Príspevky užívateľa

Úroveň vzdělanosti, samozřejmě až na psaní a čtení, mohla pozvednout i Ryumee. Hloupá vlčice to nebyla a v oboru léčitelství se vyznala. Sice už neměla takové znalosti, jako bratránek Tim, který byl již o mnoho dál, než byla kdy ona, ale stále to z ní nedělalo nějakého nevzdělance. Alespoň v lektvarech mu mohla stále pomáhat. Na druhou stranu, projevovala i jistý zájem o umění písma, což by nyní nemuselo být na škodu. K rodům už nic neříkala, už nebylo co probírat. Ani nynější Estreláci už nedostávali zásadám rodu, jako tomu bylo ve staré domovině. Časy se měnily, ale bylo tomu tak vždy. I Rya by rozhodně viděla radši na vedoucí pozici svého otce, ale co naplat. Maličko se pousmála na S'Arikova slova. Ráda slyšela něco takového od jiných vlků, překládala si to, jako úspěch. Aspoň z něčeho mohla mít teď radost.
Vyslechla si závěr. Přišla si mladá na to být alfou smečky. Většinou se těchto pozic zhostil někdo starší, plný zkušeností, třeba jako právě S'Arik. Ona také nebyla sice nejmladší, ale nemyslela si, že má dost zkušeností. Možná to bylo jen v její hlavě, ale podceňovala se. "Ráda se od tebe budu učit, bude to pro mne dobrá zkušenost," dívala se mu do očí. Občas oční kontakt přerušila, ale jen na malou chvíli. Doufala, že vedoucí post zastane aspoň tak dobře, jako Ordo doposud. Už jako Lex se snažila naslouchat vlkům a jejich přání. Už teď měla na mysli jednu změnu, kterou by mohla ve smečce udělat, ale všechno mělo svůj čas. Nejdříve musela vůbec zjistit, jak se na ni budou ostatní tvářit. Výraz Roiha si uměla představit už teď, neměla však v plánu mu nijak uškodit. Naopak by ráda posílila dobré vztahy se všemi. Přikývla na další slova tmavého vlka. "Zatím bych si přála, abys zůstal jako Lex. Pokud budeš chtít ještě více času s rodinou, ráda tě uvidím i jako Coela. Jsem ráda, že mi s tím pomůžeš, opravdu, vážím si toho." Hlava jí teď jela na plné obrátky. Přemýšlela, co bude dělat, a jak co udělá. Bude se muset více hlídat, chyby se na tak vysokých postech málo tolerovaly.

Fakt, že Timothée často navštěvoval Nihilskou smečku, jí byl známý. Sám o léku mluvil, když se k němu přišla léčit s onou záhadnou nemocí. Navštěvovala ho čas od času a poslouchala, co je nového. I Guláš za strýčkem moc rád chodil, upřímně tam byl pečený vařený. Tim mu nejspíš šel za lepší vzor než oba rodičové dohromady, což Ryumee znepokojovalo. O Ancunínově zkoušce také zaslechla. Byla ráda, že mezi Přízračnými mohli mít dalšího člena rodu. "Ano, s tím nemohu nesouhlasit, spojenectví je výhodné jistě pro obě smečky." Pokývala hlavou. Nejspíše by i ona měla více utužovat vztahy, co by to byla za Lex, kdyby se nestarala o takové věci?
"Pravda, je důležité je vést, ale nebojím se, že by to nezvládli. Myslím, že i naši otcové vedli podobné konverzace a přitom by dnes mohli být hrdí." Samozřejmě přemýšlela nad svým otcem. Tušila totiž, že on by na ni hrdý jistě byl, stejně jako je ona na svého syna. Nevěděla sice, v jaké rodinné situaci byl kdysi S'Arik, ale přesto doufala, že její slova pochopí správně. Starosti o rod si nechávala radši pro sebe.
Bylo jí upřímně líto Ordova syna. Věděla, že už zde pár potomků neměl a stále přicházel o další. Opravdu doufala, že se někde najde. Neuměla si představit, jaké by to bylo přijít o vlastní dítě. "Ghu'lass je odmalička dobrodruh, zatím se nezmínil, co by chtěl dělat, ale tipovala bych, že z něj bude rimor. Ovšem jeho velkým vzorem je Tim, možná tedy bude medic," odpověděla S'Arikovi stručně. Přišla si zvláštně, že o synkovi nevěděla takové důležité informace. Nebyla si jistá, jestli se pouze málo vyptávala, nebo se nechtěl svěřovat. Jejich vztah byl oříškem, který Rya ne a ne rozlousknout.
Sama věděla, že není dokonalá, ani nikdy nebyla. Dovolila by si hádat, že kdyby měl tmavý vlk možnost, bez váhání by ji vyměnil za její předchůdkyni. Nebyl to sice příjemný pocit, ale tušila, že už to tak bude. Věděla, že S'Arik viděl její snahu když byla medic, teď si tím však nebyla úplně jistá. Kteroukoliv chybu udělala, snažila se na ní zapracovat, nebo ji aspoň zakrýt usilovnou prací. Nenáviděla na sobě, jak chtěla všechno dělat správně a nikdy se nemýlit, proto to raději pohřbila hluboko do sebe. Našpicovala uši, když začal Ordo opět mluvit. Vyslechla si, co měl na srdci a poté natočila ucho na stranu na znak překvapení. Bylo vidět, že přemýšlí. Nevěděla, co říct. Když tu byla ještě ta neznámá nemoc, mluvila o vedení s Everettem. V té konverzaci projevila obavy, zda ji smečka vůbec přijme, kdyby se jejich vůdci něco stalo. Přemýšlela, kdo by ho nejlépe nahradil, ale nebyla si jistá nikým, a už vůbec sama sebou. Teď už jí bylo o něco lépe, když zjistila, že jí ve vedení věří. Pohled mu opětovala. "Jestli si to opravdu přeješ, udělám, co bude v mých silách, abych nezklamala Tebe, ani smečku." Měla v hlavě hned několik otázek. Stále byla zaskočená a nejistá, ale doufala, že dělá dobrou věc.

