Príspevky užívateľa

I Rufovi se líbilo, jaký byli spolu dobrý tým. Takhle toho příšeráka určitě dostanou levou zadní. "Vzhůru do lesa!" Vykročil hrdinně vpřed, vedoucí krátkozrakou Mensis na místo určení. Nejbližší k nim byl Syslí háj, vydal se tedy tam a cestou ještě promýšlel jejich brilantní plán. Les byl vykácený od minulé zimy, nebude tedy lehké příšeru ztratit mezi stromy. Nějaký vývrat se tam určitě také mohl nacházet a přesně za ten se mohla jeho parťačka schovat. V Rufusovo hlavě to nemělo chybu. Ještě aby se vše povedlo, jak má až na to přijde.

>> Syslí háj

Chvíli koukal na Mensis a pak zase na ten kopec, na který koukala ona. Nevěděl, jestli jen přemýšlela, nebo tam náhodou něco neviděla. Pohled mu těkal mezi vlčicí a bodem, kam se dívala, dokud nepromluvila. Ulevilo se mu, když zjistil, že jen dumala nad jejich plánem. Už si myslel, že po nich jde zase to monstrum a byl celý nervózní.
Přikývl. "To snad ne. Poletím pomalu," ubezpečil ji. Jelikož měla příšera nějakou špatnou výdrž, nemohl se moc vzdalovat.
"Zkusíme něco nachystat v lese teda? Podle mě je to nejlepší. Já poletim, příšera za mnou, pak se přerazí o kořen stromu a ty ji přepadneš, já se pak proměnit a spolu to zlikvidujem..." Zrekapituloval si v hlavě plán, který zatím měli. Otázkou bylo, jestli ten netvor opravdu zakopne. "Nebo to navedem k nějakýmu vejvratu! Tam to spadne určitě, co myslíš?" Zavrtěl ocasem.

Zasáhlo ho několik kamínků. Nevěděl však, jestli to bylo od vlků nahoře, nebo od sesunu, který způsobil sjezd Mensis z kopce. Nedokázal se moc orientovat, protože se soustředil hlavně na Nimlóga, kterého aspoň na chvíli zdržela Fäo větví stromu, která zasáhla jelena do čela a nejspíše ho zmátla natolik, že změnil směr. Raněný Rufus si na chvíli oddechl a zkontroloval křídlo, které bolelo nejvíce. Nemohl teď odletět, nejspíše by přišel k dalšímu úrazu a hlavně mu to nedovolilo svědomí. Cyro byl naštěstí naživu a on musel držet s ním. Sledoval celé dění, naprosto vyčerpaný a raněný. Byl připraven bránit sebe i své kamarády, smečku, jenže si nebyl tolik jistý, zda toho bude schopný.
Nimlóg utíkal, ale cestu mu zatarasili Iska a Feier hořící větví. Ruf jim fandil, dokud tedy nezjistil, že zvíře opět běží proti nim. Pokusil se udělat pár kroků zpět, všechno ho ale bolelo, jenže v tu ránu se z ničeho nic objevil fialový oheň a pohltil Cyrana. S hrůzou v očích celé dění sledoval. Měl strach a chvíli se ani nepohnul. Tvor byl najednou v koncích, zmatený asi stejně jako nebohý Rufus. V tu chvíli si všiml Zathriana, který lov vedl. Pochopil, že když je v sázce tolik životů, rozhodl se i on, že budou zvíře lovit. Aspoň to byla jeho první myšlenka. Zdálo se to nyní jako jediná možnost. S Mensis, Fäolin a Zathrianem by mohli mít šanci. Přece i Nimlóg musel být vysílen a raněn. Mladý vlk zaťal zuby a udělal několik odvážných kroků vpřed. Útočit nechtěl, mohl jen zaujmout pozornost jelena, aby dal ostatním větší šanci. Díky ranám, které měl to nemusel být takový problém, byl teď nejspíše ten nejslabší článek a tvor to mohl vycítit též, mohl se na něj tedy zaměřit. Doufal jen, že se proti němu nerozběhne, protože nevěděl, jak by se zachránil.

