Príspevky užívateľa

Stále pohopkával okolo té zvláštní rostliny. Snažil se přijít na to, jak se dostat dovnitř, ale aby tam nespadnul. Nakláněl se čím dál blíž k nektaru a pomalu usrkával tu lahodnou tekutinu. Přemýšlel, jestli by mu to chutnalo i jako vlkovi. Byl trochu větším druhem ptáka, tudíž bylo těžké udržet se na okraji slizkého povrchu téhle rádoby houby. Nakonec se naklonil natolik nízko, že už se neudržel a spadnul dovnitř. Všechno peří měl nyní ulepené od nektaru a nemohl ven. Začal vřeštět a plácat sebou. V momentě, kdy se houba rostlina začala zavírat, pochopil, že to je past na malé tvory. Něco, jako mucholapka. Zavřeštěl ještě hlasitěji a doufal, že ho někdo uslyší. Nebyl si jistý, zda se zde mohl proměnit. Mohlo by to dopadnout špatně. Rozhodl se to nechat jako poslední možnost.

I Rufuse začínal tento trénink bavit. Byl rozhodně lepší než předešlá konverzace. Mladý vlk věděl, že přikrčit se k zemi není zrovna nejlepší volba, ale nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. To co nečekal bylo, že i oranžový vlk udělá stejnou věc a udělá si z Rufa kuželky. Docela to tak i vypadalo, protože se rozhodl vstát a v tom do něj Jarumi vrazil a podrazil mu nohy dřív, než stačil utéct nebo uskočit. Vypadali teď, jakoby nacvičovali nějaké cirkusové číslo. Pád sice vcelku bolel, ale to nezabránilo mladému vlku se zasmát nad tímhle povedeným manévrem. "Tak to jsem nečekal!" zasmál se a podíval se na svého společníka.

Rufus byl velmi netrpělivý, co se jejich smečky týkalo. Donesly se jim zprávy o příchodu Přízračných a on se rovnou začal hlásit k výpravě. I když byl jen Omegou, měl křídla a Přízračné trochu znal, stejně jako jejich území. Bylo snad jen zázrakem, že mohl putovat k hranicím se samotným Rayem, ale přeci jen věděl dost. Jak o druhé smečce, tak o zajetí Roo.
U hranic se dozvěděli ještě víc a když se ukázali Přízrační, začlo se i řvát. Ruf byl trochu vyklepanej z toho, že by tu mohla proběhnout válka, ale nesměl to dát najevo. Byl teď přeci hrdá Ignisan a nesměl v tom smečku nechat! Obzvláště potom, co už měl pár tréninků za sebou. Byl schopný boje možná víc než ta jejich mrtvá členka. Samozřejmě nechtěl nic říkat, aby neřekl nějakou blbost a sám ten konflikt nevyvolal, ale nelíbilo se mu, že se do nich někdo navážel. To teda ne!
Zatím jen přihlížel a nechal mluvení na dospělých a výše postavených. Napínaly se mu svaly v těle.

Byl odhodlaný vydržet co nejdéle a také mohl mezitím říct Adainovi, co se vlastně stalo s těmi můrami. Po útoku dostal ihned pochvalu a to mu trochu pomohlo, aby další útok byl podobně promyšlený. Po úhybu se opět odrazil a zaútočil zezadu. Pokusil se ho kousnout do nohy a uskočit dřív, než by dostal sám ránu. "Snadné to nebylo, ale nemusel jsem žít dlouho sám za sebe... Myslím si, že ty můry měly něco společného s Ignisem, protože když jsem o tom mluvil s Roo, dívala se na mě tak zvláštně..." řekl mezitím, co kolem červeného poskakoval. Po chvilce se znovu snažil zaútočit na krk. Tentokrát s rozběhem vyskočil a rychle se pokusil zakousnout.

