Príspevky užívateľa

Od doby, co se rod Estrela do Norte na území Norestu rozrůstal, mělo konečně smysl slavit různé události. Různé tradice připadaly na různá období a jedna z nich připadla zrovna na dnešní den. Letní slunovrat oslavovali vlci právě zde, u moře. Ti, kteří měli do těla vyřezané znaky si připomínali rituál, vlčata se na něj připravovala a ostatní nad nimi drželi hlídku. Zanedlouho si i Guláš mohl zvolit, zda rituál dospělosti podstoupí. Rya velmi doufala, že jej budou chtít všechna její dítka, i ta, která v ní zrovna rostla.
Vstoupila tlapkami na písčitý povrch a zastavila se. Neměla slanou vodu v oblibě právě díky rituálu, a právě dnes si jej měla zopakovat. Naštěstí nemusela být sama. I Ancunín, i když měl jizvy poškozené, si mohl přísahu znovu odříkat s Ryou. Pomalu se rozešla k vodě a vyčkala, než všichni dorazí na místo.

Ryu překvapila reakce jejího syna. Nebyla na něj naštvaná, naopak měla velikou radost, že si Ghu'Lass někoho našel, nebo se mu alespoň někdo líbil. Rozhodně chtěla vědět víc. "Nekecej, někdo se ti líbí. Povídej, přeháněj. Kdo to je?" začala se vyptávat. Konečně si nepřišla tak trapná, že nedokáže ani promluvit se synkem. Přemýšlela, koho v jeho věku znala. Samozřejmě mohl ten někdo být starší, či mladší, ale jistě ne o moc. Věděla akorát o Přízračných a trochu i o Nihilu, ale nevzpomínala si na nikoho v jeho věku. Byla díky tomu ještě zvědavější.

Pouze přikývla. Už neměla na jazyku nic důležitého, také se těšila až je navštíví, ale za svou rodinu asi nemohla mluvit. Gulášek sice měl Timka rád, možná byl dokonce jeho vzorem, ale o Everettovi to stejné říct nemohla. Přišlo jí, že žárlil na vztah, který spolu a Timothéem mají, což ji udivovalo vzhledem k tomu, že to byla rodina. Možná kdyby občas neříkal, co se nehodí, mohli mít i spolu lepší vztah.
Opravdu doufala, že už bude jen líp, teď s dalšími vlčaty by se to velmi hodilo. Již přemýšlela, co svému synovi řekne. Nenapadaly ji žádná vhodná slova, ale i to snad zvládne. I když v této komunikaci obzvláště nevynikala, jistě bude vše v pořádku. "Kdyby se něco dělo, rozhodně se stavím," odpověděla jednoduše. Neměla už moc, co by mohla bratránkovi říct, všechno, co měla na srdíčku už mu řekla, proto se rozloučila a pokud nechtěl říci něco on, odešla.

Jeho výmluvy nebrala na velkou váhu, nepotřebovala žádné vysvětlení. Nepřemýšlela o Everettovi, jako o moc domýšlivém jedinci. Spíš dříve mluvil a pak možná myslel, což se prokazovalo i v jejich konfliktech. Rya netušila, čím to je, že se do něj zamilovala, ale nejspíš tady platilo pravidlo protiklady se přitahují, jinak si to asi nedokázala vysvětlit.
Když se její milý konečně dostal k věci, celkem ji udivilo, že mu to nedochází. "Nikdy mne nepřestaneš udivovat." Zavrtěla hlavou a podívala se na Evíka. "Ale mám dobrou náladu a nechám tě hádat." Vstala, aby na ni bylo lépe vidět. "Časně z rána mi bývá nevolno, chodím po území, ale vydržím čím dál méně. Mám různé chutě a potřebuju více jídla, co myslíš? Co by se mi mohlo stát v posledním měsíci?" Dala mu jasné nápovědy. Byl by vůbec otcem jejích vlčat, kdyby mu to nedošlo?

