Príspevky užívateľa

Rue se přes zimu schovávala ve svém úkrytu. Nebyla zrovna společenská, byla proto ráda, že jí a sestře po rodině něco zůstalo a ona nemusela chrápat s ostatními. Takhle měla svoje soukromí a klid. Musela ale občas vylézt ven, protáhnout nohy a hřbet, nebo si sehnat něco k žrádlu. A právě dnes se jí poštěstilo vylézt zrovna v tu chvíli, když byl nedaleko neznámý vlk. Nejspíš také další oběť její šikany.
Vlčice se pořádně protáhla, než vyrazila na obchůzku kolem. Její první myšlenka byla na nějakého chutného zajíce, nebo možná jinou potvůrku, ale jakmile narazila na Caliga, žaludek přestal být prioritou. Už dlouho nikoho nerozbrečela, třeba zrovna dnes mohla mít šťastný den.

Ossiho učení bylo pro Rue jaksi složité. První věcí, která pro ni byla zvláštní, byly všechny ty různé emoce, které z toho měla. Jestli se na další lekci těšila nebo ne, se odvíjelo od toho, jak moc jí to zrovna šlo. Občas šedého vlka doslova nenáviděla, ale jindy odcházela s dobrým pocitem, že je Hatimu o něco blíž. Měla se svým učením takový love-hate relationship. Jenže pak tu byla i ta druhá věc. Tenhle boreček ji viděl růst a pomalu se měnit. Neviděl ale asi jen to. Rue, jakožto někdo, kdo si nedokázal regulovat emoce, občas uklouzla. Puberta s ní mlátila sem tam a ona se nedokázala nic, než podvolit. Bylo proto možné, že Ossian zaregistroval některé z jejích výlevů. Jen to ne.
Holka měla nakonec asi love-hate relationship i sama se sebou. Což bylo na jednu stranu zajímavé, protože si myslela, jak je pořád skvělá dokonalá nejdokonalejší. To k tomu asi prostě patřilo. K dospívání.
"Okej," podívala se do země. Opět přicházelo to trapné ticho, věděla to. Co teď, že?

Začínala věřit, že tihle nováčci byli budoucností pro smečku. To byli ti vlci, se kterými chtěla žít a sdílet víru, tohle si přála. Mezitím, co se k ní všichni ostatní, otočili zády, brali ji jako vyvrhel a nezbývalo nic, než aby si toto označení přivlastnila také. Byl konečně čas to změnit. Podívala se Sal opatrně do očí, jakmile k ní opět promluvila. Ale jestli to znamená, že čím míň faktů, tím víc víry... Je moje víra silnější, než víra ostatních? Zdálo se jí to logické. Každý se přeci chlubil, kolik toho dělá a jak často se modlí. Ona mezitím věřila, aniž by věděla, že se nějaké takové věci dělají. "Učím se od Ossiho..." Přiznala to nakonec, avšak zdálo se, že se za to skoro až styděla. Jistě už ho Salomka taky znala, minimálně od pohledu. Střídali se přeci v proslovu na dušičkách, tak ještě aby nevěděla! Ossian byl ve smečce vcelku výraznou postavou, všímala si toho také. Žárlila ale, že netráví více času s ní. Přece ho potřebovala!
Rue nevěřila, že by byl někdo schopný vůbec nepochybovat o její víře. Dělal to úplně každý. KAŽDÝ. Ona přece nemohla být výjimka, nebo snad ano? Horší však bylo, že Sal ani nemrkla, když na ni znova vytáhla tu urážku s plošticí. Ona to prostě nevezme zpátky. To ale měla! Co si vůbec dovolila ji nazvat hysterickou. Já nejsem hysterická! Zkusila znovu mlčet. Třeba se konečně omluví, když bude zase dlouho zticha.

