Príspevky užívateľa

Pohodil hlavou. Tahle konverzace mu přišla trochu, jak kdyby ho chtěl zase někde vychovávat. Blbosti. "Půjdu do Ignisu. Je tam moje kamarádka a mluvila o smečce hezky... Vlastně ani nevím kam jinam bych šel a sám být nechci," dodal ještě. Už teď z něj byla docela troska jako z tuláka. Nenaučil se zatím nic moc dobře, protože to neměl zapotřebí. Rodina se vždy postarala, ale teď? Byl sám a rád, že aspoň nějaké minimum pochytil svým dospíváním. "Proč ne? Ve smečkách je každý potřebný, nebo ne?" trochu ho zmátla svou poznámkou ke svému tuláctví. Taky chtěl být tulákem... Tedy spíše nebýt jinde než v hejnu, ale to mu přestalo vycházet. Teď chtěl být hlavně silný a přežít. Možná v tom byla spíše Roo, ale to zatím nevěděl.

Ruf se zakousl do jedné z kostí zrovna když zaslechl hlas. Zněl docela roztřeseně, asi tomu někomu byla zima. Ve vchodu se objevila vlčice, měla zajímavé zbarvení. "Umm... Pojďte klidně dovnitř, místa tu je dost," pozval ji k sobě. Musela být zmrzlá stejně jako on, nemohl by ji vyhnat jen tak. Trochu se pousmál a držel kost mezi tlapkama, místo v tlamě, nechtěl působit nezdvořile. Vycítil nervozitu, takže nechtěl, aby utekla pryč.

Podle jejích slov měl vlastně pravdu. A sice svou pravdu, která tyto věci zahrnovala též do zkušeností. "Říkám, že pomoct nepotřebuji, to se časem vyřeší samo... To, co potřebuji je trénink!" dodal odhodlaně. Měl velké plány, vysoké ambice, chtěl být nejlepší ve všem co dělal.
"Já znám Přízračné a Ignis... Nihil mi něco málo říká, ale Ara-arazýn fakt ne...." byl z toho názvu dost zmatený, netušil o čem byla řeč.

Mladý vlk se v jedné místnosti oklepal, aby ze sebe setřásl všechnu tu hnusnou zimu. Ihned ulehl do rožku a pomalu odtrhal veverce kožich. Moc masa z ní nezbylo, byla také hubená, ale i to málo mu mohlo pomoct ke přežití. Za chvíli už jen olizoval kosti, které pak přežvykoval hlavně z nudy. V tom mordoru se nedalo skoro nic dělat, takže radši ležel v teple a zabavoval se jinak. Nebyl však dlouho sám jako obvykle. Lehký vánek, kterému se povedlo dostat dovnitř trosek, mu donesl pach cizince. Neměl náladu zkoumat, kdo tu je, měl stejné právo tu být, jako měl Ruf. Zůstal tedy u přežvykování kostí a doufal, že z toho nebude konflikt.

Zamyslel se nad těmi slovy. Vůbec jim skoro nerozuměl. O jaké psychice se tu bavili? On byl poraněný na duši a musel se teď na chvíli starat o své zdraví, hlavně proto, že chtěl prozkoumat území, ale stále měl dlouhé vedení a nepochopil, kam vlčice míří. "Jako že nemám zkušenosti, nebo?" otočil hlavu tázavě na stranu, až se mu dotkly špičky oušek. Druhá otázka už mu zněla aspoň logičtěji. "Které smečky znáte? Já znám jen dvě, abych pravdu řek..." otočil hlavu na druhou stranu.

