Príspevky užívateľa

Adain vypadal z jeho leknutí sám překvapen. "Eh, no, nedíval jsem se zrovna na zem... Spíš na hvězdy," odpověděl mu. Zaklepal hlavou, aby se vzpamatoval a pousmál se. Nechtěl červeného společníka nějak vyvést z míry, měl ho rád. Bral ho dokonce jako svého kamaráda. Nakonec se zdálo být vše v pořádku, když Adain začal vyzvídat. "Mého budoucího poslání... Chci být špeh, fascinuje mě to, hlavně mi to je nejblíž.. Nevím, co bych byl jiného," zamyslel se. Uvědomoval si, že tu má vlastně jen kamarády. Neměl zde ani nikoho bližšího, dokonce ani nepřátele. Roo byla výjimka, tu miloval on, ale ona mu to vysvětlila jasně.

Jarumi mu řekl ještě pár slov o špehování. Rufus však věděl proč zrovna tohle chce dělat. "Jsem nenápadný, skrýt se umím a rychlost mi nechybí. Hlavně mám magii, která se mi ke špehování fakt hodí! Dokážu se přeměnit v ptáka," odpověděl mu. Díky tomu, mohl nenápadně proklouznout všude a nikdo by ho ani neucítil.
"Jako dva na jednoho? No nevim, asi bych utekl, ale to slyšet určitě nechceš..." naklonil hlavu na stranu, jako kdyby už teď neznal odpověď. "Noo.. asi by záleželo, jestli se bude bojovat i ve vzduchu. Ale nevím, co bych dělal, byl by to nefér boj..." Nevěděl co říct. Ať už myslel usilovněji, nedokázal si představit, co by tak asi ještě mohl dělat místo útěku.

Rufus už tušil, že se jejich konverzace blíží ke konci. Hlavně byl nepříjemný ten fakt, že už zde byl dlouhou dobu a v Ignisu bylo pravidlo, že se nesměl nikde dlouho toulat. "Je to zajímavý... Rád jsem tě poznal Imamu, ale budu muset pomalu jít. Můžu tě někam doprovodit?" navrhnul. Nechtěl se loučit, mohli si přeci ještě tak hezky povykládat! "Moje smečka mi zakazuje být mimo území delší dobu. Jsem tam Omegou a než projdu testem, nemůžu dělat skoro nic," vysvětlil mu ještě. Nechtěl, aby si Imamu myslel, že ho chce opustit. To rozhodně nechtěl.

Mladý vlk si sotva všiml nově příchozího jedince. Neměl stejný pocit jako on, cítil se ve smečce naprosto bezpečně a pocit, že ho někdo sleduje moc nemíval. Ani tentokrát nevycítil, že by se něco změnilo. Na to, kolik času strávil venku sám, byl dost důvěřivý a bez větších zkušeností. Měl své instinkty, ale ty mu moc neříkali když mu bylo hezky. Proto se také lekl až málem spadl z větve, když na něj Adain takhle bafl. Vůbec nečekal, že by se mu před obličejem místo listí a hvězd objevil cizí úsměv. Jeho reakce určitě musela vypadat vtipně, ale jemu málem vyskočilo srdce z hrudi. "A-ahoj, Ad-daine," zakoktal se. Vlk odlétl na sousední větev. Byla vcelku daleko, ale to se nezdálo být pro ty dva potíž. Viděli na sebe pořád dobře. "Vyděsils mě..." odfrknul si Ruf. Bylo to od něj nehezké ho takhle lekat.

