Príspevky užívateľa

Nečekal, že vysvětlovat vlčeti přírodu bude tak těžké. Upřímně si nebyl jistý, jak mu vysvětlí celou tuhle situaci, hlavně aby u toho nesrazil malému ego. "No.. Všechno v přírodě může bejt nebezpečný, víš? Kdybys třeba snědl kytku, kterou neznáš, mohlo by tě bolet břicho a stejně je to se zvířatama. Některý hadi nejsou jedovatý a jíst bys je asi mohl, ale jiný jsou. To bys pak musel rychle k doktorovi," pokusil se nějak celou věc objasnit na příkladech. Víc toho nesvedl.
Najednou se zdálo, že z hrdiny se stalo normální vlče. Malý se přivinul Rufovi k tlapě a sledoval užovku před nimi. Nejspíše v něm vyvolal strach, což sice nechtěl, ale nebylo to od věci. "Ne, to neni ten smrad. Jedovatej had má v tlamě takovou tekutinu, to je jed. Když tě kousne, dostane se ti jed do těla a způsobí bolest," nechtěl říkat smrt. Už tak si myslel, že byl vlček vyděšenej až až. "No a jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Rufus," představil se konečně.

Podíval se na vlka, aniž by si uvědomil, že ne všichni vědí o jeho magii, ani kdo to je. Obzvláště pak vlčata, jako třeba tohle. "Tvůj," špitl zmateně. Nechtěl snad být zachráněn nebo co? Sám si vlastně ani neuvědomil, že je vlče v plamenech a nepopálil si tlamu když ho přenášel dál od hada. To všechno uvědomění přišlo až nyní. "Některý hadi jsou - teda takhle se ten vohebnej klacek jmenuje, had - no některý jsou jedovatý. Kdyby tě kousla, mohl bys umřít. A já nevim kerej had je jedovatej a kerej nejni.. Je lepší je nechat bejt." Snažil se ho poučit, ale bůh ví, co si z toho malej vezme. Prozatím byl Rufus rád, že nemusí běžet za léčitelem.

Rufus se ve fauně nevyznal ani zdaleka tak, jako ve flóře, a i v té se nevyznal nijak bravurně. Poznal pár základních zvířat, která zde žila, ale aby rozeznal jednotlivé druhy hadů, to opravdu ne. Možná proto se okamžitě proměnil ve vlka a utíkal na pomoc malému vlčeti, jakmile si hada všiml. Užovka mu připomínala zmiji, tu zrovna znal a věděl, že je jedovatá, nebyl si však jistý jak moc. "Nekousla tě? Jsi v pořádku?" Prohlédl si malého, jestli nemá zranění. Od hada se radši vzdálil i s vlčetem, kdyby náhodou smrt předstíral. Pořád házel očkem na místo, kde ležel a odkud se nesl štiplavý pach. Srdce mu bilo jako o závod. Že si toho blbec taky nevšiml dřív, ta tkanička mohla nebohé vlče uštknout mnohem dřív a bylo by po něm! Ruf, stále v domnění, že jde o zmiji, vyčkával na odpověď malého, aby ho v nejhorším případě mohl urychleně zavést k léčiteli.

Po delší době se zase potulovat po území v ptačí podobě. Ačkoli měl magii zmáknutou, zapomínal ji trénovat, což také nebylo ideální. Po událostech ze zimy by se mu nikdo nemohl divit, že se bojí proměny, ale dokud bylo teplo, nebyly jeho obavy na místě.
K tréninku si vybral Věžovky, kde letěl díky horám vysoko a magie se složitěji ovládala. Z výšky ho však zaujalo vlče, které jen tak tak zahlédl. To zajímavé na něm byly barvy, které připomínaly Adaina a Ikkeho. Sletěl níže a zatím se jen držel u pozorování. Hada, po kterém vlče skočilo, si všiml až později. Netušil zatím, že by se mu mohlo něco stát, byl příliš zamyšlený nad původem tohoto mláděte.

