Príspevky užívateľa

Rufus nebyl rád, že přišla otázka na jeho rodinu. Povzdychl si, jako by se připravoval říct tu nejhorší větu, kterou kdy musel vyslovit. Vzpomněl si, jak všichni odešli. Sestra nejdřív chtěla zůstat s ním, ale nakonec se rozhodla je následovat. Poslední vzpomínky obsahovaly mnoho pláče, proto Ruf radši myslel na ty první. "Nemohli zůstat..." Posmutněl trošku. Nevěděl, jak jinak to říct, aniž by jí musel odvyprávět všechno, co se událo. Nebyl ještě připravený a Val byla moc mladá, nechtěl ji tím zatěžovat takhle brzy. Stačilo, že měl trauma on sám, ještě by zkazil nevlastní dcerku. "Už se mě víc neptej, prosím..." Podíval se na svoje tlapky. Peří na nich se pohupovalo v chladném podzimním vánku. Byl klidný, ale bylo očividné, že se snaží přeprat smutek, který chtěl převzít nadvládu nad ostatními emocemi.

Pousmál se. Očividně malou nezklamal. "Celá moje rodina byla stejná jako já. Měl jsem dvojče, ta byla úplně stejná jako já. Moje maminka Nova byla ledňáček a táta dudek, ten se tak i jmenoval. Můj druh je Rufous Sibia, spojení mého jména a sestřina..." Pověděl jí o své rodině. Bavit se o nich nebál, měl je rád, ať už byli kdekoliv, horší bylo mluvit o tom, co se událo. "Měl jsem ještě jednu maminku, ta byla normální. Třeba jako ty. Bez křídel a zbytečně složité magie. Vždycky jsem obdivoval vlky, kteří mohou být vlky a oni zase záviděli mě, že jsem jiný," dodal. Vzpomněl si, jak si s Roo navzájem záviděli, co měli. Byla to hloupost a nechtěl, aby to Val měla stejně. "Vždycky když někomu něco závidíš, pravděpodobně závidí i on tobě, ať už je to cokoliv." Podíval se po okolí. Byli tu už docela dlouho, nebo se mu to jen zdálo? Ještě chvilku by vydržel, hlavně aby mu Lencia nenastydla.

Maličko popoletěl blíž k Val. Prohlížel si ji stejně jako ona jeho. Normálně malá, nyní obrovská vlčice, na něj hleděla velkýma očima, jakoby snad ptáčka nikdy neviděla. Rufus už byl na takové věci zvyklý, ale jako malému mu to přišlo zvláštní. Vlci s křídly, kteří se umí měnit byla taková normálka. Jen jeho druhá máma byla obyčejná, ale jemu se zdála být výjimečnou. V hlavě to měl dlouho nastavené úplně obráceně, dokud nepřišel do smečky. V tu chvíli byly zase výjimečné jeho schopnosti.
Po chvilce vzlétl a proměnil se ve vzduchu zpět. Díval se na Vali na zemi a usmíval se. "Tak co?" Začal pomalu přistávat. Byl zvědavý, jaké z toho měla pocity. Jakmile se dotkl země, přišel opět blíže k ní a nabídl jí hřejivé místečko pod křídlem.

Učení odvedlo jeho pozornost od předchozího skandálu. Rád dával ostatním různé užitečné rady, obzvlášť když za to byli rádi i oni. Listí je určitě možnost, ale ne vždy ti to pomůže. Pokud by ses vyválela v suchém listí, které popadalo na zem samo, určitě ti to pomůže splynout s okolím. Na druhou stranu, kdyby ses rozhodla cokoliv natrhat, mohlo by tě to prozradit. Je to stejné, jako zlomit větev, vlk prostě uvidí čerstvou ránu na rostlině a ejhle, si v řiti. Jsou to všecko maličkosti, ale pokud není ten někdo debil, asi mu dojde, že ho někdo sleduje." Pokusil se vysvětit situaci, na kterou se ptala. Šustění listí takový problém nebyl, byly to vlastně běžně zvuky lesa a hlavně se jeden většinou pohyboval tak pomalu, že to bylo sotva slyšet.
"Tak vem si, že bys našla aromatickou kytku, k ní by ses vyválela ještě ve smradu po divočákovi, pak třeba v něčem dalším a tak různě. Nejlepší je nebrat na sebe víc pachů naráz, protože když tě někdo ucítí, bude schopný uvěřit tomu, že je poblíž jiné zvíře, nebo tam kvetou zrovna nějaké kytky, ale když ucítí všechno naráz, bude ho zajímat, co to je. Tudíž nepřehánět," pousmál se. Občas, když se právě takhle rozkecal, uvědomil si, že mu ty tréninky na ostatních pomohly. Aspoň něco dobrého z toho špehování kamarádů vyšlo.