Přikývl. Mladý vlk to pochopil velmi rychle. Jelikož vypadal také křížený, určitě to nebylo těžké pochopit. "Ty jsi taky půl vlk a? Ještěrka?" zkusil hádat. Nenapadlo ho nic jiného, co by mohlo mít takové ostny a tvary. O dracích totiž nic nevěděl, hlavně nikdy žádného neviděl. "Je to možné. Slyšel jsem, že někteří magii nemají, ale většina ano. Třeba taky nějakou máš! Nevíš jestli se třeba neděje něco zvláštního, co se třeba u jiných vlků neděje? Já mám tu proměnu, ale můžeš mít třeba... Třeba vodu, nebo oheň! S něčím manipuluješ, nebo umíš něco navíc," zkoušel přijít s něčím, co by vlk mohl umět. Nenapadalo ho teď zrovna, jaké magie můžou být, napadaly ho jen ty základní. "Těší mě Cyro. Hele... Nemáš náhodou sourozence? Hrozně mi někoho připomínáš..." zkusil se zeptat.

Byl rád, že se vlk díky masu dal trochu do kupy. Mrzelo ho, že kvůli němu tolik trpěl, ale byl rád, že mohl otci říct sbohem. Nechal ho najíst a sám mlčky seděl opodál a přemýšlel. "V pohodě, nemám hlad... Měl jsem než jsem šel sem," odpověděl jednoduše a ještě chvíli čekal, než se vlk nají. "Ty jsi kříženec jelena? Došlo mi, že jsem se tě ani neptal..." začal další konverzaci. Snad mu to nebude vadit. Rufus přeci jenom nevěděl, jestli by to nebylo citlivé téma, nebo jestli Imamuovi nebylo tak špatně, aby nemluvil. No zeptal se, ale pochopil by, kdyby nepřišla odpověď.

Poté, co vlka otočil tak, aby se mu dobře dýchalo a hlídal jestli je pořád naživu, Imamu se probral. Rufus si nebyl jistý, co dělat, aby mu neublížil, ale byl rád, že už je při vědomí. Vypadal velmi zesláble a ani se mu nedivil. Otce musel jistě hledat dlouho a vyčerpání muselo být stejné, jako pro něj bylo dlouhé pobytí v ptačí podobě. Jídlo, no ano ta srna, kterou jedl před tím! došlo mu ihned. Naštěstí našel jelen trochu síly s ním mluvit. Teď už Ruf věděl, co má dělat! Rychle doběhl pro srnu, ale vytušil, že ji asi neunese a tak jen odtrhnul kus masa a donesl mu ho. Doufal, že to bude stačit. Nechtěl, aby zase vypnul a udusil se.

Jen přikývl a podíval se na svůj odraz v řece. Přišel si jako zmoklé kuře. Nechápal, proč se téměř každý vyptával ihned na jeho minulost nebo magii, ale byl s tím už tak nějak smířený od malička. Moc vlků pravděpodobně nevídá ptakovlka každý den, obzvláště ne Ignisana. Celé jejich hejno bylo dobré povahy a Ignis tímto zrovna známý nebyl. Ovšem Roo ho dovedla ke všemu, co si po ztrátě rodiny přál a on tedy nechtěl nic jiného, než být tam s ní. Tedy než ho odmítla. To byla také velká bolest, kterou Rufus nenesl zrovna dobře. "Můj druh je Rufous Sibia. Nevím jestli tady takový druh máme, ale je stejně barevný jako já," odpověděl mu jednoduše. Pravděpodobně tento druh neznal, ale Rufus se zrovna proměnit nemohl, byl vyčerpaný. "Chtěl jsem odejít, ale... no... zamiloval jsem se..." zašeptal trochu stydlivě. Kdyby jen věděl jak to dopadne, radši by šel.

