Príspevky užívateľa

Zde ji viděl naposled. Ležela tu a Rufus jí přišel zazpívat svou oblíbenou píseň ve své ptačí podobě. Byl to hezký večer a oba se potom rozhodli proletět se. Roo na jeho zádech a se širokým úsměvem. Skoro mu až slzička ukápla když na to pomyslel. Opravdu už ji nikdy neuvidí, nebo se jen zatoulala?
Její pach zde byl starý. Musel být ze dne, kdy tu byli naposled spolu. Rozhodně tu nebyla, ale kde jinde by mohla být? Ruf využil magii a proměnil se. Rozhodl se terén prozkoumat z výšky. Pokud by ji našel, tak nejspíše takto. Rozhodně byl mnohem nenápadnější jako pták, než jako vlk, také se díky tomu mohl podívat kus za hranice. I když si myslel, že Roo by asi nešla do jiné smečky a nikomu o tom neřekla, to nebyl její styl. Vědět to však rozhodně nemohl.
Vzlétl do výšky a rozletěl se po území Ignisu. Všechny nory a jeskyně mohou prozkoumat nelétavci, ale území z výšky prohlédne jen pár členů. Jak je známo, víc očí víc vidí.

> Nízké hory

Zahleděný do dálky nevnímal skoro nic než své myšlenky. Přemýšlel, jak vlastně vypadá trénink na špeha. Vše ostatní si dokázal představit, ale tohle? Pozici speculora si vybral hlavně z důvodu, že už byl dobrý i bez tréninku, to hlavně díky své magii. Jak to vlastně bude vypadat, se měl dozvědět již za malou chvíli.
Otočil svůj zrak i svou hlavu za Amaris. Marielle po nějaké době jeho čekání konečně dorazila. Udělalo mu to radost. "Zdravím, Amaris Marielle," snažil se být co nejslušnější. Zahleděl se na šátek přes její oči a zamyslel se nad tím, proč ho vlastně má. Napadlo ho, že to má možná kvůli sluníčku, ale nepřekáželo by jí to spíš víc než samotné paprsky? Netušil, ale zatím se ani nehodlal vyptávat.

Tiše seděl mezitím, co se ostatní už vydávali na průzkum. Roo... kňučel v duchu. Kdyby musel hledat kohokoliv jiného, ale ji? Jeho milovanou Roo, která mu ještě před nedávnem dala friendzone. Stále ji miloval, ale co z toho? Nestačilo, že ho opustila rodina, teď ho opustila i ta, která mu dala další naději? Zatím se nemohl hroutit. Byla tu ještě šance jejího nalezení, třeba ji někdo unesl, nebo šla někoho navštívit. Všechny tyhle věci byly už tak nepravděpodobné, že se z toho Rufovi dělalo zle. Samozřejmě to byla všechno chyba Kariho! Ona si vybrala toho vraha a teď tohle! Skandál... Proč nemohla být radši s ním? Postaral by se o ni, už jednou jí to řekl. Byla Roo snad slepá, že to neviděla? Tak strašně ji miloval a než odešla, mohl ji mít aspoň poblíž. Jenže teď už nevěděl do čeho kopnout. Zůstal tu sám se smečkou, kde si připadal stále osamělejší, i když tomu tak nebylo. Cítil se stejně jako před rokem.
Zvedl se a šel k místu, kde byl se svou nejlepší kamarádkou naposled.

Přikývl. Rufus slovo šaman pochytil teprve nedávno od Imamua, který o sobě takto mluvil. Nakonec si však stejně nebyl úplně jistý, jestli mají ostatní smečky něco takového a také, jestli to slovo znamená to stejné, co mu říkal Imamu. Mladý ptakovlk byl vcelku dobrá schránka pro tajemství. Nikdy se úplně nenaučil všechna slova, a hlavně ta cizí, si vůbec nepamatoval, nebo je nepochopil.
"Docela se těším už teď na příští ples, tedy pokud bude. Ale snad jo, určo bych přišel!" usmál se a díval se u toho na svůj ocas. Kettu zrovna začal plést cop a popisoval mu, co dělá. Šlo mu to rychle, jakoby to nic nebylo! Ruf ovšem tušil, že se mu nepovede ani vzít do tlapky tři stejné pramínky chlupů. Asi by pak vypadal hůř, než jak sem přišel. "Je moc pěkný! Jak to vůbec-" lekl se a uskočil kousek do strany. Díky tomu, že nevnímal okolí, nevšiml si příchozí vlčice. Ta hned začala mluvit s Kettuem a sotva si Rufuse všimla. "Ahoj... Jsem Rufus," představil se, když si uvědomila, že tu je taky. Potom stočil pohled ke svému společníkovi a nechal rozhodnutí na něm. Byl teď trochu zaskočený, ale vlastně mu to bylo jedno.