Rufus tušil, že odchází od nějaké důležité indicie. Jelikož se snažil přemýšlet, jako vlk, který o ničem neví, nechal místo, kde byl původně Zathrian schovaný, neprobádané. Nakonec se stejně musel po chvíli vrátit a zjistit, jestli ono místo bylo opravdu skrýší.
Prohledal okolí padnutého stromu. Jistě, že zde byl. Zíral přímo na něj a nechal ho jít. Nebyl však zklamaný, naznačovalo to, že si Zath vzal z jeho povídání lekci a běžný vlk by ho nespatřil. To udělalo Rufovi radost.
Pro změnu se rozhodl zůstat při zemi a následovat stopy. Zvláštní pach, který matně připomínal vlčí, udával možná nepřesný měr chůze. Okřídlenec se ho pokusil následovat a brzy našel lopuch, čerstvě otrhaný. Stopa. Zvětřil. Žádný jiný čerstvý pach zde nebyl, což znamenalo, že je velmi blízko. Přikrčil se k zemi, aby nebyl okamžitě spatřen a prohledával terén. Zanedlouho zahlédl vyvrácený strom a u něho - Že by lopuch? Vydal se tím směrem, již napřímen a s mírným úsměvem.

Kdyby jen mohl, červenal by se až na zadku, jak se styděl. Že radši nedrží jazyk za zuby. Jak se jen mohl zachovat tak negalantně k dámě a sledovat ji na procházce. Ta hrůza. Ta potupa. Pro jistotu už se k tomu radši slovy nevracel, aby si oba nepřipadali ještě hloupěji. "No, tak tedy... Máš už nějaké zkušenosti?" Jo, přesně třeba tuhle, že? Nejradši by se zahrabal. "No už jsi někoho někdy špehovala? Nebo aspoň taktika, jak bys to udělala?" Pokoušel se vyvléct z nástrah, které si sám kladl pod nohy. Rozhodně tohle už nikomu ze smečky, koho předem nepozná, neudělá. Dostal krásné poučení.

Procházel hranice své smečky a přemýšlel o nedávných událostech. Zabrán do představ hranice překročil a šel kousek podél řeky Igny. Na své kroky si dával pozor. Nechtěl sklouznout a utopit se.
Nešel dlouho a zahlédl štěně, které hledělo do vody. Pozastavil se a rozhlédl se. Nikde ani tlapka, jen on a mladá vlčice před ním. Pomalu se rozešel jejím směrem a zavrtěl přátelsky ocasem, na znamení, že se nemá čeho bát. "Ahoj," začal pozdravem a mile se pousmál. Posadil se nedaleko. "Co tu děláš?" Snažil se nepůsobit děsivě, ale přátelsky, aby se ho vlče neleklo a neuteklo. "Já jsem Rufus, a tvoje jméno?" Možná i on byl takhle mladý když sem prvně zavítal. To byly ještě hranice Ignisu.

Pořádně si vypláchl oči a rozhlédl se znovu kolem. Iska se na jeho zavolání začal vracet zpět a hrozně se u toho omlouval. "To niic. Já mam bahno v očích tak často, jako ty led v srsti." Zasmál se. Jako špeh opravdu nekecal, od bahna byl furt. Taky od dalších jinejch hnusů.
Oklepal se a mrknul na svého společníka. "Asi to tu zabalíme, ne? Je docela pozdě," pousmál se a vylezl na břeh. Byl rád, že se neutopil.

Opravdu se snažil hledět si svého, ale někdo k němu stejně nakonec zavítal. Bylo to vlče, které sic nikdy neviděl, přišlo mu povědomé. Možná potkal jeho rodiče. Dokonce i ten pach mu nepřišel cizí. "Ty seš tu nová, co? Očividně." Utrousil nevrle. Pořád přemýšlel, čí děcko to může být. "Z kama seš?" Optal se rovnou, aby neztrácel čas. I když zrovna času měl právě na rozdávání, díky tomu, že potřeboval větší klid na zotavení.

Nedával si tolik záležet, aby Zatha našel. Šlo přeci o trénink, nikoliv o soutěž ani boj o holý život. První lekci musel udělat na míru, aby vlk neztratil zájem s ním vůbec trénovat, to by ho mrzelo. Když zahlédl pohyb, ihned se otočil za ním. Hmm..
Slétl o kus níž, ale po vlčím tělu ani stopa. Necvičený vlk by jistě nepoznal, že se poblíž někdo nacházel. Ruf však trénovaný byl a tušil, že není daleko od cíle. Možná na něj dokonce právě hleděl, ale zatím neměl potřebu se o tom ujišťovat. Odešel od stromu, pod kterým mladý vlk byl a dal mu tím nevědomky prostor k úprku. Hráli sice "na schovávanou", ale zatím mu mohl dát ještě prostor.

