Príspevky užívateľa

Nebyl zrovna šťastný, že tu musí být, ale co měl dělat. Jeho pocity zápasily spolu víc než jeho hlava a myšlenky. “Víš proč Roo? Radši bych teď byl kdekoliv jinde než tady s tebou a víš proč? Protože jsem očividně dost naivní na to, abych si myslel, že bych u tebe mohl mít šanci, a proč? Protože jsi jediná, kdo mi zbyl a nejsi ani moje matka, ani moje sestra!” procedil přes zuby a snažil se zůstat v klidu. Rozešel se pryč, nemohl tam už déle stát a koukat do země. Měl ji moc rád a to, že se mu líbila bylo neobvyklé a měl divný pocit, ale nebylo to to nejhorší. “Ocenil bych kdybys mi přestala dělat chůvu,” dodal ještě.

Hlava mu moc nešlapala, neuvědomil si tedy, že pro někoho jeho křídla a peří na těle nemusí být znakem jeho druhu. Naklonil hlavu. Vlastně ano, všichni měli křídla, ale to nebylo úplně všechno. “Jsme napůl ptáci a napůl vlci, ptakovlci. Můžu se proměnit ve svůj druh ptáčka díky magii…” řekl když už byli ve vzduchu. Poslouchal Adaina a učil se novým věcem. Letěl hned za ním a pozoroval hranice jejich území, zatím si ničeho zvláštního nevšímal, co taky pro něj bylo zvláštní? Chvíli žil v troskách a viděl území přízračných.

S postupem se zdálo vlk souhlasil. Tudíž bylo rozhodnuto pro obletění hranic a lehkým seznámením s územím smečky. Potom ho zarazil svou otázkou. Musel se nad tím zamyslet. “Mé jméno je spojené s oběma rodiči a s mým druhem, znám ho tedy velmi dobře už od malička, ale smečku ne. Moje rodina nebyla smečkou, ale hejnem a nebyly tam žádné názvy…” vysvětlil mu. Potom se mu řekl svůj názor o rodu, bohužel se to netýkalo jeho rodu. Jak již zmínil, jeho rod určoval jeho druh, tudíž byl stejně důležitý jako nepotřebný. Ostatním stačilo vědět, že je ptakovalk, jeho druh už byl všem fuk.
Přikývl Adainovi a vybral si západ. Čekal teprve až vyletí on, nechtěl letět první, když se z výšky v hranicích nevyzná.

Bohužel nebyl moc zdatný v odhadování různých postojů a nenapadlo ho, že by z něj mohl být ten druhý v rozpacích. Přišlo mu normální v čem vyrostl a co viděl, tudíž si zvykl na okřídlené, barevné a trochu i děsívé. Klidně by to Feierovi řekl, ale nic netušil, nebyl zvlášť všímavým vlkem.
Poslouchal ho a pokukoval zároveň po okolí. První pomoc byla tedy asi ta nejhlavnější. Takže to asi nebylo něco, s čím může dojít k léčiteli, ale byly to asi spíš věci, které úzce souvisely se smrtí. Možná kdyby první pomoc uměl dřív, mohl otci pomoct, ale už by ho pravděpodobně mrtvého našel a ničemu by nepomohl. “Zranění? Viděl jsem škrábance a tak když jsem byl malej, ale jinak? Asi nic…” na jeho hlase bylo poznat, že tohle téma bude těžší než jména rostlin. I přes to dokázal poslouchat každé slovo a pamatovat si důležité informace.

Vlk byl milý, ale Rufa zaujalo něco jiného… tím byl znak pod jeho okem. Znak už jednou někde viděl, ale nebyl si jistý kde.”Také mě těší.. Můžu se zeptat? Odkud máš ten znak? Tedy.. Přijde mi, že ho nevidím poprvé…” řekl s hlavou nakloněnou na stranu, stejně jako Jarumi.
“Do smečky.. mě vlastně přivedla Roo a… to, že jsem přišel o rodinu…” poslední větu řekl velmi tiše. Hned na to přikývl. Zatím od něj nic nepotřeboval, ale vzal si jeho nabídku k srdci.

