Príspevky užívateľa

Šel vedle velkého a poslouchal. Teorie lovu mu nic neříkala. Věděl sice, že nemůže pro kořist jít narovnaný a čekat, že mu přiběhne na stříbrném podnose. Chápal i ten vítr, aby nebyl cítit, to bylo hodně důležitý v jeho povolání. "Nijak zvlášť. Většinou jsem jen napodoboval ostatní a pár věcí jsem pochopil, když jsem lovil sám. Ale, že bych by mi někdo přímo řekl, jak se loví, to ne, asi..." Zamyslel se. Viděl lovit už spousty vlků, možná proto byl tak naštvaný, že mu to nešlo. Všichni ostatní už vynikali a on sotva pochytil, co má dělat. "Než jsem přišel do smečky, žral jsem jen zbytky, protože jsem nemohl nic chytit," dodal ještě. Cítil se fakt zaostalej, bylo to až trapný.

Normálně by naprosto chápal, že je tak nervózní a plete se jí jazyk, ale byl zrovna poněkud otrávenější než normálně. Nezajímaly ho blbý žvásty, chtěl přejít k bodu, kdy bude tahle konverzace za ním a všichni budou spokojení. "Hmh.. Zajímavý, moc. Fakt se ztrácim... Co vlastně chceš ode mně? Mam pocit, že víš víc než já, páč mi tvoje jméno nic neřiká a jsem tu teprv rok." Jeho tón hlasu už byl taky tak otrávenej, jako jeho obličej. Měl pochopení, že někdo chce vědět, jak je to ve smečce teď, ale jak to mohl vědět on? Copak on ví, jak to bylo kdysi, aby jí mohl vypovědět všechny změny? "Hádam, že by to mohlo být furt stejný. Odešla si když vládl Raymond, já přišel a stále vládne... Žádný změny podle mě," dopověděl.

Jeho uvážení se očividně stalo chybným. Nijak z toho neztrácel hlavu, aspoň se naučí víc věcí, než jen útěk. I když v tom přesně vynikal. Pořádně si promyslel, jak bude vypadat útok a jak zareaguje tentokrát. Nesmí nad tím tolik přemýšlet. Útok na nohy znamená úskok do strany, hlavně když jsou dlouhé jak tejden. Pak přichází protiútok z mé strany. Strčim ho z boku a možná se dostanu do výhody, pochybuju. Mohl bych kousnout, ale při tréninku ne. Prostě úskok a útok..." Rozmyslel se. Pokud Jarumi postupoval stejně jako před tím, Rufus udělal přesně to, co zamýšlel.

Nemohl protestovat, bílý vlk měl naprostou pravdu. Jen zase pokýval hlavou. "Omlouvám se za potíže... Ale jsem rád, že vás konečně poznávám. Obdivuji léčitele, tolik si toho pamatujete," rozmluvil se o jakémsi uznáni. Spíše jen ještě na chvíli chtěl udržet konverzaci než se rozloučí. Samozřejmě svá slova myslel vážně, neblábolil jen tak, nebo lezl někomu do řiti, opravdu to cítil jak řekl. A také chtěl asi trochu víc Ikkeho poznat, což by se asi stalo, kdyby nespadl do té houby. Teď tu šlo spíš o zdraví.

Sledoval vlka, jak se odprošťuje od jehličí. Trochu smůly stejně zůstalo, ta byla otravná, znal to. No Adain se nezdál nějak otráven tímto faktem. Rozhodně se tvářil veselý a plný energie, což Ruf o sobě říct nemohl.
S červeným vlkem už pár věcí řešil, ale nikdy ne hluboké myšlenky o životě, které mladého letce tížily. "Ale... Stalo se toho teď tolik, nevím jak se s tím efektivně vyrovnat. Vždycky to nechám být a jdu dál, ale teď se věci tak kupí na sebe, že už ani nevím, jestli bych neměl něco dělat. Myslím, že to chce čas a unavit hlavu. Chodím teď dost běhat... Ale to je jedno, jsme tu kvůli tréninku, mluvit můžem potom." Řekl tak narychlo a pokusil se pousmát na důkaz, že je v pohodě. Vlastně.