Rufus tlapkama ukázal, jak asi velký je ve své druhé podobě. Nebylo to moc, mohl by se přirovnat možná k vlaštovce, ale jelikož moc ptáků neznal názvem, radši to ukázal. V takové velikosti bude mít rozhodně větší šanci splynout s okolím, což bylo pro speculora dobré.
Přikývl a zamyslel se. "Jo tak... No u vlka na zemi můžu využít, že mám křídla a použít je. Mohly by mi pomoct. U letce nevím.. Možná by to bylo stejný, akorát by se mohlo bojovat ve vzduchu třeba?" Už vcelku vařil z vody. U některých základů měl jasno, ale co by dělal s vlkem ve vzduchu. Mohli by spadnout a ublížit si oba.

Spalo se mu vcelku dobře. Byl sice v určitém ohrožení života, ale to nevěděl. Měl štěstí, že ho někdo včas našel, mohl se svou blbostí dostat do průšvihu a už se nemusel nikdy probrat. Nyní cosi magického proudilo jeho tělem a po chvilce už Ruf otevřel oči. Dlouho mžoural, než zahlédl postavu, která se nad ním tyčila. "Co se stalo?" zašeptal, ve snaze si vybavit, co se vlastně stalo. Proč tu ležel na zemi? Co se dělo předtím než se sem vůbec dostal? Měl docela dost otázek a strašně málo odpovědí. Hlavně se musel nejdřív pořádně rozkoukat.

Přikývl. Teoreticky každá smečka by měla mít pro své vlky nějaké povolání, na které se hodí. I kdyby nebyla hrozba mezi smečkami, stále je hrozbou příroda i některá zvířata. Každá smečka minimálně potřebuje léčitele a silné jedince, kteří budou bránit vlky i území. "Trochu jsem uvažoval, na co se hodím nejvíc, ale nakonec to bylo jasné... A co máte ve smečce vy za povolání? Všiml jsem si, že tomu každej říká jinak, nechápu k čemu to je.. Nějaká cizí slova," odpověděl a hned zase položil další otázku.
Rufus si kolem ozdob nemohl stěžovat, měl rád hezké lesklé věci, i když nebyl straka. Ovšem mnohem více by ocenil nějakou menší zbraň, aby se mohl naučit s ní bojovat, anebo možná letecké brejličky by byly fajn. Měl toho vlastně dost na seznamu, co se mu líbilo víc než ozdoba. "Asi by bylo fajn něco udělat příště, pokud dnes nic nebude." Usmál se. Nějakou soutěž by určitě neprošvih.
Podíval se znovu na svůj ocásek. "Vlastně proč ne, aspoň na sobě budu mít něco hezkého!" Zazubil se a čekal, co Kettu udělá s jeho srstí. Byl zvědavý, jak se ten cop vlastně dělá.

Mladý Rufus už měl spousty zkušeností a také už měl za sebou více tréninků. Začalo se to podepisovat na jeho těle v podobě svalů. Nebyly sice vidět tolik, jako u některých jeho přátel, ale už aspoň nebyl takový žebrák. Akorát jedna důležitá vlastnost mu stále chyběla a tou byl lov. Samozřejmě, že už lovil, ale většinou z toho byl neúspěch. Dělat tuhle aktivitu sám bylo těžké i pro zkušeného a Ruf si ji nikdy moc neosvojil. Nakonec i ten boj pro něj byl jednodušší, než hnát se za zvířetem, které bojuje o holý život. Nebýt skupinky, nezvládl by ulovit ani toho třírožce, aby prošel ceremoniál. Jenže takhle on to nenechá, bude trénovat a uloví si vlastní žrádlo! Nebude nikdy na nikom závislý! Tedy aspoň to si myslel.

