Príspevky užívateľa

Hned jak byl vybídnut k pokračování, rozjasnily se mu oči, jako dvě hvězdy. "Bylo toho hodně... Poznal jsem sebe i svoje schopnosti. Učím se létat a snažím se pochopit magii, to mi moc nejde... JO! A poznal jsem nějakou smečku přízraků nebo co to bylo a mám nové kamarády a učím se lovit, to je taky těžké a..." mluvil jak šicí stroj a nebyl skoro k zastavení. Pak se na chvíli stopl, usmál se a podíval se Roo do očí. "Jsem rád, že tě zase vidím. Nikoho z těch nových není tak super jako ty," usmál se od ucha k uchu. Roo pak ještě vyslechl, ale neměl již žádné otázky. Spíše ho nic moc nenapadalo.

Olízl Roo nadšeně čenich. Nemyslel si, že by za tím někdo mohl vidět city, on měl prostě radost a chtěl to dát najevo. Potom vypjal hruď a stáhnul křídla k tělu. “Ano! To si piš že jsem vyrostl a to není všechno!” zazubil se s hrdostí a jiskrou v očích. Roo byla teď jedna z mála, koho se nebál nebo se před ním nestyděl. Byla to jeho kamarádka a to bylo všechno na čem záleželo, aspoň on si to tedy myslel. “No snažím se, ale nejde mi to, je to těžké…” na vteřinu posmutněl a pak se zase zaměřil na ni. “Co ty tady?” zeptal a vrtěl u toho ocáskem jak pomatený.

Rozhodl se, že se půjde projít. Z hor měl docela strach a vždy byl velmi opatrný na své kroky. Slyšel o různých nebezpečí, které hory skrývaj a nechtěl se do některého zaplést. Každopádně byl zde dobrý terén na trénování letu a tím taky začal. Hned co vylezl někam na vršek, odrazil se, roztáhl křídla a plachtil někam do bodu B. Plachtění ho bavilo, létat moc ne, neuměl to. Párkrát to i teď zkusil, ale marně. Na poslední pokus se vznesl, ale nadšením zapomněl přemýšlet a žuchnul na zem. Aniž by si to uvědomil, byl jen pár metrů od Roo. To mu došlo teprve až když ucítil její pach. ”Roo!” vykřikl a běžel za ní. Narozdíl od minula, teď jí viděl do očí.

Byl sice rád, že potkal někoho nového, zajímavého, ale musel ho furt tak poučovat? Ruf chtěl na věci v životě přijít sám a ne o nich pořád jenom slyšet. Toho měl dost již od rodičů a nebavilo ho to poslouchat dokola a dokola. Už toho měl plnou hlavu. Když konečně začal Reon mluvit o sobě, objevila se mu v oku jiskřička nadšení. Konečně něco zajímavého! Chtěl vědět všechno o dobrodružství a o tom, jak se sem dostal. “Jaké to je za hranicemi? Je to stejné jako tady?” vyptával se nadšeně. Při zmínce o křídlech se trochu zarazil. Vlastně s nimi moc neuměl… Uměl dobře plachtit, to bylo jednoduché a dělal to už když byl úplně mrňavej, ale přímo létat? To už byl jinej šálek kávy. Snažil se o to a začalo mu to trochu jít, ale vůbec nechápal, jak se má rozletět. Vždycky si nabil hubu. “Je to hrozně těžký… Ale až se to naučím, tak budu nejlepší letec!” zasmál se.

Dostával právě kázání? Ale tenhle vlk přeci nebyl jeho rodina, proč by mu to říkal? Ruf to moc nechápal a hlavně už si přišel veliký na takové věci. “Nejsem sám” řekl podobným hlasem jako vlk a tím atmosféra zhoustla ještě víc. Najednou cítil jak se ticho mezi nimi zvětšuje až skoro nabývalo na hlasitosti. Byl to zvláštní pocit… Pak se ale usmál a zavrtěl hlavou. Sám si chtěl zkusit být děsivý a přišlo mu to divné, proč by to dělal? “Teprve zkoumám okolí, nebojím se. Vím, že by se mohlo něco stát, ale to klidně risknu… Už jsem slyšel hrozně moc zajímavých povídek a chtěl bych taky něco zažít,” svěřil se vlkovi. Netušil moc proč to řekl, prostě chtěl. Pak se vlk představil jako Mamreon. “Zajímavé… A odkud vlastně jsi? Máš taky zajímavé historky?” nedokázal vlk ukojit svoji vlčecí zvědavost. Jen se nad tím zazubil.

Rufus vycítil, že vlk nemá žádný problém s ním chvíli pobýt. Byl na něm znát zvláštní ledový, možná až mrazivý klid. Normálně by mu z toho vyskočila husí kůže, ale mladý vlček se také trochu zklidnil. Vnímal elementy okolo sebe, věděl že atmosféra zde byla zatím hustá. Něco ho nutilo si to aspoň myslet. Rufova zvědavost byla ovšem větší a ovládla situaci. Převzal vlkův klid a vyprázdnil si mysl od špatných myšlenek. “Narodil jsem se kousek odtud, šel jsem na průzkum…” nechtěl zmiňovat kotlinu. Nebyl dost starý na to, aby znal nebezpečí okolo sebe, opakoval jen chování dospělých a k těm vždy vzhlížel. “Jsem Rufus, a vy?” dodal. Možná ještě nedorostl své dospělé výšky, ale dosti se k tomu blížil. Mentálně byl o trochu napřed než tělesně a hodně přemýšlel nad svým chováním i mluvou, i když se na to mohl zdát ještě mladý.