Sledoval, jak červený provádí menší představení. On sám na to moc nebyl, nechtěl se moc předvádět, i když si toho teda užil když byl vlče. Asi proto se chtěl chovat až příliš dospěle. Seskočil tedy ze stromu a vylétl za Adem až ze země. Přes větve to nechtěl riskovat.
Dohnal ho za malou chvíli a nabrali společně výšku. "Já myslel, že máš nějaký nápad..." ohlédl se na něj. Aspoň se mu to tak zdálo, když navrhoval let. Ruf už měl létání kolem hranic vcelku plné zuby, ale kam jinam by mohli?

Rufus pokynul hlavou. Narážku od Feiera si zasloužil a stejně tak, jako to bývalo většinou, nevzal si ji nějak vážně k srdci. Jediné co se mohlo stát, už znovu pozdě nepřijde. Byla vlastně jen jeho blbost, že se tak zasekl. Velkého vlka měl upřímně rád a těšilo ho, že byl Betou smečky. Roo mu byla sice bližší, ale to už by vztahy museli být jiné. O dost.
"Vážím si toho, že to říkáš. Jsem rád, že má moje snaha takové výsledky," pousmál se. Snažil se, co jen mohl a jeho rychlé povýšení ho také velmi těšilo. Bylo to, jako dostat medaili nebo pohár, prostě ego up.
Přikývl. "Jasně. No, moje postupy jsou zvláštní, jako specullor jsem si sám sebou celkem jistý, trénuji tedy s ostatními. S Jarumim a Adainem boj, s Targou lov a tak. Jelikož se dokážu proměnit v ptáka, jsem nenápadný a pach můžu zamaskovat. I bez toho se lehce skryju díky zabarvení, hodně trénuji fyzičku a díky ostatním tréninkům se i v případě nouze postarám sám o sebe. Řekl bych, že moje povolání je mou silnou stránkou, snažím se teda zlepšit hlavně ten zbytek." Vlastně si byl až moc jistý svou ptačí podobou, jeho slabina se ukázala až když by byl moc vyčerpaný k použití magie.

Zachechtal se. Bylo to jako vrátit se do vlčecích let, kdy hrál přesně tuhle hru se sestrou. Byla to jeho nejoblíbenější, protože mohl využít své atletické tělo k tomu, aby dokázal, jak rychlý a obratný je. A sice nevěděl, jaké myšlenky má Cyro, ale i on měl podobné, předtím. Byla to vlastně i jeho druhá zima, jeho první rok zde v Ignisu.
Pomalu doháněl dlouhými skoky svého nového přítele. Už už ho měl na dosah a najednou ty plameny. Rufus vyskočil do vzduchu a zůstal tam, skoro se až pokák strachy. "To není fér!" zařval za Cyranem, který očividně ani nevěděl, že málem Rufínka kleplo. Po chvilce se zase snesl na zem a oddychoval, jako by právě viděl ducha.

Šel se trochu proběhnout do hor. Bylo to dobré pro jeho fyzičku. Chvíli nahoru, pak dolu, vpravo, vlevo, musel být neustále ve střehu. Tady u hranic si dokonce ani nemohl být jistý, jestli se tu nenachází nějaký vandrák. To by ho musel vyhodit!
Místo přivandrovalce však ucítil někoho jiného. Byl to vlk smečkový, avšak neznámý. Jistě ho už někde cítil, toho neznámého vlka, ale nikdy s ním jistě nemluvil. No aspoň měl teď příležitost rozšířit si obzory, ač nebyl poslední dobou zrovna v náladě. Obzvláště po tom hrozném snu, co měl. To bylo teprve něco, co mu pořádně provrtalo palici.
Oddechl si a klidným krokem došel k modravému vlku. "Zdravím, také zlepšovat fyzičku?" Položil zvláštní otázku. On sám oddychoval jak po maratonu, mezitím co vlk očividně už nějakou chvíli shlížel dolů na údolí pod nimi. Ale kdo ví? Třeba sem vyběhl též.

