlavně šum vody, ale kdyby někdo snad jen procházel kolem, jistě by si toho všiml. Neměl velkou radost z dění ve smečce, vlastně bylo jen málo věcí, které mu radost přinášely. Ta nejdůležitější byla asi jeho adoptivní dcera, Valencia, tu miloval a mohl si být jist, že ona mu tuto lásku oplácela. Samozřejmě zde byla také Asphodelle, do které byl zamilovaný, ale neschopný jí to říct. Stejně si myslel, že to věděla a jen ho tahala za nos, ale byl dost hloupý na to, aby za ní běhal i tak. Otázkou bylo, jak to cítila ona? Byla zde vůbec nějaká možnost, že by mu jeho lásku opětovala aspoň z poloviny?

Stál na místě a díval se, jak se Plamen vzdaloval. Přišel si v této konverzaci, jakoby se měl za něco omlouvat. Možná za to, že mu nemohl být dost dobrým přítelem, když ho potřeboval. Co měl ale dělat? S vlčaty to uměl, měl je rád, s dospělými uměl vyjít a domluvit se s nimi, jenže co ta mezifáze nazývaná puberta?
Mohl zkusit něco, co ještě nezkusil. Mluvit s ním, jako s dospělým. Pokud by ani to nevyšlo, pravděpodobně už by nechal Plamena být. Nechtěl si připadat ještě hůř, nechtěl to zkazit ještě víc, ale přeci jen měl úkol. Chtěl něco zjistit. "Popravdě? Mluvil jsem se Pstruhem, který byl tou vírou pohlcený. Nemluvil o ničem jinym, než o apokalypse. Dostal jsem od Zatha úkol, abych našel toho, kdo celé tohle začal a taky jsem zjistil, že jste do toho zapletení všichni tři. Proto jsem šel za tebou, protože jsi kamarád a já doufal, že mi něco řekneš. Asi jsem prostě začal blbě, promiň." Tentokrát si snad už vybral správně. "Pomůžeš mi teda?" Nemělo cenu ztrácet čas, pokud by se stejně nic nedozvěděl.
Plam na něj skoro křičel, když se optal, co by chtěl. Zdál se mu dost rozhozený a dle jeho slov se dalo tušit, že za to bude moct smrt Ikkeho. To mu mohlo dojít, kdyby nad tím vůbec přemýšlel. Hold nebyli všichni bratři stejní a rozhodně už nebyli dětmi. "Plame, já nemyslim, že to je dobrej nápad. To zvíře bude asi fakt velký..." Stačilo mu porovnat stopy a hned měl jasno.

K jeho zklamání, Plam se již nezdál být tím malým zvídavým hochem, jako tomu bylo kdysi. Moc dobře si neuvědomoval, jak se vlčata mění když rostou, a možná proto podcenil svou přípravu. Upřímně si myslel, že ho Plamen rád uvidí a bude hravý jako vždy. Ten by si určitě rád poslechl nějakou z jeho historek a na oplátku mu vykecal všechno, co potřeboval vědět. Jenže ten, s kým tu teď mluvil, nebyl vlk, kterého znal. Byl jiný a Rufus začal pochybovat, že si ho bude schopný koupit za nějakou historku.
"Já opravdu nejsem jedním z nich," bránil se. On a víra? To sotva!
Volba odpovědi nebyla úplně špatná, ale mohla být i lepší. Sám se teď do toho zamotal takovým způsobem, že si přál restartovat hru. Co mu asi tak můžu nabídnout? S neuvěřitelným příběhem už raději ani nepočítal. Co kdyby ho tím spíš urazil? Co bych chtěl, kdybych byl v pubertě? Roo. Samozřejmě, co taky jiného? Jenže Plamen asi neměl zrovna v plánu se co nejdříve usadit. Plýtváš časem, tak něco řekni! "No a co bys chtěl?" Snažil se znít důležitě, skoro jako kdyby měl co nabídnout.

