Príspevky užívateľa

Překvapeně se podíval mezi svá křídla. Asi tím vlčkovi přeci jen zvedl náladu. "Díky.." odpověděl zmateně. On tedy více obdivoval ta jeho, ty nebyly tolik obvyklé. Peří už měl vcelku po krk, spíš ho zajímalo jak létá on. Nechal to však být zatím, na to bude čas možná potom.
Prcek byl samé překvapení. Najednou se z pláče a lítosti stala zvědavost. Z ničeho nic! "No.. no jasně, určitě..." přitakal a nechal ho dělat si co chce.

Poznal, že se vlčkovi nechtělo moc mluvit, ani se na něho skoro nepodíval. Chudák si toho určitě také dost prožil, nechtěl ho trápit už ničím dalším. "To je dobrý..." zašeptal k němu a roztáhl křídla. Utvořil jimi okolo Caliga takovou bariéru, aby mohl být chvilku "sám". Hlavu nechal Rufus nahoře, nechtěl ho znervózňovat tím, že na něj bude ještě koukat. Tímto gestem k němu projevil soucit. Nechal ho vyplakat o samotě, nikdo - ani sám Rufus - ho teď nemůže vidět a zároveň byl chráněný.

K tématu hejna už Rufus neměl asi co říct. Opravdu to bylo složité i pro něj a těžko se dokázal vyznat i ve faktu, že dudek a straka mohou býti bratři, ale on a Sibia jsou stejným druhem.
"Nejsem přece orel nebo jestřáb..." utrousil na jeho blbý vtípek, ale také se zasmál. Ve své ptačí podobě měl o něco lepší zrak a viděl dokonce trochu jinak, ale teď byl vlkem, viděl stejně jako Adain. "No tak dokázal bych se zorientovat v určitých místech, ale kdyby šlo třeba o to, která část jela je ještě naše, a která ne, byl by to asi problém.. No každopádně už se v tom vyznám lépe, díky..." zazubil se.

Rufus otevřel se zájmem tlamičku, snažíc se vymyslet nějakou odpověď. Vzpomněl si na pár situací kdy měl strach, ale neznal správnou odpověď. "Občas to je jako bych svoje srdíčko spolknul a pak zkameněl, ale jindy mi chce zase vyskočit z těla... Tak se možná ten tep zrychlí?" zkusil hádat. K té odpovědi ho navedla spíše ta druhá věta, kterou řekl.
Dostal od Feiera ještě druhou otázku, taky zajímavou. "Jakože zlomená kost?" zamyslel se. "No já nevím, to je asi podle toho kde se zlomí ne? A možná jak moc?" hádal znovu. Myslel si, že jinak by asi léčil zlomenou tlapu a zlomené žebro.

Nakrčil trochu čumák. Tohle by na smečku zrovna moc nesedělo, oni by ho nechali určitě na pokoji kdyby to bylo možné. Roo Rufuse taky nechala být když se setkali když byl ještě štěně. On měl svou rodinu, ona svoji, nebyl důvod něco kazit, ale takhle?
"A co když se tvým rodičům něco stalo? Teda neříkám, že určitě muselo, ale... Já ze svého táty už nemám nic, snědli ho.." řekl vlčeti. Vůbec mu nedošlo, že by tím mohl třeba přivolat něco horšího. Prostě to jen řekl. Neměl teoreticky co ztratit.

Pokrčil jen trochu rameny. Občas když někdo takhle mluvil, přišlo to Rufovi jakoby se chlubil. Nechápal, proč by to někdo dělal, on o svých problémech nerad mluvil a nesnažil se nikoho shazovat. Jarumi mu dal jasně najevo, že to pro něj bylo horší, i když nic nevěděl a to stačilo, aby si mladý okřídlenec myslel své. Chlubit se neštěstím pro něho bylo odporné. Už to Jarumimu nechtěl ani říkat, ani nic namítat, prostě radši nechal být celé to téma a jednoduše to vzdal. Nemělo to pro něho cenu. "No a jak dlouho tu vůbec jsi?" optal se, aby řeč nestála.

Mladý vlk již dlouho nebyl mimo území, také se ani nemohl moc zdržet. Jako Omega neměl zatím velký prostor ani slovo, byl jenom zelenáč. Ovšem, i když si zprvu myslel, jak na něj budou všeci koukat, jsou na něho nakonec docela milí! Líbilo se mu, že ho učili lovu a léčitelství a všemu. Tohle by se v hejnu pravděpodobně nenaučil.
Seděl teď u vody a přemýšlel, jestli chce koupel, či pro jistotu zůstane suchý. Voda nebyla úplně nejteplejší, ale Rufus ještě nikdy neplaval a chtěl to zkusit. Nevěděl bohužel, že řeky k tomu nejsou zrovna nejlepší a proud by ho mohl sebrat.

