Príspevky užívateľa

Nevyhnala ho, dokonce to vypadalo, že nic nebude namítat, ale nakonec se přeci jen ozvala. Domů? Však mu s ní bylo dobře, jí snad ne? Trochu zakňučel a sklopil ouška. "Ně... něodejdi" poprosil. Opravdu nechtěl, aby teď odešla, teď když ji poznal. Chtěl ji ještě vidět a ne jen jednou. Nejradši by ji přijal do rodiny a mohli by si hrát od rána do večera! Samotného by ho tu nenechala, ale když ho vezme domů, určitě mu zmizí. Zívnul.

Vlk zamířil k němu. Nenápadně a rychle šmejdil okolo, aby se mohl schovat. Najednou našel otvor v zemi u pařezu. Zahučel dovnitř. Skrýš nebyla moc hluboká, ale když se bude snažit, nikdo ho nenajde! To ovšem zapomněl, že po sobě zanechal svůj osobitý štěněcí pach a kdokoliv ho může vystopovat. Trochu se přikrčil když slyšel, že se vlk přiblížil. Vykoukl malinko ven, aby viděl kde je a hned zase zalezl. Vypadal jako surikata.

S úsměvem přikývl. Chtěl si dál povídat, ale začala na něj padat únava. Už byl vzhůru dlouho na svůj věk a potřeboval svůj šlofík. Musí růst, aby z něj byl silný vlk a ve spánku se roste nejlíp! Bohužel však neměl sílu na to, dojít až dolů ke své rodince. Očka se mu zavírala již teď. "Pinkat.." pípl a hned na to zívnul. Nebyla jiná možnost než zalézt do úkrytu, nebo zůstat s Roo. Výběr byl tedy jasný. Schoulil se vlčice mezi tlapy a podíval se na ni. Doufal, že ho nevyžene.

Lehnul si a schoval čumáček mezi své ťapky. Nevěděl co znamená červenat se, ale zrovna se to stalo. Dostal kompliment. A zrovna od tak hezké vlčice jako byla Roo. Trošku se zastyděl když se jí podíval do očí, tak radši sklopil hlavičku dokud ho to nepřešlo. Nebo spíš dokud se Roo nezeptala znovu na Sibču. “Sestju mam” odpověděl a zakřenil se.

Maličký se pousmál, když se pousmála Roo. Opravdu se mu moc líbila a dokud se v něm pořádně neprojevila otcovo povaha, kdy měl být nesvůj ve společnosti vlčice, chtěl to dát najevo. Již se v něm míchaly různé pocity, ale zatím je nebral na velkou váhu a byl jednoduše upřímný a hodný, přesně jak na něj působila výchova. ”Ty.. s-si pekňá” snažil se ze sebe vysoukat něco srozumitelného. Pak se Roo ptala dál. Sourozence? To myslela jeho sestru? Přikývl. Určitě myslela Sibiu. V jeho věku a s mentalitou, kterou měl mu přišlo zvláštní, že nezná jeho rodinu, ale bral to tak nějak normálně. Byla to nová zkušenost pro něj.

Přikývl a pousmál se. Očividně v tom šišlání nebyl sám, třeba to mělo víc vlčat. Víc vlčat - to si neuměl představit. Znal vlastně jen sestru a ta mu byla hodně podobná. Vypadala všechna vlčata jako oni dva? To že všichni vlci nejsou ptakovlci, ale je jich hodně zvláštních jako mamka Etera, to už zjistil. Tedy ne úplně, zatím znal jen jednu cizí vlčici, a ta se mu právě představila. "Jůů" zkusil vyslovit její jméno, ale znělo to spíš, jako by ho něco udivilo. To co řekla Roo potom pro něj bylo těžké pochopit, ale naštěstí nebyl hloupý a i když pár slov ještě naučené úplně neměl, pochopil co řekla. S mluvením to bylo mnohem horší.

Když se od něho oddálila, kecnul si na zadek a pozoroval ji. Jakpak se jmenuješ? Co to znamená? Co je to jmenuješ? Zamyslel se nad významem té věty a snažil si spojit, co po něm chtěla. Díky tomu na ni chvíli jen zmateně koukal. Pak si uvědomil, že to slovo vlastně zná, vlčice se ptala na jeho jméno! "J-Jufus" snažil se vyslovit své jméno, ale to R bylo moc složité. Chtěl se zeptat i jí na jméno, ale nevěděl jak a tak se na ni jen díval jak na svatý obrázek.

Na maminčiných zádech se malý vlk rozhlížel okolo a celou cestu zkoumal okolí Kotliny. Tak nějak už usoudil, že tady zrovna bydlí, akorát nemají přesné místo bydliště a tak mohou být kdekoliv. Hned jak se maminka zastavila, seskočil dolů s roztaženými křídly, aby si ulehčil dopad a nerozbil si tlamu. Začal čuchat okolo jestli nenajde něco zajímavého. Když nic nenašel, začal poskakovat okolo mamky a sestry. Měl náladu hrát si, nebo aspoň chvilku otravovat. Začal zvláštně pisklavě poštěkovat, aby tak vybídl sestru ke hře.

Vlče natočilo hlavu na stranu když se k němu vlčice sklonila. Rodiče? To znal. To byli maminky a tatínek. Trošičku se usmál a ukázal čumáčkem na pláně pod nimi. Tekla tam odsud řeka a ta byla nedaleko místa, kde zrovna odešel od rodiny na průzkum. Pak se podíval zase na ni. Zatím si nevěděl rady s rozpoznáváním zla, dobra, krásy a ošklivosti, ale tahle černá mladá vlčka se mu líbila. Dotkl se svým čumáčkem toho jejího, jak to normálně dělával u rodiny když měl někoho rád. Bylo to takové zvláštní gesto... možná náklonnosti? Nad tím zatím ani nepřemýšlel.