Ve skupince proběhla debata o taktice. Rufus měl výhodou svá křídla, a proto bylo jasné, jaký bude zastávat úkol. Představoval si to v hlavě asi následovně: Všichni společně zaútočí a vyberou si ze stáda slabšího jedince. Jelikož byli všichni mladí a nezkušení, nebylo možné, aby tak velké a nebezpečné zvíře ulovili. Mnohem snazší by bylo ho uhnat, nad tím určitě přemýšleli všichni stejně.
Okřídlenec byl požádán, aby skupinku zavedl na místo, kde stádo našel a tak i udělal. "Držte tempo," odpověděl Sanimu i zbytku a rozklusal se směrem ke Kotlině. Neběžel nijak moc rychle, bral ohled na nezkušené kousky bez tréninku, ale nechtěl se samozřejmě nikde zdržovat. Samozřejmě pokud někoho potkali, zastavil se a vyslechl informace, na které by se ptal asi Sankari, nebo klidně i on sám. Během cesty se domlouvali na možných útocích a odsouhlasili, že nejlepší by bylo, kdyby nahnali Vindeliera ke srázu.
Když dorazili k místu, navrhl Rufus, že by celou situaci mohl kontrolovat ze vzduchu a pomohl pak s naháněním jedince. Jelikož plánovali útok cestou, nezbylo nic jiného, než aby ti tři zaútočili ze země a on jim dělal pomocnou sílu na nebi. Rufus tedy poté vzlétl a vyčkal na správnou chvíli.
Vlčata se rozhodla pro běžnou taktiku útoku - jeden zleva, druhý zprava a třetí zezadu. Nebylo to špatné, ale naskytl se menší problém. Stádo se semklo a zamezilo mladým vlkům útočit na slabší. Silní jedinci se postavili do kruhu kolem těch slabších. Tohle byla Rufusova chvíle. To, co oni nezvládnou na zemi, on může zvládnout ve vzduchu. Bylo to sice dost riskantní, ale s tím už počítal. Nalétl na jednoho staršího a jednu samici uvnitř kruhu. Vyplašil je a stádo se dalo na ústup. Někteří se bránili svými rohy a okřídlenec pár ran také schytal, ale ne tolik, aby ho to zastavilo. Počkal na své společníky, se kterými si vybrali svou oběť. Znovu zformovali stejnou sestavu, tentokrát s Rufusem nahoře. Ten je ze vzduchu naváděl.
Jelikož zde v Kotlině žil, znal to tu lépe než vlčata. Věděl, že nejlepší bude nahnat Vindeliera do hor, pokud by měl padat z výšky, tudíž je tam zavedl nejrychlejší trasou. Nemohl vědět, jakou má kdo výdrž, nemohl je hnát po všech čertech, takhle by ničeho nedosáhli. Vybral si tedy útes, který byl nejblíž a dost vysoko na to, aby si zvíře minimálně zlámalo nohy.
Nahoře nastal další problém. Jejich třírohá oběť se začala opět bránit. Tvor určitě věděl, že ho nechtějí zabít zakousnutím a odmítal se zabít skokem dolů. Ať už byl znaven sebevíc, nechtěl zemřít. Ruf dal možnost nejdříve vlčatům, ale na zemi byl Vindelier mocnější. S třemi rohy, kopyty a svou výškou jim nedával velkou naději. "Shodím ho!" zařval, aby se nikdo nepřipletl mezi ně a nebyl také shozen. Poté nabral rychlost a celou vahou narazil z boku do zvířete. To zařvalo a ještě ve vzduchu mu stačilo rohem rozpárat tlapu od lopatky k lokti. Vlk to v tom adrenalinu ani nezaznamenal, ale bylo vidět, že mu krev prosákla kožich. Zdálo se, že mise se povedla. Teď už zbývalo jen odtáhnout kořist domů.
Pokud Rufovi někdo pomohl, poděkoval. Každopádně se snažil ostatním pomoct s kořistí i přes zranění.

Byl při vědomí. Cítil, že se něco děje a slyšel hlas. Ve vší panice už nevěděl, co hlas říkal. Všude byla jen tma a ta lepkavá tekutina. Už nemohl ani řvát, nic neslyšel, snažil se jen nadechnout a každý nádech bolel. Přestával pomalu vnímat. To bylo vcelku špatné znamení, protože byl vyčerpaný a cítil, že se musí zase proměnit zpět. Najednou se houba pohnula, bylo to jako kdyby padal. Nárazem na zem, vyčerpáním a omezeným dýcháním pak ztratil vědomí. Naštěstí ho bílý hrdina stačil dostat ven dříve než se proměnil. Ve své vlčí podobě pak ležel vlkovi pod tlapama, celý ulepený a v bezvědomí. Mohl však konečně dýchat.

Signál neúplného pochopení Rufus zachytil, ale než stačil cokoliv říct, Jarumi už pokračoval v jejich předchozí konverzaci. O tréninku. Zdálo se, že ho nějaké žvásty o ptácích ani moc nezajímali, nechal si to tedy pro sebe. Časy kdy rád vyprávěl o svém původu byly už za ním, nyní to opravdu nebylo nutné.
Přikývl na jeho slova. "Chtěl bych být špeh, řekl bych, že jsem na to lépe stavěný... Ale chci i dobře bojovat, chci být všestranný," upřesnil své zájmy ve smečce. Bojovník lehčí váhy... To nebylo pro něj. Určitě nepotřebovali hubeného bojovníčka když měli opravdové bojovníky - vysoké a mohutné. Ale boj byl důležitý i tak, musel umět všechno, kdyby se někdy něco zvrtlo. "Jasně, budu rád," pousmál se a zavrtěl ocasem. Připravil se k útoku a obraně.