Sledovala, jak Valem zmítají emoce. Nebyl jako ona s neutrálním výrazem, který jednou za čas ukázal, že umí pohnout koutky. On byl jako malé vlče, které ještě nepoznalo svět a zlo v něm. Obdivovala, že mu to po těch letech zůstalo. Jeho výlevy přetrpěla s ledovým klidem, dokud se od ní opět neodlepil. "V to doufám, zmíním se o tobě ve smečce." Jistě doufala, že již bude konečně s nimi a všechno se vrátí do starých kolejí. "Můj syn je již téměř dospělý. Nebylo lehké ho hlídat už jako malého," zasmála se tiše. "Ale přicházíš včas, za měsíc přijdou na svět tihle," položila si tlapku na rostoucí bříško. Doufala, že se vlčat narodí tentokrát více, aby měl rod možnost se rozrůstat. Podívala se opět na bratra. "Jsem upřímně ráda, že ses vrátil. Stýskalo se mi. No a co otec? Viděl jsi ho?" Zadoufala, že se aspoň něco dozví. Aspoň, že je živý a zdraví, nic jiného nepotřebovala.

S pohledem směřovaným k zemi naslouchala zvukům přírody. Ráda vysedávala v tichosti na různých místech a nechávala myšlenky ve své hlavě volně proudit. Občas zavřela oči, aby si momenty mohla více vychutnat. Jenže v tento moment tu líbeznou píseň ptáků a větru narušily kroky. Byly vzdálené, ale ne tak, aby se nedalo je slyšet. Vlčice zpozorněla. Neměla obavy, že by posvátné místo Přízračných narušil cizí vlk, spíše byla zvědavá kdo přichází. Brzy se to také dozvěděla.
Vřele se pousmála. "Také tě zdravím," začala s dávkou sarkasmu. Nesnášela, když ji vlci nezdravili, ale většinou to nechávala být. Nyní si však dovolila provést menší žertík na Everettovi. "Zajímavé, a o čem?" Nechala ho začít s konverzací, než mu prozradí tu radostnou novinu.

Už nějakou chvíli měla potřebu Guláškovi něco říct. Nebyla si jistá, jak to vezme. Bylo dost možné, že bude mít radost, ale také mohl reagovat špatně, těžko říct. Rozhodla se ho vzít na procházku do Údolí. Přemýšlela cestou, jak začít, aby ho neuvedla do rozpaků. Chtěla začít nějak obyčejně, než se dostane k jádru věci. "Tak mě napadá, máš nějaké kamarády mimo smečku?" Začala jednoduše a vyčkala na odpověď. Přišla si trapně když mu kladla takovéto otázky. Copak se nedokáže normálně bavit se svým synem? Stačilo, že se neuměla bavit s vlčaty, ale čekala, že se věci změní až vyroste. "Možná se ti někdo líbí, hmm?" pousmála se a pošťouchla ho. Byla zvědavá jestli už měl Guláš nějakou první lásku, ale tušila, že jí to stejnak neřekne.

Na Rye začínalo být vidět, že vlčata rostou. Zatím vypadala, jako kdyby přibrala, ale brzy již bude na první pohled jasné, že je březí. Ovšem Everettovi nic říkat nemusela, jako otec by měl vědět odkud se vzala ta váha navíc. Jejich hádka proběhla již dávno, ještě v zimě, mezitím se stačili usmířit a navrátit své životy do starých kolejí. Ryumee z toho měla radost, bylo mnohem jednodušší řešit problémy společně než rozděleně. Stále měla jisté obavy o Guláše, ale Tim ji aspoň trochu uklidnil v tomhle ohledu. Dokonce se měl vrátit i Val. Třeba se konečně vše uklidní.
Seděla u Hvězdné jeskyně. Užívala si letního slunce a přemýšlela nad rodinou a smečkou. Výjimečně neměla obavy, těšilo ji, že se věci mění k lepšímu a dokonce se těšila, až uvidí růst své děti stejně, jako Guláška. Možná jí hormony pomotaly hlavu, ale měla opravdu radost ze života.

Ze siluety v mlze se stal vlk, kterého zde hledala. Přiběhl k ní s vlčecím jásotem, stejně jako před lety. Nezlobila se na něj, sama se vracela k rodině s podobným nadšením hluboko uvnitř. To už bylo hodně dávno. Dívala se do jeho očí a chvíli mlčela. Nechala ho chvíli napjatého. Neměla důvod ho takto týrat, potřebovala si však v hlavě srovnat slova, která mu chtěla říct. Bylo to pro ni důležité a pro něj jistě také. "Ano, rozhodla jsem se." Zhluboka se nadechla. "Můžeš se k nám vrátit. Nejdříve však musíš splnit zkoušku a dostat se do smečky, vždyť to znáš." Maličko se pousmála. "Vítej zpátky." Nechala ho, pokud by ji chtěl obejmout. Měla z toho také radost. Byla připravená zodpovědět všelijaké otázky, teď si konečně byla jistá, že mohla.