Čím víc se prodíral lesem, tím napjatější byl. To bylo dobrodružství! Konečně jít sám někam mimo jeho rodnou kotlinu. Byl na sebe hrdý. Mezi myšlenkama ho však vyrušil hluk. Znělo to jako kdyby někdo hrál na babu, to poznal, se sestrou si taky takhle hráli. Musel se jít tedy podívat, co se děje, protože hru si nemůže nechat utéct. Za několik vteřin byl ale svědkem kruté vraždy nebohého zajíce. Pojem “lov” již znal, ale zatím neměl moc příležitostí si ho zkusit. I to by mohla být nová věc, kterou se mohl naučit. “Oh… pardon, neruším?” vykoktal ze sebe. Při pohledu na vlka se mu naježila srst. Byl děsivý…

Ťapali někam daleko za zvláštními vlky, kteří měli být jako oni. Smečka přízračných. Co tam bude dělat? Měl u sebe Sibču a mamku s celou smečkou ptakovlků, ale co kdyby? Byl trochu nervózní, ale měl radost a těšil se na nové vlky a nové území.
Potom přišli na místo. Otevřel tlamičku dokořán a s údivem se rozhlížel okolo sebe. Bylo to tu přenádherné! Ruf začal pobíhat poklusem okolo celého místa a koukal všude kam se dalo. “Waaau…” žasl nad tím vším. Okamžitě si to tu zamiloval.

Možná tomu bylo poprvé, Ruf se vydal pryč od kotliny, dokonce i pryč od hor do nedalekého lesa. Už byl odvážný a velký a chtěl zkoumat své okolí. Začal objevovat krásy celého toho nového lesa a ťapkal s napjatýma ušima do jeho hloubky. Těšil, že konečně může odejít prozkoumávat sám, ale zároveň měl strach a cítil určitý smutek, spíš stesk po svých blízkých.

Ruf, již větší vlček schopen mluvy a porozumnění s vlastnímy názory - ovlivněnými, ale vlastními- se vydal vyzkoušet něco nového. Nedávno totiž zjistil, že ty pahýly na jeho zádech, fungujou i jinak než proti slunci či dešti. Jelikož neměl zrovna k dispozici rodiče, rozhodl se létání zkusit sám. Nemohl se dočkat. Když zjistil fakt, že se nemusí na nebe a na ptáky koukat jen ze země, byl ohromený. Vždy ptáky obdivoval a pak zjistí, že je jedním z nich. A mnohem lepší! Úplně se klepal nad myšlenkou letu.

Natočil hlavu na stranu. Prej malej! Počkej až vyrostu, to ti nabiji čumák… Stejně mu Ruf moc nerozuměl i když se snažil. Vlk plácal slova dohromady a to už byla těžší slova, než rozumněl teď. “Jodina? Tam! Koušek..” rozjasnil se když konečně porozuměl vlku co chce. “Ty jméňo?” zeptal se vlka. Měl zajímavou srst, opravdu ho fascinovala. Nikoho takhle ještě neviděl, ale znal přecijen maminky, taťku a sestru… Vlastně semtam nějaké příbuzné taky, ale ty si moc nepamatoval.

Ruf nevěděl kam dřív koukat, měl plnou hlavičku nových věcí, informací… Tohle bylo špatně, tohle dobře. Začínal konečně pomalu rozlišovat různé věci jako dobro a zlo, strach a lásku…
Najednou maminka začala “požírat” Sibiu a on se lekl, že to je doopravdy. Vyskočil a začal na mamku vrčet mezitím co se stavil mezi ní a sestru. Samozřejmě vůbec nevypadal zle, spíš to vypadalo jako vyzvání ke hře, protože on vlastně ani nevěděl jak má být zlý. Když si uvědomil, že se vlastně nic neděje, sklopil stydlivě ouška a olízl mamce čumáK

Trochu zívl. Napadlo ho, že už dlouho nespal a možná by nebylo od věci na chvilku zamhouřit očka. Když už ale byl u toho, promluvila maminka a odešla. Počkat, proč? Ona odchází, chce ho tu nechat! Zvedl a běžel co mu nožičky stačily, ale než se s kníkáním přivalil, ty dvě už byly na cestě zpět. Radostně povyskočil a olízl mamce čumák. Nechtěla ho tam nechat, šla pro sestru... Díky bohu. Teď si mohl znovu lehnout k ní a odpočívat.

Jeho výzva ke hře byla obratem přijata. Začal se se Sibi válet v měkoučké trávě, poskakovali, běhali... Ruf využíval i svůj hlas, hlavně když sestru provokoval. Bylo mu fajn a hra jim vydržela dlouho. Občas se podíval na maminku, ale ta se také smála. Všechno bylo hezký a moc fajn. Pak se akorát jen vyčerpaně odvalil k mamince, přitulil se a odpočíval. Potřeboval nabrat síly na další hraní nebo zkoumání.

Ani se pořádně nerozkoukal a už slyšel zeleného vlka dupat okolo. Určitě byl na tom pařezu, ale tam Ruf odsud nevyděl, musel by znova vykouknout. Už už to chtěl udělat, ale vlk mezitím promluvil. Tím dokázal určit, že je opravdu na pařezu nad ním. Lákal ho ven, to poznal, ale co měla znamenat ta věta o jídle? Měl by se bát? Nasál tedy pach vlka, aby se dle toho rozhodl zda vylézt ven. Cítil něco podobného jako z vlčice od vody, ale tohle bylo jiné... Že by tenhle pach mělo víc vlků? Rufus smečku neměl, ani nevěděl co to je a díky tomu ani nedokázal určit smečkový pach. Byl trochu zmatený, ale zároveň mu to dodávalo pocit bezpečí. Rozhodl se vykouknout ven na zeleného.