Rufus chudák nevěděl, co by měl právě dělat. Miloval děti, ale s jejich pubertou si nevěděl moc rady. Bál se okamžiku, kdy se do ní dostane i Val. Sám si ji moc nezažil, pravda, v té době on bojoval o život a částečně i o lásku, kterou nemohl nikdy vyhrát. Nejspíš. Jak tedy měl vědět, co má říct?
Avšak nehodlal se vzdát jen tak snadno. Byl skoro jak v nějaké hře, kde měl na výběr několik odpovědí a časový limit. Mohl jen doufat, že vybere tu správnou. "Dobře, počkej. Nechci se bavit o Bohu. Myslel jsem, že bys třeba chtěl, ale.. Hele, pravda je úplně jiná, já dostal úkol, víš." Pořád ho následoval kamkoli zrovna šel. Třeba bude schopný ho nalákat na dobrodružství. "Musím najít jednoho vlka a dostat z něj informace, jako pravej špeh, chápeš. No a myslel jsem si, že by se mi hodil parťák, samozřejmě jsi mě napadl jako první. Přece bys mi pomohl, nebo snad ne?" Ha! Na tohle se určitě chytí! Rufus si tím byl tak jistý, že se sám zastavil a čekal, jak Plamen zareaguje. Kdyby to náhodou nevyšlo, měl ještě jeden trik v záloze.

Mladý vlk se mu sice ozval, ale dal mu také najevo, že o něj nemá zájem. To bylo velice nemilé. Jenže Rufus se přeci nenechá jen tak odbýt, on má své důležité poslání a plnit rozkazy bylo třeba! Doběhl tedy Plamena a dělal, že radši ani neslyšel jeho prosbu. "Tak počkej přece." Pokusil se ho zastavit, aby tu za ním nemusel běhat. "Hrozně mě zajímá, kde se vzala ta víra, o které mluvíte. Nechtěl bys mi něco říct? Povyprávět o Bohu?" Když ho nezastaví tohle, tak už nevim. Sice trochu lhal, Bůh ho vůbec nezajímal, ale pokud byl tak vášnivý, jako jeho bratr, určitě mu mohl říct víc. Třeba i od koho to má.

Rufus dostal úkol zjistit co nejvíce o této víře, do které spadl Pstruh a zřejmě i jeho bratři. Ačkoli nebyl moc rád, že zase uslyší o Bohu a apokalypse a kdo ví, o čem ještě, rozhodl se vydat za Plamenem. Věděl, že tenhle mladý vlk je asi ten nejukecanější tvor, který žije v Norestu. Dostat z něj nějaké info by tedy neměl být problém.
Následoval tedy jeho stopu až sem. "Plame?" Zavolal v naději, že se mu ozve. Zde byl pach zatím nejsilnější, takže tudy nedávno prošel, nebo se zdržoval poblíž.
Sám byl zvědavý, co mu řekne. Brala se tahle víra od někoho z venku? Možná od tuláků, nebo z Kultu. Jenže tam věřili v Hatiho, nikoli v Boha. Snad zjistím víc.

Vyslechl si její příběh. Byl vcelku překvapený, že už se tahle Boží blbost dostala tak daleko. Slyšelo o tom snad ještě více členů? Dost možná. Pokud Pstruh opravdu věřil v něco, co neexistuje, mohl to roznést dokonce i mezi své bratry. To by bylo teprve nadělení! Ještě aby se toho ti mladí chytli a začali tady vytvářet další kult. Snad aspoň Valencia nebude tak hloupá, aby v toto uvěřila. Takový nesmysl! "Vlastně ano. Setkal jsem se nedávno se Pstruhem a mluvil o apokalypse, o Bohu a taky o kamenech. Že prej se vylíhl s bratry z kamene, že tomu nevěří a myslí si, že měl Adain nějakou vlčici před Ikkem. Já ti teda nevim, ale nelíbí se mi, jak ta dnešní mládež uvažuje. Mohlo by to mít efekt na smečku." Dnešní mládež? To už jsem opravdu tak starej? Zavrtěl jen hlavou. Vlastně ani Fao nebyla zrovna nejstarší, což si uvědomil až později. Trochu potupně se na ni podíval. "Promiň. Nemyslím zrovna tebe." Jsi tupec Rufusi.

Styděl se, ale Delle nevypadala, že by se styděla za něj. Naopak mu ještě pochválila vzhled! Páni. Byla úžasná. Měl jsem jí donést kytky. Přišel si chvíli, jako úplný hlupák, že to neudělal, pak si ale uvědomil, že je zima a moc by jich asi nedonesl, i kdyby chtěl. "Ano, samozřejmě!" Blbče, to ty se máš ptát jí! Ne ona tebe! "Smím prosit?" Nechtěl zde být za největší submisivku. On byl chlap a měl prosit o tanec, nikdy obráceně! Takový byl jeho mindset. Dokonce udělal menší poklonu a nastavil jí tlapu. Snad si myslel, že ji tím nějak uchvátí, když už tedy nebyl moc hezky oblečen.