Toto období mohlo být pro vlčata dobré. Hlavně díky tomu, že ve smečce byla další vlčata, se kterými si její budoucí potomci mohli hrát. Když se narodil Guláš, byli tu jen S'Arikovi děti, ale oba už byli na hraní s Guláškem velicí. "Jistě se stavím. Až budou maličcí chodit tak určitě přijdeme," též se pousmála. Těšila se, že opět uvidí, jak její děti rostou. Byla zvědavá jaké budou mít povahy, kolik jich bude a jakou životní cestu si vyberou. Rozhodně tu bude, aby tohle všechno viděla.
"S Everettem je to pořád to stejné dokola. Naštěstí můžu říct, že od doby, co se vrátil zpět se stará. Občas udělá něco špatného, ale dokud tím nikomu neubližuje, budiž." O posledním incidentu se raději nezmínila. Dala mu sama najevo, že by o synovi neměl mluvit špatně kvůli jeho vlastní chybě. Kdyby tu byl když vyrůstal, jistě by se k němu Guláš choval jinak.
Ryumee by synovi nechtěla nikterak ublížit, byla tedy ráda, že ji Timothée podpořil. "Máš pravdu. Stejně už je skoro dospělý, jistě to pochopí," pokývala hlavou. Musela za ním jít s těmito informacemi co nejdříve a vysvětlit, že se nemusí bát.
Usmála se. "Děkuji. Vážím si tvé ochoty." U srdce ji hřálo. Po dlouhé době, co byla na území sama s Marielle, se kterou si ovšem moc nerozuměla, bylo hezké mít kolem sebe takové vlky, jako byl Tim.

Timothée měl jistě radost, že se mohl starat o vlče s jeho partnerem. Proti takovým vztahům Ryumee absolutně nic neměla, naopak je podporovala, hlavně potom Tima s Harim. Potomka jim přála z celého srdce, věděla, že měl bratranec rád vlčata a jistě musel být dobrým otcem. Měl velké srdce, to bylo jisté. "Jsem ráda, že se mu daří, budu ráda když nás někdy navštívíte." Také se usmála.
Jeho reakce ji maličko překvapila. Možná by jí pomohlo slyšet, že je pitomá, že už se jednou spálila a dělá to znova. Asi se prostě nechtěl na toto téma tolik vyjadřovat. "Děkuji. I já se konečně těším. Nejdřív jsem je nechtěla, tedy hlavně kvůli Guláškovi, ale ten už je skoro dospělý. Chybí mi když byl malý. Nakonec je to lepší i pro rod a vůbec, přijdu si víc připravená.." Povídala s úsměvem, ale i ten ji brzy přešel. "Jen doufám, že to neublíží Gulášovi." To ji stále trápilo. Milovala ho nadevšechno na světě, i když to možná nedávala najevo tak, jak by měla.
Podívala se na Tima. "Zatím se mi zdá vše v pořádku. Cítím se stejně jako minule. Přišla jsem ti hlavně říct tu novinu," znovu se pousmála. Tentokrát neměla ani strach z porodu a rodičovství.

Upřímně nevěděla, co řekne Timkovi dřív. To, že věci měnily bylo jisté, ovšem těch věcí bylo opravdu hodně a z toho jednu musela vyřídit až se S'Arikem, tudíž nad ní teď nemusela tak docela přemýšlet. "Timothée, ráda tě vidím. Jak se vám daří s Harim? A co malý, roste? Je zdravý?" Začala se zdvořilým optáním na jeho život. Od svého léčení se s bratrancem moc neviděla, měla mu hodně co povědět. Malého zde neviděla, hádala tedy, že je Tim sám.
"Nejsem si jistá, jak to říct, no... Zatím to nikdo neví, tedy až na Everetta samozřejmě... Myslím, že za měsíc budu mít vlčata," řekla nakonec. Váhala, jestli to vůbec říct, jestli nebylo moc brzy. Jako medic by to Tim stejně asi poznal a nakonec to bylo asi tak lepší. Tušila, co si o tom asi myslí, jelikož viděl její složité pouto ke Gulášovi. Vlastně mu to ani nemohla rozmlouvat. "Stalo se toho hodně od zimy. Myslím, že už bude všechno lepší." Slova téměř šeptala. Nebyla si jistá ničím, vždycky se mohlo všechno podělat. Ovšem velmi doufala, že už život zůstane takový jaký je, aspoň co se týkalo jejího partnera. Tam už žádné drámo nepotřebovala.