Rue možná byla ochotná dát vlčici ještě jednu šanci. Bylo to však jen velice výjimečné. Cítila ale, že by to udělat měla. Možná to mohla brát, jako Hatiho vůli, pokud by tedy byla všímavější. Že by s ní Hati přeci jen komunikoval aniž by si to uvědomovala?
Její mlčení přineslo ovoce a Salōmē opět promluvila. Tentokrát se jí zdálo, že opravdu začala rozumět jejímu trápení. Už dokonce ani neplakala, jen poslouchala její hlas. Pomalu se zvedla a odhalila tak své uši, které byly jen o málo výš, než onen keř, za kterým se schovávala. Schválně si vybrala ten největší v okolí, sama totiž nebyla zrovna drobeček. Pak Sal domluvila. Rue chvíli přemýšlela, tentokrát toho měla na jazyku spoustu, ale kde měla začít? Rozhodně se jí nehodlala svěřovat úplně se vším takhle na prvním rande, to by nebyla pak tak mysteriózní, jak si přála. "Od chvíle, co jsem se jako malá dozvěděla, že nějaký Hati vůbec je, nikdy jsem v něj nepřestala věřit. I když jsem se toho teda nenaučila zrovna hodně." Mohli za to spíš ostatní, nebo ta lenost? Hmmm... "Když se pak začali objevovat nováčci, zjistila jsem, že i oni o Hatim ví víc jak já. Ponižující, že?" Takhle by se asi cítil každý. Jako vlče už měla mít naopak hodně vědomostí a ona mezitím neznala ani slovo "modlitba". "Jenže horší bylo spíš to, že každej, kdo mě znal, se se mnou nebavil a ten, kdo mě neznal, mě nazval neznabohem. I ty si myslíš, že nevěřím, že ano?" Vykoukla na ni z keře s podezíravým výrazem. Hned na to vylezla, již bez důkazu, že by vůbec někdy brečela (o tom se ujistila) a posadila se naproti ní. "Věřím. A možná jsem předtím lhala. Trochu. Že jsem neposlouchala. Něco málo jsem asi zaslechla." Nedívala se jí do očí, když mluvila o své malé lži. Přišlo jí trapné, že to teď takhle přiznává. Má být přece drsná! Asi jako hladká mouka. Povzdychla si. "Nestydím se za to jaká jsem. I kdybych byla drzá, hysterická ploštice. Kdyby to mělo být jinak, dal by mi to Hati najevo." Další lež. Nebyla vůbec spokojená s tím, že jí nazvala hysterickou. Ta drzá a ploštice jí byla jedno, stejně nevěděla co to ploštice je, ale hysterická? Jak mohla? Uklidňoval ji ale fakt, že to takhle Hati asi opravdu zamýšlel. Taky ji uklidňovala myšlenka na Nirixův nasr*ný výraz, ale to už bylo vedlejší.

Věděla, co je to pláč, ale nemyslela si, že je toho také schopna. Nikdy předtím se to ještě nestalo, možná jako vlče pár slz uronila, ale rozhodně si na to nevzpomínala. Co to bylo za divný pocit, který prožívala? Tlak, který měla v hlavě, když se jí slzy nahrnuly do očí, pomalu ustupoval. Byla smutná, že si nikdy nesplní svůj sen o normální rodince. Stačil by jediný den... Jenže to se asi špatně narodila. Oproti Miriam, která takových dnů měla jistě spoustu, ona měla den hezký jen tehdy, když se jí povedlo někoho utýrat k pláči. Co to bylo za štěstí? Cítila se špatně. Poprvé v životě si nemyslela, že je ona ta nejlepší a dokonce jí proletělo hlavou, že možná ani není Hatiho vyvolená. Nechápala to. Kde se všechny ty pochybnosti braly? Za to může ona! Pořád měla zlost i na Salōmē, samozřejmě, ale tahle emoce se zdála být aktuálně v postranní. Kdo vlastně jsem?
Ruo-que, jelikož neměla žádnou výchovu, neznala nic jiného, než to, co dělala běžně. Neměla ponětí, jak se spřátelit, jak být slušná, jak regulovat své emoce, nevěděla dokonce ani jak být hodná! Jistě, tenhle lifestyle byla možná volba, ale matka příroda taky nebyla milosrdná k malému vlčeti. Nebo to byl Hati, kdo jí házel klacky pod tlapky? Velice pravděpodobně to opravdu byla Hatiho zkouška ohněm, tomu Rue věřila víc než nějaké matce přírodě. Možná, kdyby zůstala s Noctrou, kdyby jen neměla ten pocit, že ji černá vlčice nenávidí, protože byla příživníkem a špatným vzorem pro její vlastní děti. Možná, kdyby její matka přežila, nebo se Zan více zajímala. Možná, kdyby neonemocněla, nebo nevyplavala z bazénu s krví, možná, ale jen možná, by potom byla opravdu šťastná.
Utřela si slzy z očí. Slyšela, že se někdo blíží a moc dobře věděla kdo. "Nech mě bejt," řekla pevným hlasem ještě před tím, než vůbec stačila Sal něco říct. Nechtěla už s nikým mluvit, o to víc právě s ní. Ačkoli už nad ní vztek neměl takovou moc, pořád by byla víc než ráda téhle slepici ukousla hlavu. Rue však neslyšela slova, kterými očekávala, že ji tmavá vlčice obšťastní, tentokrát se konečně dočkala onoho politování, na které čekala. Ne, že by si tim teda šplhla. Rozhodla se však z keře nevylézat, soukromí se jí zamlouvalo a taky se nechtěla dívat na její kyselej ksicht. Co teď? Salōmē ji uvedla do rozpaků. Nevěděla, jestli odpovídat, nebo radši mlčet a nechat ji pokračovat. Jenže co říct? Neměla aktuálně vůbec nic na jazyku. Možná jen pár dalších nevhodných poznámek, které teď ale opravdu nebyly vhodné a cítila to tak i Rue. Výjimečně. Zůstala tedy radši u toho mlčení, aspoň na chvíli. Chtěla si vyslechnout, jestli má dospělačka ještě něco dalšího na srdci.

