Príspevky užívateľa

Nechtěl, aby to došlo až sem. Představoval si to spíš tak, že se zeptá a vybrečí se až v soukromí někde mimo. Otázkou, kterou Roo obrátila proti němu, se to začalo trochu mařit a jeho panika to dorovnala. Teď už se nemohl bránit tím, že to tak není, zkazil to. Zkazil jejich skvělé přátelství a už se na sebe nebudou moct ani podívat. Přeletěl okamžitě na další strom, protože ho Roo hned zase doběhla. Napadlo ho využít magii, dokázal by se nenápadně dostat pryč a proměnit se zpět někde mimo Rooin dosah. Tam by mohl v klidu plakat, ale tuto možnost si nechával pro jistotu až na později.

Byl sice naivní, ale to, že ho Roo neměla ráda pochopil hned. Tak dlouho si k ní budoval vztah, už od vlčete, než to došlo až sem. Že on hlupák se musel narodit zrovna svému otci, aby podědil tak špatnou vlastnost. Teď mohl jen sedět na stromě a tiše plakat kvůli odmítnutí. Jako by toho neměl dost, musel si hned způsobit i takovou bolest. “Roo.. Za to nemůžeš… To je moje chyba, ne tvoje…” zavzlykal a přeletěl na další strom. Bylo mu hrozně když jí viděl, že si myslí, že bůhví co provedla, ale to nebyla její chyba, že on se do ní… Ne! Nemohl na to ani myslet, trhalo mu to srdce. Při uvědomení, že přišel o všechny, které miloval a mohl zkazit přátelství jen kvůli citům, nedokázal s Roo vůbec mluvit. Nevěděl co dělat, jak se z toho šílenství dostat. Chtěl být prostě asi sám, ale vlastně nechtěl být úplně sám.

Cítil se teď pod velkým tlakem z její strany a nelíbilo se mu, kam se jejich konverzace upřela. Nevěděl co má dělat, co dál, má to říct? Ne! Nikdy! Rozhodl se pro rychlý únik z této zapeklité situace a to jen jediným možným způsobem. Utekl. Ano, prostě se rozeběhl a zdrhal, co mu nožky stačily a kdyby nestačily, použije křídla. Do vzduchu za ním Roo nemůže. Ale proč by vlastně na něco čekal? Vzlétl hned a přistál až v jedné z koruny stromů, kde se pokusil být co nejtišší. Bohužel mu bylo líto toho, co řekl a co cítil a tudíž se rozplakal.

Lehce sklopil uši. Někdo se jí určitě líbil! S tím tónem a výrazem, který měla když se zeptal, určitě se jí někdo líbit musel. Trochu ho to zabolelo u srdíčka, protože tušil, že on ten někdo nebude. Roo ho měla ráda a on to věděl, ale brala ho určitě jen jako caparta a hlavně se o něj starala. Musela k němu cítit spíše platonickou lásku. Možná k němu chovala podobné city jako jeho maminka, ale tak jak to viděl on to určitě nebylo. "Aha..." zašeptal, ale dělal jakoby nic. Snažil se to přejít s veselým úsměvem, tedy dokud nepadla stejná otázka na něj. "No jakoby.." už měl na jazyku její jméno, ale rychle si to rozmyslel a znejistěl tím ještě víc. Nemohl jí to přece říct! Jak by se asi tvářila, kdyby věděla, že už není jen to malé štěně, které poznala? Teď po té době mu Roo přišla jako někdo víc, trávit s ní čas miloval a bez ní to nebylo ono. Ne! Nesmí to říct, všechno by tím pokazil. "Ne nikdo se mi nelíbí, nechme to být."

Postupně si vyslechl vše a dokud Feier nedomluvil, ani nepípnul. "Dobře... To je všechno děsně zajímavý. Ani jsem nevěděl, že se stromy nějak jmenujou, myslel jsem si, že jsou jen jehličnatý a listnatý a toho jmelí jsem si taky skoro nikdy nevšim, to je bomba! Hele, nerad otravuju, vlastně jsem ještě ani nezapadl do chodu smečky, ale udělalo by mi radost kdybych mohl vědět víc... Můžu ti pomoct nebo s tebou aspoň koukat na ty jarní bylinky? Nevadilo by ti to? Něco mně naučit..." snažil se být slušný a milý a zároveň si chtěl prosadit své. Doufal, že to Feierovi nebude vadit.

>>> Nora

Poslouchal a ani nic neříkal, jen přemýšlel. Pořád nechápal, kdo by si chtěl ztěžovat život těmihle názvy, ale to už bohužel nebylo na něm a tak to nechal přeci jen nakonec být. "Hm... Dobrá tedy no... Mám docela rád tradice," řekl jednoduše a rozhlížel se okolo sebe. Po chvíli se podíval na Roo. "Ty Roo... A... No..." nevěděl jak to říct. Normálně by to vlastně ani neřekl, ale tím, že měl v sobě ještě kousek té dětskosti, nepřišlo mu to tak divné. "Máš tady někoho ráda? Teda... Jakože hodně ráda... Víš?" zeptal se se zrakem upřeným na cokoliv jiného, hlavně aby nemusel koukat na ni. Doslova se i začervenal, ale naštěstí to pod chlupy nebylo vidět.