Rufus si byl vědom toho, že po proměně zpět na vlka teď bude mít chvíli utrum. Musel počkat aspoň den do své další proměny, i když magii dosti piloval a chtěl se proměnit již dřív. Bohužel by mu to nemuselo vyjít, i jeho magie měla omezení.
Ve své vlčí podobě potom oznámil spěšně všechny informace alfovi a počkal pak než přišla smečka. Všichni se o svou betu zajímali a Rufus vytušil svou povinnost zdělit jim to, co již řekl Rayovi. “Odletěl jsem až když Roo zajali, vyhrožovali jí, ale i když nic neřekla, nic jí neudělali. Je v pořádku, ale odvedli ji do tábora… Ctěný alfo, viděl jste mne v mé proměně, když si budu moci odpočinout, mohu se proměnit znovu a doletět do tábora. Jsem ve své ptačí podobě nenápadný a bylo by to méně riskantní než poslat znovu vlka. Mohl bych zjistit, co se tam děje…” po oznámení smečce se otočil znovu k Rayovi a mluvil k němu. Seděl od něho kousek, tudíž nemusel ani nijak zvyšovat hlas, jako když mluvil se smečkou.

Uklidni se, uklidni se! Tohle bude v pohodě, nesmíš se prozradit, musíš ji zachránit! Rufusi, doletíš do tábora a zachráníš ji potom, tady je to moc nebezpečné, ničemu bys tím nepomohl, hlavně zůstaň ještě chvíli v téhle podobě, to zvládneš... podporoval sám sebe v myšlenkách. Dýchal jen velmi tiše, skoro vůbec. Vyděšeně přihlížel situaci skoro až se slzami v očích. Ty byly spíše ze vzteku nad tím, že nic nezmůže a nezjistí, jestli je Roo do poslední chvíle vůbec naživu.
Hluboký nádech a výdech... Vzlétl do vzduchu a potom se co nejrychleji snažil dostat zpět k alfovi a zbytku smečky. Musel se zase rychle vrátit, proto letěl jako vítr. Horší bylo, že se bude muset znovu proměnit, aby mohl podat hlášení v normální řeči.

Přikyvoval. "No jasně! To si pamatuju, když jsem byl ještě malej a spal u maminky tak jí vždycky tlouklo srdíčko. To znám, říkala mi o tom," usmál se, že konečně něco věděl a pyšně zavrtěl ocáskem. To co mu Feier říkal teď pro něj tedy bylo mnohem srozumitelnější než ty bylinky před tím. Ta první pomoc zněla stejně docela brutálně, ale asi to bylo důležité, když o tom tak vážně mluvili. Nedokázal si moc představit, jak by k někomu přiběhl a strčil svou špinavou tlapku do něčího těla. Znělo to docela zvláštně neuvěřitelně. Rufus ovšem nelenil a všechno si klidně zopakoval, aby se ujistil, že mu to v hlavince už zůstane.

Zadíval se pozorněji na znak, který se ukázal býti jizvou. Bylo to velmi zajímavé, i celé to povídání. Ruf měl rád takovéhle historky a vždy pozorně poslouchal, přičemž hltal každé slovo. Jenže Jarumi moc dlouho nemluvil a potom řekl něco, co ho docela znepokojilo. Štěstí? Proč si myslel, že má štěstí? Bylo jen proto, že znal Roo? Vždyť on viděl jako štěně hrůzy smrti a zůstal sám, úplně sám než se rozhodl zkusit žít jinak. Do smečky přišel skoro jako smrtka. To bylo štěstí? "Neřekl bych, že jsem měl zrovna štěstí... Sice jsem od malička tady, ale asi ne tak jak to vypadá..." stáhnul ouška k hlavě při té vzpomínce. Kdyby vlastně neměl Roo, už by tu pravděpodobně nebyl.