Přikývl. Funkce ho bavila, to bylo jisté. "Nemotorností? Nevěřim," pousmál se. Jak by mohla být tak hezká vlčice nemotorná? Jakmile viděl hezkou vlčici, věřil, že to byla bohyně bez chyb. Že existuje nemotornost a hloupost věděl jen díky sobě.
"Jasně, říkal jsem si, že to tak bude." Být napůl drak musela být frajeřina. Jestli každý obdivoval jeho ptačí podobu, co teprve kdyby měl dračí!
Styděl se za sebe. Možná by bylo lepší kdyby mlčel a nechal své špehování pro sebe. "Já to nemyslim nějak zle, vopravdu! Jenže ono to prostě nejni stejný když se s někym domluvim a ten vlk o tom ví. Chápeš? To ale nejni omluva, já to vim. Fakt se moc omlouvám," začal zase mluvit zrychleně, aby nemohla nic říct a on to všecičko vysvětlil. Teď si bude myslet, že jsem úchyl. Povzdychl si.
Po chvilce zvedl hlavu. Eira se taky snažila hodit tuhle konverzaci za hlavu. Bylo to tak dobře? Nejspíš ne, ale pořád lepší než zůstat v nepříjemné situaci. "Jo, jasně, určitě! Klidně tě něco naučím. Příště už mě rozhodně nachytáš," najednou se zarazil. "Kdyby teda nějaké příště bylo, žejo, což rozhodně nebude! Slibuju..." stáhl zahanbeně uši k hlavě.

Ruf nehnul ani brvou. Se svou minulostí byl jaksi již smířen a neměl vůbec náladu poslouchat, či vyprávět. "No... něco ti aj povědět můžu. Jsou taj třebas Přízrační. Jsou dost nudní a zahleděný do hvězd. Nihil je samá kytka, co teda vim. Pak jsou ve městě takový divný náboženský maniaci, ty tě nepustěj snad ajni k hranicim. No a pak máme Ignis, ten je nejlepší. Ale to je můj osobní pohled," řekl s upřímným nezájmem. Pro nováčka muselo být vyprávění o smečkách asi vzrušující, protože mohl poznat něco nového, ale pro Rufa to byl vopruz. Místo celý týhle debaty mohl někde hezky hajat.

Nijak zvlášť chápavej Rufus nebyl. Všechno se mu muselo říct napřímo, i když se často opravdu snažil. Ani dnešek nebyl výjimkou. Okřídlený vlček koukal na němou s nechápavým pohledem, jak se snažila nakreslit ve vzduchu hvězdu. Radši by jí vymyslel přezdívku, než aby si lámal hlavu nad obrázkama. "Huh?" vyšlo z něj jenom. Vůbec nevěděl, co má řikat. "To je jako hvězda, bo co?" zkusil nakonec hádat. Moc velkou trpělivost však neměl, pravděpodobně jí prostě něco vymyslí.

S vtípkem Rufus moc nesouhlasil. Peří většinou zůstávalo stejné, ani kachny nevypadaly jinak a na vodě byly celý den. Ve svém zaražení však nestihl zareagovat na bahno, které Iska hodil obrovskou tlapou. Letělo mu přímo do obličeje. Pokusil se to vykrýt křídlem, ale trocha mu stejnak vletěla do očí. Honem pospíchal k vodě, aby se umyl, ale než to stihnul, byl jeho společník v čudu.
Rozhlédl se zmateným pohledem okolo sebe. "Isko?" zavolal. Schoval se mu? Ale kam?

Škodolibě pozoroval Isku, jak se snaží zbavit vody v srsti. Tušil, že asi sotva viděl před sebe a nedokázal se nesmát. Sledoval každý jeho pohyb a těšil se, co vymyslí. "Vždyť se podívej kolik máš chlupů ty a kolik já. Ty budeš jak obláček, mezitim, co já budu furt stejně krásnej," pohlédl na něj významně. Nevěděl sice, proč vylezl z vody, ale rozhodl se udělat to stejné. "Ve vodě nemáš šanci a myslíš, že mě porazíš na suchu?" Zakřenil se.