Kdysi se chlubil svou magií rád. Často trénoval a snažil se vydržet ve své druhé podobě co nejdéle, ale časy se změnily. Po minulé zimě od magie jaksi upustil. Plnil tehdy svou funkci špeha a potřeboval se dostat k nepříteli blíž, i když málem umrznul. Nebyl fanouškem sněhu a chladu, to radši léto. Bohužel si moc vybírat nemohl a pro smečku by udělal cokoliv.
Pousmál se. "Ano." Val vypadala velice překvapeně. Zvídavost jí nakonec nedala a poprvé se zachovala, jako normální vlče, když se na něco těší. Rufa zahřálo u srdce, když si uvědomil, že v ní vyvolal tuto reakci on. Byl opravdu rád, že se s ním cítila dobře, to bylo všechno, co si přál. "Dobrá tedy. Sleduj," pokývl hlavou.
Za chvíli už stál na stejném místě ve své mnohem menší podobě. Natočil hlavu na stranu a potřásl křídly. Nemohl ve své ptačí podobě mluvit, ale aspoň párkrát pípnul. Jizvy stále zůstávaly na svém místě, akorát byly teď menší. Díval se zvídavě na Lenciu a čekal na její reakci.

Zasmál se, když Vali kýchla. Přišlo mu to roztomilé, ale to bylo skoro všechno na vlčatech. "Většinou," dodal ještě k tématu s křídly a znovu se na ni podíval. Olízl ji mezi ušima a rozcuchal jí tím srst na hlavě. "To je v pohodě. Určitě ti o všem někdy povím, třeba i ukážu." Odvrátil pohled a na chvíli zavzpomínal na rodinu. Už to bylo opravdu dávno, ale stále nezapomínal. I vyrovnat se s tím bylo těžké, proto byl rád, že má smečku a teď i dceru. "Taky jsem rád, že tě mám. Určitě si zvykneš, o tom nepochybuju. Je to asi šok pro tebe, ale věř mi, že ti tu nikdo neublíží, to nedovolím." Kdyby se jí někdo dotkl, zlomil by mu vaz.
Po chvilce vstal. "Víš co, něco ti řeknu." Stáhl křídla k tělu a podíval se na Val. "Jsem ptakovlk. Jsem z rodiny vlků, kteří se umí měnit na ptáky, chceš to vidět?" Kdyby byl cibule, právě by odloupl první vrstvu. Aspoň tohle byl první krok, aby se jí otevřel.

Chvílemi ji pozoroval. Přišla mu tak neskutečná. Možná už ani nedoufal, že ho bude někdo někdy v životě milovat, třeba jen platonicky. Jediní vlci, kteří ho kdysi takto milovali, tu již nebyli. "Taky to vždycky nejde. Občas se ocitneš v pasti, i když máš křídla, hlavně když je má tvůj nepřítel taky." Pousmál se. Byla to sice hezká představa, být takhle volný, ale nebyla to bohužel pravda. Bylo to podobné, jako na zemi. Někteří byli rychlejšími letci, někteří měli hold štěstí. Ale to vše se týkalo souboje, jinak byl let vlastně krásný a pohodlný.
"Všechno je docela dlouhý příběh." Podíval se do dálky. Mohl by jí to ukázat, ale až bude mít po ceremoniálu. "Líbí se ti tu?" Pokusil se zamluvit nepříjemnou konverzaci. Ani vlastně nevěděl, kde začít a co říct.

Jakmile začala mluvit, jeho výraz opět přešel do neutrálního. Upřímně? Nemohl jí do toho moc kecat. Jeho situace byla úplně opačná a nemohl vědět, jak se mladá vlčice cítila. Nakonec se však rozhodl, že by jí neměl trestat svým strachem a nenávistí k Bell, protože ani on nebyl svými rodiči. Každý měl možnost výběru. Chvíli tedy mlčel a přemýšlel, upírajíc na ni své barevné oči. Stále jí nevěřil, ale rozhodl se, že už to nechce dávat tolik najevo, po tom, co dostal vcelku dostačující odpověď. "Hele, nebudu na tebe hnusnej, ale ty zas nebudeš drzá, kapiš? Můžem si normálně pokecat i bez toho..." Možná byl on, ten kdo byl nepříjemnej, ale ani její slovníček nebyl úplně vyhovující. Jelikož byl gammou a ona omegou, měla by mít respekt, i když to Rufus zrovna nevyžadoval, byl by za něj rád. "Doufam, že nebudeš stejně jetá, jak ta tvoje máma," pozvedl jeden koutek v náznaku úsměvu. Vlastně tím potvrzoval její teorii o jizvách, ale konkrétně to říct nechtěl.