Mezi zkoumáním vody zahlédl blížícího se vlka. O něm pak později zjistil, že to byla vlčice, což mu nedodalo o moc víc jistoty než předtím. "Dobrý den," pozdravil mile a prohlédl si ji. Měla hezké zbarvení. Necítil se v Ignisu sice jako mezi svými, protože zde vlci byli jiní než on, ale nebylo mu zde ani zle. Vlci mu tu přišli milý, i když slyšel často jiné věci a jejich pravidla se mu zdáli poněkud krutá. Každopádně byl zvědavý na poznání nových vlků a teď měl další příležitost.

Feier mu začal vysvětlovat co tam dělal s těmi stromy a tak celkově s přírodou. Rufovi to přišlo dost zajímavé. Už si podobných věcí všiml u jiných vlků, ale nikdy se vlastně nezajímal nějak do hloubky. Teď měl možnost. “Páni! To zní složitě. Takže vy vlastně pomáháte nemocným vlkům? A můžete jim pomoct jen s těma bylinkama, které rostou na jaře a musíte zjistit kdy to bude?” převedl si jeho slova do svého jazyka. “Mohl bych pomoct? Nebo se koukat…” uculil se. Musel být smečce nápomocný a zároveň byl i zvědavý. Feier ho dost zaujmul na tohle první setkání.

Poslouchal povídání o smečce a hierarchii v ní. Některé věci pochopil velmi rychle, obzvlášť pokud o nich už slyšel. “Omega, Intemerata, Beta a Alfa? Proč je to tak divně pojmenovaný? To by nestačilo říkat nováček, vlče, vyšší, nejvyšší?” ptal se nechápavě dál. Přišlo mu nelogické si říkat tak divně. On měl mámu, tátu a sestru a taky věděl jdo byl vyšší a nižší, nebylo zapotřebí žádných cizích slov. “Proč úkoly? Vždyť víš, že nemám nic jiného, budu smečce věrný i kdybych nechtěl… Nebudu mít dost úkolů i bez toho ceremonilálu?” zkomolil poslední slovo. Ceremoniál mu také nic neříkal, tudíž nevěděl ani jak to vyslovit.

>>> Smaragdové údolí

Po chvíli zkoumání pramene se rozhodl napít vody. Zajímalo ho jestli třeba nechutná jinak než dál, ale nebyl si jistý. Vydal se tedy podél proudu a ochutnával vodu z různých částí. Cestou narazil na nový pach vlka, který se pravděpodobně blížil k němu. Byl trochu nesvůj, ale snažil se uvěřit tomu, že mu smečkoví vlci nic neudělají. Zanedlouho opravdu spatřil siluetu vlka, možná spíš vlčice. Snažil se působit mile už z dálky, aby nevyvolal špatný dojem.

Otočil se na záda a tlapky mu visely ve vzduchu. Díval se na nebe a přemýšlel. Už snad ani slzy ho v očích netrápily, měl toho už docela dost. Začal se smiřovat se vším, už bylo taky docela na čase.
Jeho oči spatřily něco zvláštního, nedokázal rozpoznat co to přesně bylo, ale něco nad ním létalo. Na ptáka to bylo moc velké, že by měl společnost? Vstal a snažil se zjistit situaci, ve které se nacházel. Měl by utíkat?

Zavrtěl přívětivě ocasem. Nebyl si jistý, co by ho Roo mohla víc naučit, lovu už se učil od Targy a jiné komplikace neměl. Vlastně až na jednu. "Roo ono to je asi divný, ale já vůbec nevím, co vlastně je ta smečka. Nebo jakoby vím, že je to rodina vlastně cizích vlků, ale nevím jak to tu moc funguje a nechci něco zkazit..." řekl a souhlasil s procházkou. Opravdu bylo konečně hezky, proč tedy nevyužít příležitosti? Byl docela zmatený hlavně v tom, že Roo byla ve smečce někde jako vůdce, ale něco míň než to a on vlastně byl nováček a nemuselo se mu věřit. Horší bylo, že v tom měl pořád zmatek, i když mu to Roo už říkala.

Trochu se podivil. "Proč bys tu nechtěl být?" zeptal se nechápavě. Jemu osobně se líbilo všechno. Území, vlci, nálada... Všechno se mu zdálo fajn, ale malý Caligo tu být nechtěl. Tomu opravdu vůbec nerozuměl. Vlče k tomu muselo mít své osobní důvody, protože jen tak by asi nechtělo pryč a Rufa zajímalo jaké. Také ho zajímalo, proč teda už neodešel?

Odpočíval u řeky a díval se na její pramen. Přišlo mu zvláštní, že voda někde vznikla. Nedokázal vymyslet odkud vlastně ta voda jde a proč zrovna ze země. Jak se tam vzala? Ať otáčel hlavou jak chtěl, tohle vykoumat nedokázal. Opravdu se snažil, dokonce ho začaly i bolet oči. Nakonec ho to přestalo bavit a jen tak tam ležel. Voda ho fascinovala pořád stejně.

Po území se Ruf procházel stále dál, ale začínal být unavený. Už se procházel dlouho a vcelku často na tu chvíli, kterou tu zatím byl. Možná to dělal, aby na chvíli zapomněl. Měl přece nový domov, začátek… novou rodinu. Ne. Rodina byla pořád stejná, jen už nebyla tady. Trochu posmutněl a lehl si do zbytků sněhu. Po dlouhé době měl plný žaludek a společnost, ale co z toho když se nedokázal uvolnit. Měl v sobě hotovou melu všech pocitů a nevěděl už ani jak se cítí.