Príspevky užívateľa

Nemusela se hnědobílého těla ani dotknout, aby poznala, že se nedá nic dělat, ale Kettu to tak očividně nebral. Zareagoval poněkud přehnaně zlostně a Rya urychleně odstoupila stranou, aby se po ní neohnal. Zažila už podobný přístup. Nebylo to poprvé, co se dostala do podobné situace a viděla mrtvé tělo. Bylo by podivné, kdyby se to v její léčitelské praxi ještě nestalo.
Každý se vyrovnával se smrtí jinak, oranžový vlk očividně potřeboval prostor, aby se mohl rozloučit. "Nejsem tu, abych ti ji sebrala. Jsem Ryumee, neublížím ti, slibuju." Řekla klidným hlasem z uctivé vzdálenosti od obou vlků. I když to nešlo vidět, srdce jí bilo jako o závod. Bylo těžké se dívat, jak mladý vlk přichází o svou milovanou, i když to Rya samozřejmě netušila.

Bylo jí to jasné. Nic nevěděl, pro něj se nic nezměnilo a ani netušil, že ona už není na tom stejném místě, kde bývala. Měla jiné věci, důležité, měla rodinu a smečku. Nic z toho ho nejspíše ani nenapadlo. Ani ji by nenapadlo před pár lety, že by něco takového mohla mít, bylo to nové pro všechny, ale byli už dospělí. Nemohli předpokládat, že zůstanou navždy stejní přeci.
"Všichni jsme byli mladí, Vale, i já jsem byla mladá, ale to mě neopravňovalo k tomu, abych nechala všechno za sebou. Abych byla upřímná, nemáš jenom mě. Našel bys tu mnohem víc než jednoho člena rodiny, víš? Nemohla jsem čekat jestli se někdo z vás vrátí, já-" odmlčela se. Nebyla připravená mluvit o své rodině před svou druhou rodinou. Bylo to k zbláznění. Stane se, co se má stát... Bohužel o tom, co se stane rozhodne nejspíše ona. Nebyla připravená vzít takovou zodpovědnost, nemohla držet v tlapách osud svého bratra. Mohla ho vyhnat nebo přijmout. Ať už to bylo jakkoliv složité, přikláněla se více na druhou stranu. Nemohla vyhnat vlastního bratra, ne? "Žádáš mne, abych tě přijala zpět? Myslíš to opravdu vážně?" zeptala se pro jistotu znovu.

Zavrtěla hlavou. Přemýšlela, čím by ji mohl získat, ale sama si nebyla jistá. "Nevím jestli je něco, čím by sis mohl získat mojí důvěru. Měls ji když se Guláš narodil a pak jsi odešel. Nevím jestli je možnost to napravit," podívala se do země. Nechtěla být tyran, který mu zakáže opouštět území a bavit se s jinými vlky než s rodinou. Věděla, že i kdyby to chtěla udělat, stejně by to ničemu nepomohlo, takhle by jejich vztah prostě nefungoval. "Prostě mi nedávej důvod, abych ti nevěřila. Budu radši, když se budu mýlit a neopustíš nás, než abych měla pravdu a už tě nikdy neviděla," dodala na závěr.
"Nemluvme o tom, ano?" požádala ho. Nechtěla teď mluvit o tak chmurných věcech, nemohla ani pomyslet, že by se Ordovi něco stalo. Zatřepala lehce hlavou, aby vyhnala tyto myšlenky ven. "Stane se to, co se má stát..." řekla ještě a povzdychla si.

Nebyla zvyklá sdělovat své pocity takhle napřímo a syn to měl nejspíše po ní. I přes to se však zmohli říct si aspoň pár hezkých slov, než se rozhodli jít dále. Nebylo na tom nic špatného, ale Rya se stále cítila zvláštně. Řekla, co měla na srdci a stejně se nic nestalo, pocity měla stále stejné a vyčítala si, že si není se synkem tolik blízká.
Z chmurných myšlenek ji vyrušil Gulášův hlas. Podívala se na něj, na plášť, který našel a skoro jí zaskočilo. "To neudělal Tim..." Přišla blíže a plášť si prohlédla. Opatrně přičichla k látce, ve které zůstal ještě slabý pach známého vlka. Spokojeně vydechla, jakoby vůně mohla vlčici navrátit všechny vzpomínky, které z dětství měla. "To je plášť, který patřil tvému dědečkovi. Musel ho tu nechat," dodala. Už skoro zapomněla, jak vlastně vypadal. Bylo to tak dávno. Kde se tady vzal?

