Príspevky užívateľa

Každým slovem, které vlčice vypustila z tlamy, mu bylo jasnější, že je potomkem vlčice, se kterou se porval. Nejen, že vypadala podobně, aspoň z toho, co si všimnul, ale také mluvila o seznamu útoku spáchaných její matkou. Bylo to jisté.
Ruf stáhnul uši a zamračil se. Jeho pohled nevypadal zrovna přátelsky a očividně té malé nevěřil ani nos mezi ušima. "Pokud seš její děcko, tak co děláš tady? To tě matinka dost nepoučila o tom, jakej Azaryn je a Ignis byl? Nevyprávěla nějaký dramatický storky o tom, jak jsme zlí?" Jeho slova samozřejmě vycházela ze vzpomínek na to, že Bellanna o Ignisu mluvila, hlavně pak o pomstě. Rozuměl tomu, že vlčata nebyla svými rodiči a neměla by být souzena za jejich chyby, ale přesto k ní Ruf z nějakého důvodu cítil zášť. Možná šlo jen o první dojem. I tato postava by později mohla být kamarádkou, ale nyní jen těžko.

Neměl zatím ani ponětí, jaký příběh mu poví. Měl jen samé nudné a smutné, pokud pominul ten s Bell, nebo spíš medvědem. Určitě by si musel zase něco vymyslet, aby drobka zaujal. Nedělalo mu to problém, ale radši by řekl opravdovou historku, kdy z něj byl hrdina a ne smyšlenou nebo upravenou.
Byl z malého celý pryč. Jak byl odvážný, dokonce i medvěda by chtěl sníst! "Pomocná tlapa by se mi určitě hodila, to víš, ale budeš muset trénovat. To by se z tebe jinak nestal silnej vlk," podíval se na něj povzbudivě a plácl tlapou do země. Jistě z toho všeho neměl rozum a Ruf už pomalu taky ne. Pořád se mu snažil vysvětlit, že udělal špatnou věc, ale tenhle prcek ho viděl, jako hrdinu. "To nejni jen tak, ale! Tvůj tatík přece vůbec nemusel bejt ve správnou chvíli na správnym místě. Já si myslim, že tady ještě jsem jen proto, že má můj život určitou cestu nebo význam, chápeš? Třeba jako učit malý prcky jako seš ty." Zasmál se. Byl to sice jen vtip, ale možná to tak doopravdy bylo. Byl sice špehem, ale stejně tak by mohl být i učitelem, rozhodně by měl děckam co předat. "Už mi řekneš svý jméno?" Zeptal se znovu, protože minule nedostal odpověď.
Jak tak ležel, všiml si, že jde malej po jeho zdravém uchu. Rychle vyskočil na všechny čtyři a uskočil. "Ani na to nemysli!" zakřenil se a začal couvat. Čekal, jestli ho bude pronásledovat a pokud ano, snažil se před ním všemožně uskakovat.

Jak Valenciu pozoroval, všiml si, že o každé odpovědi hodně přemýšlí. Bylo dosti možné, že nebyla zvyklá komunikovat s jinými vlky, hlavně když už byla nejspíš dlouho sama. Bylo obdivuhodné, že vůbec dokázala přežít, než došla sem. Naštěstí už ale nemusela jít dál, mohla se usadit a nechat Rufa, aby o ni pečoval. "Tak pojď," pobídl ji a postavil se. Chvíli počkal, než bude připravená ho následovat a pak se rozešel směrem k Azarynským hranicím. Po očku neustále kontroloval jestli jde za ním a jestli je v pořádku.