Rufus až později zjistil, že ta vlčice, která si vzala Alfu, zastávala stejné povolání, které chtěl on. Speculor, nebo-li špeh, tím se chtěl mladý vlk stát. Poptal se kamarádů a zjistil, že právě Marielle byla v této pozici, tudíž se rozhodl ji poprosit o trénink. Schůzku měli právě zde, na úpatí, kde Ruf vyčkával na příchod tmavé vlčice. Nikdy s ní ještě nemluvil a i to chtěl napravit, proč tedy nezabít dvě mouchy jednou ranou? Jelikož již jako malý navštívil Přízračné, měl na mysli i jednu otázku. Proč má jejich Amaris podobné znaky a barvu jako jedna divná vlčice odtamtud? Velmi ho to zajímalo, ale nedokázal říct, zda se odváží na to zeptat.

Rozhodl se, že by se po teplém lenivém dni mohl na večer projít. Za stmívání se sebral a odešel z tábora. Jistě, mohl by letět a zkrátit si cestu, ale neměl by pak žádnou kondičku. Celkově by asi zlenivěl chodit a běhat. Přes smaragdové údolí se vydal poklusem a dál už běžel, co nejrychleji mohl. Kdyby chtěl běžet vytrvalostně, běžel by mnohem dál, dokud by mu nohy neupadly, ale dnes večer se chtěl jít podívat jen kousek po území Ignisu.
U velkého stromu se odrazil a za pomoci křídel vyletěl na větev. Nebyla tak vysoko nad zemí, ale byla tak silná, že by si na ni Rufus mohl klidně lehnout. Posadil se a sledoval noční oblohu skrz další větve a listí stromu. Byl to hezký pohled, vydržel tak sedět několik minut.

Konečně se i tento mladý vlk dočkal svého dne, kdy mohl být právoplatným členem. Být Omega nebyla zrovna výhra, to teda ne, ale aspoň měl Rufus šanci se hodně naučit. Mohl být rád. Dnes totiž mohl své znalosti a dovednosti konečně naplno využít a ukázat se tak jako schopný jedinec. On i vlčata si vyslechli Raye a zadání jejich úkolu. Okřídlenec už slyšel o různých soubojích, ale tohle zrovna nečekal. Dle popisu, který jim alfa poskytl, tušil, o kterém zvířeti asi mluvil. Jednou viděl ze vzduchu stádo, které mu matně připomínalo jeleny, ale když se přiblížil, zjistil, že to je nějaký jiný zvláštní tvor. Teď už si k němu mohl konečně přidat jméno. Nikdy se k žádnému Vindelierovi však nepřiblížil, vcelku se jich bál. Dnes už je konečně uvidí i zblízka...
"Spolupráce bude fajn," souhlasil s mladším vlkem - Sankarim. Dále se do konverzace zapojili i ostatní. Znal zde pořádně jen Cyra. "Mohl bych to letět obhlédnout. Jsem už docela zkušený letec a křídla by nám určitě mohla pomoct v tomhle úkolu!" navrhnul a pomalu se připravil k letu. Musel se nejdřív trochu protáhnout, aby si třeba něco nenatáhl. Odpovědi se mu dostalo rychle od všech vlčat, na nic tedy nečekal a vyletěl na průzkum. Netušil sice, kam přesně má letět, jedinou informací bylo, že ta stvoření schází na planinu. Obletěl tedy nížiny Ignisu a poté se vydal za hranice. Chvíli to vypadalo, že bude složité stádo najít, ale potom jedno zahlédl v Kotlině. Chvíli létal kolem, aby se ujistil, že to je stádo, které hledají. Tři rohy zvířata měla, některá měla i zvláštní bradku. Museli to být oni.
Vrátil se za zbytkem skupinky, aby podal informace a vymysleli plán. "Našel jsem ty Vindeliery na Jelení pláni v Kotlině. Je jich tam hodně... Musíme vymyslet taktiku, vypadá to, že drží hodně pospolu.." Složil křídla. Bude to vcelku zapeklitý úkol, kde bude mít každý důležitou roli. I Rufus bude muset riskovat nejspíše nějaké to zranění.

Začal se pomalu topit, mezitím, co ho ta věc pomalu uzavírala do temnoty. Nejdříve slyšel jen vlastní řev, který už také pomalu ustával. Rufusovi docházeli síly, ale co hůř, opravdu se topil. Nejen, že neuměl plavat jako vlk, ono to bylo ještě horší když měl křídla. Bylo teď vůbec možné uniknout? Kdyby jen věděl, co to bylo za rostlinu a jestli by se mohl proměnit, ale on nevěděl ani popel skoro o ničem z flóry.
Ještě než se ta masožravka zavřela, zaslechl hlas. Nejen to! Slyšel i jiného ptáka. Ani jednomu z hlasů moc nerozuměl. Nebylo divu v tom rozruchu, ve kterém se ocitl. Najednou měl však naději na záchranu. Mezitím, co lokal tekutinu a docházel mu dech, ucítil, jak se jeho záchrana snaží roztrhnout spodní část houby, nebo ji rovnou utrhnout celou. Snad se mu to povede než přijde mladý vlček o vědomí.