Nemusela čekat dlouho a zaslechla nedaleké kroky. Podívala se tím směrem, odkud přicházely. Doprovázel je jakýsi zvláštní šustivý zvuk, jako by za sebou Ordo něco táhnul. Rya si nebyla jistá, o co šlo, ale zůstala i nadále v naprostém klidu. Oproti S'Arikovi měla slabost pro krásné šperky a i kdyby se jí to třeba jen pokusil rozmluvit, nenechala by ho změnit její názor. I když tedy neměli ani jeden důvod vést tuto konverzaci. Fialová vlčice mlčky seděla, dokud staršího vůdce smečky nezahlédla. Ihned na to vstala a pokynula hlavou. "Přeji krásný den S'Ariku." Byla ráda, že neotálel a ihned vysvětlil důvod jejich setkání. Ryumee si tak alespoň nemusela namáhat hlavinku nad tím, co mohla a nemusela udělat špatně. Ne tedy, že by si byla vědoma nějaké velké chyby, kterou udělala v poslední době. Udělala snad jen jedinou od doby, kdy zastávala vysoké postavení, a tou bylo přivedení Everetta na území. Měla tehdy motýly v žaludku a nepřemýšlela nad ničím, ale už se poučila.
Přikývla. "Jistě. Nadehzda byla dobrou vlčicí, jsem ráda, že jsem ji mohla poznat," řekla s uznáním ve tváři. Nikdy ani nedoufala, že by zaujmula její pozici. Ve smečce bylo spousta vlků, kteří ji mohli nahradit, ale S'Arik vybral právě ji. Pro Mey to byla velká pocta, i když radost nikterak moc neprojevovala, spíše překvapení. "Já se mám dobře. Já i má rodina jsme si teď prošli tou nemocí, ale jsme naštěstí v pořádku. S Everettem to bylo složité, ovšem to už se také tak nějak vyřešilo. Snad bude vše lepší s příchodem tepla," odpověděla. O Guláškovi se nezmínila. Mladý vlk si teď procházel zvláštním obdobím puberty, kdy se raději toulal a dělal lumpárny. Stejně jako otec. "Jak se daří tobě a tvé rodině?" zeptala se na oplátku. Slyšela, že se A'Kaza teď připojil k Nihilské královské rodině, třeba by byl Ordo ochotný sdělit pár podrobností, a i kdyby ne, aspoň se slušně zeptala.

Hleděla na něj jakoby chtěla vidět pravdu, která se v nitru skrývala. Nevěděla, zda vysloví přesně to, co má na srdci, třeba se ji pokusí klamat, aby mu odpustila. Chtěla věřit, že by to neudělal, ale nebyla si jistá. Stále nechápala, co si myslel, že se stane. Stál tu a mluvil o nějakém dobrodružství a o hvězdách. “Nic z toho nevysvětluje, proč si nemohl ani nic říct.. Kdybys neodešel jen tak, možná bych ti mohla věřit,” odvrátila zrak. Nechtěla teď koukat do těch očí. Srdce jí měklo když je viděla. “Tak co tu děláš, když jsi zde nebyl šťastný?” zavrtěla hlavou a odstoupila kousek dál, aby se na něj nemusela dívat. Nebyla rozhodnutá, co mu řekne, jak se rozhodne. Musela si rozmyslet, zda ho přijme zpět do rodiny.

Nebylo to časté, ale i Lex smečky Přízračných čas od času navštívila spojeneckou smečku. Zdejší území neměla tolika probádané, jako vlastní, což bylo logické, ale mohlo se to napravit. Přeci měla vysoké postavení, bylo by dobré znát i vlky odsud. Pár jich sice poznala, ale většinou byli také výše postavení, nebo výřeční. Pamatovala si Kettua, kterého viděla na plese a Volt s Riverou. Vzpomněla si i na Toshiho. Ovšem slyšela, že se teď narodilo několik vlčat a mezi nimi i vlčata Ordova syna, což byla dobrá zpráva.
Procházela územím, které nikterak nepoznávala, ale líbilo se jí. Už z jara zde bylo krásně a teplo. Kvítí na loukách vůbec nechybělo, jak ostatně očekávala a vzduch tu byl jiný než u nich. U hor, kde se Přízrační usadili byla většinou mlha, ale tady? Rya si užívala této chvíle, kdy se mohla slunit.