Zkoumáním území narazil Ruf na nějakou zvláštní věc. Věděl, že tohle příroda vytvořit nemohla, ale díky tomu, že neznal lidi, netušil kde se to tu vzalo. Bylo zde dost vlčích pachů, usoudil tedy, že by to mohlo být bezpečné a opatrně začal prozkoumávat stavbu. Očichával vše, co se mu naskytlo a byl neustále v pozoru. Nakonec však zjistil, že to je podobné jeskyni, akorát hodně upravené. Po nějaké době se mu ta věc i zalíbila a občas sem chodil do úkrytu před zimou a větrem. Co bylo tohle za období? Taková zima. Tady se měl fajn, bylo mu i tepleji a proto neprotestoval. Zůstával zde, když šel na nějakou větší obhlídku okolí a vracel se již za tmy. Dnes si s sebou donesl i večeři. Nebylo to nic extra, jen veverka, která na chvíli omylem vylezla v nevhodnou chvíli. Díky křídlům se mu podařilo ji chytit těsně než se schovala. Byla to opravdu chudá svačinka, ale to už byl život.

Rufus se zatím jen potloukal okolo hranic jak ignisu, tak stále ještě i hejna. Nemohl jen tak odejít ze svého rodného místa, hlavně když to bylo tak blízko od sebe. Možná by si mohl kde kdo myslet, že není připravený se změnit, on byl však velmi zmatený. Zatím nepatřil ke smečce, ale k hejnu už také skoro ne. Bylo to pro něho zvláštní se takhle potulovat. Měl aspoň čas trénovat svou magii a let, i když už se lepšil. Chyběly mu naopak jiné schopnosti, jako byl lov a boj, které tolik netrénoval, ale zatím mu to procházelo. Naštěstí byly v okolí občas zbytky. Zvěře bylo přes zimu méně a stejně tak zbytků, ale i přes neustálé kručení v břiše si říkal, že to zvládne. Za tu dobu, co se potuloval už stačil dost zhubnout, šly mu dokonce vidět i žebra. Ne, že by lovit nechtěl, ale nebyl tolik zdatný, aby lovil sám. Vysoká zvěř byla pro více vlků, nebo pro silné jedince když byla slabá a ten zbytek byl většinou na zemi moc rychlý. Sice se zlepšoval, ale šlo to vše hrozně pomalu. Zajíce chytil zatím jen jednoho a to ještě k tomu náhodou. Většinou lovil ptáky, třeba zraněné, protože ve vzduchu už mu to šlo, ale určitě se tím nenasytil. Zraněné zvíře bylo teď jeho prioritou při lovu. Na nic jiného neměl.

Nepochopil sice moc, o co tu šlo, ale nechal to být na prosbu vlčice. Sic si byl vědom faktu, že život je krutý ke každému a nic nemusí nikdy vyjít dle představ, nenapadlo ho proč se najednou z ničeho nic tvářila tak smutně. Mohlo ho to napadnout hned, také o rodinu přišel, hold mu to prostě tak rychle nedocházelo.
"Smečky? Vlastně ano, mám možnost se přidat do smečky... Je tu jedna, která mě zaujala," řekl klidně. Byl rád, že trochu změnili téma. "Vím, že to není moc, ale je mi už rok. Proč mi všichni pořád říkají: než budeš velký, až vyrosteš... Já už skoro nic nevyrostu..." zeptal se. Že je mladý mu říkali často, tomu rozuměl, ale tomuhle vůbec.

Vycítil změnu v chování. Udělal něco špatně? Možná byla zmatená z označení jeho rodiny za smečku. Sám si všimnul, že oni maj takový zvláštní společný pach, stejně jako jeho rodina. "Moje smečka byla docela... malá..." pokusil se upřesnit situaci, aniž by musel mluvit o ptakovlcích.
Charlie otočila hlavu. Nepochopil proč to udělala. "Je něco špatně?" zeptal se potom, co vyslovila svůj rod. Viděl sice něco, ale nevěděl co to znamenalo, nebyl moc chápavý.

Vlci měli opravdu zvláštní jména občas, naštěstí tohle nebylo jedno z těch nejsložitějších, které kdy slyšel. "To nevadí, vůbec. Také mám dlouhé jméno, ale moc ho nepoužívám... Možná proto, že je opravdu dlouhé a skoro nikdo mimo mou smečku ho nechápe..." trochu se zamyslel. Nechtěl mluvit o hejnu, použil tedy radši název "smečka". Charlie by to stejně asi moc neříkalo. "Jsem Rufus De Clara Stella Von Umoya Tori a ano, jsem v pořádku.." dopověděl najednou a kývl na vlčici. Chtěl vědět její dlouhé jméno, se kterým se mu měla poplést hlava. Bylo to stejně jedno, vždy všem říkal jedním jménem, nebo přezdívkou.