Přál by jí najít stejný, či podobný přívěšek. Jistě to ulehčovalo jeho špionský život. "Snad," přitakal. Cítil, že již nebudou mít moc témat, na které by mohli vést konverzaci, jako doteď. "Když jsem hledal Roo, měl jsem se jiným smečkám vyhnout. Zatím jsem vždy musel žádat o povolení a většinou se nikam nedostal. Aspoň zatím..." Trochu se nad tím zamyslel. Měla vlastně pravdu. "Rád bych využil svoje znalosti i takhle, to je fakt. Vědět o jiných smečkách by nám určitě dalo jistou výhodu." Podíval se na chvíli někam do lesa a pak opět na ni, když pokračovala. "Ano..." pousmál se maličko. Bylo na něm vidět, že pouhá zmínka o bývalé Betě v něm vyvolala smutek i štěstí zároveň. "Oh.. No asi ano. Řekl jsem ti snad vše, co se ti bude hodit. Když budeš chtít, můžeš si něco z toho třeba vyzkoušet. Klidně i se mnou," navrhnul a usmál se. Čekal však, že to nechají asi na jindy, pokud vůbec někdy.

Cítil, že má o něj Val starost. Vůbec ho to netěšilo, protože měl mít starost jedině on o ní, nikdy jinak. Bohužel Rufovi pocity mu nešly moc skrývat a jakmile začal přicházet o vlky, na kterých mu záleží, bylo s ním očividně něco špatně. "Jistě," usmál se na ni. Ano, Ikke zde stále byl, ale přišlo mu to asi tak stejné, jako kdyby odešel. Naposledy ho viděl snad právě zde, což už byla docela dlouhá doba. "Samozřejmě," znovu se usmál. Sám věděl, že tuhle přetvářku mu nezblajzne ani vlče, ale co měl dělat? Měl říct, že ho trápí jeho vlastní tělo, že se trápí sám? Měla by o něj ještě větší starost než normálně.
Zastavil se z ničeho nic na jednom místě, pak popošel kousek stranou a posadil se směrem, kudy přišli. Shlížel nyní z hor na celé jejich území. "Není to krásné?" Výhled zde byl jistě kouzelný, ale nedokázal říct, zda Valencia ocení celý tento výlet mezi kopce jen kvůli výhledu.

Rufus ve vzduchu zachytil svého kamaráda. Nepomyslel však na to, o kolik je Cyrano větší a těžší než on. I za normálních okolností by měl problémy ho udržet, obzvláště ve vzduchu, a nyní byl ještě navíc zcela vyčerpaný. Bylo jen štěstím, že zbrzdil jeho pád a oba vyvázli z této šlamastiky živí.
Když mladý okřídlenec opět otevřel oči, viděl nad sebou pár vlků. Zdáli se být vyděšení a shazovali na ně různé věci. Chvíli nechápal proč, ale pak si uvědomil, že něco slyší. Podíval se na Cyra a pak na Nimlóga, jak běží přímo na ně. V mžiku vyskočil na nohy, strachy bez sebe, ale něco mu zakazovalo letět pryč. "Musíme zmizet! Cyrano!" Volal na kamaráda, i když nevěděl, v jakém stavu zrovna je. Dost panikařil, ale nechtěl ho tam nechat samotného. To už se k nim klouzala po svahu i Mensis. Neměl tušení, jak jim chce pomoct, jen doufal, že to udělá rychle. V opačném případě by jen navýšila ztráty. Měl by letět pryč?

Oba uvažovali podobně, i když Rufus mnohem tišeji než Mensis. Nevadilo mu to, aspoň věděl, co si o tom celém myslí a jak plánuje. "Já bych mohl dělat návnadu ve své ptačí formě a ty by ses ukryla." Doplnil jednu z jejích myšlenek. Bude jednodušší skrýt jednoho vlka, než oba. A i kdyby se něco podělalo, může se Ruf opět proměnit nazpět a uletět. Přinejhorším.
Vydal se, stále zamyšlený, za Mensis. Neměl ponětí, kam jde, ani co tam plánuje přesně dělat, ale věřil, že něco vymyslí. "Mě napadl les, ale nechám to na tobě..." Nic nenamítal. Hlavní bylo, aby plán vyšel.

Usmál se. Když už si také všímala, že se o ni staral víc než o sebe, musel to dělat neustále. Asi by měl zvolnit. "Tak si kdyžtak řekni, hm?" Věnoval jí pohled, než šel dál. Jejímu vtípku nevěnoval asi tolik pozornosti, v kolik doufala, ale i to mělo svůj důvod. Měl toho chudák teď na mysli hodně. Připravoval se na vyprávění o své minulosti a hlavně na udržovaní svých pocitů pod pokličkou. Když už nic jiného, chtěl aspoň vypadat, že je již se vším smířený. Dokonce i únava na něj dnes doléhala více než obvykle. Zase se mu zdály ty sny, jenže tentokrát se mu nepovedlo znovu usnout. Přemýšlel tedy nad životem švába, dokud nepřišlo ráno.
"Tady jsem byl naposledy s Ikkem. Trénoval mě v orientaci poslepu. Byla to sranda," pousmál se. Byla škoda, že bílý léčitel již nebyl takový, co dřív. Jakmile klesnul na hodnost Phi, přestal se zapojovat do veškerých aktivit. Rufovi se stýskalo, ne však jen po něm. Také Adain, kterého dlouho neviděl a Feier, který odešel, i tihle vlci mu chyběli. Všichni, které znal najednou jakoby nebyli.

