Príspevky užívateľa

Mladý, ale již dospívající vlk bloudil okolím. Sníh, který by měl normálně v lásce mu přišel podivně depresivní. Netušil, jak se má vyrovnat se smrtí otce a rozpadající se rodinou. Díky krásnému dětství nikdy nemusel o strašných věcech, nevěděl co dělat. Před sebou měl velký strom, jeden z těch osamělých, připadal si stejně. Vyletěl na nejnižší větev. Byla dost široká na to, aby si tam mohl lehnout. Také to udělal a potom začal smutnit. Poslední nad čím hezkým mohl přemýšlet, bylo dětství a jeho kamarádka z Ignisu.

Vesele ťapal za Roo. Trochu si hlídal zadek, tady to vůbec neznal. Ne, že by nevěřil Roo, ale byl trochu nesvůj. Měl to podobně i u Přízračných, ale tam měl aspoň rodinu, tady byl na vlastní pěst. Musel se však usmívat, protože si společnost vlčice a její radost užíval. Rád s ní trávil čas a netušil, že ho jeho povaha a naivita možná zavede k beznadějné zamilovanosti. Zatím byl rád za všechno, co mu přišlo pod tlapy a vrhal se za dobrodružstvím. Proto vypadal jako kdyby měl v tlapkách špendlíky když překročili hranice. Byl z toho úplně bez sebe a poskakoval kolem. "To je tak super, máte to tu děsně hezký!" zajásal a pokračoval vesele v cestě.

>>> Pláň zajíců

>> Propast

Celý natěšený se rozešel za vlčicí. Nakonec ji přeci jen přesvědčil, aby ho vzala s sebou. "Ano madam!" neodmlouval radši vůbec a snažil se držet krok s ní. Celou cestu koukal po okolí a doufal, že už tam brzy budou. Hrozně se těšil a to vůbec nic nevěděl. Kdyby o Ignisu slyšel od jiných, asi by se rozutekl na všechny strana, hlavně pryč. Zatím byl hloupoučký a vůbec netušil co ho čeká. "Mě se na něm líbí, že jsi tam ty," zazubil se na ni a zavrtěl spokojeně ocáskem.

S úsměvem přikývl. Zatím víc otázek neměl, radši poslouchal. Všiml si, že se Roo vyhnula odpovědi na otázku o povaze vlků. Podezíravý však nebyl. Do hlavy mu v jeho věku moc takových věcí nešlo, určil jen pro něj důležité informace. Dokázal pochopit, že má smečka nějaký chod a je divné ho měnit, proto jen souhlasil.
Pak se trochu rozjasnil. “Fakt? To by bylo super! Slibuju, přísahám, Roo. Budu tě poslouchat na slovo a budu nejhodnější ptakovlk pod sluncem!” nadšením by si i ocásek uvrtěl. I když by šlo nejspíš o lež, chtěl předstírat, že se chce přidat, aby mohl vše vidět. Vlastně to ani nebral jinak než záminku dostat se na území smečky. “No… O tom jsem zatím vlastně nepřemýšlel… Mám hejno a rodina je pro mně vším, ale možná ano. Až budu dospělý, třeba bych šel,” zazubil se. Bylo pro něj dost brzo nad tím přemýšlet.

Pozorně poslouchal. Upřímně neznal moc soukromí, u nich v rodině vládla otevřenost, přišlo mu. Nikdy se moc neskrýval a nemusel nic bránit, měl skvělý život. To co Roo říkala mu znělo zvláštně a neměl z toho dobrý pocit. “Nepřijde ti divný se takhle skrývat? Teda… Já tohle moc nechápu, proč by se mělo ubližovat vlkům z okolí, kteří vstoupí na území? Zatím jsem poznal jen smečky, kterým to nevadilo a žádný problém nevznikl… Nechci být nezdvořilý, to ne, jen… prostě to nechápu,” snažil se posbírat pár slov a dát je dohromady, aby dávala smysl. Nebyl si moc jistý, co si z toho vzít. “Myslíš, že by vadilo i kdybych tam šel s tebou? Mohla bys říct, že mám zájem se přidat! Nebo líp, můžeš mě nechat před hranicemi, já na tebe počkám a ty můžeš přivést svoje kamarády!” zazubil se, aby jí trochu uklidnil, že to nemyslí špatně.

Smutně přikývl. Nebylo zde nic víc po čem by toužil. S vlčicí se do řeči dávat nechtěl, jak to normálně dělával. Neviděl v tom žádný smysl. Tahle by se s ním nebavila a i kdyby, věděl, že by neskončil dobře a dokonce možná stejně jako otec. Její sestra, jenž zabila nevinného a udělala si s touhle hody. Dvě můry. Dvě vražedkyně a bezcitná stvoření. Vrylo se mu do paměti všechno co zde viděl a slyšel. Musel jít teď za rodinou. Chtěl jim oznámit skutečnost situace a chtěl si zahojit srdíčko. Ani nemělo cenu se loučit, sám by se ponížil. Nemělo cenu se mstít. Neměl tady na kom a hlavně na to neměl dost síly a odvahy. Mávnutím křídel se tedy vznesl vysoko nad vlčici a letěl najít zbytek své rodiny.

