Príspevky užívateľa

Spokojeně ležel ve středu všeho dění a pozoroval okolí. Chtěl si zapamatovat tváře vlků procházejících kolem, aby aspoň tušil s kým tu vlastně je. Nebyla to rodina, byli mu cizí a rozhodně nechápal jak mohou tvořit smečku, ale teď sem také patřil a nemohl nikoho odsuzovat. Zatím poznal jen pár vlků, ale žádný z nich nebyl vůbec špatný. Snad jen jeden byl nepříjemnější, ale to bylo asi vše. Největší radost měl stejně z přicházející vlčice. “Rád tě vidím Roo!” zazubil se a zavrtěl ocasem jako by chtěl zamést tábor. “Měla jsi pravdu, je to tu super!” přišel k ní a dotkl se čumákem její tváře. Pořád mu zůstaly nějaké štěněcí výrazy.

Pousmál se. Zdálo se, že vlče bude mladší než on. Určitě to poznal už jen podle hlasu. Na to moc nekoukal, spíše ho zajímal vzhled tohohle vlčka, ten byl zajímavý. “Jsem Rufus… Stalo se ti něco?” zeptal se při pohledu na slzy v jeho očích. Mimo ty vypadal docela dopáleně, ale nemohl se tomu divit když ho tu takhle přepadl z ničeho nic.

Vlk se mu zamlouval, opravdu byl milý stejně jak vypadal. Musel se nad tím pousmát. Asi tu přecijen bude opravdu spokojený. “Ano, obcházím to tady, koukám kde co je. Teď jsem se sem dostal díky Roo do smečky, ona je prej někde výš… Zatím zkoumám jak to tady funguje a obcházím hranice a tak..” řekl zamyšleně. Vlk z jeho slov mohl zjistit neznalost chodu smečky. To Rufovi opravdu chybělo. “Jsem Rufus, vy?”

Ruf si na začátek uvědomil, že možná vypadá neslušně když se tu tak plíží ve dvou podobách. “Dobrý den,” pozdravil vlka, aby si nemyslel, že je nevychovaný. ”Děkuji,” přidal k pozdravu rovnou i odpověď na jeho slova. Zvědavě se na vlka díval a zvědavěji na to, co dělal. Chvíli měl vlk děsivý pohled, ale to Rufa nevyvedlo z míry. Už byl dost rozumný na to, aby se rozutekl někam pryč a neviděl nic takového poprvé. První kdo se na něj takto koukal byl Mamreon a to byl ještě hloupé vlče. Ani v té době nechtěl utíkat, možná poznal, že vlci se zlým pohledem nebývají vůbec zlí. “Jsem Rufus, mohu se zeptat co tu děláte?”

Území Ignisu se mu zalíbilo a rozhodl se udělat obhlídku. Sníh byl v některých místech stížením cesty, ale konec konců, kam nemohl pěšky, šlo to křídly. V horách si našel hezké místo s dobrým výhledem a rozhodl se zde chvíli zůstat. Vyhlížel jako hrdý člen své nové smečky a nechával myšlenky unášet větrem spolu s jeho hustou srstí. Byl spokojený než byl vyrušen někým novým. S úsměvem se podíval na vlka před ním. Také měl křildla. Rozhodně tu byly zajímavější vlci než u těch přízraků vedle, byl rád, že si vybral dobře. “Krásný den přeji,” odpověděl místo pozdravu. Vlk už od pohledu vypadal mile.

Ani změna života ve smečce ho neodradila od tréninku. Uvědomoval si, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš a proto pilně cvičil své schopnosti. Jedna schopnost lehce zaostávala za jinýma,magie, tu se tedy rozhodl dnes trénovat. V mžiku se proměnil v malého barevného ptáčka a přelétával po území, až se dostal do syslího háje. Zde usedl na jeden ze stromů a pozoroval okolí. Zanedlouho si všiml někoho ze smečky jak dělá nemco zvláštního. Při proměně zpět na vlka už seskakoval ze stromu a hodlal zjistit, co je to co vidí.

Přívětivý vítr ho nadnášel nad skalami. Rád plachtil po okolí, mohl díky tomu obhlídnout skoro celé území, kam až oko dohlédlo. Líbilo se mu tu. Začínal dokonce přemýšlet, že tomuto území říkal domov. Nový domov. To znělo hezky, ale pořád přemýšlel i nad tím, že by nemuselo být pozdě následovat hejno. Teď když byl ve smečce by to bylo zvláštní, ale občas zatoužil po objetí maminky Novy.
Koutkem oka zahlédl živé stvoření, vlk možná jeho věku. Takže přeci jen by tu mohl mít vrstevníky. Přistál nedaleko něj tak, aby ho nevylekal “Ahoj?” promluvil tiše.

Ruf cupital vedle nového známého. Targa se mu líbil, vypadal zvláštně a to ho na něm možná přitahovalo. Připadal si vedle něho jako mezi svými, i když byl jiným druhem než Rufus. Byli oba stejně zvláštní. Vzhlížel k němu podobně jako kdysi k otci a byl rozhodnutý ho poslouchat a učit se. Netušil sice proč se jeho hlava rozhodla pro následování Targy, ale nevadilo mu to. “Lovil jsem.. Většinou jsem lovil s rodinou, potom sám… Neumím lovit sám, je to těžké a skoro nic nechytím, ty ano?” ptal se zvědavě. Kdyby se naučil lovit sám už by nemusel hladovět. Kdyby se o něj smečka nepostarala, byla by z něj zaručeně kost a kůže.