Jeho dotaz následovala okamžitá odpověď. Nebyl si jist, jestli otrava bolí, ale ptát se na to snad ani nechtěl. Kdyby se dozvěděl, že Dudek trpěl během svého umírání, bylo by mu zase na nic. Bylo lepší nějaké věci prostě nevědět.
Sklapnul a poslouchal. I zbytek byl kupodivu aktivní na otázky. Dobře tomu tak, že tu nevládlo jen trapné ticho, ale i dobrá nálada. Kdyby nebyl Rufus teď tak zabraný sám do sebe a své přeměny, užíval by si to. Takhle se dalo říct, že to dobře snášel.
Ikke promluvil a Tim hned navázal. Opět mluvili o dalších bylinkách, už se v nich ztrácel. Kdyby si je všechny vždy pečlivě neočichal, byl by úplně v háji. Jeho mozek už pomalu odmítal nabírat nové informace, nejspíš měl dost práce s zařazováním těch zbylých do správných fochů. Už ani neměl více otázek, prozatím, snažil se teď hlavně plně soustředit.

Poslouchal Ikkeho, který již pomalu končil své slovo a chtěl ho předat tomu Přízračnému. Tedy Timovi. Na jména nebyl nejlepší, ale snažil si zapamatovat aspoň tohle. Nebyl si tedy úplně jistý, k čemu mu bude, ale aspoň to přidá na jeho paměti. Snad. Více než jména vlků však vnímal jména bylinek. Obzvláště ta, která měla pomáhat na psychiku. Rufusovi toho moc nechybělo. Zdravý byl, mladý a energický, ale hodně si toho poslední dobu protrpěl a chtěl se toho zbavit. Možná by pak mohl zajít za Ikkem nebo Feiem, aby mu pomohli se z toho dostat. Nyní však vnímal všechnu tu řeč o všem možném. Udivilo ho, kolik bylinek existoval čistě jen pro vlčice a porody. Jeho by určitě nenapadlo, že jim může něco pomoct, ale to bylo asi tím, že se s ničím podobným ještě nesetkal. Vlastně neměl zatím ani ponětí, jak celé tohle tvoření vlčat probíhá.
Další otázky na Ikkeho proslov on sám neměl, ale pár jich padlo. Hned potom se dostal ke slovu Tim. Ten už zase rozebral více bylinek, které by Rufa ani nenapadlo utrhnout. A další pro vlčice a psychické problémy. No potěš! Také ho zaujaly rostliny, které měly halucinogenní účinky. Ty tohodle vlka nejspíše zajímaly, když o nich mluvil, nebo je chtěl jenom zmínit. Ale nebylo by to nebezpečné? Někdo jako Rufín by se mohl rozhodnout předávkovat. Neměl k tomu vlastně ani daleko.
Čekal na pokyn, že může jít přičichnout, díky tomu si zapamatuje stejně nejvíc. "Jak to vypadá když se vlk předávkuje? Třeba tím mákem," skoro až omylem vyslovil svou myšlenku nahlas. Zeptat se chtěl, ale asi ne tak blbě, aby si ostatní mysleli, že něco plánuje. Vlastně toho moc neplánoval, jen byl opravdu zvědavý.

Rufín přespal nedaleko od lesa. Nebylo to nijak cílené kvůli tréninku, jen se prostě necítil, aby ulehl se smečkou v jedné noře. Byl stále vyděšený ze svého snu a nevěděl, co s tím. Jediné, co mohl zatím dělat, bylo nechat to být. Musel to nějakým způsobem přejít. Jako vždy všechno.
Netrvalo dlouho a zašel do lesa. Tréninky s Adainem vždy cenil a tušil, že na něj zase vymyslí nějaké brikule. Bohužel, oproti dřívějšku, neměl poslední dobou skoro na nic náladu. Cvičit své schopnosti musel, to bylo vlastně to jediné, co ho vytáhlo na vzduch. S čenichem u země, vydal se hledat svého přítele.
Stopaření by Rufovi docela šlo, nebylo tedy divu, že Ada našel o něco později mezi smrčky. Chvíli mu trvalo ho vypozorovat v těch stínech, ale nakonec se povedlo. "Že nemusím jít za tebou?" zeptal se trochu otráveně, když si představil, že sebe bude pak sundavat štípavé jehličí.

Souhlasně kývl. Už na to neměl ani co říct, Adain mu vyložil své argumenty a on je nemohl vyvrátit. Tedy mohl by, ale musel by mít asi nějaké větší zkušenosti, což on neměl ani za mák. Měl vlastně jen jednu, z území přízračných, ale to stejně nemohl nic dělat a jen se dívat. To on už by rád do nějaké akce.
Pokrčil rameny. "A tak proč ne, že?" usmál se a zavrtěl ocasem. Byl zvědavý, co na něj Adain zase vymyslel, ale byl pro každou věc.