Ve stálém úsměvu poslouchal svého učitele. Takové lekce mu velmi prospívali, pamatoval si je totiž déle než ty formálnější. Zrovna tento moment si bude opravdu dlouho pamatovat. Možná sám potom někdy využije podobný moment překvapení, teď už věděl jak. "Mám to vrozené, ptáci bývají ostražití a já jsem taky! I když jen z půlky..." Zamyslel se. Vlastně ani nevěděl, jestli už Jarumimu říkal, že je z části ptákem, ale teď mu to stejnak muselo dojít. "Vytrvalost? No... Létám rád, rozhodně mi to urychluje přesun, ale snažím se soustředit i na pohyb na zemi. Chci být rychlý všude! Proč?" naklonil hlavu na stranu. Rufus byl rád ve vzduchu, užíval si let a vítr, ale také rád běhal. Připomínal si tím, že je z půlky ještě také vlk. Hlavně měl často dost energie a nedokázal si ji vybít jen na nebi, trénoval každou chvíli něco jiného. To také proto, že dlouho nevydržel u jedné činnosti.

Neměl v povaze nějakou zuřivost, možná spíš jen umíněnost, ale hlavně naivitu, které se postupem času, zdálo se, zbavoval. Život v Ignisu, stejně jako smrt otce a odchod rodiny, ho poznamenal a otevřel mu oči. Možná nějaké to semínko agrese v něm začalo klíčit, ale nikdy z něj nemůže být strom. Možná tak keřík. Jelikož byl povahově dobrák, nemohl se z něj jen tak stát bojovník maniak. Tudíž ani Adain se nemusel bát, že by zrovna mladého Rufuse musel usměrňovat. "Dělám, co mi radí instinkty, nikdy jsem zrovna nemusel bojovat, spíše být ostražitý.."
Jedno slovo stačí Rufa zastavilo na místě. Dokonce tak rychle, až ho tlapy zabrněly. Stejně zareagoval i na další slova a začal přecházet a přešlapovat. "Líbilo by se mi bojovat, ale myslím, že budu mít větší šanci jako špeh. Už jen díky magii bych v tom byl jednička," zaculil se. "Sám si nejsem jistý, čím chci být, ale asi bych byl radši v akci než sedět v táboře jako léčitel nebo učitel..." Po chvíli se zastavil. Cítil, že mu srdíčko zase zpomalilo.

Vánek ho pohladil kolem uší. Byl vcelku překvapený a rád, že i v létě - v takovém parnu- se občas i ten vítr ukáže a projeví milost. Bohužel při těch slovech zapomněl na jelenovo nedoslýchavost, ale naštěstí byl zvyklý mluvit nahlas. Imamu očividně slyšel a začal s vyprávěním. Rufus poznal na hlase, že asi přeci jen narazil na citlivé téma a radši se do toho více nešťoural. "Hmm... Takže ne každý to má daný rodově. Je zajímavé poznávat i vlky mimo Norest, jsou zajímavý a spousta jich vypadá jinak. Tudle jsem potkal jako malej jedno obrovskýho vlka. Snažil se mě vyděsit, ale mně přišel fajn..." zkusil odpoutat jeho pozornost od toho nevydařeného tématu před tím. Tentokrát mu to šel říct blíž k uchu, protože takhle dlouhé povídání by asi opravdu neslyšel celé.

Přikývl. Pochopil, že Adain mu k tomu moc neřekne. Naopak k tréninku mu toho řekl víc, když odrazil jeho útok protiútokem. Rufus byl možná rychlý a měl dobré reflexy, ovšem jeho síla na tom nebyla tak dobře. Neuměl moc dobře používat jinou sílu než rychlost, svaly totiž neměl. Tudíž se po protiútoku svalil na zem, udělal kotoul a z něho se zas postavil na nohy. "Asi bych byl lepší špeh než bojovník," odplivl si. Byl naštvaný, že se mu moc nedařilo. Jenže to, co řekl, byla víc pravda než by mohl jeden tušit. Jeho tělo i magie bylo stavěné spíše pro nenápadný příchod a rychlý odchod. I zbarvení nebylo zas tak nápadné jako u jiných a nebyl ani moc vysoký. Prostě takový klasický špeh.
Nedal se ovšem vyvést z míry a útočil dál. Jeho další útok byl trochu přidrzlý. Dělal, že jde na Adaina z boku, ale jen ho přeskočil za pomoci křídel a když dopadl, zatáhl ho za ocas. Hned na to uskočil, ale už si taky aspoň kousnul.