Zavzlykal, ale slzy hned otřel, musel být teď silný, musel být, protože kdyby se zhroutil, už by se nevzpamatoval. Bylo to všechno hrozně těžké na tak mladého vlčka. Přišel vlastně o rodinu, o celou… Jediný kdo mu zbyl byla Roo. “Chtěl bych zapomenout, jde zapomenout? Je možné, že budu ještě někdy šťastný? Roo je to moje chyba… Moje rodina je pryč kvůli mě, já jediný s tím mohl něco dělat, mohl jsem zabít tu můru a pomstít otce, sebrat aspoň to co po něm zbylo a pohřbít ho důstojně jako milovaného vlka, mého tatínka… Jsem slabý, jsem slaboch… Nedokázal jsem to! Nevím jestli vůbec budu nápomocný, jsem k ničemu!” zatl zuby a snažil se držet na uzdě. Nesměl pustit své pocity a slzy dál. Musí zesílit a stát se natolik silným, aby se mohl pomstít. “Udělám cokoliv… Všechno…” zašeptal přes zatnuté zuby. Pocity se v něm mlátily, teď měl hlavně vztek, smutek chtěl skrýt, už smutnil dost.

Zastříhal ušima a znovu zavětřil. Plameny… pátral v paměti, jestli to slovo vůbec znal. “To jsem ještě neviděl, dělá to něco? Kouše to?” začal být zvědavější spíš než ustrašený. Udělal krok dopředu v náznaku, že pochopil, že vlčice nemá špatné úmysly. Pořád se lehce klepal, ale zvědavost ho hnala dopředu. Plameny ho zajímaly teď, když nebyly nebezpečné z bezpečné vzdálenosti. Co mohly vlastně dělat? Kously by ho, vtáhli do nějaké neznámé díry, možná by dostal facku? Musel to zjistit.

Světélka zhasla a vlčice se omluvila. Vypadala, že jí byl ten čin líto, ale co to vlastně bylo. Ruf byl teď zmatený a to hodně. Vůbec nedokázal logicky vyvodit, co se teď stalo. "Co to bylo?" vyhrkl ze sebe zděšeně. Neznal vlastně ani jméno té věci, netušil co dělá, k čemu je. Celý se klepal, ale pomalu se uklidňoval ze šoku. Odsunul se od stěny a pomalu se vracel na své místo s očekáváním vysvětlení.

Moc neporozuměl slovům, ale rozuměl významu jejich. Potřásl hlavou na souhlas a zamyslel se. "Já bych řekl, že každý by měl mít svou rodinu, biologickou nebo ne. Zůstat sám není pro vlka typické... Ono je asi jedno jestli je vlk takový nebo makový, vždycky se najde někdo, kdo vás bude mít rád, teda myslím. Já to tak beru..." naklonil lehce hlavu. Bral to tak hlavně proto, že to tak měl. "Hodně štěstí také vám, třeba se potkáme někdy ve smečce nebo možná jen tak..." dodal hned po ní a mile se usmál, i když teď už věděl, že jeho úsměv nevidí.

Zadržoval slzy všemi silami, které mu zbyly. "Já-já... Všechno je pryč..." zakoktal se. Vůbec netušil kde začít, nevěděl co dělat. Sklopil poraženě uši i hlavu a koukal do země. Nedokázal o tom ještě mluvit na plnou hubu před nikým. Nedokázal se jí dívat do očí, bylo by to ještě těžší. "Otec... Zemřel... Zabila ho nějaká můra, vím..." vzpomněl si na můru a její "suvenýry". "Ta jedna měla jeho oko a peříčko... Prej ji zabila sestra, její sestra... Snědly ho..." odmlčoval se často tím, že se snažil neplakat, či nezhroutit. " Maminka odešla.. Všichni odešli, nezvládli to, nechtěli tu být..." povzdechl si. Možná měl jít s nimi, ale on tu ještě měl budoucnost, určitě. Měl budoucnost tady s Roo a nebo nikde s nikým. Kdyby zůstal s rodinou, už by se nemusel vzpamatovat.

Ruf si hleděl všímat svého a nestresovat tak zbytečně vlčici, jenž se zdála dosti promrzlá a nesvá. Klidně požvykoval a potom si umyl tlapky hrubým jazykem. Občas pokoukl po cizince jedním okem, aby se ujistil o svém bezpečí. Tu se objevily zvláštní oranžová světélka na srsti vlčice. Přitiskl se leknutím na zeď a zavětřil. Netušil, co to bylo, co se děje, ani kde se to vzalo. Tu věc neviděl poprvé, ovšem poprvé v takové blízkosti. Byla to snad výhružka? Jak se měl teď zachovat? Nabídl vlčici místo a ona se ho nyní pokusí zabít. Celý se naježil a začal tiše a varovně vrčet.

Chvíli trvalo než se někdo objevil. Nakonec se Roo přeci jen ukázala, ale šťastná z něj nebyla. Chvíli jen seděl a koukal jí smutně do očí, potom ji rychle objal. "Rád tě vidím..." zašeptal. Při představě, že by přišel i o ni mu bylo špatně. "Promiň Roo... Já už nemůžu, nechci být sám, prosím... Já chci být s tebou..." vychrlil na ni. Přílišným zkoumáním území, nebo spíše smutkem, který se objevil při prvních problémech v rodině, se ztrácel před očima. Málo jedl, spal... Neměl skoro na nic chuť jen se procházel. Tomu chtěl dát konec. Znovu bude šťastný v nové rodině a s Roo.