Mladý vlk byl vyjednavač, to bylo zřejmé. Hned jak mu Rufus řekl, aby držel jazyk za zuby, chtěl na tom trhnout víc, než měl. Ale Ruf se nezlobil, naopak, zamyslel se, co by mu mohl ještě říct. "Co takhle další příběh?" S tím by mrňous mohl souhlasit vzhledem k tomu, jak potom hltal ten o medvědovi.
Dramatičností vlk rozhodně nešetřil a Plamen na něm doslova visel očkama. "Nevím, kde by mohl být. Třeba chodí kolem hranic smečky a čeká na mě, aby mohl dokončit své dílo," ukázal na velkou jizvu, díky které téměř vykrvácel. "Možná už mě příště nepotkáš živého a budu tě strašit ve snech!" Hleděl mu přímo do očí, aby dodal momentu ten správný efekt a pomalu se k němu přibližoval. "A jestli budeš zlobit, řeknu medvědovi, kde bydlíš a přijde si i pro tebe a pak tě sní! Aaaa!" Vycenil zuby a rozevřel tlamu, jakoby ho chtěl spolknout. Než se ho však stačil dotknout, odvrátil se se smíchem pryč. Nad další otázkou se na chvíli zamyslel. "Neměl jsem na to, abych porazil většího a silnějšího. To, že se jeden nebojí, neznamená, že je nesmrtelný. Je správné být statečný, ale je důležité nejdřív přemýšlet, než něco uděláš, víš? Nechceš přeci dopadnout jako já," znovu ho poučil. A to měl nejspíše ještě štěstí, že chodil.
Okřídlenec pocítil radost, když se ho drobek leknul. Přesně o to mu šlo. Dokonce mu to přineslo i zajímavou podívanou v podobě plamenů na jeho těle. Neviděl je prvně, proto nebyl nijak překvapený, ale fascinovaly ho stejně.

Příběh rozhodně malého nezbedu zaujal. Za to měl Rufus jistě bonusové body k dobru, což se mu velmi zamlouvalo. Obával se však, že by to jeho tátové mohli vyvrátit a z něho by byl hotový blázen. Byla to fantastická historka, moc pravdy se v ní nenacházelo, ale jako lekce pro vlče? Bombastický. "Tak já ti to teda řeknu, ale nesmíš to nikde povídat, je to tajemství. Jasný?" Podíval se na něj s dramatickým výrazem ve tváři. "Bojoval jsem s tim medvědem, velkym jako skála a drápama dlouhýma a ostrýma. Nebylo cesty ven, musel jsem se bránit. Zaútočil na mě z ničeho nic a ukousl mi kus ucha," ukázal mu ucho s natrženým boltcem. "Drápal mě až ze mě tekla krev, taková bolest. Ale já se bránil a uhybal a pak!" Dramaticky se odmlčel. Byl by z něj určitě dobrý herec, jen si najít pořádný divadlo a nechat Plamena, aby sehnal publikum. "Vytáhl jsem na něj zrovna tenhle svůj nůž," ukázal mu svoji zbraň, kterou měl připoutanou na hrudi k taštičce. "Medvěd se ošklivě pořezal, odstoupil ode mě pryč a já jsem měl šanci odletět domů. Nebyl jsem žádný hrdina, udělal jsem obrovskou chybu, že jsem zkřížil medvědovo cesty a taky jsem na to doplatil. Domů jsem sotva doletěl, celé tělo od krve, neviděl jsem nic a nedokázal stát na nohou," zapotácel se jako tenkrát a poté spadl na zem. "Věděl jsem, že umřu. Před očima jsem měl celý svůj život, nebyl jsem schopný volat o pomoc, a pak... Pak jsem usnul," další dramatická pauza. Chvíli na zemi předstíral smrt, ale pak se v rychlosti zvedl. "Jediné, co si pamatuju, je hlas tvého otce, který mi zachránil život. To on je opravdový hrdina. Já byl jenom blázen, který si myslel, že dokáže na co neměl." Ukončil svou povídku poučkou. Kdyby jen malej věděl, jak to doopravdy bylo.
Sotva si všiml, že mu teče z tlapky krev. Byl už jaksi zvyklý z tréninků, že se vždycky někde štrejchne. Pár kapek ho ještě nezabilo. V duchu se spíše bavil nad vlčecím zoufalstvím. Opravdu věřil, že je Rufus mrtvý? Asi by fakt měl popřemýšlet o tom herectví. Ještě chvíli ležel, ale větvička na jazyku mu dělala problém udržet si nehybnou tvář. Jazyk ho svědil a jehličky se do něj nepříjemně zapichovaly. Po chvíli vyprskl a bafl na drobka.