Rufus měl dokonalý plán ve své malé hlavince. Byl dokonale promyšlený a vyšperkovaný, ale potřeboval k tomu společníka a bylo jasné kdo to bude. Roo. Pořád nad ním musela bdít a hlídat ho, aspoň tohle si asi myslela. Nechtěl, aby na něho dávala pozor a furt ho někde doprovázela… Radši by ji sledoval zamilovaně z povzdálí, bránil ji před nebezpečím a obdařoval různými maličkostmi, ale jak? Připadal si vedle ní pořád jako batole. Začínalo mu to lézt na nervy. Jeho povaha se po Ignisu trochu změnila. Pořád byl podobný otci, ale začínal si hledět více svého a spoléhat se na sebe. Nepotřeboval tudíž chůvu, kterou mu byla tmavá vlčice.
Když překročili hranice, přišla chvíle na vysvětlení plánu. Hlavně si museli najít komunikaci, aby vše vyšlo. Ruf měl brouka v hlavě, protože tušil, že ho Roo nebude chtít nechat bez dozoru. I na to byl však připraven. “Roo? Pamatuješ moji magii přeměny? Proletím nenápadně do tábora a zjistím, co se tam děje. Budu míň nápadný než kdokoliv jiný, ale až přiletím zpět, nemohu se proměnit zase na vlka, protože už bych tak musel zůstat. Potřebujeme si vytvořit nějakou komunikaci, abych tě naváděl z výšky a bylo to míň nebezpečné…” začal vysvětlovat potichu svůj plán a čekal na reakci jeho společnice.

Proč vlastně vůbec vedl tuhle konverzaci? Nejradši by teď byl sám. “Zapomeň, že jsem něco řekl, nechci si teď povídat…” zavrčel lehce podrážděně, i když jeho pocity na tom byly bídně. Neschopnost se rozhodnout a převažující vztek, byli následkem velké rány jeho minulosti. Ač byl jeho život ze začátku sebelepší, ty špatné věci ho zasáhly zcela nečekaně a také v jednom období, a to bylo velmi těžké. Asi díky tomu se teď choval jinak než před tím, snažil se s tím vyrovnat po svém a nevěděl jak.

Pořád moc nechápal, o co tu vlastně šlo. "A kde máš teda rodinu?" ptal se dál. Začínal mít pocit, že tenhle vlček byl buď unesen, ztracen, nebo měl podobný osud jako Ruf. Rodinu možná jednoduše neměl. Buď odešla, či zemřela... Ono to v určitých situacích vyšlo na stejno, akorát u těch mrtvých se nikdo nemusel bát kde jsou, byli přece mrtví. Ne, že by to jednoho nějak uklidnilo, ale byla to taková jistota aspoň v něčem. U těch živých nikdo nevěděl, kde jsou, co dělají a jestli vlastně ještě vůbec žijí. Jeden by se z toho zbláznil...

Rufus se rád učil, a proto velkému vlkovi visel očima na tlamě. Přikyvoval a potom si klasicky opakoval, co se dozvěděl, aby se mu to lépe vlezlo do hlavy. Mezi opakováním si rovnou svou představivostí předváděl, jak má lovit. Když po nohou, skočil kousek dopředu a když po hlavě, vyskočil vysoko. Targovi to muselo přijít docela vtipné, mladý vlk totiž vypadal, jako by měl svůj svět.
Když skončil s předváděním a všechno si pamatoval, obrátil se zpět. "Zkusíme si ten lov? Myslím, že mi to půjde!" zazubil se a doufal, že bude moct jít lovit.

S obrovským obdivem a zároveň neskutečnou úctou Feiera pozoroval. Hltal každé slovo. Ano, vlk to byl sice obrovský a vypadal děsivě, ale Rufus nikdy nevyrost do strachu z takových věcí a vlků. Ti strašidelní jako byl on, či Mamreon, na něho byli hodní. To se ovšem nedalo říci o malých, nevinných a krásných vlčicích, které měly podobu můry. Byly roztomilé a zároveň tak nebezpečné. Bál se teď spíše roztomilých věcí, nevěřil nikomu kdo na něj koukal očkama, které vypadaly jako sen. Feier byl proto už od prvního pohledu pro něho menší hrozba než jiní. Mladý vlk to měl v hlavince poházené, ale mohla za to minulost, kterou se snažil ututlat životem ve smečce s novou "rodinou".
Pochodoval za léčitelem a visel na něm. Opakoval si všechno, co mu bylo řečeno a už už si čuchal k tomu lýkovci, než ho zarazila slova o jedovaté vůni. Radši se okamžitě stáhl a opakoval si, co se právě naučil. "Lýkovec jedovatý má růžové kvítky, nesahat, nečichat.." řekl si naposled tiše pro sebe. Velmi tiše samozřejmě, hlavně aby nerušil. Pak došli k vodě a Ruf na všechno zvědavě přikyvoval. "První pomoc zní zajímavě, rád se to naučím," zavrtěl nadšeně ocasem.

