Príspevky užívateľa

Změna jeho osobnosti, možná se tomu dalo říkat dospělost, by mu klidně dala sílu tuhle vlčici poslat někam. Byl dost naivní na to, aby nepoznal manipulaci ze strany vlčice, ale naštěstí byl opatrný. Trochu věřil tomu, že byla z Ignisu, kdysi, ale nemohl tomu věřit úplně. Její pach mu byl zcela neznámý a ona poznala ten jeho.
Po chvíli nedůvěřivého zírání se rozhodl otevřít tlamu. "Je to trochu blbá otázka. Pokud si byla z Ignisu tak jistě víš, že bych nechtěl nic vynášet za hranice. Určitě ne informace. Nevim teda, co chceš přesně slyšet..." Na blbou otázku, blbá odpověď. Vlastně jí neřekl nic, co by už jistě nevěděla. "Jsem Rufus, možná ti pomůžu, ale musím vědět kdo jsi ty," představil se spolu se svým návrhem. Výměna informací se zdála býti cestou k úspěchu na obou stranách.

Seděl před Ikkem a Timem. Bílý vlk začal mluvit o bylinkách, nejspíše jen těch základních. Motal se mezi nimi i Feier, druhý Igniský léčitel. Rufus odpozoroval, že herbář, který zde ukazovali, byl nejspíše jeho. Zdálo se to logické, on sám se od tohohle vlka naučil již spoustu věcí. Stále ho fascinovalo, kolik toho ti doktoři věděli, on sám by si to nikdy nezapamatoval. Ani teď, co o tom mluvili, si nebude schopný zapamatovat všechno.
Pečlivě poslouchal výklad i otázky ostatních vlků. Stále však nezazněla ještě jedna, kterou měl on sám na mysli. Viděl některé vlky dávat bylinky na rány a tak. Věděl, že ne všechno se dá použít vnitřně. "Jak poznám, že mám bylinku sníst? Mohl bych sníst tyhle, nebo je nějaká jen na vnější použití?" Také se na něco zeptal! Vida, jaký to úspěch pro mladého vlka. Jeden by ani neřek, že by to pro Rufuse mohlo být někdy tak těžké, jako právě nyní.
Přistoupil k bylinkám blíže a pečlivě si je očichal. Ten od Přízračných to dovolil, na nic tedy nečekal a vyrazil. Díky pachu si je určitě lépe zapamatuje, aspoň tedy pozná, že jsou to ty léčivé. Když prošel všechno, vrátil se na své místo.

Soustředil se na veverku, na nic jiného než na ni. Na jednu stranu věděl, že by to měl hned vzdát, stejně ji nechytí. Byl z toho vcelku mrzutý. Jenže na druhou stranu potřeboval trénovat. Bez toho by zakrněl a neulovil už ani ň. Byla to žalostná věc pro mladého vlka. Ve všem, co se mu nezdařilo, viděl nějaký kus své minulosti. Už se na ni sice nesoustředil, ale ty představy ho hnaly dál. Nebýt všeho, co se stalo, vůbec by tu dneska nebyl. Nebo minimálně ne takto. Už dokonce uvažoval, že opustí svou smečku. Bez Roo už to nebylo ono a bylo to stejné, jako vracet se do kotliny. Jenže on měl už Ignis rád, dobře si tam vedl a měl tam kamarády, nechtěl už odcházet hned, jak se něco podělá. Mezi myšlenkami a lovem si uvědomil, že tu není sám. Cuknul sebou, že ho málem kleplo a podíval se do korun stromů. Byl tam nějaký modravý vlk. Právě mu odehnal kořist. No, aspoň se nemusel přemáhat.
Chvíli Rufovi trvalo než zaostřil a hele! On to byl ptakovlk! Jeho slova ho tak vyděsila, že ani neodpověděl. Dokonce byl tak zaražený, že zůstal stát na místě, když vlk padal na zem. Měl snad křídla, mohl je teda použít ne?

Rufus nebyl natolik hloupý, aby nepoznal, že tato vlčice něco chce. Viděl jí to na očích. Za svůj život potkal málo vlků, kteří by se k němu chovali uctivě, vlastně byl pro všechny ještě vlče, proč by teda měli? Všechny tyhle zdvořilé ústupky se zdály nějaké podezřelé. “Na lovu už nejsem, asi bych si to stejně rozmyslel, mluv..” vybídl ji. Moc toho nedělal, jen stál a čekal na tu otázku, co měla přijít.

Jak již očekával, Targa narazil na jeho slabost. Rufus lovit neuměl, byl v tom špatný. Ne, že by ho nikdo nikdy neučil, ale měl tak málo zkušeností, že sotva zakous zajíce. U ostatních to vypadalo tak jednoduše, ale když to zkusil on? Vypadal, jako kdyby byl na světě první den. “No, neumím moc lovit, nejde mi to. Jednou jsem ulovil bažanta, ale byl nějakej zraněnej. Ale to vlastně asi všechno, co jsem ulovil. Jinak je to bída…” řekl popravdě. Všiml si, že velký vlk už větří, asi chtěl vyrazit co nejdřív.