Mensis mu dala za pravdu. Na té příšeře bylo něco divného a oni musí zjistit co. Zaujalo ho její náhlé odhodlání. Zvláštní. Ještě před chvílí se oba málem podělali strachy a najednou tu vlčice hrdinsky stála. Připomněla mu malé vlče, hlavně Plamena, on byl přesně takový hrdina. Nemohl teď však přemýšlet nad malým Plaménkem, teď se odehrával boj proti příšeře! "Past by se určitě hodila, ale jaká?" Též se zamyslel. Mohli vyhloubit jámu, ale to by trvalo moc dlouho. V lepších pastích se Rufus vůbec nevyznal, uměl jen dělat návnadu. To mu šlo opravdu dobře.

Tentokrát se vydal s Vali do hor, kde kdysi trénoval s Ikkem orientaci poslepu. Věděl, že bude chtít opět něco vědět o jeho minulosti, i když z toho nebyl zrovna nadšený. Avšak ona, stejně jako alfa a léčitelé, si zasloužila znát pravdu. Byla teď jeho nevlastní dcera, udělal by pro ni první poslední, musel se tedy umět i svěřit.
Maličko si povzdechl. Často už bývala zima, začal proto nosit svůj kabát. "Není ti zima?" Podíval se na ni starostlivě s úmyslem jí kabátek vypůjčit. Radši ať mrzne on, než aby byla pak nemocná ona. Měl tendenci jí upřednostňovat, možná díky traumatu z dětství. Rozhodně o ni tedy nechtěl přijít, jako o všechny, kteří mu byli blízcí.

Zanedlouho se okřídlený vlk zastavil o nějaký ten kus dál. Všiml si totiž, že ho již příšera nenásleduje, jen Mensis. Bylo to zvláštní, že by něčemu takovému došly síly tak brzy. "Tak to fakt nevim..." odpověděl stručně. Jak by taky mohl něco vědět, že? Chvíli jen tak stál na místě, zíral do dálky a pomalu se vydýchával. "Všimla sis, že ta příšera nemá žádnou výdrž? Za tebou běžela pomalu a když jsme běželi oba, radši to vzdala." Zamyslel se pořádně. "Možná bychom to mohli nějak utahat, než to ohrozí smečku a pak přijít na to, co to sakra je," podal návrh a podíval se na vlčici. Spolu by to mohli dokázat, snad.

Mladý okřídlený vlk, ačkoli neměl zrovna nic na práci, hleděl si svého a procházel se klidně krajinou. Byl hezký den a Rufus měl díky okolnostem i dobrou náladu. Přemýšlel nad událostmi, které se již staly a hlavně nad svou dcerkou. Také si vzpomněl, že minulý rok touhle dobou začal mít své noční můry, které ho pronásledovaly od té doby téměř každou noc.
Z myšlenek ho však vytrhlo dupání běžícího vlka. Zastavil se, otočil hlavu a vykulil oči na Mensis, která se řítila rovnou proti němu, nehledíc před sebe. Ve vteřině byli v sobě a když ho vlčice poznala, začala ječet něco o příšeře. Zprvu jí Ruf nevěřil. Kde by se tu taky vzala příšera, že? Pak se však zahleděl do místa, odkud přiběhla a něco zahlédl. Snad jen pohyb v dálce, ale blížil se k nim. Byl velice zvědavý, co uvidí, ale nakonec toho litoval. Asi měl radši Mensis poslechnout a dát se také na útěk. "Co to sakra-" Rozklepaly se mu nohy. To, co právě viděl, opravdu vypadalo jako příšera. Takový vlčí Jožin z bažin s rohy a velice zlým výrazem. Vypadalo to zuřivě a byl si naprosto jistý, že to bude jeho smrt. "Aaaaa!" Ani nepomyslel na Mensis a rozeběhl se pryč. Kdo uteče vyhraje!