Rozhodně ji nechtěl nechat na pospas osudu. I kdyby náhodou nešla s ním, doufal, že aspoň s někým půjde. Nemusel se přeci zamlouvat každému, i když měl přátelskou povahu, byla spousta vlků, kteří ho rádi neměli. Natočil tázavě hlavu na stranu. Neřekla svůj přesný věk, ale tipoval, že jí bude mezi půl rokem a rokem. Bylo smutné, že už v takovém věku byla odloučená od rodiny a měla tak špatné mínění o světě. Litoval jí, ale říkat to nechtěl. Lítost nebylo to, co teď právě potřebovala. Potřebovala, aby se o ni někdo postaral a naučil jí životu. "Umíš vůbec lovit?" Hodně by se divil kdyby řekla ano. On sám, když od něj odešla rodina, jedl jen zbytky po ostatních a uměl lovit jen nemocná, či pomalá zvířata. Jistě by nemusel ani říkat, že se v té době moc nenažral.
Očka se mu rozzářila a ocásek sebou začal mrskat ze strany na stranu, když Vali souhlasila. "Můžeš zůstat se mnou, pokud teda chceš. Jsem si jistý, že tě smečka přijme a určitě si najdeš kamarády," pokusil se ji trochu povzbudit. Úsměv rozjasňoval jeho tvář. Byl opravdu rád, že jí může pomoct, o vlčatech vždy snil, i když spíše o vlastních, ale i tohle byl dobrý začátek.

Díval se na ni, jako kdyby se díval sám na sebe před lety. Tohle by malé štěně nemělo prožívat, věděl to, ale i přes to to příroda chtěla. Nemohl tomu zabránit. "Ale je to krásný pocit vědět, že tě má někdo rád a jsi s ním v bezpečí." Dokončil její větu svými slovy. Možná to cítil stejně, možná ne. Bylo těžké slyšet od někoho jiného, že je život těžký už od vlčete. Nikomu by nepřál, co si sám prožil. "Kolik ti je?" optal se nakonec. Mluvila, jako by to bylo před lety, co někoho měla, ale pokud byla pořád štěnětem, neměl by jí být víc než rok. Lítostivě na ni koukal a v hlavě se mu odehrávalo setkání s Roo a chvíle, kdy ho přijala do smečky. Měl teď nejspíš možnost udělat to stejné pro někoho jiného a snad i zachránit život. "Já.. No... Můžu tě vzít domů, chtěla bys?" Zeptal se, co nejopatrněji dokázal.

S každou otázkou si uvědomoval, že i se svou jednoduchou mluvou asi zamotal vlčeti hlavu. Mohl přeci mladý vlk rozumět tomu, že když udělá chybu, může mít nějaké následky? V tomto mladém věku o tom Ruf začal dost pochybovat, musel mu to vysvětlit na příkladu, aby to pochopil. "Hele, vidíš tuhletu jizvu?" ukázal na svou hruď. Byla to jizva, kterou si vysloužil po souboji s Bellannou, konkrétně ta, kdy ho trefil její létající klacek. "Tu mám, protože jsem udělal chybu a bojoval s medvědem. Skoro jsem to nepřežil a tvůj tatík mě ale zachránil, víš? Už jsi někdy viděl medvěda? Jsou taaakhle velicí!" Stoupl si na zadní a stejně, jak dramaticky mluvil, tak i zahrál hrozivého medvěda. Samozřejmě si vymejšlel, ale chtěl dát malému lekci. Kdyby mu řekl, že mu kožich vyprášila ženská z Nihilu, byl by jenom pro smích.
Jeho chlubení potvrdilo Rufovu myšlenku, i když mu pořád nebylo jasné, jak bylo možné, že dva vlci stejného pohlaví mohli mít vlčata. To byla rarita!
Rufus začal předstírat, že přichází o smysly, jako by vlče opravdu pouštělo jed do jeho těla. Skus ještě zesílil, když tlapou hýbal, aby ho setřásl a okřídlenec nemohl říct, že by ho nezačala bolet tlapa. Zuby měl malý, jako jehličky. Pak ho však pustil, aby mohl mluvit. To byla Rufínova šance. Svalil se na zem, jakoby v bolestech, když do něj drobek strčil. "Achich ouvej, to je bolest, aaaaaa! Já to snad nevydržim. Poooomoooc! Doktoraaa!" Chvíli vyřvával a pak vyplázl jazyk na znamení, že už umřel. Snažil se nehýbat a nejevit žádné známky života, ať už by dělal Plamen cokoliv.