Vcelku smutná představa toho, že by byl jediným ptakovlkem v celém Norestu. Nemohl nic než doufat, protože se sám někdo nejspíš jentak neobjeví a neřekne: “Tak jsem tu, nejsi sám!” To by bylo něco. “Ale jo, proč ne?” usmál se. Rád si hrál jako malý. Se ségrou se vždycky zatoulal někde v trávě nebo tak. Proč by to teď mělo být jinak? Mohl si zase připomenout své dětství.
“A co chceš hrát?” zeptal se. Znal spoustu her, ale třeba budou hrát něco nového. Teda jestli Cyro něco znal. To taky nemusel.

Chápal, kam tím Adain mířil. Naposledy maskoval svůj pach když se s Roo plýžil k Přízračným. Vyváleli se tehdá v bahně a i to skrylo pach smečky, na druhou stranu, zápach nějaké rostliny by taky jistě fungoval. Možná dokonce lépe. “No jasně! Díky za typ. I když zase na druhou stranu, i můj smíšený pach umí dost zmást řek bych,” zazubil se.
O ano, povaleč by z něj jistě být mohl. Když byl šťastný, byl také dost pohodlný a chodil akorát poznávat okolí a další vlky. Vlastně až díky Ignisu začal něco dělat se sebou. Před tím, než se sem dostal vypadal, že chcípne hlady. Kost a kůže z něho byla a to snad jen proto, že byl slabý a nešťastný. “To je pravda, minulost je minulostí. Já ji beru jako součást mé osoby, bez ní bych dál žral mršiny,” trochu to celé odlehčoval, ale co měl asi dělat? Brečet?

Přišel na řadu první útok a Rufus byl připraven. V hlavě se mu odehrávalo několik scenérií, jak by měl reagovat na různé útoky. Sám sice totálně nechápal, kdo určuje, jak se bojuje a jestli někdo takový vůbec je, ale rychlá reakce byla jeho klíčem k úspěchu. Jarumi vystartoval a šel mu po nohou. Začal trochu panikařit. Může použít křídla nebo ne? Bylo by to možná nefér, ale zachránilo by mu to snad kůži. Rozhodl se vyhnout prvnímu útoku. Odrazil se a s pomocí křídel Jarumiho přeskočil v bezpečné výšce, tedy pokud nezareagoval jeho opononent jinak.

Naklonil hlavu na stranu. Vždyť on nic nepřeháněl, on měl jenom chutě! Což ovšem nebyla omluva pro to, co se tady stalo a jaký šok musel způsobit svému zachránci. “Dobrá tedy, asi to bude stejně nejlepší. Cítím se sám docela pod psa,” řekl jen a podíval se na vlka. “Jste Ikke, že jo? Slyšel jsem o vás… Jsem Rufus,” pousmál se, i když věděl, že on ho nevidí. Mohl by na něj klidně vypláznout jazyk a dělat ksichty. No na to byl moc slušný.
Zamyslel se. “No, asi si půjdu někam lehnout nejspíš..” odpověděl a hned na to zívnul. Moc energie mu nezbývalo.

Mladý vlk, ač mu nebylo zrovna nejlépe, se rád účastnil všech akcí. Ať už byly jakékoliv, vždy se chtěl aspoň podívat, co se děje ve světě. Byl pořád zničený ze zmizení jeho kamarádky, no aspoň věděl, že rodina je v pořádku. I to zmírnilo jeho depky. Možná proto i dnes trochu použil mozek a dobelhal se na místo, kde se konal léčitelský workshop. Kdyby to bylo jen pro léčitele, měl by smůlu, ale bylo to úplně pro všechny. Třeba ho tam dokonce přivítají! Dával si nějaké naděje, že dnešní den bude úspěšný oproti těm zbylým.
Na místo nepřišel úplně včas, ale už z dálky slyšel hlas Ikkeho. Jejich slepý léčitel tam měl spolu s jedním Přízračným důležitou roli. Slyšel jen něco málo, jelikož se ani nenamáhal popoběhnout a poslechnout si celý výklad hezky z blízka. Nějak si nemyslel, že to stojí za to. Nemyslel to nijak urážlivě vůči jejich doktorům, kdyby ano, přece by sem ani nešel. Akorát jeho hlava ho psychicky vyčerpala na tolik, že už nebylo nic důležité. Stačilo, že sem tam vytáhl paty, aby se socializoval.
Zaslechl, že se mají vlci usadit k nějaké lajně. Nechápal sice o co jde, ale šel s davem a sedl si na určené místo. Bylo mu tak zvláštně, neměl ani chuť si s nikým povídat. Doufal, že to teda nikdo nebude požadovat.