Ač mohlo fialovou vlčici překvapit, že její partner začal protestovat, rozhodně ji to nerozhodilo. Zamračila se. Zamyslela nad vším, co k Everettovi kdy cítila a pomalu vydechla. Mohlo se v prvních chvílích zdát, že našla někoho, koho opravdu milovala, ale tahle poblázněnost jí tedy dlouho nevydržela. Bylo možné, že se stále hledala, kam patří a ke komu. "Taky, že s tebou souhlasit nebudu. Nepřijde mi vhodné zkoušet něco znovu, pokud sám říkáš, že se Guláš nepovedl. Co kdyby se to stejné stalo dalším našim potomkům? Měli bychom snad mít další, abys to napravil? Já vím, že to s námi není lehké, s dalšími vlčaty by to lehčí nebylo..." mluvila s chladným klidem a hleděla mu skoro až do duše. Nezačala by se s ním hádat, nestálo to za to. V hloubi duše tušila, že je to jen hodný kluk, který neumí používat správně slova. Nebyl přesně takový jakého ho poznala, ale byl svůj a ona si ho vzala. Vlk musí pracovat s tím co má. "Vidím okolo sebe, nemysli si, že nevím, jak se snažíš. Spíš se zamysli, jak věci znějí než je řekneš," odvrátila zrak. Zůstávala navenek klidná, i když vnitřně zuřila. Dřív by si na něm nejspíše smlsla, ale přišla si už stará na takové věci.

Začínala mít pocit, že by měla jít domů. Byl to sice její bratr, ale nechtěla nechat toto rozhodnutí jen tak na sobě. Byla zde jistá pravidla a jisté city. Měla popletenou mysl, neuvažovala jasně a s čistou myslí. S tímhle rozhodnutím bude nejspíše potřebovat pomoct.
Povšimla si, že Valovi nedošlo, o čem mluvila. "Mám svou rodinu... Vale..." řekla opatrně, aby dokázala sledovat jeho reakci na její slova. Nechtěla se zatím zmiňovat o jménech a konkrétních vlcích. Vlk, který zde před ní stál neměl nejspíše ani tušení, že se narodila vlčata i Ravimu.
Povzdychla si. Nakonec měli pravdu oba, nezáleželo už, co by zde slyšela. "Já půjdu domů, dobře? Potřebuju si to urovnat v hlavě a.. No uvidíme, najdu tě, až budu připravená..." slova jí uvízla v krku. Skoro nedokázala mluvit, natož odejít, ale neměla jinou možnost. Povolila by.