I když se staly věci různé a on z toho byl dost skleslý, nezastavil se před ničím. Všechnu tu bolest prostě vyžene tím, že bude lepší, silnější a samostatnější. Nebude nikoho potřebovat, a když nebude nikoho potřebovat, nemůže ho přece nikdo zklamat! To byl plán všech plánů. Jenže ona ho to naivita vždycky dostane, vždycky si najde nějakou známost, kamarády a pak bude zase stejně zklamaný. I když byl jeho plán vlka samotáře promyšlený, pořád měl smečku. Tu znát musel a měl ji velmi rád, nic z toho, kým chtěl být by stejně nevyšlo. Kdyby jen zmizel takový Adain, Ikke, Fei... Feier! Trénink!
Úplně mu to vypadlo z hlavy. Dneska měl trénink s Feierem a nejspíš už meškal. Rychle vzlétl do vzduchu a hopem se dopravil na místo. Přistál na kamenné plošině, bylo znát, že spěchal. "Omlouvám se, nejdu pozdě?" optal se velkého vlka. Byl teď Betou, nechtě ho nechat dlouho čekat, jistě měl svých věcí dost.

tw: nechutné věci, vražda, smrt

Rozhodl se zamířit znovu do kotliny. Nechodil sem moc rád, ale vždy ho přitáhly zpět vzpomínky. Zde se narodil, zde vyrůstal, zde také krutě zavraždili jeho otce. Vyvolávalo to v něm vzpomínky krásné i smutné. Nebylo od nich útěku, ale kým by bez nich byl? Stále doufal, že sem přijde a uvidí je. Nova, Dudek, Etera a Sibia, celá jeho rodina se sejde zde a budou opět šťastní. Ach, vždyť zde potkal i Roo! Svou první lásku, která zmizela někam do neznáma a nikdo už ji nenašel. Ani stopa po ní nezbyla.
Dnes tu bylo něco jiné. Celé tohle místo se mu zdálo okupované nečistými silami. Hnízdiska havranů byla vždy cítit domovinou pro mladého vlka, ale co to tu bylo za zvláštní atmosféru? Nikdy zde taková nebyla. Rozhodl se tedy pro bližší přezkoumání záhadného, děsivého místa, ale netrvalo dlouho a jeho tělo se dotklo země. Připadal si, jako kdyby ztratil rovnováhu a padal do jiného světa. Plného nočních můr...