O svou kamarádku měl velký strach, ale sám nemohl nic dělat, musel počkat až přijde nějaká výzva k hledání. Kdyby jen tak opustil území, mohl by taky dopadnout! Musel se hold překonat a všechno snad dopadne dobře. "Nemyslel jsem úplně lenivci..." Zasmál se. "Ale rozhodně je to zmohlo víc než nás," prohlásil hrdě. Sice vůbec netušil, jak to mezi Přízračnými bylo, ale myslel si, že má stejně jeho smečka navrch. "Já trénuju hlavně to, kým mám být. Máte v Nihilu taky nějaká povolání? Třeba léčitele a bojovníky? Hodně mě baví boj," trochu zakecal to, že je špehem své smečky. Zde na plese to bylo asi jedno, ale Kettu by mohl mít pak nepříjemný pocit z toho. Nechtěl to raději prozrazovat.
Od celé téhle akce nečekal moc, spíše jen nějaké taneční vystoupení mezi vlky, ale jinak? "Soutěže? To by bylo hustý! Já si dnešek představoval takovej nudnější, ale ty soutěže by byly super. Mohli bysme něco vyhrát, co myslíš?" zavrtěl ocasem. Rufus se možná nezdál, ale byl velmi soutěživý a rád byl středem pozornosti, pokud tedy zrovna neudělal něco špatně. Také proto ho trochu mrzelo, že se nestihl přihlásit včas jako nosič ohně, když to zmínily ty dvě důležité Nihilské vlčice, Voltaire a Rivera.
"Jo, ten cop," řekl konečně název té věci. Už ho na pár vlcích viděl, ale nikdy nezjistil, až do teď, jak se tomu vlastně říká. "A mohl bys mě to naučit?" zeptal se a pohlédl na svůj huňatý ocas. Bylo by jistě zajímavější mít zapletenou srst než chodit okolo úplně stejně, jako byl každý den.

Nepřekvapilo ho, že tohle řekl. Vlastně jeho vlčí podoba nebyla zase tak moc "vlčí". Nelíbilo se mu, když si ho někdo takhle moc prohlížel, ale tohle bylo vlče, tudíž to vzal v pohodě. "Takhle vypadám normálně, nevypadám jako klasický vlk, ale to ty taky ne... A ano, moji rodiče jsou taky ptakovlci, máme tohle v rodině. Moje maminka měla dokonce pařáty ve své vlčí podobě. Prostě jsme možná více ptáci než vlci, asi teda, ale tohle je naše normální podoba, tamto je jenom magie..." Vysvětlit něco takového byla celkem námaha. Obzvláště když si Rufus nebyl jistý, zda mu bude Cyro rozumět. To už jaksi nebylo na něm, na otázku odpověděl, podle něj, vcelku dobře. Žádná složitá slova.

Byl moc vděčný, že se ho Kettu snažil takhle podpořit. Měl okolo sebe více takových vlků a byl za to moc rád. Hlavně v Ignisu se mu to zdálo jako velmi dobré znamení, po tom co slyšel od ostatních, jaký mají na tu smečku názor. Možná to byla nějaká minulost, nebo byl snad slepý? Rozhodně měli zajímavá pravidla a to vcelku přísná, ale nikdo nebyl zlý. "Kéž bys měl pravdu..." Měl pocit, že to bohužel tak nebude. Roo by přece nezmizela jen tak. Měla u nich rodinu, kamarády, domov a hlavně vysoké postavení. Ale to Kettu nevěděl a Rufus už se o tom nechtěl moc bavit. Byli přece na plese a měli by se bavit!
Usmál se. "No asi to je daleko, ale my máme ve smečce hodně tréninků a musíme zůstat v kondici, takže dojít sem byla hračka. To Přízraci jsou na tom asi hůř.." Rozhlédl se okolo. Stále si několik tváří těch podivínů pamatoval. Necítil k nim žádnou zášť, tedy už, předtím je neměl rád kvůli tomu, že zajali jejich vlky a tak, ale Kariho také neměl rád, proto jim to odpustil. Tyhle myšlenky byly sice dětinské, ale nakonec mu přišlo, že to dopadlo docela dobře, i když ostatní ten stejný názor nesdíleli. "Byl přeci nařízen mír, nemyslím si, že by si někdo potřeboval dělat ostudu... Rád bych na tenhle ples vzpomínal v dobrém, moc podobných akcí jsem nezažil.. Možná je tohle dokonce moje první," odpověděl hned. Stále mu však vrtalo v hlavě, jak si všichni nasázeli do kožichů ty kytky. Jemu by hned zase vypadaly. "Ty hele, jak sis zapletl to... Co to vlastně je? Ta dlouhá srst. Mě nejdou dát do kožichu ani kytky natož tohle," zeptal se se zájmem.