Dlouho mlčela a nechávala Rue domluvit. Několikrát už si myslela, že na ni asi skočí a začnou si pročesávat kožichy. Rozhodně to byla situace na nože, všechno mohlo jednou větou skončit. Ačkoli mladá vlčice věděla, že by neměla dávat velkou váhu svým emocím, u vzteku se nedokázala jednoduše udržet. Zdálo se jí, že to je jediná možnost, jak druzí začnou poslouchat. Nechápala, že ona byla na špatné straně, protože tohle chování bylo to jediné, které znala. Bylo taky jediné, které dokázalo něco změnit. Poprvé takto vyštěkla na Omaru, která nepochopila její způsob srandy. Bohužel ji svým příběhem také dovedla k slzám. Další byla Bellanna s Ossianem. Oba pochybovali o její víře a předhazovali jí různá témata, o kterých se nechtěla bavit. Ve většině případech se setkávala se soucitem, měla pocit, že je konečně slyšená a vlci jí neodsuzují. Mýlila se snad nyní? Salōmē na ní začala štěkat nazpět a nezdálo se, že by hodlala její pravdu přijmout. Dokonce ji ani politovat! Jenže Rue díky tomu opět ztrácela víru, že někdy bude slyšena. Bylo to s ní hold složité. Možná jen vypadala, že nemá emoce, ale uvnitř bylo pořád ještě malé vlče, které chtělo mít někoho, kdo by jej miloval. Chtěla mít taky takový hezký život, jako její vrstevníci. Chtěla se smát, a to ne jen utrpení druhých. Co si o sobě myslí? Její tvář se najednou změnila, jakmile vlčice domluvila. Nebyla již zamračená a neohrnovala pysky, byla nyní normální, uvolněná. Podobně, jako když se teprve jedna druhé navzájem představily. Rou udělala pomalu krok vzad. Uklidni se! Kdyby se Nirix zase ptal, chtěla aspoň z tohoto vyjít, jako ta rozumnější a teď byla nejlepší možnost. S tím, jak byl na ni zase naštvaný, by se ani nedivila, kdyby její další přešlap už byl tím posledním. Naštěstí si to uvědomila dřív, než po své společnici skočila. "Ptala ses." Její hlas zněl též klidně, ale přemáhala se opravdu hodně. "Je mi jedno, jak mě budeš vnímat. Třeba klidně jako drzou, hysterickou- Ani nevim, co vlastně ploštice je, ale klidně i to." Hlavně už mě nech bejt... Rozešla se pomalu opět k východu. Poprvé odcházela od hádky, kterou nevyhrála a ani se necítila dobře. Bylo jí... Zle. Vlastně ani nedokázala popsat, jak jí bylo. Vlastně si myslela, že potom, co měla konečně pár bližších známostí, protože kamarád byl stále asi silné slovo, svět spěje k lepšímu. Teď ale měla pocit, že se pouze šeredně mýlila. A nakonec, stejně jako ten vztek, nebyla nyní schopna kontrolovat ani smutek. Radši tedy zrychlila a pospíšila si ven z továrny. Tohle Salōmē nesmí vidět! Nemůže mě vidět slabou! Co když to všem řekne a budou se mi zase smát? Rychle zaběhla do nedalekého keře, kde už nedokázala plně kontrolovat nic, co její tělo dělalo. Proč- Proč mi to kape z očí?