Hádala správně, toto vlče bylo rozhodně potomkem A'Kazy a jeho družky. Tu též potkala, na plese, za smečku a rodinu jí donesla lektvar. Ten byl ovšem v začátcích. Pokývala tedy jen hlavou. "Páni, to se máš," řekla jednoduše. Nebude přece vlčeti něco rozmlouvat. Sama sice nevěděla, jak to v Nihilu chodí, ale jistě uplyne dlouhá doba, než by se tento vlk stal králem.
Mimo kytek si s vlčaty neměla moc co povídat, to jediné znala nejlépe. Brouci ji sotva zajímali, což vlastně asi nebylo tak hrozné, protože toho stejně zajisté věděla víc než vlče. U něj však tušila, že o nich znát nechce.
Hmm... Princ Nihilský," zněla jako kdyby ho uznávala. Nebyla stále jistá, jak s ním komunikovat. Hlavně nevěděla, jestli se jmenuje Lakis, nebo Rakis. Ve vlčecím žvatlání si moc jistá nebyla.

Mohla snad jen lítostivě přihlížet celé situaci. Byla naštěstí trpělivá, obzvláště v takových situacích. Nechala Kettua, aby ze sebe emoce dostal, protože to očividně potřeboval. Nechtěl nejspíše, aby chodila blíž, zůstala tedy stát stále opodál a přemýšlela, jak ho zklidnit. "Až budeš připravený," řekla klidně.
Volal nějaká cizí slova. Nerozhodilo ji to, možná spíše překvapilo a byla zvědavá, co znamenají. I když to v této situaci možná tušila.

Svoje zlomené srdíčko před rodinou moc neodhalovala, nechtěla, aby ji viděli takovou. Tušila, že svůj smutek převedla i na ně a to nechtěla už vůbec. "Je to možné," odpověděla synovi. Tu myšlenku nezavrhovala, i když tušila, že stejně tak mohl být i pro něj. Třeba se Alo-pé dozvěděl, že má vnuka a rozhodl se mu plášť odkázat. Pousmála se. Guli bude tak či tak jeho dědicem, ovšem prvně bude muset dorůst v dospělého jedince. Možná právě proto s ním Ry souhlasila.
Přišla k látce a přehodila si ji přes záda. Nasála u toho pach svého otce a zavřela u toho oči. Stále jí to přišlo jako pohádka nebo třeba sen. "Jednou bude tvůj," podívala se na své dítě s úsměvem. V tu chvíli ji všechny chmurné myšlenky opustily.

Svou předchůdkyni neznala tolik jako S'Arik, upřímně měla asi více společného s ním, i když tušila, že on by nejspíše nesouhlasil. Na rodině a zdálo se, že i Nadehzdě mu záleželo, nejspíše stejně jako Rye na její rodině, spíše si nebyla jistá, jestli byly tyto konverzace nutné. Svého Orda znala sice tím, že se vždy slušně optal, jak se jí dařilo a co nového, ovšem nikdy nezjistila, zda se ptal ze zvědavosti, nebo ze slušnosti. Nebylo to důležité, to vůbec, nyní jí to však chvíli zůstalo na mysli.
Pomalu přikývla. "Doufejme," vyřkla přání s nadějí a vírou k hvězdám. "Jistě, zaslechla jsem, že se A'Kaza přidal k Nihilu. Snad také někdy vyrazím je navštívit," maličko zvedla koutky. "Ovšem s tím musím také souhlasit, Guláš je sice pracovitý, ale nepřijde mi, že by se k rodovým zásadám přikláněl. Mladí už jsou dnes nejspíše jiní," odpověděla znovu krátce. Nechtěla zde vést nějaký dlouhý monolog.
"Evar'lu jsem vskutku celou zimu neviděla. Je mi to líto," sklonila pohled na chvíli k zemi. Doufala, že se nakonec mladý vlk někde ukáže, i když by to byl zázrak. Zmizel beze stopy, aspoň to si Rya myslela.

Stále postávala dál od zrzavého vlka. Nechtěla mu nahánět pocit strachu, ovšem potřebovala, aby se uklidnil. Takhle mu pomoct nemohla. "Jsem ze smečky Přízračných, bývala jsem léčitelkou a přivolalo mne tvé vytí. Chci ti pomoct, nemusíš se bát..." Mluvila pomalu a klidně. Nechala Kettua, aby vstřebal své emoce, což muselo být více než těžké tak krátce po smrti blízkého. "Můžu ti pomoct se rozloučit, chceš?" optala se opatrně. Nebyla si jistá, jestli nebylo na taková slova ještě příliš brzy, ale dávala mu čas. Nespěchala nikam, ani na něj.