Vlčice přišla k jeho úkrytu. Teď už bylo jasné, že ví kde se schovává. Ruf se odtáhl co nejdál, tak, aby na něj nedosáhla a klepal se. Potom neznámá znovu promluvila. S těmito slovy už měl trochu problém, ale dokázal si spojit jejich význam. Díky tomu, že neměl moc špatných zkušeností a už vůbec ne s vlky, rozhodl se jí důvěřovat. Něco mu říkalo ať se drží dál, ale zvědavost byla silnější. Pomalu se čumákem přiblížil a začal čuchat. Vlčice měla zvláštní pach.. nedokázal ho popsat, ale neděsilo ho to. Pomalinku vylezl z úkrytu. Najednou byli tváří v tvář a mohli se konečně vidět. Ruf trochu v údivu pootevřel tlamičku. Ta vlčice byla krásná! Vlčice znal ve svém životě jen tři a byl na ně zvyklý, ale tahle?

Tentokrát se Ruf nevydal daleko od rodiny. Po své minulé zkušenosti se mu ani moc nechtělo, myslel si, že je na to ještě moooc malý a že radši počká než vyroste aby zkoumal okolí víc. Sice ho zvědavost táhla na průzkum, ale nechtěl jít moc daleko. Přišel tedy na Jelení pláň. Jako obvykle se snažil být nenápadný a často se zastavoval v různých úkrytech, aby si odpočinul a taky aby ho nebylo tak vidět. Měl ještě prťavé nožičky a křidýlka snad ani nevěděl k čemu jsou. Výdrž taky zrovna neměl a proto se rozhodl na pláni chvíli zůstat.
Najednou však spatřil vlka. Nebyl daleko od něj a byl zelený, skoro si ho spletl s trávou. Rufus se trochu přikrčil a snažil se najít schovku. Hlavně nenápadně.

Vlče zkamenělo. Na to jaký malý měl slovník, tomuto zrovna rozumněl. Najednou se do něj strach přímo zakousl a začal nahlas dýchat a panikařil. Nevědal kam utéct ani jestli zůstat na místě a když zjistil, že vlk je vlastně vlčice, přepadla ho dokonce zvláštní nevysvětlitelná nervozita. Chtěl za ní jít ale vlastně nechtěl. Co teď? Zatím zůstával v úkrytu, ale svými pohyby naznačoval polohu úkrytu.

Rufus se nikdy nevydal nikam sám, neznal jiné vlky a zatím se velmi bál prozkoumávat okolí na vlastní pěst. Občas se vzdálil, ale vždy byl na dohled rodičů a nebo šel se sestrou. Neuměl moc mluvit a ani se mu nechtělo mluvit, spíš jenom žvatlal když už něco. Čím více však dospíval, tím více měl zájem o prozkoumávání jeho bydliště a netrvalo dlouho, z nudy se rozhodl vyrazit mezi kopečky. Byl z toho nesvůj, neustále se ohlížel a chtěl se vrátit, ale nakonec došel až k jezírku. Ještě nikdy tu nebyl a právě proto se v rychlosti napil a vyhledal nejbližší úkryt, aby nebyl tak nápadný pro potencionální nebezpečí.
Než se stačil rozkoukat, zpozoroval ze svého úkrytu vlka. Rozbušilo se mu srdíčko. Tenhle vlk rozhodně nebyl z rodiny a nikdy ho neviděl. Vlastně to nebyl vůbec ptakovlk - byl obyčejný jako maminka Etera. Najednou ho pohltil strach. Musí najít cestu pryč, musí domů! Nervózně se rozhlížel okolo, ale jediné co mu zbylo, bylo zůstat tiše v úkrytu a doufat v nenápadnost své osobnosti.

Novorozenec si zatím z hluku a hádek okolo sebe moc nebral. Vlastně ani netušil, že je naživu a co to vůbec znamená. Řídil jen vlastními instinkty a hlavou. Právě se pořádně napapal poprvé v životě a rozpoznal maminku, která si ho tulila k sobě. Neměl pro ni pojmenování, ale přišla mu jako teplá stěna s něčím měkkým - to měl na sobě taky, srst- a také mu naplnila bříško! Jak už to tak většinou bylo, najednou přišla únava. Chtělo se mu hrozně spinkat, ale fakt děsně moc. Taky by usnul nebýt toho povyku kolem. Bylo nefér, že ho někdo nechtěl nechat spát a tak otevřel tlamičku a hlasitě kníknul, aby byli zticha. Pak se přitulil k mamince, zívnul a usnul.

Malé štěňátko si už nějakou dobu - celkem nevědomě - hovělo v bříšku své maminky. Musel uznat, že to byl fajn život, vlastně jenom papal a spinkal a to ani nevěděl jestli je on nebo ona! Bylo to super, takhle by mohl žít celý život. Hezky teplo, napapanej, vyspinkanej - zkrátka super! Bohužel, vše co začne musí taky někdy skončit a příroda si vybrala právě tento den. Ubohý štěňák ovšem netušil, že ještě před ním vyjde na svět jeho sestra a díky tomu by si z něj mohla dělat srandu do konce života. Hold už to tak bude...
Na území Norestu tedy přišel jako druhorozený. Vůbec se mu to nelíbilo. Hned jak zjistil, že se mu změnilo prostředí, byl z toho v háji a nevěděl co dělat. Byla tu víc zima, nemohl nic vidět a nevěděl co dělat. Někdo se ho dotýkal a to ho hrozně vylekalo. Začal okolo sebe pištět strachy a volal maminku, aby se o něj postarala.