Rufus úplně zapomněl, že ani neřekl své jméno. Myslel si, že ho řekl když přišel, ale dočista mu to vypadlo z hlavy. Už tak trapně si připadal a teď o to víc. "Je to tam fajn.. Vlastně jsem nevěděl kam jít a moje jediná kamarádka byla v Ignisu, proto jsem tam teď já. I když už jsem ji dlouho neviděl..." Trochu posmutněl při vzpomínce na Roo. Kdyby to jen mezi nimi nebylo takové. Tyhle myšlenky mu Kettu stejně hnedka vyhnal z hlavy při zmínce o výzdobě. "To určitě ano, ani já na to zrovna nejsem. Můžu jen obdivovat práci druhých," přitakal. Zdálo se mu, že si našel dobrou společnost. Sice sem přišel nevybavený a ve špatné náladě, ale teď? Bylo to o něco lepší a poznal dokonce nového vlka. "Hrozně se omlouvám, vůbec jsem si nevzpomněl, že bych se nepředstavil. Jsem Rufus, to stačí," odpověděl a nervózně přešlápl. Přišel si teď jako nezdvořák. Jeho společník ovšem nevypadal, že by ho jeho nervozita nějak ovlivnila, byl vcelku klidný a také velmi přátelský. "Hmm.. Jsem docela nervózní. Nikdy jsem tu nebyl a tak vůbec... Všechno je teď zvláštní," přiznal se a trochu se pousmál.

Mladému vlkovi odjakživa moc neříkalo nějaké škatulkování a nenávist k druhým. Možná Ignis tohle jednou změní, ale silně o tom pochyboval. “Děkuji,” odpověděl světle hnědému Kettuovi. Byl rád, že mohl s někým strávit čas. “Jaksi mi nedošlo, že musím jít s někým, no jsem rád, že nejsem sám…” řekl ještě a usmál se. Jaká to trapná situace, že? Houby s mákem, vždy měl jen Roo a když ji teď neměl, byl v koncích. Stejně by šla určitě s tím svým a dopadl by podobně. Přeci jen si nikoho nehledal a Igniští vlci se zdáli být zabráni do posledního. Pokud nepočítáme ty, které moc neznal. “Já žiju v Ignisu.. Rozhodně se nemusíš bát, nekoušu,” uculil se. Musel teď trochu rozproudit konverzaci když už si sem tak odvážně sednul. “Je to tu moc hezké, určitě to stálo dost práce. Líbí se mi jak se všichni upravili a tak…” Stále si připadal trapně, ale aspoň už měl někoho na pokec.

Byl zničený a vyčerpaný. Už hrozně dlouho neviděl svou nejlepší kamarádku a první lásku. Už pár dní to s ním bylo dost těžké. Nemluvil, nejedl... Bylo to stejné jako kdysi když mu zemřel otec. Jídlo, voda, spánek ani aktivní pohyb mu moc neříkal. Možná tušil, že se něco stane, možná neprávem, ale něco nebylo v pořádku. Jediný rozdíl byl ten, že tentokrát se z toho chtěl dostat sám. Dej se dohromady... Věta, která mu obvykle zněla v hlavě.
No a jak se nejlépe dostat z takové situace? Jít ven a poznat nové vlky. Nebyla to zrovna nejpříjemnější možnost, ale musel tomu dát šanci. A jelikož bez práce nejsou koláče, Rufus se předtím aspoň trochu upravil a vyrazil na návštěvu Nihilu. Cestu neznal, musel tedy následovat ostatní. Všimnul si, že někteří vlci mají partnera a vyzdobenou srst, vlastně dokonce většina z nich. Cítil se teď trochu trapně, že se na to vykašlal. Ale co, stejně by si sám nepomohl.
V davu nezahlédl téměř nikoho, kdo by byl sám. Bylo těžké se kamarádit tak, aby nedělal třetí kolo u vozu, ale nakonec mu stejně někdo padl do oka. Vlk měl hnědě zbarvenou srst a seděl sám. Dokonce vypadal stejně starý! Že by přece jen někoho našel? Třeba jen na někoho čekal, ale možná ne. Nesmí promrhat svou šanci. "Ehm, ahoj, zdravím... Já, chtěl jsem se zeptat..." Začínal se motat do vlastních slov. Bylo trapné žádat někoho neznámého o společnost. "Koukám, že se všichni baví a no... Můžu si přisednout? Pokud tu nikdo nesedí teda," řekl nakonec něco více méně smysluplného. Možná měl hledat někoho než sem přišel.

Všiml si, že má Cyro problém ho vnímat. Možná to bylo tím, že se ještě nevzpamatoval z Rufusovi proměny, ale asi spíše tím, že trochu zaostával. Tenhle vlk, musel být dlouho někde mimo společnost, protože i Rufus, který nebyl zase o tolik starší, byl v jeho věku určitě pozornější. Tedy aspoň si to myslel. "Caligo, ano, toho znám!" zavrtěl ocasem. Ani si nevšiml plamínků, byl soustředěný na jméno jeho bratra. Tušil, že si budou příbuzní, tušil to přeci celou dobu. Měli i nějaké společné znaky. Asi ještěrek? To nevěděl, to už Cyro neřekl.