Príspevky užívateľa

Rue byla se svojí stavbou těla vcelku těžkopádná, ale mrštnost nahrazovala síla, kterou měla v čelistech. Tušila, že neznámému vlku asi dost ublížila, bohužel pro něj ji to nezajímalo. Zacouvala zadkem do stínu, avšak ve chvíli její nepozornosti se druhému povedlo zahryznout se jí do ucha a natrhnout tak nejen ono ucho, ale i plášť, který zakrýval její hlavu. Jakmile ucítila bolest, ihned se začala bránit a zuby mířila na obličej. Zachránit se mohl pouze tím, že by ji pustil, jinak měla na blízko velkou šanci se trefit. Kam? To jí bylo úplně jedno.
Opět začala couvat do stínu a sledovala tentokrát toho mizeru jako ostříž. Znovu se již nesmí nechat kousnout! "Seber se se svejma vitamejnama a táhni!" Zavrčela, ceníc u toho ostré tesáky.

Poslední dobou trávila čas ve společnosti Salome a Ossiana, viděla se s nimi snad častěji, než se sestrou. Ossi ji učil víře, Sal zhruba podobně, ale byla víc cool. Je přeci hrobařka! Žůžo. Měly spolu zrovinka nějakou jistě velice výživnou konverzaci, kterou narušila modravá vlčice, kterou Rue znala, avšak dlouho se s ní neviděla. “Bell!” zavrtěla mladá vlčice svými čtyřmi ocasy na znamení, že ji ráda vidí. Zaslechla něco o jejích prohřešcích, ale bylo jí to zcela upřímně jedno. Měla Bellannu ráda. Jenže tentokrát se nesešly, aby si pokecaly, měli na území totiž lupiče! O tom Rue taky zajisté slyšela, akorát ta informace šla jedním uchem dovnitř a druhým ven, jakmile zaslechla jméno Omara. Tahle cápka jí byla totálně ukradená. Pfff. Jenže Sal očividně něco víc věděla a chystala se vzít čtyřocasou s sebou. Na to se jen maličko pousmála a přikývla na souhlas. To si nenechám ujít! A třeba si dokonce šplhne!

Ačkoli měla v plánu Caligovi svými slovy ublížit, neměla z toho takovou radost, jakou si představovala. Doprovázela ho pohledem, když odcházel. Něco jí říkalo, aby ho zastavila, ale ona ten tichý hlásek neposlouchala. Dostala přeci přesně to, co chtěla. "Měj se." Řekla tiše. Nevěděla, jestli ji ještě slyšel, nebo už byl moc daleko. Sama se také zvedla a po třech se belhala zpět do úkrytu. Snad se ještě potkáme.
Možná to tak nevypadalo, ale Rue si Caliga vcelku oblíbila. Nebál se a nic si z její šikany nedělal. Rozhodně tedy neměla v plánu ho zařazovat do skupiny srábků, kde byla třeba Omara a Miriam, se kterými se moc nebavila. Věřila, že tenhle vlk by to mohl dotáhnout i na kamaráda.

Je to magor. Rue se na něj dívala s hloupým výrazem, který naznačoval něco jako: je ti dobře? Boreček byl nějaký hrozně sebevědomý, že ukazoval na jejich domov, jako na něco špinavého. "Hele. Pane doktorskej. Jestli si nežral nějaký zdechliny, tejden starý, tak se nemám čeho bát. A hlavně, milej zlatej, myslíš, že jsem tak blbá, abych se nechala ošetřit od... polovičního vlka? Zvlášť když mě ještě kous? Vždyť jsem se tě sotva dotkla a tys mi za to málem zlomil nohu. Seš šiblej. Jestli to budu chtít ošetřit, najdu si někoho, komu budu věřit." Asi měl hošík přestat s přehnanou snahou jí pomoct. Neměla v plánu mu věnovat svou tlapku, jak ve svatební den a nechat si na sebe sahat. A že na to mohla umřít? Proč by měla? Hati ji nechal žít teď, tak neměl důvod ji nechat zemřít na hloupou infekci.

Jeho tón se jí nezamlouval. Proč by měla skákat, jak si mladý pán pískne?! To nikdy. Tlapu stačí olízat, jako každé zranění. Stejně by se na to podíval a nic nevěděl. Naštěstí ale souhlasil s tím, že se o incidentu nebudou nikde zmiňovat. "Já tlamu držet sakra budu, myslíš, že by mi snad pomohlo to všude hned vytroubit? Mysli trochu." Ano, zdálo se, že už byla ze šoku probuzená až až. I její rejpavost se vracela.
"Co seš nějakej pan doktor?" Zamračila a stáhla packu blíž k tělu, aby věděl, že s tím úplně nesouhlasí. Ještě, aby jí tu ránu víc rozrejpával! Takhle to stačilo.