Byl čas odejít. Po posledních chvílích, již ne tak hezkých jako předtím, ale stále s rodinou, se rozhodl změnit svůj život. Nevěděl, co by ho mohlo zde čekat a netušil, že by ho to mohlo změnit úplně od kořenů. Neměl kam jinam jít. O sestře tolik nevěděl, nebyla si jistá, zda odejde či zůstane, ale ostatní měli jasno. Hejno mizí. Dudek byl mrtvý, Nova byla úplně zničená a s Eterou odešla snad za lepším životem. I strýcové a tety nějak vymizeli. Z krásné pohádky se stal život a byl krutější než si ho dokázal Ruf představit. Už měl jen jeden cíl. Zůstat s Roo. Dlouze zavyl a toužebně koukal do dálky. Doufal, že ho uslyší a přijde na pomoc.

Znovu a znovu se nacházel v situaci, kdy utíkal před svými problémy. Vůbec netušil, jak je řešit a zmírnit ten hlas v jeho hlavě, který chtěl pomstu. Byl na můry naštvaný, ale sám by nic nedokázal. Jen přikývnul. "Kdo vlastně jste?" uvědomil si po chvíli, kdy na vlčici jen hloupě koukal. Stejně rychle přišla otázka i od ní. "Jsem Rufus..." zadrhl se. Měl by vůbec používat svůj rod? Nikdy nezjistil k čemu ty další jména jsou, vlastně je skoro nikomu ani nikdy neřekl. To už teď bylo stejně jedno.

Potichu vzlykal. Říkal si jaký je slaboch a naivní blbec, že se rozbulí každému na potkání. Není přeci jediný, kdo přišel o rodinu. Mohl si za to sám, mohl odejít s mámou a mohl být šťastný. Mohl zemřít s otcem, mohl… “Jsem v pohodě…” utřel si slzy a podíval se s hanbou do dáli. Najednou ho ty chmurné myšlenky přešly a svitlo mu. “Omlouvám se, nejsem ve své kůži…” neodvážil se jí podívat do očí. Přišel si hloupě a nechtěl, aby tak i vypadal.

Zklamaný a utrápený mladý vlk se nadechl. Nevnímal ani jak opatrovnicky k němu vlčice běží, byl zahleděný do růžovofialové srsti a byl úplně mimo. "Jste krásná.." vydechl a potom se podíval vlčici do očí. Vypadaly ustaraně, ale netušil proč. "Mladý? Proč bych neměl být v pořádku?" začal se pomalu dostávat z tranzu.
Kde mám rodiče? To upřímně sám nevěděl. No tedy... Jedno bylo jisté. Otec nebyl na tomto světě, tedy pokud se nepočítal jeho kožich, který teď asi zřejmě sloužil jako deka. Znovu se mu vybavila oční bulva a pírko, které můra držela a udělalo se mu hrozně zle. Neuvědomil si ani, že teď civí do země se slzama v očích.

Začal se toulat po území. Kotlina už bylo jen místo jeho dětství, nic víc. Teď už se tam necítil ani jako doma. Co se stalo, že tak strašně otupěl? Nerad o tom mluvil. Radši se díval na cestu a na sníh. Viděl ho poprvé v životě a připadalo mu, že to není nic nového. S časem přišel na to, že dospělost nebude o štěstí a hrách, ale bude krutá a semele ho bez varování. Musí být připraven.
Stopy ve sněhu mu prozradily, že není sám. Také když se rozhlédl, zjistil, že stopy nelžou. Zůstal užasle stát. Vlk či vlčice před ním měl zvláštní barvu. Křiklavou, že by ji nikdy nepřehlédl, ale přesto se mu líbila. "Wau..." povzdechl užasle pár metrů od vlčice.