Křičel, jak padal tmou. Křičel, ale žádný zvuk nevydával. Že by oněměl? Dopadl na tvrdý povrch, ale mohl vstát. Kupodivu si nic nezlomil, jen náraz byl nepříjemný. Bylo to divné, padal přece z velké výšky. Oklepal se a rozhlédl se kolem. Tma.. "Haló? Je tu někdo?" Zavolal do tmy. Tentokrát už nějaký zvuk vyšel, také se ozvala moc hezká ozvěna.
Nikdo neodpověděl ani po Rufusově vytrvalém čekání. Na Godota čekat nechtěl, rozešel se tedy opatrně tmou a doufal, že aspoň někoho potká. Nebo zjistí kde je.
Šel dlouho a z tvrdého povrchu se stala měkká tráva. Tlapami z ní stíral rosu a snažil se čichem zjistit, kde se nachází. Najednou zahlédl v dálce světlo. Rozeběhl se k němu a čím blíže byl, tím více viděl a poznával osvětlené místo. Byl to strom. Tenhle strom se nacházel stále ještě v kotlině, nikdy na něj nezapomněl. Zastavil se před ním stejně jako tenkrát a chvíli trvalo, než se odvážil jít dál. "Nezapomněls?" ozval se známý hlas, který mu naháněl husí kůži. "Nezapomněl na co?" zeptal se Rufus hloupě. Vždyť on přesně věděl na co! Smích vlčice se rozezněl tmou a jemu se naježily chlupy. "Na co? NA CO?! Na toho, koho jsi zabil!" hlas se proměnil skoro až v démonický a ze stromu se sesypaly oční bulvy jako ozdoby. Strach polil mladého vlka natolik, že se skoro přerazil o kořen. Podíval se nahoru. Místo listí měl teď strom peří a visely na něm oči. Vedle něj se zjevila malá vlčice podobná můře. "Už si vzpomínáš?"
Rufus skoro vyskočil z kůže a jen co mrkl, vše bylo pryč. Rychle oddychoval a vzpomínal na dobu, kdy vlčici viděl. Poprvé a naposled. Nechala ho jít potom, co zabila se sestrou jeho otce, slitovala se aspoň nad ním. "Suvenýry", které mu ukázala, bylo to jediné, co z Dudka zbylo. Oko a pírko. Jímala ho hrůza. Co se tu jen dělo? Utekl rychle pryč, někam hodně daleko. Zastavil se až tehdy, kdy zahlédl další světlo. Tohle místo poznal už z dálky. Byla to louka, kam si chodili hrát se sestrou a s maminkou. A byli tam! Stála tam celá jeho rodina a čekal na něj. Najednou byl úplně celý štěstím bez sebe a běžel k nim. Musel jim dát jedno obrovské objetí!
Lesklé ostří. Ta stejná vlčice. Napřáhla nad nimi svou kosu a ladným mávnutím jim sťala hlavy. Ty popadaly na zem hezky popořadě jako domino a Rufus jen tak tak zabrzdil přímo před tou podívanou. "Nee!" zařval se slzami v očích. "Cos to udělala!" Podíval se na vlčici. "Já? Já je ale nezabila. Vzpomínáš?" usmála se. Ruf mrknul a najednou tu stál sám před sebou. Můra byla ta tam a on se viděl jako v zrcadle a držel v tlapách kosu. Nemohl tomu uvěřit. On by přece nikoho nezabil, byl přece ještě štěně! Začal před sebou couvat a poté utekl. Zase běžel tmou a běžel daleko. Běžel do kopce a zadržoval slzy.
Další světlo. Další utrpení. "UŽ NE! PROSÍM!" Prosil snad někoho nahoře, nějakého boha o pomoc. Bohužel dnes, nebyl žádný bůh dostupný.
Vylezl nahoru, za světlem. Stejně jako předtím, i tohle místo bylo mu známé. Schovával se tu pod skalkou před cizincem. "Roo..." zahlédl ji. Stála na stejném místě jako kdysi a byla stejně krásná. Šel ji obejmout a konečně se mu toho dostalo. Snad ho někdo tam nahoře vyslyšel. "Chybělas mi, kde jsi byla? Hledali jsme tě celou věčnost, ale jako by ses vypařila!" Roo se jen usmála a odstrčila ho. "Blázne... Ty opravdu nic nevíš? Zabils mě... Tak moc jsem tě milovala..." Mluvila tak andělským hlasem. "Co? Ne! Já bych nikdy-" Nedokončil větu a tmavá vlčice ho hned umlčela. "LHÁŘI! ASPOŇ NEPOPÍREJ SVÉ ČINY! TÁMHLE JSI MĚ POHŘBIL, ABY MĚ NIKDO NENAŠEL," ukázala pod skalku, kde se před ní jako malý kdysi schoval. Leželo tam nehybné tělo. Přesná kopie. Roo, která s ním teď mluvila zmizela, zůstala jen mrtvola. Byla shnilá, plná červů a měla na sobě rány od zobáků mrchožravých ptáků. Pohled na ni byl pro Rufa tak bolestivý, jako nic jiného na světě. Cítil se, jako by v jeden den ztratil vše, na čem záleželo. Rozbrečel se tu na místě a prosil, aby to už bylo pryč. Cítil, že jsou všichni jeho milovaní teď u něj a obviňují ho z každé špatné věci v jejich životě. Nebyl schopný se na ně ani podívat. Vidět je, jak ho nenávidí, by mu zlomilo srdce...

Otevřel oči. Byly stále plné slz, ale teď už aspoň ležel na zemi v kotlině. Byl přesně tam, kde upadl. Rychle se zvedl a na nic nečekal. Rozeběhl se zpět domů, do bezpečí a už teď byl jasně rozhodnutý, že odtamtud zase dlouho nevyleze. Bude přemýšlet nad tím, co se tu dnes stalo, možná si vezme všechnu vinu na sebe. Rozhodně si tuhle příhodu vezme do hrobu.