Trochu se zarazil, když řekla, že o Azarynu tolik neslyšela. Nakonec jí ani nemusel vyprávět celou tu historku, jak nejsou zlí, jen se zase ztrapnil. Sklopil uši k hlavě a s potupou v obličeji se pokusil usmát. "Aha, no... Tak to jo, to je fajn," odpověděl potichu. Byl by teď rudý až na zadku, kdyby se mohl červenat. Avšak, trochu ho překvapilo, že o Kultu věděla, on se o jeho existenci dozvěděl teprve nedávno.
Když se Val začala omlouvat, že nevěděla o hranicích, už už chtěl říct, že to vůbec nevadí, ale ona se ke konci zasmála. Taky se maličko zasmál, i když si vlastně nebyl jistý čemu. "Já nejsem jako ty čáry." To bylo přeci logické, že není! Vtip zrovna moc nepochopil, ale nechtěl to na sobě dát znát, proto se radši přesunul k jinému tématu. "Poslyš, nechci se tě dotknout, ale nemyslím, že je bezpečné se tu pohybovat o samotě. Jsi na to ještě malá," řekl starostlivě. Mohl by ji přivést do smečky? Chtěla by to vůbec? Rozhodně neměl v plánu ji nutit, aby s ním šla domů, ale tuze nerad by ji tu nechával samotnou.

Neohrožené vlče, také byl takový. Nebál se. Nejen proto, že měl rodinu, která ho ochraňovala, ale myslel si, že na něj nikdo nemůže a nikdo ho neuvidí když se schová. Nemohl to malému mít za zlé, bylo to nakonec vlče a spoustě věcem nerozuměl. "To je dobře. Neříkam, že by ses měl bát, říkam, že každý dělá chyby a některé mají následky." Podíval se mu do očí, aby věděl, že to myslí vážně.
Překvapeně se na malého podíval. Zdálo se, že je tento maličký opravdu synem Ikkeho, akorát už si Ruf nebyl jistý, jestli patří i Adainovi. Vypadalo to, že ano, ale jak to bylo možné?
Když se do něj malej zakous, chvíli jen překvapeně koukal. Trochu mu připomínal sestru, když byli ještě malí a měl z toho zásek. Když se však vzpamatoval, pousmál se a začal třást tlapou, aby ho shodil. Byl samozřejmě opatrný, nechtěl mu ublížit. "Ó neee! Kousl mě hrozivý jedovatý had! Aaaa! Co budu dělááát!" Přidal se k malému divadélku a pokusil se vžít do své role co nejlépe to šlo.

Rufus se do příprav na lov nimlóga chtěl také samozřejmě zapojit. Na Feierův povel chtěl jako létavec připravovat klády, ale toho se ujal v rychlosti Adain. Nezdálo se ani, že by potřeboval pomoc, a i kdyby, tu mu dřív nabídl Cyro, než se stačil rozkoukat. Nechtěl tam však stát jak pecka a tak se s ostatními vrhl do válení šutrů. Zahrazování rokle probíhalo ve více početné skupině, šlo to tedy vcelku rychle. Sem tam si našel Rufus nějakou vedlejší práci, ale nakonec nedělal vůbec nic zvláštního ani důležitějšího než dělali ostatní. Práce mu šla od tlapky, pravděpodobně díky tréninkům. Byl stále ještě mladý a v nejlepší formě, kterou kdy měl.
Občas si odpočinul a pil hodně vody. Všiml si, že se zapojila spousta vlků, nejvíce si však všímal Delle. Snažil se sice na ni nezírat, jako by byl nějaký úchyl, ale nemohl si občas pomoct.