Červený poznal, že ho něco trápilo, dokonce se mu povedlo částečně odhalit co. Ruf potřásl lehce hlavou, byl už zvyklý o tom mluvit. "Asi kolem jednoho roku... Žil jsem s hejnem v kotlině a potom dvě můry zabily mého otce, moje rodina to neunesla a odešla, ale já tu zůstal. Chtěl jsem být s Roo..." jeho hlas zněl trochu sklesleji, ale už ne smutně. Už o tom mohl aspoň normálně mluvit, ovšem vždy se mu vybavila ta stejná vzpomínka na ostatky jeho tatínka Dudka.
Potom byl čas na útok z jeho strany. Musel se teď jistě hodně snažit a využít své rychlosti, aby mohl mít šanci Adaina zasáhnout. První útok mířil z boku a šel rovnou po krku, čekal však, že jeho společník se mu vyhne a tudíž se jen odrazil a stejný útok zahájil teprve po odrazu. Jeho první průhledný krok tedy zakryl tímhle fejkovým úhybem a opakovaným útokem z jiné strany.

Malý vlček zůstal v údivu. Rufus tím nebyl nijak překvapen, protože se tohle dělo často. Obzvláště když se takhle předvedl malým vlčatům. "Nemůžu tě to naučit... Je to má magie a ta nejde naučit, tu musíš mít," vysvětlil mu. Stáhl křídla k tělu a posadil se naproti němu. Začínal si uvědomovat, že už není tak malý. Hrozně vyrostl a dospěl, bylo mu z toho docela smutno. Ovšem svůj smutek nedal vidět napovrch, musel být teď silný. "Jsem ptakovlk, tamto byla moje druhá podoba..." Vlče ho fascinovalo stejně jako on jeho, ale pořád mu neřekl svoje jméno! Drzost.

Uposlechl požadavek a zůstal na louce hlídat tělo. Celou dobu přemýšlel, o čem by ti dva mohli mluvit. Nevěděl, jak dlouho to bude trvat, ale byl ochotný počkat třeba celý den... I když v Ignisu by za to asi dostal na čumák. Nesměl se jako Omega zdržovat mimo hranice nijak dlouho. Pro odpověď od otce by to však možná riskl.
Dlouho se nic nedělo a Rufus odháněl akorát mouchy od něj i Imamua. Byly tak otravné, obzvlášť když si myslely, že Imamu je mrtvý a můžou ho sežrat. Štvaly ho.
Po chvíli zvedl jelen hlavu a Rufovi se rozzářily oči. Trvalo to sice dlouho, ale nesl dobré zprávy. Dudka očividně našel a předal vzkaz. Pocit, který se ho po těch slovech zmocnil, byl nepopsatelný. Bylo to skoro jako by mu otec odpustil. Malé vlče se tehdy ještě nemohlo pomstít a teď, jak se mu po větru doneslo, bylo již na pomstu pozdě. "Děkuji.." Po tomto Imamu vyhodil obsah svého žaludku před sebe a poté omdlel. Rufus si okamžitě vzpomněl na Feierovo učení a poskytl vlkovi trochu léčitelské péče. Měl by ho někam odnést? Nebo mu snad něco přinést? Začal zmatkovat.

Rufus už měl občas namále, ale tím, že byl teď menší cíl, neměl zas takový problém se vyhnout. A to i kdyby jen o chlup. Mladý vlk se potom posadil a zasmál se. Bylo fajn si po dlouhé době takhle hrát, i když už na to Ruf neměl věk. Jeho hlavní náplní byly teď spíše tréninky.
Po chvíli ve vzduchu už se cítil dost vysílený a usoudil, že by se mohl proměnit zpět. Ve své ptačí podobě už byl docela dlouho a hlavně teď, když ani nemohl s vlčkem mluvit, ho napadlo, že to bude asi nejlepší. Změnil se tedy zpět ve vlka a dopadl na zem. Tušil, že se teď jeho společník vyleká nebo bude zírat v údivu. "Jsem Rufus, ty?" představil se s úsměvem.