Její dramatický odchod se nekonal. Sal jí už musela mít sice plné zuby, ale přesto se postavila před ní, čímž ji zastavila na místě. Ještě před chvilkou na ní cenila ostré tesáky, nyní ji nenechala jít pryč. Rue to okamžitě vzala... No asi nejhůř, jak mohla. Nenáviděla tyhle autoritativní posunky, nebo o co těm dospělákům vlastně šlo. Actually je snášela pouze v případě, že před ní stál Nirix. Drzá byla pořád stejně, ale tenhle cápek ji mohl vyhodit ze smečky, možná dokonce hůř. Jeden by si pomyslel, že by to bylo přesně to, co si vlastně celou dobu přeje. Vždyť Kult tak strašně nenávidí! Jenže to nebyla tak docela pravda. Nebyla neznaboh. Hatiho uznávala, věřila v něj celým srdcem a chtěla mít jistotu, že bude obklopena vlky, kteří to mají stejně. Jenže ono šlo právě o ty stejné vlky, kteří si o ní mysleli, že je její víra slabá, jen proto, že se o ní nerada bavila. A proč? Styděla se! Styděla se, že k ní sám velký Hati nikdy nepromluvil a nedal jí žádné znamení, mimo toho, že zatím přežívala. Ale on ji přece měl rád... Že jo? Určitě ano.
A tahle Salōmē, ta teď působila úplně stejným dojmem. Vyžadovala si respekt. Přitom to byla ona, kdo si začal. Nevadilo, že o tom ani nevěděla, prostě byla ta špatná. "Jo tak pardón!" Zavrčela sarkasticky a jakmile se vlčice otočila, pokračovala dál v chůzi. Prošla kolem ní a pak se zase zastavila. Pomoct jí pochopit to, co jsem řekla? A to proč jako? Blýskla po ní nepřátelským pohledem. "To jste vy nováčci. Nic netušící blbouni. Já se opravdu divim, že vlastně vůbec nic nevíte. Jakou dobu z toho bylo takový haló, z každýho kouta se ozejvalo "to jsou oni, to jsou ty děcka s krví zrádců" a najednou mi chcete namluvit, že tu nikdo nic neví? To taky nikdo nic nevěděl, když mi popravili otce, kterej měl depky z toho, že matka nezvládla porod? Nikdo nic neviděl, když hned vedle něj popravili mýho bratra?! Neee, tam byli všichni! Každej věděl, kdo já jsem a každej už měl předem udělanej obrázek o tom, jaká já budu. Jenže oni se mejlí, mě má Hati rád! Já nejsem žádnej blbej fracek nějakýho blbýho zrádce, kterej byl labilní na hlavu! Mě může soudit jen a pouze Hati, ne takový jako ty!" Pomalu se při tom proslovu otáčela, než se zastavila před ní a doslova jí štěkala do tváře. Nebála se svěřit. Byla vlastně velice překvapená, že každého nováčka nepoučují, aby si na ni a Suteki dával pozor, protože jsou potenciální zrádci. A kdyby po ní cvakla? Aspoň by se zase pro jednou pobavila.