Od doby, co na tomto místě objevila ovčí rouno, sem nepáchla. Obávala se, že by mohla opět najít nějaký předmět a kdo ví, v co by se proměnila tentokrát. Jenže Rue ráda prozkoumávala ony staré knihy, které se zde nacházely, a snažila se zjistit, k čemu vlastně slouží. Překonala proto svůj strach a rozhodla se opět vydat na průzkum.
Prohlížela si zrovna regály, ve kterých byly knihy založené. Měsíc byl dnes velice jasný a dovoloval jí vidět i různé barvy a tituly, kterým však nerozuměla. Uši měla nastražené a poslouchala, co se kde šustlo. Nepotřebovala, aby ji někdo sledoval u toho, co dělala. Ne že by se úplně styděla, ale měla ráda své soukromí.

Pomalu se dostávala ze šoku. Chtěla jít zpět do svého úkrytu, ale nechtělo se jí tam belhat před Caligem. Nechtěla ale ani pomoc, kterou by jí pravděpodobně nabídnul. Musela tedy vyčkat, než se on sám rozhodne odejít. A to mohlo trvat věčnost...
Také vzhlédla k měsíci, ale bez tolika emocí. "Myslím, že Hati chtěl, aby se to stalo. Třeba chtěl... Co já vim. Aby jsme spolupracovali?" Bylo dost možné, že taky chtěl, aby si Rue konečně našla přátele a začala novou kapitolu života. "Teď je ale důležitý, abys držel tlamu a nikomu o tomhle neřek. Víš jakej můžeme mít průser? Nirix by zešílel a..." Zarazila se. Ne, nemohla mu říct, jak na tom teď je. Stále se obávala, že by si mohl Nirix usmyslet, že už jí má plné zuby a jednoduše by se jí zbavil. Musela si trochu zlepšit reputaci, ne si ji ještě víc pokazit! "To je jedno. Chápeš o čem mluvim, že jo?" Jestli měli spolupracovat, tak teď byla ta správná chvíle. Ani jeden se o tom incidentu nesmí zmínit.

Nějakou chvíli se jí nedostalo odpovědi. Caligo musel určitě dlouho promýšlet, co jí na to řekne, což Ruo napovědělo, že to byl asi zásah do černého. Jistě to pro něj bylo citlivé téma, ale přesto se rozhodl, že jí tuto informaci vydá. Zvláštní. Po tom incidentu se mezi nimi něco změnilo. Ona neměla potřebu ho už dál šikanovat a on jí normálně odpovídal. Dokonce se i staral o to, jestli jí moc nezranil! Jak málo stačilo, aby se vztahy zlepšily.
Pochopila co řekl. Zas tak hloupá nebyla. Ona taky nevěděla, jaké to je, mít jenom jeden ocas. Takhle si přišla jako páv a hlavně, kdyby o jeden přišla, nemuselo by ji to moc mrzet. "Co? Jo ty myslíš tohle. Ale prosim tě, co se staráš, to je jenom škrábnutí. Pfft." Hrdinně nohu položila na zem, přenesla na ní i nějakou váhu a hodně se držela, aby nevydala žádný zvuk. Au au au au. Pak ji zase zvedla a dělala jakoby nic. Zlomená sice nebyla, ale i tak bolela dostatečně. Mohla se však nechat potupit nějakým hloupým kousnutím? Ona? Nikdy!

Pozorovala ho. Jizvy mu rozhodně nechyběly, to se muselo nechat, ale Bell jich měla určitě mnohem víc. Proto jí Rue také dala šanci, stejně jako teď Caligovi. Věřila, že ty nejzajímavější příběhy mají právě tito vlci s jizvami a ona měla příběhy moc ráda. Možná to bylo tím, že byla neustále zavřená v Kultu a nemohla se jít podívat ani za hranice. Mimo to, to byla ale i krásná ozdoba. Mnohem lepší, než nějaké náušnice a přívěšky.
Na jeho slova přikývla. "A vidíš díky tomu líp?" To bylo asi to první, co ji napadlo. Víc očí víc vidí.

Též si myslela, že by Nirix něco takového neschválil. Možná už jen proto, že šlo zrovna o Rue. Nevěděla, jak je na tom se Sal, ale ji musel přímo nenávidět za všechny ty její drzé poznámky. Byl to přeci jakýsi alfa smečky, k němu měla mít respekt. Jenže to by nebyla Ruo, aby dodržovala všechna daná pravidla.
Na její slova přikývla. "To je dost možný. Bydlíme u železnice v jednom takovym vagonu, myslim, že jsme se tam narodily. Je to takovej rodinej úkryt, takže jestli někde bude, tak tam. Jestli jsem zdědila vejšku po ní, divila bych se, že by se s ní otec táhl až na hřbitov." A to ještě nevěděla, že nebyla ani zdaleka tak vysoká, jako Semie.
I ji tohle plánování bavilo. Bohužel však neposlouchala přednášku, kterou vedla Salōmē na dušičkách, úplně celou a nevěděla tedy, že je tahle hrobařina i její profesí. "Co?" Nastražila uši. Mohla jí nabídnout snad ještě něco lepšího?