Byla zrovna poblíž sbírat bylinky do své brašny, když najednou zaslechla vytí. I když nemusela, chtěla mít něco v zásobě, kdyby náhodou. Zavřela zrovna brašnu a ozval se ten hlas. Bylo to zvláštní, něco se muselo stát.
Okamžitě se sebrala a běžela ke kaňonu, který byl normálně tak krásným místem. Cítila zde dva vlky, ale žádného neviděla. Rozhlédla se kolem dokola a poté následovala pach.
Zaslechla zvuky, které byly podobné pláči, možná to pláč dokonce byl. Doběhla zbytek cesty po sluchu, než narazila na Kettua. Oranžový vlk seděl nad mrtvým tělem hnědé barvy a zoufal si. Rya rychle přiběhla k němu. "Co se stalo?" Zeptala se, i když při pohledu na tělo odhadla, že vlčice spadla. Bylo to velmi nešťastné, ale mělo to aspoň rychlý konec.

Bylo konečně po zimě. Radovat se sice smečka moc nemohla, protože měli problém se spoustou vody, ale nebylo to už takové, jako předtím. I Rya se konečně pořádně dostávala z té nemoci, kterou chytila od svého partnera. Všechno se schylovalo k vytouženému dobrému konci.
Fialová vlčice se dostavila k Hvězdné jeskyni, kde s ní chtěl mluvit Ordo smečky. Bylo to pravděpodobně něco důležitého, jinak by s ní mohl mluvit na méně posvátném místě. Trochu se obávala, že půjde o špatnou věc, něco, co nemůže vyřešit sám, ale nechtěla předcházet situaci. Udržovala si klidnou mysl a nemyslela na to nejhorší, aspoň se o to snažila. Posadila se u vchodu k jeskyni a obtočila si ocásek kolem tlapek. Měla na sobě plášť po Lopim, nosila ho poslední dobu neustále. Bylo to snad to jediné, co ještě zbylo po otci. Nosila vlastně všechny šperky a drobnůstky, které vlastnila. Nejvíce využívala svou brašnu, do které schovávala různé základní bylinky a další potřebné předměty. Měla třeba kamínek na křesání, aby mohla rozdělat oheň kdykoliv bylo třeba.
Podívala se k nebi a přemítala nad svým životem. Poslední dobou myslela často na setkání s bratrem. Nevěděla, co si z něj vzít, ale tušila, že se nakonec bude muset rozhodnout. A to správně.

Samozřejmě, že to Ryunce nechutnalo, ale už byla zvyklá na takové různé nechutné věcičky, že to zhodnotila jako dobré oproti ostatním věcem. "No není to nejhorší," dodala ještě, aby se Timek tolik nedivil. "Dobře, pokusím se relaxovat," pokývala hlavou a položila ji na tlapky. Jako bývalá léčitelka, že nic nejde hned a ani práce nesvědčí uzdravování. Hold si bude muset nějakou chvíli pospinkat.

Hleděla na něj očima, ve kterých byla spousta slov, ale vlastně nevěděla, co by měla říct. Nic nevystihovalo, jak se zrovna cítila a nic nebylo dost dobré. Směsice silných pocitů jí otřásala tělem a ona neustále přešlapovala na místě. Kolik slz padlo pro vlky, kteří odešli a kolik jich ještě padne? Chtěla se ptát na otce, ale tušila, že by neměla. Prostě jen mlčela a ten moment ticha jí přišel jako věčnost. Prožívala si znovu všechno to utrpení, ale tentokrát cítila i nadšení. Nechápala, že se musel vrátit zrovna teď. Měla rodinu a posunula se dál, její život měl nový smysl. "Tak dlouho jsem na tebe čekala..." zašeptala. Již to bylo pěkných pár let a stejně jako u otce, strýce i Everetta si myslela, že už se nikdy nevrátí. Nechají ji zde samotnou se všemi starostmi a bude vychovávat syna. Sama. Úplně sama.
Odstoupila od něj a podívala se mu hluboce do očí. Ten, jenž přichází prosit o odpuštění a chce býti tím, čím se narodil. Ten, který to vše nechal za sebou, za svými zády a zmizel bez rozloučení. Odvrátila zrak. "Co teď ode mne čekáš? Co si myslíš, že se stane?" Stane se, co se má stát. Povzdechla si. Chtěla být silná, ale sotva udržela slzy. Tak hrozně ráda ho opět viděla, ale nemohla ho jen tak přijmout. Nechtěla, aby si s ní hrál, aby si s ní zahrávali i ostatní. Nesměla ukázat slabost, pokud si chtěla zachovat svou hrdost. Pohled na něj ji bolel víc než dost. Kde jsi byl? Kdes byl když jsem tě nejvíce potřebovala! Kdes byl! Nevyřčená slova, která navždy zůstanou jen myšlenkami. Nebude na něj křičet, nesmí.