Zavrtěl ocasem, když jeho výklad nazvala zajímavým. Často si o sobě myslel, že je naopak nudný. Pak se však na chvíli zarazil když se optala na přívěšek. "Já ti vlastně ani nevím, to jsem ho našel někde asi... před rokem? Nejdřív mi přišel obyčejný, ale pak jsem zjistil, že má tohle svoje kouzlo." Už si skoro ani nepamatoval, kde a kdy ho vůbec našel. Byla to pro něj ze začátku jen hezká ozdoba, nedůležitá. "To je dobrá otázka," usmál se a na chvíli se zamyslel. "Na výpravě na cizí území jsem byl vlastně jen jednou, a to když jsem byl ještě omega. To jsme tenkrát špehovali Přízračné. Byl jsem ve skupině s Roo, bývalou Betou, ale jakmile na nás přišli, proměnil jsem se a našli jen ji. Mohl jsem pak díky magii informovat smečku u jejím zajetí..." Uvědomil si, jak mladý tenkrát byl. Od té doby již hodně dokázal. "Na výpravy mimo smečku tolik nechodíme. Potřebujeme k tomu pádný důvod a povolení alfy. Většinu času je to spíše o tréninku a přípravě na horší časy. Samozřejmě, pokud se někdo ztratí, jako tenkrát právě Roo, špehové jsou často ti první, kdo vyrazí pátrat. Je toho víc, než jen sledování jiných vlků..." Eirlys byla snad úplně první, komu prozradil tolik o své funkci. Ani Asphodelle neřekl v jedné lekci tolik, jenže s ní všechno rovnou i zkoušel.

Stále překvapen a vyděšen zíral střídavě na Zathriana a na dýku. Co mu teď měl jako říct? Snažil se svou minulost a sny skrývat před většinou členů, asi proto o tom věděli jen Ikke a nynější alfa, který to z něj páčil dost dobrou chvíli. Nechtěl, aby o tom vědělo moc vlků, kdyby se to rozneslo, mohlo mu to způsobit potíže. Co by dělal kdyby pak vlci využívali jeho slabin proti němu? Zathovi na první otázku radši ani neodpověděl, jen stáhnul uši k hlavě a potupně se zahleděl do země. Z tohohle bez vysvětlení vyváznout nemohl, ani náhodou. "Jsem... Děkuju..." Řekl tiše s pohledem stále u země. Přemýšlel, jak celou věc vysvětlí. "Tohle se stát nemělo... Promiň..." Stále mluvil tiše, bylo na něm vidět, že byl chudák sám zmatený.

Pomalu se přibližoval k obrovskému tvorovi, ale strach mu nedovolil jít až úplně k němu. Eirlys byla o kus dál, jistě musela být vyčerpaná. To on si nějakou chvilku poseděl. Pozoroval tělo Nimlóga a snažil se rozpoznat, jestli je ještě naživu, což nebylo z této blízkosti tak těžké. Očividně ještě dýchal. Rufus udělal jeden krok zpět, když se najednou tvor pohnul. Díval se teď na oba letce a odfrknul si. To oranžového donutilo udělat několik kroků zpět. K jeho udivení však jelen oči zase zavřel a nic nedělal. Umíral? Nemohli si být jistí. Než by opravdu naposled vydechnul, mohlo to nějakou chvíli trvat. Nakonec si mohl jen dát šlofíka a odpochodovat si to pryč. "Zatím žije, očividně." Podíval se na Eiru. "Můžeš klidně letět nahoru, odpočinout si. Říct Zathrianovi, že ještě žije. Já tu klidně počkám a ujistím se pak, že je po něm," navrhnul. Nechtěl, aby se přepínala, ale nebylo to na něm. Pokud by nesouhlasila, klidně by se zařídil podle ní.
Celá situace se však rázem změnila. Ruf zaslechl zvláštní zvuk a otočil hlavu směrem k vlkům vyčkávajícím nahoře. Viděl Cyrana, který se nejspíš snažil všem pomoct a namísto toho si podrazil vlastní nohy. Padal teď stejně, jako předtím Nimlóg, přímo ze srázu. "Cyrano!" Nenechal se odradit svým vyčerpáním a rychle vzlétnul, aby se aspoň pokusil kamaráda zachránit. Nevěděl, jestli to stihne, ani nepřemýšlel nad tím, jestli bude schopný ještě unést váhu navíc. Mohli klidně spadnout oba dva, ale to ho v okamžiku trápilo nejméně. Nechtěl už vidět umírat dalšího člena smečky, natož přítele. Pokusil se ho tedy ve vzduchu zachytit, jak tlapami, tak zuby. I kdyby mu ublížil, pořád z by z toho vyšel líp, než kdyby ho nechal padat.