Príspevky užívateľa

Cítil se vcelku hloupě když mu Imamu vysvětlil, že jeho takzvané "povolání" nejsou žádná zvířata. Mohlo mu to vlastně dojít když už se s novými názvy setkal už v Ignisu. Tam měli také zvláštní pojmenování různých smečkových činností. Chudák Rufus celý den chodil a pořád si je opakoval, aby si je vůbec pamatoval. "Aha... To zní zajímavě, léčitele už jsem potkal, ale u nás jim říkáme medicusové. A umíte tedy mluvit s mrtvými jako ten rádce? Rád bych s někým mluvil," pokračoval v konverzaci. Učený z nebe nespadl a to, že se mu Imamu zasmál, to ho přece neodradí se ptát dál.
Bylo mu zvláštní, že se každý ptal na jeho křídla. Sice je spousta vlků neměla, ale třeba takový Adain je měl taky a nebyl ptakovlk. To bylo vlastně docela zvláštní. "Samozřejmě. Umím vše, co umí jakýkoliv pták. Mohu se díky magii také přeměnit na ptáčka, máme to v rodině." Hodně vlků, které znal, bylo mixnutých s jinými zvířaty, proč to pořád přišlo každému divné, to nechápal. On přeci i Imamu nebyl asi čistý vlk když měl to paroží.

Sám si nebyl jistý, proč sem ještě vůbec chodil. Co tu vlastně po tom všem ještě chtěl? Samozřejmě, mohl zde potkat nové vlky a mít aspoň nějaké další kamarády, ale byl Norest snad tak malý, aby to nemohl dělat i jinde? Možná se sem pouze vracel za šťastnými vzpomínkami. Měl jich tu přeci spousty, ale stejně tak i ty špatné. Byl asi hold nenapravitelný v hledání útěchy. Vzpomínky na rodinu ho sice provázely stále dál, ale už si z nich zas tolik nebral, už neměl důvod být smutný, bylo to dávno a i rodinu mu nahradila smečka.
Ucítil zde pach tuláka. Byl to někdo neznámý, konečně možná nový kamarád. Šel tedy po pachu a doufal, že vlka nevyruší při nějaké aktivitě. Nedávno narazil poblíž na vlka, který zrovna dožíral svou kořist. To si pak Rufus rychle rozmyslel jestli tam za ním chce jít. Naštěstí za chvíli našel jen ležící vlčici, vyhřívala se, očividně. Pravděpodobně už tu byla déle, protože tu její pach visel ve vzduchu. "Zdravíčko, neruším?" začal slušným pozdravem a udržel si od vlčice odstup, aby se necítila v ohrožení.

Rufus byl po chvíli už vydýchaný a jenom poslouchal zajímavý životní příběh. Trochu se zastyděl, že on byl připraven to vzdát než se přidal k Ignisu, ale to bylo asi už tak. Každý měl svoje a každý byl jiný. Možná i Rufus by se v takové situaci vzchopil a nestáhl jen ocas mezi nohy. "Páni. Není divu, že nemám šanci... Ale jsi dobrý učitel, chci pokračovat!" zazubil se a vyskočil hned zase na nohy. Bylo mu teď už jedno jak moc by se mu chtělo odpočívat, bude makat na sobě a potom bude taky takhle dobrý! Čekal, co na něj Adain vymyslí tentokrát.

Ne tak dlouho po setkání s léčitelem Feierem se opět přišel podívat do tohoto malého lesíka. Ve své ptačí podobě, téměř jako vždy, oblétával území. Nad všechny svoje schopnosti, magii trénoval nejčastěji. Přelétával z větve na větev a sledoval, jak se chová zvěř, když není ohrožena predátorem. Málo toho zvířata zde věděla, že by i tenhle zvláštně zbarvený ptáček mohl být pro ně nebezpečím. Trochu se nad tím v duchu zasmál.
Jeho pozornost po chvíli upoutala zvláštní věc na stromě. Vypadalo to jako úkryt pro malé tvory, ale zároveň to byla nějaká rostlina. Všiml si toho zde prvně, ale lákalo ho to prozkoumat. Jako vlk to nikdy necítil, ale teď ho vábila jistá vůně. Ve své druhé formě občas jídal věci, které měli létavci rádi a tenhle zvláštní nektar ho velmi přitahoval. Ta rostliny vypadala neškodně, skoro jako houba s nektarem. Začal ochutnávat a zjistil, že uvnitř je toho mnohem více. Rufus byl teď na tenkém ledu, kdy mohl spadnout dovnitř a nemusel ho nikdo zachránit.