Přikývla. Rozhodla se, že bude raději držet jazyk za zuby a přenechá výchovu rodičům, které při pohledu na vlče nejspíše i znala. "Jak se jmenujou tvoji rodiče?" zeptala se. Tušila, že patří k A'Kazovi a jeho družce, byl mu podobný. I po pachu ho lehce poznávala. "Ne, já nehledám brouky, kytky možná, ale brouky nesbírám." Zavrtěla lehce hlavou a rozhlédla se okolo. "Máš rád kytičky?" Mohla mu jich pár ukázat, třeba těch základních.
"Jmenuju se Ryumee, a ty?" Optala se také na oplátku. Úplně jí vypadlo, že nezná jeho jméno a už tady somruje jména rodičů.

Nadzvedla obočí. Nikdy ji nenapadlo, že by měla ještě další děti mimo Guláše. Už s ním to bylo problémové a k tomu další vlčata. Hlavně teď když měla tolik práce se vším. "To nemůžeš ani myslet vážně, ne?" Její prvotní reakce zněla velmi prudce a agresivně vůči tmavému vlkovi. Byla to bohužel Ryi přirozená reakce před jakýmkoli přemýšlením nad celou věcí. Upřímně ani nechtěla přemýšlet. "Mít s tebou další potomky, protože u toho, kterého máme už je pozdě? Páni, ty opravdu chápeš snad méně než já, co to je rodič." Zavrtěla hlavou. Nechtěla na něj být zlá, opravdu, ale nemohla přihlížet, jak odkopává milovaného synka, protože má být nepovedený.

Everett x Ryumee



Huntley x Suteki-shin


Rufus x Verdandi

Co se brouků týkalo, ty Rya moc nemusela, ale rozhodně by jediného nezabila jen tak nadarmo. Neplýtvala ostatně v přírodě ničím a nenáviděla když to dělali jiní. Sice by nejraději zničila všechny pavouky, kteří jí právě viseli z kožichu, ale začala už tušit, že by si nepomohla. No, co však měla malému vlčeti říct? Mělo by to asi stejný efekt, jako zakázat Gulášovi, aby chodil na místa, kde riskuje svůj kožich. Ten se stejnak vždy někam vypařil a pak se snažil předstírat, že nic špatného nedělal. Mey to přivádělo k myšlenkám, jestli mu nenadává tolik, aby jí přestal věřit. Nechtěla být takovou matkou, ale co naplat? Nejspíš už byla.
Hlavu sklonila k broukovi, kterého tmavý vlček rozšlápl. Odhadovala ho na chrobáka, ale těžko říct z jeho zbytků. "Ničíš brouky rád?" Podívala se zase na štěně. "Já jsem tu na procházce," řekla jednoduše. Tušila, že tak malému vlčeti je stejně jedno, co tu má vlčice z cizí smečky na práci.

Zaslechla nedaleko šustění trávy. Přestala se slunit a otevřela oči, aby zjistila, že kolem nikdo není. Možná jen vítr si hrál se stébly trávy a vyrušil fialovou vlčici z rozjímání. Znovu se rozhlédla a zahlédla další pohyb. Vypadalo to, že se něco malého, možná jako králík, snaží najít si cestu květinami.
Rya se zvedla, aby prozkoumala ono místo, kde se stébla kymácela, jako by zde bojovali myši. Ve vzduchu se jí podařilo zachytit pach. Nebylo to tedy malé zvířátko, nýbrž malé vlče, které si zde nejspíše hrála. Mey se nad tou myšlenkou pousmála. I když neměla nikdy ráda vlčata, od doby, co byla sama matkou změkla, a to dokonce i v tomto ohledu.
"Ahoj, co tu děláš?" promluvila na vlče, když ho konečně spatřila. Bylo malé, těžko říci jestli vůbec umělo mluvit. I kdyby však ne, ona s ním stejně mluvit mohla, akorát jí to k ničemu nebude.

Fialová vlčice nemohla při návštěvě Nihilu vynechat i prohlídku okolních míst. Často na tato daleká místa nechodila, ale když už zde mohla být, musela se porozhlédnout i po bylinkách, které tato místa ukrývala. Cestou k řece jich pár nasbírala, obzvláště ty, které se v horách, kde sídlili Přízrační, moc nevyskytovaly. Samozřejmě jich nebylo zas tolik hned z jara, ale nějaké již sebrat mohla.
Dorazila k řece, kde si ihned dopřála pár doušků studené vody. Postřehla nedaleko společnost dalšího vlka. Ještě aby ne, když jeho kožich zdobily pestré barvy. Zvedla hlavu a ohlédla se za ním. Zdálo se, že jde o vlčici z Nihilu, což nebylo nijak překvapující, když byla jen kousek od jejich území. Rya přikývla na pozdrav a dopřála si další doušek vody.