Z noční můry jako by ho rozum vytrhl. Klepal se a brečel stále, ale teď musel zmizet. Vše pochopil, ač možná po svém. Otec mrtev, zavražděn. Vrah sestra můry, zřejmě také můra. Sic si nebyl jist vrahem fakty, byl si jist svým instinktem. Tyhle dvě vlčice byly nebezpečné. Bez citu, bez lásky nechaly druhé trpět s úsměvem na tváři a užívaly si bolest druhých. Taková bezduchost byla vlčkovi cizí. Plakal pro svého otce a ač by moc chtěl, nemohl přestat. "Jak zemřel?" zeptal se naposledy. Víc otázek neměl, chtěl vědět aspoň jednu poslední věc než zmizí, aby si zahojil zlomené srdíčko. Chtěl za rodinou a chtěl za Roo, kdyby jen věděl kde ji hledat. Potřeboval pomoc, vyplakat se někomu na rameni a nechat se pomalu zahojit.

Celý se při pohledu klepal. Jeho mozek stále nedokázal dosti uvěřit tomu faktu, že otec je mrtvý. Pak když zával jemný větřík, ucítil Rufus chlad, vlčici před sebou a slabou stopu již kdysi známé vůně, která značila bezpečí. Byla to pravda. Srst vlčice pravděpodobně lehce nasála pach jejího oběda. Byla to pravda. Z očí mu slzy tekly proudem a nedokázal se skoro udržet na rozklepaných nožkách. Byla to pravda. Začal odstupovat, nemohl již nic dělat, už bylo pozdě, musel si zachránit vlastní život. Je to pravda... nakonec tu skutečnost přijalo i srdce. Bolelo to stejně jako kdyby někdo to srdce probodl dýkou. Doufal, že smrt Dudkova byla aspoň bezbolestná. Kdyby jen Ruf tušil jak se v této prosbě mýlil. Sám si takovou bolest neuměl představit. Bylo po všem, teď se s tím smířit...

Jen otázka v hlavě mu visela přibitá jako obraz na zdi. Proč se vlčice tak krásně usmívala a používala přitom tak strašná slova? Nedokázal rozluštit její taktiku ani úmysly, strach pořád rostl a naplňoval srdíčko malého vlka. Nezmohl se ani na slovo v této situaci, snažil se zachovat aspoň klid. Nesmí udělat žádnou blbost. Tyto plány byly ale také překaženy. Nejdřív se mu chtělo zvracet při pohledu na její suvenýry a z faktu, že mluvila pravdu. Určitá věc mu však nedala spát a přišel blíž, aby pořádně viděl. Pořád byl ve střehu. Při bližším pohledu na barvy peří a duhovky se mu vlily slzy do očí. Tyhle barvy velmi dobře znal. "T-tati..." zašeptal. Už nebyl tak v pozoru jako před tím. "Ne, to není pravda, není..." vzlykal. Takhle mladý nedokázal ustát tuhle situaci a začal se hroutit.

Trochu se uklidnil když kosu položila, ovšem pořád zde hrála divná atmosféra. Cítil snad, že bylo něco špatně? Zvířata často poznají když se něco děje, byl teď Rufus na tom místě? Možná to byl jen instinkt svádějíc ho k nervozitě a strachu. Možná měl ale pravdu. Udržoval si svůj odstup i nadále. Vlčice velmi zvláštní, ale krásná v jeho očích a přitom tak děsivá. Pořád mu v hlavě hrálo, že je neslušné tohle dělat, ale proč by vlastně bylo? Tohle byla divočina a tohle obnášela. Strach. Ten se po pár slovech zobrazil i v jeho očích. Nebyl zvyklý na to, že by někdo znal jeho původ, natož, aby někdy v životě slyšel taková slova. Nikdy ho nenapadlo něco takového, jako sníst vlka, nikdy o tom nepřemýšlel a tahle můra mu právě nasadila brouka do hlavy. Doufal, že lhala, blbý žertík... nejrozumnější vysvětlení. V jejím chování však bylo něco znepokojujícího. "C-co?" dostal ze sebe a zůstal stát jako přibitý na místě.

Usmál se, ale úsměv mu dlouho nevydržel. "Tvoje smečka nemá ráda tuláky? Oni jsou zlý?" naklonil hlavu na stranu. Začínal si uvědomovat, že smečky nebudou zde v okolí stejné jako hejno. Tam to vše vypadalo jinak a neměli zrovna určené území, prostě žili v kotlině. Nechápal zrovna jak fungují jiné smečky. Slyšel spousty řečí a viděl už i jinou smečku, ale nikdy nikam nepatřil. Tedy ne jinam než k rodině. Všiml si faktu, že si smečky značí svoje teritorium. Nebyl si moc jistý proč to dělají, ale znal tento fakt. Tušil, že drží pospolu stejně jako oni, ale nejsou rodina. Nechápal moc funkci tady toho zmatku. Podle něj byla smečka rodinou, nebo si aspoň byli blízcí a drželi spolu, navzájem se podporovali. Bylo to jinde jinak? Začínal se bát, že Roo není taková, jakou znal. Ale proč by nebyla? Neměla přece důvod být k němu jiná, nebo ano? Začínal se v jejím projevu ztrácet.

