Príspevky užívateľa

Rufus si už nebyl jist na co by se měl ptát. Nebyl zrovna znalý ve zraněních, která se mohou stát a už vůbec ne v jejich léčení. Už ho nic nenapadalo. Slyšel toho od Feie dnes tolik nového, že už ani nevěděl, jak se jmenoval ten první keř. "Dneska už snad ani ne. Nic bych si pak nepamatoval, už teď toho bylo hodně... Ale až se příště potkáme, určitě něco vymyslím! Mohli bysme třeba jít někam koukat na další bylinky," navrhnul. Ale to bude příště, teď byl už celý unavený ze všech těch nových informací. Docela už si přál jít zpět do svého pelíšku.

Nebral ji zrovna moc vážně. Po dobu pobytu v Ignisu zesílil a také ještě o něco narostl, nebyl už malé škvrně, které plakalo na hranicích. Byl z něho velký silný vlk. Na svých slovech tedy trval. “Prosimtě… Jsi malá a lehká, co bys mi asi mohla tak udělat?” zasmál se. Naivně si myslel, že se nemůže nic stát přeci, on je přece machr světa a unesl by i Feiera! I když o tom už by i sám asi pochyboval. “Nic se ti nestane, přísahám! No tak!” přemlouval ji. Opravdu se snažil z ní vymámit souhlas. Věděl, jak moc tahle vlčice touží mít křídla, záviděla mu je od malička.

Poslední dobou se od smečky moc nevzdaloval, dnes se však rozhodl proletět znovu k horám. Nelíbilo se mu, že byly blízko k Přízračným, neměli s nimi dobrý vztah. Ovšem hory samy o sobě byly krásným místem a dobře se zde odpočívalo. Připomínaly mu hory doma v kotlině, kde poznal Roo a také přišel o rodinu… Už zase na to myslel, nedokázal to vyhnat z hlavy. Jak mohl někdo sežrat vlka? Nechápal kanibalismus, bylo mu z toho špatně vždy, když na to pomyslel.
Ve své ptačí formě přistál na jednom kameni, netušil zatím, že byl v blízkosti jiný vlk, sedl si jen odpočinout.

Byla mu zima, neváhal tedy se přiblížit. Nějakým způsobem dostal k vlčici více důvěry. Asi hlavně proto, že potom ucítil to krásné teplo a oči se mu začaly zavírat. Přišel si tak zvláštně v bezpečí. "Jsou zvláštní, ale líbí se mi... Je fajn mít společnost a plameny..." odpověděl potichu a lehnul si nedaleko od ní. Cítil únavu, nedokázal se jí ubránit, i když sebevíc chtěl. Nakonec usnul a ráno, když se probudil, odebral se zase jinam.

Neochotně přišel blíž. Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad, ale copak měl jinou možnost? Vlk ho očividně neslyšel, slyšel asi jen to o jelenovi. I když to bylo teoreticky vše co říkal. No nakonec blíže přišel, až k němu, no nebylo mu z toho zrovna nejlíp. "Říkal jsem, že vypadáte zvláštně, nic špatného. A máte jiný pach... Kdo jste?" zeptal se paroháče. Zrak padl i na jeho brašnu, to měli oba podobné. Rufus v té své nosil peří obou rodičů, stejně jako jeho sestra. Ach Sibia... Kam zmizela? Snad odešla s matkou. Snad jim je obou lépe někde jinde.

Rufus si nepřišel moc připravený, nemohl skoro dospat a teď byl unavený a bez energie. Jenže měl teď trénovat boj, nebo spíše obranu a na to se těšil. Těšil se také na Adaina, ten vlk se mu vcelku zamlouval. Aspoň tedy o něco více než jiní. Měli sraz u kopečků. Rufus tam doběhnul, aby se po cestě probudil a hned na místě potkal červeného, jak tam pobíhá okolo. "Zdravíčko! No nevím jak ty, ale já bych rád zkusil všechno, co za dnešek můžeme stihnout!" řekl nadšeně a zavrtěl ocasem.

Zaujatě přikývl. Léčitel s léčitelskou magií musel být jistě užitečný, ale i dorý léčitel sám o sobě, jako byl tady Fei, byl pro smečku to nejužitečnější. Prát se umí každý, kdo může chodit, ale léčit? To chce znalosti! Hltal doslova každé slovo, i když tušil, že všechny detaily si stejně asi nezapamatuje, i kdyby chtěl sebevíc. Na další otázku už se ho obrovský vlk nezeptal. "Nebojí se tě občas ostatní? Myslím, že jsi docela děsivý... A obrovský. Někteří asi mají strach, nebo ne?" zeptal se. Nemyslel to vůbec urážlivě, jen ho to zajímalo při pohledu na něj. On se sice nebál, ale už mu bylo řečeno, že vlci mají často strach z ostatních jedinců. Obzvlášť takových, jako byl Fei.

Přikývl. Neměl skoro žádné zkušenosti, takže nemohl nic pokazit tréninkem. Zlepšoval se maximálně tak sám se sebou, ale to bylo o ničem. "Jasně, budu dělat co umím..." ušklíbl se a připravil se odolávat útokům od Jarumiho. Upřímně to bylo mnohem lepší než ta konverzace před tím. Tohle by mohla být aspoň zábava a on udělá všechno pro to, aby dokázal, že za něco stojí! Nebyl si úplně jistý, jestli je dostatečně dobrý na Ignis, ale i kdyby ne, vytrénuje se k tomu.