Mladá vlčice si hrála na drsňačku. Rufovi to vcelku lezlo na nervy, nenáviděl přetvářky a upřímně nevěřil, že taková byla vždycky. Smrděla Nihilem a tam, jak se domníval, musel mít každej rád kytičky a sluníčko. "Je mi to fakt jedno, málo kerej se tu narodil, ani já ne..." Byla to akorát jiná slova pro "nebudu tě soudit". Ale takhle přesně to říct nechtěl. Už jen kvůli pachu, který si s sebou nosila, neměl důvod být přátelský. "Řeči o vlčici z Nihilu..." zopakoval. Roznesly se. Dokonce i po jeho těle. Možná byl první obětí, kdo ví. "Hele, fakt nechci bejt hnusnej, asi hlavně proto, že jsi teď na druhý straně hranic, ale nejni ti nic do toho s kym já se peru. Mysli si co chceš," odvětil nevrle. Upřímně byly jeho rány jistě v mnohem lepším stavu než Bellanny, díky Ikkeho magii a včasnému zásahu. "Proč tě to vůbec zajímá?" Optal se na oplátku on jí.

Zdála se být jiná než on. Možná byli oba v mladém věku ve stejné situaci, ale každý byl myšlenkami na jiném místě. Jejich rozhovor byl klidný, ale přišlo mu, že mají oba něco za sebou a sdělovali si to bez slov. Možná měl jen on takový pocit, ale právě to ho přimělo, aby se více neptal na její minulost. Usmyslel si, že mladá duše potřebuje čas, aby minulost vstřebala, a až bude připravena, sdělí mu to sama, pokud bude mít možnost. "Tomu se nedivím, téměř nikdo, kdo ke smečce nepatří, či kdysi nepatřil, tam nikdy nebyl. Hranice jsou přísně střeženy, o čemž možná vypovídá i to, že jsem tě tu našel," pokusil se o menší vtípek. "Nevím jestli už jsi o Azarynu slyšela. Pokud ano, nejspíš to nebylo nic hezkýho. Když jsem byl malý, často jsem se setkával s opovržením, ale nevěděl jsem proč. Nikdy jsem nikomu neublížil a poznal jsem jen jednoho vlka, který udělal špatnou věc. Byl potrestán a myslím, že pak utekl... Možná byla moje smečka kdysi špatná, nevim, ale co já tam jsem, je to fajn." Vysvětlil mladé vlčici. Špatné věci se ovšem děly, jen se o tom nechtěl zrovna zmiňovat. Dřívější Ignis musel mít své mouchy, když na něj zaútočila vlčice právě kvůli jeho smečce. "Máš aspoň úkryt? Někoho, kdo by se postaral?" Zajímalo ho, jestli je v bezpečí. Měl rád vlčata, měl o ně starost a nebylo to žádné tajemství.

Byl vlastně rád, že se Tae'ha rozhodl odejít. On sám neměl náladu na cizí vlky a možná proto byl tak otrávený. Kdyby se potkali jindy, mohlo to dopadnout jinak, ale v téhle náladě nebylo s Rufusem k vydržení. Trápily ho vzpomínky a vůbec všechno, co se událo v poslední době. Potřeboval si zahojit srdíčko, než bude schopný mluvit s ostatními. "No jo, měj se." Jediná slova, která vlkovi odpověděl na všechno, co řekl. Přišel si neslušně a kousek jeho svědomí se chtěl jít omluvit, ale všechny ostatní smysly ho ujišťovaly, že chodit nemá. Chvíli se jen díval, jak tmavý vlk mizí a pak také odletěl domů.

Nastražil uši. Mluvila tiše, ale nechtěl, aby se lekla, kdyby přišel blíž. "Těší mě," pousmál se a znovu zavrtěl ocasem. Snažil se omezit rychlé pohyby. Vycítil, že je mladá vlčice plachá a dost pravděpodobně vystrašená. "Rozumím. Je to tu hezké, sám sem často chodím. Je tu takový klid," přikývl. Podíval se za sebe, k hranicím smečky, které byly nedaleko. Normálně se o své smečce moc nevybavoval, naposledy na to také doplatil, což šlo vidět díky jizvám, které nosil. Na druhou stranu, proč by tajil vlčeti, odkud pochází? Vali nevypadala, jako zvěd z jiné smečky, možná spíše hledala rodinu, od které se zatoulala. Možná byla jako on sám. Opuštěná a bez rodiny, hledající oporu a lásku u jiných. "Jo, kousek odtud je smečka. Azaryn. Odtamtud jsem, a ty? Odkud jsi?" Necítil z ní žádnou ze smeček. Bylo pravděpodobné, že k žádné taky nepatří.