V očích mu zableskl kousíček naděje a vděčnosti. Sám to otci říct nemohl, on byl většinu času s matkou a vídal se s ním sem tam. Možná nebýt jeho smrti, vídal by ho častěji třeba později. Tímto způsobem mohl aspoň říct pořádné sbohem a doufal, že by se mu také potom mohlo ulevit. Bylo rozhodně těžké vidět jen vraha a žádné pozůstatky mimo těch, kterým můra říkala suvenýry. Bylo nechutné, to, co mu provedly. "Jmenoval se Dudek, také vypadal jako dudek. Řekni mu, že se mi stýská a je mi to líto. Že ho mám moc rád... A sbohem... To mi stačí," řekl narychlo, aby to v něm nevyvolalo další emoce. Čím víc myslel na spojení s mrtvým Dudkem, tím víc se mu všeho po dlouhé době, kdy to tak statečně přecházel, zželelo. Tušil, že má teď Imamu potřebné informace a doufal, že se brzy vrátí s odezvou. Nečekal moc slov, otec na něj stejně určitě dohlížel z nebíčka.

Celá tahle konverzace se začala stáčet do jeho osobního života a také do minulosti. Rufus začal být očividně nesvůj a nevěděl, jak to vlastně celé říct. Nešlo o to, že by tomuto vlkovi nevěřil, vždyť ho mohl spojit s otcem! Bohužel však Rufus ani nevěděl, kde jeho nebožtík tatínek skonal. Po dlouhém mlčení se rozhodl stručně vysvětlit svou situaci a odpovědět tím na všechny jeho otázky. "To je tak... Měl jsem rodinu a věřím, že někdo je stále ještě naživu, ale bylo to někdy v zimě, kdy se tu objevily takové dvě vlčice. Vypadaly jako můry a jedna otrávila mého tátu. Do té doby jsme se měli fajn, ale potom jsem jednu z nich potkal a měla u sebe pírko a oko tatínka, taky jsem z ní cítil krev a jeho pach. Její sestra ho zabila a společně ho potom sežraly. Byl jsem ještě malý. Zbytek rodiny potom zmizel za hranicemi. Teď jsem tu sám... Teda ne úplně, mám smečku, přivedla mě k ní kamarádka. Na tomhle místě jsem dlouho bydlel, naše rodina žila v téhle kotlině a také jsem se tu narodil... No už je to asi rok od té doby..." vypověděl mu svůj příběh. "Otec zemřel kousek odsud, myslíš, že bys mu mohl říct, že ho mám moc rád?" Otázka přivedla Rufusovi smutek a slzy do očí. Tak moc by chtěl s Dudkem znovu mluvit. Aspoň tímhle způsobem by to možná šlo.

Nebral její slova na velkou váhu. Byl si sebou tak jistý, že mu to bylo vlastně až jedno. Sice se navenek tvářil, že s ní hrozně souhlasí, ale všechno šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nač se obávat? Byl to přece silný jedinec. Podle něj. "Jo tak Feier by mohl klidně nosit mě, vždyť má snad 3 metry!" zasmál se a odlehčil tím trochu celou situaci, aspoň tedy na chvilku.
Počkal než Roo nastoupí na expres do nebe a potom se pomalu a opatrně postavil. "Připravena se podívat kolem hranic?" zeptal se. Bude teď muset využít hodně síly, aby se vznesl. Ve vzduchu už to pak nebylo tak těžké, ale vznést se Rufus považoval za hardcore. Začal mávat pomalu křídly, aby si vyzkoušel, jak moc s nimi může pohybovat. Poté už se začal pomalu nadzvedávat ze země. V tom momentu se odrazil a byli ve vzduchu. Musel teď přizpůsobit sílu mávání další váze na sobě, ale věděl, že až bude plachtit, půjde to snáz. Neřekl to, ale po chvíli mu křídly téměř hořela námahou. Asi by měl začít trénovat s větší vahou při letu.