Odtrhl svůj pohled od krystalů a pohlédl jí do očí. Už k ní cítil něco jiného než předtím, změnilo se to. Pořád ji miloval, ale teď už aspoň věděl, že ona jeho ne. Bolelo ho to hodně, hlavně tím, že tušil, že má už někoho jiného. To ho bolelo nejvíce, ale stejně nepřestal milovat. "Jsem si jistý, že tě unesu, můžu ti ukázat jaké to je létat..." navrhnul nejistě. Myslel si, že ho odmítne, bylo mu to vlastně docela jasné. Už tak nějak přišel na to, že jí musí nechat jít a být jen kamarád, jestli vůbec... Ale on ji nemohl jen tak pustit k vodě. Nikoho jiného neměl.

Stále trochu mimo, ale už vnímající slova, se Rufus podíval na vlka a teprve teď si ho pořádně prohlédl. Než stačil cokoliv říct, vlk se mu představil. Cítil z něj něco známého, ale zároveň neznámého. "Z jaké jsi smečky?" zeptal se opatrně. Sám znal zatím jen dvě, tudíž byl opatrnější. Smečka z něj cítit byla, ale jaká, to nevěděl. "Jsem Rufus. Rufus De Clara Stella von Umoya Tori a ne, nemám v plánu se už topit..." odpověděl. Vlka měl stále na očích, a to i když mu právě zachránil život. Nebyl moc důvěřivý k věcem, které neznal, obzvlášť k vlkům.

Vlk už byl očividně plný a sednul si vedle své kořisti. Rufus opravdu nerad chodil cizím mezi žrádlo, ale měl tady číhat, než si ho vlk všimne a bude si bůh ví co myslet? Vydal se tedy pozdravit a také zjistit odkud se line ta vůně lesa. Bylo to skoro, jako by takhle voněl sám ten vlk, bylo to zvláštní.
"Zdravím.." pověděl opatrně a zavětřil pár metrů od něj. Byl čím dál tím víc přesvědčen o tom, že to ten jeleno-vlk má takový zvláštní pach. Jak se mu to povedlo? Chvíli ho mladý vlk zkoumal a potom se odvážil k otázce. "Jste jelen? Vypadáte zvláštně, tedy v dobrém samozřejmě..." znovu si ho prohlédl.

Rufus se do kotliny vracel občas... Neměl to místo moc v lásce, ale měl zde vzpomínky, které mu vždy vehnaly slzy do očí. Vlastně moc netušil, proč se sem vůbec vracel, ale měl to nedaleko od nové smečky, možná proto. Kdyby byl daleko a neměl tak krátkou chvíli sem dojít, asi by se vůbec nesnažil. Vzpomínal si, jak na téhle louce byl s maminkou a sestrou a všechno bylo moc krásné. Na chvíli na něj padl smutek, ale pak ucítil zvláštní pach. První značil mrtvou zvěř, ale ten druhý? Byla to doslova vůně lesa. Zaujalo ho to a rozhodl se jít za nosem.
Nedaleko na louce spatřil vlka, vypadal skoro jako jelen a požíral srnu. Rufovi to přišlo na okamžik vcelku vtipné, ale nezabýval se tím dlouho. Musel počkat než vlk dožere.

Rooin smích mu přišel stejně kouzelný jako svítící krystaly. Upřímně byl na ní částečně naštvaný, ale stále k ní něco cítil. Možná ne na dlouho jen k ní, měl to v hlavince dost pomatený. "Ále... Byl jsem se proletět po území, zjistil jsem, že se mi tu vyplatí pořádně trénovat a mám pořád co zlepšovat... Zahlédl jsem tě tu a tak jsem chtěl pozdravit," odpověděl na otázku a usmál se. "Tomu věřím, ale je to fakt síla, taky bych takový chtěl!" stále upíral pohled ke krystalům. Vzpomněl si, že někoho s krystaly zahlédl i mezi Přízračnými. Ignis byl stejně nejlepší volbou a taky tu byli zajímavý vlci. Byl spokojený se svým rozhodnutím.

Nakonec byl i Rufus rád, že světlý vlk ustoupil se slovy a dal se radši na otázku tréninku. To mladý přijal velmi vlídně a ihned souhlasil. "Jistě, od doby, co jsem tu trénuji spíš jen sám, rád se od tebe něčeho přiučím," usmál se. Určitě by chtěl zkusit všechno, ale nejvíc chtěl s Jarumim asi bojovat. To ještě s nikým nezkusil. "Můžeme bojovat? Ale neumím to, mám jen svoje instinkty.." řekl a protáhl se. Musel trochu rozhýbat tělo než bude něco dělat.

Kdyby mladý vlk věděl, jaký byl Feier k ostatním, byl by jistě překvapen, že se k němu chová tak dobře. Byl určitě jeden z mála, kdo mohl spatřit více jeho výrazu, než jen neutrální. Také to vypadalo, že byl překvapen, jak si Rufus vede a jak se vždy zamyslí než něco řekne. Potěšilo ho, že jeho odpovědi byly správné. Ovšem úkol s kostmi už byl pro něj větší oříšek. "Zlomené žebro... To je asi dost bolestivý ne? Myslím, že vlk by měl hodně ležet, aby se mu nestalo něco horšího, ale nevim jak bych to spravil.. Nevim jestli se dá hrudník nějak upevnit, nic mně nenapadá..." přemýšlel. Věděl, že zlomenina se upevňuje, pravděpodobně proto, že kost sroste a musí na to mít klid, i když ani o tom moc nevěděl, jen to někde zaslechl. "No nohu by hodně upevnil a zakázal na ni chodit asi, nevim co víc... Byla by hezká magie na srůstání kostí, to bys pak neměl takové problémy, že?" zazubil se na něj.