Byl asi pořád trochu zaražený, nevěděl co má říct. "To je dobrý.. Asi jsem jen překvapený, no nejsem tu dlouho a... No nevěděl jsem co se děje.." Snažil se ze sebe něco dostat dokud se nevzpamatoval. Odkašlal si a zkusil to jiným způsobem. Tímhle by asi daleko nedošel. "Jsem Rufus, vy?" začal s vykáním, aby dal najevo dobré způsoby a rovnou se představil. Konverzaci nějak začít musel, ne aby pořád jen šišlal.

Přikývl. Postavení ve smečce byly těžké na pamatování. "Jo, přesně to... Beta. Pořád mi do hlavy nejdou ty názvy," řekl a pak se zamyslel. Provést po území by bylo fajn, ale záleželo na tom... "No, popravdě, radši obcházím území sám, víc si toho pak zapamatuji, ale můžeme klidně letět podél hranic, aspoň abych si zapamatoval jak vypadaj z výšky..." dodal a na chvilku se podíval do dálky.
Potom mu vlk řekl své celé jméno. Tady ho mohl nachytat na švestkách díky svému nekonečně dlouhému jménu. Převzal rody obou rodičů, nebylo se čemu divit. "Rufus De Clara Stella Von Umoya Tori, jméno mé. Myslím, že stačí Rufus," zasmál se. "Dobře Adaine. Upřímně rody mi přijdou hloupé možná podobně jako vykání, ale je to vlastně docela potřebné zároveň obojí..." poznamenal a čekal na jeho reakci.

Praly se v něm různé pocity o nadvládu nad jeho tělem. Smutek už ustoupil a teď jen stál a nebyl ničeho schopný. Roo za ním doběhla celá nadšená, že ho vidí.. On to tak neviděl. Stejně přistál na zem jen proto, aby jí neublížil. Věděl, že by byla smutná kdyby s ní přestal mluvit nebo by utekl."Pořád mně vidíš jako štěně, chceš mně vychovávat, chceš mně bránit, ale to není fér! Já bych měl bránit tebe!" zavrčel si pro sebe, ale tak aby to slyšela i ona. Stáhl uši dozadu a zůstal už jen stát jako tělo bez duše. Vypadalo to, že vyhraje vztek.

Poslouchal alfu, který promlouval. V hlavě si rekapituloval vše, co stihl za svůj pobyt pochytit. Tohle se zdálo opravdu důležité, šlo zde o něco víc než pouhé povídání. Vlastně to byla první schůze smečky, kterou mladý vlk zažil od doby, co se přidal do smečky. Pozorně tedy naslouchal slovům vůdce a po očku pokukoval po ostatních. Nikde neviděl Roo, možná se mu ztratila z dohledu. To teď bylo stejně jedno.
Zachytil několik důležitých informací. Mrtvý vlk, kterého neznal, a který byl omega. Přesně jako Rufus! Smečka Přízračných… Ty znal, na jejich území už byl a ty vlky viděl, ale proč by zrovna oni dělali něco takhle ohavného? Musel se zamyslet nad informacemi, které se mu právě dostaly. Měl možnost být s Přízračnými, ale vybral si Ignis a nelitoval toho. Pokud byla pravda to, co alfa řekl, byl rád, že si vybral Ignis. Takoví jsou a tvářej se jak kdyby nic! začalo to v něm pomalu vřít.
Další, co alfa nabídl, bylo špehování a dva vlci se již přihlásili. On také mohl být nápomocný! A jak! Znal území druhé smečky, mohl se skrýt ve své podobě rufouse a obhlédnout střed dění aniž by ho někdo viděl. Mohl být všude velmi rychle, protože měl křídla… Na pozici špeha byl snad jako zrozený! ”Hlásím se ke špehování!” řekl nahlas naprosto odhodlaně a rozhodnut jít do toho po hlavě. Však on si vydobyje svou pozici ve smečce, on těm přízrakům ukáže, to budou koukat!

Seděl a snažil se být co nejvíce potichu. Do ticha zazněl Rooin zlomený hlásek, skoro neslyšitelný, ale stále mu bylo rozumět. Zabolelo ho to ještě víc. Utíkat mohl, plakat také, ale nemohl nechat Roo, aby se takhle hrozně trápila. Opravdu mu jí už bylo líto, chtěl si pomoct sám, jen se vyplakat a uklidnit. Rozhodl se sletět na zem. Nemohl dělat nic jiného než to, když na zemi složil křídla, nemohl se ani podívat jinam než do země. Už neplakal, ale nedokázal nic než uklidnit Roo svou přítomností. Aspoň tedy doufal, že ho vidí, on ji totiž vidět nechtěl a nemohl.