Zavrtěl ocáskem když mu Roo řekla, že o hejnu a ptakovlcích již slyšela. Pravděpodobně byl stejně první, kterého poznala, pořád si to myslel. "Jo to je! Když bych se změnil na ptáka, dokázal bych sledovat kohokoliv a on by si mě vůbec nevšim!" zazubil se. Rád se chlubil, ale to štěňata dělají, to ho mělo brzo přejít. Na svou magii postupně přicházel, ale bylo těžké jí takhle ze začátku ovládnout. Proto jen přikývnul.
"A jací teda jsou? Jsou podobní přízračným nebo je tam větší sranda?" zeptal se trochu zklamaně. Bohužel všichni asi nemohli být jako ona, to by taky nebyla zábava. Každopádně doufal, že aspoň tak stejně hodní a že mu o nich řekne víc. "To bych moc rád, klidně hned!" vyjekl nadšeně. Rozhodně se chtěl podívat kde a kým Roo žije. "Jo je to fajn, jsem mezi svými."

Mladý vlk, již konečně schopný letu a znalejší své magie, si spokojeně ťapal po neznačeném území hejna. Zde vyrůstal a byl zde šťastný. Teď už mu klepal na dveře ten první rok života a také i jeho první zima. V životě měl zatím štěstí a nic se mu závažného nestalo, nepotkal dokonce ani zlého vlka. Možná štěstí? Vypadalo to, že všechno to se mohlo náhle změnit. Normálně by se ani nepozastavil nad vzhledem vlka a šel by si povídat, ovšem zarazila ho jedna věc. Zahlédl vlčici opřenou o strom a v tlamě kosu. Zastavil se pár metrů od ní a ucítil zvláštní štípavý pocit, stejný, který nedávno cítil v přítomnosti Mamreona. Netušil proč, ale vzpomněl si na jeho slova a instinktivně roztáhl křídla. Neznal zbraně, ale tahle vypadala dost nebezpečně aniž by věděl co to je. Pokud by zaregistroval jakýkoliv špatný pohyb, byl připraven vzlétnout do vzduchu a zmizet, ale zatím nechtěl čeřit vodu. "Dobrý den?" zamumlal nejistě směrem k vlčici.

Uvědomil si, že Roo asi žádné jiné ptakovlky nezná než je on a tudíž asi ani nemůže vědět o magii. "No, my máme v rodině všichni stejnou magii. Všichni jsme ptakovlci a díky magii se umíme přeměnit na náš druh ptáčka. Já a sestra jsme druh Rufous Sibia, od toho máme i jména... Třeba táta Dudek je taky ptáček dudek, chápeš? Akorát mi nejde se zatím se úplně přeměnit na ptáčka a možná by to k ničemu moc nebylo když se teprve učím pořádně létat.." vysvětlil jí. Pro něj to bylo normální, on v tom žil, ale Roo to nemusela moc chápat. I na to byl připravený a rád všechno vysvětlí když bude třeba. Možná byl hodně naivní, ale Roo věřil.
Další téma je zavedlo k Přízračným. "Jojo, ti! Zaujali? No maj tam zajímavé vlky a zvyky a takové věci, ale přijde mi, že tam není vůbec sranda... Jsou na mě hrozně diplomatický a vůbec... Hvězdy mi moc neříkaj," řekl zamyšleně a pak ho něco napadlo. "A co tvoje smečka? Jsou tam zajímavý vlci? Jsou všichni jako ty? To by bylo super poznat víc takových vlků jako ty! Určitě bysme si rozuměli a byla by sranda!" rozzářil se. Nikdy sice neuvažoval o jiné smečce než o hejnu, ale kdyby byl starší, možná by hledal nějaký plán B. Asi si potřeboval jen trochu rozšířit obzory. On samotný nápad, že by mohl s Roo "bydlet" ho těšil, ale rodinu opustit nechtěl.

Maličko zesmutněl, ale nedal to tolik najevo. Zastyděl se za svou otázku. Věděl, že by se neměl ptát na takové věci, ale jak měl vlastně poznat, že tohle Mamreon nechtěl prozradit? Nemohl, proto se zeptal. I tak se mu ale do hlavy dostal zvláštní nepříjemný pocit, který mohl tak maximálně zamluvit. Nešlo se ho zbavit. Nakonec tedy jen přikývl a na jeho minulost, či cizinu se již neptal. Pořád však chtěl mít s vlkem nějaké téma. "Jsi hrozně zajímavý... Máš nějakou magii?" zeptal se, aby řeč nestála. Na slova o létání se jen pousmál. Určitě chtěl být nejlepší a chtěl to všem dokázat.