Fialová vlčice opět navštívila dobře známou noru, kde i ona kdysi trávila dost času. Nyní sem chodila už jen když měla sama nějaké trápení. Nebo v tomhle případě potěšení, které přemýšlela, jak vysvětlí. Byla na Everetta dlouho naštvaná, Timkovi se s tím svěřovala a věděla, že ho kvůli ní nemá moc v lásce. No a najednou se tu má objevit s rostoucím břichem jako by nic. Sama si nebyla moc jistá, co si z toho vzít, ale tentokrát aspoň věděla, že ta vlčata chtěla i ona sama. Kdyby se jen její milovaná polovička občas neutrhla ze řetězu, bylo by to rozhodně lepší.
Vecpala se do nory a pohledem zapátrala po tmavém vlkovi. "Přeji hezký den!" zvolala ihned, aniž by věděla, jestli tu někdo vůbec byl.

Udivilo ji, že Valův pach byl roztroušen kolem hranic a téměř nikde jinde. Její milý bratříček nejspíše opravdu toužil být zpět u rodiny. Aspoň doufala, že to bylo tím, protože mu nesla dobré zprávy. Nasála čerstvý pach, který ji zavedl opět na Severní louku, kde se s ním setkala minule. Šla pomalu, jakoby uvažovala nad každým krokem. Vlastně ano, uvažovala. Sice dala druhou šanci i Everettovi, který ji dokázal naštvat mnohem více, než kdokoliv jiný, ale to bylo jiné než s Valérianem. Její partner byl spíše jistým prostředkem k udržení rodu. Jistě k němu měla city, možná proto mu tolik odpouštěla. Naštěstí byl submisivní a většinu rozhodnutí nechával na ní. Jenže Val? Byl její rodinou od malička. Vždy ho brala jako otravu, který má svojí hlavu a rod ho vůbec nebere, ale to byla mladá. Nyní pro ni byl jeho návrat srdcovou záležitostí. Pociťovala to opravdu rozdílně, i když to tak v očích někoho jiného vypadat rozdílně nemuselo.
Dorazila na místo, kde byl pach silný. "Vale?" Z nějakého důvodu se tu často táhla mlha a dnešek nebyl výjimkou. Možná to bylo tím, že se Rya rozhodla zajít sem časně ráno. Typické. Vždy byla ranní ptáče.
Udělala pár dalších kroků do prázdna a zanedlouho zahlédla siluetu vlka. "Vale." Oslovila vlka před sebou. Aspoň doufala, že to je on. Jiný silnější pach zde necítila, bylo tedy více než pravděpodobné, že silueta patří jejímu bratrovi.

Pozorně naslouchala. Byla pravda, že ona ve svém otci viděla velký vzor, u svého syna si tím nebyla ani tak jistá, ale jako vůdce bude nejspíše vzorem i ostatních. To si uvědomila s překvapením až teď. Z nějakého důvodu si vzpomněla znovu na Evar'lu, který na ni jako malé vlče také koukal s jakýmsi obdivem. Možná ho kdysi inspirovala.
S'Arik mluvil o velící pozici, jako by to většinu času nebylo moc práce. Je sice pravdou, že jako lex dělala Ryumee dost, ale nebylo to tolik náročné jako být medicem. Možná to nakonec nebyla taková změna, o jakou se bála. Samozřejmě až na pár situací. Měla by mít přeci svoje coely a nového lexe, kteří jí s tím ochotně pomohou.
Pokývala opět hlavou. "Budu ochotně pokračovat v tom, co jsi zde vybudoval, nemusíš se bát." Chtěla tmavého vlka ubezpečit, že svěřuje smečku v dobrých tlapách, i když zatím to nikdo nevěděl. Mohlo se stát cokoliv. Naštěstí povedou ještě nějakou dobu oba vlci společně.
Neměla toho již moc, co říct, spíše vůbec nic. S Ordem souhlasila. Všechny otázky, jakoby se vypařily a v hlavě byl najednou klid. Stále měla sice jisté obavy, ale díky S'Arikovi tušila, že to zvládne. Neměla vlastně moc na výběr, když vše přijala. "Zatím ne, uvidíme se tedy zítra. Přeji hezký zbytek dne," rozloučila se a kývla ještě na pozdrav.