Rufus už začínal chápat odkud voda plyne. "Nenarodil jsem se v Ignisu, jsem z hejna. V Ignisu jsem měl jedinou kamarádku v celém Norestu, proto jsem tam, dali mi domov, nejsou zlí... Aspoň většina ne, ani já ne..." vysvětlil mu svou situaci. Možná by nemusel každému říkat o svém životě hned na potkání, ale byl hold trochu naivní a spousta věcí mu nedocházela. Nedošlo mu ani, že by ty informace mohli někomu prospět a jemu ublížit. Vlastně mu to bylo i docela fuk. Sol se mu docela líbil zatím, neměl z něj tedy strach a řekl mu vše, co měl na jazyku. "No... Jsem ptakovlk, stejně jako většina mé rodiny. Dokážu se přeměnit v ptáka a podle druhu naší podoby se udává náš rod. Létaví, nelétaví, dravci... to je to, co ovlivňuje naše jméno. Akorát je to v nějakém jiném jazyce a ostatní mimo rod tomu nerozumějí..." vysvětlil mu. "Mého tátu zabili, viděl jsem jeho ostatky i ty dvě vražedkyně... Maminky i se sestrou odešly, protože to neunesly," posmutněl a sklopil hlavu s upřeným pohledem do země. Pořád mu to bylo dost líto.

Trochu se zalekl, když viděl, jak se k němu řítí ta pohroma. Vlče bylo samá noha a skoro to neubrzdilo před ním. Chvíli se bál, že ho sežere. Nebylo by to poprvé, co si ho někdo spletl se svým obědem, ale skoro každý ve smečce už o něm věděl, že je měňavec. Rozhodně už byl více v bezpečí než když se sem přidal, ale tohohle malého nikdy neviděl. Ani v Caligově blízkosti.
Vzlétl a přistál mu na hlavě. Měl tam ty zajímavé výstupky, ale to mu nijak nevadilo. Začal si ho prohlížet a potom zacvrdlikal jako kdyby chtěl něco říct. Ve skutečnosti také chtěl, ale vlk by mu nemohl nikdy rozumět. Po chvíli okolo něj začal prolétávat a doufal, že se za ním vlček požene. Zatím se ještě nechtěl měnit zpět. Chtěl si taky chvíli hrát.

Seděl ve své druhé formě na větvi nedaleko od místa, kde se domníval, že nikdo není. Odpočíval a zároveň trénoval svou magii, aby mu vydržela co nejdéle. Věděl sice, že pak bude hodně unavený, ale na tom tolik nezáleželo, neměl dnes nic na programu a byl se svou smečkou. Nic by se mu stát stejnak nemělo i kdyby jen zbytek dne prospal. Potom však jeho pozornost upoutalo něco zajímavého. Z jeskyně vylezl nějaký bílý vlk. To zvláštní bylo, že mu připomínal Caliga. Malého vlčka, kterého onehdy potkal v horách a skoro pořád brečel. Mohl to být jeho sourozenec, ale proč tedy nebyli spolu? Stalo se snad něco? Rufus nemohl teď cítit jeho pach, mohl se jen domnívat. Rozhodl se přiletět blíž a prohlédnout si vlka pořádně.