Rufa velice bavilo si s vlčetem povídat. Byl to výjimečný mladý vlk, to rozhodně. Bylo trochu složité mu neustále vysvětlovat různé pojmy, ale přeci se snad někam dostali. "Trénuje se všeljak. Buď se můžeš učit o kytkách a přírodě, nebo třeba můžeš bojovat a běhat a tak. Vždycky, když tě pak bolej nohy, tak víš, že to byl dobrej trénink, protože když bolej nohy, tak rostou svaly a když budeš mít velký svaly, tak porazíš medvěda!" Vysvětlování bylo fakt těžký. Jestli se ho zeptá, co je to sval, tak asi padne. "Já nevim, kam ta cesta vede, to zjistim jenom když po ní půjdu," odpověděl mu a vzápětí už se smál tomu, jak se pán ohně brání jeho narážce. Možná ho vyvedl až tak z míry, že zapomněl své vlastní jméno, když se představil jako Popílek. To Rufa opět rozesmálo. "Dobře Plamínku," uculil se. Aspoň už konečně věděl, jak se prcek jmenuje.
Uskakoval před ním se smíchem. Jeden by netušil, že ho takové hraní bude ještě bavit. "Ne když ti uteču!" Uskočil ještě jednou a sledoval, jak Plamen letí do jehličnatýho keře - aspoň tak tomu Rufko říkal, protože neměl páru, jak se to jmenuje. "Jsi dobrej?" Přiběhl hned za vlčetem, aby se ujistil, že mu nic není.

Byl upřímně rád, že jeho gesto přijala přívětivě. Bál se, že udělá nějakou blbost, kterou jí vyleká, ale zdálo se, že byla prostě jen ráda, že někoho konečně má. Křídlem ji pevně objal, aby byla co nejvíc v teple. "Létat? No... Je to osvobozující, to určitě. Občas je to i strašidelné. Je to spousta věcí," odpověděl nejistě. Nevěděl sám, jak to popsat. Létal už tak dlouho, že to pro něj bylo normální. "Můžu ti to někdy ukázat, až bude hezky..." Navrhnul opatrně. Opět se mu vrátili vzpomínky na jeho první lásku. I ji jednou vzal na leteckou prohlídku po území, protože mu ta křídla vždy záviděla a on chtěl udělat něco hezkého. Trénoval proto den co den. Jenže to bylo již dávno. Naštěstí neměla Lencia ještě dospěláckou výšku a váhu, nebál se proto, že by to nezvládl.
Podíval se na ni a na chvíli zvážněl. Úsměv se vytratil. Jen tiše pokýval hlavou. Při jejich prvním setkání jí určitě naznačil, že její situaci zná. Nečekal však, že se zeptá tak brzo. Nebyl si jistý, jestli byl připravený mluvit o své rodině, o své minulosti. Bál se, že by pro ni už nebyl tím, za koho ho nyní měla. "Co chceš vědět?" Zeptal se nakonec, aby ji povzbudil. Někdy to přijít muselo, nechtěl se bránit, jen doufal, že to nezničí jejich vztah.

Chvíli si nebyl jistý, jestli vlčice vůbec uměla lovit. Její technika byla taková zvláštní a i zabití trvalo nějak dlouho. Možná si s kořistí jen hrála, ale to by bylo docela kruté. Takové si představoval vlky spíše v Kultu, než tady.
Nechtěl chodit moc blízko, stále si udržoval bezpečnou vzdálenost, hlavně po tom, co viděl. "No.. Já-já jsem Rufus. A ty nejsi náhodou příbuzná s Asphodelle?" Každé slovo z něho lezlo, jako z chlupaté deky. Asi měl trochu strach, akorát si nebyl jistý, z čeho.

Co se běžného života týkalo, ani Ruf neodposlouchával konverzace. Špehoval sice sem tam i vlky ze své smečky, ale vždy jen a pouze v rámci tréninku. Stejně tak to bylo s Eirlys. Kdyby náhodou někoho potkala, radši by se vzdálil a dál ji nesledoval. Přišlo mu, že už by to moc velký zásah do soukromí a tížilo by ho svědomí. Ne že by ho netížilo už předtím. Špehovat však cizí vlky, aby zjistil něco pro smečku byla úplně jiná věc. Kolikrát by se mohlo stát, že tím zachrání životy a to už by za tu nepříjemnou chvilku odposlechu stálo.
"Mh-hm. Správně, pach i vzhled je důležité nějak zakrýt. Můžeš teoreticky vyřešit obojí najednou, třeba když se vyválíš v blátě, ale můžeš to také vyřešit i jinými způsoby. Nejlepší je vždy splynout s přírodou, obzvláště pokud je tvůj cíl létavec. Různé pachy kytek nebo zvířat tě taky dokážou zamaskovat, ale je důležité to nepřehánět." Pousmál se. Uvažovala správně. "Můžeš si taky najít úkryt, abys byla proti větru. Akorát pak musíš počítat i s tim, že se může otočit a v tu chvíli mít třeba únikový plán..." S tímhle vším také často pracoval. Bylo ideální využít všechno, co příroda nabízela.