Jak se tak dívala vlkovi do tváře, cítila, jak se pomalu uklidňuje. Ani její touha ho šikanovat se nějak neobjevovala, což bylo velice zvláštní. Tlapa ji bolela a chlupy okolo rány byly slepené krví, ale to jí nijak zvlášť nevadilo. Na úrazy byla zvyklá. S její povahou by bylo také divné, kdyby ne. Tohle rozhodně nebyl první ani poslední fight.
Zkusila se zvednout, samozřejmě bez pomoci. Jen sykla bolestí, padla na zadek a tak radši zůstala sedět s poraněnou tlapkou mírně nadzvednutou. "Z nebes? Jak jako?" Byl snad nějaký anděl? To určitě ne, nebo?
Teď když ho viděla v celé své kráse, líbil se jí ještě víc. Pro jizvy měla holka slabost, ale co ty divné oči? Všimla si jich snad až teď, když nebyly ve stínu masky. "To máš čtyři oči?" Pořád kladla otázky na jeho vzhled. Nemohla si pomoct, nic takového ještě neviděla na nikom jiném.

Chvíli strávila s hlavou ve vzduchu a doufala, že se nestane nic zlého. Opravdu si nepřála smrt takhle v mladém věku, i když si často myslela, že jí to je jedno. Všechno byl přeci Hatiho plán a on si ji k sobě zavolá, až bude čas. Avšak nyní její čas nebyl. Oddychla si.
Caligo ji položil opět na zem, která byla již pevná. Stále ležela pod ním, když ji poprosil, aby masku vrátila. Ale ona nechtěla, aby si ji nasadil, chtěla vidět celou jeho tvář. Švihla tedy hlavou a maska odletěla asi o půl metru dál. Naštěstí neponičená, což si Ruo ještě zkontrolovala. Nechtěla to běsnění zažít znovu. Konečně měla možnost ho vidět a tak se tedy dívala, dokud měla tu šanci.
"Co se ti stalo?" Tentokrát to neřekla ani hnusně, prostě se normálně zeptala. Asi byla stále v šoku z celého toho dění.

Konečně! Mezi zuby svírala lebku, která zakrývala jeho obličej. Moc toho sice neviděla, ale přeci jen si všimla větší části jizvy, která se mu táhla přes obličej. Rozhodně viděla mnohem víc, než když měl masku. On si to však nenechal líbit a skočil po ní, čímž ji shodil na záda. Rue věděla o černé tekutině mnohem dřív, než si toho všiml on a moc dobře tedy věděla, že je určitá možnost, že ji jeho magie pohltí. Zuby však stále držela masku a nemohla tedy mluvit. Vystrašeně proto koukala a chvíli sebou házela, ve snaze se sama zachránit. Jakmile však cítila, že ji drží, jakoby zamrzla. Nevěděla, jestli se snaží jí ublížit, nebo zachránit, ale radši sázela na tu lepší možnost. Místo vzteku teď měl nad jejím tělem nadvládu strach. Hati! Nenech mě tu zemřít!

Tlapu pustil, ale vyjel na ni znovu. I její pokus byl marný, nebo aspoň v tu chvíli myslela. Sice něco držela, ale Caligovi to nezpůsobovalo žádnou bolest, zkusila tedy škubnout, protože na něj za tu tlapu byla opravdu naštvaná.
Snažila se pohybovat co nejméně v domnění, že v té tekutině pak neuvízne. Brala to, jako nějaký tekutý písek, ale postupně zjišťovala, že se tak nechová.
Myšlenky jí říkaly, že to je špatné. Všechno co dělali. Kulťané by se mezi sebou přece neměli prát! Jestli to někdo zjistí, bude to průšvih. To bylo opravdu to poslední, co teď Rue zrovna potřebovala. Co když to bude už opravdu poslední kapka a dostane trest? Byla tak hloupá.

Masku bohužel netrefila, k její velké smůle, ale přeci něco trefila. Bylo to pravé rameno. Ajaj. Pokusila se rychle uskočit, ale zem pod nimi jí to nedovolila. Podívala se, co se to děje, když zjistila, že jde o tu jeho magii. "Přestaň!" Ječela teď s hrůzou v očích. Nechtěla utonout v nějaké černé tekutině. V tu chvíli však ucítila, mimo to všechno, ještě bolest. On mě kousnul?! Jeho zuby se zaryly do masa na její tlapě. To si nemohla nechat líbit. Zaútočila na jeho hlavu, která byla nyní mnohem blíž. Bylo jí jedno, kam se zakousne, hlavně že mu to oplatí.
Stále však měla strach, že ji pohltí ta tekutina. Přemýšlela nad tím, jak jí bude ze země koukat jen hlava, až magie přestane působit. Jen to ne.