Očekával, že zpětný útok se nepovede podle představ, bylo by to moc snadné a Jarumi nebyl žádné párátko. Rufus čekal, že také uskočí jako on předtím, ale místo toho se postavil na zadní a dal mu po čuni. To mladý vlk moc nečekal a udělal krok zpět v překvapení. Hned na to zaregistroval, že útok se blíží tentokrát z boku a míří na jeho krk. Ruf reagoval opět rychle, ale díky pozdnímu povšimnutí po překvápku s čumákem už neměl jinou možnost než se skrčit a pokusit se Jarumovi podrazit nohy. Nevěděl jestli mu to projde, ale uhnout by mu teď zabralo dost drahocenného času a to směřovalo k tomu, že by ho protivník chytil. Vyjel na zemi po jeho tlapách a doufal, že oranžový vlk uskočí a dá mu více prostoru.

Usmál se na ni. Konečně se mu podařilo ji přemluvit k nějaké pořádné akci. "Jasně, ale budu v pohodě neboj se! Po tréninku s Adainem a Jarumim bych tě unesl i dvakrát!" zakřenil se na ni. Nebyla to ani lež, vždy ho druhý den všechno bolelo. Ti dva byli na něj moc zkušení, vůbec je nestíhal. "Poletím opatrně, ale pořádně se drž," řekl ještě a roztáhl křídla, aby měla Roo pohodlnější nástup. Ve vzduchu mohl za pár minut obletět celé území a díky Adainovi nebyla šance, aby se ocitli na cizím území. Už měl ten okruh natrénovaný. Těšil se až poletí, věděl, že křídla mu Roo záviděla už od malička a chtěl jí je aspoň na chvíli půjčit aspoň tímto způsobem.

Byl překvapený reakcí, kterou od červeného vlka dostal. Opravdu si myslel, že je špatný, ale on mu teď dodal sebevědomí. Možná to měl v sobě! Sice bylo vždy jednoduší uletět a zmizet v oblacích nebo se přeměnit, ale tím by se nic nenaučil. Zůstal hezky pěkně na zemi se složenými křídly a pokoušel se Adainovi vyhýbat co to šlo. Nedokázal se vyhnout pokaždé, ale aspoň byl férový. Několikrát zavrávoral, jindy se svalil na zem a předvedl pár dalších kotoulů, ale zase se postavil na všechny čtyři a pokračoval dál. Za chvíli měl dojem, že už mu to začíná jít a pak skončil zase na zemi. Udýchaně si sednul a signalizoval pauzu zvednutou tlapou. Potřeboval chytit dech a také něco říct. "Hele- já-" vydýchával se. "Vím, že teprve začínáme a všechno se musím naučit... Ale musím se zeptat. Kde ses to všechno naučil? Nedokážu určit odkud zaútočíš..." začal mluvit. Na jednu stranu byl zvědavý a na druhou si chtěl dát pauzu. Ty tréninky mu dávali zabrat. Vždyť se nedávno dostal na zdravou váhu a teď tohle!

Poznal, že z něj má Sol strach, nechápal tedy proč, ale uměl si ty domyslet. Ignis byl dříve plný zlých vlků a některá pravidla byla stále celkem brutální, ale vlci ve smečce mu teď nepřišli o moc jiní než jeho rodina. Byli hodní a pomáhali, tedy aspoň jemu. A sice byl nováček, kterého by si nemuseli ani všímat! "Aha.. Slyšel jsem o ní... No to je jedno..." nevěděl moc co říkat, nic o Nihilu nevěděl. "A proč bych měl něco takového asi dělat?" odpověděl. Nebylo mu zrovna příjemný, že se ho Sol bál, ale nechápal proč by mu měl ubližovat.. Hlavně když ho teď zachránil! To byla Ignisská pověst tak strašná? "Jo já vim... Ten rod upřesňuje můj druh, ale tomu už tady skoro nikdo nerozumí... Většina a možná celá moje rodina je pryč," zmínil. Zatím moc nemluvil, uvědomoval si, že vlka děsí a nevěděl zrovna, co by mu měl říct. Bylo to pro něj zvláštní.