Většinu jejich rozhovoru se snažil nevnímat. Poslouchat cizí rozhovory bylo fakt neslušné a on byl přeci slušný hoch. Většinu času se rozhlížel kolem, jestli ho náhodou někdo nezachrání z této trapné situace, no nakonec ho zachránili oba dva společníci, kteří ho poprosili, aby neodcházel. "No dobrá," přikývl a pousmál se. Nebyl to úplně upřímný úsměv, ale byl rád, že ho aspoň nikam nevyháněli. Kam by vlastně vůbec šel? Možná na hostinu připravenou Nihilskými, možná domů. Nic nebylo nemožné.
"Tancovat?" zamračil se trochu. O tanci věděl asi tolik co o copech, vůbec neměl v plánu se něčeho takového zúčastnit. "No vlastně proč ne," souhlasil a vůbec netušil proč. Jeho hlava mu říkala ať to nedělá, ale stejně to řekl. Možná upřímné nadšení Hel nechtěl kazit a strávit s oběma vlky ještě nějaký čas než bude ples končit.

Vlčice si ho zprvu nevšimla a potom zaujatě koukala na jeho křídla. Na takové pohledy byl vcelku zvyklý a nic si z toho nebral. Jeho křídla a vlastně celá ptačí osobnost hodně vlků fascinovala po celý jeho život. Že byla i tahle vlčice zvláštní, tomu se Rufus vlastně vůbec nedivil. Vyrůstal se zvláštními vlky a jeho názory byly trochu prohozené od názorů jiných. Víc než strašidelných velkých tvorů, kteří cenili zuby se bál spíše sladkých malých tvorečků, kteří vypadali na pohled andělsky. Vlastně k tomu měl dobrý důvod, na který by radši zapomněl.
Pokývl když ho pozdravila a rozhodoval se, jestli jít dál a nechat vlčici jít svým směrem. Sám by si radši po svých odešel, ale ona ho zastavila další větou. "No, vlastně ano, byl jsem..." prohodil něco jen tak do vzduchu a doufal, že už ho nechá jít. Měl takový zvláštní dojem, že tahle konverzace chvíli potrvá, vypadala opravdu zaujatě jeho přítomností. "Můžu nějak pomoct?" zeptal se s největší slušností, kterou teď mohl v sobě najít. Moc rád by se utápěl ve svých myšlenkách, ale blbec musel jít pěšky až sem a myslet si, že tu nikdo nebude.

Dormánský hvozd byl úkrytem pro spoustu vlků, jak Rufus zjistil. Nevěděl tedy o žádných úkrytech trvalých, myslel to tak, že sem chodilo spousta vlků si třeba odpočinout a celkově se zde vystřídalo denně několik čerstvých pachů. Nechápal, proč si vlci vybírali zrovna zdejší les, ale měl tušení, že to je taková hezká spojnice mezi všemi smečkami. Hlavně byl uprostřed Norestu, bylo tu hezky a zvěře zde bylo také dost. I sám Ruf to tu měl rád a chodil sem většinou po tréninku na procházku nebo tak podobně. I dnes se rozhodl zavítat, tentokrát na lov. Chtěl si procvičit lov sám, Targa už ho dost naučil, ale byl opravdu už dost zkušený, aby mohl ulovit zvíře bez rad druhého? O tom se teprve musel přesvědčit.
Zavětřil a vyrazil po čerstvém pachu nějakého lesního zvířete. Zatím si nebyl jistý, po kterých stopách vlastně jde, ale tohle zvíře zaručeně znal. Za chvíli už byl dost blízko, aby ho spatřil. Veverka, no jistě, že ho to nenapadlo. No nedával si tedy moc šancí, že by ji chytil dřív než uteče, ale budiž. Aspoň se něčemu přiučí.

Targa byl velmi zvláštní vlk. Částečně mu připomínal Caliga a Cyra, možná díky té zvláštní ještěrčí stavbě těla. Jenže tenhle vlk byl také dost veliký. Rufus by přísahal že je to největší vlk Norestu, nebo aspoň jeden z nich. Znal sice víc vyšších vlků, ale tenhle byl možná nejvyšší.
Zvedl hlavu, aby viděl vlkovi do očí. "Dobré. Jsem připravený, rána už jsou chladná, těším se až se zahřeju.." podotknul. Rozhodně tedy nechtěl lovit ve vodě, to možná tak v létě, ale nikde poblíž zatím také nelovil, vždy jen v nějakém lese. Nyní si konečně mohl vyzkoušet i lov v normální trávě u vody a u hor.

Trochu posmutněl. "Vlastně ani nevím. Tady v Norestu už jsem možná jediný..." Neměl rád vzpomínky na rodinu. Tedy, měl je rád to ano, ale byl by radši s nimi než smutnit nad jejich vzpomínkou.
"No jasně, můžeš si vybrat! Já budu špeh, protože jako ptáček zjistím hodně informací," rozradostnil se trochu. O tomhle naopak mluvil rád. Přišel si u toho zajímavý, protože špehů měla smečka málo a on bude nejlepší! Tedy myslel si to, možná tu je někdo lepší než on. Slyšel, že speculorem je i Marielle a tu neznal.