Rufus poznal, že vyvolal v druhém vlkovi větší zvědavost. Poznal to, protože se stále drželi u stejného tématu a otázky zřejmě nedocházely. Také si všiml, jak Adain v jiných částech území občas zavětřil. Došlo mu, že asi nehledá stopu, ale snaží se zjistit, jaký má mladý vlček pach. Moc se tomu nedivil, nebyl první, také bylo pravdou, že měl jiný pach než ostatní, sic jen o maličko. Větší pachový rozdíl vznikl když se proměnil. Jeho pach připomínal ptáka jen trochu, byl spíše neurčitý, obzvlášť pro vlka na lovu.
"No je to asi různé.. Já znám jen svou rodinu, maminka byla ledňáček, táta dudek. strejda straka a ještě jsem viděl jednoho, ten byl zase páv.. Já a moje sestra jsme jednoho druhu, rufous sibia se jmenuje náš druh. Je to takové divné, ale rodičům jsme podobní zbarvením spíš než druhem, asi to tak bývá... Moje druhá maminka byla zase obyčejný vlk, takže vlastně si nejsem moc jistý jak to přesně je..." trochu se rozkecal.
Okolo hranic ve vzduchu byl zmatenější než na zemi, ale aspoň si je teď pamatoval. "Tak ze země je to cítit, to je jednodušší!" odpověděl s úsměvem.

Nemohl dělat nic jiného, než nečinně přihlížet celé situaci. Pořád se však cítil lépe, protože tu aspoň byl a mohl doletět pro pomoc. No, sám by toho asi stejnak moc nevymyslel. Dokud byla Roo skryta byl nervózní, ale nic si z toho zrovna nedělal, potom ji však odhalili a Rufusovi málem zaskočilo. Na chvíli zapomněl dýchat a jen sledoval situaci. Byl připraven zasáhnout, pokud by šlo o zdraví jeho Bety, ale hlavně byl připraven sehnat pomoc. Cesta nebyla vůbec dlouhá, musel se akorát snažit, aby letěl co nejrychleji a nenechal Roo napospas osudu. Zatím jen skoro bez dechu sledoval celé dění.

Pozorně sledoval dění a naslouchal slovům vlka. Sežrat ho? Skoro se až hrůzou oklepal a jen lehce poposkočil po větvi. Had očividně poznal, že není jen obyčejný okřídlenec, musel z něho cítit ten zvláštní pach, který měli jen vlci z hejna po přeměně. Určitě věděl, že na ně Rufus kuje pikle a tak se Ruf vzdálil dostatečně na to, aby nebyl sežrán, a nebo mohl aspoň včas uletět. Mezitím sledoval i jeho společnici, která si očividně nevedla vůbec dobře. Dal jí sice možnost se schovat jinam, ale to bylo zdá se možná zbytečné. Mladý vlk zanedlouho totiž zjistil, že nejsou vůbec sami tři a z výšky, ze které měl rozhled daleko kolem nich zahlédl dalšího Ignisana. Jmenoval se Alaric, to Ruf nějak pochytil, ale nebyl zdaleka jediný příchozí. Z dálky bylo vidět, že se blíží někdo další. Byl určitě jediný, kdo teď mohl určit polohu všech přítomných díky své magii a tak musel jednat. Odletěl směrem pryč od Přízračných a zazpíval s nadějí, že ho bude Roo následovat.

Rufus si do poslední chvíle ničeho zvláštního nevšiml. Tady u hranic se soustředil hlavně na svůj plán, ale ten byl překažen. Hned jak se Roo připlácla na zem, přikrčil se a zavětřil. Ano, byl tu někdo z přízračných. Tohle mohl být malér. Jeho společnice byla už zkušená, ale on? Uměl snad jen lovit a neumřít sám, což by také asi záleželo na okolnostech… Musel něco rychle vymyslet. Rozhodl, že dorozumívat se budou znakovou řečí, tudíž kývl na Roo a ukázal čumákem na křídla. Naznačil jí tím, že se promění. Teď už opravdu musel jinak by ho chytili. Ukázal čumákem na strom a pak na její ucho, u čehož otevíral tlamu. Bude jí dávat i zvukové signály. Doufal, že pochopí, že zděšený ptačí křik znamená zdrhej. Už ovšem nevykoumal jak říct, že ho má následovat až bude poskakovat po větvích a čekat na ni, ale to by jí dojít mohlo. Musel vymyslet další plán, jak odvést vlkovu pozornost, ale musel jednat rychle, protože se blížil.
Nezávazně na tom, co na to Roo, proměnil se a odskákal do nedalekého křoví a udělal tam rámus, aby vlka odvedl z cesty. Z křoví pak bezpečně vyletěl na nedaleký strom, dokud byl v bezpečné vzdálenosti. Vlka díky tomu snad rozptýlil a dal Roo možnost se přesunout.