Anjel a Roiha vzbudil Tim než vůbec stačila dojít. Jistě už tedy o velké vodě věděli. Rya rychle zkontrolovala, jestli jsou vlčata všechna a rozhlédla se po ostatních. Bylo jich tak akorát, aby odnesli všechna do bezpečí. "Máme jít k horní hranici Hvozdu, ale držme se dál od řeky k Půlnoční studánce, není to prý bezpečné. V nejhorším případě máme jít do Lesa na úpatí," přetlumočila slova Ordova. Tulipánka měla před sebou. "Potřebujete s něčím pomoct?" ptala se hned. Tušila, že Tim nejspíše ponese své dítko, protože bylo pravděpodobně nejlehčí. Nechala je však rozhodnout samotné a přizpůsobila se. Hlavně aby se rozhodli rychle.

Tmavý léčitel měl zase pro jednou pravdu. Pro Ryu bylo automatické téměř vše, co dělala v zájmu smečky nebo rodiny. Nikdy obzvláště nepřemýšlela nad chodem a funkcí různých věcí a nečekala nic na oplátku, co se takových vlků týkalo. Dělala hold co bylo třeba a byla ráda, že to nepřišlo vniveč. "Za málo," řekla už jen tak pro ukončení tématu. Po delší době se opravdu usmívala. Onen úsměv ji však přešel hned, jak dostala první dávku medicíny zabalené v listu šalvěje. Nebylo to nic moc dobrého, ale to nebyla většina věcí v tomhle oboru. Spolkla poslední kousek a hned měla lepší pocit. Ne tedy, že by směs zabrala tak rychle, spíše byla ráda, že přišla hned, jak mohla. "Za mě asi dobré," dala Timkovi hned zhodnocení, ale nemohla sama nic zatím vědět, dokud to nebude brát déle.

Dostala svůj úkol, který zněl jasně, musela tedy okamžitě jednat a dostat vlky z tábora pryč. Věděla, že Timothée vzal z léčitelské nory potřebné věci, bylo tedy na místě, aby vzala ona věci z nory smečky. Hned, jak S'Arik odešel společně s jejím partnerem a novou členkou, Mal, prohledala smečkové doupě a pobrala vše, co by se mohlo hodit. Měla v brašničce akorát věci k rozdělání ohně, pár věcí se tam tedy ještě vešlo. Brala jen věci, které se zdály potřebné. Kožešiny mohla smečka usušit nebo udělat nové, ale vysušené bylinky a drobnosti patřící vlkům, zde nechávat nechtěla.
Hned poté se vydala v Timových stopách nesoucí Tulipánka a sbírala vlky, které v okolí našla. Byla nervózní, nikde nemohla najít Guláše. Doufala, že ho potká Ordova výprava po cestě, nebo aspoň přijde po jejich stopě. Jeden nikdy nevěděl, kde se ten mladík toulá.
S bratrancem se setkala u vlčat Anjel a Roiha. "Musíme jít, máme všechna vlčata?" Ihned se ptala, aby mohli vyrazit k horní hranici Hvozdu. Doufala, že nepřítomní budou mít dost rozumu, aby šli za nimi. Že to bude nebezpečné už nejspíše všichni věděli.

Rya si ani neuvědomila kolik Estreláckých "zběhů" již prošlo Norestem. Nejdříve uprchlíci ze staré smečky a teď i jejich děti, včetně ní. Bylo to vcelku komické, obzvláště co se smečky Přízračných týkalo. Vždyť zde právě stejně všichni pobývali. Nakonec se i největší obavy, že zde zůstane sama, nevyplnily. Byla za to velmi vděčná, ale často přemýšlela nad návratem její nejbližší rodiny. U otce i bratra stále doufala, že se s nimi jednoho dne znovu setká a nevěřila, že se to stane realitou. Nejraději by byla samozřejmě s Lopim, ale nemohla si vybírat, byla ráda za vše.
Zamžourala do mlhy, aby zjistila, že se vlk přibližuje. Byla připravená se bránit, ale maličký drobeček naděje říkal, že je to opravdu on. Je to Val. Zůstala sedět, téměř se nehnula a najednou tu stáli tváří v tvář. Vydechla. Směsice pocitů naplňovala její tělo až ke špičce ocasu a lehce se chvěla. "Bratře.." řekla hned po něm. Nevěděla, co dělat, měla vztek, že odešel bez rozloučení, ale měla hlavně radost, strach a slzy na krajíčku. Kde se tu vzal? Proč se neozval? Měla hrozně moc otázek a žádnou odpověď.