Nevěděl, co si o tom má myslet. Samozřejmě se nechtěl vměšovat do žádného partnerství a lásky, ale přišlo mu velmi zvláštní, že tahle smečka dělá okolo všeho takový povyk. Samozřejmě už si díky členům a hlavně Roo zvykl na pravidla a chod smečky a také je respektoval, ale vždy když se stala nějaká velká událost, stejně jako tahle, měl z toho hlavu naruby a klepaly se mu tlapky. Nikdy nic podobného nezažil. Smečka pro něj byla vším, musel si tedy zvyknout i na tohle.
Tiše poslouchal celý obřad, seděl trochu mimo, protože nechtěl jako omega zabírat místo všem, kteří si přišli poplakat. Marielle vlastně znal jen jménem a Raye se možná trochu bál, byl pro něj obrovská autorita a promluvil před ním jen když mohl nějak pomoct. Jinak se držel spíše v pozadí dokud nebude plnohodnotný člen. Jediné, čeho se účastnil bylo společné vytí a potom hostina. Zatím si připadal, že tu stejně byl jen z důvodu členství ve smečce. Vlastně se cítil naprosto zbytečný a jen tak pozoroval okolí. Jestli bude gratulovat a přidávat se k hostině, rozhodně půjde jako poslední.

Pořád byl z jelenovitého vlka velmi nesvůj. Díky vlastnímu druhu ho neodsuzoval, ani jeden z nich nebyl očividně čistý vlk, ale děsilo ho to paroží. Představoval si, jak by ho na něj mohl nabrat a nepomohla by mu ani křídla. Proti vlkovi takovému nic neměl... jen to paroží. Potom mu vlk řekl nějaká slova, která snad v životě neslyšel. "Šaman a duchovní rádce... To slyším poprvé, to jsou nějaká cizí zvířata?" naklonil hlavu na stranu a pak zpět. Nedokázal si pod tím nic vybavit. Možná duchovní rádce v něm vzbuzovalo, že mluví s duchy a něco jim radí, ale šaman? To znělo jak zvíře. "No, těší mě Imamu, jsem Rufus, jsem ptakovlk, proto mám křídla.." představil se jednoduše. Hlavně bez rodu. Ten by mu asi nerozuměl ani kdyby mu ho zakřičel do ucha.

Přikývl. Už od štěněte měl výhodu rychlé reakce a okamžitého protiútoku, ale nebyl si jist, zda to bude stačit na zkušeného vlka. Nikdy se ještě nepral a ani nebojoval o nic, to byla zatím velká nevýhoda. Ovšem Jarumiho slova ho lehce uklidnila. Mělo jít vlastně jen o to, aby si boj zkusil, ne aby se bál o život. Trochu se tím uklidnil, ale Jarumi jednal rychle, ani nečekal na odpověď, na nic, prostě zahájil útok. Ruf rychle uskočil když ho zahlédl a trochu se zalekl tesáků mířících k jeho hřbetu. Otočil se proti němu a ihned šel vlkovi po krku. Nebyl čas přemýšlet, musel jednat a nesměl se vzdát za cenu ničeho. Díky slovům jeho společníka se teď ani nedržel zpátky a nesnažil se ustoupit jako obvykle.

Mladý vlk se rád všemu naučil a rozhodně se v ničem nešetřil ani při malém množství spánku, kterého se mu v noci dostalo. Všechno bral přinejmenším sportovně a tudíž se po vyzvání pokusil o sražení jeho nynějšího učitele. Nebral to na lehkou váhu, ovšem nebyl si zcela jist, jak by ho mohl srazit na zem se svým chabým množstvím zkušeností. Začal ho tedy obcházet a snažil se zjistit, jak by to bylo nejsnazší. Pokusil se ho překvapit nárazem z boku, ale nejtěžší bylo se také udržet na nohou. Do Adaina narazil celou vahou, udělal kotoul, ale hned se rychle zase postavil. Připadal si trochu hloupě. "To asi nebylo úplně ono... Nikdy jsem se nepral, zatím..." přiznal se a mírně sklopil uši.