Kráčel k úkrytu vlka. Tušil, že tímto trénink ukončí, protože kdyby Zathrian vyběhnul, viděl by ho a nejspíš ho i rychle dohnal. Co však vůbec nečekal, bylo rozptýlení, které v tu chvíli přišlo. Rufus periferním viděním spatřil předmět ve vzduchu a vystrašeně uskočil. Jakmile se na věc pořádně podíval, zjistil, že se jedná o oční bulvu. Kompletně ho to vyvedlo z míry, obzvláště díky traumatu z dětství. Že by zase snil? Je tento trénink jen další noční můrou? Oko ho sledovalo a on sledoval jej. Jelikož byl chudák úplně v transu, mohl by Zath stát klidně před ním a on by si ho nevšiml.
TW: sebevražedné myšlenky
Že mělo oko jinačí barvu tolik neřešil. Prostě tam stál nějakou chvíli, dokud mu po tváři nestekla slza. Párkrát zamrkal, jakoby doufal, že pak bulva zmizí, ale zdálo se, že nikoliv. Proč se tohle pořád děje? Podíval se do země a zpět. Možná když zase zemřu, probudím se. Tahle myšlenka ho provázela vždy před spaním. Vždy než stačil zemřít, probudil se a bylo všechno v pořádku. Nikdy se zatím ve snu nezabil sám, ale nikdy ani neměl tu možnost. Jenže jak? Rozhlédl se kolem sebe, ale nic ho nenapadlo. Dýka. Ano, měl přeci dýku! Vzal ji do tlamy a chvíli hluboce dýchal. Nebyl si jistý, jestli je schopný to udělat. Nechtěl si ublížit, dokonce ani ve snu.

Podíval se na svou svěřenkyni. Všiml si, že se oklepala když zafoukal vítr. Na Rufa zatím moc velká zima nebyla, sychravé počasí bylo naopak příjemné a hustý kožich ho zatím zahříval, jak měl. Vlče to však muselo snášet hůře a zanedlouho už přiběhlo k němu. Pousmál se a přišoupl se ještě blíž, tak aby jeho dlouhé atletické tělo chránilo to její a mohl jí předat i kousek toho tepla. "Lepší?" Nebyl si jistý, jestli tento jeho čin uvítá, ale nevěděl, jak jinak by mohl pomoct. Všiml si, že spolu nemuseli často ani přímo mluvit a užívali si společný čas. Tohle s nikým neměl. Mezi přáteli byl ukecaný a každé ticho mu přišlo trapné. S Vali se však cítil jinak. Ona nějak vůbec moc nemluvila, ale svým chováním dávala jasně najevo, co se jí líbilo a nelíbilo. Rufus na ni nijak netlačil, nechtěl, aby ho nenáviděla za to, že ji donutil se socializovat nebo něco, měl ji rád takovou, jaká byla.

Seděl pod stromem. Počasí naznačovalo, že začíná podzim a sem tam dopadla na Rufův kožíšek kapka deště. Rány byla studená, dny často teplé a jindy třeba celý den pršelo. Okřídlený vlk se tuze netěšil na zimu. Nenáviděl ony chladné dny, kdy mohl sotva využít magii a moc si přál, aby to letos nedopadlo stejně, jako minule. Tak krutou zimu jak živ nezažil, sotva vycházel ven z nory. Kožich měl sice hustý, ale nepřišlo mu, že by to mělo nějaký vliv. Prostě si přál mít léto celoročně.
Poslední dny byl však velice šťastný. Feier mu schválil jeho žádost, aby se mohl starat o Valenciu a on to dělal s radostí. Musel se samozřejmě pochlubit i Asphi až ji uvidí. Doufal, že se na něj nebude z nějakého důvodu zlobit, ale i kdyby, svou adoptivní dcerku by nevyměnil. Konečně měl někoho, kdo mu jeho lásku opětuje a to ho činilo tím nejšťastnějším vlkem pod sluncem.