Blala nesmíš, blala musíš. Udělej tohle, pak tamto. A co za to? Rue, jasně, to je ten nevychovanej spratek, ten neznaboh! Salōmē ani nemusela nic takového říkat. Celé už to totiž znala nazpaměť. Vždycky byla špatná v očích druhých Kulťanů, ale nikoho nikdy nenapadlo s tím něco udělat. Vždyť ani neměla rodiče a kdyby měla hádat, její sestra se většinu času nejspíš starala jen sama o sebe. Každej, každičkej fanatik v týhle smečce na ni a Suteki kašlal. Jenže oni se pak dokonce ještě hrozně divili, že se z nich staly malý nevychovanci. Od koho se měli co učit, když neměli ani pořádný vzor. Ano, Rue to možná přeháněla, protože celou tu dobu úplně sama nebyla. Někdo se o ně starat musel, samozřejmě, ale asi ne tak, jak malé vlče potřebovalo. Toužila zkrátka po tom, aby ji někdo přijmul. Ať už se stala kýmkoliv. A pak přišla Bell a Ossian. Matka a učitel, kteří ji brali i se všemi jejími chybami. Alespoň si to myslela.
Jenže tahle šťáva asi patří ke všem těm sprostejm blbečků. A Rue už měla ale opravdu nervy. "A třeba zrovna jo!" štěkla po ní drze a rozešla se k východu. "Čisté svědomí... Co to je za blbost? Takový slova asi nikdo z mojej rodiny neznal." Ačkoli si mluvila pro sebe, mluvila nahlas.

Vlčice začala být nějaká drzá, což se jí přestávalo líbit. Dovolím si doufat... A kdo jako seš? Rue se zamračila a hleděla u toho Sal přímo do očí. Pořádně v tu chvíli promýšlela, co jí na to řekne. Nechtěla jí říkat pravdu, ale dělat ze sebe tu dobrou taky nechtěla. Ona byla ta nejlepší a žádná modlitbička u hrobečku to neměnila. Čas přijde a všichni budou vědět, že si z ní srandu dělat neměli. Protože já, JÁ jsem vyvolená! V to pevně věřila. I přes to, že s ní Hati zatím nekomunikoval. Avšak stačil jí jen a pouze ten fakt, že přežila vhození do bazénu a bůh ví jaké další život ohrožující situace. Hati mě má rád.
"Co je ti po tom?" Chtěla to říct i mnohem hnusněji, ale zatím si svoje urážky nechávala pro sebe. Bylo však velice možné, že na ně stejnak dojde. Možná si to Salomka zavařila už jen tím, že začala mluvit o akci na památku zesnulých. O zesnulých měla totiž dost co vyprávět. A ne jen v tom dobrém.

Chvíle očního kontaktu a stejně tak i dalšího ticha. Tahle vlčice byla nejspíše zvyklá, že se její společnost sama od sebe mluvila. Jenže u Ruo se toho dočkat nemohla. Ona se nerada vybavovala s cizími, i když byli možná ze stejné smečky. Konverzaci tedy Salomka rozvedla sama. Nebylo to náhodou trochu povinné? To musela být hloupá otázka, pokud se na tom místě nacházeli všichni. A kdo tam nebyl, nebyl už nejspíš ani ve smečce. Zatím sice na tmavou vlčku názor neměla, ale začínala si ho pomalu tvořit. "Nevšímala jsem si ostatních." Jaká to lež! Moc dobře věděla, že ji tam viděla. Ještě aby ne, když byla vepředu a něco tam přednášela zbytku o svojí rodince. Nepamatovala si ale co to bylo, protože se až moc soustředila na hroby okolo. Že by snad postřehla její nepozornost a chtěla jí to teď dát sežrat? To by bylo typické. Vlci z téhle smečky nedělali snad ani nic jiného.

Seděla v nějakém bývalém obchoďáku čelem k oknům a se zavřenýma očima. Měsíc na obloze jasně svítil a jeho světlo pronikalo velkými okny dovnitř. Výjimečně dopadalo i na ni a bylo tedy už zvenčí jasně vidět, že je uvnitř. Přebývala v nákupním centru již od včerejšího dne, schovávala se před sluncem a zároveň hledala cokoliv, co by se dalo nějak využít. Nyní však byla noc. Rue měla od souboje s neznámým tulákem výčitky svědomí a modlívala se proto každou noc. Nebo se o to alespoň snažila. Odpust, pokud jsem nedopatřením zhřešila. Jsem věrná tobě a pouze tobě, navždy ti věrná zůstanu a budu ti navždy sloužit. Budu konat ve tvém jménu. Dej mi prosím nějaké znamení, že pro mě ještě je nějaká naděje. Neuměla mluvit k Hatimu tak, jako to dělali ostatní. Ona měla svá slova. Přesto však dělala, co jako správný Kulťan dělat měla. Dělala pokroky a to by se, hlavně podle ní samotné, mělo ocenit. Velice!

Trapné ticho. Vlčice nejspíše nečekala, že se jí dostane tak chabého pozdravu, ale Ruo už nic říkat nehodlala. Akorát by se ztrapnila. S Ossianem teprve své učení začínala a pořád si byla ve spoustě věcech nejistá. Hlavně se cítila zle, když viděla nováčky, kteří měli za chvíli více vědomostí, než ona za celý život v Kultu. Asi proto se poslední dobou moc neprojevovala. Prostě nechtěla dávat ostatním najevo, jak pochybná její víra je. Ale ne na dlouho! Tím si byla jistá.
Nakonec se její společnice rozhodla slézt z trámu, i když tedy bylo jasně vidět, že nemá páru kudy. Rue chvíli vyčkávala, co se bude dít a pozorovala u toho každý pohyb, který vlčice udělala. Udělalo na ni dojem, jak obratně a bez chyb, se dostala až k ní. "Rue," odpověděla krátce a přeměřila si ji pohledem. Chce se snad předvádět?

Jak tak Nirixe poslouchala, měla chuť nejméně třikrát protočit oči v sloup, ale tušila, jak by to asi dopadlo. Nechtěla si dělat větší zle, udržela se tedy a dokonce neřekla ani žádnou nevhodnou poznámku. A že jich měla na mysli dost! Unikl jí však menší úšklebek, jakmile domluvil. Zabodla do něj zrak a chvíli přemýšlela. "Ano, pane mesiáš," odpověděla nakonec. Ještě by si přál, aby mu řekla jménem, protože nové oslovení vyznělo sarkasticky as hell. Nakonec to ale napravila uctivou poklonkou a jestli už nic dalšího neměl, vydala se vlastní cestou.

Chvíli vlka pozorovala. Měla pocit, že se v něm mísí emoce a nedokázala rozpoznat, co má v úmyslu. Najednou však zpozorněla, když se obrátil proti ní. Začal být úplně stejně drzý jako ona a to se jí nelíbilo. Výhružně zavrčela. "Myslíš si, že seš tu v pozici, kdy si můžeš otvírat hubu? Haha, to se moc mejlíš! Radši zalez do křoví a dej mi pokoj, ty-" Ani to nedořekla a vlk už začal o Hatim. To ji naštvalo ještě mnohem víc. Teď už vycenila i ostré tesáky. Už už po něm chtěla skočit, ale vlk byl rychlejší. Poznala, že se snaží jí plášť sundat a zpanikařila. Otevřela tlamu a skočila po něm s úmyslem ho zabít. Takovou urážku si přece nemůže nechat líbit! Zároveň se však snažila zmizet někam do stínů, pokud zrovna nedával pozor. Kdyby se mu náhodou povedlo jí plášť strhnout, nechtěla být na slunci.

Přemýšlela, kde se tu taková továrna asi vzala. O lidech nevěděla ani ň, ale dost pochybovala, že by vlci byli schopni postavit něco takového. Samozřejmě ji myšlenky vedly k Hatimu, ale jak to jen udělal? Další otázkou bylo, proč by to vlastně stavěl? Nestačila snad vlkům k životu příroda? Na co bylo celé tohle město, když ani nevěděli, jak se různé věci používaly? Třeba takové knihy. Možná v sobě nesly nějaké poselství, Hatiho vůli, ale pochybovala, že byl v Kultu někdo, kdo by je dokázal přečíst. Až ji z toho přemýšlení hlava bolela.
Najednou se stavbou rozezněl hlas. Patřil vlčici, která zřejmě dokončila modlitbu. Rue vzhlédla a kývla na pozdrav. Jak se vůbec odpovídalo na "pozdrav hati"? Hloupé ahoj to asi nebylo. Byla tak nevzdělaná!